Main Menu
User Menu

Záhada revolverů Divokého Billa

Autor : 🕔19.02.2020 📕5.791
Rozpočet valka.cz 2020 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 103.944,- Kč
♡ Chci přispět

Úvod

Když se zeptáte někoho, kdo zná dějiny Divokého západu, jaké zbraně nosil Divoký Bill Hickok, vůbec nejslavnější pistolník této epochy, bude odpověď patrně rychlá: „Přece dva postříbřené Colty  Model 1851 Navy se slonovinovou rukojetí, to je jednoduché.“

Ano, jednoduché to je, ale takhle prosté to zase přece jenom není…

Předně, opravdu to byly Colty Navy?  Celá řada svědků hovoří o tom, že měly ráži .44. Co se s těmito revolvery vlastně stalo, když byl Hickok zezadu zastřelen při partii pokeru? Měl je u sebe? Kde jsou dnes? Jak to, že v současnosti existují tři (!) stříbrné colty se slonovinovými rukojeťmi, o nichž se tvrdí, že patřily Hickokovi? A jak to, že v posledních letech se objevily dva zcela rozdílné revolvery (jeden konverzní Colt 1860 Army Richards a jeden Smith & Wesson No.2), které měl údajně mít Hickok v okamžiku smrti u sebe? 

V tomto článku se pokusím vnést do věci trochu světla, avšak prosvětlit temnou propast hlubokou 150 let je velmi nesnadné…

Předmluva

Přiznávám bez mučení, že zájmu o historii Divokého západu (míněno skutečnou historii, nikoliv Rodokapsy) jsem jako kluk propadl po přečtení knihy Malý velký muž od Thomase Bergera. Zde jsem se poprvé seznámil s pistolníkem jménem Divoký Bill Hickok. Stal se pro mě postavou natolik zajímavou, že jsem před řadou let o něm pro server valka.cz sepsal článek.

V tomto článku jsem se však dopustil několika nepřesností a chyb. Na svoji obhajobu uvádím pouze to, že tehdejší podoba článku odpovídala mě dostupným zdrojům, avšak dnes, s trochu širší erudicí se pokusím několik těchto omylů napravit.

Abych se však vrátil na začátek tohoto příběhu, musím zmínit ještě pokračování knihy Malý velký muž, které se jmenuje nečekaně Návrat Malého velkého muže. Tato kniha vznikla neuvěřitelných 35 let po vydání prvního dílu v roce 1999. Hlavní hrdina Jack Crabb se opět připlete k řadě stěžejních událostí Západu a jednou z nich je též vražda Divokého Billa.

Jack Crabb popisuje Hickokovův pohřeb, přičemž v románu zazní tato věta: „Divokej Bill taky neodešel do příštího života neozbrojenej: jeho sharpsku pohřbili vedle jeho těla. Pokud jde o jeho slavný šestiraňáky s pažbama vykládanýma slonovinou, tak k těm si musel pomoct někdo v době mezi jeho smrtí a pohřbem, protože spolu s ním je nepohřbili a nikdo je od tý doby neviděl.“

Thomas Berger je pověstný až puntičkářskou přesností, s jakou v těchto svých dvou knihách dodržuje historické reálie (i když na druhou stranu u pušky se mýlí, nešlo o pušku značky Sharps, nýbrž o Springfield). Tato věta mě ovšem zaujala, neboť jsem věděl, že v USA je jeden z Hickokových revolverů vystaven - jak to, že je tedy od té doby nikdo neviděl? Opravdu byly ukradeny? Otázky se kupily a já začal shromažďovat odpovědi…

Revolvery Divokého Billa

Co vlastně víme o revolverech, které vlastnil Divoký Bill? Na rovinu je třeba přiznat, že žalostně málo.

Mezi artefakty Divokého západu lze najít zbraně, které jsou s jejich majiteli ztotožněny nezpochybnitelným způsobem. Toho lze dosáhnout buď fotografií majitele s touto zbraní, která má navíc takovou markantu, že není možné ji zaměnit s jinou zbraní téhož typu (například výraznou rytinu apod.)

Ještě lepší je prokázat vlastnictví historickým dokumentem s uvedeným sériovým číslem, nejlépe záznamem o prodeji či korespondencí. Těmito dvěma způsoby se podařilo dohledat slavné majitele řady revolverů, u Divokého Billa Hickoka to však pohříchu neplatí.

Opřít se tudíž můžeme pouze o několik svědectví, více či méně spolehlivých a nepočetnou fotografickou dokumentaci. Nyní se přesto pokusíme spolu podívat, jaké revolvery nosil Divoký Bill v průběhu svého života.

Rané období (1857-1865)

Když Hickok po smrti svého otce vyrazil na zkušenou do světa, jednu ze svých zastávek učinil v okrese Johnson v Kansasu, kde roku 1857 získal zábor 160 akrů půdy. Pamětníci později vzpomínali, že tehdy „neměl žádné zvláštní zaměstnání, nikdy neměl peníze a trávil čas hlavně tím, že se dobře bavil s ostatními mladíky a ohromoval je svou obratností s pistolí. Bylo běžné, že se postavil ve vzdálenosti sto yardů od plechovky od ústřic a s těžkým revolverem Dragoon poslal každou kulku skrz plechovku s neúprosnou přesností.“ Bohužel žádné jiné potvrzení této informace neexistuje.


Z tohoto období známe pouze jedinou Hickokovu fotografii, na níž je ozbrojen.  Na rodinné ferrotypii z roku 1860 je pod jeho levou rukou vidět vyčnívající „koltovská“ rukojeť revolveru, bohužel nic víc nelze vyčíst
Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:James_Hickok.jpg

Nezbývá než doplnit, že Hickok zjevně nebyl svojí povahou farmář, neboť v březnu roku 1858 se stal jedním z prvních 4 policejních konstáblů v městečku Monticello.

Posléze se na jaře 1861 Hickok přemístil do Rock Creek ve Nebrasce, kde pracoval pro firmu Overland Stage Company jako kočí a správce stájí na jedné ze zastávek Pony Expressu.

Právě zde se v červenci téhož roku Hickok podílel na zabití Davida McCanlese, Jamese  Gordona a Jamese Woodse (tzv. incident v Rock Creek nebo také McCanlesův masakr). O incidentu bohužel neexistuje dostatek hodnověrných informací, takže nevíme ani koho z těch tří Hickok vlastně zabil, ani jaké použil zbraně (podle jedné verze střílel z pušky, podle jiných z revolveru).

Krátce nato vypukla občanská válka, které se Hickok účastnil na straně severu u 8. missourského dobrovolnického regimentu jako vozataj a údajně též jako zvěd a ostrostřelec (dnes bychom řekli odstřelovač), avšak k tomuto chybí jakékoliv spolehlivější údaje.  O zbraních, které používal během války, nevíme nic.

Období 1865-1874

Občanská válka skončila 9. dubna 1865. K tomuto období se váže vzpomínka uvedená v publikaci Paměti Williama Darnella, kde některé zážitky pamětníka osídlování západu W. Darnella sepsal George A. Root:

„V dubnu 1865 jsem se blížil k Fort Zarah na zpáteční cestě ze západu, když jsme dostali zprávu, že válka skončila. V této karavaně bylo asi dvacet vozů, můj byl čtvrtý odzadu. Když tu, asi půl míle od pevnosti, »Wild Bill« Hickok na ošuntělém koni přicválal ke karavaně a křičel: »Lee se vzdal! Lee se vzdal!«. Byl nápadnou postavou, když jsem si ho všiml, s velkým širokým kloboukem na hlavě, dlouhým převislým knírem, dlouhými vlasy, které mu padaly kolem jeho ramen, párem revolverů vykládaných slonovinou připoutaných k pasu a dalším párem v pouzdrech, zavěšených kolem jeho sedla, kde se k nim mohl okamžitě dostat. Tyhle druhé revolvery měly dlouhé hlavně, s nimiž je možno střílet na velkou vzdálenost.“

Na první pohled se jedná o pozoruhodnou informaci, podle níž měl Hickok již na konci války své slavné revolvery se slonovinovými rukojeťmi. Háček však spočívá v tom, že tato kniha byla publikována až roku 1926, tedy v době, kdy již byly Hickokovy revolvery notoricky známé. Nelze tedy dokázat, že  vzpomínka nebyla zpětně „upravena“ podle všeobecně známé skutečnosti.

Na druhou stranu lze skutečně předpokládat, že Hickok mohl vozit u sedla dvojici výkonnějších revolverů, jako třeba Colt Dragoon, který byl jinak pro nošení na opasku dost těžký. Plukovník R. B. Marcy ve své knize „Třicet let vojenského života na hranici“ (Thirty Years of Army Life in the Border) z roku 1866 vzpomínal, jak dvě kulky z Coltova revolveru ráže .44 dokázaly zabít medvěda grizzlyho (přičemž střely ze slabšího Coltu  Navy nedokázaly proniknout dost hluboko), což pro zvěda v pustině bylo jistě důležité. Jak ještě uvidíme, pozdější svědectví uvádějí, že když  Hickok vyjížděl do prérie „byl ozbrojený po zuby“, takže informace o sedlových revolverech dává smysl.

