Jokosuka P1Y Ginga [Frances]

Yokosuka P1Y Ginga - přehled verzí

Yokosuka P1Y - přehled verzí



Japonské jméno:
銀河 - Ginga - Mléčná dráha
白虎 - Byakkō - Bílé světlo
極光 - Kyokkō - Jitřenka



Allied reporting name: "Frances"



Označení Provedení letounu - popis
Y-20 označení projektu, který vznikl na základě specifikací 15-Shi z roku 1940 práce započaly začátkem roku 1941
P1Y1 15-Shi - prototypy 6 prototypů, motory NK9B Homare 11
P1Y1 11 Ginga do konce roku 1943 44 sériových bombardérů, do října 1944 453, 10. 1944 zařazen do výzbroje, několik set úprav pro zvýšení spolehlivosti,
motory NK9B, později NK9C Homare 12. Varobeny tyto výzbrojní varianty:
P1Y1 11 Ginga 1x kulomet Type 92 ráže 7,7 mm a kanón Type 99-1 ráže 20 mm na konci kabiny
P1Y1a 11A Ginga 2x pohyblivý kanón Type 99-1 ráže 20 mm
P1Y1b 11B Ginga 1x kanón v přídi a na konci kabiny dvojkulomet Typ 2 ráže 13,0 mm
P1Y1c 11C Ginga 3x kulomet Type 2, 1x v přídi a zdvojený na konci kabiny
P1Y1-S 21 Byakkō 1 letoun jako experimentální noční stíhač od společnosti Nakajima, bez zájmu za strany námořnictva.
P1Y2-S 26 Kyokkō 96 nočních stíhaček postavila od 06. 1944 společnost Kawanishi, motory MK4T-A Kasei 25a
P1Y2 16 Ginga většina z těchto stíhačů bylo upraveno do podoby bombardovacích letadel, vyrobeny tyto výzbrojní varianty:
P1Y2 16 Ginga 1x kulomet Type 92 ráže 7,7 mm a kanón Type 99-1 ráže 20 mm na konci kabiny
P1Y2a 16A Ginga 2x pohyblivý kanón Type 99-1 ráže 20 mm
P1Y2b 16B Ginga 1x kanón v přídi a na konci kabiny dvojkulomet Typ 2 ráže 13,0 mm
P1Y2c 16C Ginga 3x kulomet Type 2, 1x v přídi a zdvojený na konci kabiny
P1Y3 13 Ginga vycházel z verze P1Y1, poháněn motory Homare 21
P1Y4 12 Ginga vycházel z verze P1Y1, poháněn motory Homare 23
P1Y5 14 Ginga vycházel z verze P1Y1, poháněn motory Mitsubishi Ha-43-11 MK9A
P1Y6 17 Ginga pouze o projekt navržený na základě verze P1Y2 16 s výškovými motory Kasei 25c
Ginga model 33 pracovní název nedokončené stavby prototypu, který byl určen k přepravě sebevražedné pumy Óhka 22
MXY10 nelétající atrapa mající tvar a přibližné rozměry bombardéru P1Y. Atrapa byla vyrobena ze dřeva a plátna. Neznámý počet.
P1Y? nerealizovaný projekt bitevního letounu s 12 - 16 kanóny Type 99-2
Yokosuka 天河 Tenga projekt vycházejíci z P1Y, ale poháněného proudovými motory Ishikawajima Ne-30 o tahu 8.34 kN (1.870 lbf)



Vyrobeno celkem 1 098 letounů tohoto typu.
Výroba proběhla u společností:
第一海軍航空技術廠 - Dai-Ichi Kaigun Kōkū Gijutsu-shō (1st Naval Air Technical Arsenal), Yokosuka - projektové práce
中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha, Koizumi, Ota - výrobeno 1 002 letadla
川西航空機株式会社 – Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha, Nauro - vyrobeno - 96 letadel



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, 1987, Reprinted 1990, ISBN: 0-87021-313-X.
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Jinno Masami, Azusa tokubetsu kougekitai: Bakugekiki "Ginga" sanzen kiro no kouseki (japonsky), Tokyo, Kojinsha, 2007, ISBN: 4-769-82545-5
Famous Airplanes of the World, Special Edition Vol. 1, Navy Bomber "Ginga" [Frances], Bunrindo Co., Ltd., Japan, September 2000
URL : https://www.valka.cz/Jokosuka-P1Y-Ginga-Frances-t32538#117522 Verze : 1

Yokosuka P1Y


Historie a vývoj:


