URL : https://www.valka.cz/Vinters-Engineering-Ltd-2012-t234300#647407
Verze : 2
Vickers Limited
Základy jedné ze tří, maximálně čtyř nejznámějších britských strojírenských společností položil Edward Vickers, mlynář žijící v průmyslovém Sheffieldu na samém okraji severní Anglie, v roce 1829. Toho roku totiž se svým tchánem, George P. Naylorem, který předtím spoluvlastnil slévárny Naylor & Sanderson, a Johnem Hutchinsonem založil na sheffieldských "mlýnských píscích" novou továrnu. Edward rozumně investoval do rozvoje železnice, a poměrně brzy se mu podařilo získat hlavní podíl ve firmě, která si mezitím vybudovala reputaci odléváním zvonů. V roce 1863 se závod (ve kterém tou dobou pracovali také Edwardovi synové Thomas a Albert) přestěhoval k řece Don, a tam postavené River Don Works se staly oporou podnikání Vickersů na dalších sto let. Továrna se rozrůstala stejně, jako jejich obory podnikání, a s pomocí obchodního zástupce Ernsta Benzona již ve 40. letech dodávala své výrobky i na zahraniční trhy včetně USA. V roce 1867 se firma změnila v akciovou společnost Vickers, Sons & Co., ve které byl Benzon oním Co., tedy spolumajitelem. Brzy nato Vickers vyráběl hřídele a lodní šrouby, pořídil si kovací lis a koncem 80. let začal vyrábět i lodní pancíř a poté i děla.
V roce 1897 Edward Vickers zemřel, a stejný rok znamenal také další velkou změnu pro jeho společnost. Toho roku totiž Vickers koupil loděnice Naval Construction and Armaments Co. v Barrow-in-Furness a s nimi jejich dceřinou společnost, zbrojovku Maxim-Nordenfelt Guns & Ammunition Co. Již předtím byl Vickers schopen kompletně vybavit válečnou loď, od pancéřování po výzbroj, ale touto koupí získal i vlastní loděnice schopné stavět vše od ponorek po křižníky, a samozřejmě práva na výrobu kulometů Maxim. Firma se poté soustředila čím dál více na zbrojní výrobu. V roce 1902 Vickers směnil 60% podíl ve svém hlavním soupeřovi strojírnách a lodenici William Beardmore & Co. v Glasgow, a podíl získal i sheffieldských ocelárnách John Brown & Co., krátce předtím vstoupil i do světa automobilů založením automobilky Wolseley. V roce 1909 pak dosavadního předsedu společnosti Toma Vickerse nahradil jeho bratr Albert, poslední Vickers ve vedení Vickersu. Pod jeho vedením firma získala své nejznámější jméno, založila pobočku v Kanadě, vytvořila letecké oddělení na proslavené závodní dráze/letišti v Brooklands, ovládla Whiteheadovu továrnu na torpéda a samozřejmě prošla obrovským nárůstem výroby v době první světové války. Albert Vickers se vzdal funkce v roce 1918 a zemřel o rok později.
Ještě v roce 1915 Vickers koupil firmu T. Cooke & Sons, výrobce teleskopů a vědeckých zařízení, která se stala základem budoucí divize Vickers Instruments - ale to hodně předbíháme. O dva roky později Vickers poskytl kapitál pro "poangličtění" elektrotechnické společnosti British Westinghouse, kterou od amerického zakladatele koupil společně s železniční společností Metropolitan Carriage, Wagon & Finance Co. A protože železnice byla zajímavým polem působnosti, hlavně po náhlém omezení zbrojní výroby po skončení války, v roce 1919 Vickers koupil Metropolitan Carriage a tím i zbývající podíl v British Westinghouse. Ve snaze udržet obrovké průmyslové impérium v chodu se Vickers Ltd. vrhla na výrobu všeho od kol a šicích strojů po Wolseleyova lidová auta, která měla konkurovat Fordu, dieselové motory a vodní turbíny. Dokonce se objevily úvahy i o koupi Rolls-Royce, jehož motory Vickersova letecká pobočka používala ve svých bombardérech, ale z toho nakonec sešlo. I tak ale byla letecká výroba jednou z mála, která firmě přinášela čisté zisky.
