Hydroplány Donnet-Denhaut

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 6.290

François Victor Denhaut, francouzský letecký průkopník a autor prvního evropského létajícího člunu, v době vypuknutí první světové války již nebyl přímo mladík, přesto měl v roce 1915 nastoupit ke svému útvaru. Místo toho se přihlásil dobrovolně již o rok dříve, nejspíš stejně jako mnoho jeho současníků nechtěl tu začínající a pravděpodobně krátkou válku propásnout. Nastoupil jako pilot k záložní jednotce v Dijonu, ale nakonec strávil několik měsíců jako pouhý mechanik a nakonec vyřazen. Navázal ale kontakt se svým bývalým partnerem Jérôme Donnetem. Spolu v červenci 1915 založili společnost Donnet-Denhaut, s továrnou na 13 boulevard de Levallois na ostrově Grande Jatte, a sídlem na Rue de Villiers, také v Neuilly-sur-Seine. Denhaut se stal technickým ředitelem a autorem nějakých deseti létajících člunů, které tato firma stavěla.

Na počátku války měla Francie jen šest plovákových Nieuportů sloužících k ostraze Suezského kanálu, pod britským velením, a jinak nic. Námořnictvo hydroplány nepovažovalo za nijak důležité, byly zbytečně křehké a bez větší hodnoty. To se rychle změnilo s příchodem ponorek. Donnet-Denhaut se proto soustředil právě na stroje určené k námořnímu hlídkování a ochraně před ponorkami. Během války sice tyto stroje pravděpodobně dostaly nějaké firemní označení, ale to není známo. Většina je známa pouze pod jménem, které jim dalo francouzské námořní letectvo, pět z nich pak dodatečně dostalo po válce nové „firemní“ jméno – DD.1, DD.2, DD.8, DD.9 a DD.10. Létající čluny Donnet-Denhaut během války sloužily na všech základnách námořního letectva, nejen ve Francii, ale také v Řecku, Itálii, Severní Africe, Portugalsku a dokonce v Senegalu.

Reklama

Malá vsuvka ohledně zmíněných základen francouzského námořnictva. V červnu 1917 vzniklo Velitelství protiponorkové války, pod které bylo podřízeno 13 hlídkových člunů, 4 stíhače ponorek, 4 torpédoborce a mnoho hydroplánů. Ty byly přiděleny do leteckých základen dvojího druhu. Centre d’aviation maritime, Středisko námořního letectví, mělo přiděleno nejméně osm strojů. Šlo o základny v „metropoli“, čili ve Francii, v Dunkirku, Saint Pol sur mer, Boulogni, Le Havru, Cherbourgu, Tréguier, La Penzé, Camaretu, Lorientu, La Pallice, Bayonne, Canet-Plage, Cette, Saint Mandrier, Fréjusu, Antibes, Ajacciu a Bastii a na britském ostrově Guernsey, v Tunisku v Súse a Bizerte, v Alžírsku v Bône, Alžíru, Arziu, Oránu a Džidželu, marocké Casablance, portugalském Aveiru, v Dakaru, v Itálii v Marsale, Brindisi a Benátkách, a v Řecku v Argostoli, Korfu, Soluni, Milu, Mytice, Platéale (Platygiali) a Navarinu. Druhým typem základny byl poste de combat, bojová stanice, která měla obvykle 6 strojů a byla podřízena pod CAM. Metropolitní základny byly Calais, Dieppe, Fécamp, Port en Bessin, Île-Tudy, Le Croisic, Hourtin, Cazaux, Socoa, Calvi, Cap Janet (Marseille) a Nice, v Tunisku byla Kelibia, v Alžírsku Bidžája, Šeršela, Tenes, Mostaganem a Beni-Saf, v Itálii Lampedusa a Marsala a v Řecku Cassandra, Skiatho a Vathi.

