Chiméra zastavujícího účinku krátkých palných zbraní podruhé, část 1. – Největší mýty ranivé balistiky

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 17.107

Část 1. - Největší mýty ranivé balistiky

Pravděpodobně žádný jiný vědní obor neobsahuje více dezinformací než ranivá balistika.
Martin Fackler

Úvod

Před několika lety jsem na stránkách tohoto serveru publikoval dvoudílný článek „Mýtus zastavujícího účinku“ (1. část, 2. část). Tento článek je bohužel poplatný době svého vzniku; tehdy jsem byl nevyzrálý odborně i autorsky a na článku je to znát. Měl jsem tehdy v úmyslu vyvrátit některé mýty týkající se této problematiky a nastínit svůj pohled. Článek však působí neuceleným dojmem, argumentace je neobratná a chybí zdroje či poznámkový aparát. Přesto řada závěrů publikovaných v tomto článku je stále platná – na druhou stranu jsem se však v některých věcech mýlil.  Tento článek si neklade za cíl nahradit původní práci, spíše ji doplnit a některá tvrzení uvést na pravou míru.

Předmluva

Reklama

Ať chceme nebo ne, krátké palné zbraně určené k osobní obraně jsou konstruovány s hlavním účelem způsobit poškození lidského organismu. Tento článek se je primárně zaměřen na účinky dovoleného výrobního provedení střeliva krátkých palných zbraní podle vyhlášky č. 370/2002 Sb. o dovoleném výrobním provedení plynové zbraně, expanzní zbraně a střeliva. Zastavující účinek je totiž často (možná až příliš) skloňován střelci, nosícími krátké palné zbraně k ochraně zdraví, života a majetku v souladu se Zákonem  č. 119/2002 Sb. (Zákon o zbraních a střelivu). Nejde tedy o vyčerpávající studii na toto téma – účinky expanzivních střel (které jsou pro běžného uživatele zakázané), či vojenských puškových střel, jsou v článku zmíněny pouze pro srovnání s účinky u nás běžného střeliva krátkých palných zbraní. Článek si klade za cíl umožnit vhled do této problematiky těm střelcům, kteří si pořizují či vlastní zbraně na obranu a považují za jedno z rozhodovacích kritérií právě „zastavovací účinek“.

Co to vlastně je zastavující účinek?

Okamžité zneschopnění je častá a nebezpečně mylná představa. ... Jediný spolehlivý způsob jak zastavit agresi nebojácného útočníka je narušit jeho vitální tělesnou strukturu.

Martin Fackler

Hned v úvodu je třeba říci, že v tomto nejsou zajedno ani odborníci. Například Komenda a Juříček (autoři řady publikací na téma ranivé balistiky) charakterizují zastavující účinek jako výsledek působení střely na živý cíl traumatickým šokem spolu s podrážděním centrální nervové soustavy, což vede „ke vzniku okamžitého bezvládí.“ Dále uvádějí, že „zastavený živý cíl (pokud není usmrcen) může být paralyzován na dobu od několika sekund do několika dnů, výjimečně více (příp. i doživotně). Zastavení (paralyzování) cíle není podmíněno jeho zraněním, střelné poranění je však obvykle jeho základní příčinou. Ranivý a zastavující účinek střely je tedy třeba vzájemně odlišovat.

Naopak Beat Kneubuehl (přední švýcarský odborník na ranivou balistiku) chápe zastavující účinek jinak: „S výjimkou poškození životně důležitých center je příčinou smrti při střelném poranění vždy přerušení přísunu kyslíku do mozku, ke kterému dochází v důsledku zhroucení krevního oběhu (vykrvácení, zástava srdce). Doba od zasažení do ztráty akceschopnosti závisí především na poloze zásahu a druhu zničených tkání. (...) Důležitou roli hraje také fyzický stav zasaženého (velikost ztráty krve, krevní tlak, srdeční činnost). Není-li krvácení veliké, mohou být tělesné funkce zachovány i po několik minut. »Zastavující účinek« je v takovém případě dán především intenzitou pocitů bolesti. Tím se dostává značné váhy i psychickému stavu zraněného.

