Main Menu
User Menu

Chiméra zastavujícího účinku krátkých palných zbraní podruhé, část 3. – Reakce na zranění

Autor : 🕔07.11.2021 📕2.909
Rozpočet valka.cz 2022 : 104.000,- Kč Příjmy doposud : 64.452,- Kč
♡ Chci přispět

Reakce na zranění 

Statistiky o válečných střelných poraněních uvádějí, že méně než 50 % zásahů hlavy, přibližně 35 % zásahů v oblasti hrudníku a jen 15 % zásahů břicha způsobují smrt během krátké doby. Dají se přežít i poškození mozku a i se střelným poraněním srdce může být schopnost dalšího jednání zachována dokonce i po několik minut.

Beat P. Kneubuehl​,
přední švýcarský odborník na ranivou balistiku

V minulé části jsme si řekli něco o mechanice střelného poranění. Tělo je ovšem živý organismus, takže v případě jeho zranění  se v organismu začínají dít určité změny. Zranění se projevuje bolestí a jeho důsledkem je krvácení. Podráždění nervové soustavy mozku říká, že je něco špatně. Mozek proto spouští celou řadu obranných a kompenzačních mechanismů. Například v případě zranění dolní končetiny mozek, ve snaze zabránit dalšímu zhoršování zranění, omezí hybnost dané části těla, takže zraněná osoba hulhá, nemůže došlápnout apod. Sekundárním projevy pak mohou být dokonce křeče, ochromení části těla atd.

Jakékoliv vážné zranění, které způsobí pronikající střela, může člověka ohrozit některým ze svých vedlejších účinků, a to i tehdy, jestliže nejsou zasaženy životně důležité orgány a dokonce i tehdy, jestliže vůbec nedojde k vážnějšímu zranění. 

Řada těchto projevů může ovšem být od zranění časově vzdálena, sem patří například různé záněty, sepse, abscesy, embolie, infekce apod. Těmito problémy se samozřejmě musí zabývat lékaři, avšak vzhledem k časové prodlevě od zranění to s problematikou zastavujícího účinku přímo nesouvisí. 

Bolest = psychologické zastavení

Bolest je emoce vznikající v centrální nervové soustavě jako spouštěč obranné reakce organismu na jeho poškození či jako příznak poruchy průběhu fyziologických procesů. Je nejsilnější nepodmíněnou reakcí organismu vůbec. Z hlediska zastavujícího účinku je bolest nejvíce nevyzpytatelnou složkou střelného zranění. Na jednu stranu právě bolest může být onen faktor, který protivníka vyřadí z boje, ačkoliv z čistě fyziologického hlediska by klidně v boji pokračovat mohl. Problém samozřejmě představuje nemožnost jakkoliv bolest dopředu předpovědět – proto není možné ji předem spočítat nějakým vzorcem. 

Různí lidé disponují různou vnímavostí k bolesti (tzv. práh bolesti), a tento práh může být dále posunut různými vlivy. Zejména je to silné odhodlání nebo soustředění, přemíra adrenalinu nebo vliv různých omamných látek. V takových případech může dojít k situaci, kdy si zasažený svoje zranění vůbec neuvědomí. Tento stav občas nastává například při sportu; ve výjimečných případech někteří atleti dokončili závod i se zlomenou nohou.

Bolest úzce souvisí se třetím faktorem zastavujícího účinku střely, jak jsem ho zmínil výše, a tím je psychický stav zasaženého. Tak jako odolnost proti bolesti, mají lidé také různou psychickou odolnost. S bolestí obvykle přichází strach (řada lidí má panickou hrůzu třeba ze zubní vrtačky), strach z ještě větší bolesti, ze závažného zranění, ze smrti. Toto všechno podlamuje vůli člověka pokračovat v boji. 

Historie válek zná jak hrdiny, tak zbabělce. Některé bojovníky ovládne strach natolik, že podlehnou nutkání utéct. Jiné zase posedne zuřivý vztek či touha po pomstě a pokračují v boji bez ohledu na ohrožení či zranění, vzpomeňme například na vikingské berserky. Mimořádně motivovaní jedinci (jiní pak třeba za pomoci omamných látek) dokáží emoce jako strach či bolest potlačit natolik, že jsou akceschopní i po těžkých zraněních.  Jedná se však o výjimečné případy a naproti tomu existuje množství situací, kdy střelné poranění „jen“ ruky či nohy stačilo k tomu, aby ihned zasažený ustal v boji.  

