Main Menu
User Menu

Sasánovci - Válečníci dávného Íránu

Autor : 🕔19.04.2021 📕593
Rozpočet valka.cz 2021 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 83.494,- Kč
♡ Chci přispět

Dynastie Sásánovců (nebo Sásánidů) odvozovala své jméno od prvního krále jménem Sásán. Sásánovci byli tvrdými soupeři Říma a později Byzance. Sloučili tradice Perské říše s krvavým válečnictvím a v letech 224–651 n. l. ovládali velké území v Asii.

Období vlády Sásánovců, kteří oživili slávu starověkých achajmenovských vládců, znamenalo novou, nádhernou epochu v dějinách Persie. Írán (Ērānšahr) byl díky nim obrozen, pozvedl svou hrdost a samostatnost a začal si nárokovat římské dědictví v Sýrii, Arménii, na Kavkaze a v Palestině, což vedlo k vytvoření říše, sahající na východě ke Kavkazu a břehům Perskému zálivu, až k Nebeské říši Tchang. Sásánovští následníci perských „králů králů“ (Šāhanšāh) se během 400 let své vlády museli vypořádat primárně s Římskou říší, ale také s bezpočtem dalších protivníků, jako byli Turci, Hunové, Arméni a Arabové. Pro tento účel Persie vybudovala válečnou mašinérii, složenou z kasty válečníků (Arteshataran), která v ničem nezaostávala za svými soupeři, včetně Říma.

Základem sásánovské armády byla těžká jízda finálního úderu, známá též jako katafrakti nebo clibanarii. V boji nezastavitelná jako rozjetá vlaková souprava, smrtící jako tank – ale také velmi drahá. Byl to pravzor středověkých rytířů, osmanských sipáhí nebo polských husarů, jejichž původ byl v Orientu, kde také došlo k jeho největšímu rozkvětu – v období sásánovské Persie.

Výkvět armády

Elitu vojska (Spah) tvořila těžkooděná kavalerie, Savaran, obrněná od hlavy k patě (úderné jezdectvo), které šlo do boje pod svým praporem (Drafsh). Součástí „savarů“ byli příslušníci sedmi velkých rodů, které ovládaly Persii, především domu Sásán; jádro těžké jízdy tvořili členové vysoce postavené šlechty, Azadan, a příslušníci nižší šlechty Dehkans.

Nejslavnější ze „savarů“ byli bezesporu Zhayedan (nesmrtelní), kterých, stejně jako v době achajmenovské Persie bylo 10 000 a každý z nich, kdo padl v boji, byl vzápětí nahrazen. Elitou této elity byla královská garda v počtu 1000 mužů, Pushtighban, dislokovaná v hlavním městě Ktésifónu.

Katafrakti útočící tryskem v těsných formacích se na několik staletí stali pány bitevních polí. Tito kompletně obrnění kavaleristé, srovnatelní se současnými tanky, představovali šokující bojovou sílu, nezbytnou k prolomení jakéhokoli nepřátelského šiku.

Svým tehdejším protivníkům, nosícím lehčí nebo žádnou ochrannou zbroj, připomínali chodící kamna, po celý den rozehřívaná sluncem, v jejichž celokovovém plášti se vařil majitel; jako takzvaní clibanarii nebo clibanofori (z řeckého kribanos, což byl výraz pro kovovou polní troubu na pečení chleba) se v řecko-římském světě dokonce stávali terčem posměchu. Každopádně však mnoha legionářům ztuhl úsměv na rtech, když viděli, jak se na ně s hrozivým duněním a rachotem z oblak prachu řítí celé šiky takových oplechovaných monster. Proto Římané již od  1. a 2. stol. n. l. začali tamější sarmatské katafrakty najímat do svých služeb. Podle vyobrazení na Trajánově sloupu bojovala první jednotka tohoto druhu ve službách Říma při tažení do Dácie. Sarmatští kavaleristé, vyzbrojení dlouhým kopím zvaným kontos, se stali jednou z nejprestižnějších jednotek římského vojska, a sami Římané – později následovaní Byzantinci – již brzy začali stavět vlastní oddíly těžké jízdy, vyzbrojené a vybavené podle „sarmatského“ vzoru.

