Main Menu
User Menu

M42 Duster - Ohnivý drak

Autor : 🕔05.09.2019 📕3.755
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 81.134,- Kč
♡ Chci přispět

Americká armáda spoléhala za druhé světové války na leteckou převahu. Protiletadlovou obranu vojsk zajišťovaly tažené kanony, příp. samohybné protiletadlové prostředky M16 MGMC na podvozcích halftracků. Teprve na konci války se do výroby dostaly protiletadlové tanky M19 s dvojkanonem Bofors ráže 40 mm na podvozku tanku M24 Chaffee. Nicméně, konec války způsobil, že bylo postaveno jen necelých 300 kusů.

Na konci druhé světové války bylo zřejmé, že 12,7mm kulomety jsou pro ničení vzdušných cílů nedostatečné. Proto byl zahájen vývoj kulometu T17 ráže 15,2 mm. Na podvozku nového lehkého tanku měla být umístěna věž se střeleckým radiolokátorem a čtveřicí těchto kulometů. Vozidlo označené „Gun Motor Carriage T100 Stinger“ bylo hotovo v září 1951; ale potíže s neustálými zádržkami u kulometů a malá účinnost palby vedly k ukončení projektu.


Tchajwanská M42A1 Duster

Osvědčené boforsy

Již 30. srpna 1951 byl protokolem výzbrojního výboru OCM 33869 (Ordnance Committee Minutes) schválen vývoj nového samohybného protiletadlového prostředku se samostatným radiolokátorem na druhém vozidle. Byly objednány tři prototypy: přechodná T141 vyzbrojená dvěma kanony M2A1 (licenčními boforsy) ráže 40 mm s optickým zaměřovačem, finální T141E1 se stejnou výzbrojí, ale možností řízení palby pomocí radiolokátoru a vozidlo pro řízení palby a vyhledávání cílů T53.

Práce na vozidle T141 postupovaly velmi rychle. Věž bylo možné po drobných úpravách převzít ze starších M19. Bylo jen nutné upravit průměr věnce věže a věž vybavit modernějším kolimátorovým zaměřovačem. Díky většímu bojovému prostoru bylo možné zvětšit palebný průměr z 352 na 480 nábojů. První vozidlo, T141, bylo hotovo již v dubnu 1952.

Horší to bylo s hlavní projektovanou variantou, vybavenou radiolokátorem. S tehdejší součástkovou základnou na bázi vakuových elektronek nebylo možné postavit dostatečně kompaktní nástavbu. Druhým zásadním problémem byla spolehlivost elektroniky při jízdě v terénu, kde skleněné baňky elektronek trpěly otřesy a nárazy. Již 9. března 1952 byl projekt T141E1/T53 opuštěn a zůstalo u T141.

První sériové T141 byly firmou Cadillac v Clevelandu vyrobeny v srpnu 1952 a okamžitě byly zahájeny intenzivní vojskové zkoušky, probíhající až do 9. září. Výsledky byly uspokojivé. Zkušební komise navrhla celkem 37 změn, např. náhradu původních trychtýřových tlumičů plamenů dělenými, trojramennými, doplnění tlumiče výfuku na pomocný generátor, úpravu příklopů řidiče a velitele a další podobné úpravy.


M42A1 Duster se svěšenými tlumiči zášlehů

Protokolem výzbrojního výboru OCM 35012 z 22. října 1953 bylo vozidlo zařazeno do výzbroje jako samohybný 40mm dvojkanon M42. Stejným dokumentem byly starší M19 na podvozku tanku M24 překlasifikovány pro omezené nasazení.

Protože probíhala válka v Koreji, byla od dubna 1953 neprodleně zahájena výroba v dalším závodě, ACF Industries v Pensylvánii. Ta však neměla dlouhého trvání: skončila v prosinci téhož roku, protože v Koreji bylo podepsáno příměří, čímž odpadly urgentní požadavky na dodávku nových protiletadlových prostředků. Výroba v závodě Cadillac pokračovala do prosince 1959. Celkový počet vyrobených kusů dosáhl čísla 3700.