Zpět k letounům Donnet-Denhaut. Obecně vzato měla většina výrobků této firmy stejnou podobu – šlo o dvouplošné létající čluny, s pomocnými plováky pod konci křídel, poháněné motorem v tlačném uspořádání umístěném mezi křídly. Člunové trupy měly konkávní – vypouklé dovnitř – dno. Prvním strojem byl (z nedostatku lepšího jména použijme ono dodatečnéDD.1, který vzlétl ještě během roku 1915. Měl stejné rozpětí, 10,48 m, jako Donnet-Lévêque typ C, a pravděpodobně se od něho tvarem trupu a křídel příliš nelišil, používal však rotační motor Le Rhône o výkonu 80 koní. Brzy ho však následoval prototyp první sériové verze. Tento „DD.2“ měl horní křídlo o větším rozpětí než spodní, 14 m (podle starších pramenů jako je Liron 14,20 m), a podstatně silnější vodou chlazený hvězdicový motor Salmson (Canton Unné) R9 o výkonu 160 k. Dvoučlenná osádka byla umístěna na přídí před křídlem, s dvoučlenným kokpitem vzadu, kde vedle pilota seděl pozorovatel během vzletu, a s jeho bojovým stanovištěm na přídi. Prvních třicet strojů mělo pouze jeden pár mezikřídelních vzpěr na každé straně, ukázaly se ale jako příliš křehké a byly urychleně uzemněny, dokud nebyly výrobcem upraveny. Francouzské námořní letectvo objednalo celkem 90 strojů, kterým podle svého zvyku dalo služební jméno podle výrobce a použitého motoru, tedy Donnet-Denhaut Canton Unné 160 ch. Objednány byly ve třech skupinách po 8 (objednány 22. 12. 1915), 37 (1. 3. 1916) a 45 (7. 6. 1916) strojích, první byly převzaty v květnu 1916. Není úplně jasné, zda byly dokončeny všechny, a starší prameny mluví o pouze 37 strojích. Prvním uživatelem se stal centre d’aviation maritime (CAM) v Dunkirku, následovaný brzy nato CAM v tuniské Bizerte a řecké Soluni. Dalšími uživateli byly CAM v Boulogni, La Pallice, Toulonu, Benátkách, na Korfu a v alžírské Bône. Donnety 160 ch Canton Unné vymizely poměrně rychle, z první linie odešly v půlce roku 1917, několik jich ale sloužilo v letecké škole na základně Fréjus-Saint Raphaël ještě v první třetině roku 1918.

Donnet-Denhaut Canton Unné 160 ch
Donnet-Denhaut Canton Unné 160 ch

Druhým typem, který francouzské námořnictvo převzalo, byl Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 140/150 ch. Šlo v podstatě o stejný letoun, a staré prameny ho také uvádějí jako DD.2, stejně jako předchozí. Měl ovšem mírně větší rozpětí (pokud uvěříme monografii Luciena Morareaua) a hlavně robustnější a spolehlivější řadový motor Hispano-Suiza 8 Aa o výkonu 150 koní. Další novinkou byla také vysílačka, kterou Donnet-Denhaut naprosto předběhl konkurenci – stroje firmy FBA (mimochodem vycházející také z Denhautových patentů) ke komunikaci používaly… poštovní holuby. Zatímco ve Středozemí většinou létaly bez hlavňové výzbroje, pouze s pumami, na severu zvláště v okolí Dunkirku měl pozorovatel k dispozici kulomet, protože zde byla mnohem větší šance narazit na německé letouny. Tento typ byl postaven v podstatně větším množství, 11. října 1916 bylo objednáno prvních 40 kusů, následovaných dalšími sériemi o 55 a 100 kusech. Je možné že byla objednána i další série 100 kusů, ale pro tu se nepodařilo nalézt dokumenty. Liron a další tradičně tvrdí, že bylo postaveno 365 kusů „DD.2“ s motorem Hispano-Suiza, mezi ně jsou ale pravděpodobně započítány poslední série DD 160 ch Canton Unné a následující DD 160 ch Lorraine nebo 200 ch RR. V každém případě byly první stroje dodány již v říjnu 1916 a obdržely trupová čísla v rozpětí 200-295 a 600-699. Dohledána bylo přítomnost alespoň 180 z nich, některé další nebyly námořnictvem přijaty (příjem techniky probíhal přímo v CAM, kam byla dopravována v rozloženém stavu. Pokud byly nalezeny nějaké nedostatky, převzetí bylo často odmítnuto do jejich napravení, a někdy úplně – v tom případě letoun nebyl vůbec započítán a ani zaplacen). 150 ch Hispano-Suiza zůstaly v operační službě až do podpisu příměří a některé stroje zůstaly ve službě v letecké škole v Berre l’Étang až do počátku 20. let. Konkrétní stanice, základny a letecké školy které používaly 150 ch Hispano Suiza byly: Alžír, Bayonne, Berre, Bizerte, Bône, Bidžája, Boulogne, Brest-Camaret, Casablanca, Šeršela, Korfu, Fréjus-Saint Raphaël, Lampedusa, La Pallice, Lorient, Oran, Platygiali, Socoa, Súsa a Toulon.

Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 150 ch
Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 150 ch

Na počátku 2. čtvrtletí 1917 začalo námořnictvo dostávat nový typ, který byl poháněn motorem Lorraine AM o výkonu 160 koní. Námořnictvo mu samozřejmě přidělilo jméno Donnet-Denhaut Lorraine 160 ch. Trup byl v podstatě shodný s předchozími variantami, křídla však dostala podstatně větší rozpětí, se třemi páry vzpěr na každé straně a dalším párem umístěným šikmo a propojujícím konce křídel. Pravděpodobně kvůli vyššímu točivému momentu motoru byla také zvětšena směrovka. DD 160 ch Lorraine byl objednán ve 130 kusech, s trupovými čísly v rozpětí 401-530, u jednotek je prokázáno 119 z nich. Nejméně dva stroje byly používány námořnictvem Spojených států v jeho škole v Lacanau-le Moutchic. Francouzským námořnictvem byly nasazeny na základnách Alžír, Arzio, Bayonne, Bizerte, Brest-Camaret, Bône, Korfu, Fréjus-Saint Raphaël, La Pallice, Lorient, Oran a Súsa.

Donnet-Denhaut Lorraine 160 ch
Donnet-Denhaut Lorraine 160 ch

Reklama

Další z méně početných, dá se říci přechodných variant byl Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 200 ch Reconnaissance Rapide. První z nich byl doručen k provozním zkouškám do střediska Brest-Camaret v červnu 1917.  Tato varianta se shodovala se svým předchůdcem s motorem Hispano-Suiza, jak ale naznačuje jméno měla motor Hispano-Suiza 8 Bd. Zkoušky proběhly rychle a v červenci byla objednána série o 65 kusech, s čísly 901-965. První stroje byly předány uživatelům v říjnu a byly rozděleny po dvou či třech kusech mezi různá střediska, kde, kvůli jejich mírně vyšší rychlosti, sloužily jako pohotovostní stroje, připravené ke vzletu pro případ spatření ponorky v blízkosti základny. Konkrétně šlo o střediska Bayonne, Bizerte, Brest-Camaret, Calais, Cazaux, Korfu, Dunkirk, Fréjus-Saint Raphaël, La Pallice, Lorient, Marsala a Platygiali.

Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 200 hp Reconnaissance Rapide
Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 200 hp Reconnaissance Rapide

Hlavní sériovou variantou se stal Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 200 ch biplace, případně bombardement, který se objevil v srpnu 1917. V tomto případě šlo také o variantu odvozenou od starší verze nahrazením motoru za Hispano-Suiza 8 Bd, základem ale byl DD 160 ch Lorraine. Nový stroj měl tedy rozpětí 16,28 m, tříkomorové křídlo a vyšší směrovku. Navzdory jménu, stejně jako u předchozích verzí mohl teoreticky nést tři osoby, i když osádka byla dvoučlenná. Celkem bylo objednáno asi 500 kusů, z nichž asi 120 není úplně zdokumentováno. Tato verze po válce dostala firemní označení DD.8. Francouzské námořní letectvo v každém případě převzalo nejméně 400 z nich a alespoň 35 jich používali Američané. Protože výroba běžela až do samého konce války, je možné že některé stroje nebyly dokončeny. I tak jich bylo postaveno více než „konkurenčníchFBA type S a Tellierů 200 ch dohromady. Dvoumístné DD 200 ch sloužily na základnách a stanicích Ajaccio, Alžír, Antibes, Arzio, Aveiro, Bastia, Bayonne, Berre, Bizerte, Bône, Brest-Camaret, Bidžája, Calais, Calvi, Casablanca, Cazaux, Cette, Šeršela, Dakar, Dieppe, Džidžel, Lorient, Marsala, Nice, Oran, Perpignan, Socoa, Súsa a Toulon. US Navy používala tyto stroje na základnách v Île-Tudy, Croisic a Lacanau-le Moutchic a po válce bylo několik francouzských strojů ze stanice v Aveiru odprodáno portugalskému námořnictvu.

Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 200 ch biplace
Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 200 ch biplace

Donnet-Denhaut Lorraine 230 ch byl stroj který vznikl v jediném kusu. Objednán byl v červenci 1917 a odpovídal konstrukcí DD 200 hp biplace, rozdílem byl motor Lorraine pohánějící čtyřlistou vrtuli. Experimentální a přijímací středisko námořního letectví v Saint-Raphaël stroj č. 1001 převzalo koncem roku a prožil zde vcelku dlouhou kariéru, vyřazen byl kvůli opotřebování až v prosinci 1918. Co se týče výkonů, nejsou známy. Dalším typem odvozeným od DD 200 ch biplace byl Donnet-Denhaut Hispano Suiza 200 ch triplace. Jak již bylo řečeno, většina létajících člunů létala bez hlavňové výzbroje, při vyhlížení ponorek nebyla potřeba. Výjimkou byly střediska námořního letectví v Dunkirku a Benátkách, která byla blízko bojových linií. V okolí Benátek byla situace víceméně vyrovnaná, výkony a výzbroj rakousko-uherských hydroplánů byly podobné. V Dunkirku ale německé stroje vyzbrojené dvěma kulomety "Spandau" zanechaly krvavou stopu na zde sloužících FBA 150 ch. Proto na počátku roku 1917 začaly zkoušky silněji vyzbrojené verze DD 200 ch. V květnu 1917 zahájil v Dunkirku provozní zkoušky první stroj, a 28. července bylo objednáno prvních 15 (č. 801-815) sériových. Ty dorazily během září, k americkým jednotkám v říjnu. Tyto stroje se od svých „dvoumístných“ předků lišily upravenou příďovou pozicí, která dostala zdvojený pohyblivý kulomet Lewis, a také novým střelištěm v trupu hned za vrtulí, které mělo další pár. Celkem bylo postaveno 80 kusů, z nichž nejméně 60 bylo přiděleno francouzským a americkým základnám v okolí Dunkirku a sloužily jako doprovod svým slaběji vyzbrojeným protějškům.

Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 200 ch triplace
Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 200 ch triplace

Protože tyto „třímístné“ stroje byly pro tak těžkou výzbroj dost podmotorované, během roku 1918 začaly práce na Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 275 ch triplace. Tento letoun se podstatně lišil od dosavadní firemní produkce – měl nová čtyřkomorová křídla o shodném rozpětí, motor Hispano-Suiza 8 Fb, mírně se lišil tvar trupu i ocasních ploch. Prototyp byl předán Experimentálnímu a přijímacímu středisku v Saint-Raphaël až v listopadu 1918, jestli stihl první vzlet před podepsáním příměří není známo. I tak bylo už 30. října objednáno 30 kusů s čísly 3001-3030, které byly přezvaty během roku 1919 a většina z nich sloužila ve škole palubních střelců v Hourtinu až do roku 1924. Další byly užívány leteckou školou v Berre, a další prodány do civilních rukou. V mnohokrát zde zmiňovaných starších pramenech jsou obě „třímístné“ verze směšovány do jedné, označené DD.9. Podle této verze historie byl třímístný Donnet-Denhaut stavěn až v roce 1918, měl křídla o shodném rozpětí, ale motor o výkonu 200 koní. Prototyp měl vzniknout v květnu 1918, sériové stroje pak měly později mít motor 8 Fd o 260 koních a kvůli jejich nedostatku snad také hvězdicové Salmsony (Canton Unné) Z9 o stejném výkonu. Že toto není pravda dokazují i fotografie ukazující jasně dvě různé třímístné varianty. Pokud se mluví o bojovém nasazení „DD.9“, očividně jde o 200 ch triplace, poválečné využití k dálkovým letům a civilními aerolinkami se týká 275 ch triplace.

Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 275 ch triplace
Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 275 ch triplace

Pokud je známo, pouze dva další národy používaly létající čluny Donnet-Denhaut. V obou případech šlo o stroje objednané Francouzi a později předané dál. Spojené státy po svém vstupu do války uzavřely spolupráci s francouzským námořnictvem, která zahrnovala i výcvik a vybavení leteckých jednotek US Navy. V rámci toho Francouzi Američanům dodali značné množství letadel, včetně Donnet-Denhautů. Kromě nich Američané pro svou školu v Lacanau-le Moutchic obdrželi také Telliery HS 200 ch a HS 200 ch canon, Georges Lévy Renault 280 ch, Hanriot HD.2 a také nejméně čtyři Sopwithy Clerget 130 ch (Baby). Co se týče Donnet-Denhautů, bylo identifikováno nejméně 59 kusů – 25 DD 200 ch triplace, 32 DD 200 ch biplace a 2 DD 160 ch Lorraine. Byly používány na základnách v Dunkirku, Île-Tudy, Le Croisicu a Saint Trojan a samozřejmě ve zmíněné škole v Lacanau-Le Moutchic. V listopadu 1918 byly všechny přeživší stroje vráceny francouzskému námořnictvu, kromě dvou strojů, které byly poslány do USA, pravděpodobně ke zkouškám. Stejně jako u Francouzů sloužily DD 200 ch triplace pouze v Dunkirku. Několik dvoumístných DD 200 ch sloužilo také v portugalském námořním letectvu. Tyto stroje si Portugalci neobjednali, šlo o vybavení francouzské základny v Aveiru které Portugalci obdrželi po jejím uzavření. Portugalci je tedy zařadili do služby až po skončení války, sloužily ovšem ve Força de Armada až do konce 20. let. Středisko bylo Portugalcům oficiálně předáno 10. prosince 1918 a spolu s ním 18 DD 200 ch, z nichž pouze 10 bylo letuschopných. Spolu s nimi získali také Telliery HS 200 ch a Georges Lévy Renault 280 ch.

Konec války znamenal, že se velké množství letadel dostalo na civilní trh. Jerôme Donnet toho, podobně jako jiní, využil ke zřízení vlastních aerolinek. Compagnie Maritime Aérienne J. Donnet, zřízená v roce 1919 s kapitálem dvou milionů franků a se sídlem v Sidi Abdallah-Ferryville v Tunisku, ale přežila jenom krátce kvůli nedostatku spolehlivých hydroplánů. Následující rok vznikla Société Maritime de transports aériens Aéronavale, jejímž ředitelem byl zakladatel společnosti Lioré et Olivier Fernand Lioré. Aéronavale si zažádala o přidělení civilní linky z Marseille do Alžíru přes Baleáry, to jí ale bylo zamítnuto jako příliš nebezpečné. Náhradním řešením se stala trasa Antibes-Ajaccio, která byla v roce 1925 prodloužena přes Tunis do Bône. Po selhání LeO H-6 Aéronavale, která měla pouze čtyři piloty, koupila tři civilizované „DD.9“, ve skutečnosti DD 275 ch triplace. Jejich zadní střeliště bylo zakryto, oba cestující seděli na přídi, jednen z nich vedle pilota. Dostaly nátěr krémově bílou barvou a s imatrikulací F-ADDX, F-ADDY a F-ADDZ byly zaregistrovány v říjnu 1921, jen měsíc před slavnostním otevřením linky. S výjimkou F-ADDZ (No. SFAé 3030), který byl zničen při nehodě, byly stroje vyřazeny v roce 1928, dva roky po sloučení Aéronavale s Air-Union.

