Main Menu
User Menu

Bezejmenní mrtví z Wetterfeldu - krvavé jaro 1945 v Bavorsku

Autor : 🕔18.08.2019 📕4.168
Rozpočet valka.cz 2022 : 104.000,- Kč Příjmy doposud : 64.452,- Kč
♡ Chci přispět

Vzpomínejte mrtvých v modlitbách“. Tak zní závěrečná věta na jednom pamětním kameni, který rodingerský starosta Franz Reichold společně s katolickým městským farářem Holgerem Kruschinou na začátku září 2015 ve jmenovaném wetterfeldském Gemeindehölzlu vysvětili.


Exhumace 49 mrtvých v Gemeindehölzlu 1. května 1945
© NARA

Tento kámen má připomínat, že „Na tomto místě bylo 23. 4. 1945 na pochodu z Koncentračního tábora (KZ - Konzentrationlager) Flossenbürg 50 vězňů zastřeleno příslušníky SS, později exhumováno a na hřbitově v KZ Flossenbürg znovu pohřbeno“.

Po krátkém tématickém úvodu o tehdejších událostech pokračoval starosta Franz Reichold za přítomnosti asi čtyřiceti naslouchajících, že tito mrtví nesmí být zapomenuti a bestiální zločiny nesmí být nikdy promlčeny. A nezbytné ponaučení z těchto temných dějin musí podobným zločinům v budoucnu zabránit.

V následujícím textu jsou tehdejší události a jejich následky společně popisovány a doplněny připomínkami, z kterých by měly být výsledné vzpomínky na tyto hrůzné události uzavřeny.

Pochody smrti z Flossenbūrgu

Na začátku dubna 1945 začaly ve Flossenbürgu přípravy na likvidaci koncentračního tábora. Nejprve byli přemísťováni prominentní vězni do jižněji položených táborů.


Koncentrační tábor Flossenbürg
Archiv

Následně byla odeslána první velká skupina židovských vězňů 17. 4. 1945 na cestu směrem na Dachau. Asi 2000 vězňů bylo zpočátku naloženo do nákladních vozů a posláno dráhou přes Swarzchwaldský les, ale po náletech amerických letadel museli dále pochodovat pěšky.

V pátek 20. 4. 1945 opouštěly další 4 velké kolony vězňů Flossenbürg pěšky. Mezitím do tábora dorazily další transporty vězňů z Buchenwaldu. Následně a dohromady tak bylo z tábora vyhnáno asi 15 000 vězňů směrem k jihu, stovky nemocných ještě zůstávaly v táboře.

Kolony vězňů pochodovaly většinou v noci a dělily se ještě do menších skupin. Částečně se prolínaly, předcházely a spojovaly, což ani neumožňuje nějaký detailnější rekonstrukci jejich pohybu.

Jako proviant dostali vězni v KZ Flossenbürgu hrst obilí a něco málo chleba. Pokud se cestou podařilo, dostávali většinou brambory, které vedoucí SS pochodů rekvírovali u místních sedláků.

Přeživší vězňové popisovali stálou život ohrožující podvýživu a především stálý nedostatek čisté pitné vody a strašnou žízeň.

Přenocovat museli vězni většinou ve stodolách, částečně venku. Střeženi byli příslušníky SS  a německými vězni, kteří byli též vězněni ve Flossenbürgu za kriminální činy, ale úmyslně byli pro evakuační pochody vystrojeni do SS uniforem a částečně i ozbrojeni.

Zavazadla SS doprovodu byla naložena na kárách, které vězni museli táhnout. Kdo nestačil nastavenému pochodovému tempu a nemohl jít nebo nechtěl jít dál, byl zastřelen nebo ubit.

Protože příslušníci SS nechtěli padnout do zajetí postupující americké armády, zvyšovali pochodové tempo již i tak vyčerpaných vězňů, a i proto jich denně i část popravovali.

