Obležení Prahy 1648 (3) - Válka

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 10.820

Část druhá

Válka

Teď už jsme docela, ba hůř než vepsí dáni!
Přívaly zpupných vojsk, třeštících polnic vřesk,
meč krví přepitý, kartáčů hrom a třesk
jsou spásly pot a plod našeho namáhání.
Věže jsou v plamenech, kostely rozkotány,
radnice rumiště. Květ mužů pobit jest.
Dívky jsou zprzněny. Kde vládly čest a lesk,
tam vládne hlad a mor a pláč a bědování.
Krev teče po hradbách a ryncích rok co rok.
Už dvakrát devět let je tomu teď, co tok
řek téměř ucpaných jen mrtvé ztěžka valí.
Leč co je horšího než toto vše, než zmar,
než smrt, než trápení, nežli hlad a mor a žár:
že nám ti katané i duše zdrancovali…

Andreas Gryphius

Reklama

(Slzy vlasti L. P. 1636)

Když byl roku 1555, po válce mezi německými katolíky a protestanty, uzavřen tzv. Augšpurský mír, jeho hlavní zásada zněla: Cuius regio, eius religio neboli Čí vláda, toho víra. Podle této zásady tedy v celé Evropě druhé poloviny 16. století platilo, že náboženská víra feudálního pána je závazná i pro všechny jeho poddané. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla bylo území Českého království, kde i nadále platilo rozhodnutí Basilejského koncilu z roku 1437 o tom, že utrakvisté (kališníci) jsou stejně dobří křesťané jako katolíci. Tuto výjimku si již tehdy na katolické církvi vybojovali čeští husité, kteří již počátkem století patnáctého, tedy sto let před Luterem, Kalvínem a ostatními evropskými reformátory (protestanty), chtěli katolickou církev reformovat, požadovali její chudobu, odmítali její instituce (včetně papeže), celibát kněží, okázalost obřadů, svátost oltářní přijímali pouze způsobem podobojí a jako jedinou politickou i mravní autoritu uznávali výhradně učení bible a evangelií. Basilejská kompaktáta byla jakýmsi jejich Augšpurským mírem, a přestože byla již roku 1462 papežem zrušena, v době německých náboženských válek žili na území Českého království (tedy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v obou Lužicích) pod vládou katolických Habsburků nejen katolíci (tvořící slabých deset procent obyvatelstva), ale také původní husitští kališníci (utrakvisté), novokališníci (novoutrakvisté), příslušníci Jednoty českobratrské, němečtí luteráni, novokřtěnci a příslušníci dalších církví a náboženských sekt, tvořící dohromady drtivou většinu obyvatelstva zemí Koruny české (a značnou část obyvatel zemí rakouských, o Uhrách ani nemluvě).

Je pochopitelné, že vládnoucím Habsburkům se tato situace příliš nezamlouvala. A protože celoevropská „recidiva“ českého husitského kacířství se přirozeně nezamlouvala ani katolické církvi, vyhlásil roku 1563 církevní Tridentský koncil program rekatolizace Evropy, takzvanou protireformaci. Hlavní údernou silou tohoto boje za obnovení moci a slávy katolické církve se měl stát řád Tovaryšstva Ježíšova, založený roku 1534 Ignácem z Loyoly a o šest let později potvrzený papežem Pavlem III.

---

Iñigo López de Oñaz y Loyola (1491–1556), známý jako Ignác z Loyoly, byl původně španělský důstojník, který byl ve válce s Francouzi těžce zraněn, během léčení si krátil čas četbou náboženské literatury a pod jejím vlivem se rozhodl přejít ze služeb královských do služeb Božích. Protože to byl voják tělem i duší, zakotvil ve stanovách nového řádu přísnou organizaci a disciplinu, včetně slibu striktní poslušnosti vůči papeži. Nejvyšším představitelem řádu byl generál (prvním řádovým generálem se přirozeně ustanovil sám Ignác z Loyoly) a základní povinností každého jezuity bylo dodržovat proslulý třicátý šestý článek Stanov, v němž stálo, že „… kdo se na poslušenství dal, budiž přesvědčen, že je mu od prozřetelnosti Boží skrze nadřízené dát se vésti a říditi, jako by mrtvolou byl, kterou kamkoli nésti a s níž libovolně nakládati lze, nebo jako hůl, která tomu, v jehož ruce jest, všude slouží a v ničem se neprotiví…31.

Pro méně chápavé, případně pro naopak příliš hloubavé podřízené upřesnil otec generál tento článek ještě „Dopisem o ctnosti poslušenství“, v němž (patrně na základě vlastní zkušenosti s armádní praxí) výslovně zdůraznil, že „… nadřízeného se patří poslouchat ne proto, že moudrostí, dobrotou a jinými jakýmikoli dary božskými ozdoben jest, nýbrž jedině proto, že jest na místě Božím…“32

Reklama

Nu a pro případ, že by někdo pořád ještě tápal, jsou v „Dopise“ uvedeny i modelové příklady činností, které by měl poslušný podřízený bez odmluv vykonat, jestliže mu to nadřízený rozkáže. Tak třeba zalévat celý rok suché dřevo, pokoušet se odvalit kámen, se kterým by evidentně nepohnulo ani více lidí, skočit do hluboké vody i bez znalosti plavání, vydat se beze zbraně na lov lvů…


Ferdinand I.
commons.wikimedia.org

Kupodivu to fungovalo, a tak se roku 1556 tito ukáznění, dobře vycvičení „vojáci Kristovi“ objevili i v Čechách, kam je povolal císař Ferdinand I. (1503–1564). Podle svého zvyku zde okamžitě začali zakládat školy pro syny ze šlechtických a zámožných měšťanských rodin, protože jedním z hlavních oborů jejich činnosti byla výchova mládeže. Je pochopitelné, že se i v této oblasti řídili zásadami, které formuloval jejich zakladatel. Jednou z nich byl Ignácův pozoruhodný výrok:

Musíme míti ducha připraveného a ochotného uposlechnouti, odložíce veškerý úsudek (vlastní), ve všem pravé choti Krista, Pána našeho, jíž jest naše svatá matka, církev hierarchická....33

V tomto duchu vytvořili jezuité pro své studenty ucelený systém vzdělávání. Studium začínalo pětiletým gymnáziem (principia, gramatika, syntaxe, poezie, rétorika) pokračovalo tříletou filozofickou fakultou (logika, fyzika, metafyzika) a bylo završeno (nikoli nezbytně) čtyřletou teologickou fakultou. Hlavní důraz byl kladen na klasické humanitní předměty, výuka matematiky a přírodních věd nebyla prioritou. Ve volném čase byli studenti vedeni nejen k různým tělovýchovným aktivitám (včetně šermu a střelby do terče), ale také k aktivitám kulturním. Jimi nastudovaná veřejná divadelní představení, samozřejmě s vhodnými náboženskými náměty, pak šířila popularitu jezuitského školství i mezi nekatolickou veřejností. Navzdory značné ideologické omezenosti látky byly pedagogické metody jezuitů na svoji dobu velmi propracované a efektivní, takže ani protestantským rodičům záhy nepřipadalo zvláštní, že se jejich dětem dostává katolicky zaměřeného vzdělání. Jezuitské školství bylo zkrátka nejlepší,  kvality „Studijního řádu“ generála Claudia Aquavivy (1543–1615) uznával konec konců i sám Jan Amos Komenský…

---

Zatímco v oblasti vzdělávání mládeže se díky „vojákům Kristovým“ katolické věci vcelku dařilo, v oblastech ostatních tomu bylo jinak. Roku 1561 se sice ujal nejvyššího církevního úřadu v Čechách po mnoha letech opět katolický arcibiskup, nicméně „... charakteristickou zvláštností českých náboženských poměrů druhé půlky 16. století bylo, že církevní správa, tedy oficiální pravomoc řídit věci víry, světit kněze, konat vizitace a další úkony, náležela katolíkům, zatímco absolutní většina věřících se hlásila k protestantským vyznáním. Absurdní situace vyvolávala bezpočet konfliktů a zmatků...34

Staří kališníci, odlišující se od katolíků víceméně pouze přijímáním oltářní svátosti způsobem podobojí, s nimi v průběhu těchto „konfliktů a zmatků“ rovnou splynuli, zatímco novokališníci se naopak sblížili s německými luterány a členy Jednoty českobratrské natolik, že všichni dohromady uzavřeli roku 1575 dohodu o společnému vyznání víry, tzv. Českou konfesi. V Čechách tím vznikly dva náboženské tábory, jejichž příslušníci byli mnohdy navzájem provázání příbuzenskými pouty a občas, jak už je v zemi zvykem, přecházeli (konvertovali) z jednoho tábora do druhého. Jedním z těchto konvertitů byl i katolík Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, syn českého bratra a luteránky, jenž si ve ve svých Pamětech hořce postěžoval, že „... osoby z vyšších stavův k ženění a vdávání žádného rozmýšlení nemívaly, že muž katolický jednou vzal sobě za manželku pod obojí, aneb panna neb vdova pod jednou muže pod obojí sobě vzala a potomně, jak se mezi sebou namluvili, syny a dcery pod jednou neb pod obojí vyučovali a vycvičovali. Ke křtům svatým a na pohřby, a na kázaní při pohřbích tolikéž bez rozmýšlení obojího pohlaví pod jednou k těm pod obojí nacházeti se dávali, in summa pod tou zástěrou a pod tím zřízením zemským, že pod jednou a pod obojí v království Českém za jednoho člověka dobří přátelé býti mají...35

Podstatně snášenlivější byl původně katolík, později člen Jednoty českobratrské Petr Vok z Rožmberka (1539–1611), který svému katolickému strýčkovi Volfovi Novohradskému z Kolovrat napsal, že „... jsme všickni Čechové, jsme krev jedni druhých; jednoho pána Boha, jednoho krále, jedno právo české máme...36

A tak, zatímco v daleké Francii byl rozpor mezi katolíky a hugenoty řešen (byť nikoli definitivně vyřešen) roku 1572 proslulou Bartolomějskou nocí, bylo v Čechách používáno metod podstatně sousedštějších. Stalo se například, že protestantští obyvatelé Chabařovic příliš nestáli o kázání arcibiskupem ustanoveného katolického kněze. S pravou českou (byť se patrně jednalo o Němce) pohostinností se proto postarali o to, aby jejich duchovní pastýř před každou mší vydatně pojedl a popil. Zejména popil. Načež si Chabařovičtí u příslušných církevních úřadů trpce posteskli, proč zrovna oni mají snášet znesvěcování svého kostelíka takovým věčně ožralým hovadem…37

Reklama

---

Velkou nadějí pro české protestanty se stal Ferdinandův nástupce a prvorozený syn Maxmilián II. (1527–1576). Nepochybně i proto, že v mládí působil svému otci nemalé starosti. Projevoval totiž náklonnost nejen k vínu a ženám (což by se u šlechtice dalo jakžtakž omluvit), ale také (ač vychováván ve Španělsku, nejkatoličtější zemi tehdejší Evropy) k pochybným protestantským naukám. Když však roku 1564, po otcově smrti, nastoupil na český trůn, bylo po nadějích. Přesněji řečeno, naděje zůstávala, neboť ta, jak praví známé úsloví, umírá poslední. Maxmilián II. se pozorně seznámil s předloženým návrhem České konfese, a protože potřeboval, aby mu český zemský sněm schválil nástupnictví syna Rudolfa na český trůn, předběžně s ním souhlasil. Bohužel ústně, nikoli písemně. Prostě slíbil českým protestantům, že je nebude pronásledovat. Stejně tak ovšem při nástupu na trůn slíbil papeži, že udělá všechno pro rozšíření a upevnění samospasitelné katolické víry. Řeč se mluví, pivo pije, říkává se v Čechách. A Maxmilián se v tomto ohledu nepochybně od svých českých poddaných něčemu přiučil. Problémem, jak splnit své dva protichůdné sliby, se zabýval necelý rok. V roce 1576 zemřel.


Maxmilián II.
commons.wikimedia.org

Maxmiliánův syn Rudolf II. (1552–1612) přenesl sídlo císařského dvora z Vídně do Prahy a zde, ač údajně povahy plaché a samotářské, se místo plnění otcových slibů věnoval spíše otcovým zálibám z mládí – vínu a ženám. V pokročilejším věku pak přesedlal na výtvarné umění, astrologii, alchymii, hledání Golema a další zábavné, nicméně z hlediska výkonu panovnické funkce zhola neužitečné koníčky. O vládu se příliš nezajímal, nicméně „… znenáhla vyvíjela se však u něho chorobná zádumčivost, jež schopnost rozhodnouti v důležitých záležitostech cele podlomila, ale nestrpěla, aby kdokoli jiný zasahoval do skutečných nebo i domnělých práv císařových...38

V mírových dobách má tento typ panovníka své výhody. Alespoň pro ty, kdo vládnou místo něho. Roku 1592 však na východní hranici říše vypukla další z mnoha tureckých válek, a sotva polní maršál Adolf Schwarzenberg Turky zastavil, ba dokonce dobyl zpátky ztracenou pevnost Ráb, došlo roku 1602 v Sedmihradsku a Uhrách k povstání nekatolíků, popuzených drsnými protireformačními metodami císařských generálů Basty a Belgiosy. Zatímco uherští povstalci a jejich turečtí spojenci podnikali nájezdy až na Moravu, císař Rudolf II. se věnoval svým umělcům, astrologům a alchymistům. V té době už byl ostatními příslušníky habsburského rodu považován za duševně chorého, jenomže co s duševně chorým císařem, který odmítá dobrovolně abdikovat? Protože zbavit svéprávnosti pomazaného panovníka Svaté říše římské dost dobře nešlo, Rudolfovi příbuzní si poradili jinak. Takže „... knížata domu rakouského, obávajíce se právem zápletky nepříjemné, snažili se napraviti zlo. Podnik byl velmi choulostivý; vyžadoval nekonečné obezřelosti: nejmenší ukvapení, nejmenší neopatrnost mohla způsobiti nebezpečné zápletky. Vyjednávání protáhlo se po několik let, až dne 25. dubna 1606 učiněna byla proslulá smlouva mezi Matiášem a bratrem jeho Maximilianem i oběma bratranci štyrskými, totiž arciknížetem Ferdinandem a bratrem jeho Maximilianem Arnoštem: arciknížata hledíce k tomu‚ že Jeho milost císařská, bratr a strýc jejich, pro jakousi nezpůsobilost a nemoc ducha, kteráž má své chvíle nebezpečné, ke správě království a zemí svých jest nedostatečný a nedosti schopný‘, odevzdávali Matiašovi plnou moc svou, aby zastupoval je a jednal co možná nejlépe ve prospěch domu jejich...“39

Císařův ctižádostivý mladší bratr Matyáš (1557–1619) tedy jednal. Když se mu nepodařilo rozbít pevné spojenectví mezi Turky a uherskými povstalci, uzavřel s nimi (samozřejmě Rudolfovým jménem) roku 1606 mír, kterým slíbil Turkům jednorázové finanční odškodnění a povstalcům náboženskou svobodu.

Císař Rudolf označil počínání svého bratra za zradu habsburských i katolických zájmů a více než rok odmítal mírovou smlouvu ratifikovat. V únoru 1608 konečně došla trpělivost uherským a rakouským stavům, kterých se případné obnovení válečných akcí nejvíce dotýkalo. Na společném sněmu v Bratislavě uzavřely uhersko-rakouskou stavovskou konfederaci a pověřily Matyáše, aby realizaci mírové smlouvy prosadil třeba i násilím. V dubnu téhož roku se ke konfederaci připojily i moravské stavy a Matyáš vyzval k přistoupení i stavy české. Současně prohlásil svého bratra za nezpůsobilého k dalšímu výkonu panovnické funkce a ochotně se nabídl, že její náročné břemeno převezme sám. A navzdory tomu, že zastrašený Rudolf nakonec mírovou smlouvu podepsal, vyrazil s konfederačním vojskem na Prahu.

Na rozdíl od stavů moravských se čeští stavové v této habsburské domácí hádce překvapivě postavili na stranu právoplatného císaře. Pouze díky jejich podpoře tak nakonec Rudolf II. přišel „jen“ o vládu nad Horními i Dolními Rakousy, Uhrami a Moravou, zachoval si však vládu v Čechách, Slezsku a obou Lužicích. Čeští stavové si za to nechali zaplatit. Seznam jejich pětadvaceti převážně politických požadavků, přijatých na sněmu roku 1609 svorně40 katolíky i protestanty a adresovaných císaři, končí (z hlediska budoucích událostí) pozoruhodným dodatkem: „… kdokoli by budoucně při tom porovnání státi nemínil či rušiti je chtěl, aby jej z okna vyhodili…41

Po této faktické legalizaci politického rozdělení monarchie následovala již příštího roku legalizace jejího rozdělení náboženského. Za poskytnutou podporu totiž Rudolf slíbil, že poskytne českým protestantům to, co se marně snažili získat již od jeho otce – písemnou záruku náboženských svobod. Když se ale k plnění tohoto slibu na příštím zemském sněmu neměl, zvolili si protestantští stavové vlastní vládu třiceti direktorů (10 pánů, 10 rytířů, 10 měšťanů) a začali sbírat vojsko.

---

Zástupci papežské kurie, španělských Habsburků i katoličtí zemští úředníci, zejména kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628), Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652) a Jaroslav Bořita Smečanský hrabě z Martinic (1582–1649) vyzývali císaře, aby na svůj vynucený slib zapomněl. Totéž mu radil jeho bratranec Leopold (1586–1632), mladší bratr arcivévody Ferdinanda Štýrského, biskup pasovský a štrasburský. Marně. V červenci 1609 Rudolf kapituloval a vydal náboženský Majestát, v němž udělil příslušníkům České konfese právo vytvářet vlastní církevní organizace a zvolit si v případě potřeby tzv. defenzory, oprávněné svolávat sjezdy na obranu ohrožené víry. Majestát také umožňoval všem poddaným vyznávat svoji víru bez ohledu na přání feudální vrchnosti, čímž samozřejmě popíral nejen základní zásadu Augsburského míru, ale i jednu ze základních zásad feudalismu jako takového...


Rudolf II.
commons.wikimedia.org

Po vydání císařova Majestátu byli čeští protestanti konečně spokojeni, čeští katolíci bezmocně skřípali zuby a Rudolfova „nemoc ducha“ definitivně přerostla ve zjevné šílenství. Pokořený císař nenáviděl svého bratra, protože ho připravil o rakouskou a uherskou korunu, nenáviděl české protestanty, kteří mu sice pomohli zachovat korunu říšskou a českou, ale nechali si za to zaplatit legalizací svého kacířství. V návalech zuřivosti bloudil prý po nocích chodbami Pražského hradu, občas sice zcela nahý, zato – jak se na šlechtice sluší a patří – s kordem v ruce.

Jediným, kdo se již očividně psychopatickému panovníkovi pokusil pomoci, byl pasovský biskup Leopold, po arciknížeti Matyášovi další Habsburk, který se cítil být povolán převzít břemeno vlády nejen v Českém království, ale rovnou v celé říši. A protože měl zrovna po ruce malou armádu, složenou ze dvou pěších a dvou jezdeckých pluků, vyrazil v lednu 1611 svému bratranci na pomoc. Během dvou týdnů obsadili jeho „pasovští“ nijak nehájený Krumlov, Budějovice, Tábor a Beroun. Překvapivým nočním útokem dobyli i levobřežní část Prahy, včetně Hradu, na němž je s otevřenou náručí uvítal císař Rudolf. Obyvatelé Starého i Nového Města pražského však pasovský vpád rozhodně za pomoc nepovažovali, po krátké honičce ulicemi zlikvidovali oddíl Leopoldových jezdců, který se přes Karlův most dostal na pravý břeh Vltavy, a zavřeli brány. Stavovská vláda navíc okamžitě požádala o pomoc arciknížete Matyáše, který jí přirozeně ochotně vyhověl. Po měsíci rozpačitého obléhání, když ani hlavně namířených děl, ani opakované císařovy výzvy nepřiměly Pražany ke kapitulaci, Leopold z Prahy a posléze i z jižních Čech raději odešel.

Císařův rozkaz k zaměření dělostřeleckých baterií na neposlušné sídelní město splnil bez odmluv polní zbrojmistr Jindřich Hýzrle z Chodů na Zálezlech42, najatý původně českými stavy proti Leopoldovi (a tím vlastně i proti císaři). Politicky nepříliš obratný veterán tureckých válek se – navzdory své dvořanské minulosti – ve složitých mocenských vztazích oněch let příliš neorientoval. Když ho však po odchodu pasovských stavovská vláda nechala uvěznit, hájil se s pravou českou invencí:

Domnívám se taky, že jestliže jsem už od svého mládí jen jednomu pánovi, kterému jsem přísahal, a žádnému jinému, poctivě, upřímně a dobře sloužil, musel jsem hájit i jeho osobní rezidenci, Korunu českou, naše privilegia, zemské desky a zemskou kancelář, což i všichni tři stavové podle práva a veškeré své spravedlnosti chránit musí. Tam, kde stál generál a většina pánů zemských úředníků, tam jsem stál i já a čestně a věrně se přitom choval, i neprovinil jsem se snad ničím a nic proti své cti a poctivosti neučinil…“43

Opuštěný Rudolf II. byl ještě téhož roku zemským sněmem sesazen (zemřel dne 20. ledna 1612) a novým českým králem byl jednomyslně zvolen Matyáš. Pokud tedy pasovský vpád nakonec někomu pomohl, tak paradoxně Rudolfovu bratru Matyášovi, proti kterému byl původně namířen. Tak už to v dějinách chodí…


Matyáš Habsburský jako český král
commons.wikimedia.org

---

Od vydání Rudolfova Manifestu panovalo v Čechách faktické dvojvládí. Kromě stavovské vlády třiceti volených direktorů, jejímž posláním bylo střežit nejen svobodu víry, ale i další stavovské svobody, které s vírou souvisely jen málo nebo vůbec, fungovaly samozřejmě i nadále dosavadní zemské úřady. Ty byly obsazovány nikoli volbou, nýbrž císařovým rozhodnutím, přirozeně převážně katolickými šlechtici.

Rudolfův nástupce Matyáš I. přenesl sídelní město říše z Prahy zpátky do Vídně a správu českých záležitostí svěřil sboru zemských místodržících. Mezi nimi samozřejmě nechyběli Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a další příslušníci nové, průbojnější generace katolických politiků. Až na Slavatu, vychovaného v česko­bratrské škole, šlo již vesměs o vzorné produkty pedagogického působení otců jezuitů, a kromě obvyklých hmotných pohnutek měli tedy k boji o moc v zemi i „vznešenější“ pohnutky ideové.