Z tohoto pohledu je tedy skutečně prvek bolesti a psychický stav zasaženého mimořádně důležitý, bohužel se však na něj nelze žádným způsobem spolehnout. K umocnění této složky zastavujícího účinku mají dokonce některé konstrukce expanzivních střel na okrajích pláště po přetvarování drobounké háčky, které mají zintenzivnit pocit bolesti při průchodu tkáněmi, avšak jejich skutečnou účinnost a funkčnost je v podstatě nemožné objektivně posoudit.  Neletální střely pro krátké zbraně pracují prakticky pouze na principu způsobení co největší bolesti při co nejmenším zranění.

Stav, kdy útočník zanechá útoku, ačkoliv po fyziologické stránce by v něm pokračovat mohl, se nazývá „psychologické zastavení útočníka“. Zda však tento stav nastane, nelze dopředu říci, neboť vnímání střelného poranění je silně individuální, velkou roli zde hrají emoce jako strach, vztek, nebo také vzrušení, adrenalin apod. Takto na něj například vzpomínal policejní seržant Jerry Dunn, na nějž pachatel loupeže při zatýkání vytáhl zbraň:

Vytáhl pistoli, otočil se a začal střílet. Snažil jsem se střílet dvakrát rychleji. Zasáhli jsme se navzájem. Padl jsem první. Stál nade mnou s pistolí v obou rukou a míříl na mě. Pak se zhroutil. (...) No, v mém případě jsem dostal střelu do stehna. V tu chvíli jsem necítil, že by to byla vážná rána. Ale soudím, že kdybych nebyl blízko nemocnice, zemřel bych do čtyř minut. Dodnes nevím, kterou ranou jsem ho zasáhl. Celou tu dobu jsem na jeho tváři neviděl žádný výraz reakce na kterýkoliv z mých výstřelů. Vůbec jsem netušil, jestli jsem ho střelil. Vlastně jsem ani nevěděl, že jsem sám byl postřelen, kromě toho, že mě bolela noha, která se mi podlomila.

V některých situacích dokonce ani nemusí jít o trvalý stav. Jsou známy případy, kdy útočník po zranění ustal v útoku, avšak po nějaké době se vzpamatoval a pokračoval v boji, jak dokládá Adams ve své knize Street Survival: „Při pokusu zmařit loupež v hospodě policista zasáhl jednoho podezřelého do hrudníku a žaludku a díval se, jak padá na podlahu. Poté, co lupič několik sekund ležel bez pohybu, se k policistově údivu vyškrábal zpět na nohy, popadl brokovnici, která mu vypadla z rukou, a začal znovu střílet. Okamžitě zabil policistu, a zranil několik návštěvníků baru, než nakonec zemřel.

Martin Fackler k tomu dodal: „Mnozí se okamžitě zhroutí, když je zasáhne kulka (stejně jako někteří, kteří byli minuti, ale myslí si, že byli zasaženi). Dělají to z psychologických důvodů. Avšak u nejnebezpečnějších protivníků, těch pod vlivem drog a psychotik, rozhodných, dobře vycvičených a nebojácných, je mnohem méně pravděpodobné, že se zastaví. Psychologické zastavení je extrémně variabilní a nevyzpytatelné - nemůžete s ním počítat.

Vyřazení centrální nervové soustavy = fyziologické zastavení

Jestliže tedy v některých případech útočníka neochromí bolest, co jej tedy vyřadí z boje? Z fyziologického hlediska kolaps člověka nastává ve chvíli, kdy je omezena funkčnost jeho CNS – centrální nervové soustavy. 

U krátkých palných zbraní však je možno CNS vyřadit prakticky jen její přímou destrukcí nebo zamezením okysličování mozku.      

Přímou destrukcí se rozumí v případě použití palných zbraní průstřel mozku nebo míchy. To jsou však malé cíle, horní část trupu se v boji různě naklání, takže hlava je velmi pohyblivá a mícha zase ukrytá v páteři na odvrácené straně protivníkova těla – proto je v bojové situaci velmi obtížné tyto části těla cíleně zasáhnout. V naprosté většině případů se volí střelba na střed cíle, tedy střed protivníkova trupu.

V takovém případě může dojít k průstřelu hrudníku, kde hrozí vniknutí vzduchu do dutiny hrudní. Pokud k tomu dojde, vzduch vniknuvší dovnitř začne utlačovat plíci a brání tak dýchání (pneumotorax). To samozřejmě zhoršuje přísun kyslíku. Zvláštním druhem pneumotoraxu je potom tzv. tenzní nebo-li přetlakový pneumotorax. Dochází k němu ve chvíli, kdy vzduch do hrudní dutiny vniká při nádechu a při výdechu se naopak otvor uzavře. V takovém případě vzduch hromadící se v dutině začíná tlačit i na ostatní orgány v hrudníku, zejména na velké žíly. Pak dochází ke kolapsu nikoliv dechovou nedostatečností, nýbrž kvůli oběhovým potížím.