Nacističtí starostové v systému zkázy

Zpočátku museli mrtvé pohřbívat vězni z jedné k tomu ustanovené skupiny vězňů podél cest, kudy pochody postupovaly, což varovalo ty přežívající. S tím, jak počet mrtvých přibýval, ukládali vedoucí SS místním starostům, aby ležící mrtvoly vězňů s místními obyvateli pohřbívali.

Jak později vypověděl starosta vesnice Rötzer Jakob Stichaner, dostal od jednoho poručíka SS rozkaz „před svítáním připravit obecní pozemek a zabité vězně shromáždit“ a pohřbít.

Tak bylo víc než 140 mrtvých na výzvu starosty Rötzeru Jakoba Stichanera místními civilisty pohřbeno do masového hrobu.

Každý si může domyslet, jaké zločiny postupující americká armáda odhalovala. Sbírání dat při procesech proti vrahům vězňů probíhalo až do roku 1959, během nich jako svědek vystupoval i starosta Jakob Stichaner.

Na jména a podobu zodpovědných vedoucích SS, kteří za vše nesli odpovědnost, si ale nevzpomínal. A jemu předkládanými jmény si starosta Stichaner nebyl jist.

Nacističtí starostové jako Jakob Stichaner jednali v rámci nacistického režimu vlády většinou jako komplicové SS. Oni kryli zločiny při pochodech smrti ještě 14 let po osvobození. Po rozkladu nacistického zřízení se nedala od starostů (mnohdy členů NSDAP) očekávat žádná aktivita při odhalování zločinů a jejich strůjců.

Hrůzný obraz cest a strach z represálií

Bída a umírání vězňů během pochodů smrti byla pro tisíce civilistů na nespočetných místech jistě přímo viditelná. Reakce civilistů se omezovala jen na zděšení a malou ochotu pomáhat, která se především v místních vyprávěních nejistě objevovala. Většinou šlo o netečnost, výsměch i nenávist vůči vězněným. Byl to spíš obecně vžitý odpor k vězněným a škodlivým nepřátelům národa a podobné uvažování.

Tak soudil běžný přeživší vězeň při vzpomínkách na odmítavé postoje ze strany civilistů v Stamsriederu. Tam museli vězni, kteří šli ve dne kolem Hansenriedu a Diebensriedu, v noci na 22. 4. 1945 v místních stodolách u sedláků přenocovat.

Tak tomu bylo i v „Hoffner-Stadl“. SS vedoucí naproti tomu směli přenocovat v domech okolo cest. Den na to, v neděli ráno, nacházeli děti hodně mrtvých podle cest, u kterých si vězňové předtím v noci lehali.

Jako v Rötzu byli i tito zavraždění v oblasti Stamsriederu během dnů nakládáni na káry, jistě též po nařízení SS velitelů kolony. Pod vedením nacistického starosty Aloise Preißera pak zahrabávali civilisté mrtvé do třech na okrajích cest ležících masových hrobů.

Ve svých vzpomínkách z roku 1961 popsal Alois Preißer situaci ve dni před osvobozením: „Musel se jen rychle hrozný obraz na silnici s množstvím zabitých vězňů odstranit, protože byly obavy, že tato situace by snad mohla vést k velkým odvetným represáliím“.

Stejně jako většina dalších starostů také nebyl Alois Preißer ani na nějakém křesťanském pohřbu a nebo ještě na identifikaci mrtvých obětí zainteresován.

Masakr ráno 23. 4. 1945

22. 4. 1945 přišli první vězňové přes Pösing do Wetterfeldu. Potkali tam jednoho obyvatele, který šel přímo na bohoslužby do kostela. Také tam byla jedna kolona ubytována ve stodole sedláka a nedostatečně zaopatřená. Pravděpodobně ještě večer před tímto dnem padlo rozhodnutí usmrtit ty vězně, kteří podle velení SS nemohli vydržet nařízené tempo.