Patrně nejstarší datované svědectví, které přibližuje Hickokovy revolvery trochu přesněji, přináší článek v časopise Harper's New Monthly Magazine z února 1867. Jeho autor, plukovník George Ward Nichols, v něm uvádí, že několik měsíců po skončení války přijel do Springfieldu, kde mu byl představen Divoký Bill. Hickok zde byl v červnu 1865 demobilizován a od té doby se tu různě protloukal, především se věnoval hazardu.

Nichols dorazil dle svých slov několik dnů poté, co Bill zastřelil v souboji Davise Tutta (ve skutečnosti Nichols přijel do Springfieldu v září, což bylo čtvrt roku po slavném duelu).  Nichols o tomto setkání píše: „Bill se tyčil ve svých jasně žlutých mokasínech do výšky šest stop a jeden palec. Jelenicová košile nebo kabát, či jak by se to dalo nazvat, mu splývala z ramen a odhalovala hruď, jejíž šířka a hloubka byly pozoruhodné. Tyto plíce rostly asi dvacet let na čerstvém vzduchu ve Skalistých horách. Jeho malý oblý pas byl obepnut opaskem, který držel dva Coltovy námořnické revolvery.“

Z toho lze vyvodit, že Hickok použil během souboje s Tuttem taktéž Colt Navy, i když existuje záznam v publikaci History of Greene County,kde se tvrdí, že Hickok použil Colt Dragoon. Jenže tato publikace pochází z roku 1883, což přece jen hodnověrnost této informace poněkud snižuje.

V Nicholsově článku se tedy poprvé píše o tom, že Hickok nosil dvojici Coltů Navy, bohužel neupřesňuje, o jaký šlo přesně model. Ačkoli jak uvidíme dále, existuje několik fotografií, na nichž je Hickok ozbrojen, jeho zbraně jsou vždy v pouzdrech či za opaskem, a to jejich přesnější identifikaci značně ztěžuje. Firma Colt totiž vyráběla dva modely označované jako Navy – model 1851 a model 1861.

Hned zkraje je třeba vysvětlit, že tato označení vznikla až ve 20. století pro potřeby historiků a sběratelů. V dobových materiálech na ně narazit nemůžeme. Současníci zpravidla necítili potřebu typ zbraně nějak více upřesňovat, označení Navy či Army totiž ve skutečnosti značily ráži. Zbraně označované jako Navy měly ráži .36, zatímco Army .44 (jde setiny anglického palce, ráže .36 odpovídá 9 mm zatímco ráže .44 odpovídá 11 mm) . Modely 1851 a 1861 byly od sebe odlišovány maximálně termínem Old nebo New Model. 

Protože oba námořní modely se od sebe tvarově liší až  od přední části rámu, je z dostupných Hickokových fotografií nemožné spolehlivě určit přesný model a ani protichůdná svědectví nám situaci příliš neulehčují.


Fotografie Hickoka se dvěma revolvery typu colt s ořechovými rukojeťmi. Přesný model revolveru opět nelze spolehlivě určit. Fotografii zhotovil roku 1865 Charles Scholten ze Springfieldu pro Hickoka na vizitku. Lze tedy předpokládat, že Hickok je vyzbrojen dvojicí Coltů Navy, o nichž referoval Nichols. Dataci také podporuje fakt, že na pozdějších fotografiích počínaje rokem 1867 již má Hickok své proslulé stříbrné revolvery s rukojeťmi ze slonoviny
Zdroj: https://truewestmagazine.com/the-doomed-prince-of-the-pistoleers/

Nicholsonův článek poprvé rozkřikl Hickokovo jméno po celých USA a z regionální figurky z něj učinil postavu obecně známou. Článek však také obsahoval řadu chyb a nepřesností, kvůli kterým byl kritizován řadou jiných deníků.

Lze předpokládat, že právě jako reakce na tento článek z února 1867 Hickoka (Ten mezitím od jara 1866 vykonával funkci zástupce U. S. marshalla ve Fort Riley, přičemž se průběžně nechával najímat jako zvěd pro armádu.)  vyhledal dopisovatel  Henry M. Stanley, jenž s Hickokem učinil další rozsáhlé interview, uveřejněné 4. dubna 1867 v listu St. Louis Missouri Democrat. Další krátká zpráva byla v témže deníku zveřejněna dne 11. května 1867 a v ní se píše: „Obvykle je vyzbrojen párem revolverů se slonovinovými rukojeťmi, s kterýmiž zbraněmi je pozoruhodně obratný; ale když vyráží k dlouhé a osamělé jízdě přes prérii, jezdí ozbrojený po zuby.“


Hickok (zcela vlevo) se nechal vyfotografovat se skupinou zaměstnanců ve Fort Harker na podzim roku 1867. Obrázek pořídil skotský fotograf Alexander Gardner. Ačkoliv je rozlišení fotografie malé, přesto lze zřetelně rozpoznat slonovinové rukojeti Hickokových zbraní. Za povšimnutí též stojí Hickokův mohutný vzrůst oproti většině ostatních mužů 
Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/268808671484630414/

Stanleyho svědectví je mimořádně důležité, neboť vyvrací často uváděný omyl, že totiž Hickok dostal své stříbrné revolvery až v létě roku 1869 od senátora Henry Wilsona za jeho doprovod při lovecké výpravě. Sebekriticky uznávám, že tuto historku jsem uvedl i já ve svém článku o Hickokovi. Tuto informaci poprvé uveřejnil ve své knize Hrdinové plání Hickokův životopisec J. W. Buel roku 1881. Buel ovšem patří do toho ranku autorů razících zásadu „nebudeme si kazit pěkný příběh pravdou“, takže ve skutečnosti se tento senátorův výlet nikdy nekonal a není známo, že by se kdy s Hickokem setkal. 

Jak k nim Hickok přišel, nevíme. Mohl si je samozřejmě koupit sám, i když na jeho poměry šlo o nákladné zbraně, typicky připomínající darovací soupravu. Někdy se též uvádí, že Hickok tyto revolvery dostal od představenstva Union Pacific Railway Company, avšak v záznamech firmy neexistuje žádný doklad, že by se tak skutečně stalo.

Krom toho, že nevíme jak Hickok své zbraně získal, byl jsem také nějakou dobu na vážkách i ohledně modelu. Obecně se zcela běžně uvádí, že šlo o Colty M 1851, avšak Stanley ve svém článku píše pouze o „revolverech“, nic víc. Řada autorů automaticky spojuje Nicholsonův a Stanleyho článek v domnění, že oba hovoří o stejných zbraních, avšak já si tím zdaleka nejsem tak jist.

Na Stanleyho evidentně učinily nákladné revolvery takový dojem, že zmínil jejich vzhled. Že by Nicholson takový detail vynechal? Nebylo to spíše tím, že Hickok tyto revolvery získal právě mezi oběma interview s Nicholsonem a Stanleyem?

Nicméně i na jiné lidi udělaly tyto revolvery dojem, obdobně se o nich vyjadřoval ve své knize Můj život na pláních z roku 1874 například také plukovník Custer, pod jehož velením nějakou dobu Hickok působil jako zvěd: „Divoký Bill vždy nosil dva pěkné velké revolvery se slonovinovými rukojeťmi; bez nich jste ho nikdy neviděli.“


Tuto navštívenku si nechal Divoký Bill zhotovit v roce 1869 v Mendotě v Illinois u příležitosti návštěvy matky v blízkém Troy Grove. Fotografem byl Wilbur Blakeslee. Je zjevné, že Hickok se takto vyparádil pouze kvůli fotografii, avšak své revolvery má za opaskem zasunuty stále stejným způsobem - pažbami dopředu. Revolvery je pak možno tasit buď křížem, nebo vykroucením zápěstí. Jednak to umožňuje tasit libovolnou zbraň libovolnou rukou a navíc to usnadňuje tasení zbraní s dlouhými hlavněmi
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/Wild_Bill_Hickok#/media/File:Wild-Bill-3.jpg 

S tím asi lze souhlasit, pro Hickoka se tyto revolvery staly jakousi poznávací značkou, v dobách, kdy působil jako strážce zákona, nosil jistě tyto revolvery a doprovázely jej také, když roku 1873 vyrazil na Východ spolu s divadelní společností Buffalo Billa Codyho. K tomuto období se také váže vzpomínka, kterou v časopisu Outdoor Life ze dne 6. června 1906 uveřejnil Robert A. Kane, známý lovec a sběratel zbraní a vydavatel výše zmíněného časopisu.