A tak se Vickers dostal do roku 1927. Tohoto a následujícího roku prošel Vickers Limited obrovskými změnami, a uvěříme-li např. wikipedii, dokonce zanikl. To samozřejmě není pravda. Ale popořadě. PO důkladné prověrce se společnost začala zbavovat dlouhodobě prodělávajících částí a poboček. Již o rok dříve Sir William Beardmore vykoupil svoji společnost (Vickers se jí zbavil právě včas - konec války jí přivodil ještě větší problémy než Vickersu a během následujících čtyř let prošla ještě mnohem brutálnější odtučňovací kúrou), pryč šla výroba dieselových motorů Vickers-Petters, pryč šel Wolseley, kterého koupil William Morris, a pryč šly i mnohé další menší Vickersovy pobočky. Největší změnu ale představovala dohoda s podobným obřím koncernem, newcastleskou firmou Armstrong Whitworth. Obě společnosti měly zbrojní výrobu podobného rozsahu i nabídky, obě měly značné problémy, a bylo jen logické jak se říká zracionalizovat výrobu. A tak v prosinci 1927 vznikla nová společnost, Vickers-Armstrongs Ltd., ze dvou třetin vlastněná Vickersem a ze třetiny Armstrong Whitworthem, do které byly převedeny zbrojní oddělení obou firem. Pro Vickers to znamenalo hlavně loděnice v Barrow a továrny v okolí Londýna získané sloučením s Maximem, ale také původní továrnu v Sheffieldu. Vickers mimo jiné do nové firmy nepřevedl své letecké oddělení, a také svou problémovou vagonku Metropolitan Carriage. Následujícího roku ale slučování pokračovalo. Vickers spojil svoje zmíněné železniční oddělení s železničním oddělením koncernu Cammell Laird & Co., čímž vznikla společnost Metro Cammel. Protože nikdo nepřišel s nabídkou podobného slučování v oblasti elektrotechniky, pobočku Metropolitan Vickers (později průkopníka na poli proudových motorů MetroVick) prostě odprodal. A společně s již zmíněným koncernem Cammell Laird také založil novou společnost English Steel Corporation, do které převedl jednu z firem získaných při koupi Metropilitan Carriage, železárny Taylor Brothers & Co., a z Vickers-Armstrongs do nové společnosti přesunul právě starou sheffieldskou továrnu.
V roce 1930 tak byl Vickers v podstatě holdingem, který všechnu výrobu prováděl skrze dceřiné společnosti. Největší byl samozřejmě Vickers-Armstrongs, následovaný oběma výše zmíněnými, ale mezi ty opravdu důležité patřila také Vickers Aviation, kterou v roce 1928 obohatil nákup společnosti Supermarine, pořízené Vickersem kvůli jejich zkušenostem s hydroplány. V roce 1935 pak Vickers vykoupil od Armstrong Whitworth Securities poslední akcie Vickers-Armstrongs a stal se tak jejím jediným majitelem.
Druhá světová válka pro Vickerse samozřejmě opět znamenala obrovský nárůst aktivity. Na počátku války společnosti koncernu Vickers zaměstnávaly 95 000 lidí, v roce 1943 pak již 170 000 lidí. V roce 1939 bylo i letecké oddělení převedeno pod Vickers-Armstrongs, a během války postavilo 28 000 letadel, převážně Spitfirů a Wellingtonů. Vickers ppostavil do konce války 225 lodí, včetně osmi letadlovek a 123 ponorek, 6200 tanků, 165 000 děl, munici, bomby, dalekohledy a vše možné.
Přestože vláda slíbila, že oproti období po první válce budou vládní zakázky snižovány postupně, Vickers musel pracně hledat práci pro své továrny a zaměstnance. Opět tak došlo na rozšíření působnosti do dalších oblastí, jako byla výroba strojů pro plnění lahví (Vickers se později stal největším britským výrobcem v tomto oboru) nebo koupě firmy George Mann & Co., která se stala základem Vickersova rozsáhlého oddělení tiskařských strojů, a k mnohem méně úspěšnému pokusu s výrobou tabelátorů a děrnoštítkových zařízení Powers-Samas. Dokonce nějakou dobu stavěl traktory, byť na podvozku nápadně připomínajícím tank Tetrarch. Velkou ránu Vickersu zasadila labouristická vláda, která počátkem 50. let začala znárodňovat strategický průmysl, včetně oceláren. V roce 1951 tak Vickers přišel o English Steel - aby po příchodu nové konzervativní vlády krátce poté dostal nabídku ji odkoupit zpět. Definitivně pak o ocelárny Vickers přišel při další vlně znárodňování v 60. letech. Dalším naopak úspěšným pokusem o rozšíření se stalo založení divize zdravotnického zařízení, a Vickers začal vyrábět vše od inkubátorů po umělé klouby.
