Rašín, Ladislav

     
Příjmení:
Surname:
Rašín Rasin
Jméno:
Given Name:
Ladislav Ladislav
Jméno v originále:
Original Name:
Ladislav Rašín
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
- -
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
JUDr. LL.D.
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
22.06.1900 Praha /
22.06.1900 Prague /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
20.03.1945 Frankfurt nad Mohanem /
20.03.1945 Frankfurt am Main /
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
- -
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
- nejstarší syn Aloise Rašína - first son of Alois Rasin
Související články:
Related Articles:

Zdroje:
Sources:
www.svedomi.cz
www.volny.cz
www.praha4.cz
URL : https://www.valka.cz/Rasin-Ladislav-t33019#679970 Verze : 0
     
Příjmení:
Surname:
Rašín Rasin
Jméno:
Given Name:
Ladislav Ladislav
Jméno v originále:
Original Name:
Ladislav Rašín
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR
Průběh vojenské služby:
Military Career:

DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR

DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Awards:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
www.svedomi.cz
www.volny.cz
www.praha4.cz
URL : https://www.valka.cz/Rasin-Ladislav-t33019#679971 Verze : 0
Ladislav Rašín (1900 - 1945)

Ladislav Rašín se narodil 22. 6. 1900 v Praze jako nejstarší syn Aloise Rašína a Karly Rašínové (roz. Jánské). Jeho otec Alois Rašín, radikální politik spojený s tajným hnutím Omladina, který už v té době měl za sebou díky své politické aktivitě dvouletý pobyt ve věznici na Borech, se po jeho narození na čas stáhl z politiky, aby se mohl plně věnovat nové rodině, Ladislavovi i jeho mladším sourozencům. Posléze se však do politiky vrátil a od roku 1911 byl poslancem za mladočeskou stranu.

Po vypuknutí války se stal jedním z vůdců našeho domácícho odboje a roku 1915 byl zatčen. Oporou celé rodiny se tak stává teprve patnáctiletý Ladislav, který vystudoval prestižní gymnázium v Křemencově ulici v Praze. Po svém propuštění se Alois Rašín společně s Karlem Kramářem ujali vedení strany mladočechů, později i výrazně pravicové Státoprávní demokracie. Tato politická linie výrazně ovlivnila i orientaci mladého Ladislava Rašína.

Po válce, kdy se Alois Rašín stal jedním z "mužů 28. října" a ministrem financí za novou stranu - Československou národní demokracii vedenou Karlem Kramářem -, byl jeho syn Ladislav jeho osobním tajemníkem a při tom studoval práva (přestože jeho otec jistě neměl nouzi o finanční prostředky, na studium si Ladislav musel vydělávat). Ve straně se Ladislav zároveň stává vůdčí osobností Mladé generace Československé národní demokracie.

V roce 1923 dokončil studia práv. Na počátku tohoto roku byl komunistickým atentátníkem zavražděn jeho otec a Ladislav přísahal, že půjde v jeho stopách. Slib dodržel.

Na počátku roku 1924 odcestoval do Paříže a na základě studia materiálů ohledně mírové konference ve Versailles sepsal knihu "Vznik a uznání československého státu". Už zpátky v Praze uspořádal otcův archiv a připravil k vydání jeho Paměti - práce to byla komplikovaná, neboť jeho otec sice zamýšlel do budoucna své paměti sepsat, nicméně vzhledem ke své násilné smrti s tím ani nezačal (Prohlásil: "Do osmdesáti budu dělat politiku, pak napíšu paměti."). Měl navíc fenomenální paměť, a tak si nečinil žádné poznámky. Roku 1929 Paměti Aloise Rašína skutečně s předmluvou jeho syna Ladislava vyšly.

Ladislav Rašín zároveň po návratu do ČSR začal vykonávat advokátní praxi. Po celou dobu byl však politicky aktivní v Kramářově Čs. národní demokracii. Na přelomu let 1923 a 1924 založil spolu s několika kolegy časopis Národní myšlenka aneb nezávislá revue československého nacionalismu, jehož vůdčí osobností se stal básník a politik Viktor Dyk. Kolem revue se vytvořila jakási intelektuálská frakce, která se považovala za nejvlastnější národní demokraty (kromě Ladislava Rašína k ní patřili např. dr. Vlastimil Klíma, dr. Ing. František Toušek, Ebert a další).