Při přípravě popravy museli muži z Wetterfeldu a váleční zajatci, kteří byli v Bavorsku na nucené práci též nasazeni, jít do asi o jeden km vzdáleného Gemeindehölzlu a do nedělního svítání na 23. 4. 1945 ručně rýči a lopatami tam původní malou díru v písku prohloubit a rozšířit.

Zcela pravděpodobně byl tento plán, na základě rozhodnutí velitelů SS vedoucích kolonu, předložen nacistickému starostovi Josefu Groitlovi (zemřel v roce 1954) a byly mu k tomu dány rozkazy. Jak vypovídají místní výpovědi, část úkolu byla přidělena i nuceně nasazeným.

Několik hodin před tím, než americká pancéřová divize dorazila do Wetterfeldu, muselo asi 50 vězňů jejich noční tábor ve Wetterfeldu opustit. Stráže je hnaly směrem k Gemeindehölzlu.

Neschopní pohybu byly naloženi na vůz tažený koňmi, který byl řízen 15letým synem člena NSDAP, jak si někteří z Wetterfeldu vzpomínali. U připravené jámy byli všichni vybraní vězňové bez milosti postříleni nebo ubiti.

Po tomto masakru byli mrtví pravděpodobně týmiž přítomnými osobami, kteří tu jámu na tomto místě vykopali, zahrabáni. K tomu však nejsou žádné informace. Tito lidé k tomu určení o tom dlouho mlčeli.

Dva vězňové velmi těžce zranění však přežili a byli z jámy vysvobozeni - ale nedokázali nikoho z vesnice identifikovat. V poledne došli do Wetterfeldu američtí vojáci, kde ještě byli opevněnými německými fanatiky napadáni.

Osvobození Wetterfeldu

Asi 3000 až 4000 vězňů a mezi nimi i Židé bylo 23. 4. 1945 mezi Stamsriedem a Chamem americkými vojáky z 11. pancéřové divize osvobozeno. Krátce na to bylo v přilehlém Thierlsteinu pro několik posledních vězňů ukončeno jejich největší životní utrpení.

Pod Wetterfeld doputoval mezi dalšími i tehdy 18letý Joe Hecht. Značně oslabený Joe, syn orthodoxního Žida z Rumunska, byl transportován v lednu 1945 z Osvětimi do KZ Flossenbürg.

Odtamtud byl transportován s dalšími židovskými vězni již 17. 4. 1945 v nákladním voze pro dobytek do Schwarzenfeldu, kde americké nálety vlak zastavily. Do Wetterfeldu pak pokračoval pěšky.

Jen takoví osvobození vězni jako on si mohli na nějaké místní detaily vzpomenout. Tak Joe ujišťoval ve svém rozhovoru, jak ve všudypřítomném mokru a zimě a pocitu života bez cíle musel jít krajem za stálého život ohrožujícího nedostatku jídla a pití.

K 70. výročí svého osvobození přijel Joe Hecht z New Yorku se svojí paní Blanche na místo svého osvobození a hledal stodolu, ze které ho U.S. vojsko 23. 4. 1945 úplně vyhladovělého osvobodilo. Pro něj bude pochod smrti navždy peklem na zemi a Němci podle něj byli všichni nacisté.

Pouze několik pochodujících kolon dosáhlo cíle v KT Dachau. Pro asi 5400 evakuovaných vězňů přišlo osvobození od americké armády příliš pozdě. Byli Němci ubiti, zastřeleni a nebo zaživa zahrabáni. A nemálo z nich zemřelo na úplné vyčerpání. Vzhledem k těmto vysokým obětem začali Američané pochodům říkat „Death Marches“ a odtud došlo i k přejmenování těchto pochodů německy na „Todesmarsches“, pochody smrti.

Který z amerických oddílů u Wetterfeldu na Gemeindehölzlu objevil zahrabané mrtvoly není přesně doloženo. Proto ani pamětní kámen o dalším osudu zde zabitých vězňů nic nepopisuje a proto zde provedená stručná rešerše Roberta Wernera končí.