Trvalou hrozbu pro římské legie ovšem představovali katafrakti Parthské říše, v brněních složených z kovových šupin a lamel; to již byli přímí předchůdci Sásánovců.

Veškerá moc íránského sásánovského vojska spočívala právě v těchto aristokratických válečnících, obrněných jezdcích, kteří svým vzhledem ovlivňovali všechny své sousedy v raném středověku. Byzantinci, Gruzínci, Arméni i první muslimové přizpůsobovali své jezdectvo tomuto vzoru.Těžkoodění jezdci byli výkvětem každé armády, nejelitnější z elit, nevyčíslitelné bojové hodnoty. Celé jejich odění bylo kovové – bronzové, železné, ocelové; každého jezdce pokrývala až čtyřicetikilogramová kovová masa, v níž byla často jen malá škvíra umožňující výhled. Nezřídka byl obličej pokryt kovovou maskou v podobě lidské tváře s chladnými a neosobními rysy, takže připomínal válečný stroj nebo samotného boha války.

Výzbroj a výstroj těžké kavalerie

Základní bojové vybavení elitních jezdců Savaran pozůstávalo z těchto částí:

Přilba – zastoupená několika těžkými typy, jako byla kónická přilba (targ) složená ze segmentů (typ spangenhelm neboli žebrová přilba), často opatřená železnou obličejovou maskou a kroužkovým závěsem (grivpan). Jiný typ přilbice s vysokým zvonem a podélným hřebenem (kulahu/kolaf) posloužil jako prototyp pozdně římských císařských přileb.

Ochranná zbroj – kroužková, chránící celé tělo i tvář majitele, přes ni lamelový pancíř chránící trup a zbroj z kovových segmentů, sloužící k ochraně nohou a paží. V počátečním období se objevovala lamelová zbroj včetně krunýře řecko-římského typu (lorica segmentata), navlékaného přes „křídla“ (pterygés) sloužící k ochraně ramen a dolních partií těla. Později se obvykle setkáváme jen s kroužkovou košilí (zirrh). Pod zbrojí byl nošen vojenský šat (brahmag artesharih), příznačný pro sásánovce, Turky a další stepní národy; jeho součástí byly široké kalhoty (sarabara) a kotníkové boty. Důstojníci, pocházející z řad nejvyšší šlechty, nosili přes ramena honosný plášť.

Kopí – délky ke třem metrům, s poměrně dlouhým hrotem; byla to hlavní zbraň pro boj proti sevřeným formacím protivníka.

Meč – dlouhý, rovný (kart, šamsēr), nošený na levém boku na opasku nebo bandalíru.

Luk – rovnoměrně zahnutý, kompozitního typu, předchůdce zbraně používané později seldžuckými Turky; představoval příhodnou zbraň pro boj na dálku. Luk se ukládal do úzkého protáhlého pouzdra (tirdan) na levém boku, šípy do dlouhého toulce (kamandan), zavěšeného vpravo.

Štít – se u jízdy neobjevuje často. Pokud ano, byl menší, kruhového tvaru, pokrytý plátky z barevných kovů.

Ochranná zbroj pro koně – chránila přinejmenším přední část drahého zvířete, avšak existovaly i těžké zbroje chránící celé tělo (bargostvan). Postroje bývaly bohatě zdobeny zlatým a stříbrným kováním, falérami apod.

Od pomocných vojsk po slony

Všechny ostatní jednotky armády tvořily pomocné oddíly, určené k podpoře „savarů“, což však neznamená, že byly méně účinné. Například sásánsko-kušánská lehká kavalerie, pocházející od hranic s Afghánistánem, byla vyzbrojena především mocnými kompozitními luky, kromě nich dlouhými meči (shemsher) s křížovou záštitou. Šípy nosili v podlouhlých toulcích (kantigr). Neoblékali ochrannou zbroj, jen dlouhé pestrobarevné kaftany.