V Japonsku se psal rok 2000 (pro západní svět byl rok 1940), v tomto roce přijalo císařské námořní letectvo do své výzbroje dvoumotorový bombardér Mitsubishi G4M (ve spojeneckém kódu Betty). Velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu) dodržovalo pravidlo, že v době zařazení nového letounu do své výzbroje, požadovalo, aby konstrukční týmy zahájily práce na nových projektech stejného typu. Většinou se tak podařilo zabezčit kontinuální modernizaci letectva. Tento systém byl sice dosti nákladný, ale přinesl výhodu v tom, že když právě přijatý typ letadla začal svými výkony zaostávat, byl už pro výrobu připraven jeho moderní nástupce. Kaigun Kōkū Hombu tedy v roce 1940 sestavilo specifikace 15-Shi a v těchto specifikacích byly technické požadavky na rychlý dvoumotorový bombardér, který měl operovat z pozemních základen. Požadavky na nový letoun byly náročné, maximální rychlost měla být na úrovni právě do výzbroje zařazené palubní stíhačky Mitsubishi A6M2 Reisen (Zero), nosnost pum a dolet měl být na úrovni již zmíněného středního bombardéru G4M1 Betty. Letoun měl navíc být schopen střemhlavého náletu pod úhlem až 60° a pod trupem měl v případě potřeby nést jedno torpédo. Specifikacemi byly určeny také pohonné jednotky, těmi byly právě vyvíjené osmnáctiválcové motory Nakajima Homare 11. Tyto nové motory měly jen mírně větší průměr, než jaký měly čtrnáctiválcové motory Nakajima Sakae, ale slibovaly výkon jednoho sta koní na každý válec (toho motory Sakae nikdy nedosáhly).

Technické požadavky byly předány přímo konstruktérům ve vývojovém oddělení 1. námořního leteckého technického arzenálu v Yokosuce (第一海軍航空技術廠 - Dai-Ichi Kaigun Kōkū Gijutsu-shō, Yokosuka). Zde počátkem roku 1941 vznikl projekt označený Y-20. Vedením projektu byli pověřeni dva inženýři Masao Yamaha a Tadanao Mitsuzi. Zde si dovolím malé odbočení - inženýr Tadanao Mitsuzi, který měl na starosti aerodynamiku letounu, pracoval dlouho po válce na návrhu rychlostních vlaků Shinkansen. Projekt bombardéru Y-20 představoval po aerodynamické stránce velice propracovaný středoplošník s trupem ve tvaru doutníku. Do pumovnice bylo možno zavěsit dvě pětisetkilogramové pumy, v trupu již nebylo místo pro palivové nádrže a tak veškerá zásoba paliva byla nesena v čtrnácti nádržích uložených v křídlech. Kaigun Kōkū Hombu posoudilo a následně schválilo projekt, brzy následovala objednávka na šest letadel ověřovací série, stavba těchto letadel byla objednána u společností 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima) ve městě Koizumi. Zde došlo k prvnímu podstatnému zdržení – čekalo se na motory Homare, u kterých nebyl ještě dokončen vývoj, a motoráři se potýkali se závadami omezujících spolehlivost motorů.


Nový letoun dostal označení P1Y1 15-Shi (15試陸上爆撃機, 15-Shi Rikujō Bakugekiki), písmeno "P" znamenalo, že se jedná o pozemní útočný letoun, tato kategorie nebyla v námořním letectvu dosud použita, první ze šesti objednaných letounů vzlétl poprvé v srpnu 1943. Prototypy můžeme od sériových letounů odlišit dle mohutného sběracího potrubí, prototypy měly výfukové plyny svedeny na bok motoru a u sériovýh strojů již byly výfuky individuální pro každý válec. Na výrobní lince v Koizumi se již od února 1943, tedy půl roku před vzletem prototypu rozeběhla intenzivní příprava na sériovou výrobu. První vyráběná verze byla označena P1Y1 Model 11 (銀河11型, Ginga 11-gata) a dostala, dle tehdy platného systému označování letadel, bojové jméno Ginga (Mléčná dráha - jap.), poháněna byla motory Homare 11, několik strojů dostalo mírně výkonnější motory Homare 12. Výzbroj byla tvořena dvacetimilimetrovým pohyblivým kanónem Typ 99 model 1 v přídi a stejná zbraň byla ve hřbetním střelišti na konci pilotní kabiny. Letoun to byl výkonný a měl velmi dobré letové vlastnosti, ale to byly pouze dvě dobré zprávy. Největším problémem byly velmi malá spolehlivost motorů Homare. Motorářům nebyl poskytnut čas na jeho odladění, mnoho konstrukčních týmů tyto motory použilo ve svých projektech pro námořní i pro armádní letectvo a tak na motorářskou továrnu společnosti Nakajima byl vyvíjen velký tlak, aby rychle zavedla tyto motory do výroby v co možno nejvyšším počtu. Výroba se sice rozeběhla, ale u nových motorů se projevovaly vážné problémy, největším byl asi neočekávaný pokles plnícího tlaku vzduchu, ten sebou přinášel dosti značné snížení výkonu, navíc jen málokterý motor Homare 11 dosahoval vypočteného výkonu a verze Homare 12 na tom byla jen o málo lépe.