Exhumování a smírčí pohřbívání na příkaz U.S. armády

Podle fotografií v americkém národním archívu (NARA) se spíše dá předpokládat, že masový hrob u Gemeindehölzlu byl objeven až 1. 5. 1945.

Podle dalších zpráv k vysvěcování kamenného památníku ve Wetterfeldu u Rodingu nebyli tam mrtví exhumováni před polovinou června 1945.

Jedna z fotografií dokumentačního sboru U.S. armády ukazuje asi 18 mužů, z toho 13 s lopatami, hráběmi a košťaty, kteří pod dozorem vojáků U.S. armády a za přítomnosti velitele museli zahrabané oběti vyhrabávat.


Exhumační skupina se starostou Josefem Groitlem v Gemeindehölzlu dne 1. května 1945
© NARA

Po prvním odhrabání vyfotografovaných mrtvých bylo možné přinejmenším 10 z Weterfeldských obětí identifikovat. Uprostřed s obvazem na ruce pózuje v tomto čase ještě neodstavený starosta Josef Groitl. Pravděpodobně jsou na této fotografii i ti, kteří mrtvé před osmi dny zahrabávali.

Na první fotografii lze vidět kameramana U.S. armády. Série těchto fotografií byla použita jako důkaz v procesu o táboru ve Flossenbürgu, který následoval po procesu o táboru v Dachau (od roku 1945 do roku 1947).

Rozpadlá SS a další velitelé byli přitom částečně odsouzeni k vysokým trestům, exekuce ve Wetterfeldu ale nebyla dořešena. K tomu se některá jednání soudů vrátila až na začátku roku 1960, avšak pro nedostatek důkazů bylo řízení zastaveno.

Na fotkách americké armády jsou zobrazená místa která dnes již nelze bezpečně identifikovat. Podle detailů na jedné z fotografií, vpravo od na západ vedoucí lesní cesty, asi 25 metrů od jejího začátku, je vidět volně a nedbale položeno 49 mrtvých těl.

Po exhumování obětí byla na příkaz velitelů U.S. armády jejich mrtvá těla převezena zpět do Wetterfeldu, tam uložena na vesnickou náves, přeložena na nosítka a brzy na to opět pohřbena. Podle hlášení uvedeného u jednoho belgického úřadu bylo 6. 5. 1945 pohřbeno dohromady 52 mrtvých přímo na okraji spolkové silnice č. 85. To se stalo na tak nazývaném místě Busl-Feld, které bylo z rozhodnutí veleni U.S. armády pro tento účel zabaveno a jako hřbitov označeno. Na původní mapě Wetterfeldu je vyznačeno místo exekuce 50 vězňů a místo jejích převezení na nově založený hřbitov u státní silnice č.85 [3]


Wetterfeldský hřbitov s 52 hroby na konci října 1945

Jako v podobných případech těchto pohřebních obřadů - jako ve Schwarzenfeldu nebo Neunburg vorn Wald - museli weterfeldští vesničané mrtvým vzdát poslední poctu a požehnání. Rodingerský malíř Ludwig zakreslil tuto situaci, kterou také nafilmovali američtí filmaři (nákres i film je uložen v archivu NARA [2]).


Hřbitov koncentračního tábora Wetterfeld 1950
Foto z výstavy Dieß 2015

Těchto 52 hrobů byl jenom začátek. Přes 500 dalších příležitostných pohřebišť zabitých vězňů bylo ještě ve stejném roce kolem silnic a cest v okolí Pösingu dohledáno.

Památeční hřbitov Wetterfeld

Již od časného léta roku 1945 byly návrhy, aby v kraji kolem Rodingu byli zavraždění vězňové exhumováni a pokud možno identifikováni. Pod vedením nově ustavené vojenské jednotky kapitán Charles R. Buchheith stanovil jako začátek akce říjen 1945 a ustanovil komisi z šesti polských lékařů, z jejichž strany měl být jasný zájem o identifikaci a opětné uložení zavražděných vězňů.