Kane se s Hickokem setkal v Milwaukee, kde zrovna divadelní společnost vystupovala a napsal: „Pan Hickok se k nám choval velmi zdvořile, ukázal nám své zbraně a nabídl nám střeleckou ukázku, pokud by mohla proběhnout mimo obvod města.(…) Zbraně pana Hickoka byly pár nádherně postříbřených jednočinných revolverů Colt ráže .44. Oba měly perleťové střenky a byly zdobeny vkusnou rytinou. Měl také pár Remingtonů ve stejné ráži. Oba honosnější Colty používal při svém představení.“

Toto svědectví mě zaujalo, protože by znamenalo, že Hickokovy revolvery nebyly Model 1851 Navy ráže .36,  nýbrž novější Model 1860 Army ráže .44. Na druhou stranu byla historka uveřejněna 30 let po Hickokově smrti, za tu dobu se vzpomínky značně deformují, Kane se ostatně mýlí i ohledně materiálu rukojeti, podle ostatních svědků nešlo o perleť, nýbrž o slonovinu. Poslední zajímavostí je zjištění badatele J. Rosy, že Hickok vůbec v Milwaukee nevystupoval…

Z doby Hickokovy divadelní kariéry pochází také následující fotografie. Za Hickokovým pasem je vidět jedna bílá rukojeť na pravém boku. Druhá zbraň vidět není. Zato je pěkně vidět stříbrný revolver s bílou rukojetí, který je umístěn na levém boku Buffalo Billa. Osobně se domnívám, že jde o druhý Hickokův revolver, který si při aranžování fotografie Cody od Hickoka půjčil.


Fotografie "Zvědů prérie" pořízená někdy v sezóně 1873-74. Zleva doprava: Elisha Green, Divoký Bill, Buffalo Bill Cody, Texas Jack Omohundro, Eugene Overton. Pušky Greena a Hickoka jsou studiové rekvizity, ostatní zbraně jsou pravé. Spodní ploška rukojeti Hickokova revolveru je patrná nad jeho pravým palcem. Za povšimnutí stojí Hickokův opasek - stejně jako na předchozích fotografiích jde o standardní opasek  U. S. Army, tento však má navíc našitá poutka na kovové náboje
Zdroj: https://www.flickr.com/photos/tom-margie/26336140996/


Detail z předchozí fotografie. Zaujal mě lesknoucí se proužek na válci revolveru. Mohlo by jít o odlesk na hraně rozšířeného válce modelu 1860? Bohužel přední část zbraně, kde by mohl být vidět tvar hlavně a nabíjecí páky, je ukrytá. Avšak v přední části rámu je vidět malý zahloubený výřez pro vložení střely, zatímco modely 1860 i 1861 mají výřez velký, procházející rámem skrz. Horní hrana válce se zdá být v jedné rovině, nikoliv s rozšířením jako u modelu 1860, stejně hrana rámu pod válcem. Rukojeť odpovídá velikosti Navy. A nakonec onen lesknoucí se proužek lze najít i na jiných fotografiích Coltů 1851. Inkriminované „prasátko“ totiž hází část rytiny na válci představující mořskou hladinu. Podle všeho skutečně jde o model 1851

Hickok svoje působení u Codyho divadelní společnosti zakončil v březnu roku 1874. Jako poděkování obdržel od Codyho a Texas Jacka 1000 dolarů a pár revolverů Smith & Wesson No.3 American ráže .44.  V deníku Ethel Hickokové, neteře Divokého Billa, se zachoval nedatovaný výstřižek z coloradských novin s rozhovorem se slavným pistolníkem, kde je uvedeno, že Hickok byl ozbrojen „párem těžkých revolverů Smith & Wesson, které jsou téměř tak přesné jako puška.“ Hickok je tedy podle všeho nějaký čas používal, bohužel dnes nevíme kde skončily, ani neznáme sériová čísla...

Deadwood

Na počátku léta roku 1876 se Hickok rozhodl zúčastnit se dalšího dobrodružství. On a jeho starý přítel  Colorado Charlie Utter sestavili v Georgetownu v Coloradu karavanu povozů, s níž vyrazili do zlatokopeckého městečka Deadwood v Black Hills, jakožto průvodci a ozbrojení strážci. Karavana čítala přes 30 vozů a kolem 100 lidí, včetně prostitutek.

Utter s Hickokem neměli v úmyslu hledat zlato, nýbrž zde tušili různé jiné příležitosti k obživě. Utter kupříkladu do budoucna plánoval zřídit a provozovat poštovní službu. Hickok možná zamýšlel stát se opět strážcem zákona, nicméně během svého pobytu se profesionálně věnoval pouze pokeru.

Dorazili sem počátkem července a rozbili tábor jižně od Whitewood Creek cca půl míle od centra Deadwoodu, Hickok přespával  v tomto táboře, nikoliv přímo ve městě. Jakou tehdy disponoval výzbrojí?

Pokud jde o jeho revolvery, touto otázkou se zaobíral už ve 20. letech jeden z jeho životopisců Frank J. Wilstach, jenž při tvorbě své knihy Divoký Bill Hickok: Princ pistolníků z roku 1926 vedl čilou korespondenci mimo jiné i s mužem jménem Ellis T. Peirce. Tento pán, přezdívaný „Doc“ (což je zkratka pro „doktor“), vedl v Deadwoodu holičství a současně byl ranhojičem a koronerem (doktorem nebyl, avšak z povahy své profese měl z krvácejícími ranami a jejich ošetřováním patrně bohaté zkušenosti). Jakékoliv oficiální funkce tehdy v Deadwoodu neexistovaly.

Na základě jeho vzpomínek Wilstach uvedl, že „Bill používal dva perkusní Coltovy revolvery  ráže .45 bez spouště. Byly určeny k pulzní střelbě. Když uchopil rukojeť revolveru, jeho palec spočíval na kohoutu, a ve chvíli, kdy zbraň vytáhl z pouzdra, stačilo napnout kohout. Pak Bill musel jen zvednout palec - a další úmrtní list byl na světě. Kohouty byla obroušené do hladka, aby snadno vyklouzly zpod palce po uvolnění tlaku. Obě tyto slavné zbraně zmizely.“

Je pozoruhodné, jaké detaily se „Docu“ Peirceovi vybavily po více než 40 letech. Bohužel, Peirce se mýlí přinejmenším ohledně ráže – firma Colt nikdy nevyráběla perkusní revolver ráže .45, možná tím myslel Colt Model 1860 Army, jenž měl ráži .44. Speciální úprava zbraní, totiž absence spouští, si zaslouží podrobnější vysvětlení.

Naprostá většina revolverů na Divokém západě disponovala tzv. jednočinným spoušťovým mechanismem. U zbraně tohoto typu střelec před výstřelem musel ručně napnout bicí kohout proti odporu bicí pružiny, obvykle palcem střílející ruky, čímž se o jednu komoru pootočil válec a kohout se v zadní poloze zachytil o ozub spouště. Stiskem spouště pak došlo k jeho uvolnění. Kohout tlakem pružiny dopadl na zápalku a zabezpečil tak odpálení příslušné komory. Technicky vzato je možné spoušť z mechanismu vyřadit. Pak se kohout po napnutí do mezní polohy nemá o co zachytit a  po jeho puštění zpod palce se tlakem pružiny ihned zase vrátí do přední polohy, čímž dojde k výstřelu.

Na první pohled to vypadá dobře, tato metoda se zdá být rychlejší než klasická. Avšak ve skutečnosti nevýhody silně převažují nad výhodami. Vždycky bude určité riziko, že střelci kohout nechtěně předčasně vyklouzne. Zatímco za normálních okolností by se kohout zachytil na bezpečnostní ozub spouště, v druhém případě by došlo k nechtěnému výstřelu. Zrovna tak by nastal problém, jestliže střelec by nepotřeboval vystřelit ihned po napnutí kohoutu (cíl se může pohybovat, ukrývat apod.) – musel by potom stále přidržovat napnutý kohout až do chvíle, kdy by chtěl konečně vystřelit. Nemluvě o tom, že tento způsob spouštění neumožňuje v zásadě nijak přesnou střelbu.

Navíc u žádné z předchozích Hickokových zbraní se žádný ze svědků o něčem podobném nezmiňuje, přitom taková zajímavost by jistě za zmínku stála, tohle nebylo obvyklé ani na Západě. Střelci obyčejně svoje střelecké návyky příliš nemění – když se totiž pokusíte změnit věc, kterou máte skutečně zažitou, je velká šance, že ve spěchu a ve stresu uděláte chybu. To nemusí moc vadit, když střílíte jen na terče, ale pokud předpokládáte, že budete někdy muset střílet o život…

Ohledně této konkrétní úpravy Hickokových zbraní jsem proto silně skeptický. Většina těchto technických střeleckých vychytávek se totiž objevila až mnohem později u cirkusových střelců v nejrůznějších kovbojských show a odtud také může pocházet Peircova inspirace, jak dodatečně „vylepšit“ Hickokovy zbraně nějakou „zajímavostí“.