U nových bombardérů Ginga se k problémům s motory se přidaly také časté závady na hydraulice, to byl ale dosti častý problém u japonských konstrukcí letadel. Problémy to byly takřka kritické, projevovaly se nejen za letu, ale i na zemi. Není proto divu, že námořnictvo nespěchalo se zařazením bombardérů Ginga do výzbroje a tak výroba jela "na sklad". Během výroby docházelo k neustálému vylepšování a odstraňování závad (počet zavedených změn ve výrobě byl v řádu stovek). Vyrobeny tak byly další verze P1Y1a Model 11A (銀河11甲型, Ginga 11 Kō-gata) a P1Y1b Model 11B (仮称銀河11乙型, Kashō Ginga 11 Otsu-gata), obě byly poháněny motory Homare 12, odlišná byla jen výzbroj ve hřbetním střelišti první verze zde nesla kulomet Type 2 ráže 13 mm a druhá verze měla tuto zbraň zdvojenou. V prototypu zůstala verze P1Y1c Model 11C (仮称銀河11丙型, Kashō Ginga 11 Hei-gata), která nesla v přídi místo kanónu kulomet Typ 2 a ve hřbetním střelišti bylo opět kulometné dvojče. Tyto verze již měly zadní ostruhové kolečko fixované ve vysunuté poloze, tato úprava umožnila částečné zjednodušení hydraulického systému.


Usilovná práce konstruktérů a techniků na odstranění závad se nakonec projevila a v říjnu 1944 byl bombardovací letoun Ginga přijat do výzbroje námořního letectva. Toto přijetí do výzbroje však neznamenalo, že nové bombardéry okamžitě zasáhly do bojů, nejdříve se musely jednotlivé jednotky na nový typ přezbrojit, vycvičit a až potom byly převedeny do operačního stavu. Do bojů pak zasáhly od jara posledního válečného roku. Spojenci byli překvapeni vysokými výkony nových japonských bombardérů, Japoncům se podařilo zasadit několik tvrdých úderů, často však za cenu značných vlastních ztrát. Jako příklad bych uvedl operaci Tan č. 2 (第二次丹作戰, Dainiji Tan Sakusen ), což byl krycí název pro útok na atol Ulithi, kde v té době byla základna amerického námořnictva. Operace začala 9. března 1945, kdy nad Ulithi proletěl japonský průzkumný letoun Nakajima C6N1 Saiun, ten podal japonskému štábu informace, na jejich základě byl dne 11. března proveden samotný útok. V Ulithi v té době kotvil 58. operační svaz viceadmirála Marca A. Mitshera. Útok provedla speciální útočná jednotka Azusa (梓特別攻撃隊), která pro tuto operaci vyčlenila čtyřiadvacet útočných letounů P1Y1 Ginga, pět průzkumných letounů C6N1 Saiun a létající člun Kawanishi H8K2 Emily, ten měl navádět útočné bombardéry. Zde musím zmínit skutečnost, že pro osádky bombardérů se jednalo o sebevražednou operaci, protože neměly palivo pro zpáteční let, každý letoun nesl osmisetkilogramovou pumu. Letouny vzlétly v devět hodin ráno ze základny Kanoya (鹿屋市, Kanoya-shi) ležícím v jižním výběžku ostrova Kyushu, čekal je let na vzdálenost téměř 3 000 km. Nedlouho po startu začala, pro technické závady, opouštět sestavu první letadla, nakonec se jich odpojilo celkem třináct, některá přistála na základnách Okinawa, Minamidaito a na Yapu, některá skončila ve vlnách oceánu. Přibližně v polovině této dlouhé cesty se letouny dostaly do prudké bouře, které rozdělila skupinu na jednotlivé letouny, nad Yapem se od jakžtakž znovu uskupené, ale velmi prořídlé jednotky odpojily doprovodné letouny. Nad cíl se dostaly pravděpodobně pouze dva bombardéry, úspěšná byla pouze osádka jednoho z nich, této osádce se podařil zásah těžkou pumou do zadní části paluby letadlové lodě USS Randolph (CV-15). Zabito bylo 27 námořníků a 105 jich bylo zraněno, letadlová loď byla na dva týdny vyřazena z boje. Druhá osádka takové štěstí neměla a svrhla svou těžkou pumu na jeden z ostrůvků, který si ve tmě zřejmě spletla s obrysy letadlové lodě.