Od dřívějšího křížku v Stamsriedu“ vyšla inciativa aby „v bestiálních podmínkách zavraždění... a zahrabaní vězni měli jedno odpovídající klidné místo ve Wetterfeldu  k odpočinku“, píše se v překladu do němčiny v závěrečném zprávě z 3. 5. 1946. Tuto zprávu napsal předseda komise, lékař Dr. Tadeusz Wolanski.

Ve zprávě je zahrnuto i vyšetření způsobu smrti. K tomu muselo být exhumováno 597 mrtvých, z nichž bylo 364 zastřeleno, 44 ubito a 32 udušeno. U 19 mrtvých byla jako příčina smrti uvedena celková slabost a u 138 mtvých nebylo možné přesnou příčinu smrti určit.

Autopsie mrtvých a jejich přemístění na wetterfeldský památeční hřbitov, na jehož přípravu a konečnou úpravu byli jako pracovníci vyčleněni členové NSDAP z celého okolního kraje, bylo v listopadu 1945 ukončeno. Tak vznikl velký památeční hřbitov v Bavorsku o rozloze cca 3000 m2 doplněný 600 malými dřevěnými kříži s čísly.


Wetterfeld s hřbitovem koncentračního tábora kolem roku 1955
Busl

Konkrétní identifikace mrtvých evakuovaných vězňů, prováděná podle čísel na jejich oblečení, byla obtížná a protahovala se. Byla prováděna především pod vedením správce wetterfeldského hřbitova Augusta Schrobera. Schrober, jeden rakouský přeživší vězeň z pochodu smrti, byl ve spojení s bavorskýni úřady, zastupovanými Sdružením obětí nacismu (Vereinigung der Verfolgten des Naziregimes), mezinárodní vyhledávací službou, odbočkou z dachauského Mezinárodního sdružení vězňů.

Protože KZ tábor ve Flossenbürgu byl na začátku roku 1945 přeplněn vězni i z jiných táborů, často bylo zjišťováno, že řada vězněných měla stejná čísla, což při identifikacích činilo značné problémy. Proto byly identifikace z rozhodnutí matričního úřadu v Pösingu z roku 1947 zastaveny a v roce 1949 ukončeny.

Z 597 exhumovaných vězňů na wetterfeldském hřbitově se podařilo identifikovat pouze 236 vězňů a ty na místech jejich znovuuložení doplnit jmény. Jeden příkladný výsledek, který se na žádném dalším pohřebišti vězňů v americké zóně již nepodařilo zopakovat.

Nejprve jména obětí z masakru v Gemeindehölzlu

Kolik mrtvých bylo ve Wetterfeldu? Zde bylo do podzimu roku 1945 nalezeno v celém okolí roztroušených a zahrabaných asi 60 mrtvých, ohledáno a znovu pohřbeno.

K tomu patří i 49 mrtvých z Gemeindehölzlu , kteří byli objeveni v květnu 1945.

U jednoho pohřebního seznamu můžeme děkovat práci identifikační komise za 41 jmen vězňů, kteří u Wetterfeldu zahynuli, včetně jmen mrtvých z Gemeindehölzlu. Někteří byli v tomto podzimu opakovaně exhumováni a ohledáni.

I při odpovídajícím soudním ohledání na místě pohřbení bohužel řada neidentifikovaných dál zůstane pouze s označením místa zavraždění „Wetterfeld“.

Podle společného vyhodnocování identifikačních protokolů a nakreslených skic, které bylo mezi roky 1945 až 1948 prováděno, bylo možné posoudit způsob usmrcení každého ze 49 zabitých vězňů z masakru u Gemeindehölzlu. Určitě byli zastřeleni a nebo ubiti.