Národní myšlenka zastávala poměrně extrémní pravicové postoje, požadovala demokratický stát Čechů a Slováků, kde by ostatní národnosti byly jasně postaveny do pozice národnostních menšin, byla ostře protikomunistická a protisovětská, pochopitelně vystupovala proti německé a maďarské iredentě. Z toho také plyne její kritika vlastního vedení (tedy vedení Čs. národní demokracie) za to, že je ve vládní koalici společně s německými a socialistickými stranami a spolupráce s německými a maďarskými velkoprůmyslníky. Na konci dvacátých let si tak Čs. národní demokracie prošla hlubokou vnitřní krizí - Ladislav Rašín byl odvolán z vedení Mladé generace, načež se do něj opět slavně vrátil. Čs. národní demokracie navíc změnila politickou linii, vystoupila z koalice a stala se agresivní opozicí. Zaměřila se také proti "Hradu", tedy tradičnímu specifiku českého politického prostředí, skupině soustředěné kolem prezidenta republiky.

Ladislav Rašín, jehož koncepce strany tak vpodstatě zvítězila, se roku 1933 dostává do vedení Čs. národní demokracie. To se ovšem již v Německu prodral k moci Hitler a problém soužití s Němci začíná být ještě aktuálnějším. Do voleb v květnu 1935 kandidovala německá separatistická SdP (Sudetendeutsche Partei) povzbuzena Hitlerovou podporou československých Němců. Strana měla vzrůstající podporu mnoha z celkem tří milionů voličů německé národnosti a Čs. národní demokraté v čele s Ladislavem Rašínem ostře vystupovali už proti jejímu připuštění k volbám, přičemž argumentovali jejím protinárodním a protidemokratickým zaměřením.

Nicméně československé úřady, úzkostlivě dodržující demokratické principy republiky, stranu k volbám připustily. České nacionalistické strany se obávaly masového hlasování německého obyvatelstva pro SdP, a proto do voleb postavily jednotnou kandidátku Národního sjednocení. To vzniklo organickým spojením (nejde tedy o koalici samostatných stran) Národní demokracie (vedené stále Kramářem), Národní ligy (vedené Jiřím Stříbrným) a Národní fronty (vedené Františkem Marešem). Nová strana však ve volbách nebyla tak úspěšná, jak doufala - získala společně s Národní obcí fašistickou (která se odmítla zapojit do Národního sjednocení) dohromady 7,5 % hlasů. Ladislav Rašín se přesto do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění za Národní sjednocení dostal.

Jeho obavy se ukázaly být oprávněnými - volby roku 1935 vyhrála s 15,2% SdP, komunisté získali 10,3% (na Slovensku navíc Hlinkova autonomistická ľudová strana získala plných 30 % hlasů). Ladislav Rašín se energicky postavil proti pokusům agrární strany sestavit pravicovou koalici zahrnující i Henleinovu SdP, naopak v následujících letech se opakovaně zasazoval za její zákaz.

Národní myšlenka vyzývala k vyšším výdajům na armádu (k čemuž částečně skutečně došlo) a tvrdě kritizovala Hlinkův slovenský autonomismus, který podle něj zbytečně nahrával Němcům. Zároveň se Ladislav Rašín v čele své skupiny postavil proti fašizujícím tendencím v samotném Národním sjednocením (vycházejícím jak z řad ostatních bývalých uskupení, které jej nyní tvořily, tak z řad samotné bývalé Národní demokracie, konkrétně od skupiny kolem italofila Hlaváčka). Roku 1937 společně s V. Klímou a Fr. Touškem připravili nový program strany, výrazně navazující na program bývalé Národní demokracie.

Na jaře 1938 se v Československu konaly obecní volby. Ladislav Rašín se obával dalšího vítězství německé SdP v oblastech s německým osídlením, a proto navrhoval: „Ve všech českých obcích jediná kandidátní listina na základě dohody stran tak, aby volby mohly odpadnouti. Proti jednotné německé menšině, proti autonomistické frontě Němců, Maďarů a pobloudilých luďáků jednotný, svorný československý národ.

Důvody této představy, ve své podstatě protidemokratické, je třeba hledat v tehdejší politické situaci v ČSR. Zatímco německá menšina tou dobou již stála téměř jednotně za Henleinem, česká politická scéna byla stále roztříštěna na mnoho různých politických stran trpících v některých případech vzájemným antagonismem. Výsledkem bylo, že SdP vycházela z voleb jako nejsilnější strana, neboť české hlasy byly roztříštěny mezi různé politické strany, mnohdy neschopné vzájemné dohody. Rašínova představa byla nicméně nereálná.

Na jaře 1938 také vznikla skupina vládních poslanců, kteří stáli v otázce obrany republiky v opozici vůči vlastní straně - odmítali politiku ústupků Henleinovi a Hitlerovi a požadovali rozhodnou obranu republiky. Ladislav Rašín byl jejím organizátorem. Po jednání Hitlera s Chamberlainem v Berchtesgadenu (15. září) a ultimatu předloženém britskou vládou Československu (19. září), které bylo Hodžovou vládou nejdříve odmítnuto (20. září), ale po dalším nátlaku britské a francouzské vlády přijato (21. září) z ní vznikl Výbor na obranu republiky (21. září), jehož členy se kromě nespokojených poslanců vládních stran stali i představitelé nevládních politických stran a organizací - především pak komunisté (Gottwald, Kopecký, Šverna, Synek, ...).