Na druhou stranu tuto informaci zdánlivě podporuje vzpomínka hraničáře jménem Joseph „White Eye“ Anderson. Tento  čtyřiadvacetiletý mladík  cestoval s Hickokovou karavanou z Colorada do  Black Hills a se slavným pistolníkem se spřátelil (alespoň dle svých vzpomínek). Anderson ve svých pamětech uvedl k Hickokově výzbroji následující:

„Divoký Bill měl starou buvolobijku Springfield  ráže .56 (…) V té době dal pryč perkusní pistole Colt Navy a měl dva novější šestiranné Colty ráže.38 na kovové náboje. Spouště byly odstraněny a kohouty hladce vybroušeny, aby mu z nich palce snadno sklouzly. Měl celou krabici nábojů a často se cvičil, v podstatě každý den. Tyto pistole se mu líbily mnohem více, než jeho staré čtyřiačtyřicítky, které používal v předchozích letech, a byly zbrusu nové...“

Oněmi Colty na kovové náboje se myslí některá z konverzí perkusních revolverů, které firma Colt vyráběla od počátku 70. let. Bohužel nevíme ani o kterou konverzi šlo, ani o který model. V ráži .38 u Coltů vyráběli konverze Richards a Richards-Mason, přičemž konvertované šestiranné modely byly 1851 Navy a 1861 Navy.

Naneštěstí je velmi těžko říci, jaké čtyřiačtyřicítky, které Hickok „používal v předchozích letech“, má Anderson na mysli. Mohly to být ony dva Smith & Wessony od Codyho? Všeobecně byly tyto revolvery považovány za skvělé zbraně, avšak Hickok po celý život používal Colty. Ty měly jinak tvarovanou rukojeť, jinak skloněné palečníky kohoutů a byly jinak vyvážené. Pak by asi dávalo smysl, že Hickok by opět dal přednost zbraním, na něž byl zvyklý.

Méně by dávalo smysl, proč by si pořizoval perkusní čtyřiačtyřicítky, o nichž hovořil Peirce. Revolvery Colt Army se vyráběly od roku 1860, Hickok je jistě dobře znal (vždyť byly nejrozšířenějším revolverem v armádě Unie) a v době stále více se prosazujících kovových jednotných nábojů by zakoupení dalšího páru perkusních revolverů bylo krokem zpět. 

Hickok byl také známý tím, že ještě v dobách, kdy nosil své perkusní revolvery, je každý den vystřílel, vyčistil a opět nabil. Chtěl tím vyloučit možnost selhání kvůli zvlhlému prachu či zanesenému pistonu a současně se neustále cvičil ve střelbě. Tento zvyk si podržel i během cesty do Black Hills a jistě by si značně usnadnil život, kdyby volil zbraň na jednotné náboje.

Zmínka o odstraněných spouštích nabízí teorii, že jak Anderson, tak Peirce měli na mysli tytéž zbraně. Bohužel k Andersonovým pamětem, resp. k mechanismu jejich vzniku je třeba říci pár vět. Anderson byl notně znechucen způsobem, jakým s Hickokovým odkazem pracovala v první polovině 20. století média, zejména film. Proto na sklonku života sepsal své paměti, kde chtěl Hickoka vylíčit takového, jaký skutečně byl. Bohužel však nevíme, kdy přesně vznikal rukopis. Anderson zemřel roku 1946, části jeho rukopisu pak uveřejnil v 60. letech časopis True West, vydání knihy jako takové zabezpečila jeho dcera a první vydání spatřilo světlo světa až roku  1980.

To znamená, že Anderson jednak sepisoval události staré více než 60 let (jedná-li se nám o Hickokovo působení v Deadwoodu) a navíc již v té době mohl číst Wilstachovu knihu, takže inspiraci ke svým tvrzením mohl získat zde. Zmínka o odstraněných spouštích možná měla celou historku jen více „vyšperkovat“.

Avšak co postříbřené colty se slonovinovými rukojeťmi?  Vezl je Hickok s sebou do Black Hills? Rozhodně nezůstaly v pozůstalosti rodiny Hickokových v Troy Grove, ani je nezanechal u své novomanželky v Cheyenne. Obecně se předpokládá, že s ním do Deadwoodu dorazily. Pár dnů před jeho smrtí s ním zde udělal poslední interview novinář Leander P. Richardson, který uvedl, že Hickok měl na sobě „podivně smíchanou směsici oděvů hraničáře a módního šviháka", přičemž tento úbor doplňovaly „dva stříbrem vykládané revolvery“.

Lze předpokládat, že tím jsou míněny ony dva Colty Navy, které Hickoka provázely většinou jeho pistolnické kariéry. Proč by je však vozil s sebou, když měl podle svědectví nové zbraně? Jak jsem uvedl výše, tyhle exkluzivní revolvery byly jakousi jeho „značkou“, asi měl v úmysly je nosit tehdy, když se chtěl „vytáhnout“, což patrně rozhovory s novináři přesně zahrnovalo.

Poslední poker

Jaké zbraně však měl James Butler Hickok za pasem oné osudné středy 2.  srpna 1876, kdy v saloonu No. 10  zasedl ke své poslední partii pokeru?

Již jednou vzpomínaný Wilstach na základě vzpomínek „Doca“ Peirce  uvedl, že „Wild Bill měl u sebe nový revolver, když byl v Deadwoodu zabit, velký Smith & Wesson. Zbraň se slonovinovou rukojetí nalezenou na jeho těle si vzal Charlie Storm, židovský pistolník z Deadwoodu, když odjel na jih bojovat s Lukem Shortem. Ale Short tasil rychleji, a Storm také skončil pod zemí! Charlie Utter, společník Divokého Billa v Deadwoodu, si vzal Smith & Wesson na památku a vedle těla Divokého Billa byla pohřbena puška Sharps“. 

Tento odstavec zaslouží rozvést poněkud šířeji. Pokud jde o zmiňovaný Smith & Wesson, k tomu se ještě vrátíme. Co je však míněno onou zbraní se slonovinovou rukojetí? Jeden z původních perkusních revolverů Navy? O Stormovi se skutečně tvrdilo, že ukradl jednu z Hickokových pistolí, avšak neexistuje pro to žádný důkaz. Storm nakonec opravdu zakončil svoji pistolnickou kariéru v Tombstone v roce 1881, když se po hádce kvůli kartám opilý pokusil vytáhnout zbraň na Lukea Shorta, jiného slavného pistolníka, ve dveřích saloonu Oriental. Short mu přitiskl zbraň na tělo a dvěma ranami mu proděravěl srdce…

Vraťme se však do Deadwoodu, do okamžiku, kdy Jack McCall zezadu prostřelil Hickokovi hlavu. Hickokovo tělo se dle svědků sesunulo na bok v téže pozici, v jaké sedělo na  židli (která je mimochodem dodnes v saloonu No. 10 vystavena, avšak o její pravosti lze s úspěchem pochybovat, vzhledem k tomu, že Deadwood roku 1879 kompletně vyhořel včetně saloonu No.10…).

Jack McCall se prý dále pokusil vystřelit na Hickokovy spoluhráče, revolver však selhal, proto se dal na útěk, pronásledován některými návštěvníky salloonu. Podle jiných svědků však údajně na útěku střílel do vzduchu, aby odradil pronásledovatele. Zda v tuto chvíli bylo okradeno už ležící Hickokovo tělo nevíme.

Později se uvádělo, že Hickokovy věci převzal do úschovy šerif Seth Bullock. Toto tvrzení má drobnou trhlinu, Deadwood v té době žádného strážce zákona neměl, získal jej až tři dny po Hickokově smrti právě v reakci na Hickokovu vraždu a stal se jím Isaac Brown. Ten byl však zakrátko zabit a jeho nástupcem se v září téhož roku stal Con Stapleton.

Bullock přijel do Deadwoodu pouhý den před Hickokovou smrtí, avšak šerifa již dříve dělal, takže je skutečně možné, že využil své autority a o Hickokovu pozůstalost se postaral. Sám se stal až na jaře 1877 okresním šerifem.   

Pokud jde o Wilstachovu zmínku, že některé věci si vzal Charlie Utter, je to možné, až pravděpodobné, avšak Utter sám v okamžiku Hickokovy smrti nebyl v Deadwoodu. Jel řešit problémy spojené s jeho poštovní službou. Po návratu mu jistě mohly být někým Hickokovy věci předány, avšak jejich samotné zajištění musel udělat někdo jiný.

Hickok měl podle všeho u občanů Deadwoodu nějaké dluhy a rozhodně neměl žádné peníze, protože obecně se uvádí, že byla zorganizována dražba jeho věcí, aby se uhradily zmíněné pohledávky a náklady na pohřeb. To mimochodem podporuje teorii o okradení Hickokovy mrtvoly, protože podle svědků večer před svou smrtí Hickok vyhrál poměrně dost peněz, a to shodou okolností právě na Jacku McCallovi, svém budoucímu vrahovi. V daný okamžik se však Hickokovi McCalla zželelo a část peněz mu vrátil, aby měl aspoň na snídani… Jak už to tehdy bylo v Deadwoodu běžné, žádný oficiální soupis dražených věcí neexistuje.