V červnu roku 1617 přijal sněm českých stavů za českého krále Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského. Proti hlasovala pouze malá skupina protestantských šlechticů, jejímž mluvčím byl český pán rakousko-italského původu Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu44. Všichni byli vzápětí zbaveni svých úřadů, sám hrabě Thurn přišel o výnosnou funkci karlštejnského purkrabího. Nový český král Ferdinand II. naproti tomu potvrdil Rudolfův Majestát. Podle svého zvyku tak učinil až po konzultaci se svými jezuitskými učiteli, kteří jako obvykle nezklamali a sdělili mu, že on sám by sice něco takového vydat nemohl, aniž by ohrozil spásu své duše, ale když už je ten kacířský pamflet na světě, nedopustí se smrtelného hříchu, když ho potvrdí. Ostatně (dodali nepochybně) vynucený slib daný kacířům, pravověrného křesťana nijak nezavazuje… Ano, odpůrci a nepřátelé vždycky jezuitům vytýkali, že se ve svém konání řídí zásadou: „Účel světí prostředky“. Není to pravda. Žádný jezuita nikdy nic takového neřekl, natož aby se tím řídil. Což je objektivní skutečnost. Proč by to také dělal, když Ignác z Loyoly vyjádřil totéž mnohem obratněji: „Buď začátek jaký buď, jen když konec bude náš!45


Ferdinand II.
commons.wikimedia.org

Boj o to, kdo bude v nábožensky beznadějně rozpolcených Čechách vládnout, pokračoval vzájemnými provokacemi a ústrky, až koncem roku 1617 vyvrcholil sporem o dodržování Rudolfova Majestátu v Broumově a v Hrobu u Duchcova. V Broumově nechala tamní katolická církevní vrchnost uzavřít evangelický kostel, v Hrobu u Duchcova byl evangelický kostel na příkaz pražského arcibiskupa dokonce zbořen. V obou případech se jednalo o porušení elementárních ustanovení Majestátu. Stavovští defenzoři svolali proto na březen 1618 do Prahy sjezd, který po vzrušeném jednání odhlasoval poměrně krotkou nesouhlasnou rezoluci a pokusil se ji prostřednictvím císařských místodržitelů předat císaři. Místodržitelé, mezi nimiž měli hlavní slovo skalní odpůrci Majestátu Martinic a Slavata, ji odmítli převzít. Rezoluce proto putovala přímo do Vídně, kde stále ještě vládl císař Matyáš. Jeho zamítavá odpověď přišla obratem, provázena důrazným zákazem dalších sněmovních aktivit.

Doba respektování důrazných císařových zákazů však minula. Hned v květnu se v pražském Karolinu sešel další sněm, který se už sestavováním krotkých petic nezdržoval, a to zejména přičiněním Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu a jeho „tvrdého jádra“ české protestantské šlechty. Zejména hrabě Thurn měl ke spravedlivému vlasteneckému rozhořčení důvod, neboť mužem, který jej po Ferdinandově korunovaci nahradil ve funkci karlštejnského purkrabího (a připravil jej tak o 8 000 zlatých ročního příjmu) byl pan Jaroslav Bořita z Martinic. A tím, kdo tenkrát tu kádrovou změnu inicioval, byl pan Vilém Slavata. Takže možná nebylo tak zcela náhodou, že to byl právě hrabě Thurn, kdo ve středu 23. května 1618 přivedl do místodržitelské kanceláře na Pražském hradě houfec spravedlivě rozhořčených sněmovníků. Od svých březnových předchůdců se však tito delegáti lišili tím, že nechtěli předat žádnou petici, nýbrž zjednat spravedlnost...

---

Navzdory předchozímu varování (v Čechách se odjakživa skutečně nic neutají) byli v kanceláři toho dne přítomni čtyři místodržící: Adam ze Šternberka, Děpold Matouš z Lobkovic, Jaroslav Bořita Smečanský hrabě z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Pánové Adam ze Šternberka a Děpold Matouš z Lobkovic byli striktně vyzváni, aby koukali zmizet. Po jejich kvapném odchodu se pánové Martinic a Slavata pokusili delegaci přesvědčit, že jsou pouze bezvýznamnými řadovými referenty, kteří svědomitě plní příkazy shora – jenomže pobouření čeští šlechtici je (se zvučnými německými kletbami na rtech) popadli a prohodili okny do hradního příkopu. A protože místodržitelský sekretář, magistr Karlovy univerzity Filip Platnéř, řečený Fabricius, měl nějaké nevhodné připomínky, vyhodili nakonec z okna i jeho.


Pražská defenestrace roku 1618
commons.wikimedia.org

Přestože všichni tři císařští úředníci pád ze sedmnáctimetrové výšky přežili, důsledky tohoto činu byly dalekosáhlé. Umírněnější stavové napsali sice vzápětí císaři Matyášovi omluvný dopis, v němž složitě vysvětlovali, že to všechno mysleli jinak než to vypadá – že se pokusili vysoké císařovy úředníky zamordovat vlastně v jeho zájmu a pro jeho dobro – nicméně tímto činem rozpoutali válku, která v následujících třiceti letech zpustošila podstatnou část Evropy. Válku, v níž výbuchem pražské rozbušky náhle explodovalo několik navzájem propletených, do té doby jen zlověstně doutnajících konfliktů – konflikt mezi katolíky a protestanty, konflikt mezi protestanty luteránského vyznání a protestanty vyznání kalvínského, konflikt mezi centralistickými snahami rakouských Habsburků a odstředivými tendencemi říšských knížat a samostatných států a státečků, konflikt mezi nizozemskými stavy bojujícími za nezávislost a španělskými Habsburky…

Bylo toho zkrátka dost, a tak se pro lepší přehlednost tato první celoevropská válka obvykle dělí na čtyři vzájemně navazující (a částečně se i prolínající) části:

  1. Válka česko-falcká (1618–1624)
  2. Válka dánská (1625–1629)
  3. Válka švédská (1630–1635)
  4. Válka švédsko-francouzská (1635–1648)


Mapa třicetileté války
commons.wikimedia.org

1. Válka česko-falcká (1618–1624)

Když se po pražské defenestraci císař Matyáš I. a český král Ferdinand II. nenechali uchlácholit trapnými výmluvami, zvolil sjezd vzbouřených stavů ještě v květnu 1618 třicetičlenné direktorium, které neprodleně požádalo nejen ostatní země habsburské monarchie, ale i protestantské vlády některých evropských států, zejména Nizozemí a Anglie, o pomoc proti neslýchané zvůli svého právoplatného panovníka. Příliš úspěšní nebyli, protože „… takové pojetí bylo velmi dětinské; situace netvoří se tak prostě, logika neovládá svět, nýbrž vášně, prospěchy, předsudky, a protože původci defenestrace nepochopili toho, ocitli se ve velikých rozpacích ihned po vítězství svém. Jestliže ve většině zemí ohromná převaha obyvatelstva k Ferdinandovi chovala zajisté jen velmi malou náklonnost, přece strana katolická téměř všudy byla velmi horlivá, vzrostla nedávnými přestupy a v rukou svých měla přední úřady; utvrzovali ji všickni, kdo báli se roztržky nebo nechtěli příliš zjevně porušiti zákonův ústavních, všickni, kteří k dynastii připoutáni byli dávnou oddaností, a konečně i všickni, jichž rozum nebyl docela zatemněn vášní a kdo předvídali možné důsledky odboje…46

Skutečný dosah svého jednání nechápali zřejmě ani vůdci povstalců, natož pak ti, kteří se k povstání přidali takříkajíc „z titulu své funkce“. Jedním z nich byl i radní Nového Města pražského Jan Sferin ze Sferinu, který ještě 22. června 1618 na zasedání městské rady přednesl své – příznačně české – stanovisko:

Já plně povinností konšelskou jsem zavázán císaři i dědicům jeho přísahou. A pokud se nejedná proti císaři, proti korunování krále a svědomí mému než pro obhájení krále, země a nás všech, hotov jsem se všemi živ, i mrtev zůstat. Též se modlím upřímně za všechny stavy i pány direktory, aby všechno dobře řídili, jen aby v tom něco nebylo proti druhé straně. Já jsem pod obojí té staré víry a pak jsem přijímal, pokud byli pořádní kněží od biskupa svěcení, ale když v tom se proměna stala, musel jsem se ke katolíkům obrátit. A cožpak to na přijímání pod obojí nebo pod jednou záleží? Záleží na lásce a milování. Toho nebudeme-li míti, žádná dohoda mezi námi nebude…47

Zatímco Slezsko a Horní i Dolní Lužice se k povstání připojily prakticky okamžitě, opatrní Moravané účast odmítli. Nizozemské stavy, bojující už od roku 1566 proti španělským Habsburkům, slíbily příspěvek 50 000 zlatých měsíčně, anglický král Jakub pár stovek vojáků. Z Unie německých protestantských knížat, sdružující německé protestantské státy převážně kalvínské konfese, reagoval vstřícně pouze její kalvínský vůdce Fridrich Falcký (1596–1632), jenž si za těchto okolností brousil zuby na český trůn. Poslal do Čech pomocný vojenský sbor, najatý katolickým knížetem Karlem Emmanuelem Savojským (který si za těchto okolností rovněž brousil zuby na český trůn) původně k boji proti katolickému Španělsku. Sboru, naverbovaném z větší části ve Švýcarsku, velel veterán tureckých válek Petr Arnošt hrabě z Mansfeldu.48

Do čela české armády byl jmenován pan Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu a Valsassiny, rovněž veterán tureckých válek. Veteránů tureckých válek bylo počátkem 17. století ve všech evropských armádách nepočítaně. Jak také jinak, když obrana východních hranic křesťanské Evropy před rozpínavostí turecké islámské říše trvala prakticky nepřetržitě od pádu Cařihradu v 15. století (a měla trvat ještě dobrých 150 let) a jakási „výrobní praxe“ na tureckých bojištích byla tudíž základním kvalifikačním předpokladem profesionálního vojáka oné doby.

---

Císař Matyáš I. s českým králem Ferdinandem II., měli k dispozici pouze dva slabé vojenské sbory, s nimiž se poněkud ukvapeně pokusili českou rebelii zlikvidovat. Generál Dampierre49 vpadl do jižních Čech, zatímco od východu, s laskavým svolením neutrálních moravských stavů, překročil českou hranici další veterán tureckých válek, maršál Buquoy50, kterého Habsburkům zapůjčili jejich španělští příbuzní.

Zpočátku se českým povstalcům dařilo. Dampierra porazila stavovská armáda začátkem listopadu u Pelhřimova, Buquoye o pár dní později u Lomnice nad Lužnicí. Zdecimované Dampierrovy jednotky ustoupily zpátky do Rakouska, Buquoy se uchýlil do Českých Budějovic, které zachovaly Habsburkům věrnost. Sem za svým bývalým velitelem přijel pan Jindřich Hýzrle z Chodů, jenž tentokrát neriskoval, okamžitě po defenestraci uklidil do bezpečí k přátelům svůj „… dobytek, mobilie, manželku a děti…“, načež důmyslnou oklikou přes Pasov dorazil do Budějovic, aby „… tam svou věrnost Jeho Milosti císařské prokázal!51

Koncem listopadu obsadilo české stavovské vojsko dolnorakouská města Weitra a Zwettl a jeho předsunuté oddíly se objevily v okolí Vídně. V prosinci dobyl Mansfeld Plzeň, po Budějovicích druhý největší opěrný bod císařských v Čechách, a úspěšně tak zakončil první rok povstání.

V březnu 1619 zemřel nábožensky i politicky relativně smířlivý císař Matyáš a jeho nástupcem na císařském trůně se stal Ferdinand II. Habsburský, nekatolickými historiky označovaný za „bigotního“ katolíka (což má patrně znamenat, že byl prostě katolík), který byl zastáncem tvrdého postupu proti vzbouřencům. Tento malý a zrzavý tlouštík, jemuž se současníci pošklebovali, že málo pije, málo mluví a málo myslí , a který „… z povinnosti hleděl čestně zastávati královský úřad svůj, však duch jeho nestačil úkolu tomu; byl by si přál štěstí poddaných svých a snažil se o to, bohužel duch jeho nebyl důsledný, ani prohlédavý. Velice pilně, ač bez záliby, opatřoval věci státní. Jedinými vášněmi jeho byla hudba a honba; za krisí nejtěžších trávíval na lovu dva dni v témdni. Ministrům svým dovolovali přicházeti k němu každé chvíle a vyrušovati ho i v oblíbeném zaměstnání, však samostatně nerozhodoval o ničem, ponechávaje vládu rádcům svým, jednak z bázlivosti, jednak z úzkostlivosti a pohodlnosti…52

Pokud tomu tak skutečně bylo, císařovi rádcové zvládli situaci na výbornou. Ferdinand II. totiž neprodleně připomněl českým stavům, že ho již roku 1617 přijali za svého krále, znovu jim potvrdil Majestát, veškerá privilegia a samozřejmě i úřady (včetně Thurnova karlštejnského purkrabství). A nakonec, když mu páni direktoři poslali jeho poslední nabídku neotevřenou zpátky (údajně kvůli špatné adrese), je pozval k jednání, při němž měli dělat prostředníky říšská knížata Maxmilián Bavorský (katolík) a Jan Jiří Saský (luterán).

Stavovské direktorium, jemuž stál v čele pan Václav Vilém z Roupova (†1641), možná považovalo Ferdinandovy návrhy za pouhé pokusy o získání času a rezolutně je odmítlo. V březnu 1619 zasedal v Praze zemský sněm, který schválil konfiskaci majetku zjevných odpůrců povstání (majetek jezuitského řádu byl zabaven již v červnu loňského roku) a válka, kterou vlastně nikdo nechtěl, začala po vcelku klidné zimě nabírat dech. Zatímco jeden český sbor, vedený generálem Hohenlohe, sváděl drobné šarvátky s Buquoyem, druhý, jemuž se postavil do čela sám Matyáš Thurn, vstoupil v dubnu na Moravu, bez odporu obsadil Znojmo a začal postupovat na Brno. Moravské protestantské stavy rázem přehodnotily své původní záporné stanovisko a ústy pana Ladislava Velena ze Žerotína (1581–1638), předního moravského velmože, významného člena Jednoty bratrské a dosavadního kritika českých rebelů, se nadšeně přihlásily k povstání. Právní purista by to možná považoval za státní převrat provedený se zahraniční vojenskou podporou, jenomže právní puristé obvykle vysokou politiku nedělají. Na odpor této „internacionální pomoci“ se nepostavily ani tři moravské zemské pluky. Dva z nich bez problémů přešly na stranu povstalců, třetí se pokusil jeho velitel Albrecht z Valdštejna53 odvést do Rakouska. Když se mu to nepodařilo, odešel tam alespoň sám, zato i s moravskou zemskou pokladnou.

Zatímco generál Hohenlohe54 se před Budějovicemi nemastně neslaně kočkoval s Buqoyem, generál Thurn, nadšený svými dosavadními úspěchy, vytáhl na Vídeň. Rakouští protestantští stavové, znepokojení představou, že by jim po Matyášově smrti měl vládnout „bigotní“ Ferdinand, využili přítomnosti českého vojska a pokusili se přimět císaře k podpisu dokumentu zvaného Sturmpetition, rakouské obdoby Rudolfova českého Majestátu. Habsburská rodinná legenda praví, že ve chvíli, kdy jeden z členů stavovské delegace poněkud neuctivě císaře vybídl: „Vzdej to, Ferdo, a podepiš!“, vjel na nádvoří císařského paláce oddíl Dampierrových kyrysníků a „Ferda“ nepodepsal. Vzápětí, protože zřejmě nejen v Čechách, ale ani v Rakousku se nic neutají, ztroskotal také pokus rakouských protestantských stavů, vpustit do slabě chráněné Vídně Thurnovy vojáky tábořící před hradbami. Neúspěšnou intriku popsal ve svých Pamětech bývalý polní zbrojmistr českých stavů, nyní plukovník císařské armády Jindřich Hýzrle z Chodů:

Když přišla noc na neděli, přesunul hrabě Thurn jeden regiment knechtů a tisíc rejtarů do předměstí před Stubentor a postavil je za tmy úplně tiše do bitevního pořádku. S velkými nadějemi pak čekal na to, že své úmysly do konce provede, ale v tom se díky Bohu hrubě mýlil. Nebo my jsme celou noc ostražitě ulice projížděli a každého, koho jsme venku kromě našich soldátů se zbraní v ruce natrefili, toho jsme k zemi srazili a zbraň mu vzali. Jakmile se rozednilo, odzbrojili jsme celé město a složili zbraně do cajkhauzu, což se v úplné tichosti odehrálo. Jak hrabě Thurn zpozoroval, že určený čas hodinu za hodinou uplývá a ve městě žádný hřmot slyšet není, jak smluveno bylo (avšak, jak se moudře říká, Homo proponit, Deus disponit), odtáhl pryč a svých zlých záměrů se vzdal a tak jeho Milost král svou moc v klidu a pokoji udržel…55

Vídeňské brány zůstaly tedy zavřené, a tak po krátkém ostřelování císařského paláce, při němž se údajně vyznamenal velitel stavovského dělostřelectva Jan Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (jinak též známý básník, spisovatel, hudební skladatel a cestovatel), se Thurnovi vojáci dali na ústup zpátky do Čech. Tam zatím zkušený císařský generál Buquoy porazil v bitvě u Záblatí neméně zkušeného stavovského generála Mansfelda a další stavovský generál Hohenlohe, jenž porážce svého druha ve zbrani jen škodolibě přihlížel, zrušil obležení Budějovic a stáhl se k Soběslavi.

V červenci se v Praze sešel generální sněm zemí koruny České (tedy Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice) a v přítomnosti zástupců rakouských stavů odhlasoval ustavení konfederace, k níž později přistoupili i stavové rakouští a uherští. Tento sněm také definitivně zavrhl Ferdinanda II. a zvolil novým českým králem říšského kurfiřta Fridricha vévodu Falckého.


Kurfiřt Fridrich Falcký jako český král
commons.wikimedia.org

V srpnu došlo na jižní Moravě k bojům mezi císařským sborem generála Dampierra a stavovským vojskem, kterému veleli moravský zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína a plukovník Fridrich z Tiefenbachu. Moravané zvítězili v řadě menších šarvátek i ve dvou větších bitvách, a poražený Dampierre, v jehož vojsku sloužil i plukovník Hýzrle, ustoupil zpátky na rakouské území.

Na podzim vystoupil proti císaři i sedmihradský kníže a vazal islámské turecké říše Gábor Bethlen (1580–1629) a společně s Thurnovou armádou oblehl Vídeň. Podruhé v  průběhu války tak ohrozilo stavovské vojsko císařské sídelní město. Bohužel opět jenom drancováním okolí a ostřelováním z lehkých polních děl. V prosinci Bethlenovy jednotky od Vídně odtáhly, aby čelily útoku polských kozáků na Slovensku, a jednotky českých, moravských a rakouských stavů brzy následovaly jejich příkladu. Doba stavovských vojenských úspěchů byla ta tam a již nikdy se neměla vrátit.

Císař Ferdinand II. po celou dobu nezahálel. Nejprve za peníze svých španělských příbuzných naverboval ve španělském Nizozemí (dnešní Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, francouzské kraje Artois a Flandry) patnáctitisícovou armádu, která se měla postarat o falcké državy nového českého krále Fridricha. Načež slíbil vůdci Katolické ligy vévodovi Maxmiliánu I. Bavorskému, že pomůže-li mu vzpurného říšského kurfiřta a českého lžikrále zpacifikovat, stane se říšským kurfiřtem on sám. Potom ujistil luteránského saského vévodu Jana Jiřího I., že pokud by náhodou saská armáda vojensky obsadila vzbouřené Slezsko a Horní i Dolní Lužici, může si obě Lužice ponechat. A nakonec přesvědčil Gábora Bethlena, jenž za „pronájem“ své lehké jízdy požadoval od českých spojenců nesmyslnou částku 400 000 zlatých, že pokud mu někdo někdy nějaké peníze vyplatí, hamižní Češi to rozhodně nebudou, zatímco on, příbuzný španělských Habsburků s jejich stříbronosnými americkými koloniemi, by možná… Nu a poslední hřebík do diplomatické rakve českého povstání zatlouklo katolickou Francií iniciované prohlášení Protestantské unie, jímž se její členové zřekli svého dosavadního vůdce Fridricha Falckého…

Proti tomuto subtilnímu předivu císařské diplomacie postavila česká strana pouze obvyklé nářky na potlačování náboženské svobody a čím dál tím naléhavější žádosti o peníze. Stížnosti pochopitelně nikdo nechápal, protože tolik náboženské svobody, kolik jí měli od husitských válek Češi, neměli (alespoň podle mínění katolíků) obyvatelé žádného jiného státu v Evropě. V jednom ze svých dopisů si český katolický humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic roku 1502 příznačně posteskl, že „… v náboženství je tu nesmírná rozháranost. I když pomíjím viklefisty a pikarty, jsou tu ještě i takoví, kteří božství našeho Vykupitele popírají, kterým duše s tělem umírá, kteří se domnívají, že jakákoliv víra je dobrá a stačí k spasení, ano i takoví, kteří i peklo mají za bajku. Těchto domněnek přidržuje se jednotlivců bezpočtu; nejen tajně, nýbrž i veřejně se to hlásá. Starci, chlapci, muži i ženy se hádají o věcech víry, vykládají si Písmo sv. tak, jako nikdy se neučilo. Každá sekta má tu své přátele, tak veliká je touha po novotách …56

A peníze? Jak se později ukázalo, bylo jich v Čechách dost, jenomže Čechům se je nechtělo do války za svoji „svobodu“ investovat. O to důrazněji je ovšem vyžadovali na ostatních. Situaci vystihl jeden z rádců Fridricha Falckého Ludvík Camerarius, když si postěžoval, že „… důchody královské jsou špatné, správa země zamotaná, všude zmatky a Augiášův chlév. Velitelé vojsk nesvorní, řevniví, všude lakota a sobectví, vojsko znemravnělé a zkažené…“57

Průměrnému Čechovi té doby připadal pravděpodobně znemravnělý a zkažený spíše sám král Fridrich. Protože i choromyslný Rudolf II. zachovával na veřejnosti vladařskou důstojnost, Češi si nějak nemohli zvyknout na panovníka, který před jejich očima lezl po stromech a v létě se s prostými lidmi koupal ve Vltavě. Nehledě na to, že kromě přehnaně mravných kalvínských kazatelů s sebou přivedl do Prahy i přehnaně (alespoň na české poměry) nemravné dvorní dámy. A také anglickou manželku, která neuznávala španělskou etiketu, nosila hluboké výstřihy a ještě k tomu, jako přísná kalvinistka, neměla valné mínění o křesťanských symbolech jiných konfesí, takže „… obrazy svatých v veliké ošklivosti měla, poněvadž kolikráte, vyhlídajíc z pokojů královských na Staré a Nové Město pražské, potupně říkávala, že by ráda přes most do Starého i Nového Města pražského se projela, ale že nemůže na toho lazebníka na mostě na kříži přibitého (míníc tím obraz umučení božího) hleděti…“58

Na jaře roku 1620 byl rozklad stavovské armády oddálen vyplacením dvouměsíčního žoldu (peníze poskytly nizozemské stavy) a do země konečně dorazily slíbené posily ze zahraničí: dva pěší a jeden jezdecký pluk z Nizozemí, pěší pluk naverbovaný v Anglii a sbor uherské lehké jízdy. Pobyt tolika žoldnéřských oddílů na válkou těžce zkoušeném českém venkově měl bohužel vzápětí za následek selská povstání na Táborsku, Žatecku, Bechyňsku a Prácheňsku. Sedláci, důsledně týraní a okrádaní vojáky obou stran, měli v otázce obrany vlasti jasno.

V létě 1620 zaútočil italský generál ve španělských službách Ambrosio Spinola na obě Falce, zatímco císařská armáda, kterou vedl opět hrabě Buquoy, zpacifikovala rakouské protestanty a společně s armádou Katolické ligy vstoupila do Čech. Armádě Katolické ligy stál v čele zbožný, vojenské zkušenosti však zcela postrádající vévoda Maxmilián Bavorský59. Na rozdíl od mnoha jiných státníků měl tento vzdělaný aristokrat dost rozumu na to, aby řízení vojenských operací přenechal odborníkům, a tak bavorské armádě ve skutečnosti velel další ostřílený veterán tureckých válek, generál Johann Tserclaes hrabě Tilly60.

Přestože se veteráni Tilly a Buquoy navzájem příliš nesnášeli, porazila obě spojenecká vojska stavovskou armádu v několika šarvátkách, obsadila několik měst (Písek, Vodňany) a dne 8. listopadu 1620 stanula před Prahou. Zde se Tilly a Buquoy konečně na něčem shodli – oba svorně konstatovali, že útok na nepřátelskou armádu, která má za sebou bezpečné útočiště opevněného města, je příliš riskantní.