Konstrukce vozidla

Technicky nebyla M42 ničím převratným. Podvozek byl s drobnými úpravami převzat z tanku M41 Walker Bulldog. K pohonu sloužil zážehový řadový vzduchem chlazený šestiválec Continental AOS-895-3 se zdvihovým objemem 14 680 cm3 a výkonem 370 kW. Od 2. února 1956 byla do výzbroje zařazena verze M42A1 s motorem AOSI-895 („I“ – Injection) s přímým vstřikem paliva. Díky tomu klesla spotřeba a vzrostl dojezd o 20 %. Postupně byla na verzi M42A1 upravena většina starších vozidel.

V přední části korby seděl vpravo řidič a vlevo velitel vozidla, plnící zároveň funkci radisty. Proti tanku M41 měl čelní plát menší sklon, takže oba muži mohli být vybaveni samostatnými příklopy na stropě. Kromě toho byl vpředu velký obdélníkový příklop, používaný především k nakládání munice.


Lehký tank Type 64: kombinace podvozku M42 Duster a veže M18 Hellcat

Hlavní výzbroj tvořily dva výše zmíněné 40mm kanony s délkou hlavně 60 ráží, lafetované v otevřené věži s kruhovým odměrem a náměrem –5 až +85°. Věž měla elektrohydraulický pohon, obrat o 360° trval devět nebo 10,5 sekundy s nouzovým ručním pohonem. Kanony měly teoretickou kadenci po 120 výstřelech za minutu; ale po 10 výstřelech se doporučovalo střelbu přerušit a nechat hlavně vychladnout, příp. je vyměnit. Tato operace trvala dvakrát tři minuty. Životnost hlavní byla 4000–16 000 výstřelů, podle intenzity palby.

Kanony měly dostřel v dálce 9500 m a výšce 5000 m. Vybaveny byly optickým kolimátorovým zaměřovačem M24C s automatickou opravou rychlosti cíle a úhlu střemhlavého letu. Tyto dva parametry zadával velitel do analogového počítače M38. Kanony se nabíjely pásky po čtyřech nábojích. Celý palebný průměr tvořilo 480 kusů munice.

Obsluhu věže tvořil velitel, sedící vpředu vlevo od kanonů. Na druhé straně seděl střelec. Za kanony měli svá stanoviště se sklápěcími sedačkami dva nabíječi. Pomocnou výzbroj, určenou především pro obranu osádky proti pěchotě, tvořil kulomet Browning M1919, později nahrazený modernější M60.


M42 Duster zezadu

U bojových jednotek

Přes urychlené zahájení výroby si M42 Duster v korejské válce nezabojovaly. Místo toho rychle nahrazovaly divizní prostředky PVO tvořené staršími M19, příp. taženými kanony nebo druhoválečnými halftracky M16.

V sestavě každé tankové nebo mechanizované divize byl zařazen protiletadlový oddíl, americkou terminologií ADA AWSP (Air Defence Artillery Automatic Weapon Self-Propelled). Oddíl tvořila jedna velitelská a čtyři palebné baterie. Každá baterie měla dvě palebné čety s osmi M42 Duster. Protiletadlový oddíl tak měl k dispozici 64 palebných vozidel.

Hlavním úkolem protiletadlového oddílu byla pochopitelně obrana proti letadlům, nicméně sekundárně byly M42 schopné ničit i pozemní cíle. Kvůli slabému pancéřování a malému dostřelu jimi nebylo možné nahrazovat tanky, ale při palbě z vhodného úkrytu byla kanonáda 40mm dvojčat vražedná jak pro živou sílu, tak pro lehce pancéřované cíle.