K tomu další svědectví přinesl jeden z místních zlatokopů John S. McClintock, který v dubnu 1876 přišel do Deadwoodu a již tu zůstal. Roku 1939 vydal své paměti s názvem Pioneer Days in the Black Hills a v této knize uvedl následující svědectví:

Po jeho smrti byl jeho osobní movitý majetek dán k dispozici... (…) Divoký Bill měl několik revolverů, z nichž jeden byl jemně rytý, slonovinou vykládaný Colt ráže .44, model 1850. Tato zbraň, jak tvrdil, byl dárek od Kita Carsona. Zbraň byla užívaná do té doby, než byla úplně opotřebená, takže výstřel by způsobil explozi všech komor současně. Tento pěkný, ačkoli zbytečný revolver, byl odevzdán kapitánu Dotsonovi, jako splátka dluhu. Následovně jej získal Laverne Wolfe z Deadwoodu. On [Hickok, pozn. aut.]vlastnil dvě další  čtyřiačtyřicítky a malou pistoli. Kde se nyní nacházejí není s určitostí autorovi známo.“

Oním „modelem 1850“ je zřejmě míněna zbraň, která měla na válci vyraženo „PAT  SEPT 10th 1850“. Tato ražba se aplikovala na Coltovy revolvery počínaje rokem 1860. Šlo tedy opravdu o další stříbrný revolver se slonovinovou rukojetí, tentokrát Colt M 1860? Nebo je řeč stále dokola o stejných revolverech, získaných roku 1867?  Opotřebení by pak smysl dávalo. Pokud pro zjednodušení budeme uvažovat, že Hickok tyto revolvery vlastnil 8 let a denně z každého vypálil 6 ran, jak se tvrdí, znamenalo by to, že zbraň by za sebou měla přes 17 000 výstřelů. To je na tehdejší revolver opravdu hodně.

Pokud jde o dárek od slavného hraničáře Kita Carsona, Hickok se s ním údajně setkal v letech 1859-60, v době, kdy jako kočí jezdil z povozy do Santa Fe. Je otázkou, proč by slavný zvěd dával svoji zbraň (navíc podle všeho dosti drahou) jako dárek tehdy ještě zcela neznámému zelenáči.

McClintokovy paměti jsou opět vzdáleny od popisovaných událostí desítky let, takže je těžko můžeme označit za zcela spolehlivý pramen…

Pohřeb

Hickokovo tělo bylo předáno k ohledání a přípravě na pohřeb již několikrát zmíněnému „Docu“ Peirceovi. Ten roku 1925 v rozhovoru pro noviny Deadwood Pioneer-Times odpověděl na dotaz, zda Hickokovo tělo neslo stopy jizev po dávných bojích (zejména po McCanlesově masakru) následující:

„Faktem je, že jsem Billa nikdy nesvlékl. Co bych pak použil? Neměl žádné další oblečení, které by se dalo nosit. Byl čistý, s výjimkou krve ve vlasech. Vymyl jsem ji a vlasy vyčistil; ucpal jsem otvor, kde kulka vnikla do jeho hlavy; sešil jsem perfektní kříž, který kulka udělala tam, kde vyšla pod jeho pravou lícní kostí. Upevnil a upravil jsem dlouhý jemný knír; odřízl jsem pramen vlasů ze zadní části hlavy, který měřil (pokud si pamatuji správně) asi 14 palců; položil pravou ruku na pravý bok, kde ji Bill vždy nosil, vedle rukojeti jeho Smith & Wessonu, položil levou ruku na prsa a pak dal jeho skvělou pušku Sharps do rakve po jeho pravém boku...“

Zmíněný pramen vlasů si vzal Charlie Utter, jenž polovinu údajně věnoval výše zmíněnému novináři L. Richardsonovi a druhou později předal Agnes Lake-Thatcherové, Hickokově vdově.

O rok dříve (9. 8. 1924) pro list Sioux Falls Daily Argus-Leader Peirce uvedl: „Pohřbili jsme ho v hrubé rakvi s jeho velkou puškou Sharps po boku. (Jeho pistole si přál ponechat Utter, jeho partner.) Jeho levá ruka ležela křížem pod jeho zády, jak ji nosil za jeho života. Pravá paže byla položena podél těla, s rukou spočívající na pušce.“

To jen jako malá ukázka toho, jak spolehlivá jsou svědectví a jak se mohou měnit v čase... 

Tři roky a den po Hickokově smrti, 3. srpna 1879, Colorado Charlie nechal Hickovo tělo exhumovat, neboť rozrůstající se Deadwood se začal přibližovat ke hřbitovu Ingelside, kde Hickok spočíval. Bylo zjevné, že brzy bude muset být hřbitov přemístěn a Colorado Charlie chtěl svému parťákovi najít nové místo k věčnému odpočinku.

Krátce předtím, 1. července 1879, přinesl deník Cheyenne Daily Leader informaci o tom, že Hickokův hrob byl vyloupen a přitom zmizely jeho slavné revolvery:

„Když Divoký Bill, známý hraničář, muž, který ›sundal‹ během svého života více svých bližních, než měl prstů na rukou i nohou, byl pohřben na starém hřbitově na hřebeni v jižním Deadwoodu, jeho slonovinou vykládané revolvery a nůž, podle zvyku hranice, byly uloženy do rakve s jeho pozůstatky. Tyto nástroje smrti byly stejně slavné jako samotný majitel a skutečnost, že byly pohřbeny s ostatky svého majitele, byla po dlouhou dobu držena v hluboké tajnosti, ale nakonec unikla ven, a nyní se říká, že nějaký vykradač hrobů vnikl do hrobu a okradl ho o tyto relikvie. (…)Revolvery byly vyrobeny speciálně pro něj a byly zpracovány způsobem, jenž byl dosud nepřekonán v této nebo jiné zemi. Říká se, že kulky z nich nikdy neminuly cíl. O dovednosti mrtvého  střelce s těmito zbraněmi jsou dodnes vyprávěny pozoruhodné příběhy…“

Utter však zvěsti o vyloupeném hrobu popřel, přičemž při exhumaci byla Hickokova rakev otevřena a informace přinesená listem Deadwood Black Hills Times dne 5. srpna 1879 udělala definitivní tečku za spekulacemi, že Hickokovy revolvery byly v rakvi také:

„Jediný předmět, který byl pohřben s tělem, byla karabina, a ta byla ve stejně dobrém stavu jako kdykoli předtím. Nebyl s ním zde pohřben žádný nůž, ani revolvery, jak se dříve tvrdilo…“

Karabina (vojenská předovka Springfield M 1863, přepracovaná na zadovku s odklopným závěrem ráže .50 Government) byla při exhumaci vyjmuta a prošla rukama řady soukromých vlastníků. Bohužel nevíme, proč to Utter dovolil.V současnosti se karabina nachází v neveřejné soukromé sbírce Jamese Earla.

Jediným dalším předmětem, jenž byl údajně z rakve vyjmut, byl čtyřhlavňový derringer Sharps ráže .32. Bohužel k podpoře tohoto tvrzení neexistuje žádný důkaz. Derringer tohoto typu byl nicméně vystaven v Adamsově muzeu v Deadwoodu, jakožto Hickokův, avšak počátkem 80. let 20. století z něj byl ukraden.

Hickokovy revolvery dnes

Pokud je mi známo, aktuálně existuje 9 revolverů , o nichž se tvrdí, že je vlastnil Divoký Bill. Jako první můžeme jmenovat francouzský kolíčkový revolver systému Lefaucheux, který údajně Hickok věnoval manažerovi Wild West Show Williamu Greenovi. Revolver je v současnosti vystaven v Yale Peabody Museum. Neznám důkazy, které by výše uvedenou legendu potvrdily, avšak ostatní Hickokovi životopisci tuto zbraň nezmiňují.

Podobný příběh se váže k dalšímu zahraničnímu revolveru, tentokrát jde o belgickou kopii britského dvojčinného revolveru Beaumont-Adams. Tento revolver věnovala paní Wilstachová, vdova po již několikrát zmíněném Hickokovu životopisci Franku Wilstachovi, roku 1934 Kansas State Historical Society, s tím, že jde o Hickokův revolver. Bohužel neexistuje žádný důkaz, který by tuto historku potvrdil.

A nyní se již dostáváme k Hickokovým nejikoničtějším zbraním – coltům M 1851 Navy. V držení rodiny Hickokových se stále nachází jeden revolver tohoto typu s ořechovou rukojetí  sériového čísla  143098. Podle tvrzení Horace Hickoka, synovce Divokého Billa, šlo o Billův revolver, avšak Horaceova sestra Ethel naopak tvrdila, že zbraň patřila Lorenzu Hickokovi, Billovu bratrovi. V korespondenci rodiny Hickokových se skutečně zachoval dopis, v němž Lorenzo píše, že koupil revolver pro Horace, nejmladšího z bratrů Hickokových, a posílá jej domů (což ovšem nutně nemusí znamenat, že je to právě tento revolver).