Právě tak bylo z těchto identifikačních protokolů určeno nejméně 10 jmen obětí, mezi nimi 4 Židé z Polska a Maďarska, jeden Holanďan, jeden Němec a 4 Poláci.

Příkladem pro ostatní oběti může být nález u maďarského Žida Istvana Löwyho (nar. 24. 12. 1919), který byl krátce vězněn v regenburgském KZ-Außenlager Colosseum. Jeho vrah střelil do obličeje: „Průstřel mezi očima, obě čelisti a patro roztržené“. Tak je to zapsáno v protokolu a podepsáno Dr. T. Wolanskim 24.10. 1945 v Stamsriedu.

Výroční oslavy, oficiální vysvěcování a závěrečné řešení pohřebišť

1. listopadu 1946 přešel wetterfeldský hřbitov pod bavorskou správu. Při této příležitosti se u hřbitova konalo vzpomínkové setkání, ke kterému přijely delegace z Francie, Belgie a představitelé U.S. okupační správy.

Jeden vyslanec určeného bavorského státního komisariátu „Oběti fašismu“ děkoval všem organizátorům za výstavbu hřbitova a za jejich účast a Židé zapěli jednu pohřební píseň.

K druhému výročí konce války ve Wetterfeldu hovořil mezi jinými vedoucí exhumačního týmu Dr. Tadeuz Wolanski - poděkoval 3. U.S. armádě za její osvobození tisíců vězňů před dvěmi lety.

Bavorský státní komisař pro rasové, náboženské a politické oběti nacizmu Filip Auerbach ujišťoval, že přeživší „nikdy nenávist, pomstu a odvetu nechtějí, nýbrž u každého, na kom lpí krev mrtvých, žádají řádné odsouzení ve jménu božích a lidských práv“ (MZ u 25. 4. 1947). A právě tak odsuzují současné antisemitské nálady.

Od Filipa Auerbacha pronesené varování o možnosti návratu antisemitismu, které bylo díky nacistickému režimu v obyvatelích Německa všude rozšířeno, bylo z části kvůli obavám německých obyvatel z možné židovské pomsty a přinášelo do Stamsriedu a Wetterfeldu napětí, jak je to v aktech zachyceno.

Během pěti let od konce nacistického režimu navštívil Filip Auerbach ještě 2× Wetterfeld. Tentokrát již jako vedoucí bavorského úřadu pro pro Zemské odškodňování (Landesent-schädigungsamtes) naposledy 4. listopadu 1950 krátce před jeho jmenováním do vedení Správy památečních hřbitovů. Oslavu uspořádali křesťanské konfesse a zemská rabínská organizace.

Tato státem vedená oslava měla velký místní a politický dopad, ke kterému přispěla rada nedalekého města Roding a nastupující starosta a obecní rada osobní přítomností a písemnými pozvánkami.

Po intrikačním odnětí úřadu Filipu Auerbachovi v roce 1951 přešly poválečné památeční hřbitovy pod bavorskou Správu státních zámků, zahrad a jezer, a to vedlo bavorské Ministerstvo místní správy k plánu konečného řešení pro mnohá poválečná pohřebiště.

Po jednom rozhodnutím francouzských úřadů, které rovněž v Německu své pohřbené mrtvé měly a vedly, následovalo rozhodnutí i pro hřbitov ve Wetterfeldu. Kvůli německo-francouzskému smíření z 23. 10. 1954 byla ukončena francouzská pátrací služba po obětech války a bylo rozhodnuto všechny mrtvé ve Wetterfeldu exhumovat a přemístit.

K tomu došlo v roce 1957 od začátku června do jeho poloviny - protokol z 19. 9. 1957 uvádí pouze 566 exhumovaných mrtvých. Pohřbené pozůstatky vězňů francouzské, belgické a holandské národnosti byli převezeny do jejich rodných zemí, zbylé kosti byly uloženy do rakví a později v novém hřbitůvku v KZ Flossenbürg znovu pohřbeny.