Je třeba říci, že se jedná o většinový názor, který kupříkladu podporuje také V. DiMaio (americký patolog a expert na ranivou balistiku), jenž takto komentuje snahu americké policie o nalezení ideálního náboje s vysokým zastavujícím účinkem: „To, co policejní složky chtěly, byl pistolový náboj, která by zastavil člověka »na místě«. Žádný takový náboj do pistole samozřejmě neexistuje a nikdy nebude. »Zastavení« jednotlivce závisí nejen na vlastnostech náboje, ale také na poraněném orgánu (orgánech), závažnosti rány (ran) a fyziologickém nastavení osoby, která je postřelena.

Reklama

Ačkoliv samozřejmě nelze schopnost střely vyvolat paralýzu člověka (bez zásahu mozku či míchy) zcela zavrhnout (a v další části se k tomuto ještě vrátíme), pro účely tohoto článku budeme chápat zastavující účinek jako jakýkoliv výsledek působení střely, které vedlo k narušení způsobilosti protivníka pokračovat v nepřátelském jednání. Pro obránce jsou pak určujícími veličinami míra omezení jednání protivníka a čas potřebný k dosažení tohoto omezení. 

Zde je možná na místě také dodat, že sám pojem zastavující účinek je často nesprávně vykládán. Mnohdy je totiž chápán ve smyslu předpokládané schopnosti střely tohoto účinku dosáhnout. Terminologicky to však není zcela přesné – účinek je totiž výsledek působení na objekt, jež vedlo ke změně vlastností daného objektu, v tomto případě tedy zásahu lidského či zvířecího těla střelou. Lze jej tedy vyhodnotit až zpětně – poté co k zásahu dojde.

To, o co se více či méně úspěšně pokouší řada autorů i střelců, tj. nějakým způsobem předpovědět, jaký účinek střela při zásahu bude mít, se ve skutečnosti nazývá účinností střely (tedy jejím účinným potenciálem či způsobilostí k účinku).

Zastavující účinek je určen čtyřmi faktory:

  1. účinností střely
  2. umístěním zásahu
  3. psychickým stavem zasaženého
  4. fyzickým stavem zasaženého

Z těchto čtyř faktorů můžeme dopředu předpovědět jedinou veličinu, a tou je právě účinnost střely. Ostatní faktory však v žádném případě nelze podcenit, protože například platí, že i střelou s velkou účinností při špatném umístění zásahu (např. pouhém škrábnutí) nebude dosaženo žádného zastavujícího účinku, zatímco střela s malou účinností může útočníka okamžitě usmrtit, a tak dosáhnout maximálního účinku.

Stejně tak při totožném umístění zásahu toutéž střelou může být u dvou různých osob dosaženo rozdílného účinku, vzhledem k jejich odlišnému fyzickému a psychickému stavu.

Použití střely s vysokou účinností tedy nedává žádnou záruku, že jejím prostřednictvím bude dosaženo velkého zastavujícího účinku – pouze zvyšuje pravděpodobnost, že se tak stane. 

Účinnost střely se potom měří nebo vypočítává předem definovanými způsoby, přičemž však různí odborníci mají různé názory na to, jak se vyjádření účinnosti střely dobrat. 

Ze všeho výše uvedeného tedy vyplývá, že snaha predikovat dopředu jaký účinek bude mít ta která střela je nemožné; přesto se o to všichni neustále pokoušejí.

A co tedy není zastavující účinek

Pod pojmem zastavující účinek si většina laické i část střelecké veřejnosti představuje efekt mnohokrát ztvárněný v akčních filmech, kdy je po zásahu střelou zasažená osoba odhozena ve směru letu střely; chce-li filmový tvůrce znázornit použití obzvlášť výkonné zbraně, vznese se dokonce zasažená osoba po nárazu střely do vzduchu a odletí několik kroků vzad (pověstná je např. scéna z filmu Terminátor 2, kde hlavní hrdinka „dostrká“ opakovanými výstřely z brokovnice „zlého robota“ až nad propast…).

Reklama

Tento pohled na zastavující účinek zdánlivě podporují dva termíny objevující se i v odborných periodikách či publikacích. Jedním z nich je „porážecí účinek střely“ a druhým „předání energie“. Tato označení v obou případech evokují právě výše zmíněný efekt. 