Obraťme však nyní svoji pozornost ke stříbrných coltům M 1851 se slonovinou rukojetí, jež jsou připisovány Divokému Billovi. Dva z nich jsou nyní vystaveny v Buffalo Bill Museum ve Wyomingu. Oba mají velmi podobný příběh. První z obou revolverů sériového čísla 204672E byl poprvé v muzeu vystaven již roku 1969. Revolver do muzea zapůjčil soukromý sběratel, jenž uvedl, že dle tvrzení předchozích majitelů byla zbraň zakoupena za 25 centů na dražbě Hickokovy pozůstalosti v srpnu 1876 v Deadwoodu.

Podle ústní tradice revolver patřil Williamovi Burroughsovi, zlatokopovi, který jej vydražil v Deadwoodu. Když neuspěl v hledání zlata v Černých horách, zamířil ještě roku 1876 zpět na svoji usedlost v Nebrasce. Když se vracel domů, tato zbraň byla jeho jedinou ochranou před indiány a nebo bandity.

Zajímavým způsobem příběh doplnil muž, jenž počátkem 80. let minulého století  muzeum navštívil a revolver jej zaujal. Zeptal se, zda revolver patřil Buffalo Billovi, když je vystaven v muzeu nesoucím jeho jméno. Průvodce mu však odpověděl, že nikoliv, že zbraň měla údajně patřit Divokému Billu Hickokovi. Návštěvník na to opáčil, že má doma velmi podobný revolver sériového čísla 204685E, který zakoupil od muže pocházejícího z Jižní Dakoty, přičemž zbraň měla také pocházet z dražby Hickokových věcí a měla též stát 25 centů!

Oba revolvery se dnes nacházejí v soukromých sbírkách, majitelé je však zapůjčili do Buffalo Bill Museum jako exponáty.


Revolvery vystavené v Buffalo Bill muzeu. Obecný závěr odborníků zní, že skutečně jde o pár, jenž byl kdysi rozdělen. Napovídá tomu jak blízkost sériových čísel (liší se o pouhých 13 číslic), tak stejné rytí i rukojeti. Jediný rozdíl je v muškách obou zbraní. Zatímco revolver sériového čísla 204672E má listovou mušku, druhá zbraň má standardní mosaznou perličkovou mušku. Na druhou stranu muška je nejchoulostivější částí jakékoliv zbraně, a její výměna obyčejně není nic složitého. Jedinou další odlišností je rozdílné opotřebení zbraní, avšak více opotřebený revolver údajně používal jeden z předchozích majitelů k porážkám prasat na své farmě. Písmeno E na konci sériového čísla značí speciální povrchovou úpravu - Special Effort - pokovení, rytí apod.
Zdroj: https://www.flickr.com/photos/toby_d1/3590186084/

Ačkoliv historka zní pěkně, je tu jeden drobný problém. Zbraně těchto sériových čísel byly vyrobeny až v roce 1868, což znamená, že tyto revolvery NEMOHOU být tytéž, které na jaře roku 1867 viděl u Divokého Billa Stanley a se kterými byl Hickok vyfotografován ve Fort Harker na podzim téhož roku. Že by Hickok vlastnil více než jeden pár coltů se slonovinovými rukojeťmi? Možné to samozřejmě je, avšak o něčem takovém se nezmiňuje žádný zdroj…

Třetí stříbrný Colt spojovaný s Hickokem se na veřejnosti poprvé objevil ve 30. letech minulého století, takže chronologicky jde naopak o první stříbrný revolver připisovaný Hickokovi. Jedná se o zbraň sériového čísla 138813, která je nyní vystavena v Gene Autry Museum v Los Angeles. Toto je revolver, o němž se zmiňuji ve svém článku o Hickokovi.

Na rozdíl od předchozích dvou zbraní, jeho historie je poněkud odlišná. Revolver údajně dostal v Deadwoodu jako dárek na památku muž jménem John Xavier Beidler, další ze známých hraničářů, prý za zařízení Hickokova pohřbu. V Beidlerově majetku revolver zůstal až do jeho smrti roku 1890, pak jej odkoupil od pozůstalých otec Maurice C. Clarka, obchodníka se zbraněmi. S jeho synem pak počátkem 30. let 20. století navázal kontakt Harry Marietta, jenž revolver roku 1932 zakoupil.

Když pak šel v zimě 1936/37 do kin film The Plainsman s Gary Cooperem v hlavní roli, Marietta zapůjčil tento revolver k propagaci filmu. Zbraň byla jeden týden v únoru 1937 vystavena ve filmovém paláci Tivoli Theater v Chicagu. Patrně někdy v tomto období byla fotograficky zdokumentována profesionálním fotografem Raymondem  M. Staggem z Los Angeles.


Colt sériového čísla 138813 zdokumentovaný Raymondem  M. Staggem. Všimněte si podoby Hickokova příjmení. Výrazná rytina na levé střence by také mohla pomoci zbraň identifikovat, srovnejte například s levým revolverem na Blakesleeho navštívence. Zdá se, jako by linie rukojeti nebyla úplně čistá. Mohla by ji narušit v tomto úhlu vyčnívající rytina? 
Zdroj: https://www.flickr.com/photos/ctarchives/4522702735

Díky této fotografii víme, že na hřbetu rukojeti byl původně nápis „J. B. Hickock 1869“. Rytec zjevně udělal chybu v zápisu  Hickokova příjmení. Avšak když revolver roku 1974 znovu prozkoumal badatel Joseph Rosa, zjistil, že toto chybné druhé „c“ bylo precizně odstraněno.

Prohlídka revolveru dále odhalila následující skutečnosti. Na vnitřní straně střenek se nachází tužkou provedený nápis J.B. Hickok. Ke zbrani navíc patří kožené pouzdro s iniciálami J. B. H. vyvedenými inkoustem na vnitřní straně.

Zajímavé je, že revolver také podle všeho pochází z páru. Číslování válce se totiž rozchází o 13 číslic (pozoruhodná shoda náhod s předchozím párem revolverů) s číslováním rámu. Tento pár revolverů byl zřejmě kdysi společně rozebrán k čištění a při jejich skládání došlo k prohození válců.

Ohledně pravosti revolveru však mezi některými odporníky panuje jistá skepse. Předně, výše zmíněný John X. Beidler podle všeho vůbec v Black Hills nebyl. V době, kdy byl Hickok zabit, žil v Montaně. Žádný ze svědků jej v Deadwoodu nezmiňuje a už vůbec ne jakožto osobu, mající nějakým způsobem na starost  Hickokův pohřeb.

Hodnověrnost zbraně navíc snižuje manipulace s rytinou na hřbetě rukojeti. Pokud šlo o originál a chybu udělal rytec v 19. století, přece není důvod dnes tuto chybu napravovat (tím méně, pokud to nevadilo za jeho života Hickokovi). Myšlenka, že jde o padělek vyrobený podle historky o Wilsonově daru Hickokovi se přímo nabízí…

K jakým tedy můžeme dojít závěrům? Podle nápisu na hřbetě rukojeti by měl Hickok tuto zbraň získat až v roce 1869. Kdyby to byla pravda, a současně byly pravé i revolvery vystavené v Buffalo Bill Museum, musel by Hickok vlastnit TŘI páry slonovinou vykládaných revolverů.

Další možností je, že tato zbraň je pravá a padělán byl pouze nápis, mající podepřít autentičnost zbraně. Podle sériového čísla byl tento revolver vyroben roku 1863. To by znamenalo, že by teoreticky mohlo jít o jednu ze zbraní, které Hickok prokazatelně vlastnil již roku 1867.  Nebo, samozřejmě, o Hickokův revolver vůbec nejde a je padělán od A do Z.

Bohužel, na zaujetí jasného stanoviska nemáme dost důkazů. Nejvíce by nám v této záležitosti pomohlo, kdyby se našla druhá párová zbraň a ta byla porovnána s touto (zejména existence či případně provedení rytiny na hřbetě rukojeti).  

Tím se dostáváme k jedinému dalšímu revolveru, jenž nese vyryto Hickokovo jméno. Jedná se o Colt Model 1849 Pocket sériového čísla 186213 se čtyřpalcovou hlavní. Zbraň, která se nyní nachází v soukromé sbírce, pocházela z pozůstalosti dalšího ze slavných zálesáků kapitána Jacka Crawforda. Revolver nese na hřbetě rukojeti nápis „James B. Hickok“, zatímco na spodní plošce rukojeti stojí „From R. M. & W.“. Na pravé střence je pak připevněn ozdobný kovový štítek s vyrytým nápisem: „Wild Bill, to Capt. Jack BLACK HILLS 1876.“

Zkratka R. M. & W. patrně značí dostavníkovou společnost Russell, Majors & Waddell a nápis naznačuje, že právě tato společnost byla dárcem zbraně pro Hickoka. Je pravda, že Hickok pro společnost krátce pracoval, ale byl obyčejným vozkou. Možná mělo jít o projev uznání za jeho obranu stanice v Rock Creek před McCanlesem a jeho lidmi, avšak neexistuje o tom žádný záznam.