Koncem 50. let bylo zřejmé, že M42 nepředstavuje žádný zásadní pokrok v porovnání s protiletadlovými tanky z dob druhé světové války. Její náhradou se měl stát systém T249 Vigilante firmy Sperry, vyzbrojený věží s šestihlavňovým rotačním kanonem ráže 37 mm, umístěnou na upraveném podvozku transportéru M113. Další náhrada v podobě raketového systému MIM-46 Mauler se nedostala do výroby kvůli celkové složitosti, vysokým nákladům a technickým problémům při vývoji.

Skutečnou náhradou dusteru se tak stala dvojice M163, což byl šestihlavňový rotační kanon M61 Vulcan ráže 20 mm, umístěný na podvozku transportéru M113, a raketová MIM-72 Chaparral. Její výzbrojí byla čtveřice upravených řízených střel AIM-9D Sidewinder, umístěná na jednoduché výsuvné věži. Ačkoli se mělo v obou případech jednat o přechodné řešení, výsledkem byly překvapivě životaschopné prostředky, rozsáhle exportované do mnoha zemí.

Přestože se oba dostaly do výzbroje až v roce 1968, M42 Duster byly již od roku 1963 vyřazovány ze stavu pravidelných jednotek US Army a převáděny k Národní gardě, příp. nabízeny k odprodeji. Jedinou výjimku tvořily stroje 3. a 4. baterie 4. protiletadlového oddílu, bránící oblast Panamského průplavu, protože panamská vláda nedala souhlas s rozmístěním raketových baterií MIM-23 HAWK. V Panamě sloužily M42 až do 70. let.

Vyřazení M42 z výzbroje však nemělo dlouhého trvání. V roce 1966 byly zařazeny zpět, protože jejich služby byly potřeba ve Vietnamu. Velení je považovalo za spolehlivější a užitečnější než raketové prostředky. Hrozba vietnamských náletů byla minimální a M42 vykazovaly velmi dobré výsledky při palbě na pozemní cíle. Zde vozidlo dostalo svou přezdívku „Duster“, protože při střelbě s malou elevací se zvedala oblaka prachu.

Do Vietnamu byly převeleny tři oddíly M42 Duster, tedy více než 190 kusů. Každý oddíl byl posílen baterií protiletadlových čtyřkulometů M55 (kombinace M45 s přívěsem M20) a baterií protiletadlových světlometů. Obsluhy tvořené rezervisty procházely před nasazením přípravou u 1. brigády pro individuální pokračovací výcvik PVO (1st Advancenced Individual Training Brigade AD) ve Fort Bliss v Texasu.

Vzhledem k omezenému doletu severovietnamských migů se dusterům nepoštěstilo vést palbu na vzdušné cíle. Na jejich bedrech ležela především obrana palebných základen před útoky pozemních jednotek, příp. doprovod zásobovacích konvojů. Méně vhodné byly k průzkumu bojem, protože při prorážení cest v husté džungli se jim přehříval motor a docházelo k jeho rychlému opotřebení. Na druhou stranu díky kvalitnímu zavěšení a vysoko umístěné podlaze bojového prostoru dokázaly dustery přestát výbuch dnové protitankové miny bez vážných ztrát v řadách osádky.

Při obraně základen byly M42A1 Duster umístěny většinou ve stacionárních pozicích. Již dříve docházelo ke snižování počtu členů osádek na pět, sloučením funkce velitele a velitele věže. Ve stacionárních pozicích vykonával řidič střídavě i funkci nabíječe, takže bylo možné osádku redukovat na čtyři muže.

Ohnivý drak

Severovietnamci měli s dustery velmi špatné zkušenosti. Pár dávek třištivo-trhavých nábojů HE-T Mk.II (High Explosive Tracer) dokázalo rozprášit útok celé čety vojáků. Průbojné M81 AP-T (Armor Piercing Tracer) bez problémů probíjely pancíř sovětských lehkých tanků PT-76 i jejich čínských klonů Type 63, o nákladních automobilech nebo obrněných transportérech ani nemluvě. Až do příchodu středních tanků T-54 do vietnamské výzbroje postačovaly M42 Duster na plnění většiny palebných úloh.