Oběhové potíže pak úzce souvisí i s další složkou působení střely, a tou je způsobení krvácení. Mozek ke své práci potřebuje kyslík. I když jde o relativně malý orgán (tvoří jen 2 % celkové váhy lidského těla), spotřebuje 20 % veškerého kyslíku dodaného organismu. Jeho přísun zabezpečuje oběhový systém, přičemž mozek si zabírá pro svoji činnost 15 % srdečního výdeje (cca 750 ml krve/min). Jestliže je přísun okysličené krve do mozku omezen, nervový systém je postižen jako první a vnějšími projevy jsou dezorientace, ztráta pohybové koordinace, logického myšlení a poruchy smyslů, zejména zraku. 

Zhroucení oběhového systému nastává při zničení nebo zástavě srdce, popřípadě při velké ztrátě krve. Toho je možno docílit zásahem do srdce, přetnutím velkých cév nebo porušením některých vitálních orgánů, které jsou dobře prokrvené.  Avšak za jak dlouho od zranění dojde ke ztrátě akceschopnosti zasaženého je silně individuální.

Záleží to na umístění zásahu (faktor č. 1) a tedy druhu zničených tkání, přičemž změna polohy střelného kanálu o pouhých několik milimetrů může účinek zcela zásadně ovlivnit. Dále je důležitý fyzický stav zasaženého (faktor č. 4), neboť u některých osob (např. s vysokým krevním tlakem, užívající protisrážlivé léky apod.) je předpoklad rychlejší ztráty krve než u jiných. Neméně důležitý je i psychický stav (faktor č. 3), protože člověku ve stresu buší srdce výrazně rychleji než člověku v klidu, takže rychleji dochází i k úbytku krve (a mozek při vzrušení spotřebovává dvojnásobné množství kyslíku). Zachování tělesných funkcí tak může trvat řádově jak sekundy, tak minuty.


Policista Kenneth Solis je svým kolegou ošetřován poté, co mu střela ze samonabíjecí karabiny Ruger ráže 44 Magnum proletěla ramenem a vyšla spodní částí hrudního koše během řádění tzv. „Snajpra z New Orleans“ dne  7. ledna 1973. Ken Solis přežil
en.wikipedia.org

Podle MUDr. Kena Newgarda (anesteziolog a dobrovolný zástupce šerifa)  může zdravý mladý člověk tolerovat náhlou ztrátu přibližně 25 % jeho krevního objemu v horizontální poloze (Ve stoje je samozřejmě pro tělo obtížnější vytláčet krev nahoru do hlavy.). Pro mladého muže o hmotnosti 70 kg pak platí, že jeho krevní objem je 4,2 litru a srdeční výkon zhruba 5,5 litru za minutu. Při zranění v boji (vlivem stresu apod.) může být tento výdej dvojnásobný (11 litrů za minutu), a pokud v této situaci dojde k přetnutí hrudní aorty, pak by čistě matematicky došlo ke ztrátě 20 % krevního objemu za 4,6 sekundy. Pokud budeme počítat s průměrně vycvičenou osobou, která je schopna z krátké palné zbraně vystřelit dvakrát za sekundu, než začne nastávat kolaps organismu, může náš hypotetický soupeř vypálit devět ran.

Newgard navíc upozorňuje, že ve skutečnosti je ztráta krve mnohem pomalejší, protože střela jen málokdy dokáže aortu zcela přetnout a navíc krevní ztrátě pomáhají bránit jak okolní tkáně, tak například i oblečení, které se může přilepit na ránu a funguje tak jako provizorní obvaz. Že oblečení (obzvláště v několika vrstvách) může fungovat jako tlakový obvaz, potvrzuje též DiMaio.    

Dále je třeba mít na paměti, že i při úplném zničení srdce (a tedy zástavě krevního oběhu) zůstává v mozku dostatečné množství okysličené krve k zabezpečení plné funkce po dobu 10-12 sekund, než nastane bezvědomí. 

Zkušenosti z let 1951-71 z Texasu navíc prokázaly, že lidské tělo je překvapivě odolné, jak dokládá Newgard v následující  tabulce. 

Tabulka č. 1:

Druh zranění Počet zraněných Počet zemřelých Mortalita
Bodné zranění srdce 192 40 21 %
Střelné zranění srdce 77 27 35 %

Dále zmiňuje studii, podle níž 50 % osob zraněných bodnou zbraní do oblasti břicha, hrudi, hlavy či krku přežilo déle než 5 minut. U střelných zranění pak analogicky přežilo déle než 5 minut 64 % osob s poraněním hrudi a břicha a 36 % osob s poranění hlavy a krku. 