Podle nápisu na štítku pak měl Hickok těsně před smrtí zbraň věnovat Crawfordovi. Problém ovšem je, že Crawford (který se měl jako zvěd připojit k 5. jízdnímu pluku U. S. Army) teprve 24. 7. 1876 vyrazil do Cheyenne a do 2. srpna, kdy byl Hickok zabit, se dostal pouze do Fort Fetterman, cca 150 km jihozápadně od Deadwoodu.

K tomu ještě připojila zajímavou vzpomínku Hickokova neteř  Ethel, která uvedla, že Crawford rodinu Hickokových později navštívil a požádal je, zda by mu nemohli věnovat nějakou Billovu zbraň na památku, protože žádnou nemá. Hickokovi mu však nemohli vyhovět, protože sami žádnou Billovu zbraň neměli k dispozici…

O tom, že by Hickok vlastnil Colt Pocket se také nezmiňuje žádný svědek, ani s ním nebyl zachycen na žádné fotografii…

Předposlední zbraní, o níž se tvrdí, že patřila Divokému Billovi je revolver Smith & Wesson No.2 sériového čísla 29963 s šestipalcovou hlavní. Údajně šlo o revolver, jenž měl Hickok u sebe, když byl zastřelen. Je pravda, že Peirce tvrdil, že Hickok měl u sebe v okamžiku smrti „velký Smith & Wesson“, jak jsem psal výše. Také však tvrdil, že tuto zbraň si vzal na památku Utter.

Avšak podle ústní tradice tento revolver převzal po Hickokově smrti do úschovy Seth Bullock, jenž jej jako úhradu Hickokova dluhu dal kapitánu Emilu Willothovi, majiteli (či pouze prodavači) obchodu s papírem a tabákem. Zbraň se v rodině Willothových nacházela i roku 1932, kdy do Deadwoodu přijel legendární revolverový střelec Ed McGivern. Revolver mu byl ukázán a McGivern zbraň i její historii zmínil ve své knize Fast and Fancy Revolver Shooting z roku 1938, přičemž k tomu uvedl, že „Willothova zbraň je obecně považována za jednu ze zbraní Divokého Billa a zdá se, že všechny zprávy takové tvrzení přesvědčivě podporují.“

Ve skutečnosti však kromě výše zmíněné ústní tradice žádný hmatatelný důkaz neexistuje. Revolver pak ještě několikrát změnil majitele, Eric Hoppe, poslední vlastník zbraně, se pokoušel po dobu 15 let shromáždit veškeré důkazy podporující Hickokovo vlastnictví. Mimo jiné oslovil i výrobce, ale záznamy firmy Smith & Wesson nic nového nepřinesly – revolver byl vyroben roku 1864 a později odeslán prodejci, jímž byl J.W. Storrs z New York City. Zde ovšem jeho stopa končí a Hoppeovi se dál než k Willothovi původ zbraně dohledat nepodařilo.

Přesto byl jakožto Hickokův na podzim roku 2013 revolver nabídnut do dražby aukční síní Bonham s vyvolávací cenou 300 000 dolarů, avšak neprodal se.

Není to však poprvé, kdy někdo tvrdil, že vlastní Hickokův revolver Model No. 2. V roce 1961 žena z Kanady tvrdila, že její model No. 2 (sériové číslo 30619) patřil Divokému Billovi. Historku však nepodpořila žádným důkazem a dnes není známo, kde se tento revolver nachází.  Někteří sběratelé a historici však přišli s myšlenkou, vzhledem k blízkosti sériových čísel obou zbraní, že i v tomto případě se jednalo o pár, který vlastnil Divoký Bill. Nemají však pohříchu tuto hypotézu čím podpořit.

Poslední zbraní připisovanou Hickokovi, která se navíc objevila na veřejnosti poměrně nedávno, je Richardsova konverze (1. model) Coltu Model 1860 Army sériového čísla 198049.

Revolver prý pochází z pozůstalosti Charlieho Uttera (plus pouzdro k němu a opasek), přičemž údajně se jedná o zbraň, již měl ve chvíli smrti u sebe Divoký Bill. Utter si pak tento revolver nechal na památku. Zbraň poté vystřídala několik majitelů. V roce 2006 revolver zakoupilo Adamsovo museum v Deadwoodu a zde je také nyní vystaven.

Revolver se částečně shoduje se vzpomínkami Andersona a Peirce. Je to zbraň na kovové náboje ráže .44 Colt, tedy až na ráži odpovídá popisu White Eye Andersona, zatímco ráži zase „trefil" Peirce. Revolver ovšem nemá odstraněnou spoušť, jak oba svorně tvrdili.  Zbraň tohoto sériového čísla byla vyrobena roku 1872 jako perkusní a později se vrátila do mateřské továrny ke konverzi na zadovku. 


Colt  M 1860 konverze Richards 1. model sériového čísla 198049, jenž údajně patřil Hickokovi a byl spolu s ostatním vystaveným příslušenstvím zakoupen z pozůstalosti Colorado Charlie Uttera. V současnosti je vystaven v Adamsově muzeu v Deadwoodu
Zdroj: https://www.flickr.com/photos/fauxtobug/8274257616/

Autenticita revolveru prý byla prokázána dokumentací včetně dopisů s Hickokovou rodinou. Je však zvláštní, že o této zbrani se ve svých knihách vůbec nezmiňuje největší odborník na Hickoka a blízký přítel rodiny Hickokových (jenž navíc rodinnou korespondenci zevrubně prozkoumal) Joseph Rosa.

Podle svědectví Lydie Barnesové, Billovy sestry, Utter prý napsal některému z Hickokových bratrů, že má v držení dvě Hickokovy zbraně a zašle je poštou. Nikdy však nedorazily a v dopise podle všeho nebylo nijak upřesněno, o jaké zbraně se jedná.

Zbraň, která vraždila

Poslední revolver, jenž souvisí s Divokým Billem, a který musím ještě zmínit,  je zbraň, která jej zabila. Čas od času se v aukcích objeví Colt Single Action Army sériového čísla 2079, o němž se tvrdí, že jej vlastnil Jack McCall. Právě tímto revolverem měl Hickokovi prostřelit hlavu.

Typ revolveru je odvozen ze zmínky "Doca" Peirce v dopisu Wilstachovi, kde uvádí: „Ve vrahově velkém šestiranném Coltu ráže .45, jenž měl všechny komory nabité, byl střelbyschopný pouze jediný náboj, a to ten, co zabil Billa.“

Sériové číslo pak měl dodat kapitán William Massie, Hickokův spoluhráč z oné osudné partie pokeru. Celá historka je postavena na tom, že kapitán Massie si údajně poznačil a v korespondenci uvedl toto sériové číslo. Ačkoliv se na tyto podklady odvolává více autorů, nikdy jsem neviděl fotokopii, takže nemám tušení, zda a co přesně vlastně Massie napsal.

A proč právě Massie? Inu, patrně proto, že střela, která prostřelila Hickokovu hlavu a vyšla ven jeho pravou tváří, nakonec skončila v jeho zápěstí! Těžko říci, jaké panovaly v Saloonu No. 10 světelné podmínky, Massie byl nicméně natolik dezorientován, že bezprostředně po výstřelu vyběhl ven ze saloonu a křičel: „Divoký Bill mě střelil!“

Teprve později se dověděl, že nestřílel Hickok, ale McCall, jenž stál za ním. Těžko si ovšem představit, jak se Massie s kulkou v ruce ze všeho nejdřív pídí po sériovém čísle zbraně, která ho postřelila. Massie ostatně nedokázal docenit historickou hodnotu události, neboť nechtěl ani svědčit u soudu s McCallem, aby jeho jméno s celou věcí nebylo spojováno.

Osobně příliš v autentičnost zbraně nevěřím (a příliš tomu nevěří ani kupující, protože ani v poslední aukci o níž vím, v roce 1999, se neprodala), a to z následujících důvodů. Colt Single Action Army byl v té době horká novinka a takřka výhradním počátečním odběratelem se stala U. S. Army; jen velmi málo kusů šlo do komerčního prodeje. Dokonce ani sám Hickok k němu tehdy neměl přístup.

Revolver sériového čísla 2079 pochází z prvního armádního kontraktu z července 1873. Jedná se o jezdecký revolver ráže .45 Long Colt s hlavní o délce 7,5 palce. Byl vyroben roku 1874 a  následně odeslán do armádního arzenálu  ve Springfieldu. Bohužel nevíme, kam  byl potom přidělen, zdá se však zvláštní, že by se mohl ocitnout v rukou obskurního pobudy v Deadwoodu.