Zajímavé je srovnání s čtyřčaty M55 (M45). Vojáci oceňovali vražednou účinnost tříštivo-trhavých nábojů dusteru na otevřených prostranstvích. Horší to bylo v porostu. Citlivé zapalovače způsobovaly, že granáty explodovaly při kontaktu se slabšími větvemi, a účinnost palby výrazně klesala. V podobných podmínkách preferovali palbu M55, umístěných na korbách gun trucků. Těžké projektily „půlpalčáků“ (12,7 mm) neměly problém hustou vegetací proniknout. Čtyřicítky měly proti kulometům větší dostřel a s využitím dat dělostřeleckých počítačů mohly vést i nepřímou palbu.

Dustery byly většinou rozmisťované po dvojicích tak, aby se jejich palebné sektory překrývaly. Většina osádek ve Vietnamu z hlavní demontovala tlumiče plamenů: to jednak snižovalo množství prachu vířeného při střelbě s malými úhly náměru, a navíc zvyšovalo psychologický efekt. Při kadenci 2×120 ran/min. se před útočníky otevřela doslova ohnivá stěna. Ne nadarmo Vietnamci M42 říkali „ohnivý drak“.

Vzhledem k tomu, že partyzánské jednotky operovaly převážně v noci, dostávaly dustery přiděleny světlometné baterie. Ty byly vyzbrojeny 56cm světlomety AN/MSS-3 a modernějšími 76cm AN/TVS-3. Oba typy byla schopné pracovat ve viditelném nebo infračerveném spektru.

V praxi se při hlídkování používal infra režim, aby se neprozrazovala poloha světlometů. Při odrážení útoku obsluhy snímaly filtry, nasvětlovaly cíle bílým světlem a M42 Duster zahajovaly palbu. Díky výkonu reflektorů byli útočníci účinně oslepeni. Nicméně, obsluhy světlometů zvládaly i takové kousky jako nepřímé nasvětlování bojiště světlem odraženým od nízké oblačnosti.

Dustery nebyly ve Vietnamu nasazovány jen v pozemních operacích. Několik M42 bylo umístěno na výsadkové čluny a v deltě Mekongu působily jako improvizované dělové čluny v rámci říčních jednotek Mobile Riverine Forces 9. pěší divize. Mohutná palebná síla M42 imponovala hlavně námořní pěchotě, proto iniciovala stavbu prototypu LVTAA-X1 SPAAG, což nebylo nic jiného než věž dusteru umístěná na stropě korby obojživelného transportéru LVTP-5. Sériové výroby se však nedočkal.


Prototyp LVTAA-X1 SPAAG

Za celou válku ve Vietnamu nedošlo k jediné bojové ztrátě M42 Duster. Na druhou stranu se jejich osádky nemohly chlubit hrudí ověšenou metály. Nicméně, v řadách protiletadlových jednotek je jeden držitel Medaile cti Kongresu. Je jím čet. Mitchel William Stout od baterie C 1. praporu 44. protiletadlového pluku. Při obraně mostu Khe Gio vhodili Vietnamci do bunkru, kde byla obsluha protiletadlového světlometu, granát. Čet. Stout ho zvedl a snažil se ho vynést. Granát explodoval těsně u východu z bunkru, protože ho nesl přitištěný na tělo, čímž za cenu vlastního života účinně odstínil explozi a zabránil zranění ostatních členů jednotky.

Dustery byly z Vietnamu odveleny v roce 1971 a jednotky pravidelné armády předaly po rozpuštění své stroje národní gardě. Ta je používala do roku 1988. Část M42 Duster byla předána jednotkám Jižního Vietnamu.