Spojenecká zpravodajská služba dala tomuto stroji kódové jméno Frances, spojenečtí piloti tyto bombardéry respektovali pro jejich výkony, ale ani tyto výkony nedokázaly osádky japonských bombardérů ochránit před značnými ztrátami. Spojenecká nadvlád ve vzduchu byla takřka absolutní. Kaigun Kōkū Hombu stále častěji nasazoval tyto výkonné stroje k sebevražedným náletům.

Zbývá nám popsat ještě několik verzí tohoto letounu, za prvním takovým pokusem stali technici 302. Kōkūtai a její velitel "otec nočních stíhačů“námořní kapitán (海軍大佐 Kaigun Daisa) Yasuna Kozonó, zde létala jedna upravená Ginga, s neoficiálním označením (銀河11型改造夜戦, Ginga 11-gata Kaizō yasen). Letoun nesl dva šikmo uložené kanóny ústícími na hřbetě trupu za kabinou. Za druhým pokusem stali konstruktéři společnosti Nakajima, ti upravili jeden letoun do podoby noční stíhačky prototyp byl označen jako P1Y1-S Byakkō Model 21 (仮称白虎21型, Kashō Byakkō 21-gata) Byakkō (Bílé světlo – jap.),tento letoun nesl pravděpodobně výzbroj čtyř dvacetimilimetrových kanónů Typ 99 model 1 a jeden pohyblivý kulomet Typ 2. Není zcela jisté, zda šikmé kanóny ústily nad a pod letoun nebo všechny pálily šikmo vzhůru, v tomto směru nejsou prameny jednotné, shoda nepanuje ani v počtu těchto strojů, většinou se píše o jediném prototypu, ale nalezl jsem i údaj o třech prototypech. Naopak jisté je, že o tyto stroje nemělo zájem námořnictvo a tak se do výroby nedostaly.

Jinak tomu bylo u společnosti 川西航空機株式会社 – Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha (dále jen Kawanishi), zde vzniklo 96 těžkých stíhacích letadel P1Y2-S Model 26 Kyokkō (試製極光26型/Shisei Kyokkō 26-gata) Kyokkō (Polární záře - jap.). Tato letadla byla poháněna motory od konkurence - čtrnáctiválci Mitsubishi MK4T-A Kasei 25 Kō, tyto motory byly spolehlivější, ale ani ony nepomohly stíhačkám k úspěchu. Námořní letectvo o tyto stíhače nemělo zájem a tak byla velká část upravena do podoby bombardovacích letounů P1Y2 Model 16 (仮称銀河16型, Kashō Ginga 16-gata). I zde byly různé varianty lišící se navzájem pohyblivou výzbrojí, takže krom již zmíněné základní verze zde máme P1Y2a Model 16A (仮称銀河16甲型, Kashō Ginga 16 Kō-gata), která odpovídala verzi P1Y1a, dále P1Y2b Model 16B (仮称銀河16乙型, Kashō Ginga 16 Otsu-gata), ta odpovídala verzi P1Y1b a konečně verze P1Y2c Model 16C (仮称銀河16丙型, Kashō Ginga 16 Hei-gata) odpovídala verzi P1Y1c. Rozdíl byl v pohonných jednotkách P1Y1 byly poháněny motory Nakajima NK9C Homare 12 a P1Y2 nesly motory Mitsubishi MK4T-A Kasei 25 Kō.

Všechny letouny Ginga mohly nést pod křídly dvě přídavné nádrže po 600 litrech, v případě potřeby mohly být do pumovnice vestavěny další přídavné nádrže - dvě po 315 litrech a jedna o objemu 385 litrů. To se ale musely demontovat zavěsníky pro pumy, které umožňovaly např. odhození pumy při střemhlavém náletu.

Zvláštní úprava byla provedena na třiceti letounech Ginga, úprava představovala montáž šestnácti až dvaceti šikmo uložených pevných kanónů ráže 20 mm (Typ 99 model 2) do pumovnice, tyto letouny měly být použity při útoku na základny bombardérů B-29 Superfortress na Marianách, kde měly palbou kanónů zničit bombardéry a pozemní zařízení letiště.