Nezbývá než doplnit ilustrační případ uvedený DiMaiem, podle nějž byl mladý muž střelen do levé části hrudi ze vzd. kolem 1 metru brokovnicí ráže 12 nabitou nábojem s cca 350 broky o průměru 2,5 mm. Shluk broků doslova roztrhal srdce, přesto byl tento jedinec schopen po zásahu běžet téměř 20 metrů, než se zhroutil.

Šokové stavy

Pojem šok si v případě zastavujícího účinku mnoho čtenářů jistě spojí s pojmem „hydrostatický šok“. Tento termín se poprvé objevil v odborné literatuře roku 1942, avšak již od konce 19. století se objevoval termín „hydraulický šok“. Obecně tento termín odkazuje na stav, kdy střela působí na cíl rázovou vlnou, která jednak podrážděním nervových zakončení či popraskáním cév v mozku způsobí okamžitou bezvládnost nebo i smrt.

Ačkoliv se všeobecně soudí, že tento jev vzniká pouze u vysokorychlostních střel, občas se objevují i protichůdná tvrzení, např. toto uvedl J. Adams, autor publikace Street Survival: „Pokud používáte kulky velké ráže, řekněme poloautomatické .45, i rána do nevitálních oblastí může být fatální prostřednictvím fenoménu jménem »hydrostatický šok«. Protože tělo se skládá z velké části z vody a protože kapaliny jsou nestlačitelné, šok z vysokorychlostního vniku velké střely může být přenášen po celém těle tlakovou vlnou. To může způsobit poškození orgánů, narušení nervového systému  a dokonce i smrt.

Také Juříček a Komenda uvádějí, že „zastavujícím účinkem střela působí na živý cíl v souvislosti s:

dostatečně těžkým traumatickým šokem, způsobeným zásahem střelou výkonného náboje, většinou jako důsledek hydrodynamického efektu, popř. i závažného střelného poranění;

podrážděním centrální nervové soustavy, ke kterému může dojít i bez rozsáhlého poškození vitálních orgánů (živých tkání).

Hlavním činitelem při jeho vzniku je rázové šíření hydrodynamického tlaku při průchodu střely tkáněmi a orgány bohatými na tekutiny. Nejtypičtější je rázový nárůst hydrodynamického tlaku a jeho šíření při zásahu oběhového systému, mízního systému, střev a kostí spojených s páteří (žebra, obratle, pánev a hrudní kost). V těchto případech dochází k tzv. otřesu kostry (skeletu) a následnému otřesu centrální nervové soustavy, podobnému otřesu mozku při zásahu plochých kostí lebky. Silným stlačováním nervů a nervových kmenů dochází k podráždění centrální nervové soustavy a ke vzniku okamžitého bezvládí.

Bohužel neuvádějí žádnou statistiku, která by četnost tohoto „okamžitého bezvládí“ nějak upřesnila. Kneubuehl například konstatuje, že „střelná poranění, jejichž následkem je okamžitá smrt (čili absolutní ztráta akceschopnosti během velmi krátké doby) jsou překvapivě vzácná“.

K něčemu takovému tedy  zřejmě dochází zcela výjimečně a pouze u velmi výkonných a rychlých puškových střel. I když zde je možná na místě říci, že řada odborníků v čele s Facklerem hydrostatický šok považuje za mýtus a odvolávají se na zkušenosti z vojenských konfliktů, kde vojáci zranění výkonnými puškovými a kulometnými střelami nejenže neupadnou do „okamžitého bezvládí“, nýbrž naopak si často zachovávají akceschopnost. Pokud jde o poškození vzdálených orgánů a roztržení cév, Fackler tvrdil, že k něčemu takovému nedochází vlivem „rázové vlny“, nýbrž nárazem boku dočasné dutiny - může podle něj tedy dojít jen u těch orgánů, které bezprostředně sousedí s trvalou dutinou. 

Naproti tomu Krajsa uvádí, že v zkoumal krvácení v mozku u celkem 33 případů úmrtí člověka, kdy došlo k střelnému poranění hrudníku, a že „drobné mikroskopicky viditelné krevní výrony se vyskytovaly u každého případu. Nutno ovšem dodat, že vždy v naprosto odlišném rozsahu. V některých případech se jednalo o rozsáhlejší výron krve v okolí drobné cévy či dokonce kolem několika takových cév v jednom zorném poli mikroskopu, v jiném případě pak pouze o zcela ojedinělé a navíc zcela drobné krvácení...