Zahraniční uživatelé

M42 Duster se dočkala rozsáhlého exportu. Již v roce 1956 obdržela Spolková republika Německo 496 strojů pro nově budovaný Bundeswehr. Oficiální německé označení bylo „Flak 40 mm L60 ZwSF“ (Zwillig Selbstfahrlafette), ale v různých dokumentech lze najít „Flakpanzer M42“, „Panzerflak M42“ nebo „(Panzer)Flakzwilling M42“. Dustery byly dodány včetně původních amerických kulometů Browning M1919A4; ale Němci je brzy zaměnili vlastními MG1/MG3.

Organizační struktura německých protiletadlových oddílů se lišila od amerických. Každý oddíl měl jednu štábní a dvě palebné baterie. Palebné baterie byly tvořeny třemi četami po třech vozidlech. Dustery vydržely ve výzbroji poměrně dlouho, až do roku 1976, kdy začaly být nahrazovány výrazně modernějšími protiletadlovými tanky Gepard. Dustery vyřazené z výzbroje Bundeswehru byly odprodány Řecku. Tradiční rival Turecko si pořídilo 262 M42A1 Duster vyřazených z výzbroje US Army.

Největším uživatelem M42 Duster na Blízkém východě bylo Jordánsko, které zakoupilo 222 kusů, z čehož 216 bylo bojeschopných; ostatní sloužily k výcviku, příp. jako zdroj náhradních dílů. Vyřazeny byly až začátkem 21. století. Dalších 15 M42 sloužilo v libanonské armádě. Některé z těchto strojů se podařilo ukořistit Izraelcům. Kromě toho 18 M42 Duster sloužilo v Tunisu. Dodány byly ve dvou skupinách: první čítala 12 strojů a druhá šest. Uživatelé v této oblasti oceňovali jednoduchost prostředku.


Detail vnitřku věže původně libanonské M42 ukořistěné Izraelem

Další velká dodávka M42 Duster, zahrnující 295 strojů, putovala na Tchaj-wan. Zde se dustery po vyřazení od protivzdušné obrany dočkaly zajímavé přestavby. Původní věž byla nahrazena věží ze stíhačů M18 Hellcat. Vzniklý lehký tank nesl označení „Type 64“. Celkem jich bylo postaveno kolem 50 kusů a tvořily výzbroj jednoho tankového praporu. Dalšími uživateli v oblasti byly jednotky Jižního Vietnamu a Thajska.


M42A1 Duster v tchajwanské kamufláži

Dále na východ se M42 v počtu 22 kusů dostaly do výzbroje Japonska. Byl jimi vyzbrojen 5. oddíl 7. protiletadlového pluku 7. mechanizované divize, dislokované na ostrově Hokkaidó. Dustery zůstaly ve výzbroji oddílu do roku 1994. Celkem 123 kusů M42 Duster obdržel Pákistán, který je používal ještě v prvním desetiletí 21. století.

Venezuela dostala 30 M42 a vyzbrojila jimi jednotky armády a námořní pěchoty. V 80. letech byly M42 vyřazeny, ale armáda se nechtěla s účinným palebným prostředkem rozloučit. Část věží byla osazena na podvozky 2,5tunových nákladních automobilů M35. Vzniklý gun truck dostal označení „Fénix“. V roce 1998 došlo k dalšímu přemístění věží – tentokrát na podvozky francouzských lehkých tanků AMX-13M51. Vzniklé vozidlo dostalo označení „AMX-13/M42E1 Rafaga“. Odhaduje se, že bylo přestavěno kolem 12 strojů.



Venezuelská M35 Fénix s věží z M42 Duster

M42 Duster byla jako protiletadlový prostředek zastaralá prakticky již v době, kdy začala přicházet do výzbroje. Osvědčila se však jako prostředek palebné podpory a ničení pozemních cílů a při odrážení útoků pěchoty.

Foto: archiv DoD, www.valka.cz, autor

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Military revue 3/2015 vydavatelství Naše Vojsko

 

Další články autora

Autor : 🕔05.09.2019 📕3.755