K problematice vztahů s komunisty, proti nimž národní demokracie dosud vždy brojila, řekl Rašín toto: "Já, Rašín, vám říkám, že není rozdílu mezi mnou a komunisty v tu chvíli, kdy jde o to republiku hájit a uhájit". Z komunistické strany šlo o podobnou pragmatickou úvahu - v té době už strana dávno otočila svou politiku a prosazovala jednotnou frontu proti fašismu i s demokratickými a třeba krajně pravicovými politickými silami.

22. září 1938 došlo k obrovské manifestaci před budovou parlamentu v Praze i v ostatních městech Československa proti přijetí podmínek ultimata československou vládou. Z balkonu Rudolfina tehdy k davům promluvil nejen Klement Gottwald (jak zdůrazňuje předlistopadová literatura), ale i Radola Gajda a Ladislav Rašín, kterého dokonce i komunisté považovali za nejvhodnějšího kandidáta na post předsedy vlády, která by vedla obranu země. Demonstrace trvaly celou noc a Hodžova vláda následně odstoupila. Prezident Beneš jmenoval novou vládu v čele s hrdinou od Zborova generálem Janem Syrovým, která následujícího dne ultimatum odmítla a vyhlásila všeobecnou mobilizaci - zdálo se, že republika se bude vojensky bránit. Napjatý týden však skončil tragicky - nová československá vláda pod tlakem spojenců s ultimatem nakonec 30. září souhlasila. Ještě téhož dne intervenovala u Beneše proti přijetí německých podmínek delegace vedená Ladislavem Rašínem. Řekl tehdy čs. prezidentovi: "Promiňte pane prezidente, že s vámi nesouhlasíme. Na tomto hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opustí pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní nás zradili, ale my zrazujeme sami sebe."

Ladislav Rašín své postoje nezměnil ani během neslavného období tzv. Druhé republiky ("Přísahal jsem věrnost Republice československé a zůstanu jí věren až do smrti"). Politický systém se čím dál více vzdaloval od demokratických ideálů, v parlamentě existovaly pouze dvě strany - vládní Strana národní jednoty (zpravidla bývalé pravice) a "opoziční" Národní strana práce (bývalá levice; krom zakázaných komunistů). Dva poslanci se odmítli podílet na této frašce - Vlastimil Klíma a Ladislav Rašín. Oba se stali nezařazenými. Když se hlasovalo o zmocňovacím zákonu, který dával prakticky veškerá práva vládě, přednesl Rašín odvážný projev, ve kterém odsoudil politický systém druhé republiky, proněmeckou orientaci, protižidovské kampaně i slovenské úsilí o samostatnost. Pak jako jeden z pouhých pěti poslanců hlasoval proti. Postavil se také jako jeden z mála proti až fanatickému odsuzování představitelů předmnichovské republiky a jednoznačně se zastal i Beneše, s nímž měl napjaté osobní vztahy i politické rozpory. Právě během této doby, kterou charakterizoval slovy "…tak mnoho podlosti, zbabělosti a bezcharakternosti, jako nikdy předtím", prokázal svůj morální kredit, pevnost postojů i osobní statečnost.

Po okupaci zbytku Československa se Ladislav Rašín stal jedním z vedoucích činitelů odbojové organizace Politické ústředí. 13. prosince 1939 byl však zatčen gestapem, uvězněn na Pankráci, roku 1940 převezen do Berlína (věznice Moabit a Plötzensee) a v prosinci 1941 byl postaven před soud. Ani tehdy neustoupil ze svého přesvědčení a pronesl promyšlenou obhajovací řeč, v které dokazoval, že vzhledem ke svému národu se nedospustil ničeho špatného. Navíc nacistům vyčetl, že opakovaně porušují svá vlastní ustanovení o autonomii Protektorátu Čechy a Morava. Byl odsouzen k trestu smrti. Následujícího roku mu byl trest změnen na patnáct let těžkého žaláře s poznámkou "Návrat nežádoucí" - jinými slovy tentýž trest, jen jiný způsob vykonání.

Prošel během tří let mnoha německými věznicemi (Ploetzensee, Kaisheim a Dietz am Lech) a v důsledku strádání těžce onemocněl. Na počátku roku 1945 byl na pokraji totálního zhroucení převezen do nemocnice ve Frankfurtu nad Mohanem, kde 20. března 1945 zemřel. Několik dní poté do města vstoupila americká armáda...


Hlavní zdroje:
www.svedomi.cz
www.volny.cz
www.praha4.cz

URL : https://www.valka.cz/Rasin-Ladislav-t33019#119207 Verze : 6

Diskuse

Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více