České armádě velel v této závěrečné fázi války generalissimus Kristián I. kníže z Anhaltu61, spíše diplomat než voják. Ze své nové funkce určitě žádnou zvláštní radost neměl. Nebyl důvod. Různorodá armáda, kterou měl vést k vítězství, se skládala z útvarů českých, moravských, slezských, rakouských a uherských, přičemž každý z těchto útvarů tvořili vojáci snad ze všech končin Evropy. Za normálních okolností by na tom nebylo nic zvláštního. Na všech bojištích nekonečných tureckých válek běžně spolupracovaly jednotky různých zemí, všechny bojovaly podle stejných výcvikových příruček a všechny se dorozumívaly mezinárodním vojenským „esperantem“, jehož základ tvořila němčina. A co se národností jednotlivých vojáků týče – voják byl především profesionál, smluvně zavázaný bojovat za toho, kdo mu zaplatil. Národnost s tím neměla co dělat.

Anhaltův problém tkvěl v tom, že jeho vojákům se prostě bojovat nechtělo. Nebylo divu. Už čtyři měsíce nasazovali své životy na dluh, protože jejich zaměstnavatelé neplnili svoji část smlouvy a nevypláceli jim žold. Vláda neměla peníze. Majetek, zabavený na začátku povstání katolíkům a císaři, byl pryč. Příspěvky na válku ze zahraničí, které procházely příliš mnoha rukama, byly také pryč. Vlastní prostředky se šlechticům ani měšťanům utrácet nechtělo. A tak na jedné straně požadovali, aby za ně najatí žoldnéři riskovali život, na straně druhé však sami nebyli ochotni riskovat ani své peníze. Sedláci žádné peníze neměli, a povolat je k obraně ohrožené vlasti nemělo smysl. Jednak oprávněně považovali celé povstání za panský výmysl – a jednak by proti vycvičeným vojákům nepřítele nic nezmohli. Doba nadšených husitských cepníků byla ta tam. Morálně i technicky.

Přestože pět tisíc vojáků stavovské armády v den bitvy vůbec neopustilo pražské výčepy a nevěstince, bylo její postavení na Bílé hoře z čistě vojenského hlediska zvoleno dobře. Dokonce tak dobře, že by armádě méně morálně rozložené zajistilo vítězství. Profesionálové Tilly a Buquoy to věděli, proto se jim příliš bojovat nechtělo. Diletant Maxmilián, vojenských věd neznalý a zkušenostmi z tureckých bojišť nezatížený, se však krátce pomodlil – a vydal rozkaz k útoku.

Císařský generál Buquoy utrpěl krátce předtím v šarvátce u Rakovníka zranění, které (s poetikou sobě vlastní) popsal plukovník Hýzrle slovy: „… byl přitom z muškety (s odpuštěním) do údu přirozeného střelen, ale rána ta smrtelná nebyla, poněvadž kulka už pomalu letěla…62

Prozíravě se tedy vymluvil na zdravotní obtíže a uchýlil se do ústraní svého kočáru. Na bojiště poslal místo sebe generála Maxmiliána z Lichtenštejna63. Generál Tilly si – jakožto přímý podřízený bavorského vévody – něco podobného dovolit nemohl, a tak se rozhodl zahájit bitvu zkusmým útokem na levé křídlo stavovského vojska, jemuž velel Matyáš hrabě Thurn. Možná předpokládal, že útok jediné tercie (složené ze dvou pěších pluků), podporovaný Valdštejnovými (velel jim podplukovník Lamotte, sám Valdštejn se bitvy nezúčastnil) a Gauchierovými kyrysníky, bude odražen, a on bude moci bitvu odtroubit. A udělat ze svého šéfa pitomce.


Bitva na Bílé hoře u Prahy v roce 1620
commons.wikimedia.org

Útok kupodivu odražen nebyl. Devět kornet české jízdy, jimž se pro nepřítomnost příslušných velitelů postavil do čela sám Thurn, sice zahnalo císařskou jízdu, muselo však ustoupit pod náporem narychlo přivolaných císařských posil. Pak už to šlo rychle. Po krátkém boji, jenž trval necelé dvě hodiny a v němž padlo pouhých 250 císařských a přibližně 1 500 stavovských vojáků, se Tillyho „zkusmý útok“ změnil v totální vítězství.

Uhři dali se dle jich obyčeje nejprve v utíkání, to vidouce české rejtarstvo, tolikéž učinili; jízda moravská pozastavivše jse a nemoha sami odolati, vzavše škodu, coufli a také na útěk se dali; pěchota opuštěná utrpěla, jako by na masné krámy uvedena byla…64 napsal ve svých Pamětech Mikuláš Dačický. Mýlil se. Možná schválně. Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1626), kutnohorský erbovní měšťan, utrakvista a vlastenec, v mládí poživačný bouřlivák, k stáru – jak už to tak bývá – veliký moralista a kritik nestřídmého způsobu života těch ostatních, na Bílé hoře tenkrát nebyl. Takže nemohl (anebo nechtěl) vědět, že jako první se dali na útěk němečtí vojáci Thurnova elitního pěšího pluku, dokonce bez jediného výstřelu. Takřka demonstrativně. Tím se rozpadlo levé křídlo stavovské sestavy. A pak se rozutekli všichni. Byl to debakl, kterým ostatně nespokojení vojáci už dlouho vyhrožovali.

Čest armády českých stavů zachraňovali nakonec němečtí jízdní arkebuzíři mladého knížete Kristiána z Anhaltu (syna vrchního velitele), kteří se po zhroucení levého křídla pokusili o protiútok. A samozřejmě němečtí lancknechti čtyř kompanií Šlikova (dříve Valdštejnova) moravského pluku na pravém křídle. Měli smůlu, která tu a tam vojáky potkává – na rozdíl od svých šťastnějších druhů z ostatních jednotek (včetně dalších čtyř kompanií svého pluku) nemohli utíkat, protože měli za zády zeď královské obory. Byli to profesionálové, a tak bojovali. Alespoň chvíli. Nedlouho po bitvě vstoupili ti z nich, kteří přežili, do služeb vítězného císaře Ferdinanda. A ještě později vstoupili jako „hrdinní Moravané“ do českého historického bájesloví…

Některé stavovské posádky měst a hradů, složené převážně ze zahraničních žoldnéřů, se zachovaly o poznání statečněji než většina polní armády. Anglická posádka Karlštejna se sice vzdala císařským po první výzvě, ale Mansfeld držel Plzeň do března 1621, kdy ho Friedrich Falcký odvolal k hájení svého vlastního území, a plzeňská posádka v jeho nepřítomnosti (údajně však nikoli bez jeho souhlasu) předala město císařským za úplatek 140 000 zlatých. Nizozemský plukovník Franck vzdal Tábor po ročním obléhání v listopadu 1621, skotský podplukovník John Seton hájil Třeboň do března 1622, Mansfeldův poručík Hans Junckher vydržel na Zvíkově dokonce až do července 1622.

Na konečné porážce českého povstání to nic nezměnilo, vnucuje se ovšem otázka, co by se stalo, kdyby podobnou neústupnost projevili kromě několika nižších velitelů i velitelé vyšší. Vojáků měli k dispozici dost. Kromě uprchlíků z prohrané bělohorské bitvy se v Praze zdržovalo dalších 5 000 mužů, kteří se k ní vůbec neobtěžovali dostavit. U Kostelce nad Černými lesy čekalo na rozkazy 8 000 Bethlenových uherských jezdců. Stačilo zavřít brány, povolat Uhry a vyplatit vojákům aspoň část dlužného žoldu z peněz, které si později jako válečnou kořist odvezli císařští. Nestalo se, ačkoli již roku 1618 nabádal Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic (1594–1618) své urozené i neurozené spolupovstalce, že přece jenom „lépe jest částku jmění svého ztratiti a opykati s poctivostí, nežli potomně s velikou hanbou a posměchem přijíti o všechno…65

Že měl pravdu, zjistili obyvatelé Českého království brzy. Mikuláš Dačický píše ve svých pamětech:

Hned pak po té porážce král Fridrich palatinus jako omámený s manželkou, dětmi a při něm někteří, jenž jse ho přidrželi, pobravše s sebou, což mohli, dali jse také z Prahy na utíkání, preč jse davše z království Českého, a jak mohli, jse salvírovali, na neopatrnost a nesprávu oficí­rův vojenských naříkajíce. Stala jse jest tu hanba, lehkost, posměch Čechuom a potracena starobylá chvála česká, následující pak zhouba a žalost převeliká! Nebo Pražané všech tří měst pražských, hned po té porážce lid ten vojen­ský císařský do měst pražských beze všeho odporu vpustivše, jse k ruce císaři Ferdinandovi poddali, a hrad pražský také opanován; lid pak ten do měst pražských puštěný dáleji sobě v týchž městech pražských provozovali podlé vůle své, bohatství a loupeže nabejvajíce. Dále pak lid císařský po­znavše, že žádného juž odporu v Čechách nejmají, dali jse sem i tam po vší České zemi v loupení, plundrování, braní, všeckny kouty vyhledávajíce i nebohé lidi jímajíce, hlavy zatahováním, i jinak je ohněm, pro vyjevení a vyhledání peněz skrytých, mučíce, trápili i usmrcovali, takže hrozno a žalostivo bylo o tom rozprávěti etc. A tak nic jiného nebylo nežli: ach, ouvé a běda, dej a berme! Ani katolitským římského náboženství odpuštěno a prominuto nebylo; jen dej všechno a věř sobě, jak chceš…66

Méně dramaticky, zato bezelstným cynismem profesionála líčí události plukovník Jinřich Hýzrle z Chodů, který 18. listopadu 1620 přijal kapitulaci královského města Žatce:

„… přestože jsem jim ve smlouvě pardon přislíbil, totiž že ani na hrdle; ani na ma­jetku a statcích trestáni nebudou, musel jsem pro Jeho Milost císařskou nepatrnou válečnou dávku vyžadovat, kterou Jeho Milosti do tří dnů odevzdat mají, a to 40 000 dukátů.

Když oni všechno, co jim bylo řečeno, pilně vyslechli, po­děkovali nejprve ve vší poníženosti a se slzami v očích za ve­likou a vzácnou přízeň Jeho Milosti císařské, co se však těch 40 000 dukátů tkne, velice se na to vymlouvali, že je dlouho­trvající válka nejen o peníze, ale i o stříbro, které měli, už připravila a že jim opravdu možná není takové množství peněz sehnat. Na to jsem jim odpověděl, že jestliže mohli sehnat tolik peněz proti svému pánovi a k účelům tak špat­ným, poslouží jim víc ke cti, jestliže ted' svému dědičnému pánovi na věc dobrou a spravedlivou přispějí. Projevují pře­ce tolik bolesti a lítosti nad tím, že se k rebelii přidali, tak ať dokážou svou věrnost vrchnosti i věnováním svého majetku a nasazením hrdla svého a své krve a cti. A jestliže by snad ještě něco namítali, pak bych se musel domnívat, že jejich věrnost císaři není opravdová a brzy pomine, nebo že snad se upínají k jiné naději, která však je, Bůh ví, docela marná...67.

Navzdory kvapnému útěku „Zimního krále“ Fridricha však naděje žateckých měšťanů možná tak docela marná nebyla. Zatímco v Čechách vzdorovaly habsburským vítězům už jen osamocené posádky několika měst a hradů, na Moravě a ve Slezsku boj teprve začínal. Kromě vymyšlených moravských hrdinů existovali totiž i hrdinové skuteční. Například evangeličtí Valaši ze severovýchodní Moravy, jejichž poslední zoufalé povstání zlikvidoval teprve v roce 1644 císařský polní maršál Jan Kryštof Puchheim. Od ledna 1621 přepadali tito obyvatelé hornatého Vsetínska, Brumovska a Vizovicka císařské posádky ve Zlíně, Valašském Meziříčí a Vizovicích, v létě a na podzim roku začali pod vedením moravského pána Jana Adama Čejkovského z Víckova města i obsazovat (Hranice, Lipník a další).

V létě roku 1621 poslal na Moravu svoji dvanáctitisícovou armádu slezský markrabě Jan Jiří Krnovský (1577–1624), který se po odchodu krále Fridricha do Nizozemí stal exilovou hlavou českého stavovského odboje. V jeho vojsku našel proto útočiště nejen bývalý moravský zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína, ale i Jindřich Matyáš hrabě Thurn. Tato poslední armáda poražených českých stavů měla v úmyslu spojit se s vojskem sedmihradského vévody Bethlena a společně s ním udeřit na Vídeň. V červenci dobyla Nový Jičín, v září a v říjnu Skalici, Strážnici, Veselí, Uherský Brod a Holešov.

Císařská armáda, vedená generálem Buquoyem, obléhala mezitím Bethlenovu pevnost Nové Zámky. V průběhu obležení byl generál Buquoy, jeden z bělohorských vítězů, zabit za okolností, které popsal ve svých pamětech svědomitý plukovník Hýzrle a které ledacos vypovídají nejen o generálově povaze, ale i o samotném způsobu válčení na uherských bojištích:

Druhého dne jsem držel hlavní vartu, a zrovna toho dne se náš generál vydal tuze daleko do pole jen s asi třiceti rejtary, když tu na něj zčista jasna vyrazil Horváth Jánuš ze zálohy a málem by bylo došlo k neštěstí, kdybych mu byl na pomoc nepřispěchal. Avšak je-li už některému člověku určeno do neštěstí přijít, nevyhne se tomu, zvlášť když svého nepřítele podceňuje nebo v opovržení má. A tak asi třetího dne po tom přišla zpráva, že nepřítel vypadl pod vedením Jánuše Horvátha z pevnosti a pobíjí naše knechty při krmení. Hrabě Buquoy chtěl se dvěma kompaniemi Valonů prozkoumat pole a zase zajel tak daleko na svém malém a utahaném koníku a jako vždycky bez poboční zbraně a bez pistolí. Jak už byl hodně daleko od ležení, tu se na něj a na jeho dvě kompanie Valonů vrhly houfy Uhrů se šavlemi. Valoni se dali hned na útěk a nechali tam generála, který na své malé herce uprchnout nemohl a při němž jen urozený kavalír Torquato Conti ještě s jedním hrabětem zůstal, ve štychu. Hrabě Buquoy byl proklát třemi kopími a zabit, Torquato Conti a ten druhý hrabě se po nějakém čase velice draho vykoupil…“68


Jezdecká šarvátka
commons.wikimedia.org

Po Buqoyově smrti (10. července 1621) císařští od Nových Zámků ustoupili, povstalecká vojska se konečně spojila a pokusila se dobýt Bratislavu a Uherské Hradiště. Obě města jejich útoku odolala, stejně jako později (v listopadu 1621) Olomouc, hájená Albrechtem z Valdštejna a jeho „velice draho“ ze zajetí vykoupeným podplukovníkem Torquatem Contim.

Pod dojmem těchto neúspěchů stáhl Gábor Bethlen svoje oddíly zpátky na Slovensko a (podle svého osvědčeného zvyku) začal tajně vyjednávat s císařem. V lednu 1622 spolu v Mikulově uzavřeli mír, který ukončil uherské stavovské povstání. Gábor Bethlen se vzdal dobytých území a titulu uherského krále. Za to obdržel titul říšského knížete a doživotně Sedmihradsko a část východních Uher. Jan Jiří Krnovský, Jindřich Matyáš Thurn a další povstalci, kteří nebyli v mírové smlouvě zahrnuti, se uchýlili pod jeho ochranu.

Mikulovským mírem válka na území Českého království prakticky skončila a těžiště dalších bojů se přeneslo do Německa, kde od jara 1621 operovala armáda Katolické ligy pod velením generála Tillyho na území Horní Falce.

Fridrich Falcký, stále používající titulu český král, povolal z Čech generála Mansfelda a požádal o pomoc protestantská knížata Jiřího Fridricha markraběte Bádensko-Durlašského a Kristiána prince Brunšvicko-Wolfen­büttel­­ského. Generálu Mansfeldovi se sice podařilo porazit Tillyho u Wieslochu, proti spojeným ligistickým, císařským a španělským vojskům však nakonec ani on, ani oba Fridrichovi spojenci z Protestantské unie nic nezmohli. Po zdrcující porážce markraběte Jiřího Fridricha u Wimpfenu a prince Kristiána u Höchstu ustoupil Mansfeld do Nizozemí a ligistická armáda obsadila v září roku 1622 Fridrichovo sídelní město Heidelberk.

V průběhu roku 1623 naverboval Kristián princ Brunšvicko-Wolfenbüt­telský za nizozemské peníze nové vojsko, s nímž se pokusil Tillyho z Falce vypudit, byl však u Stadtlohnu opět poražen. Nešťastný český Zimní král se definitivně uchýlil do nizozemského Haagu a jeho osiřelého falckého knížectví i funkce říšského kurfiřta se rozhodnutím říšského sněmu ujal bělohorský vítěz Maxmilián Bavorský. Co se českého královského titulu týče, Fridrich Falcký jej používal až do své smrti, ale v Čechách se již pochopitelně neobjevil.

Poraženým českým stavům nepomohlo ani to, že již 13. listopadu 1620, tedy necelý týden po prohrané bělohorské bitvě, zaslalo 201 šlechticů (mezi nimi i Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic, Václav z Roupova a Jan Kavka z Říčan) císaři ponížené memorandum, v němž všichni kajícně přiznali, že jim „srdečně lítostivé jest, že se proti Jeho Milosti císařské jakožto našemu pořádnému, posloupnému, korunovanému, pomazanému králi a pánu pozdvihli…“69

Lepší drzé čelo než poplužní dvůr, říkává se od pradávna v Čechách. Jenomže Ferdinand II. byl vůči podobným pokusům ještě odolnější než jeho předchůdce Matyáš, a tak se i v tomto případě řídil doporučením svých rádců, zejména kapucínského kazatele pátera Sabina, jenž prý svému panovníkovi důrazně připomněl slova Písma svatého: „Roztlučeš je pruty železnými a jako nádobu hrnčířovu roztříštíš je…70

Soudní tribunál, jehož předsedou byl Karel kníže z Lichtenštejna71 a žalobcem pan Přibík Jeníšek z Újezda, převedl tuto vpravdě křesťanskou myšlenku do řeči paragrafů a ze všeho nejdřív odsoudil k smrti 29 významnějších povstalců, kteří prozíravě uprchli do ciziny. Pak dodatečně zbavil cti a majetku 10 dalších, kteří „zemřeli v trvalé vzpouře“, takže je nebylo možné popravit ani dodatečně. A nakonec navrhl císaři reálně proveditelných 51 rozsudků smrti. To bylo příliš i na zbožného Ferdinanda. Zvlášť když navíc „některé rozsudky byly tak nesmyslné, že Lichtenštejn posílaje je do Vídně, doporoučel odsouzence milosti panovníkově…72

V osmi případech císař Lichtenštejnovu doporučení vyhověl a poslal provinilce místo na popraviště do vězení, v šestnácti případech nařídil exekuci odložit a „pouze“ v sedmadvaceti případech podepsal bez námitek. Mezi omilostněnými byl kupodivu starý Thurnův přítel Vilém z Lobkovic, sice luterán a aktivní účastník pražské defenestrace, ale současně i strýček zasloužilého nejvyššího kancléře, katolíka Zdeňka Popela z Lobkovic. Naproti tomu mezi těmi, kdo se milosti nedočkali, skončil jediný katolík mezi odsouzenci, královský hejtman Pražského hradu Diviš Černín z Chudenic. Jeho jediným proviněním bylo to, že na příkaz svého nadřízeného, nejvyššího purkrabího pana Aleše ze Šternberka, vpustil stavovskou delegaci v den defenestrace na Pražský hrad. Pan Aleš ze Šternberka sice tento příkaz skutečně vydal, byl však tchánem pana Jaroslava Bořity z Martinic, takže trestu jaksi unikl...

Sedmadvacet odsouzených bylo dne 21. června 1621 na pražském Staroměstském náměstí popraveno. Tři z nich byli příslušníky panského stavu (Jáchym Ondřej Šlik z Holejče, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic), sedm příslušníků stavu rytířského (Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Bohuslav z Michalovic, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí, Diviš Černín z Chudenic), sedmnáct měšťanů (Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof Kober z Koberšperku, Jan Šultys z Felsdorfu, Maxmilián Hošťálek z Javořic, dr. Jan Jessenius z Jessenu, dr. Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu, dr. Leonard Rüppel, Václav Litoměřický z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclínovce, Ondřej Kocour, Jiří Řečický, Michael Wittman, Šimon Vokáč z Chýš, Jan Kuttnauer ze Sonnenštejna, Šimon Sušický ze Sonnenštejna, Nathaniel Vodňanský z Uračova). Ačkoli tři z měšťanů byli oběšeni (Kuttnauer, Sušický, Vodňanský) a nikoli sťati, vždy loajální pražský kat Jan Mydlář, vyznáním mimochodem stále ještě utrakvista, otupil při této náročné zakázce čtyři meče…73


Poprava na Staroměstském náměstí
commons.wikimedia.org

Vzhledem k tomu, že mezi popravenými rytíři byl i smolař Diviš Černín z Chudenic, vznikl v průběhu exekuce drobný etický problém – jakožto staronový královský rychtář Starého Města pražského jí totiž velel jeho mladší bratr Heřman Černín hrabě z Chudenic (1576–1651), císařův vyslanec u tureckého dvora a jediný významnější český šlechtic, jenž na Bílé hoře bojoval v řadách císařského vojska. Osvědčený císařův dvořan měl bezesporu na rozhodování císařské justice jistý nezanedbatelný vliv, využil jej však raději pro záchranu svého dalšího bratra Humprechta (ačkoli ten byl dokonce stavovským direktorem, čili objektivně mnohem větším provinilcem) a choulostivou situaci při popravě bratra staršího vyřešil s elegancí zkušeného diplomata – na tu chvilku se z tribuny vítězů diskrétně vzdálil. S přihlížením exekuci svého švagra a bývalého přítele Kryštofa Haranta naproti tomu žádný problém neměl, dokonce se o necelé čtyři roky později oženil s jeho ovdovělou manželkou…

Matyáš hrabě Thurn, odsouzený v nepřítomnosti, popravě unikl. I on přirozeně požádal císaře o odpuštění a nabídl mu své věrné služby, ale prozíravě tak učinil pouze přes prostředníky – a hlavně až z relativně bezpečného Slezska, kam loajálně doprovodil svého poraženého krále Fridricha...

Ostatní dopadení rebelové byli potrestáni pokutami a konfiskacemi majetku. Ferdinandův generální pardon, zveřejněný 7. května 1622, omilostnil účastníky českého stavovského povstání, jejich statky však byly zabaveny a rozprodány. Tuto největší vyvlastňovací akci v českých dějinách (nepočítáme-li samozřejmě rok 1948 a následující) řídila císařská konfiskační komise, které předsedal opět kníže Lichtenštejn. Z celkového počtu přibližně 1 600 českých šlechtických rodin jich komise odsoudila 680, z toho 166 ke ztrátě veškerého jmění, 45 o dvě třetiny, 128 o polovinu, 215 o třetinu, 126 o jinou, menší část majetku. O veškerý obecní majetek přišla většina královských měst, samozřejmě kromě Budějovic a Plzně, které za stavovského povstání osvědčily svoji věrnost císaři. Odhaduje se, že majitele změnilo okolo 75 % veškeré zemědělské půdy. Konfiskované statky získali za symbolické ceny, případně rovnou zadarmo zasloužilí vojenští velitelé a loajální příslušníci katolické šlechty. Anebo ti, kdo v tom prostě uměli chodit…

Jako například chudý český rytíř pan Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583–1634). Do roku 1606 člen Jednoty českobratrské a nižší důstojník císařské armády ve válkách s Turky, potom katolík. Od roku 1615 plukovník moravských stavů, jenž se odmítl přidat ke stavovskému povstání, přeběhl k císaři a po bitvě na Bílé hoře si (už jako vojenský velitel v Čechách) sloučením šedesáti konfiskovaných panství založil v severních Čechách prosperující Frýdlantské vévodství.