Reklama

Počátkem roku 1918 vznikl jediný Denhautův válečný dvoumotorový typ, Donnet-Denhaut 400 ch bimoteur. Tento stroj s téměr 23metrovým rozpětím měl dva motory umístěné v tandemu a tří až čtyřčlennou osádku. Námořnictvo objednalo sérii 30 kusů, poměrně rychle ale po válce vymizel ze služby. V té době už Denhaut pro společnost nepracoval – kvůli jakýmsi rozporům koncem roku 1918 odešel a krátce poté se stal technickým ředitelem oddělení hydroplánů ve firmě Société des Automobiles Bellanger Frères. Místo něj se novým designérem stal mladý inženýr Maurice Percheron. Jeho prvním dílem se stal další velký létající člun, P.10. Vycházel z podobných požadavků jako výše zmíněný dvoumotorový „DD.10“ na stroj podobné kategorie jako byl britský Felixstowe F.2A, měl ovšem tři motory, pravděpodobně Hispano-Suiza 8 Fb, ovšem jiné prameny zmiňují motory Lorraine. Zalétán byl někdy na konci roku 1918 a měl být i úspěšný, nejspíš kvůli podepsání příměří ale nepřišla žádná objednávka. Vznikla také zvětšená verze P.15, s rozpětím 33,5 metru, délkou 22,8 metru a plánovanou rychlostí 165 km/h. Tu měly poskytnout čtyři motory Renault o výkonu 450 koní, umístěné v tandemovém uspořádání v kapotovaných gondolách mezi křídly. Plánovanou výzbroj představoval kanon ráže 75 mm v přídi, a měl být také schopen nést 12 cestujících v kryté kabině na přídi a snad i dalších 18 v zadní části trupu. Jestli začaly nějaké práce na stavbě P.15 není jisté, určitě ale nikdy nevzlétl.

Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 400 ch bimoteur
Donnet-Denhaut Hispano-Suiza 400 ch bimoteur

A to byl poslední létající člun, který firma navrhla. Konec války znamenal konec zakázek a aby firmu Donnet zachránil před bankrotem, přeorientoval ji na automobilovou výrobu. I továrna v Neuilly-sur-Seine několik let zela prázdnotou, výroba probíhala v novém závodu v Alpách. Percheron již pod vlastním jménem v roce 1923 navrhl pro Société d’Études et de Construction d’appareils de Télémécanique P.18, zvláštní hrbatý plovákový průzkumný dvouplošník se samonosnými křídly a motorem Lorraine 12 Db, jeho výkony byly ale naprosto mizerné. To byl, kromě návrhu snad prvního francouzského bezpilotního letadla z téže roku, jeho poslední pokus o práci v letectví. Později se dal na cestování a psaní „mystické“ literatury o Asii. Denhaut pak ve stejné době pro Bellangery navrhl dvoumotorový hlídkový létající člun Bellanger-Denhaut BD-22, postavený v nějakých devíti kusech, a dvouplošný kluzák, firma ale v roce 1925 zanikla a její oddělení hydroplánů převzal Lioré et Olivier. Další jeho zastávka byla ve společnosti France Aviation, kde postavil prototyp Denhaut Hy.479, a nakonec ve firmě Villiers.

Davilla, James J. Soltan, Arthur M. French Aircraft of the First World War. Flying Machines Press, Stratford 1997. ISBN 0-9637110-1-0.
Novara, Heinz J. et al. Marine Aircraft of the 1914-1918 War. Harleyford Publications, Letchworth 1966. 
Morareau, Lucien. Les hydravions Donnet-Denhaut de l'Aviation Maritime Française, Avions no.88, 2000/07.
Morareau, Lucien. Les hydravions Donnet-Denhaut de l'Aviation Maritime Française, Avions no.89, 2000/08.
Liron, Jean. Les hydravions de Francois Denhaut, Le Fana de l'Aviation 1987/01-03.
https://www.postedeschoufs.com/aeronavale/1870_1918/bapteme_feu/bapteme_feu.htm

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více