Takto poněkud nerozhodně Vickers zápasil až do 70. let, kdy ho postihla obrovská rána. Takzvaný Aircraft and Shipbuilding Industries Act 1977 znárodnil naprostou většinu britského leteckého průmyslu a loděnic, včetně Vickersových loděnic v Barrows a BAC, nástupce Vickersovy letecké pobočky. Tím byla v podstatě vykuchána největší Vickersova divize, Vickers-Armstrongs, a Vickers přišel o zdroj více než poloviny svých ročních příjmů a dvou třetin čistého zisku. Z Vickers-Armstrongs, který více méně přišel o význam, mateřská firma v následujících letech přebrala zbývající oddělení a v roce 1985 kdysi obrovský podnik přestal definitivně působit. Vickers přišel o dvě ze svých základních oblastí podnikání a zůstala mu jen hromada méně důležitých poboček plus množství hotovosti z kompenzací za znárodnění.
Konkrétně kolem roku 1980 Vickers provozoval strojírny v Elswicku a Scotswoodu, které ale právě procházely rozsáhlou modernizací (což bez eufemismů znamená, že byly zbourány a na jejich místě byla stavěna moderní továrna na tanky), rozsáhlé oddělení tiskařských strojů v čele s pobočkou Howson Lithography, oddělení námořního strojírenství, které se zabývalo hlavně lodním pohonem a do kterého patřilo i několik čerstvých akvizic jako Brown Brothers, autoři elektrohydraulického systému lodního řízení, oddělení zdravotnické a konečně oddělení kancelářského vybavení Roneo Vickers. 25. června 1980 pak Vickers oznámil, že kupuje Rolls-Royce Motors Ltd. Původní firma, Rolls-Royce Ltd., koncem 60. let procházela obrovskými finančními problémy, spojenými hlavně s problematickým vývojem dvouproudového motoru RB211, které nakonec v roce 1971 vedly ke znárodnění společnosti. V roce 1973 pak byla stále zisková, ale velikostí málo významná část firmy, výroba luxusních automobilů Rolls-Royce a Bentley, oddělena do samostatné společnosti. A právě tu nyní koupil Vickers. Motory Rolls-Royce, které Vickers zajímaly v období prvních úvah o koupi firmy po skončení první světové války, zůstaly samostatné až do roku 1987 státem vlastněné společnosti, která také vlastnila ochrannou známku na jméno Rolls- Royce.
Součástí dohody také bylo, že se bývalý CEO Rolls-Royce Motors David Plastow stal ředitelem Vickersu, a okamžitě začal s velikými čistkami. Během krátké doby eliminoval velkou část ze skoro 50 poboček, které koncern vlastnil, a soustředil se na nová základní odvětví - zdravotnictví, námořní strojírenství a samozřejmě vojenskou techniku. I tak ale situace nebyla právě ideální - opečovávaná výroba zdravotnických potřeb dala Vickersu v roce 1988 pouze desetinu z celkových 70 milionů liber zisku, a rozsáhlé námořní oddělení přispělo do pokladny pouhými 1,7 milionu. Na druhou stranu, schopnosti této divize se podstatně zvětšily nákupem švédského výrobce lodních šroubů Kamewa, který dostal Vickers mezi světovou špičku. Howson sice kontroloval 25 % evropského trhu tiskařské techniky, ale jeho pozici začaly ohrožovat konkurenční firmy a z pohledu Plastowa už v tomto oboru nebylo místo pro růst, proto v roce 1989 celé tiskařské odvětví prodal americkému koncernu DuPont. Takto získané peníze byly využity k posílení Roll-Royceu, který sice neměl v rámci koncernu zase tak důležité postavení, ale procházel každoročně růstem prodeje o nějakých 7 %. Vickers proto koupil výrobce výkonných automobilových motorů Cosworth, a kontroverzně také italského stavitele luxusních rychlých člunů Cantieri Riva. Čekalo se, že se budou doplňovat s jeho řadou luxusních automobilů a využijí síť prodejců Rolls-Royce, ovšem nakonec nikdy nedošlo k větším krokům v tomto směru a v roce 1998 byla Riva zase s velkou ztrátou odprodána.