Nebo Valdštejnův nástupce ve velení moravskému pluku, plukovník Jindřich hrabě Šlik z Passaunu74, vzdálený a chudší příbuzný popraveného stavovského direktora Jáchyma Ondřeje Šlika z Passaunu (1569–1621). Od sedmnácti let sloužil v císařském vojsku, bojoval proti Turkům, nějaký čas strávil ve španělských službách. Roku 1619 nerozvážně přijal nabídku moravských stavů a převzal po uprchlém Valdštejnovi jeho opuštěný pluk. Na Bílé hoře padl – nikoli hrdinskou smrtí, jak líčí romantická legenda – nýbrž docela nehrdinsky do zajetí. Podle osvědčeného žoldnéřského zvyku pak vstoupil i se svými německými „Moravany“ do císařských služeb a bojoval dlouho a dobře proti svým dřívějším chlebodárcům. Časem změnil i víru, oženil se s vdovou po bývalém moravském zemském hejtmanovi Ladislavu Popelovi z Lobkovic, roku 1623 byl povýšen do nejnižší generálské hodnosti a roku 1632 byl jmenován dokonce prezidentem dvorní válečné rady, čili – řečeno dnešní terminologií – ministrem obrany. Ne nadarmo konstatuje český historik Petr Maťa, že „málokde se vojenská služba vyplácela tak, jako v císařské armádě dvacátých a třicátých let 17. století, když císař namísto žoldu vyplácel velitele svého vojska lacinou půdou. Ti, kteří tuto příležitost dokázali včas vytušit, neodcházeli s prázdnou. Zchudlí šlechtičtí synkové ze všech koutů Evropy i obyčejní dobrodruzi se mohli v neznámých Čechách snadno vypracovat v boháče…75

Schopnosti tohoto druhu však nebyly pouze výsadou vojáků. V  komisi, která měla dohlížet na vymáhaní konfiskovaného majetku, seděl (společně s bývalým stavovským direktorem Humprechtem Černínem z Chudenic) také radní Nového Města pražského, dříve staroutrakvista, nyní katolík Jan Sferin ze Sferinu. Tentýž Jan Sferin ze Sferinu, který se na předbělohorských zasedáních městské rady tak upřímně modlil „za všechny stavy i pány direktory, aby všechno dobře řídili, jen aby v tom něco nebylo proti druhé straně...“

Zatímco hrdelní tresty pro vůdce českých rebelů byly v zahraničí považovány za naprosto legitimní reakci ohroženého panovníka, s konfiskacemi majetku tomu bylo jinak:

Když císař se dověděl, že mnozí a páni a rytíři čeští, jimž statky v pokutě byly konfiskovány, v cizině si stěžují a naříkají, jako by pro náboženství byli pokutováni a statků svých zbaveni, a tak předstírajíce nevinu svou mnohých knížat i jiných osob o jejich provinění nevědoucích útrpnost vzbuzují a tím je i poštívají; protož ustanovil se na tom, ponechati statky takovým odsouzeným, kteří se hrubě neprovinili, a o nichž nadíti se dalo, že se polepší, zvláště pak těm, kteří jenom třetí neb menší díl jmění svého v pokutě propadnouti měli, aby tím dokázal, že nikdy úmysl neměl, českou šlechtu ze země vypuditi aneb vyhubiti, nýbrž že ji chce chrániti a zachovati k zvelebení království Českého…76

Důsledkem tohoto oportunistického milosrdenství bylo zrušení konfiskační komise, k němuž došlo dne 3. října 1623. V pozdějších letech byla sice několikrát nakrátko znovu obnovena, ale to nejhorší už měly zdecimované české stavy za sebou. O tři století později shrnul příčiny jejich porážky francouzský historik Ernest Denis:

… odbojní stavové neprohlédli dosti jasně rozhodnou důležitost zápasu, který počínali, nebo spíše, jsouce obětmi chyb odvěkých a politiky zhoubné, zahájili boj se zločinnou lehkomyslností, aby pokračovali v něm právě s tak malou obratností jako nedostatečnou oddaností a odvahou. Od půl druha století snahy jejich neustále nesly se k zřízení oligarchie výlučné a omezené, a samým úspěchem svým odděleni byli od ostatního národa a zároveň vypraženo srdce a zatemněno svědomí jejich; den pokuty nastal ve chvíli boje zůstali osamoceni, bez spojenců, a oni sami na obranu vlasti přinášeli jen obmezené předsudky a malicherné názory…77

2. Válka dánská (1625–1629)

V rámci pacifikace obou Falcí vpadl generál Tilly i do dolního Saska, aby tam rozšířil jedině spasitelnou katolickou víru. Tamní protestantské stavy se cítily ohroženy a požádaly o pomoc dánského krále Kristiána IV. (1577–1648), držitele titulu holštýnského vévody. Ten jejich žádosti vyhověl a poslal proti drancujícím Tillyho vojákům svoji armádu. S diskrétní podporou katolické Francie, Benátek a Savojska tak vznikla tzv. Haagská koalice, složená z Nizozemí, Dánska, Anglie a nevyzpytatelného sedmihradského vévody Bethlena. A protože stará politická moudrost praví, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, svoji podporu tomuto protihabsburskému slepenci přislíbilo také islámské Turecko…

Změněný poměr sil vedl Katolickou ligu k tomu, že požádala o pomoc císaře Ferdinanda II. Vzhledem k tomu, že právě vojsko Katolické ligy pomohlo císaři porazit české vzbouřence, nezbylo mu nic jiného, než její žádosti vyhovět. Souhlasil proto s nabídkou ctižádostivého Albrechta z Valdštejna, že z vlastních prostředků (získaných tím, že ošidil císaře o podstatnou část výtěžku z pobělohorských konfiskací) postaví vojsko o síle 15 000 mužů.

Zatímco Dánové bojovali proti Tillymu, generál Mansfeld (pro změnu v dánských službách) s vlastním žoldnéřským vojskem zaútočil na Slezsko a pokusil se o spojení s Gáborem Bethlenem. Císař proti němu poslal Valdštejna, a tak již 25. dubna 1626 porazila Valdštejnova soukromá armáda (bojující pod císařskými prapory) soukromou armádu Mansfeldovu (bojující pod prapory dánskými) u saské Dessavy. Mansfeld ustoupil na Moravu, kde se za pomoci nezdolných Valachů pokusil vyvolat protihabsburské povstání. Pokus se nezdařil, a tak se uchýlil na Slovensko, pod ochranu svého sedmihradského spojence. Gábor Bethlen však krátce po jeho příchodu uzavřel s císařem jedno ze svých nečekaných příměří, Valdštejnovi vojáci vyrazili na pochod do Porýní, znechucený Mansfeld rozpustil svoji armádu a zamířil do Anglie. Cestou zemřel v bosenském Sarajevu, údajně přirozenou smrtí.

Jan Tserclaes hrabě Tilly mezitím rozdrtil dánskou armádu v bitvě u Lutteru (27. dubna 1626) a společně s Valdštejnem ovládl do konce roku skoro celé dolní Německo. Povzbuzen těmito úspěchy vydal císař Ferdinand II. roku 1627 nový zemský zákon pro Čechy78, tzv. „Obnovené zřízení zemské“, obsahující mimo jiné i panovníkovo otcovské doporučení:

To jsme pak pokládali milostivě za dobré, všechny naše poslušné a věrné poddané z obou vyšších stavů tímto milostivě a otcovsky napomenouti, aby každý ony upřímně míněné informace od zmíněných našich komisařů nebo jejich podřízených instruktorů přijal dobrovolně, s dychtivostí a horlivým srdcem, aby také sám byl k svému blahu, užitku a zbožnosti po vůli a aby se srovnal v jediné spasitelné svaté katolické víře s námi a s obecnou křesťanskou apoštolskou římskou církví…79

Tímto zákonem, vyhlášeným bez – donedávna obvyklé – konzultace s českými stavy, uzákonil mimo jiné dědičné právo Habsburků na český trůn, zrovnoprávnil němčinu s dosud dominantní češtinou a vyhlásil katolickou víru za jedinou povolenou víru v zemi. Současně vydal nařízení, že všichni nekatoličtí příslušníci šlechty a měšťanstva musí buď tuto víru přijmout, nebo odejít do emigrace.

Důsledky, které mělo toto nařízení pro takzvané „privilegované vrstvy“ českého národa, líčí ve svých Pamětech Jan Jiří Harant starší z Polžic a z Bezdružic (1580 – po 1648), mladší bratr popraveného Kryštofa Haranta:

Kdo pak jim nechtěl přivolit, musil se podepsati, že z země vyjede do času uloženého. Též i jiní, kterýž jim přivolili, museli se podepsat, že k přijímání jíti do svátků velkanočních chtějí, jiní že se budou vyučovat. Takovým knížky dávány byly k vyučování, plny pletich a natahování neprávě Písma k ustanovení lidskému. Téhož léta v pondělí po neděli Křížové vyjel jsem já, Jan Jiří Harant starší z Polžic a z Bezdružic z Království českého z domu svého na poručení císaře Ferdinanda II. pro náboženství evangelické podobojí, nemohouc srdcem náboženství podjednou přijít, k kterémuž císař nám přistoupiti a je za samospasitelné přijíti poroučel, manželkou svou Lidmilou z Příchovic a syny tříma a dvěma dcerama a děvečkou jednou…80

Vzhledem k tomu, že Češi sedmnáctého století nebyli ještě v otázkách náboženské či politické víry tak pružní jako jejich potomci ve staletích pozdějších, následovalo Harantova příkladu mnoho nekatolíků. Do emigrace tak odešlo na čtyřicet tisíc rodin právě z těch vrstev společnosti, které jsou v každém národě nejen tvůrci a nositeli jeho ekonomické prosperity, ale také – zejména v případě šlechty a měšťanské inteligence – tvůrci a nositeli jeho vlastního národního sebevědomí. Byl mezi nimi také biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský, jeho ochránce pan Karel starší ze Žerotína (1564–1636), historik Pavel Stránský ze Zap (1583-1657), malíř Karel Škréta (1610–1674), grafik Václav Hollar (1607–1677) a mnozí další.

Některým obyvatelům Českého království však již tehdy nechyběla pravá česká vyčůranost, takže se mnozí, jak píše Jan Amos Komenský v jednom ze svých nepříliš citovaných děl „… chvěli, úskoků hledali, císaře skrze suplikací, aby aneb dekret proměnil, aneb terminu prodloužil, žádali; summou, kdo co mohl, činili. Nacházeli se, kteříž v cizině potkati mohoucí nepohodlí, nouzi, věk, nemoci, úřady a jiné věci předstírajíce, že se vůli císařské za dosti státi musí, soudili. Byli i ti, kteří domnívajíce se, že císaře i papeže ošiditi mohou, od kněží sobě za peníze vysvědčení, že již u zpovědi byli a pod jednou užívali, kupovali. A stalo se, že někteří takových cedulek nakoupivše, tím komisaře nad reformací oklamali a exilium vyhnuli…81

Situaci vrstev neprivilegovaných, tedy těch, kdo legálně odejít nesměli, vylíčil (se svou obvyklou směsicí žoldáckého cynismu a přihlouplé politické naivity) pan plukovník Hýzrle, provádějící tou dobou s jedním jezuitou, padesáti jezdci a čtyřiceti mušketýry císařem nařízenou rekatolizaci v Prácheňském a Bechyňském kraji:

Přesto však z mého statku Budkova všichni poddaní se ženami i dětmi odešli. Opustili svá dobře obdělaná pole a utekli na Moravu, a tak jsem musel skoro tři léta dát obdělávat půdu třiceti dvorců a výnos z nich mi připadal. Poněvadž se jim však ani na Moravě nepodařilo se osvobodit, neboť tam museli pracovat mnohem tvrději než doma a živit se prací svých rukou se ženami a dětmi mnohem obtížněji, rozhodli se po třech letech poprosit o milost. Té se jim dostalo, i vrátili se zase na své dvorce a půdu svou obdělávali…82

Bez ohledu na situaci v zázemí pokračovala vítězství ligistických a císařských vojsk i v následujících letech, zejména díky početné Valdštejnově armádě, která se mezitím rozrostla na 40 000 vojáků. Takto početné vojsko bylo v oněch časech rukodělné výroby a málo výkonného zemědělství ohrožováno spíše vlastními zásobovacími problémy (např. Peter Englund uvádí, že armáda o „pouhých“ 20 000 mužích spotřebovala denně 15 tun chleba, 6 000 litrů piva, 70 až 100 kusů dobytka a 30 tun píce pro koně) než nepřítelem, a tak bez větších obtíží ze strany protivníka obsadili Valdštejn s Tillym Meklenbursko, Šlesvicko, Holštýnsko, Jutsko, Braniborsko a Pomořany.

Dánové neměli šanci. Po zpustošení rozsáhlých oblastí dolního Německa byl proto roku 1629 uzavřen v Lubecku mír, v němž se poražený dánský král zavázal, že se výměnou za navrácení svých ztracených území nebude nadále vměšovat do říšskoněmeckých záležitostí.


Valdštejn s odznaky svého postavení, s insigniemi Řádu zlatého rouna, maršálskou holí a šerpou
commons.wikimedia.org

Říšské stavy, znepokojené přílišným vzrůstem moci donedávna bezvýznamného českého šlechtice Valdštejna, reagovaly na odvrácení dánské hrozby výzvou císaři, aby frýdlantského vévodu, který říši právě zachránil, zbavil hodnosti říšského generalissima a rozpustil jeho armádu. Ferdinand II. potřeboval, aby říšský sněm odsouhlasil nástupnictví jeho syna, takže roku 1630 naléhání stavů vyhověl a Valdštejna odvolal.

3. Válka švédská (1630–1635)

Vítězstvím v dánské válce opojený císař Ferdinand II. vydal roku 1629 restituční edikt, nařizující říšským protestantským knížatům vrátit katolické církvi veškerý majetek, získaný na její úkor po roce 1555. Nejen protestantská, ale i katolická knížata znejistěla. Co to má být? Představuje si snad ten bláznivý Habsburk, ta hlásná trouba jezuitů, že říšská knížata poslušně vrátí jeho milovaným fráterníkům zkonfiskované či jinak „poctivě“ nabyté statky dvou arcibiskupství, dvanácti biskupství a nespočetného množství klášterů?

Členové Katolické ligy se částečně uklidnili po rozpuštění Valdštejnovy armády, která jediná byla ochotna zasáhnout na případný císařův rozkaz i proti nim, zato někteří protestanti na toto císařovo faktické „sebeodzbrojení“ nespoléhali, a utvořili neprodleně další protihabsburskou koalici. V ní se kromě Anglie, Francie a Nizozemí, které ji jako obvykle financovaly, sešli také bývalý český král Fridrich Falcký, vévoda Pomořanský, vévoda Meklenburský, landkrabě Hessensko-Kasselský a svobodné říšské město Magdeburg.

Jako kdyby se opakovala situace ze začátku Dánské války. Jen místo dánského krále měl tentokrát svatou věc evangelické víry hájit švédský král Gustav II. Adolf (1594–1632). Ten sice zrovna válčil s Poláky, ale obětavá (katolická) Francie dojednala mír a slíbila Gustavu Adolfovi příspěvek 400 000 zlatých ročně, bude-li v Německu udržovat armádu 30 000 pěšáků a 6 000 jezdců.

Prvních 15 000 švédských vojáků se vylodilo v Pomořansku ještě v době zasedání říšského sněmu, který sesadil Valdštejna. Byli to otužilí švédští a finští branci, disciplinovaní, dobře vyzbrojení a vycvičení podle zásad vylepšené nizozemské taktiky, vyznačující se důrazem na pohyblivost a palebnou sílu. Byli oblečeni do jednotných uniforem, vojenské novinky té doby, a stejně jednotně byli oddáni svému královskému veliteli. V jejich řadách našlo uplatnění i mnoho českých emigrantů, mezi nimi i jeden z původců této války, pan Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu a Valsassiny.


Gustav II. Adolf se vylodil s armádou na Usedomu
commons.wikimedia.org

Nejmocnější protestantská knížata Jiří Vilém Braniborský (1595–1640) a Jan Jiří vévoda Saský (1611–1656) se do poslední chvíle snažili zachovat neutralitu, která se jim doposud vcelku vyplácela. Měli smůlu. Osobní charisma krále Gustava Adolfa (podpořené děly namířenými do oken berlínského zámku) přesvědčilo knížete Jiřího Viléma Braniborského, jenž si možná také připomněl Machiavelliho slova:

Neutralita se příliš nevyplácí. Když se dva perou, musíš vědět, čí vítězství by ti víc ublížilo. Ale i když to nevíš, je poctivější i výhodnější zaujmout otevřené stanovisko a jít do boje. Neuděláš-li to, budeš první obětí vítěze k velké radosti poraženého a nikomu nebudeš stát za to, aby ti pomohl. Po spojenci, který stojí v kritické chvíli se založenýma rukama, netouží ani vítěz, ani poražený…83

Luterána Jana Jiřího (jenž prý po nějakém tom poháru navíc s oblibou prohlašoval, že se mnohem snáze dohodne s katolíky, než se svými kalvinistickými souvěrci) paradoxně přiměl ke spojenectví se Švédy katolický maršál hrabě Tilly. Jeho zdivočelí vojáci totiž v květnu 1631 dobyli, vydrancovali a téměř vyvraždili město Magdeburg, ležící v těsném sousedství území Jana jiřího. A svůj podíl na jeho rozhodnutí měli nepochybně i sami Švédové, kteří krátce předtím podobným způsobem „osvobodili“ císařskými vojáky okupovaný Frankfurt nad Odrou. Zkrátka, když se dva perou… a tak Jan Jiří podepsal 11. září 1631 s Gustavem Adolfem spojeneckou smlouvu.


Dobytí Magdeburgu v roce 1631. Z třiceti tisíc obyvatel jich přežilo pouhých 5 000
commons.wikimedia.org

O necelý týden později, 17. září 1631, se čerství spojenci střetli u Breitenfeldu s Tillym. Císařský vrchní velitel sešikoval svoji armádu tradičním způsobem, tj. postavil pěchotu v těžkopádných španělských terciích do středu a jízdu na křídla. Gustav Adolf umístil na levé křídlo své čerstvé saské spojence, do středu švédskou pěchotu a na pravé křídlo jízdu, posílenou pěšími útvary. Zpočátku se obě armády pouze navzájem ostřelovaly z děl, pak však velitel císařského levého křídla, statečný a impulzivní maršál Pappenheim84, bez rozkazu zaútočil se svými pěti tisíci kyrysníků na švédské pravé křídlo, jemuž velel generál Banér. Švédové útok vydrželi, Pappenheimovy jezdce zdecimovali palbou a nakonec je zahnali na zmatený útěk. Tilly mezitím udeřil na švédské levé křídlo, rozbil a rozehnal saskou armádu, která i se svým knížetem utekla z bojiště, a vpadl do boku Švédům. Gustav Adolf si o svých spojencích nedělal iluze, takže byl na podobný vývoj událostí připraven. Poslal proti Tillyho pomalu postupujícím terciím oddíly spolehlivého generála Horna85. Současně udeřil na bok císařské sestavy, obnažený Pappenheimovým útěkem, a rozhodl tak bitvu ve svůj prospěch.

Zatímco zraněný Tilly se zbytky své armády ustupoval do Bavorska a Gustav Adolf táhl za ním, Jan Jiří Saský poslal své vojáky, vedené bývalým Valdštejnovým generálem Janem Jiřím Arnimem86, do Čech. Před jedenácti lety odkrojil s císařovým požehnáním z Českého království obě Lužice, proč by si – pro změnu s požehnáním Švédů – nezkusil zakrojit znovu?

Císařským vojenským velitelem v Čechách byl stařičký polní maršál Baltazar hrabě Marradas87. Tento – kdysi snad schopný velitel kyrysnického pluku – se ve funkci zemského velitele příliš nevyznamenal, a tak saské jednotky a švédský pomocný sbor pod velením Matyáše Thurna záhy obsadily celé severní a severovýchodní Čechy a 15. listopadu 1631 vtáhly bez boje do Prahy. Po jedenácti letech habsburského útlaku přinesli Praze svobodu vojáci saského kurfiřta. Titíž vojáci, kteří před jedenácti lety pomáhali Habsburkům tuto svobodu zardousit. Podobných kanadských žertíků je historie plná…

Všechno bylo náhle jinak. Katoličtí kněží utekli spolu s úředníky a lidé se nadšeně hrnuli do kostelů, na jejichž kazatelnách opět stanuli luteránští, kalvínští a českobratrští kněží, kteří z nich byli po Bílé hoře vyhnáni. Mnozí katolíci se kajícně vraceli k víře svých předků. Ze staroměstské mostecké věže byly pietně sňaty vybělené lebky popravených vůdců povstání a za slavnostních obřadů uloženy na přísně utajené místo.

Do všeobecného jásotu se mísily disharmonické tóny jenom tam, kde se objevili vracející se emigranti. Někteří přišli jenom proto, aby co nejrychleji prodali zbytky svého majetku a zase zmizeli. To byli ti prozíravější. Jiní však chtěli své konfiskované domy, zahrady, pole či vinice od nových majitelů zpátky. Taková drzost! Člověk celá léta pracuje v potu tváře na zvelebení poctivě nabytého majetku – a najednou by to všechno měl odevzdat někomu, kdo celá ta léta prolenošil někde v cizině? Takovou do nebes volající nespravedlnost si snad poctivý měšťan nezaslouží!

A bylo hůř. Arnimovi vojáci měli totiž o svobodě českého národa své vlastní představy, které se ne vždy shodovaly s představami českými. Většinou nechápali, proč by se měli v dobyté Praze chovat jinak než v ostatních dobytých městech. Ano, v ostatních dobytých městech, protože jaképak řeči o osvobozování, že? Když nechal Tilly svého času v dobytém Magdeburgu pomordovat na třicet tisíc mužů, žen i dětí, čerta se staral­ o to, nejsou-li náhodou mezi nimi tajní katolíci! Když se dva perou, třetí se směje – tohle pořekadlo platívá možná v hospodské pranici, nikoli však ve válce! Podle představ saských osvoboditelů museli zkrátka i „osvobození“ Češi pochopit Machiavelliho zásadu, že ve válce nelze být zadobře s oběma stranami. Jedné platit daně – a druhou v případě potřeby uvítat jako osvoboditele…

Císařští, příliš slabí na nějakou ofenzivní akci, zatím vyčkávali. Hrabě Marradas se stáhl za hradby věrných jihočeských Budějovic, slabá slezská armáda císařského generála Rudolfa Tiefenbacha po chabém pokusu o protiútok ustoupila zpátky do Slezska, generálové Colloredo88 a Gallas89 vyhnali sice své bývalé saské spojence z Rakovníka, postoupit dál si však netroufali. Nepostupovali ani Sasové, a tak se válka v Čechách omezila pouze na občasné šarvátky jízdních hlídek. Komu by se také chtělo válčit v zimě? Jak píše Radek Fukala, „… v zimě se většinou podle dobových zvyklostí neválčilo. Armády nemínily ve studených měsících bojovat a mrznout a v neposlední řadě podléhat vysokým ztrátám při epidemických nákazách. Každý vojevůdce si svůj majetek hlídal. Patřil mu nejen voják, ale také koně, munice, stejnokroje, výzbroj a proviant...90

Obyvatelé saskou armádou obsazených oblastí Čech si tedy mohli v klidu užívat znovu nabyté náboženské svobody. Nepřišla je právě levně – jen měšťané Nového Města pražského zaplatili za šest a půl měsíce pobytu saských osvoboditelů úctyhodnou sumu 666 202 zlatých. Pochopitelně netrvalo dlouho a mnozí z osvobozených začali toužit po návratu habsburské „nesvobody“. Neboť jen hmotně zaopatřenému člověku záleží na tom, zda se musí nebo nemusí modlit k Panně Marii, případně zda kněz slouží mši v ornátě či bez něho – což byly pro většinu věřících hlavní rozdíly mezi katolickým a protestantským způsobem chválení jednoho a téhož Boha. Člověk, který přišel o všechno, mívá jiné starosti. Nehledě na to, že mnozí z těch, kdo po Bílé hoře přestoupili ke katolictví, si z prostého faktu, že je možné opustit špatnou víru, odvodili, že je možné opustit jakoukoliv víru – a od toho byl již pouze krůček k velmi současnému názoru, že víra v cokoli je spíše na obtíž než ku prospěchu…

Gustav II. Adolf, přezdívaný německými protestanty „Lev ze severu“, se rozhodl využít zimního odpočinku k vybudování armády, která by jednou provždy srazila Habsburky i Katolickou ligu na kolena. Málo lidnaté Švédsko mu už mnoho vojáků poskytnout nemohlo, rozeslal proto své verbíře po celé Evropě. Pod jeho prapory se začali scházet Němci, Angličané, Skotové, Irové, Francouzi, Vlámové, Poláci, Češi. Netrvalo dlouho a rodilí Švédové či Finové tvořili ve švédské armádě zanedbatelnou menšinu. Nebylo na tom nic zvláštního, i v armádách protivníků sloužili kromě Němců také Italové, Poláci,  Slovinci, Chorvati, Maďaři, Řekové, Dalmatinci, Burgunďané, Češi (u Lützenu stáli proti sobě dokonce dva bratři – švédský rytmistr Adam Berka z Dubé a císařský důstojník Hanuš Berka z Dubé), Španělé, Skotové, Irové, Francouzi, Lotrinčané a dokonce i Turci, ale právě národnostní čistota švédských jednotek z nich zpočátku dělala téměř nepřemožitelné válečné stroje. Teď bylo sice „Švédů“ početně víc, ale už to nebyli tak docela ti praví Švédové.