Oběma těmito termíny se budeme dále zabývat, hned v úvodu však musím zdůraznit, že jakékoliv scény s odhozením zasažené osoby vzad jsou naprostou fikcí a filmovou nadsázkou. 

Je přitom docela zajímavé, že scény s osobami odhozenými zásahem střely vzad apod. se objevily až v 70. letech 20. století. Patrně jeden z prvních filmů, který předváděl tyto značně přehnané efekty působení střel byl Drsný Harry Clinta Eastwooda. Do té doby víceméně věrně zobrazované filmové přestřelky, kde zasažená osoba jen zásah překryje dlaní a klesne k zemi, prostě začaly být pro publikum příliš fádní. 

Jak poznamenala Leigh Ann Hesterová, seržantka 617. roty vojenské policie, která se stala první ženou od 2. světové války vyznamenanou Stříbrnou hvězdou: „Není to jako ve filmech. Oni neodletí dva metry zpátky, když je někdo střelí. Jen dostanou zásah a zhroutí se.

Mýtus porážecího efektu

Střela jednoduše nemůže porazit muže. Kdyby měla dostatek energie k tomu, aby to dokázala, pak by adekvátní energie působila i proti střelci a on by byl také sražen. Toto je jednoduchá fyzika, známá po stovky let. 

Urey W. Patrick 
(v letech 1973-1997 zvláštní agent FBI a střelecký instruktor)

Porážecí účinek“ střely je jedním z nejčastěji skloňovaných mýtů v problematice zastavovacího účinku. Avšak jde skutečně jen o mýtus. To, že zásah z ruční zbraně nemůže člověka porazit, je možné snadno doložit fyzikálně.  Ke zjištění množství práce, které musí vykonat lidské tělo, aby vyrovnalo účinek nárazu střely (a tím vyvolaný pohyb vzad), se používá následující vzorec určený pro výpočet energie zákluzu:

Ez = p2 / (2 . mz)

V tomto vzorci p označuje hybnost dopadající střely (tedy součin její rychlosti a hmotnosti v základních jednotkách, tj. kg a m/s)  a mz značí  tělesnou hmotnost zasaženého v kg.

Pokud tedy osobu o hmotnosti 75 kg zasáhne střela ráže 308 Winchester (V0=830 ms-1, m=9,5 g, E0= 3272 J), bude výpočet vypadat následovně:

Ez = (0,0095 . 830)/ (2 . 75)
Ez = 0,414 J

Stejné množství práce pro srovnání vykoná lidské tělo, zvedne-li ze země do výše 1 metru závaží o hmotnosti  40 g. Zjevně tedy nejde o žádný namáhavý fyzický výkon a průměrný člověk si s podobnou zátěží dokáže hravě poradit.

Protože však lidé bývají nedůvěřiví, na fyzikální výpočty zpravidla nedají. Proto americký znalec zbraní Alex Jason provedl sám na sobě experiment, kterým výše uvedenou rovnici prověřil v praxi. Oblékl si neprůstřelnou vestu a stoje na jedné noze se nechal z bezprostřední blízkosti střelit do hrudi z pušky ráže 308 Winchester. Správně hádáte, že jej zásah neporazil.

Alex Jason ve svém pořadu Deadly Weapons: Firearms and Firepower demonstruje, že lze bez problémů ustát náraz střely ráže 308 Winchester z bezprostřední blízkosti do trupu. Kolem něj je vidět vznášející se útržky látkového potahu neprůstřelné vesty...
Zdroj obrázku: https://www.youtube.com/watch?v=BqFVg1Fw4hc

Některé mýty ovšem mají tuhý kořínek, a proto se  museli tomuto tématu v  seriálu „Bořiči mýtů“ (Myth Busters) věnovat i Jamie Hyneman a Adam Savage, a to hned dvakrát. K testu použili jak mrtvé prase (epizoda 25), tak běžnou figurínu užívanou při crashtestech  automobilů o hmotnosti cca 80 kg (epizoda 38). Cíle byly zlehka uchyceny tak, aby mohly být odmrštěny při sebemenším nárazu.  Figurína měla neprůstřelnou vestu, aby nemohlo dojít k průstřelům a bylo zajištěno předání veškeré energie. Rychloběžnou kamerou se potom snímal pohyb cílů vzad.  Avšak i při zásahu střelou ráže 50 BMG (která má mimochodem 17krát vyšší dopadovou energii než náboj 44 Magnum) tento pohyb činil pouhých několik centimetrů a figurína se pouze sesunula k zemi. 