Dalším pilířem Vickersova koncernu byla výroba tanků. V roce 1982 byla slavnostně otevřena nová továrna na tanky ve Scotswoodu, a v roce 1987 ji doplnila bývalá továrna Royal Ordnance Factory v Leedsu. Na jejich základě vznikla nová divize Vickers Defence Systems, která nově stavěla také tanky Challenger. Na počátku 90. let přišla globální recese, která pracně zrestrukturovaný koncern tvrdě zasáhla. Vickers sice nakonec vyhrál zakázku na Challenger 2, ale jeho reputace byla dost oslabena problémy s předchozím Challengerem 1. Naštěstí během Pouštní bouře se Challengery, podporované Vickersovými techniky, prokázaly jako velice spolehlivé. I tak ale musel Vickers pracně bojovat o každou další zakázku a nakonec se v roce 1998 rozhodl uzavřít továrnu v Leedsu. Ve stejné době také přišel o postavení největšího výrobce obrněné techniky v zemi poté, co se sloučily konkurenční podniky Alvisu a GKN. Vickers tak byl donucen k nejhoršímu - spolupracovat s Francouzi na vývoji tanku Leclerc, konkrétně na ženijní variantě. také byla uzavřena dohoda se švýcarským MOWAGem na spolupráci na projektu Piranha IV.
Další obětí krize na počátku 90. let byla Vickersova automobilová divize. Válka v Iráku a ekonomická krize znamenala mimo jiné obrovský pokles prodeje luxusních automobilů, navíc Rolls-Royce již dvacet let nepřišel s novým modelem. V polovině 90. letech tak firma prošla racionalizací výroby, v roce 1998 byl na trh uveden model Silver Seraph, nakonec ale stejně Vickers tuto divizi prodal. Mezi zájemce patřilo i BMW a Mercedes, novým majitelem RR, Bentleye a Cosworthu se ovšem stal Volkswagen. Ten ve výsledku ovšem stavěl pouze automobily pod značkou Bentley, protože ochrannou známku na jméno Rolls-Royce vlastnila stále Rolls-Royce plc, od které povolení ji užívat získalo prozměnu BMW. Ve stejné době Vickers prodal také svoji zdravotnickou divizi svému hlavnímu konkurentovi v této oblasti, americké Hillenbrand Industries. Zisk z prodeje chtěl původně Vickers použít ke koupi tankové divize GKN, ale jak bylo zmíněno výše, tu mu vyfoukl Alvis.
Na konci roku 1998 se tak koncern skládal z divize Vickers Defence Systems, z divize výroby komponentů pro proudové motory (založené hlavně na v roce 1989 koupené firmě Ross Catherall) a námořní divizi. Nový ředitel Vickersu, Belgičan Paul Buysse, se rozhodl soustředit právě na toto odvětví a ve stejné době koupil norského výrobce lodních pohonů Ulstein. Volba to byla rozhodně dobrá, obě firmy se vzájemně skvěle doplňovaly a z Vickersu se rázem stal světový hráč. A to také Vickers zničilo.
20. září 1999 dozorčí rada Vickersu souhlasila s jeho prodejem společnosti Rolls-Royce plc za 567 milionů liber. Pokud byl Vickers díky svým vodním tryskám a lodním šroubům světovým hráčem, pro Rolls-Royce jeho koupě znamenala stát se v kombinaci s plynovými turbínami Rolls-Royce bezkonkurenčním vládcem, a takové šanci prostě nešlo odolat. Ale to také bylo to jediné o co měl Rolls-Royce zájem. Během krátké doby z pod Vickerse přesunul vše co se mu hodilo, a zbytek rozprodal. Ross-Catherall šel pryč v roce 2001, a o rok později Alvis koupil Vickers Defence Systems, aby byl v roce 2004 sám pohlcen BAE. V roce 2003 Vickers, který se mezitím vystěhoval i ze svého londýnského mrakodrapu, ztratil i své půl druhého století staré jméno a stal se z něj Vinters Engineering. V současné době sice firma stále funguje, ale lze to tak pojmenovat jen stěží. Z kolosu, který měl ve své době 170 000 zaměstnanců a stihl vyrábět vše od umělých kloubů po letadlové lodě, je dnes v budově Rolls-Royceu v Derby sídlící firmička se sotva stovkou zaměstnanců, kteří nejspíš nemají na práci nic jiného než obhospodařovat haldy papíru (důchodové fondy atd.), která po firně zůstaly... Zdroje jsou uvedeny v tabulce.
URL : https://www.valka.cz/Vinters-Engineering-Ltd-2012-t234300#647546
Verze : 6
Traktory Shervick, přestavované v Elswicku ze Shermanů, 1948. Zdroj commons.wikimedia.org
URL : https://www.valka.cz/Vinters-Engineering-Ltd-2012-t234300#647596
Verze : 4
Přidejte se k nám
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady.
Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.