V té době se již definitivně válka „… stala dobrým řemeslem a výhodným oborem v podnikání. Válčící strany najímaly bez ohledu na náboženství, sociální původ, etnickou příslušnost a kriminální přestupky nájemné rváče a profesionální bojovníky ze všech koutů Evropy. Vojenské řemeslo vyžadovalo pouze zručnost, obratnost, fyzickou vyspělost a minimální zodpovědnost a statečnost. Pro vojenského profesionála – žoldnéře, stejně jako pro jeho velitele – kondotiéra byla celá záležitost pouhou otázkou zaměstnání – platu...91

Rovněž císaři Ferdinandovi nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po nějaké použitelné armádě. A protože Habsburkové vždycky sázeli na jistotu, obrátil se opět na Valdštejna. Jako kdyby zapomněl na okolnosti jeho předchozího odvolání. Vévoda nechal císaře chvíli žadonit a pak jeho prosbám vyhověl. Vymínil si, že mu nikdo nebude smět do velení mluvit, načež s výkonností sobě vlastní začal z demoralizovaných jednotek, které mu předali císařovi generálové, budovat novou armádu.

Současně však zhrzený vévoda nepřestal tajně vyjednávat se Sasy i Švédy o způsobu, jímž by co nejefektivněji císaře podrazil. Neboť Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna nezapomněl na urážku, za kterou považoval své odvolání, a tak již delší dobu vyjednával prostřednictvím českých emigrantů s představiteli protihabsburské koalice. Neměl prý v úmyslu nic menšího, než přejít i s armádou k nepříteli a stát se českým králem…

V dubnu 1632 padl u bavorského Rainu na řece Lechu Joannes Tserclaes hrabě Tilly, vítěz z Bílé hory a vojevůdce, který v životě svedl celkem 38 bitev, přičemž pouze dvě z nich prohrál. Švédové dobyli Mnichov a nezadržitelně se valili Bavorskem.

Tou dobou už měl Valdštejn k dipozici armádu čtyřiceti tisíc mužů, s nimiž zahájil tažení proti Arnimovým a Thurnovým Sasům. Ti příliš nevzdorovali, a tak 25. května 1632 vstoupili císařští vojáci – již tradičně bez boje – opět do Prahy. A Pražané se dočkali dalšího osvobození. A další konfiskační komise, které předsedal sám vévoda Valdštejn. Tentokrát bylo odsouzeno celkem 335 osob (16 pánů, 128 rytířů, 191 měšťanů), jimž byl zabaven majetek v hodnotě přes tři miliony zlatých. Všechno připadlo Valdštejnovi, který získané prostředky použil na úhradu svých vojenských nákladů.

Počátkem září se Valdštejnova armáda střetla poblíž Norimberka poprvé s armádou Gustava Adolfa. Bitva skončila nerozhodně, s těžkými ztrátami na obou stranách, Švédové nicméně ustoupili a 16. listopadu 1632 došlo u saského Lützenu k další bitvě. Císařské oddíly, reorganizované na základě zkušeností z předchozích bojů podle švédského vzoru, si v ní vedly nadobyčej dobře. Götzovým kyrysníkům se při jednom z útoků dokonce podařilo zabít samotného Gustava Adolfa. Velení na švédské straně převzal německý vévoda Bernard Výmarský92, jenž dokázal zabránit panice a dotáhnout boj do konce. Pro naprosté vyčerpání obou armád však skončila bitva opět nerozhodně. Část otřesených císařských jednotek se dala na útěk, Švédové opanovali bojiště, po celodenním boji však měli obrovské ztráty a přišli o svého krále. Albrecht z Valdštejna, který kvůli dně ani nevydržel na koni (a odražená střela z muškety ho navíc trefila do levé kyčle), ztratil celé dělostřelectvo a několik vyšších důstojníků, mezi nimi i svého oblíbence Pappenheima. Roztrpčený vévoda vydal nakonec rozkaz k ústupu, těsně předtím, než to stačil udělat Bernard Výmarský. Díky tomu bývá bitva u Lützenu většinou prezentována jako švédské vítězství...


Smrt Gustava II. Adolfa u Lützenu
commons.wikimedia.org

Protože dceři padlého švédského krále Kristině bylo teprve šest let, postavil se do čela státu i armády říšský kancléř Axel Gustavsson Oxenstierna93, příznivec českých emigrantů, z nichž okolo dvou tisíc sloužilo v důstojnických hodnostech v řadách mnohonárodní švédské armády. Proto dál jejich prostřednictvím vyjednával s frýdlandským vévodou, jenomže ten se stále nemohl rozhodnout, za koho má vlastně válčit, takže pro jistotu neválčil vůbec. V červnu 1633 uzavřel Valdštejn se saským vrchním velitelem Janem Jiřím Arnimem příměří – a dokonce jeho prostřednictvím navrhl saskému kurfiřtovi mír, jehož součástí měl být návrat k politickým a náboženským poměrům z roku 1618…

Znepokojený císař za ním nakonec v červenci vyslal na inspekci svého věrného generála Jindřicha Šlika, byvšího stavovského „hrdinu“ z Bílé hory. Ten měl za úkol zjistit, co to ten zatracený, dnou a dalšími odpornými chorobami sužovaný zmetek vlastně v tom Slezsku vyvádí, když za ním nejsou vidět žádné výsledky.

Jak už to tak v armádě kteréhokoliv století chodí, uspořádal generalissimus Valdštejn pro inspekční orgán klasický vojenský „oční výtěr“, všechny zjištěné nedostatky slíbil napravit, nicméně po Šlikově odjezdu pokračoval v realizaci vlastních záměrů. Netušil, že hrabě Šlik měl ještě jeden (a patrně hlavní) úkol – přátelsky si pohovořit s  některými důstojníky, v první řadě s velitelem vévodovy tělesné stráže generálem Piccolominim94 a s císaři oddaným generálem Gallasem a jen tak mezi řečí se jich zeptat, jak se jim Valdštejnův způsob válčení zamlouvá – a jak by asi tak válčili oni, kdyby je nějaká nešťastná událost (za války se přece může přihodit ledacos) čirou náhodou postavila na Valdštejnovo místo. Anebo vévoda přece jenom něco tušil, protože se zakrátko rozhodl pro okázalou demonstraci své bojechtivosti a nařídil udeřit na první nepřátelskou jednotku, která byla zrovna po ruce. Shodou okolností to byl slabý švédský sbor, zakopaný u městečka Stínavy a vedený – co čert nechtěl – Matyášem Thurnem. Krátký boj skončil kapitulací Švédů a Thurnovým zajetím.

V září 1633 tedy císařský generalissimus Valdštejn zajal císařova úhlavního nepřítele, jenomže místo aby ho – úhledně zabaleného – expedoval k dalšímu trestně právnímu využití, s vojenskými poctami ho opět propustil. To vše krátce po odjezdu císařova inspekčního orgánu, kterému nasliboval hory doly. Není divu, že to císaře nepotěšilo.

Nepotěšilo to ovšem ani Švédy, na jejichž náklady tato demonstrace Valdštejnovy loajality proběhla, a tak nerozhodný vévoda vyvolal nakonec nedůvěru obou stran. Když se pak konečně rozhodl, bylo pozdě. Císař jej opět sesadil z funkce vrchního velitele a prohlásil za zrádce. Nemocný Valdštejn se pokusil uskutečnit svůj plán, jenomže doba soukromých armád byla nenávratně pryč. Vojáci, které ze svých prostředků pro císaře najal, vycvičil a platil, mu odepřeli poslušnost a zachovali věrnost císaři, pod jehož prapory bojovali. Většina vysokých důstojníků, včetně velitele vévodovy tělesné stráže generála Piccolominiho, a dalších, se zachovala stejně. Švédové a Sasové mu odmítli přijít na pomoc, kdo by se kvůli jednomu nerozhodnému zrádci pouštěl do zimního válčení?

Tento pán nevěří v Boha, a proto mu nelze důvěřovat. Neuvěřím a nedám ani psa sedlat!“ odpověděl údajně vévoda Bernard Výmarský na prosbu, aby Valdštejnovi pomohl. A tak zklamaný, všemi zrazený zrádce Valdštejn opustil svoji nevděčnou armádu, ležící v zimních kvartýrech na Plzeňsku, a pokusil se přejít k nepříteli alespoň sám. Jako kdyby chtěl zopakovat svoji dezerci od moravských stavů k císaři, jež kdysi dávno odstartovala raketový vzestup jeho kariéry. Zapomněl, že tenkrát byl mladý, zdravý a nesmírně ctižádostivý. Hlavně ovšem převyšoval většinu svých současníků pronikavou schopností včas odhadnout, kudy se bude ubírat vývoj. Tenkrát. Nyní už byl jenom ctižádostivý. A možná ani to ne. Vždyť už ani na koně se nemohl posadit, z Plzně ho nesli v nosítkách. Na jejich dvířkách byl erb s jeho osobním heslem: NAVZDORY ZÁVISTI…

Valdštejnův pokus o opakování dějin skončil dne 25. února 1634 v Chebu, kde jej – jako již zcela neperspektivního – probodl svou důstojnickou partyzánou irský hejtman Deveroux z pluku Butlerových dragounů. Důkazem, že šlo o vyšším velením nařízenou akci je skutečnost, že se krátce předtím na Valdštejnově frýdlanském panství objevil plukovník Kryštof Puchheim95, jenž měl za úkol „zabezpečit“ majetek zrádného generalissima.


Zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu
commons.wikimedia.org

Valdštejnovi a několika méně pružným šlechticům, kteří byli zlikvidováni současně s ním (Adam Erdmann Trčka z Lípy, Kristián Ilov, Vilém Kinský, Jindřich Neumann) vzápětí zabavila císařská konfiskační komise převážně pozemkový majetek v hodnotě okolo 15 milionů zlatých. Ten byl rozdělen mezi ty, kteří – na rozdíl od něho – včas odhadli, kudy se bude ubírat vývoj. Na své si tak přišli generálové Gallas, Piccolomini, Colloredo, Aldringer, Isolani a mnozí další. Zkrátka nepřišel ani všestranně zasloužilý hrdina z Bílé hory generál Jindřich Šlik. Odměněni byli samozřejmě i Deverouxovi velitelé plukovník Butler, podplukovník Gordon a major Leslie. Sám hejtman Walter Deveroux byl povýšen na podplukovníka a odměněn několika zabavenými trčkovskými statky...

Po Valdštejnově smrti vpadli Švédové a Sasové znovu do Čech, byli však odtud vytlačeni bývalým Valdštejnovým generálem, Rudolfem Colloredem hrabětem z Wallsee, Marradasovým nástupcem ve funkci vojenského velitele v Čechách. Spojená císařsko-španělská armáda, vedená císařovým synem knížetem Ferdinandem (1608–1657), se dne 6. září 1634 střetla u Nördlingen s jednotkami švédského generála Horna a vévody Bernarda Výmarského. Zatímco Bernard Výmarský sváděl na levém křídle bojové sestavy pouze menší potyčky, generál Horn (trpící údajně i na vojáka neobvyklým nedostatkem fantazie) nechal na pravém křídle vykrvácet svoji pěchotu v patnácti opakovaných útocích na španělská opevnění. Když se konečně rozhodl ustoupit, císařští udeřili, jeho i Bernardovy oddíly rozprášili a samotného Horna zajali. Po tomto debaklu se již ani muži Oxenstiernových výjimečných kvalit nepodařilo udržet pohromadě pestrý slepenec dobrovolných i nedobrovolných švédských spojenců, a tak dne 30. května 1635 uzavřela německá luteránská knížata s císařem tzv. Pražský mír. Švédové zůstali sami.

4. Válka švédsko-francouzská (1635–1648)

byla patrně nejdelším a nejničivějším obdobím celého konfliktu. Pokud se až dosud dala třicetiletá válka považovat – s oběma očima přimhouřenýma, ne-li zavřenýma – za válku náboženskou, od této chvíle toto označení neplatí. Na stranu protestantského Švédska se totiž otevřeně, tj. i vojensky přidala katolická Francie, na stranu katolických rakouských a španělských Habsburků protestantské Sasko, Braniborsko a Dánsko.

Katolická Francie, která zatím válku protestantů proti katolickým Habsburkům pouze financovala, zatímco doma své vlastní protestanty pilně pacifikovala, měla sice dostatek peněz, nikoli však odpovídající armádu. Přesto zahájila válku s typicky francouzskou velkorysostí hned na čtyřech frontách: ve Španělském Nizozemí, v jižním Německu, ve Švýcarsku a v severní Itálii. Nezkušení, špatně vedení francouzští vojáci byli biti všude. V létě roku 1636 se dostala španělská armáda při svém protiútoku dokonce na třicet kilometrů od Paříže, sotva se ji podařilo zastavit96, vpochodoval císařský generál Gallas do Burgundska.

Gallas, jehož vztah k alkoholu byl i na tehdejší dobu přespříliš kladný, nepatřil k nejschopnějším velitelům císařské armády (v armádních kruzích si dokonce vysloužil přezdívkuKazivojčili ničitel vlastních vojsk), takže jeho vítězné tažení Burgundskem zastavil již odpor asi šesti stovek obránců městečka Saint-Jean-de-Losne u Dijonu. Gallas nakonec uvítal císařův rozkaz, aby nechal burgundské burgundským a spěchal do Braniborska, na pomoc saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu. Po uzavření Pražského míru se totiž saský kurfiřt Jan Jiří ujal správy původně českého území Horní a Dolní Lužice a společně s císařskými jednotkami vtrhl do Braniborska, aby odtud vypudil své bývalé švédské spojence. Narazil však na Banéra…

Nový vrchní velitel švédské armády, čtyřicetiletý Jan Banér97, si ohledně alkoholu neměl s Gallasem co vyčítat. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že zatímco Gallas byl neschopný i střízlivý, Banér údajně velel nejlépe právě tehdy, když byl namol. V každém případě rozdrtil spojenou saskou a císařskou armádu u Wittstocku (4. října 1635) a přiměl tak nešťastného Ferdinanda, aby odvolal Gallase od dobývání burgundských vinných sklepů.

Neschopný notorik Gallas kupodivu zatlačil schopného notorika Banéra zpátky na baltské pobřeží, pak se však Banér vzchopil a pro změnu zatlačil zase on Gallase k Lipsku. Válka tak nenápadně dospěla do stádia, v němž ani jedna ze stran nebyla schopna dosáhnout rozhodnutí. A ani jedna to nebyla ochotna přiznat. Hladové a otrhané armády, podobající se spíše tlupám lupičů než vycepovaným vojenským útvarům z časů Gustava Adolfa či Albrechta z Valdštejna, křižovaly Evropou a občas spolu i bojovaly. V průběhu operací, diktovaných spíše zásobovacími než taktickými hledisky, bylo zcela zpustošeno Burgundsko, Porýní, Bavorsko, Sasko, Braniborsko. Neboť nejnovější vojenská doktrina té doby zněla: Válka živí válku

Chování vojáků armád třicetileté války vůči civilnímu obyvatelstvu barvitě vylíčil ve svém částečně autobiografickém románu Simplicius Simplicissimus Hans Jacob Christoffel Grimmelshausen (1622–1676):

První, co ti rejthaři udělali v černě vymalované světnici mého tatíka, bylo, že přivázali koně; pak měl již každý svou zvláštní práci, z nichž každá znamenala jen zkázu a zničení. Neboť třebaže někteří z nich začali zabíjet dobytek, vařit a péci, takže to vypadalo, jako by měl býti veselý banket, jiní naopak prohledávali dům odshora dolů; ba ani tajná komůrka před nimi nebyla jista, jako by v ní bylo skryto zlaté kolchidské rouno. Jiní svazovali šatstvo a různé domácí potřeby do velikých ranců, jako by chtěli zřídit nějaký jarmark; co však nemínili vzít s sebou, to bylo rozbito a zničeno; někteří propichovali seno a slámu svými kordy, jako by ještě nebyli zapíchali dost ovcí a vepřů; jiní vysypávali peří z peřin a cpali je slaninou, sušeným masem a jinými věcmi, jako by pak poležení na nich bylo příjemnější. Jiní rozbíjeli kamna a okna, jako by prorokovali věčné léto; měděné a cínové nádobí stloukali a tak pokřivené a zničené kusy balili; postele, stoly; židle a lavice pálili, zatím co na dvoře leželo mnoho sáhů vyschlého dříví; okříny a mísy rozbili, buď že jedli raději pečeně anebo že mínili pohodovat u nás jen jednou. Naši děvečku zřídili ve stáji tak, že z ní ani vyjít nemohla, ale o tom psáti je jistě hanebné! Pacholka položili svázaného na zem, vstrčili mu do huby roubík a nalili do něho plnou dojačku odporné močůvky; říkali tomu švédský nápoj, ale nechutnal mu ani trochu, naopak vzbudil na jeho tváři podivné škleby; tím vším ho přinutili, aby zavedl jeden oddíl kamsi jinam, kde sebrali a do našeho dvora přivedli dobytek a lidi, mezi nimiž byl také můj tatík, mamka a naše Uršula.Tehdy teprve začali vytahovat z pistolí kaménky a na jejich místa přišroubovali palce venkovanů a týrali ty ubožáky tak, jako by chtěli upalovat čarodějnice, neboť vstrčili již také jednoho z nich do pece a zatopili pod ním, třebaže se ještě k ničemu nepřiznal; jinému uvázali kolem hlavy provaz a utáhli jej klackem tak, že mu z úst, nosu i z uší vytryskla krev. Zkrátka každý z vojáků měl svůj vlastní nápad, jak sedláky trýznit, a tak také každý sedlák měl svá zvláštní muka. Jen můj tatík byl podle mého tehdejšího soudu nejšťastnější, protože vyznal se smíchem to, co druzí byli nuceni říci v bolestech a žalostném bědování; a té cti se mu dostalo patrně proto, že tam byl domácím pánem; posadili ho totiž k ohni, svázali ho tak, že nemohl hýbat rukama ani nohama, a natírali mu chodidla vlhkou solí, kterou mu naše stará koza musila zase slízat a tím ho lehtala tak, že mohl smíchem prasknout. To se mi zdálo tak pěkné a milé (neboť dosud nikdy jsem svého tatíka neviděl a neslyšel tak vytrvale a hlasitě se smát), že jsem z ohledů společenských nebo prostě proto, že jsem jinak nemohl, byl nucen smát se od srdce s ním. A v tom hlučném smíchu se přiznal k svému majetku a otevřel skrytý poklad, který byl zlatem, perlami a šperky bohatější, než by byl člověk u takového venkovana hledal. O zajatých ženách, služkách a dívkách nevím nic zvláštního, protože vojáci mi nedovolili dívat se, jak s nimi zacházeli. Jen to vím, že je bylo tu a tam v koutech slyšet, jak žalostně křičí; myslím si, že mé mamce a Uršule se nevedlo o nic lépe než těm ostatním. A v té vší spoušti jsem já otáčel pečeni a nestaral jsem se o nic, protože jsem ještě nevěděl, co to všecko znamená; pomáhal jsem odpoledne také napájet koně a tak jsem přišel do stáje k naší děvečce, která vypadala až podivně rozvalchovaně; nepoznal jsem ji, ale ona ke mně promluvila rozbolestněným hlasem : „Chlapče, uteč, jinak tě rejthaři seberou; hleď, ať zmizíš, vidíš přece; jak je to zlé…98


Vojáci rabují usedlost
commons.wikimedia.org

Dne 25. února 1637 zemřel nesmiřitelný nepřítel českých rebelů císař Ferdinand II. Habsburský. Na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand III., který uměl dobře česky, často a rád pobýval v Praze a nejenže se zasloužil o obnovu Pražského hradu, ale roku 1638 dokonce odebral jezuitům Karlovu univerzitu a obě její světské fakulty (právnickou a lékařskou) podřídil vlastní pravomoci. Při té příležitosti, patrně inspirován Ignácem z Loyoly, jenž ve svých Pravidlech k pravému církevnímu smýšlení napsal: „Abychom si ve všem správně počínali, musíme vždy držeti, že o bílém, které já vidím, (jest mi) uvěřiti, že je to černé, jestliže to církev hierarchická tak rozhodne…“, vložil do textu přísahy universitních profesorů úsměvnou větičku: „Zavazuji se hájit učení o neposkvrněném početí, pokud papež nenařídí opak...99

Co se týče války, zděděné po otci, byl Ferdinand III. pravděpodobně větším realistou. Alespoň Antonín Rezek píše, že nový císař „… nadání vojenského neměl, ač v mládí s velikou zálibou vojenství se oddával a po samostatném velitelství toužil. Velké vítězství u Nordlingen (1634), které dobyto za vrchního velení jeho, zjednávalo mu sice po některý čas vážnosti a mínění, že jest výborným strategem, ale Ferdinand III. sám v této příčině méně se přeceňovaI, nežli činilo jeho okolí. On věděl dobře, že za vítězství toto děkuje dobrým radám i osobní statečnosti podřízených sobě generálů, a dle tohoto přesvědčení se pro budoucnost řídil...100


Ferdinand III.
commons.wikimedia.org

Nicméně válka pokračovala. Bylo jí už devatenáct let. Nebo teprve? V každém případě docházelo nejen na panovnických trůnech, ale i ve všech zúčastněných armádách ke generační obměně. Dorůstali noví vojáci, na velitelská místa nastupovali noví důstojníci. Někteří z nich možná ještě věděli, proč tato válka začala. Někteří to snad tušili. Ale většině to bylo srdečně jedno.

Dvaašedesátiletý Jindřich Hýzrle z Chodů se po císařově smrti chystal odejít na zasloužený odpočinek. „… Rozhodl jsem se pak, že se už vzdám všech namáhavých pobytů u dvora, taky válečnictví a cest že zanechám a budu sloužit jen Bohu všemohoucímu a starat se o to, co doma zapotřebí…101 napsal do svých pamětí, načež se podruhé oženil...