V souvislosti s „porážecí silou“ je třeba si uvědomit ještě jednu věc. Třetí Newtonův zákon říká, že v uzavřeném systému proti každé akci vždy působí stejná reakce, čili vzájemná působení dvou těles jsou vždy stejně velká a míří na opačné strany.  To znamená, že při výstřelu bude mít střela i zbraň stejnou hybnost, pouze opačně orientovanou. Zbraň se pouze oproti střele bude pohybovat tolikrát menší rychlostí, kolikrát má vyšší hmotnost. Zjednodušeně řečeno – jestliže vás neporazí zpětný ráz vaší zbraně, těžko očekávat, že to dokáže střela. 

Předání energie

Termín „předání energie“ bývá pro někoho matoucí, pokusím se jej tudíž objasnit. Pro řadu lidí tento pojem totiž evokuje představu střely, která se zastaví v těle zasaženého, ale současně mu svoji pohybovou energii předá, takže tělo zasaženého se pak začíná samo pohybovat ve směru letu střely. Střela, která předá hodně energie, člověka odhodí, střela, která předá málo, ho prostřelí skrz na skrz. Tak to alespoň vidíme v akčních filmech.

V předchozí podkapitolce jsme si vysvětlili, že takhle to nefunguje, střela člověka porazit nemůže. Co tedy značí ono tajemné zaklínadlo „předání energie“ a kam se tedy ona energie poděje?

Odpověď je možno nalézt v publikaci Die Kunst des Schiessens mit der Büchse (Umění střelby z kulovnice), která vyšla roku 1907 a již tehdy tam zazněla tato úvaha, která po více než sto letech neztratila nic ze své platnosti: 

…Jde především o to, aby se energie střely v cíli efektivně předala a účelně využila k rozrušení orgánů a tkání těla…“ 

V případě našeho „zaklínadla“ jde tedy o předání energie tkáním a orgánům zasaženého těla, nikoliv tělu jako takovému. Čím je větší, tím rozsáhlejší poškození zasažených tkání střela způsobí. Množství energie, kterou střela tkáním odevzdá, je pak dáno buď její schopností se deformovat a tak zvětšit svůj průřez, nebo její nestabilitou, kdy se střela v cíli převrátí a působí na tkáně svojí boční plochou. Je ovšem pochopitelné, že současně s tím, jak se střela deformuje či převrací, klesá její průbojnost. 

Jinými slovy – samotné předání energie není všespasitelné.  Například střely s malou energií, které zůstanou uvnitř cíle, ji při zásahu předají všechnu, to ale samo o sobě neznamená, že budou účinnější než střely výkonnější (které však všechnu energii cíli nepředají, protože projdou skrz). Odevzdané energie musí být jednak dostatečné množství, tak aby poškození tkání a orgánů bylo postačující, jednak musí k jejímu odevzdání dojít na správném místě (je nutno rozrušit DŮLEŽITÉ tkáně a orgány).

Toto mnozí nechápou a tak je občas možno najít v odborných periodikách názory autorů i čtenářů, že například brokový náboj do krátké zbraně „má stoprocentní zastavující účinek“ právě pro svoji schopnost předat prakticky všechnu energii (viz např. Střelecký magazín 12/97). Bohužel jde však opět o nepochopení elementárního principu působení palných zbraní. 

Jak si posteskl M. Fackler: „Autoři, kteří používají „kinetický přenos energie“ jako vysvětlení toho, jak projektil způsobuje konkrétní zranění, neznají základy ranivé balistiky a šíří nejhorší druh dezinformací; tuto samolibost pak vydávají za znalosti. Oč lepší by byl tento obor, kdyby byla slova „kinetická energie“ vymazána z jeho slovníku; pak by byl člověk nucen podívat se na mechanické interakce střely a tkáně, kde ve skutečnosti leží klíč k jeho pochopení.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více