Zatím ne zcela jednoznačně zodpovězenou otázkou zůstává vliv těchto krvácení na zdravotní stav poraněných jedinců. Rozsah těchto krvácení nebude pravděpodobně nikdy tak velký, že by se bezprostředně podílel na ohrožení života, i když ani toto např. v podobě podílu na šokovém stavu nemůžeme zcela opominout.“  

Navíc důvody náhlého kolapsu nemusí vždy souviset s „hydrostatickým šokem“. Adams upozorňuje na případ policisty z Illinois, jenž byl zasažen střelou ráže .22 do ramene a přesto ihned zemřel. V takovém případě lze těžko předpokládat, že k úmrtí došlo v důsledku „rázové vlny“. Adams příčinu vidí v jiném jevu: „Lékaři tomu říkají »psychosomatická smrt« – tedy náhlé úmrtí, kde emocionální stavy jako beznaděj, bezmoc a pocity opuštěnosti jsou primární přispívající faktory...

Další problém okamžitého vyřazení člověka při zranění může být i prostá mdloba, čili krátkodobá ztráta vědomí. Jsou lidé, kteří omdlí při pohledu na krev, při psychickém otřesu (úlek), vlivem stresu apod. Proto je těžko určit, zda skutečně za rychlým kolapsem zasaženého je „šok“, či jiná příčina. 

Pokud jde o výše uváděný traumatický šok, jde o kombinaci distribučního a hypovolemického šoku. Vzniká zcela nezávisle na vůli zraněné osoby a pravděpodobnost jeho vzniku je přímo úměrná závažnosti poranění. Zranění střelou s tříštivým a trhavým účinkem vede k traumatickému šoku častěji než obyčejný průstřel málo výkonnou střelou. Traumatický šok je vyvolán obvykle kombinací zranění a velké psychické zátěže, přičemž se na jeho vzniku významně podílí bolest.

Bezprostředně po zranění střelou se také může projevit neurogenní šok, jakožto reakce organismu na podráždění nervové soustavy, přičemž pravděpodobnost jeho vzniku se zvyšuje u poranění CNS, zejména míchy.

V jeho důsledku nervový systém přestává kontrolovat napětí v oběhovém systému. Za normálních okolností toto napětí zabezpečuje jednosměrné proudění krve cévami, avšak v důsledku ztráty tohoto napětí začíná aktivní cirkulace klesat a krev se hromadí v periferiích. Klesá krevní tlak, srdeční činnost, distribuce kyslíku je značně snížena.  To samozřejmě vede nevyhnutelně ke kolapsu.

Opačný mechanismus než u neurogenního šoku (u něhož klesá krevní tlak) provází vznik hemoragického šoku (při ztrátě většího množství krve). Organismus ve snaze kompenzovat krevní ztráty spouští obranné mechanismy (stažením cév, zvýšenou srdeční akcí, vyplavováním adrenalinu a noradrenalinu, centralizací krevního oběhu, zvýšením tepové frekvence atd.), kdy se maximum kyslíku a živin snaží distribuovat do mozku, ledvin a srdce, aby co nejdéle tělo zachovalo životní funkce. 

Jde však jen o dočasné řešení, účinné při krevní ztrátě max. 20-25 % celkového objemu krve. Lze říci, že tělo po určitou dobu funguje na dluh, avšak dluhy se obvykle splácí i s úroky. Po vyčerpání kompenzačních mechanismů zvýšená srdeční akce ve finále vede k rychlé ztrátě krve, takže se brzy projeví zejména dušnost, sílící dezorientace, neklid a poruchy vědomí různého stupně. Větší krevní ztráta (cca nad 40 %) již vede k letargii, k bezvědomí a následně i smrti, není-li tento stav podchycen včas. 

Na závěr zbývá uvést, že dle vojenských statistik se šokové stavy za války projevují častěji než v míru a postihují cca 20 % raněných (nejčastěji k nim dochází při zranění břicha – až 65 %, a stehenní kosti – až 50 %). 

Závěr

Lidské tělo je velmi složitý a odolný organismus, u něhož je extrémně složité pokoušet se nějakým způsobem predikovat, jak bude reagovat  na zranění. Zkušenosti z praxe dokládají, že fyziologické procesy jsou jedna věc, avšak procesy psychologické mají vliv stejný, ne-li větší. Z těchto důvodů může být výsledek působení dvou střel totožné ráže, při totožném umístění zásahu, u dvou různých osob zcela rozdílný.  

Seriál

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔07.11.2021 📕2.909