V dubnu 1639 přišly opět na řadu země Koruny české. Švédská armáda v čele se (všeho) schopným Banérem vyrazila ze svých zimních ležení u Magdeburgu, rozbila slabý sbor císařského generála Puchheima a v květnu přitáhla před Prahu, která se – poprvé za celou válku – postavila nepřátelům na odpor. Přestože to vlastně byli přátelé. Neboť Banér, nepochybně inspirován Oxenstiernou, českými důstojníky své armády a v neposlední řadě možná i svou českou manželkou, vydal tiskem plamenné provolání o svobodě, kterou přináší českému lidu, spojené s varováním svým vlastním vojákům:

... při tom jest se obávat a to na péči míti, že bude při soldatích, tak dobře při oficířích jako při obecních, takové mínění, aby jak až dosavad zvyklostí bylo, takový neřád v plundrování, loupení, mordování, neřád ženskému pohlaví provozování, všechno v pokažení, v puštění a vytrávení znova a v plném švangu neb zápolí zase vykonávati neb činiti smíti budou. Jakož pak Jeho Excellens neb vyvýšenost to království české a jeho obyvatele, vyššího i nižšího stavu osoby, jakého řádu a kondicí jsou [...] jich se jakožto od papeženců v náboženství a svědomí utištěných a vysoce zarmoucených lidí se ujíti a je retovati a jim, jak mnoho z jejich prostředků pomoci acceptire neb dostane, a při tom věrné cooperier vymoci chce, prostředkem té armády ku pomoci přijíti a z jejich nouze je vysvoboditi...102

Poté, jak píše Kocmánek, „… vypínaje svou hlavu a nadut jsa neskrocenou pejchou, ku Praze s velikou municí válečnou a s mnoha množství vozův řebříky přitáhl, té naděje jsa, že jeho vojsko přes ty řebříky bez všelikého odporu na pražské zdi jako na hrušky polezou. Ale trefila kosa na kámen a pištěc na bubeníka. Položil se pak týž Panýr s svým lidem nejprve u šibenice, poručíc k též šibenici dva velké kusy přitáhnouti, z nichžto, některou ránu k Horský bráně beze vší škody učiníc, stříleti přestal. Na druhém vrchu po levé straně jeho lid pěší s rozvinutými praporci, jako by již již do Prahy vtrhnouti měli…103

Žebříků měl možná Banér dost, zato mu chybělo dostatečné množství pěchoty a těžkého dělostřelectva. Prahu se mu zkrátka „osvobodit“ nepodařilo, rozmístil tedy své jednotky v opevněných táborech u Litoměřic, Mělníka a Kostelce nad Labem a zahájil systematické plenění severovýchodních Čech. O zajímavém kontrastu mezi Banérovými proklamacemi a chováním jeho armády píše český historik 19. století Václav Vladivoj Tomek, že „Vojsko jeho, kterého bylo 24 000 mužů, páchalo všude zhovadilé ukrutnosti. Zvláště chytáni jsou a zabíjeni kněží katoličtí, kostely hanobeny, obrazy kaženy. Vše, co se dalo odnésti, nakládali nepřátelé na vozy a na lodě, a vyváželi nejvíce po Labi ze země; co se odnésti nedalo, ničili a rušili. Několik tisíc vesnic a městeček i měst vydrancovali a vypálili; úrody na polích zkazili; lidé bezbranní utíkali před nevázanou zběří do lesů a do hor, kdež na mnoze hladem a zimou pomírali. Tak řádili Švedové celý rok; neb obrany proti nim nebylo…104

Rovněž Antonín Rezek na základě dobových relací konstatuje, že Švédové „… s lidem nakládali velmi zle, jakmile ve všem nebyl jim po vůli. Sedláci bývali biti až jim oči vylézaly, hnojná voda byla jim do úst nalévána, což se zvalo „švédským trunkem“, mnozí přivázáni ke koním a musili s nimi zároveň běžeti, ano mnoho lidu selského vázáno k bidlům a slámou podpalováno. Ženy mladé i staré, vdané i svobodné przněny způsobem zhovadilým...105

V Čechách západních vykonávaly zatím obdobnou činnost vojenské jednotky císařského generála Gallase, nenazývaly ji ovšem pleněním, nýbrž vymáháním svých zákonných proviantních náležitostí. Válka živila válku. Císařův přední diplomat a přísedící zemského soudu, mimořádně šetrný pan Heřman Černín hrabě z Chudenic, otřesený chováním vlastní armády, si v několika listech hořce posteskl, že „… co ta válka trvá, hůřeji nebylo jako nyní, mé statky in summa všecky z gruntu podpálili a rozbourali, a vše, an nic se nesilo, do pustiny uvedli, lidi zahnali, díl moc jich pobili, hůř než Turek na všechny hrozný mustry trápili, a to mimo všecko vytrávení a pobrání, neb všecken lid a armáda spátkem táhnouc na mém a okolních sousedích statcích leželi a leží, nepřítel nikdež, kde jen byl, takového tyranství neprovozoval, není toho možné vypsati, račte pokoj skrz Boha a ty chudé lidi udělati…106

Uprostřed vší té zkázy působí skoro až nepatřičně dopis, v němž tentýž útlocitný hrabě Černín požaduje na císařském generálu Hatzfeldovi okamžité navrácení vyšívaného kabátu, který mu ukradl poručík Binau od Adelshofenových kyrysníků…

Katolíkům postiženým řáděním císařské armády mohlo být jistou útěchou, že protestanti na tom nebyli o mnoho lépe. Peter Englund uvádí případ českých exulantů v saské Pirně, kteří byli po dobytí města Banérovými osvoboditeli (v dubnu 1638) „… postiženi stejně tvrdě jako katolíci: švédští vojáci tehdy zabili 38 lidí a 157 zranili, přestože se je švédský velitel snažil chránit. I následné rabování postihlo všechny stejně, bez ohledu na náboženskou příslušnost…“ Není divu, že „…​ mnozí pak mluvili o Banérovi a jeho katech a někteří se později rozhodli opustit starou víru a přešli ke katolicismu…107

Obdobným způsobem proběhlo „osvobození“ českého Berouna, kde (podle líčení očitého svědka) „… mávajíce zbraněmi se vojáci rozběhli do ulic města, servali šatstvo z každého, kdo se jim připletl do cesty, a nahé ženy pak znásilnili. Nejenže ukradli, nač přišli, ale násilně odvedli mnoho mladých mužů jako rekruty do švédské armády…108

V září 1639 Ferdinand III. odvolal věrného ochmelku Gallase a pověřil velením svého mladšího bratra, arcivévodu Leopolda Viléma (1614-1662). Ctižádostivý arcivévoda, předurčený původně k církevní dráze, byl současně biskupem pasovským, štrasburským, halberstadtským a olomouckým (později i bratislavským a k tomu ještě velmistrem řádu německých rytířů), odjakživa však toužil po kariéře vojevůdce. Nyní se tedy vojevůdcem stal, císař mu ovšem pro jistotu přidělil k ruce jednoho z bývalých Valdštejnových generálů a typického příslušníka nové české šlechty – zkušeného italského kondotiéra Ottavia hraběte Piccolominiho. Ten se nepokoušel Švédy porazit, pouze jim opatrným manévrováním a občasnými výpady připomínal, že pořád ještě nejsou ve stále zpustošenějších Čechách sami.

Z tohoto období pochází také zpráva saského kurfiřta Jana Jiřího o stavu obou armád, citovaná Rezkem:

Vojsko švédské složeno jest ze tří živlů, z vlastních Švédů, žoldnéřů z různých národů a z emigrantů. Švédové jsou velmi bojovní a spíše dají se na bojišti utlouci, než by se zpronevěřili rozkazům svých velitelů; žoldnéři němečtí, francouzští a angličtí vstupují raději do služeb švédských, než císařských, protože onde lepší než zde mají příležitost obohatiti se z loupeží, a pak u císařského vojska přece tolik neplechy se netrpí, jako u švédského; emigrantů pak z Rakous, Čech, Moravy a Slezska slouží ve vojště švédském velký počet. Naděje, že by se někdy do vlasti směli navrátiti, jest marná, ale švédští ministři ustavičně je ubezpečují, že přijde a musí přijití k úplné restituci. A proto emigranti vrhají se do boje s hrdinstvím až zoufalým a nepoddávají se, byť i jeden muž stál proti desíti. Naděje, že pomohou si skrze Švédy k bývalému majetku, dodává jim neobyčejné zmužilosti.

Císařské vojsko těchto zdrojů síly nemá. Žoldnéři zrovna tak touží po loupeži jako u Švédů, a nedovoluje-li se jim loupiti, ztrácejí chuť k řemeslu i zmužilost v boji. Málo plukovníků zdržuje se trvale u armády, a mnozí „titulární“ velitelé vůbec nikdy pluk svůj nevidí. Protestantští vojevůdci, jichž slouží pod císařem velký počet, nejsou také živlem spolehlivým; neboť byť i o náboženských věcech sebe vlažněji smýšleli, přece přicházejí do rozporů mezi přesvědčením a povinnostmi. Mimo to vojevůdci císařští pokládají se za veliké pány, mají mnoho sluhů, pážat, komorníků a sekretářů, a rádi nákladně hodují. Jsou sice placeni výborně, poněvadž to však nestačí, musí si nedostatek nahražovati drancováním...109

Po druhém, opět bezvýsledném pokusu o dobytí Prahy, vyklidil Banér oběma armádami dokonale vyjedené Čechy, vrátil se do Německa a v květnu 1640 se u Erfurtu setkal s vojsky svých spojenců. Byli to především Francouzi, kterým nedávná nizozemská vítězství (dobytí nizozemské Bredy a zničení španělské flotily u Doveru) nad Španěly umožnila hrát si opět na vojenskou velmoc, dále francouzskými penězi zaplacení bernardovci (osiřelí vojáci zemřelého vévody Bernarda Výmarského), armáda vévody Jiřího Lüneburského a armáda lantkraběnky Amálie Alžběty Hesenské. S Banérovými Švédy to bylo 32  000 vojáků, kteří okamžitě vytáhli proti Piccolominimu.

Nu, tak docela okamžitě ne, protože zatímco Banér chtěl znovu napadnout císařovy české a rakouské dědičné země, Francouzi se nechtěli vzdalovat od svých rýnských hranic, Hesenští chtěli vojsko rozdělit a společně s Francouzi táhnout do Nizozemska na Španěly, Lüneburští chtěli udržet vojsko pohromadě, aby snad někoho nenapadlo zabrousit pro kus žvance do nedalekého Lüneburgu, a bernardovci chtěli hlavně dostat co nejvíc peněz za co nejmenší námahu. Situace jako stvořená pro cholerického alkoholika s nemocnými játry, který měl čest tomuhle cirkusu velet. Výsledkem nakonec bylo, že „… Banérovo vojsko, které se dříve prohánělo jako sice trochu pohublý, nicméně šlachovitý a nebezpečný vlk, se teď proměnilo v jakousi obří předpotopní příšeru, která sice měla strašlivé tesáky, ale pohybovala se jen s velkými obtížemi a líně kroutila dlouhým ocasem…110

Po celé léto manévrovaly obě nepřátelské armády křížem krážem po vyjedeném, zpustošeném a stokrát vydrancovaném území Vestfálska a Frank. Když se na podzim zastavily, připomínala Banérova „předpotopní příšera“ pouhou trapně olezlou ještěrku. Bernardovci se bouřili, vojáci z Hesenska a Lüneburgu houfně dezertovali. A to nedošlo ani k jedné pořádné bitvě.

V zimě Banérovi jezdci málem zajali císaře Ferdinanda, který se zúčastnil říšského sněmu v Řezně a mezi dvěma sněmovními rokováními si chtěl zalovit v okolních lesích. Protože se náhodou opozdil, do rukou švédských harcovníků padla pouze jeho nosítka a několik lovčích.

Po nezdařeném nájezdu na Řezno zamířil Banér na sever, do Čech. V té chvíli se od něho oddělili Francouzi, kteří kategoricky odmítali válčit v tak barbarských končinách, o ještě barbarštější středoevropské zimě nemluvě. Jejich odchodu okamžitě využila císařská armáda a Banér jen o vlásek unikl obklíčení. Po dramatickém ústupu, umožněném opakovaným obětováním svého zadního voje, se přes české pohraniční hory dostal i s jakž takž zachovalou armádou do Saska. Nepříteli unikl, svému nezdravému způsobu života nikoli. 10. května 1641 zemřel v  Halberstadtu na pokročilou cirhózu jater.

Kromě zpustošení rozsáhlých oblastí Německa nepřineslo tažení roku 1640 Švédům ani císařským nic. Císařským v něm navíc citelně chyběla podpora španělských Habsburků, zaneprázdněných válkou s Nizozemci, vzpourou v Katalánsku a odtržením Portugalska. Válka sice pokračovala, ale všichni už jí začínali mít dost. Dne 25. prosince 1641 uzavřeli proto zástupci válčících stran v Hamburku dohodu, že spolu začnou vyjednávat o míru. Řečeno moderní politickou řečí, dohodli se, že se dohodnou. Někdy. A někde. Po dvaadvaceti letech stále nesmyslnější války to byl výrazný pokrok.

V následujícím období se boje přelévaly přes území Čech, Moravy a Slezska jako obrovské kyvadlo, zavěšené v pomyslném bodě na severu a pohybující se ze západu na východ a zpátky. Při každém zhoupnutí za sebou zanechávalo zkázu, zmar a smrt. Díky zásadě, že válka živí válku, nesměla totiž žádná tehdejší armáda zůstat delší dobu na jednom místě. Pokud k tomu náhodou došlo, spotřebovala okamžitě všechny dosažitelné materiální i lidské zdroje v širokém okolí, a protože o logistické zabezpečení vojsk v dnešním slova smyslu se pokusili pouze Valdštejn a Gustav Adolf, začala se bez přísunu základních potřeb pomalu ale jistě rozkládat i bez působení nepřítele. Před takovým neblahým osudem ji mohl zachránit jedině pohyb, lhostejno kam, hlavně když se tam dal najít kus ještě nevypleněné krajiny.


Vojáci rabují pocestné. Všimněte si zdevastované krajiny v pozadí; od 40. let 16. století nedostatek zásob a krmiva pro koně drasticky omezil vojenské kampaně
commons.wikimedia.org

Vedlejším důsledkem této totální války byl i zásadní zlom v myšlení většiny domácích českých protestantů, zklamaných chováním švédských „osvoboditelů“:

… tito spojenci evangelíků českých byli přátely bídnými, a živili naděje, kterých nikdy upřímně splniti nechtěli. Švédové (jichž vojsko toho času sestávalo z potulné chásky z celého světa sebrané) nepronásledovali nikoho pro víru, leda zde či onde kněze katolické, ale stali se největšími vyděrači a zhoubci toho království, které prý přišli osvoboditi od jha Římského. Jest pravda: vojsko císařské nebylo o nic lepší a ve vlastni zemi nechovávalo se lépe nežli nepřítel, to však nic nemění na úsudku konečném, že naděje skládané od nekatolíků českých ve Švédy byly sice v trudných poměrech jich pochopitelné, ale musily skončiti sklamáním i těch, kdož nejvíce a nejpevněji doufali. A pak jisto jest, že nejeden tajný nebo zjevný evangelík velmi rád a upřímně se smířil s novými poměry a stal se katolíkem, teprv když na vlastní oči viděl, čeho v zemi dopouštějí se jeho spojenci a tak zvaní přátelé evangelia...111

Pro civilní obyvatelstvo se mnoho nezměnilo ani poté, co na Banérovo místo vrchního velitele švédských ozbrojených sil nastoupil Lennart Torstensson112, vzdělaný generál dělostřelectva, nazývaný pro svůj revmatismus Magnus podagricus. Do konce roku obnovil otřesenou morálku a kázeň švédské armády, doplnil její prořídlé řady novými švédskými a finskými branci (švédská armáda byla jediná, která kromě žoldnéřů používala i odvedence čili jakousi obdobu soudobých vojáků základní služby) v březnu roku 1642 zahájil tažení, jehož trasa mířila přes Slezsko a Moravu na samé centrum habsburské moci – na Vídeň. Po pádu slezského Hlohova a vítězné srážce s císařskými u Svídnice vstoupili Švédové na Moravu. Začátkem června se jim po třech dnech ostřelování vzdala Olomouc, moravské hlavní město. Zakrátko padla Litovel, Uničov, slezská Nisa a Opolí. Předsunuté švédské oddíly se přiblížily na čtyřicet kilometrů k Vídni. Torstensson s hlavními silami se však vrátil zpět do Slezska a oblehl město Břeh.

Polní maršál Octavio Piccolomini shromáždil zatím mezi Vídní a Znojmem veškeré dostupné jednotky císařské armády a vyrazil s nimi (samozřejmě pod nominálním velením arcivévody Leopolda Viléma) na Švédy.

Švédský vojevůdce se tou dobou pokoušel vyřešit dva neřešitelné paradoxy tehdejšího válečnictví. První spočíval v tom, že velká armáda snadno vyhrává bitvy a dobývá pevnosti, ale je obtížné ji nakrmit, zatímco nakrmit malou armádu není problém – ale zase obvykle nevyhraje a nedobude nic. Druhý paradox vyplýval ze skutečnosti, že pokud armáda neobsazuje dobyté pevnosti svými posádkami, nedokáže obsazené území udržet, naproti tomu pokud umístí většinu svých vojáků do pevností, neobstojí potom v polní bitvě – a rovněž o území přijde. Což byl Torstenssonův případ. Posádky v Hlohově, Olomouci a dalších místech Slezska a Moravy oslabily jeho armádu natolik, že se raději vyhnul bitvě a ustoupil před císařskými zpátky do Braniborska. Tam se spojil se sborem generála Königsmarcka113, svého nejschopnějšího jezdeckého velitele, a společně oblehli Lipsko. Arcivévoda Leopold Vilém se vydal Lipsku na pomoc – a rázem se ocitl v situaci, v níž byl předtím Torstensson. Na rozdíl od chladně kalkulujícího dělostřelce Torstenssona se však bitvě nevyhnul, a tak byla dne 2. listopadu 1642 svedena druhá bitva u Breitenfeldu. Stejně jako ta první skončila totální porážkou císařských vojsk.

Podobně jako Valdštejn tehdy, dal arcivévoda Leopold Vilém po této druhé breitenfeldské katastrofě potrestat ty, kdo bez rozkazu opustili bojiště. Celý jezdecký pluk plukovníka Madlona byl postaven před vojenský soud, všichni důstojníci byli odsouzeni k smrti, mužstvo decimováno, tj. každý desátý voják (asi 90 mužů) oběšen. Majitel pluku plukovník Madlon (Madlow) a jeho zástupce podplukovník Desfour byli popraveni v Praze, ostatní přímo v Rakovníku.114 Nicméně arcivévoda si konečně uvědomil, že být vojevůdcem není zas až takové terno, začátkem roku 1643 přenechal funkci vrchního velitele armády „osvědčenému“ polnímu maršálovi Gallasovi a odešel převzít sice méně romantický, zato lukrativnější úřad císařského místodržitele ve Španělském Nizozemí. S sebou vzal i Piccolominiho, který pod „kazivojem“ Gallasem v žádném případě sloužit nehodlal.

Torstensson po Breitenfeldu obsadil Lipsko a v dubnu vyrazil na pomoc své posádce v Olomouci, obležené císařskými silami. Bez většího odporu z Gallasovy strany protáhl Čechami, vyprostil Olomouc a s pomocí Valachů dobyl Prostějov, Plumlov, Kroměříž, Holešov a Lukov. Při dobytí Kroměříže došlo k události, která byla pro tehdejší způsob válčení svým způsobem typická. Švédové město vydrancovali a vypálili, ale na odchodu nechali zbytku obyvatel, kteří se uchýlili do blízkého kláštera svaté Trojice, část ukořistěných potravin. Jenomže „… nato ihned císařští přitáhli a jak ty, jim od švejdskech zanechaný profianty, tak také ostatek, kde komu co ještě zůstalo, do konce všecko pobrali…115

V září oblehl Torstensson Brno, ale protože do severního Německa mezitím vpadli Dánové, musel obléhání přerušit a spěchat i s vojskem do Holštýnska. Gallas ho následoval, po prohraných bitvách u Jüterborgu a Magdeburgu se však stáhl do Čech a ponechal dánské spojence jejich osudu.

V lednu 1644 udeřil císařský generál Jan Kryštof hrabě Puchheim na Vsetín, centrum vzbouřených Valachů. Jeho vojáci zde „… množství se světa lidu svedli. Některé zvěšeli, jiné na rožeň dávali, jiné do kola pletli a tak i čtvrtili, že naříkání veliké a pláč jakž od manželek tak i od dítek bylo, až hrozno poslouchati bylo…116

Za pacifikaci valašských rebelů získal Puchheim přezdívku „Valašský kat“, v obléhání Olomouce, stále obsazené švédskou posádkou, však již tak zdatný nebyl. Ani jemu, ani jeho nástupcům (plukovníku Richardovi a generálu Ladislavovi z Valdštejna) se město dobýt nepodařilo. V součinnosti s generálem Janem hrabětem Götzem117, jehož kyrysníci před léty u Lützenu zabili „Lva ze severu“, se mu naproti tomu podařilo odrazit útok sedmihradského vévody Jiřího I. Rákócziho (1593–1648), jenž si chtěl zasloužit 150 000 zlatých francouzského příspěvku na válku proti císaři, a poslal proto na Moravu svoji neukázněnou uherskou jízdu. Puchheim s Götzem zatlačili tyto jízdní loupežníky až k Tise, ale vzápětí museli zpátky, protože vojenský génius Gallas se nechal u Wittenbergu porazit pro změnu švédským generálem Königsmarckem a dobrovolně se vzdal velení. Na jeho místo povolal císař z Bavorska generála Hatzfelda118 a z Uher plukovníka Götze.

Hlavní válečné operace roku 1644 probíhaly v Holštýnsku, Dánsku, jižním Německu a Porýní. K vůbec nejdůležitější události ale došlo v prosinci, kdy byla ve Vestfálsku konečně zahájena mírová jednání. V katolickém Münsteru mezi zástupci Habsburků a Francie, v protestantském Osnabrücku mezi všemi prohabsburskými katolíky a Švédskem. Zprostředkovateli celé akce byli Benátčané a papež.

Bez ohledu na probíhající jednání se (v lednu následujícího roku) válečné kyvadlo zhouplo opět na východ. Švédské jednotky pod velením samotného Torstenssona překročily české hranice, aby se na Moravě spojily s jednotkami sedmihradského vévody Rákócziho a společně pak provedly jednu z nejčastěji plánovaných vojenských operací této války – útok na Vídeň. Císařské vojsko, vedené polními maršály Hatzfeldem a Götzem se jim postavilo do cesty u středočeského Jankova. Zde došlo ve dnech 5. a 6. března 1645 k jedné z nejkrvavějších bitev třicetileté války. Císařská armáda zaujala postavení na výšinách východně od Jankova a její (o polovinu početnější) jezdectvo zvítězilo v prvním střetnutí průzkumných hlídek. Hatzfeld s Götzem očekávali, že následujícího dne pošle Torstensson své vojáky proti jejich připraveným dělům a dopřeje jim tak konečně vítězství. Švédové však místo toho v noci obešli levé křídlo císařských přes zamrzlé jankovské rybníky a kolmo k němu rozmístili své vlastní dělostřelectvo. Maršál Götz, který na ně ráno udeřil s devíti kyrysnickými pluky, se tak ocitl v situaci, do níž se měl původně dostat Torstensson – útočil přímo proti soustředěné palbě dělostřeleckých baterií, navíc úzkým údolím mezi lesy, kde jízda neměla možnost se otočit nebo alespoň rozptýlit. V nastalém masakru Götz padl, jeho nerozvážný útok však umožnil Hatzfeldovi přeskupit síly a otočit bitevní sestavu o potřebných devadesát stupňů.

