Caudron G.3 - Nečekaně dlouhověký

Caudron G.3 byl z koncepčního hlediska letounem zastaralým již v době vypuknutí prvního světového konfliktu. Přesto se těšil velké popularitě a vyráběl se ještě dlouho po válce. Používala ho celá řada zemí a mnoho pilotů na něm získalo své první zkušenosti. Má na kontě řadu zajímavých akcí, mj. přistání na střeše Galeries Lafayette.

První let bratří Wrightů inspiroval řadu podnikatelů, konstruktérů i dobrodruhů ke stavbě letadel. Mezi ně patřili bratři Gaston a René Caudronovi. Jejich první dvojplošníky Avion Type A a A2 vycházely z typu Wright Flyer. Měly centrálně umístěný motor Anzani s výkonem 18 kW, který přes válečkové řetězy poháněl dvě tlačné vrtule. Další stroj, Type Abis z roku 1911 již měl trupovou gondolu, sedmiválcový motor Gnome o výkonu 51 kW nebo Anzani s výkonem 44 kW a tažnou vrtuli. Ocasní plochy byly vyneseny na příhradových nosnících daleko dozadu. Tato koncepce zůstala zachovaná i u dalších řad letounů.

Začátek úspěšné řady

Type B byl dvoumístnou verzí Abisu. Type F byl jednomístný akrobatický speciál, postavený v roce 1913 pro pilota M. Chanteloupa. Jeho dvojmístná cvičná verze, poháněná výkonnějším motorem Gnome (59 kW) nebo původním Anzanim, byla označena jako „Type G“. V lednu 1914 se objevila modifikovaná varianta G.2, která se stala základem celé úspěšné řady letadel. Na tomto stroji se poprvé objevily trojúhelníkové svislé ocasní plochy, jež se staly charakteristickým rysem letounů Caudron.

Caudron G.3D2 v britském Hendonu

Dalším typickým znakem Caudronu G.2 bylo výrazně větší rozpětí horní nosné plochy, přičemž k příčnému řízení sloužilo kroucení pružných konců žeber. Z horního křídla vycházely horní vzpěry ocasních nosníků. Spodní jasanové vzpěry byly okované, tedy zároveň sloužily jako třecí plocha k brzdění. Procházely osou podvozku a vybíhaly vpřed, kde tvořily ližinu proti převrácení. Letoun měl dvojitá kola hlavního podvozku.

G.2 byla prvním strojem bratří Caudronů, který se v roce 1914 dočkal bojového nasazení u Escadrille C.11 (C – Caudron). Osádku tvořili pozorovatel (vpředu) a pilot (vzadu). Druhou jednotkou používající jednomístnou verzi byla CM.39 (M – Monoplace). Pozorovatel zůstával na zemi, protože měl ze svého stanoviště špatný výhled. Jednomístné G.2 byly nasazeny během obléhání Namuru nebo při bitvě v Marně v září 1914.

V únoru 1915 na frontu dorazila nová verze. Caudron G.3 a G.2 byly po přezbrojení převedeny ke cvičným úkolům. Několik kusů G.2 odkoupili Australané a Britové. Escadrille CM.39, přezbrojená na dvoumístné G.3, vypustila z názvu písmeno „M“. Caudron G.3 byl „militarizovanou“ verzí G.2. Úpravy spočívaly především ve velkých obloukových výřezech v horním a spodním křídle, jejichž cílem bylo zlepšit nevalný výhled ze stanoviště pozorovatele. Na některých strojích byla vyměněna stanoviště letců, pilot tedy seděl vpředu. Po pravdě, nebylo to šťastné řešení, protože výhled pozorovatele se příliš nezlepšil a piloti si stěžovali, že v této konfiguraci je přistání s letounem mnohem obtížnější. Na druhou stranu velkou výhodou Caudronu G.3 byla stabilita za letu, neboť v té době se používaly jednoduché fotografické kamery bez jakékoli kompenzace. Navíc měly G.3 snadnou pilotáž a velmi dobrou stoupavost.

Za úspěchem Caudronu G.3 stojí i to, že byl dostupný včas ve velkých počtech. Výroba probíhala nejprve v Rue a v roce 1914 byla přesunuta do Lyonu. Caudron G.3 se stal jedním z prvních francouzských hromadně vyráběných letounů. Kvůli rostoucím požadavkům i ze strany Spojenců bylo nutné otevřít druhou továrnu, v Issy-les-Molyneaux. Caudron vyrobil celkem 1423 kusů. Potez, Blériot a Deperdussin dalších 1027 v licenci; 233 kusů bylo vyrobeno ve Velké Británii a 166 v Itálii. Pozoruhodné je, že bratři Caudronové, jako výraz vlastenectví, nikomu neúčtovali licenční poplatky.

Caudron G.3 se vyráběl v několika verzích: G.3A2 byla určena pro řízení dělostřelecké palby. G.3L2 byla poháněna slabším motorem Anzani a sloužila pro kurýrní lety. Další dvojice byly cvičnými letouny, přičemž G.3D2 byla poháněna hvězdicovým motorem, zatímco G.3E2 rotačním motorem. Stejný letoun pro pokračovací výcvik a kondiční lety, upravený na jednomístný, nesl označení „G.E1“. Cvičná G.3R1 (rouleur) měla zkrácené rozpětí, znemožňující vzlet, a sloužila pilotním žákům pro nácvik pojíždění, úvodních fází vzletu a výběhu po přistání.

