Main Menu
User Menu

Stočtyřletý dělostřelecký stařík se vrací zpět do Čech

Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 81.134,- Kč
♡ Chci přispět

I v roce 2019 si připomínáme 100. výročí bojů branné moci mladičké Československé republiky za svou svébytnost. Nejen daleko od vlasti, ale také v příhraničních konfliktech s Polskem a Maďarskem tehdy za svou vlast a umírali bok po boku legionáři, příslušníci domácího vojska a sokolové.

Jedním ze symbolů jejich boje se stal bezesporu také 7.5cm horský kanon vz. 15. Celkově velmi vydařená zbraň vznikala v konstrukční kanceláři Škodových závodů v Plzni od roku 1911 s určením pro horské dělostřelectvo. Pro dopravu v terénu bylo možné kanon rozložit na šest částí. Účinným dostřelem až 7 000 m se vyrovnal soudobým polním dělům. Do výzbroje rakousko-uherského vojska byl přijat jako 7.5 cm M. 15 Gebirgskanone a první sériové kusy byly převzaty 10. dubna 1915. V průběhu dalších let světové války pak Skodawerke A. G. Pilsen, společně s dceřinou Magyar Ágyugyár R. T. v Györu vyprodukovaly více než 2 000 kusů. Kanon se velmi brzy objevil na většině evropských válčišť. Plného respektu pak dosáhl především v Alpách a na rakousko-italském bojišti obecně. Nejen zde ho také často obsluhovali čeští vojáci. Pro vynikající konstrukční vlastnosti jej využívaly také další armády a ovlivnil na dlouhou dobu vývoj horského dělostřelectva ve světě, kam byl úspěšně exportován v následujících letech.

Po světové válce nejvíce horských kanonů získala v rámci repatriací Itálie. V zemi vzniku i výroby bylo těchto zbraní na konci světové války paradoxně nejméně - z většiny ve výrobě a opravách u Škodových závodů. Odtud již 9. listopadu 1918 putovaly první kusy do Prahy k dispozici Národnímu výboru pro vyzbrojení domácího vojska. Ve stejné době firma dodala několik kusů pro „Národní baterii“ dělostřeleckého pluku č. 19 v Plzni na Borech. Do roku 1920 jich československá branná moc obdržela 58 kusů. Před rozpadem státu v roce 1939 disponovala již celkem 237 kanony s téměř 460 000 granáty různých vzorů.

Na konci roku 1918 byly kanony využity pro vyzbrojení improvizovaných „pancéřových vlaků“, jejichž hlavním úkolem byla asistence při zajišťování příhraničních oblastí. Za tři týdny zhotovila brněnská Státní zbrojovka v Zábrdovicích vlak „Brno“, který byl ještě v prosinci 1918 úspěšně použit na jižní Moravě u Jihlavy, Znojma, Hrušovan, Mikulova a Břeclavi. Vlak byl v té době rozdělen a první část pod názvem „Brno 2“ a velením por. v zál. Františka Bergera odjela 15. prosince do Moravské Ostravy. Odtud zasáhla 19. ledna 1919 na trati Těšín - Skočov do boje proti polskému vojsku v prostoru Golešova. Následujícího dne se vlak účastnil bojů u Pruchné na trati Bohumín - Krakov, kde byla polským obrněným vlakem zasažena „dělovka“ (jak se tehdy nazýval vagon vyzbrojený horským kanonem) a lokomotiva. I když granáty nepronikly pancířem a nikdo nebyl zraněn, u horského kanonu praskla po několika vlastních ranách hlaveň a vlak z boje ustoupil. Po opravě pak souprava, znovu určená k hlídkové službě, 29. srpna 1919 obdržela nové pojmenování „Pancéřový vlak č. 8.“ Souprava byla zrušena v prosinci 1920.

Další Pancéřový vlak č. 4, improvizovaně sestavený Královopolskou strojírnou v Brně v druhé polovině června 1919, měl ve své sestavě dvě „dělovky“ - v každé po jednom 7.5cm horském kanonu vz. 15 a 3 ruských kulometech Maxim. Dne 3. července 1919 odjel vlak se 40 muži z brněnské Stráže svobody vedenými npor. v zál. Bohuslavem Chrastinou do Bratislavy, odkud pokračoval přes Zvolen do Galanty, aby byl k dispozici Zemskému vojenskému velitelství pro Slovensko. Do bojů již aktivně nezasáhl, působil však jako dispoziční podpora pěším útvarům na celém Slovensku.

Na východním Slovensku působil také Pancéřový vlak č. 3 „Bratislava“, který vznikl z druhé poloviny vlaku „Brno“. Když Královopolská strojírna opancéřovala lokomotivu a opravila vagony, odjel vlak obsazený sokolskou Stráží svobody pod velením por. v zál. Františka Touška 18. června 1919 i s jednou „dělovkou“ do Bratislavy a pak dále k hranicím.