Dobový tisk, konkrétně Daily press and Dakotaian z 5. prosince 1876, přinesl zprávu o soudu s Jackem McCallem, kde stojí,  že svůj čin spáchal vybaven: „... jistou revolverovou pistolí, nabitou prachem a olověnou kulí…"

Z toho by bylo možno dovodit, že se jednalo o perkusní revolver, nicméně v témže článku svědek George M. Shingle uvádí: „Použitou zbraní byl vylepšený revolver Sharps, dlouhý 18 palců s kusem jelenice kolem pažby.“

Toto je mimořádně zmatečné tvrzení. Jediný revolver firmy Sharps byla malá perkusní zbraň ráže .25, která však zdaleka nedosahovala délky 18 palců. Navíc jich vzniklo pouze cca 2000 kusů. Podstatně běžnější byla jiná krátká zbraň této firmy, na niž Christian Sharps sice roku 1849 skutečně získal patent číslo 6960 jakožto na „revolver", ale ve skutečnosti šlo o čtyřhlavňový derringer, u něhož se otáčel pouze úderník. Byla to navíc také kapesní pistole, žádná velká zbraň.

Jako poslední je ohledně zbraně v článku citován Carl Mann, další z Hickokových spoluhráčů, jenž řekl: „Byl to revolver námořní ráže.“

Tím je míněn kalibr .36/.38. Je pravda, že charakter Hickokova zranění (relativně malý výstupní otvor na tváři) odpovídá spíše menší ráži, než mohutnější pětačtyřicítce, která by patrně spáchala horší škody.

Poslední zbraň, o níž se tvrdí, že patřila McCallovi, byl poniklovaný Smith & Wesson ráže .38 sériového čísla 27780. Tuto zbraň zmiňuje deadwoodský usedlík Jean LaDue v prohlášení z ledna 1921,  přičemž v něm uvádí, že vlastní revolver používaný McCallem. McCall za něj prý zaplatil 16 dolarů a po střelbě jej upustil. Zbraň zvedl muž jménem Al Craig, který si ji ponechal a později daroval LaDueovi za pomoc, když sám byl nemocný.

Háček je v tom, že popisovaný revolver nemůže být z oné doby. Takto vysoké sériové číslo patří revolveru označovanému jako .38 Single-Action 2nd Model, jehož výroba začala až v roce 1877. McCall by teoreticky mohl  vlastnit 1. model téhož typu, který se vyráběl již od roku 1876, avšak výroba dosáhla pouze 25 548 kusů.  

Patrně jediná věc, která by mohla do problému vnést více světla, je střela, která uvízla zápěstí  kapitána Massieho. Jenže tato střela odtud nikdy nemohla být odstraněna. Massie tak žil s kulkou v levém zápěstí až do roku 1910, kdy ve věku 78 let zemřel. A protože spí svůj věčný sen v neoznačeném hrobě v Saint Louis, není příliš pravděpodobné, že by někdy znovu spatřila světlo světa...

Závěr 

Je pozoruhodné, jak málo dnes víme o zbraních nejslavnějšího pistolníka Západu i jeho vraha. To je však dáno samotnou povahou Západu s nedostatkem oficiálních institucí a minimem úředních záznamů.

Lze dnes na základě těchto pramenů přesvědčivě prohlásit, že některá ze zbraní zmíněných v předposlední kapitole je bezesporu  pravá? Sotva. Přesto se najdou jednotlivci i instituce, neváhající utratit v aukcích nemalé peníze za zbraně, jejichž pravost je přinejmenším sporná. Avšak vzhledem k tomu, že definitivní potvrzení pravosti není ani v blízké, ani ve vzdálenější budoucnosti příliš pravděpodobné, jsou zjevně ochotni se spokojit alespoň s jistým procentem pravděpodobnosti.  Protože v takovém případě si nekupují pouze zbraň – kupují si příběh, a ten je pro ně mnohdy důležitější, než stoprocentní potvrzení pravosti. A příběh Divokého Billa a jeho zbraní je úžasný příběh…

Zdroje:
E. B. Mann: Wild Bill Hickok, Man or myth?, časopis Guns, květen 1966
Joseph G. Rosa: Wild Bill Hickok, Gunfighter: An Account of Hickok's Gunfights, University of Oklahoma Press, 2013, ISBN 0806180420
Joseph G. Rosa: They Called Him Wild Bill: The Life and Adventures of James Butler Hickok, University of Oklahoma Press, 1974, ISBN-10 97808061153821974
Joseph G. Rosa: Wild Bill Hickok: Sharpshooter and U.S. Marshal of the Wild West, The Rosen Publishing Group, 2004, ISBN 0823966321
Root, George A.: Reminiscences of William Darnell, Kansas State Historical Society Collections, Vol. XVII (1926-28)
Return Ira Holcombe: History of Greene County, Missouri, Western historical company, St. Louis, 1883
Hal Herring: Famous Firearms of the Old West: From Wild Bill Hickok’S Colt Revolvers To Geronimo's Winchester, Twelve Guns That Shaped Our History, Rowman & Littlefield, 2011, ISBN 1461748577
Cimino Al: Gunfighters, Crestline Books 2018, ISBN 9780785833765
Thadd Turner: Wild Bill Hickok: Deadwood City - End of Trail, Universal-Publishers, 2001, ISBN 1581126891
R. L. Wilson: Colt americká legenda, Ottovo nakladatelství, Praha 1997, ISBN 80-7181-201-3
Roger Ford: Nejslavnější krátké palné zbraně, nakl. Svojtka, 1998, ISBN 80-7237-089-8
Joseph G. Rosa: Pistolníci, nakl. Svojtka a Vašut, Praha 1996, ISBN 80-7180-039-2
Thomas Berger: Návrat malého velkého muže, nakl. BB art, 2003, ISBN 80-7257-636-4
Frank J. Wilstach: Wild Bill Hickok: The Prince of Pistoleers, Doubleday 1926, ASIN B00085PJ58
Joseph Foster Anderson: I buried Hickok: The memoirs of White Eye Anderson, Creative Pub. Co 1980, ISBN-10 0932702074
John S. McClintock: Pioneer Days in the Black Hills: Accurate History and Facts Related By One of the Early Day Pioneers, University of Oklahoma Press 2000, ISBN-10 0806131918
J. L. Beardsley: The West´s top Triggerman, časopis Guns, duben 1956
Aaron Woodard: The Revenger: The Life and Times of Wild Bill Hickok, Rowman & Littlefield, 2018, ISBN 149303393X
James D. McLaird: "I Know.. . because I Was There": Leander P. Richardson Reports the Black Hills Gold Rush, South Dakota State Historical Society, 2001
Ed McGivern: Fast and Fancy Revolver Shooting, New Win Pub 1975, ISBN-10 0832905577
Press and Dakotaian Daily Yankton – Dakota, Tuesday Morning. Dec. 5, 1876
George Custer: My Life On The Plains, Independently published 2017, ISBN-10 1521898332
Internet:
https://www.historynet.com/weapons-pistoleer-wild-bill-well-armed.htm
https://www.guns.com/news/2011/03/30/hickok-colt-pistol-on-display-in-deadwood
https://spartacus-educational.com/WWstanleyH.htm
https://www.straightdope.com/columns/read/275/was-wild-bill-hickok-holding-the-dead-mans-hand-when-he-was-slain/
https://www.upi.com/Archives/1993/10/03/UPI-Spot-NewsFeature-Colt-45-that-killed-Wild-Bill-Hickok-to-be-sold-at-auction/4086749620800/
https://www.alpineoutlaws.com/dead_mans_hand.html
https://www.straightdope.com/columns/read/275/was-wild-bill-hickok-holding-the-dead-mans-hand-when-he-was-slain/
https://www.upi.com/Archives/1993/10/06/Wild-West-guns-fail-to-sell-at-auction/2756749880000/
https://www.whitesgunshopmi.com/custer-colt
https://www.swshana.com/gun_website/Colt_SAA_SNs.pdf
https://www.legendsofamerica.com/we-sethbullock/
https://news.yale.edu/2015/07/21/gunfights-us-colonialism-and-studying-american-west-east-coast
https://neveryetmelted.com/2015/07/22/wild-bill-hickoks-first-gunfight/
https://www.steamboats.org/history-education/capt-william-rodney-massie.html
https://www.findagrave.com/memorial/21036/william-rodney-massie
https://www.nramuseum.org/guns/the-galleries/the-american-west-1850-to-1900/case-21-tin-stars-sixguns-frontier-justice/sharps-hankins-breechloading-pepperbox.aspx
https://www.legendsofamerica.com/we-wildbill/
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Wallace_Crawford#General_Crook_arrives
https://gunvalues.gundigest.com/smith-wesson/12192/38-single-action-2nd-model/

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔19.02.2020 📕5.791