Wetterfeld 2015: Prodloužená silnice B 85 vede přes opuštěný hřbitov koncentračního tábora
Werner

Před tímto definitivním aktem bylo wetterfeldské pohřebiště ještě po několik měsíců používáno jako sběrná a mycí stanice pro další vyhrabaná mrtvá těla z dalších bavorských pohřebišť. Po obecní radou zamítnutém třídění mrtvých podle místa narození byli také místní zaměstnaci, k této exhumaci určení a vedeni jako „čističi kostí“, odměňováni.

Ačkoli ve výše jmenované státní smlouvě bylo domluveno, že wetterfeldské pohřebiště bude nahrazeno křížem a k tomu dvěma informačními panely na původním místě a trvale jako památník zajištěno, nebylo to dodrženo. Dnes tu vede spolková silnice č. 85 rozšířená do původního areálu hřbitova.

Výstavba a přemísťování památníků

Brzy po schválení likvidace pohřebišť a jejich přeměně na pouhé památníky, usilovalo obecní zastupitelstvo z Wetterfeldu, aby ladem ležící zbytek pohřebiště mohlo od bavorského státu odkoupit. Podle jednoho dopisu z 24. 1.1958 se předpokládalo, že by se památník přeložil a na jeho místě by se vybudovala školní tělocvična a hřiště.


Současný památník - na kopci od roku 1973
Werner

Po dalších jednáních a návrzích ono obecní pohřebiště na něco předělat, souhlasilo vedení Bavorských zámků, zahrad a jezer s jeho prodejem. Ale současně k tomu stanovilo tyto podmínky: především musí být u silnice informační tabule k cestě na nové stanoviště a u něj pak další informační tabule s textem, že mrtví jsou odsud přemístěni do Flossenbürgu. Tak to bylo napsáno v prohlášení ze 7. 4. 1960. A že ani sportoviště ani obecní hřbitov nebude na tomto bývalém pohřebišti zřízen.

Poslední pokus místního obyvatelstva pro využití areálu bývalého pohřebiště byl tedy odmítnut. Nařízená tabule o přemístění mrtvých do Flossenbürgu byla instalována teprve v roce 1962 s dalšími třemi tabulkami.

Nějaký rok potom byl Wetterfeld v roce 1972 připojen k Rodingu a kříž a tři dřevěné tabule, které již byly značně zchátralé, byly opět přemístěny na blízkou zalesněnou výšinu - nakonec v roce 1970 vystavěného wetterfeldského sídliště. Dřevěné zchátralé tabule byly proto obnoveny.

Matoucí památníky beze jmen?

Trocha zde uvedených informací je spíš matoucí. Na levé tabuli se mohou křesťanští zájemci dočíst:

600 KZ-vězňů příslušníků mnoha národností odpočívá zde jako oběti SS - žijí v Kristu“.

Prostřední tabule komentuje tento anachronický větný obsah nesprávně. Zde je uvedeno klamně:

Dříve zde pohřbených 567 KZ vězňů bylo v roce 1957 přemístěno na památeční hřbitov ve Flossenbürgu“.

Hroby ale nebyly zde, nýbrž pod spolkovou silnicí. Nadto jsou tam uvedeny rozdílné počty - jednou 600 a podruhé 567 vězňů - zcela nesrozumitelně. Na pravé tabuli je napsáno spíš kryptograficky:

V krajském obvodu Roding při pochodu smrti z Flossenbürgu do Wetterfeldu v dubnu 1945“.

Tak vypadá současný památník od roku 1973 v městě Roding na výšině u městské části Wetterfeld na fotografii Roberta Wernera.

Ve Wetterfeldu je tedy čtyřdílný památník, který zůstává nesrozumitelný s odporujícími si zobrazenými čísly a texty. Jedno neprůkazné památeční místo, které není ani na místě původním a je jen spojováno s jedním ztraceným poválečným hřbitovem s místním významem, aniž by to bylo jakkoli tématicky vysvětleno.