Několik kusů nově pojmenovaného 7.5 cm vz. 15 horského kanonu (později 7.5cm horského kanonu vz. 15) bylo použito na počátku roku 1919 při konfliktu s Polskem a při zajištění hranic také jako standardní výzbroje dělostřeleckých útvarů. V průběhu celého období první republiky pak byly více než dvě stovky kusů ve stavu především u horských oddílů a pluků, ale také u lehkých dělostřeleckých pluků, staly se i výzbrojí říčních dělových člunů. Za zostřených opatření v květnu a při mobilizaci roku 1938 pak společně se svými obsluhami plnily náročné úkoly zajištění hranic. Staly se i improvizovanou výzbrojí dělostřeleckých srubů tvrzí československého opevnění. Škodovy závody kanony úspěšně exportovaly do celé řady světových zemí. Rozpad Československa a nový světový konflikt, který vypukl v roce 1939, významně zasáhly i do osudů této zbraně, která se znovu ocitla v řadách válčících stran. Roku 1944 jej využívala v boji proti Německu i 1. čs. armáda na Slovensku a jeden kus i zběhlí muži Vládního vojska v řadách italských partyzánů. V poválečném období se kanon ještě na krátko vrátil do československé výzbroje, ze které byl však záhy vyřazen.

Cílem Československé obce legionářské je připomínat významné události spojené nejen s legiemi, ale také se vznikem státu a bojem za jeho svobodu, při kterém umírali společně legionáři, příslušníci domácího vojska, sokolové a v následujících letech také ti, kteří jimi byli vychováváni k úctě, hrdosti a vlastenectví. Jak jsme již uvedli, jedním ze symbolů tohoto boje je 7.5cm horský kanon vz. 15. V České republice, v zemi jeho vzniku i výroby a bojového použití, se dosud nenacházel paradoxně ani jeden exemplář. I proto v roce 2018 Československá obec legionářská společně s Velvyslanectvím ČR v Římě iniciovala jednání, které by umožnilo návrat této zbraně do země jejího původu a důstojné představení veřejnosti. Nevšední vstřícnost i pochopení za strany italského generálního štábu a více než roční usilovná práce PhDr. Ing. Jozefa Špánika vedly ke kýženému cíli, tedy zajištění kanonu pro naši republiku.

V pátek 29. března 2019 dorazil kanon do Prahy. O den dříve jej v Římě v Muzeu sardinských granátníků převzal zástupce Vojenského historického ústavu Praha plk. Mgr. Michal Burian, Ph.D. za přítomnosti ministra zahraničních věcí České republiky pana Mgr. Tomáše Petříčka M.A., Ph.D. a dalších osob z jeho delegace i ze zastupitelského úřadu v Římě. Za italskou stranu předával kanon armádní generál Claudio Mora, zástupce náčelníka generálního štábu pozemních vojsk.

Jedná se o zbraň s původním dodacím číslem 112. Kanon byl převzat 14. srpna 1915 a z Plzně odeslán 17. srpna 1915 do Felixdorfu. Jeho další osudy ve světové válce zatím nejsou známy, ještě v prosinci 1916 se nalézal ve stavu rakousko-uherského vojska. Jisté je, že jej posléze do své výzbroje získala italská armáda, která mu dala nové číslo 2794. S ním se kanon dožil počátku 90. let. V roce 1994 byl úředně znehodnocen a následně umístěn do depozitáře italského Vojenského historického ústavu generálního štábu pozemních vojsk. V současné době nadále pokračuje pátrání v italských archivech po záznamech o průběhu služby této houfnice v řadách italského dělostřelectva.

Po více než 104 letech od svého narození se vrací dělostřelecký „stařík“ zpět do své vlasti. Zde se brzy představí široké veřejnosti v Legiovlaku, kde bude po boku legionářských vozů připomínat také první boje Československé republiky na domácí půdě. Cílem Vojenského historického ústavu v Praze a Československé obce legionářské je přiblížit tohoto „staříka“ době jeho mládí a znovu mu vdechnout novou krev do žil. Věříme, že společným úsilím se to zdaří a zanedlouho bude opět stejně svěží jako v mládí a přejeme mu do dalších let mnoho zdraví.

Možná i Vaši otcové, dědové a pradědové s tímto horským kanonem sloužili - ať již v řadách rakousko-uherského, nebo domácího vojska. A možná máte právě Vy nějaké dokumenty, fotografie nebo předměty z jejich služby nebo snad i drobné díly, které se váží k této významné zbrani české konstrukce. Budeme rádi, podělíte-li se o ně i s námi. Zcela jistě nám pomohou při prezentaci naší historie, na kterou můžeme být právem hrdí.

Autor fotografií: Michal Souček

 

Další články autora