Letouny Ginga měly sloužit jako nosiče sebevražedného letounku MXY7 22 Ohka Model 22 a pro tuto činnost byla navržena verze P1Y3 Model 13 (仮称銀河13型, Kashō Ginga 13-gata), ale mohla být použita jako normální bombardér, kdy mohla nét dvě pomy po 800 kg. Pravděpodobně zůstalo pouze u prototypu nebo několika málo kusech ověřovací série. Poháněn byl motory Homare 21. Rozpětí křídel bylo zvýšeno na 22,0 m. (Ohka 22 byla poháněna motokompresorovým motorem Tsu-11, na jeho zkouškách se podílel třetí prototyp P1Y1, který sloužil jako létající laboratoř pro tyto motory).

Další verze zůstala pouze v prototypovém stádiu byla označena jako P1Y4 Model 12 (仮称銀河12型, Kashō Ginga 12-gata), základem byla verze P1Y1, ale změněné byla pohonné jednotky, byly to motory Homare 23 se vstřikem paliva a u těchto motorů byl definitivně odstraněn problém se ztrátou výkonu.


V projektovém stádiu zůstal P1Y5 Model 14 (仮称銀河14型, Kashō Ginga 14-gata), který měl být poháněn motory Mitsubishi MK9D Ha-43-42 o výkonu 2 200 k.


V prototypu zůstal P1Y6 Model 17 (仮称銀河17型, Kashō Ginga 17-gata), který byl poháněn motory Mitsubishi MK4T-C Kasei 25 Hei, letoun byl pravděpodobně i zalétán.


Rýsovací prkna konstruktérů nepřekročil projekt dálkového bombardéru, který vycházel z konstrukce P1Y1, označen byl jako Ginga Model 33 (仮称銀河33型, Kashō Ginga 33-gata), letoun měl být čtyřmístný a měl nést čtyři pumy o celkové hmotnosti 3 000 kg.

Od roku poloviny roku 1943 byly zahájeny práce na projektu útočného letounu Tenga (試製天河, Shisei Tenga), což měla být Ginga poháněná proudovými motory Ishikawajima Ne-30, v roce 1944 byl letoun dokončen, motory však dodány nebyly. K jejich zástavbě mělo dojít v roce 1945, ale práce přerušila kapitulace, letoun nebyl zalétán.

A zbývá nám poslední typ Yokosuka MXY10, jednalo se o nelétající atrapu Gingy vyrobenou ze dřeva a plátna, která měla být vystavena na falešných letištích.



Jednotky používající P1Y:


302. Kōkūtai
521. Kōkūtai
522. Kōkūtai
523. Kōkūtai
524. Kōkūtai
701. Kōkūtai
706. Kōkūtai
752. Kōkūtai
761. Kōkūtai
762. Kōkūtai
763. Kōkūtai
765. Kōkūtai
1001. Kōkūtai
1081. Kōkūtai
Miyazaki Kōkūtai
Toyohashi Kōkūtai
Yokosuka Kōkūtai



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, 1987, Reprinted 1990, ISBN: 0-87021-313-X.
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Jinno Masami, Azusa tokubetsu kougekitai: Bakugekiki "Ginga" sanzen kiro no kouseki (japonsky), Tokyo, Kojinsha, 2007, ISBN: 4-769-82545-5
The Maru Mechanic No. 46, Ginga and Type 1 Attack Bomber, Ushio Shobō (Japan), May 1984.
Famous Airplanes of the World, Special Edition Vol. 1, Navy Bomber "Ginga" [Frances], Bunrindo Co., Ltd., Japan, September 2000
Edwin M. Dyer, III, Japanese Secret Projects, Experimental aircraft of the IJA and IJN 1939-1945, Midland Publishing Ltd., UK, Hersham, Surrey, 2009, str. 81-82., ISBN 978 1857803 372
Václav Němeček, Vojenská letadla 3., Naše vojsko, Praha rok 1992, 3. doplněné vydání, ISBN 80-206-0117-1
Václav Němeček, Letadla 39-45, Yokosuka P1Y Ginga, Letectví a kosmonautika č. 14/1981, ročník LVII, str. 81/551, vydavatelství Naše vojsko,
http://www.combinedfleet.com/ijna/p1y.htm
http://www.aviastar.org/air/japan/yokosuka_p1y.php
www.warbirdsresourcegroup.org
www.avionslegendaires.net
www.cofe.ru/avia/Y/Y-31.htm
http://www.airwar.ru/enc/bww2/p1y.html
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Jokosuka-P1Y-Ginga-Frances-t32538#117524 Verze : 3
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více