Po zničení Götzova sboru byl Torstensson přesvědčen, že zvítězil. Maršál Hatzfeld skutečně nejprve uvažoval, že ustoupí do dva dny pochodu vzdálené Prahy. Když však pěšáci bavorského sboru generála De Wertha119, stojící na levém křídle, bez rozkazu zaútočili na švédská postavení, nezbylo vrchnímu veliteli nic jiného, než poslat do útoku i další síly. Švédské oddíly byly útokem zaskočeny a některé utrpěly těžké ztráty. Mezi nimi i kuronský jízdní pluk, u něhož sloužil mladý falckrabě Karel Gustav, budoucí švédský král.

Současně s čelním útokem pěchoty pronikli DeWerthovi jezdci obchvatem do švédského týlu a podařilo se jim dobýt Torstenssonův tábor. Vítězství, které po Hatzfeldovi opakovaně požadoval císař Ferdinand III., bylo na dosah ruky. Místo pokračování v útoku však císařští a bavorští vojáci začali drancovat švédský tábor (zajali dokonce i manželku samotného Torstenssona) a poskytli tak nepříteli čas na to, aby se vzpamatoval. Švédské dělostřelectvo zatím zlomilo útok Hatzfeldovy pěchoty a bitva skončila naprostým rozkladem císařské a bavorské armády. Jak napsal kronikář Kocmánek, „… trvala tehdy bitva za několik hodin s velikou porážkou obojího lidu, ale více císařského, kteřížto ovšem nejprve vítězitelové býti mohli, kdyby podle své lehkomyslné zvyklosti loupeže a drancování zanechali a majíce téměř jako v rukou vítězství, je ničemně stratili, poněvadž nepřítel uznal a to spatřil, že císařské vojsko již toliko k loupeži chvátá a měří…120

Za viníka porážky byl nakonec označen mrtvý Götz (český jazyk obohatilo úsloví: „Dopadl jako Kec u Jankova…“), a protože Hatzfeld padl do zajetí, do čela armády byl povolán opět osvědčený Gallas…

Nikým neobtěžováni pokračovali pak Torstenssonovi vojáci v pochodu na Moravu. Postupně dobyli Jihlavu, Znojmo, Lomnici, Mikulov a 4. května oblehli v počtu (údajně) 28 000 mužů znovu Brno, hájené císařskou posádkou pouhých (údajně) 426 vojáků a 1 050 bojovníků z měšťanských kompanií. Velitelem města byl francouzský hugenot, plukovník Jean Louis Raduit de Souches (1608-1683), jeho zástupcem a velitelem městské citadely Špilberku irský protestant podplukovník George O‘Gilvy. Oba před časem dezertovali ze švédské armády. K údivu odborníků a úžasu laiků vydrželi se svými nepatrnými silami vzdorovat celých sto dvanáct dní, do 23. srpna, kdy znechucený Torstensson nechal Brno Brnem a táhl dál do Rakouska. Pozdě. Kníže Jiří I. Rákóczi, důstojný nástupce Gábora Bethlena, uzavřel s císařem mír a Rakousko bylo opět zachráněno. K nečekanému obratu v politice sedmihradského vévody došlo na pokyn tureckého sultána, jehož byl tento křesťanský panovník vazalem. Sultána zase přiměla k tomuto rozhodnutí diplomatická obratnost císařova vyslance Heřmana Černína z Chudenic, muže, který před čtyřiadvaceti lety velel na pražském Staroměstském náměstí popravě vlastního bratra, před jedenácti lety se tak trochu zapletl do Valdštejnova spiknutí proti císaři a nyní pro změnu zachránil Rakousko tím, že turecká armáda místo na Vídeň zamířila na Krétu.


Obléhání Brna Švédy a jejich uherskými spojenci v roce 1645
commons.wikimedia.org

Sedmihradsko-uherským spojencem opuštěnému Torstenssonovi nezbylo nic jiného, než posílit posádky v Olomouci, Jihlavě a ostatních místech a odtáhnout s vyčerpanou polní armádou zpátky do Saska. Vyčerpán byl zřejmě i sám Magnus podagricus, neboť se v prosinci 1645 ze zdravotních důvodů vzdal velení.

Rok 1646 zastihl tedy švédskou armádu zpátky na západě. Torstenssonovým nástupcem se stal polní zbrojmistr Karel Gustav Wrangel121, jehož podřízenými veliteli byli generálové Hans Christopher Königsmarck a Arvid Wittenberg122. Bojovalo se především v Bavorsku, kde švédsko-francouzská armáda oblehla Augsburg, ustoupila však před císařsko-bavorskou armádou. Vojáci obou stran zpustošili Bavorsko a přilehlá území tak dokonale, že následujícího roku, dne 4. března 1647, uzavřel vévoda Maxmilián Bavorský, nejvěrnější spojenec Habsburků v jejich boji o přežití, se Švédy a Francouzi příměří. To umožnilo Švédům vyrazit znovu na východ.

Na jaře roku 1647 vytáhla Wrangelova armáda ze zimoviště ve Schweinfurtu a v červenci dobyla Cheb. Císařské armádě, soustředěné u Českých Budějovic, velel v té době maršál Melander z Holzapplu, neboť Kazivoj Gallas se koncem dubna konečně upil k smrti a následoval tak svého dlouholetého protivníka Banéra.

Petr Melander hrabě z Holzapplu (1585–1648) byl protestant, jenž v minulosti velel hesenskému vojsku. Jako voják, který se vypracoval takzvaně „od píky“, se v první řadě pokusil zlepšit systém finančního a materiálního zabezpečení císařské armády, skládající se v té době z třicet šesti jezdeckých pluků, čtyř pluků dragounů a sedmnácti pluků pěších. Zčásti se mu to podařilo, a tak se pokusil – za osobní přítomnosti císaře Ferdinanda III. – vyhnat Švédy z Chebu. Nebyl to dobrý nápad. Při nečekaném nočním útoku Wrangelových jezdců padl málem císař do zajetí, kromě toho nastaly obvyklé potíže se zásobováním, a tak se maršál Holzapfel stáhl do Stříbra a s úlevou uvítal císařovo rozhodnutí odejít i s dvorem do bezpečné Plzně.

Švédské vojsko pak postupovalo dál do vnitrozemí, ale po krátké srážce u Třebele se zastavilo. Žádné ze stran se do další bitvy nechtělo, obě měly zásobovací problémy a obě už nepochybně začínaly mít války dost. Po čtrnácti dnech nečinnosti se Wrangel dozvěděl, že Bavorsko zrušilo příměří a bavorská armáda je na cestě k němu. Urychleně proto opustil Čechy a pouze díky tomu, že se bavorský velitel Jost Maximilian hrabě Gronsfeld (1598–1662) nedokázal dohodnout s Holzapfelem, podařilo se Švédům uniknout zkáze.

Opuštěné švédské posádky v českých a moravských městech si vedly nadmíru čiperně. Plukovník Oesterling z Jihlavy ukládal širokému okolí kontribuce, které těžce zatěžovaly zbídačelé obyvatelstvo. Již v létě roku 1646 píše paní Zuzana Černínová svému synovi Humprechtovi, že „… v našem kraji tu sobě z tý Jihlavy nepřítel jako pes vede, ukládá ty nejtěžší kontribucí obilní i peněžitý. Na mý lidi uložil 200 zlatých…“, v další větě si ovšem stěžuje i na císařského generálního proviantmistra, na jehož příkaz se „… z každý libry masa jakýhokoli krejcar dáti se musí, s odpuštěním z bot na kramflicích 20 kr., z střevíc 6 kr.…123

Utrápená paní Zuzana si nepochybně oddechla, když díky maršálu Puchheimovi, který 7. prosince 1647 Jihlavu kapitulací švédské posádky konečně získal, mohla synovi napsat, že „… dnes tejden jest Jihlava akordem vzata…

Začátkem roku 1648 vstoupila mírová jednání v Münsteru a Osnabrücku do závěrečné fáze. Síly obou stran byly totiž natolik vyrovnané, že neexistovala možnost rozhodnout válku, trvající již třicátý rok, jinak než dohodou. Z původní protihabsburské koalice to jako první uznali Nizozemci, hned v lednu uzavřeli výhodný separátní mír se Španělskem, a po osmdesáti letech prakticky nepřetržitých bojů konečně dosáhli vytoužené nezávislosti.

Krátce na to, v březnu, došlo mezi hlavními vyjednavači k předběžné dohodě, podle níž měly být náboženské, právní a majetkové poměry uvedeny do stavu dosaženého k 1. lednu 1624. To byla hranice, za niž hlavní císařský vyjednavač Maxmilián hrabě von Trautmannsdorff nemohl a nesměl ustoupit. Jinak – přirozeně s císařovým souhlasem – ustoupil takřka ve všem. Všichni císařovi nepřátelé měli dostat, co chtěli: Švédsko Západní Pomořany, Štětín, Rujanu, Usedom, Wollin a přístav Wismar, biskupství Brémy a Verden, místo a hlas v říšském sněmu. Francie rakouské Alsasko včetně správy nad tamními říšskými městy, Breisach, Pinerolo, okupační právo v Philippsburgu a biskupství Mety, Toul a Verdun. Braniborsko Východní Pomořany, biskupství Kammin, Minden, Halberstadt a čekací právo na arcibiskupství Magdeburk-Halle. Meklenbursko biskupství Schwerin s Ratzeburgem. Sasko si smělo definitivně ponechat obě Lužice. Dolní Falc měla být vrácena synovi Fridricha Falckého, Horní Falc si jako odměnu za spojenectví ponechalo Bavorsko. Dále měla být uznána nezávislost Nizozemska a Švýcarska na říši, přičemž císařova moc v říši se měla stát závislou na říšském sněmu. Restituční edikt z roku 1629, který svého času přispěl k prodloužení války o dalších devatenáct let, měl být zcela odvolán a náboženské poměry v říši měly být upraveny podle ustanovení augšpurského náboženského míru z roku 1555, rozšířeného i na kalvinisty…

Navzdory této vstřícnosti císařových vyjednavačů, připomínající spíše chování poraženého protivníka a vzbuzující prudký nesouhlas i u vlastních císařových spojenců, nebyla švédská strana spokojena. Přesněji řečeno, nebyl spokojen Axel Oxenstierna (jehož nejstarší syn Johann byl vedoucím švédské delegace v Osnabrücku) a ostatní příznivci českých emigrantů. Na rozdíl od královny Kristiny, od roku 1644 plnoleté a tíhnoucí spíše ke katolictví, snažil se totiž bývalý kancléř Lva ze severu dodržet sliby svého zesnulého krále, kterými se Čechům zavázal. Hlavně ovšem ten, podle něhož měly být náboženské, právní a majetkové poměry v Čechách vráceny před rok 1618. Císařskou delegací navrhovaný návrat k 1. lednu 1624 znamenal totiž faktické potvrzení výsledků bělohorské bitvy a zbavoval tak ty z českých emigrantů, kteří nebyli ochotni přestoupit ke katolické víře, poslední naděje na návrat do vlasti. Toto odmítavé stanovisko podporovala i část švédské armády, a to nejen proto, že v ní mnoho Čechů v průběhu války sloužilo – jako generálové například Zdeněk z Hodic, Václav Ferdinand Sádovský ze Sloupna, Wolf Collona z Felsu a Bedřich Sobětický ze Sobětic, jako plukovníci Jaroslav Kinský, Václav Čabelický ze Soutic, Adam Berka z Dubé, Jindřich Bedřich ze Štampachu, Václav Záborský z Brloha, Jindřich Pětipeský z Chyš, Mikuláš z Těchenic…

Pro mnohé vojáky byla navíc válka jediným způsobem života, který znali, a vyhlídky na život v míru je tudíž nijak zvlášť nelákaly. Jiní, například sám vrchní velitel švédských vojsk maršál Wrangel, byli naopak ve svých funkcích příliš krátce na to, aby si stačili našetřit na horší časy, a nějaký ten válečný rok navíc by jenom uvítali. Oxenstierna obratně využil podpory z této strany a pokusil se změnit osud české emigrace jediným způsobem, který ještě zbýval – dobytím Prahy, jež by nepochybně otřáslo dosavadní neústupností císařových vyjednavačů.

Začátkem května vyčlenil proto maršál Wrangel na Oxenstiernův rozkaz ze své armády sbor generála Königsmarcka a vyslal ho z Bavorska do Horní Falce, odkud měl postupovat dál – do Čech. Tohoto posledního tažení třicetileté války se kromě Königsmarckova sboru měla zúčastnit ještě armáda polního maršála Wittenberga, operující dosud ve Slezsku, a později i armáda generalissima Karla Gustava vévody Falcko-Zweibrückenského, nového vrchního velitele švédských ozbrojených sil, vyloďující se v Pomořanech.

Skutečnost, že Königsmarck se samotným provedením akce na Wittenberga nepočkal, svědčí o to tom, že se s ním prostě nechtěl o předpokládanou pražskou kořist dělit. Pokud se totiž nečekaný útok na Prahu mohl někomu podařit, byl to právě generál Hans Christopher von Königsmarck. Tento chudý braniborský šlechtic začal válku jako důstojník císařské armády, v pravý čas změnil stranu a stal se patrně nejlepším švédským jezdeckým velitelem. Jako každý správný kavalerista to byl spíše taktik než stratég, osobně odvážný, samostatný a pohotový. Ale také vznětlivý, vzpurný, malicherný a bezohledný. Každá z těchto vlastností mohla být ve válce užitečná, oblíbeným společníkem však pan generál rozhodně být nemohl…

Válka mezitím pokračovala. Dne 17. května se u bavorského Zusmarshausenu střetla spojená švédsko-francouzská armáda se spojenou armádou císařsko-bavorskou a na hlavu ji porazila. Císařský maršál Holzapfel padl a poslední bojeschopná armáda habsburské monarchie přestala prakticky existovat. Zatímco její trosky, vedené narychlo povolaným maršálem Piccolominim, se chvatně stahovaly do Rakouska, Švédové a Francouzi znovu vtrhli do nechráněného Bavorska a začali plenit v rozsahu, který přiváděl v úžas i otrlé současníky, přivyklé již v této válce ledasčemu.

Generál Königsmarck se tohoto pustošení nepřátelského území výjimečně nezúčastnil, ačkoli to byla činnost, kterou ovládal stejně dobře jako teorii a praxi vedení pohyblivé jezdecké války. začátkem června překročil totiž na Wrangelův příkaz české hranice, a s přidělenými 1 000 jezdci, 1 000 dragouny a 500 pěšáky dobyl Klatovy, Sušici, Horšovský Týn a Stříbro. Desátého července hlásil Wrangelovi: „Zamířím přímo na Prahu zkusit, budu-li s Boží pomocí provést povědomý podnik…124

V důsledku vojenské katastrofy u Zusmarshausenu udělal zatím císař Ferdinand III. další ústupek – dne 17. července přistoupili jeho vyjednavači na dohodu o hospodářské restituci a amnestii, kterou se habsburská strana zavazovala vyplatit po rozpuštění švédské armády jejím vojákům odstupné v celkové výši pěti milionů říšských tolarů a poskytnout všem říšským nepřátelům Jeho Císařské Milosti Ferdinanda III. amnestii. Tím byla mírová smlouva o sto dvaceti osmi bodech hotova. Stačilo ji podepsat a mohlo být po válce.


Diplomaté v Münsteru sjednávají vestfálský mír.
commons.wikimedia.org

Císařova vynucená velkorysost definitivně uspokojila královnu Kristinu i všechny ostatní vyjednavače – s výjimkou Axela Oxenstierny, některých švédských generálů a zejména příslušníků české emigrace s Janem Amosem Komenským v čele, kterých se tento poslední císařův ústupek opět netýkal. Možná proto, že švédskou delegaci vedl právě syn „čechofila“ Axela Oxenstierny, byl podpis připravené smlouvy odložen a všichni napjatě čekali na výsledek Königsmarckova „podniku“.

Je nepochybné, že švédští velitelé viděli v tomto tažení především poslední příležitost k získání další kořisti. Stejně nepochybné ovšem je, že starý lišák Oxenstierna poskytl touto operací Čechům poslední příležitost k tomu, zbavit se Habsburků. K nelibosti královny Kristiny, zato s nadšeným souhlasem svých generálů a celé české emigrace poslal na Prahu všechny vojenské jednotky, které mohlo v té chvíli Švédsko postrádat. Bylo jen na Češích samotných, jak nabízené příležitosti využijí…

Poznámky

31) TONDI, Alighiero: Jesuité, s. 143

32) TONDI, Alighiero: Jesuité, s. 143

33) TONDI, Alighiero: Jesuité, s. 134

34) HORA (HOŘEJŠ), Petr: Toulky českou minulostí III, s. 56

35) DENIS, Ernest: Konec samostatnosti české II, s. 465

36) DENIS, Ernest: Konec samostatnosti české II, s. 526

37) DENIS, Ernest: Konec samostatnosti české II, s. 177

38) PEKAŘ, Josef: Dějiny československé, s. 96

39) DENIS, Ernest: Konec samostatnosti české II., s. 497

40) Mezi 400 signatáři dokumentu příznačně chyběli katolíci Zdeněk Popel z Lobkovic, Jaroslav Bořita Smečanský hrabě z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka...

41) HORA (HOŘEJŠ), Petr: Toulky českou minulostí III, s. 161

42) Jindřich Hýzrle z Chodů na Zálezlech (1575–1665), Příslušník české vladycké rodiny z Loketska, vstoupil v dětství (1584) do služeb arcivévody Arnošta Rakouského, nakonec se ale rozhodl pro vojenskou kariéru. Od roku 1594 bojoval v Uhrách proti Turkům, nejprve jako rytmistr, poté jako plukovník. Roku 1610 byl současně komořím arciknížete Leopolda a nejvyšším zbrojmistrem koruny České. Za pasovského vpádu na tuto „dvojkolejnost“ doplatil a raději se nadále přestal politicky angažovat. Na počátku českého stavovského povstání se přidal k císaři, roku 1619 bojoval u Křemže proti Thurnovi, zúčastnil se Dampierrova neúspěšného výpadu na Moravu a později Buquoyova tažení do Čech. Na Bílé hoře (podobně jako Valdštejn) nebojoval, raději obsazoval města na Žatecku. Roku 1626 byl povýšen do panského stavu, r. 1631 byl velitelem posádky v Budějovicích. Kromě vojenských měl i literární ambice, ve volných chvílích sepsal svůj životopis, pro jistotu česky i německy.

43) PETRÁČKOVÁ, Věra, Jan VOGELTANZ: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů…, s. 275

44) Jindřich Matyáš hrabě Thurn (1567–1640). Příslušník rakousko-italského hraběcího rodu usazeného v Čechách. V mládí sloužil v císařské armádě v Uhrách. Ve sporu císaře Rudolfa s Matyášem podporoval Matyáše a byl za to odměněn výnosným úřadem karlštejnského purkrabího. Přišel o něj r. 1617, protože nesouhlasil s přijetím Ferdinanda II. za českého krále. Úřad získal katolík Bořita z Martinic a z Matyáše Thurna se stal jeden z vedoucích činitelů českého stavovského povstání. Vedl i stavovskou delegaci, která vyhodila z okna místodržitelské kanceláře na Pražském hradě pány Slavatu a – Martinice. Jako velitel stavovské armády pak porazil u Čáslavi Dampierra, zahnal Buquoye od Jindřichova Hradce, vtáhl na Moravu a přesvědčil kolísající moravské stavy, že by se už konečně měly k povstání přidat. Vzápětí vpadl do Rakouska a ohrozil samotnou Vídeň. Na Bílé hoře pak velel levému křídlu stavovské sestavy, které se zhroutilo jako první. Po porážce povstání našel útočiště u Gábora Bethlena. Když se mu nepodařilo získat pro válku proti císaři tureckého sultána vstoupil nakrátko do služeb Benátské republiky, odtud do služeb dánských a posléze švédských. Jako příslušník švédské armády bojoval u Breitenfeldu a Lützenu. Roku 1633 byl zajat Valdštejnem u Stínavy a překvapivě propuštěn. Jeho věrohodnost pro českou emigraci tím poněkud utrpěla, takže se na zbytek života stáhl do ústraní.

45) DENIS, Ernest: Čechy po Bílé hoře I, s. 354

46) DENIS, Ernest: Konec samostatnosti české II, s. 600–601

47) BÍLÝ, Jiří: Jezuita Koniáš, s. 52–53

48) Petr Arnošt hrabě z Mansfeldu (1580–1627) Nemanželský syn hraběte Petra Arnošta z Mansfeldu, správce Lucemburska. Katolík, který r. 1594 vstoupil do císařské armády, bojoval pod Adolfem ze Schwarzenberka v tureckých válkách, sloužil v osobní stráži arcivévody Matyáše, jako velitel pluku pod Spinolou bojoval v Nizozemsku a Lombardsku. Později vstoupil do služeb savojského vévody Karla Emanuela, jenž ho prostřednictvím Protestantské unie postoupil českým stavům. V listopadu 1618 dobyl na císařských Plzeň, r. 1619 byl poražen Buquoyem u Záblatí. Bitvu na Bílé hoře přečkal v Plzni, za neúspěch při hájení falckých držav českého krále Fridricha Falckého byl z královských služeb propuštěn. S vlastní armádou porazil španělské vojsko u Fleurus (1622), probil se do Nizozemí a ve službách nizozemských stavů obsadil Frísko. S vojskem placeným anglickými, francouzskými a savojskými penězi bojoval za Dánské války na straně Dánů, r. 1626 byl poražen Valdštejnem u Dessavy a ustoupil přes Slezsko a Moravu do Uher. Protože však nevyzpytatelný Bethlen uzavřel s císařem další mír, znechucený Mansfeld odprodal svoji těžkou výzbroj Turkům (!) a vydal se na cestu do Anglie. Nedojel ani do Benátek, zemřel v Sarajevu. V literatuře bývá Mansfeld označován za typického žoldnéřského válečníka období třicetileté války.

49) Jindřich Duval hrabě Dampierre (1580–1620), lotrinský šlechtic z okolí Met, bojoval pod císařským generálem Bastou v Sedmihradsku, neúspěšně bránil proti Turkům Ostřihom (po vzpouře vlastních vojáků musel město vydat), vyznamenal se ve válce proti Benátčanům. Roku 1619 poslal v pravý čas své arkebuzíry na pomoc císaři Ferdinandovi II., ohroženému delegací rakouských protestantských stavů. V České válce dobyl Budějovice. Padl roku 1620 při obléhání Bratislavy.

50) Karel Bonaventura de Longueval, baron de Vaux, hrabě Buquoy (1571–1621), původem z francouzského Arrasu, od mládí sloužil ve španělské armádě, bojoval v Nizozemsku, na žádost císaře Matyáše se roku 1618 ujal vrchního velení císařských vojsk. Nepotrpěl si příliš na kázeň, i jako vrchní velitel měl sklon bojovat v první linii. Roku 1621 na to u Nových Zámků doplatil.