Co na wetterfeldském památníku v každém případě chybí, je nějaký odkaz, že vlastní hřbitov ležel asi o 400 metrů severněji u spolkové silnice.

Pokud by chtělo město Roding svým návštěvníkům a obyvatelům snadněji historické události srozumitelně zprostředkovat, nabídlo by jim vhodnější informační tabuli, jaká byla zřízena například u původního hřbitova u Neunburgu von Wald.

Zde je historie pochodů smrti z koncetračního tábora Flossenbürg a historie původně zřízeného hřbitova krátce, přiměřeně a srozumitelně vysvětlena. Text je tam napsán od spolupracovníků nadace Bavorské památníky, která je od roku 2013 odpovědná i za památník ve Wetterfeldu.

Od zřizení prvních památníčků na začátku září roku 1945 pro zavražděné u Gemeindehölzlu a později rozšířené na památeční hřbitovy, které byly sice též bez přesného označení a často s matoucími nebo nejasnými informacemi a nevysvětlovaly vražedné události ale naopak je spíš relativizovaly, uplynulo mnoho roků. Bylo to trpěno a je to i dnes vnímáno tak, že město Roding pochody smrti a jejich následky chce ze své historické paměti vytěsnit.

Jistěže se může nějaká vážná připomínka bez zpracování a znalostí historických událostí nepodařit. Jde-li městu Roding o přiměřenou vzpomínku na oběti pochodů smrti, nemělo by být přinejmenším pojmenování osudu zavražděných vězňů v Rodingu a ve Wetterfeldu opomíjeno.

Cesta ke komlexnímu pochopení nacistických zločinů a jejich podporování a trpění ve společnosti, nebyla dosud v Německu ukončena.

Z originálu článku Roberta Wernera [1] přeložil a pro webové stránky www.valka.cz zkrátil
Pavel Oupický
14.8.2019

Použitá lieratura:
[1] Die namenlosen Toten von Wetterfeld
[2] www.archives.gov (NARA)
[3] arolsen-archives.org (ITS Bad Arolsen)
[4] www.gedenkstaette-flossenbuerg.de
[5] Wetterfeld, hřbitov koncentračního tábora
[6] KZ Flossenbürg
[7] www.vets.cz

Dovětek překladatele:

Tento článek Roberta Wernera jsem nepřekládal pouhou náhodou. Již od zimy letošního roku jsem pátral po osudu radioamatéra Pavla Homoly OK1RO, učitele a přítele mého tchána Ivana Šolce OK1SI.

O Pavlu Homolovi se vědělo pouze to, že zemřel během transportu z Terezína a nic více. Během tohoto pátrání jsem z Národního archivu ČR obdržel zprávu o dokumentu z archivního fondu Okupačních vězeňských spisů, že Pavel Homola byl 23. 4. 1945 pohřben vojskem americké armády nedaleko Pösingu, tj. místa, kde skutečně americká armáda osvobodila část vězňů „evakuovaných“ z koncentračního tábora Flossenbürg a téměř ve stejný den další jednotky i tento tábor a je u toho obvykle zapsáno datum 23. 4. 1945.

A během tohoto pátrání kolem tohoto tábora a těchto pochodů smrti jsem našel i článek Roberta Wernera, který dění kolem těchto pochodů a i míst kolem osudného místa pro Pavla Homolu zřejmě věrně popisuje. A to byl i důvod, proč jsem si dal práci s překladem tohoto článku a proč jsem požádal Roberta Wernera o souhlas s překladem a s odkazem na jeho článek a fotografie (ty jsou uvedeny v nezkrácené verzi překladu) a tímto dovětkem mu za jeho souhlas i za jeho článek v německém originál ještě jednou děkuji.

Pavel Oupický
Malá Skála, 18.8.2019

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔18.08.2019 📕4.168