Mezi lidovými vrstvami byli rekrutováni Paighan, tvořící masu pěchoty, kteří posluhovali „savarům“, zřizovali tábory, prováděli obléhací a minérské práce. Pěšáci byli vyzbrojeni kopím (aršt) a mečem (snēh), a k ochraně jim sloužil těžký proutěný, kůží potažený štít. Místo přilby obvykle nosili plstěnou čepici (kulāh), typickou pro sásánovskou éru. Každá jednotka měla svého důstojníka zvaného Paighan-Salar, který nosil tuniku zdobenou zlatem a honosný plášť sepnutý zlatou sponou.

Elitní těžká pěchota sestávala z Médů, kteří tvořili prakovníky a vysoce kvalitní vrhače oštěpů, považované za jádro pěchoty. Mezi pěchotou však vynikali specialisté Daylamiti, jichž se Římané obávali pro jejich dravost v boji muže proti muži. Elitní pěchota Dailamitů, národa ze severní Persie, byla vyzbrojena praky, bojovými sekyrami, dýkami a těžkými meči. Jejich častou výzbroj však tvořily dva házecí oštěpy (fraš) a jedno obávané kopí (nēzag) se dvěma hroty, o němž se zmiňuje byzantský historik Agathias. Štíty byly pomalovány živými barvami, což byla dailamatská tradice až do islámské konkvisty. Bojovníci nosili nízké čapky (qalansuva) a vesty z ovčí kožešiny (mēš-sar).

Válečnou mašinérii perských králů doplňovaly další jednotky různého typu: pěší lukostřelci (Kamandaran), arménské pomocné oddíly, lehká jízda složená nejen z Íránců a Alanů, ale i Bílých Hunů neboli Eftalitů, dále pak sogdianští Turci, arabští Lachmovci, Kušánci, jednotky na velbloudech a válečných slonech.

Osádku válečného slona (slon indický) tvořili tři muži: lučištník, vrhač oštěpů a vůdce (maohut); první dva jmenovaní stáli ve věži na hřbetě slona, třetí seděl za krkem. Zvířata měla kolem krku a na hlavě zavěšeny bronzové zvonce, které sloužily k zastrašování nepřátelských koní.

Za zmínku stojí přítomnost žen i v řadách vysokých perských vojenských velitelů a jejich vojenskou kapacitu dokládají písemné prameny, ikonografie i básně jako Shahname (Kniha králů). Tak existovaly i vznešené dámy, zastávající např. úřad velitelky provincie (Banu Paygospanan). Místo kalhot často nosily dlouhou sukni s barevnými pruhy, označujícími jejich vysoké postavení.

Dle zahraničních pramenů

Obrazová příloha


Model znázorňující parthského těžkého jezdce, katafrakta
archiv autora


Římský katafrakt z prvních století našeho letopočtu
archiv autora


Sásánovský katafrakt Savaran
archiv autora


Seldžucký těžkooděnec z 12. stol.
archiv autora


Sásánovská kavalerie v útoku
imtw.ru


Praporečník jízdy Savaran se standartou s vyobrazením bájného ptáka (Homay)
archiv autora


Praporečník jízdy Savaran se standartou prezentující posvátné Slunce a Měsíc
archiv autora


Příslušník elitní jednotky „nesmrtelných“ v plné zbroji
archiv autora


Příslušník „nesmrtelných“ s kompozitním lukem
archiv autora


Příslušník pěchoty Paighan
archiv autora


Bahrám V. (panoval 421–439 n. l.), romantická postava na sásánovském trůně
Pinterest


Sásánovský král králů Širín († 628 n. l.) se svou křesťanskou manželkou
archiv autora


Královská garda Pushtighban v podání novodobého reenactmentu
archiv autora


Pojem žena - bojovnice nebyl u dávných stepních národů ničím výjimečným
archiv autora


Ilustrace sásánovského generála Sukhry bojujícího proti Heftalitům (484).
commons.wikimedia.org

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔19.04.2021 📕593