51) PETRÁČKOVÁ Věra, Jan VOGELTANZ: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů…, s. 302

52) DENIS, Ernest: Konec samostatnosti české II, s. 562

53) Albrecht Eusebius z Valdštejna (1583–1634). Příslušník české šlechty usazený na Moravě. V dětství plynule přešel z bratrské školy na jezuitské gymnasium, což poněkud „rozostřilo“ jeho náboženskou orientaci. Po neúspěšném pokusu o vysokoškolské studium vstoupil do armády a bojoval pod generálem Bastou v Uhrách. Roku 1606 konvertoval ke katolické víře a výhodně se oženil. Roku 1615 naverboval pro moravské stavy pěší pluk, s nímž se po českém vpádu na Moravu (1619) neúspěšně pokusil odejít do Rakouska. Mezitím naverboval pro císaře Ferdinanda v Nizozemsku pluk kyrysníků, který se pak pod velením de la Motta zúčastnil bitvy na Bílé hoře. Z Valdštejna se v průběhu války stal úspěšný vojevůdce a vojenský podnikatel. Roku 1625 byl jmenován vrchním velitelem císařské armády, porazil Dány, Mansfelda, Bethlena, dobyl celé severní Německo a Jutsko. Vzrůst jeho moci vedl nakonec k jeho pádu. Na nátlak Maxmiliána Bavorského a říšských stavů ho císař odvolal a uražený Valdštejn začal prostřednictvím českých emigrantů vyjednávat se švédským králem. Protože však měl (oprávněný) pocit, že ho švédský král Gustav Adolf nebere příliš vážně, vyhověl nakonec císařově žádosti a postavil se opět do čela císařské armády. Po vytlačení saského vojska z Čech svedl několik bitev se Švédy. V jedné z nich, u Lützenu, Gustav Adolf padl. Místo důsledného válčení však Valdštejn dál vyjednával, nakonec vzbudil nedůvěru obou stran a byl roku 1634 na císařův rozkaz v Chebu vlastními lidmi zavražděn.

54) Jiří Fridrich hrabě z Hohenlohe (1569–1649), porýnský (francký) Němec, příslušník staré říšské hraběcí rodiny, protestant. Sloužil ve francouzské, anglické a nizozemské armádě. V císařské armádě za Rudolfa II. bojoval v tureckých válkách. Díky pověsti schopného, byť poněkud hrabivého velitele byl jmenován velitelem stavovského vojska, svoji pověst však (co se vojenských schopností týče) nepotvrdil. Po bitvě na Bílé hoře se stáhl na své statky, ve třicátých letech sloužil krátce ještě ve švédské armádě. V roce 1637 mu císař Ferdinand III. odpustil a Jiří Fridrich se až do své smrti roku 1645 věnoval pouze spisovatelské činnosti.

55) PETRÁČKOVÁ, Věra, Jan VOGELTANZ: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů…, s. 307

56) BÍLÝ, Jiří: Jezuita Koniáš, s. 36

57) KLUČINA, Petr: Třicetiletá válka, s. 11

58) KOCMÁNEK, Václav František: Paměti, s. 22

59) Maxmilián I. Bavorský (1573-1651) byl spolužákem císaře Ferdinanda II. z jezuitské university v Ingolstadtu. Tato skutečnost významně ovlivnila jeho konání v období třicetileté války.

60) Johann Tserclaes hrabě Tilly (1559–1632). Vlám ze Španělského Nizozemí. Vychován v jezuitské koleji, proslul celoživotní přísnou zbožností, na profesionálního vojáka až nepatřičnou. Ve španělské armádě bojoval v Nizozemí, v Německu i ve Francii, v císařské armádě v Uhrách proti Turkům, později přešel do služeb bavorské Katolické ligy a velel bavorskému vojsku na Bílé hoře i v mnoha dalších vítězných bitvách třicetileté války. Roku 1626 porazil Dány u Lutteru, společně s Valdštejnem pak dobyl Šlesvicko, Holštýnsko a Jutsko. Po Valdštejnově sesazení byl jmenován generalissimem ligistické i císařské armády a v rámci prosazování restitučního ediktu dobyl a vyvraždil Magdeburg. U Breitenfeldu (1631) byl poražen Gustavem Adolfem. Padl o rok později u Rainu.

61) Kristián I. kníže Anhaltsko-Bernburský (1568–1630), příslušník bernburské linie říšské knížecí rodiny. Původně luterán, jako velitel německého pomocného sboru ve službách francouzského krále Jindřicha IV. přestoupil ke kalvinismu, po návratu do říše se stal rádcem Fridricha Falckého a místodržitelem v Horní Falci. Po dohodě s Jindřichem IV. se podílel na ustanovení Protestantské unie a pokusil se do ní získat i země habsburské monarchie. Roku 1619 byl jmenován velitelem českého stavovského vojska. Po prohrané bitvě na Bílé hoře utekl z Čech a císař Ferdinand II. na něho uvalil říšskou klatbu. Roku 1624 jej císař omilostnil, Kristián se vrátil na své statky, roku 1629 odmítl nabízenou císařskou službu, přesto byl jmenován placeným císařským komořím. Měl celkem šestnáct dětí (s jedinou manželkou!), z nichž syn Kristián statečně bojoval na Bílé hoře.

62) PETRÁČKOVÁ, Věra, VOGELTANZ Jan: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů…, s. 344

63) Maxmilián z Lichtenštejna (1578–1643) Příslušník moravské větve jednoho z nejstarších a nejbohatších rodů v Rakousku, mladší bratr knížete Karla z Lichtenštejna. Původně rovněž protestant. Byl dvořanem císaře Matyáše, jako plukovník bojoval na Bílé hoře, po ní se podílel na správě dobyté země. Jeho kyrysníci – lichtenštejnští – se stali pro české protestanty symbolem rekatolizačního útlaku. Později sloužil pod Buquoyem ve válce s Gáborem Bethlenem. Jako polní zbrojmistr, císařský tajný rada, dvorní vojenský rada získal roku 1623 knížecí titul. Roku 1638 velel posádce uherské pevnosti Rábu. Po oslnivé vojenské kariéře vstoupil do minoritského řádu a zemřel jako mnich.

64) DAČICKÝ, Mikuláš z Heslova: Paměti, s. 363

65) SKÁLA, Pavel ze Zhoře: Historie česká, s. 364

66) DAČICKÝ, Mikuláš z Heslova: Paměti, s. 364

67) PETRÁČKOVÁ, Věra, Jan VOGELTANZ: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů…, s. 347

68) PETRÁČKOVÁ, Věra, Jan VOGELTANZ: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů…, s. 351

69) PETRÁŇ, Josef: Staroměstská exekuce, s. 69

70) 1. Kniha žalmů-2-9

71) Karel kníže z Lichtenštejna (1569–1627). Příslušník moravské větve jednoho z nejstarších a nejbohatších rakouských rodů. Byl vychován na bratrské škole v Ivančicích, později po zralé úvaze přestoupil na katolickou víru a stal se (1599) nejvyšším zemským sudím na Moravě. Jako moravský zemský hejtman bojoval proti nájezdům Bočkajovců (1605). Ve sporu císaře Rudolfa II. s Matyášem se přiklonil na stranu perspektivnějšího Matyáše. Za stavovského povstání mu povstalci zabrali moravské statky. Roku 1620 se zúčastnil tažení do Čech, po bitvě na Bílé hoře si ho vévoda Maxmilián Bavorský vyžádal jako svého zástupce v dobytém Království českém. Roku 1622 ho císař jmenoval místodržícím a místokrálem v Čechách.

72) DENIS, Ernest: Čechy po Bílé hoře I, s. 24

73) Za svou práci požadoval částku 584 kop míšeňských grošů, což se rovnalo ceně měšťanského domu. Zemský místodržící Karel z Lichtenštejna neskrblil a zvýšil jeho odměnu na 634 kop...

74) Jindřich hrabě Šlik z Passaunu (1590–1650). Český Němec, vzdálený příbuzný popraveného stavovského direktora Jáchyma Ondřeje Šlika. Od sedmnácti let sloužil v císařské armádě, bojoval proti Turkům, zúčastnil se války o Jülich a Kleve, ve španělských službách bojoval v Savojsku. R. 1619 se stal velitelem pěšího pluku moravských stavů, s nímž se zúčastnil bitvy na Bílé hoře. R. 1620 přešel do císařských služeb, konvertoval z luterána na katolíka a oženil se s vdovou po Ladislavu Popelovi z Lobkovic. Díky získaným společenským kontaktům byl povýšen na polního zbrojmistra a bojoval s Valdštejnem proti svému bývalému kolegovi Mansfeldovi. Krátce nato byl v Uhrách zajat Gáborem Bethlenem, po vykoupení ze zajetí získal hodnost polního maršála. R. 1632 byl jmenován prezidentem dvorní rady (ministra obrany) a nobilitován do stavu říšských hrabat. Za Valdštejnova spiknutí zůstal věrný císaři a rozhodně na tom neprodělal.

75) MAŤA, Petr – Svět české aristokracie (1500–1700), s. 461

76) BÍLEK, Tomáš: Dějiny konfiskací v Čechách, s. 6

77) DENIS, Ernest: Konec samostatnosti české II, s. 596

78) Pro Moravu byl vyhlášen roku 1628

79) HUSA, Václav: Naše národní minulost v dokumentech I., s. 295

80) HARANT, Jan Jiří z Polžic a Bezdružic: Paměti, s. 33

81) KOMENSKÝ, Jan Amos: Historie o těžkých protivenstvích církve české, s. 91

82) PETRÁČKOVÁ Věra / VOGELTANZ, Jan: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů…, s. 361–362

83) MACHIAVELLI, Niccolò: Úvahy..., s. 70

84) Gottfried Jindřich hrabě von Pappenheim (1594–1632). Saský luteránský šlechtic, po studiích v Altdorfu procestoval Evropu, r. 1614 se vrátil do Německa a přestoupil na katolickou víru. Císař Matyáš ho jmenoval císařským radou. Bojoval v polské armádě proti Rusům, v armádě Katolické ligy velel kyrysnickému pluku na Bílé hoře, kde byl těžce zraněn. V letech 1623–1626 bojoval proti Francouzům v Itálii, poté potlačoval povstání rakouských protestantských stavů a válčil proti Dánům a Švédům v Německu. R. 1631 přispěl k dobytí a vyvraždění Magdeburgu, přílišnou bojechtivostí však zavinil porážku u Breitenfeldu. U Lützenu přišel Valdštejnovi na pomoc ve chvíli, kdy se vítězství klonilo na švédskou stranu. V bitvě utrpěl zranění, na jehož následky zemřel.

85) Gustav Karlsson Horn hrabě z Björneburgu (1592–1657), původem Švéd, po dokončených univerzitních studiích bojoval r. 1625 pod Gustavem Adolfem v Livonsku. U Breitenfeldu (1631) velel levému křídlu švédské sestavy. Po králově smrti se stal vrchním velitelem švédské expediční armády. Roku 1634 velel u Nördlingen pravému (švédskému) křídlu bojové sestavy, byl zajat a teprve po osmi letech vyměněn za Jana de Werth. Roku 1644 porazil Dány a byl jmenován říšským maršálem a místodržícím v Livonsku.

86) Jan Jiří Arnim (1581–1641), původem Sas a luterán. Vojenskou kariéru zahájil ve švédských a polských službách. Od r. 1626 ve službách Albrechta z Valdštejna, od r. 1631 ve službách saského kurfiřta Jana Jiřího. Po Breitenfeldu vedl saský vpád do Čech. Po smrti Albrechta z Valdštejna porazil císařské vojsko u Lehnice (1634) a obsadil Žitavu a Hlohov. Společně s Banérem vpadl znovu do Čech (1639). Po uzavření Pražského míru zajat Švédy, uprchl a stal se znovu velitelem saského vojska. Než stačil začít svoji funkci vykonávat, zemřel.

87) Baltazar hrabě Marradas y Vique (1560–1638). Rodák ze španělské Valencie, člen řádu Maltézských rytířů, veterán tureckých válek a bývalý velitel osobní gardy císaře Rudolfa II. Bojoval proti Benátčanům (1617), za České války vynikl zejména vypálením jihočeské Lomnice nad Lužnicí a přijetím kapitulace holandské posádky Tábora. V době bitvy na Bílé hoře pobýval v Budějovicích. České povstalce pronásledoval a trestal tak přísně, že si na něho císaři stěžoval i kníže Karel z Lichtenštejna. Jako generál bojoval proti Bethlenovi, později byl ve Valdštejnově vojsku pouhým plukovníkem, což vévodovi nikdy neodpustil. Roku 1631 selhal při obraně Čech a Slezska proti saskému vpádu a byl za to na Valdštejnovo přání odvolán. Nebylo divu, že roku 1634 aktivně přispěl k Valdštejnovu pádu.

88) Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee (1585–1657), rakousko-italský šlechtic z Furlanska, císařský dvorní rada, velkopřevor řádu maltézských rytířů a polní maršál. Veterán tureckých válek, sloužil pod Valdštejnem, u Lützenu utrpěl těžké zranění hlavy. Za účast při Valdštejnově likvidaci byl odměněn funkcí vrchního velitele v Čechách.

89) Matyáš hrabě z Gallasu na Campu, z Freienthurnu a Matarella (1584–1647), rakousko-italský šlechtic z Tridentska, začínal jako kapitán ve španělské armádě. Jako plukovník Katolické ligy se vyznamenal u Stadtlohnu, jako císařský generál válčil v Itálii, u Lützenu – již jako polní zbrojmistr –velel pravému křídlu císařské sestavy. Po Valdštejnově zavraždění se stal vrchním velitelem císařské armády a válčil v Lotrinsku, Burgundsku, Pomořanech. Roku 1643 ubránil před Švédy území Čech, pronásledoval je do Holštýnska, kde byl opět poražen a složil funkci. Po Jankovu se stal vrchním velitelem znovu, po neúspěších v Bavorsku funkci znovu složil. Roku 1647 ve Vídni zemřel.

90) FUKALA, Radek: Sen o odplatě… s. 345

91) FUKALA, Radek: Sen o odplatě… s. 345

92) Bernard kníže Sasko-Výmarský (1604–1639). Nejmladší syn saského vévody Jana III. Svoji vojenskou kariéru začal pod Mansfeldem, bojoval ve Falcké válce, v Dánské válce sloužil králi Kristiánovi, za války Švédské přešel do služeb Gustava Adolfa. Po prohrané bitvě u Nördlingen přešel do francouzských služeb. Bojoval v Alsasku-Lotrinsku a Burgundsku proti Gallasovi, r. 1638 porazil u Rheinfeldenu císařského vojevůdce Johanna de Wertha. Zemřel na mor r. 1639.

93) Axel Gustavsson Oxenstierna (1583–1654) byl předsedou švédské říšské rady. Po smrti Gustava II. Adolfa se královou závětí stal předsedou regentské rady, která měla na starost i výchovu mladičké královny Kristiny. Po bitvě u Lützenu, kdy hrozil rozpad protihabsburské koalice severoněmeckých protestantských knížat, jež do té doby po hromadě držela jen osobnost zesnulého švédského krále ("Lva ze severu", který spasí všechny protestanty), to byl Axel Oxenstierna, kdo je donutil pokračovat a více méně je přivedl k téměř vítěznému zakončení třicetileté války. Jeho současník (spojenec i protivník) kardinál Richelieau o něm údajně prohlásil, že kdyby všichni státníci Evropy byli na jedné lodi, byl by to Oxenstierna, kdo by stál u kormidla. Ve výchově Kristiny, která nakonec konvertovala ke katolictví a opustila po otci zděděný švédský trůn, však už tak úspěšný nebyl...

94) Octavio Piccolomini vévoda z Amalfi (1599–1656). Příslušník italského rodu, z něhož pocházel také známý papež Eneáš Silvius Piccolomini. R. 1616 vstoupil do španělské armády, r. 1618 ve službách vévody toskánského bojoval na Bílé hoře, r. 1625 ho Valdštejn jmenoval velitelem své tělesné stráže. Za statečnost u Lützenu byl r. 1632 povýšen na generálmajora. Roku 1634 se stal hlavou protivaldštejnského spiknutí. Za odměnu byl jmenován maršálem a povýšen do hraběcího stavu. Roku 1643 přešel do španělských služeb a válčil v Nizozemí. Roku 1648 ho císař povolal zpět a udělil mu hodnost polního maršála. Na konci války velel císařské armádě.

95) Jan Kryštof hrabě Puchheim (Buchheim) (1615–1657). Původem z rakouské nižší šlechty, ve válce proti Švédům se vypracoval na plukovníka, r. 1639 padl u Mělníka do zajetí. Po pěti letech byl propuštěn, úspěšně bojoval proti Rákoczymu a jeho tureckým spojencům. R. 1644 zpacifikoval moravské Valachy, r. 1647 dobyl Jihlavu. O rok později „vynikl“ při obležení Prahy svým pochybným tažením do jižních Čech a následným zajetím.

96) K zásadního obratu na této frontě došlo nicméně až v květnu 1643, kdy se početně slabší francouzské armádě konečně podařilo zvítězit nad Španěly v rozhodující bitvě u Rocroi.

97) Johan Gustafsson Banner, též Banér, Banier, Banerus (1596–1641), rodem Švéd, náboženstvím luterán. Roku 1615 vstoupil do armády, bojoval v ruské a polské válce. U Rigy (1621) byl těžce zraněn a povýšen na plukovníka. Roku 1630 jmenován generálem a říšským radou a odešel s Gustavem Adolfem do Německa. U Breitenfeldu (1631) velel pravému křídlu švédské sestavy a úspěšně odrazil útok Pappenheimovy jízdy. Později obsadil Magdeburg, bojoval ve Vestfálsku a Bavorsku. Po králově smrti chtěl opustit armádu, místo toho byl povýšen na maršála a roku 1634 vtrhl poprvé do Čech. R. 1636 zvítězil u Wittstocku, roku 1637 dobyl Torgau a vytlačil Gallase z Pomořan. U Saské Kamenice zajal císařského generála Puchheima. Roku 1639 vtrhl znovu do Čech a důkladně je zpustošil. Zemřel na cirhózu jater r. 1641. Byl považován za jednoho z nejschopnějších velitelů třicetileté války, císař Ferdinand se ho prý neúspěšně snažil získat na svoji stranu. Jedna z jeho tří manželek pocházela z Čech.

98) GRIMMELSHAUSEN, Hans Jacob Christoph von – Simplicius Simplicissimus, s. 20–21

99) DENIS, Ernest: Čechy po Bílé hoře I, s. 230

100) REZEK, Antonín: Dějiny Čech a Moravy..., s. 3

101) PETRÁČKOVÁ Věra, VOGELTANZ Jan: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů…, s. 371

102) HARANT, Jan Jiří z Polžic a Bezdružic: Paměti…, str. 113

103) KOCMÁNEK, Václav František: Paměti, s. 28

104) TOMEK, Vácslav Vladivoj: Děje království českého, s. 353

105) REZEK, Antonín: Dějiny Čech a Moravy..., s. 110

106) TISCHER, František: Heřman hrabě Černín z Chudenic, s. 115–116

107) ENGLUND, Peter: Nepokojná léta, s. 185

108) ENGLUND, Peter: Nepokojná léta, s. 187

109) REZEK, Antonín: Dějiny Čech a Moravy..., s. 180

110) ENGLUND, Peter: Nepokojná léta, s. 217

111) REZEK, Antonín: Dějiny Čech a Moravy..., s. 151–152

112) Lennart Torstensson hrabě z Ortaly (1603–1651). Původem Švéd, jako plukovník dělostřelectva bojoval pod Gustavem Adolfem, u Norimberka padl do zajetí, kde strávil celý rok. Později sloužil pod Banérem, po jeho smrti se stal vrchním velitelem švédské armády v Evropě. Roku 1642 porazil císařské u Svídnice, dobyl Olomouc, vytlačen Piccolominim do Saska zvítězil v tzv. druhé bitvě u Breitenfeldu. Roku 1643 vtrhl opět do Čech, ohrozil Prahu a vyprostil obklíčenou Olomouc. Téhož roku porazil Dány a císařského generála Gallase, který jim přišel na pomoc, zahnal zpátky do Čech. Roku 1645 porazil u Jankova Hatzfelda a Götze a oblehl Brno. Po míru, který kníže Rákoczy uzavřel s císařem, opustil Moravu a sužován dnou předal velení Wrangelovi. Byl jedním z mála velitelů obou válčících stran, který se nezajímal především o své obohacení.

113) Jan Kryštof hrabě Königsmarck (1600–1663). Příslušník braniborské šlechtické rodiny začal válku jako císařský rytmistr, r. 1630 přešel ke Švédům. R. 1636 už jako plukovník porazil císařské u Rodkirchen. Velel švédským posádkám ve Vestfálsku, r. 1642 táhl s Torstenssonem do Slezska, později bojoval opět v Německu a Pomořanech. Dobyl Brémy a Verden, r. 1644 porazil saského kurfiřta. V květnu 1648 bojoval u Zusmarshausenu, v červenci téhož roku zaútočil na Wrangelův příkaz na Prahu. Dobyl Malou Stranu a Hradčany, zbytek města mu však díky odhodlání staroměstských a novoměstských měšťanů odolal. Byl považován za nejlepšího švédského generála jízdy, z jeho osobních vlastností však jeho současníci příliš nadšení nebyli. Navíc byl i na tehdejší poměry přehnaně hrabivý.

114) Popravy vykonal pražský kat Jan Mydlář mladší, na rozdíl od svého otce již oddaný katolík...

115) HUSA, Václav: Naše národní minulost v dokumentech I., s. 308

116) HUSA, Václav: Naše národní minulost v dokumentech I., s. 308

117) Jan hrabě Götz (1599–1645), příslušník lüneburského hraběcího rodu, původně luterán. Roku 1615 sloužil v českém stavovském vojsku, později u Mansfelda, potom u Valdštejna jako plukovník kyrysníků. Po bitvě u Nördlingen (1634) a přestupu na katolickou víru nobilitován do hraběcího stavu a pověřen vyšším velením, které mu však příliš nesvědčilo. Roku 1638 utrpěl těžkou porážku od Bernarda Výmarského, následný vojenský soud ho však zprostil viny. Ve čtyřicátých letech bojoval proti Švédům ve Slezsku a proti Rákoczymu v Uhrách. Padl roku 1645 u Jankova.

118) Melchior hrabě z Gleichenu a Hatzfeldu (1593–1658), příslušník hessenské katolické hraběcí a knížecí rodiny, bojoval proti Švédům v Sasku, ve Falci a v Porýní. R. 1636 poražen Banérem u Wittstocku, r. 1645 byl u Jankova zajat.

119) Jan de Werth (1600–1652). Německý žoldnéř, který začínal „od píky“ ve španělské armádě pod Spinolou (1622), v armádě Katolické ligy bojoval proti Hornovi a Bernardovi Výmarskému, za zásluhy u Nördlingen byl povýšen na polního maršála. Roku 1636 se jeho jezdci dostali až k Paříži, roku 1638 padl do zajetí a po dvou letech byl vyměněn za švédského generála Horna. Bojoval pak proti Francouzům a znovu proti Švédům. Roku 1645 byl zajat u Jankova. Po propuštění sloužil dál Maxmiliánovi Bavorskému, když však Maxmilián uzavřel příměří se Švédy a Francouzi (1647), pokusil se převést bavorskou armádu k císaři. Pokus nevyšel, císař Ferdinand III. ho přesto jmenoval hrabětem a generálem jízdy. V říjnu roku 1648, na konci války, ještě porazil u Dachau v Bavorsku Švédy a Francouze.

120) KOCMÁNEK, Václav František: Paměti, s. 40

121) Karel Gustav Wrangel hrabě z Salmisu (1613–1676). Švédský šlechtic. Bojoval pod Banérem v Německu, roku 1632 se vyznamenal v bitvě na Lechu, r. 1644 velel švédskému loďstvu, které zvítězilo nad Dány. Po Torstenssonově odstoupení převzal funkci vrchního velitele švédské armády, roku 1648 porazil (společně s francouzským vojevůdcem Turennem) císařsko-bavorskou armádu u Zusmarshausenu, načež poslal Königsmarcka dobýt Prahu...

122) Arvid Wittenberg (1606–1657). Původem neurozený Fin. Bojoval proti Polákům a Rusům, sloužil dlouho pod Torstenssonem, u Jankova velel pravému křídlu švédské sestavy. Podle současníků vynikal spíše statečností než inteligencí, od podřízených vyžadoval tvrdou kázeň, chyběl mu však politický rozhled, což více než dostatečně potvrdil roku 1648 před Prahou...

123) KALISTA, Zdeněk: Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s. 113

124) LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou…, s. 40

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více