Na frontě

Marcel Bloch a Henry Potez se pokoušeli Caudron G.3 vyzbrojit. Nutno říci, že to neměli snadné, zvláště pokud seděl pozorovatel vpředu. Ale ani výměna pozic příliš nepomohla, protože nosníky, jejich výplet a dvě směrovky značně omezovaly výstřelné pole, nehledě na fakt, že stanoviště osádky byla poměrně stísněná. Nejdále se dostal Louis Blériot, který upravil stanoviště letců přesunutím nádrží. Prototypem byla G.3 No. 985, zalétaná 15. července 1915. Příliš se nerozšířila, protože v té době již byly na frontě mnohem lépe vyzbrojené letouny.

Francouzský Caudron G.3 při pojíždění

Od základní verze G.3 byl odvozen Type J, vybavený místo kol dvěma velkými plováky a jedním malým pod ocasními plochami. Pohon zajišťoval výkonnější motor Gnome (73 kW), umožňující překonání většího odporu vody. Kromě toho existovaly obojživelné verze Type H a Type K, kterým zůstala pod plováky kola.

Plovákové letouny Type J byly určeny pro službu na francouzských lodích. Nejméně jeden z nich byl prodaný do Číny. Obojživelné verze létaly u námořního letectva ze základen na pobřeží a zajišťovaly hlídkování. S jedním z těchto letounů uskutečnil René Caudron 8. května 1914 vzlet z provizorní plošiny vztyčené na přídi nosiče hydroplánů Foudre. Jednalo se o první vzlet letounu z paluby lodě ve francouzských dějinách.

První jednotkou používající Caudrony G.3 byla výše zmíněná Escadrille C.11. Kromě pozorování a řízení dělostřelecké palby občas trápila nepřátelskou pěchotu shazováním ocelových šipek (flechette). Mnohem větší význam měly pokusy s nasazením bezdrátových vysílaček probíhající od března 1915 v okolí Verdunu. Díky tomu byla spolupráce s dělostřelci mnohem efektivnější než při shazování vzkazů na padáčcích nebo signalizace pomocí praporků.

V té době používalo Caudrony G.3 pět jednotek a dalších 10 bylo ve výstavbě. V květnu byly Caudrony G.3 vyzbrojeny další tři letky. Do srpna 1915 bylo na frontě „papírově“ celkem 128 Caudronů G.3 připravených k nasazení. Spolu s nimi však již bylo ve výzbroji 31 výkonnějších dvoumotorových Caudronů G.4, které začaly „trojky“ u prvosledových jednotek pomalu nahrazovat.

Přezbrojování na G.4 bylo skutečně pomalé: ještě v únoru 1916 se ve výzbroji nacházelo 141 Caudronů G.3, což představovalo 17 % všech francouzských průzkumných letadel. Rychlý konec službě G.3 učinil až rozkaz vrchního velení z 12. července, který nařizoval všem jednotkám vyzbrojeným Caudrony G.3 předat své stroje pomocným útvarům. V srpnu již bylo na frontě registrováno posledních 12 Caudronů G.3.

Caudron G.3 v Madridu

Osádky G.3 dosáhly během krátké služby několika sestřelů. Des. Chaput a des. Gambier sestřelili 27. dubna 1915 Rumpler Taube pomocí pušky. Jejich stroj také schytal dva zásahy. Dne 12. června se des. Chaputovi podařilo přinutit k přistání Fokker Eindecker.

Další příležitost se této dvojici naskytla 15. června. Díky Chaputově obratnému manévrování se Gambierovi podařilo zasáhnout Rumpler C.I, aniž jeho střelec dostal příležitost použít k obraně palubní kulomet. Rumpler se zřítil s kulometem mířícím vzhůru, střelec byl tedy pravděpodobně mrtvý nebo těžce zraněný. Rumpler jim byl přiznaný jen jako pravděpodobný, protože kvůli nízké mlze neviděli dopad.

Jean Chaput byl povýšen na četaře a vyznamenán Médaille militaire, což mu zachránilo život: Dne 10. července byl během hlídkového letu napaden Fokkerem E.III. Jeden projektil se zaryl do medaile, proto nedošlo k perforaci hrudníku. Ppor. Jean Chaput dosáhl 16 sestřelů. Padl v boji 6. května 1918.

Budoucí eso kpt. Joseph Vuillemin se svým pozorovatelem por. Dumasem otevřelo 15. září 1915 své skóre, které nakonec čítalo sedm sestřelů. Na Caudronu G.3 začínalo i další slavné eso, des. René Fonck. Dosáhl sice pochvalné citace za odvahu, ale první ze 75 sestřelů se mu podařil až po přezbrojení na Caudron G.4 v říjnu 1915.

V cizích službách

Caudron G.3 se dočkal nečekaného rozšíření. Británie v březnu 1917 nakoupila G.3 pro své rychle se rozrůstající letectvo. Postupně jím bylo vyzbrojeno sedm perutí RFC a pět záložních perutí a dalších 139 strojů převzalo RNAS. Spíše než na frontě se G.3 proslavily jako cvičné letouny, v nichž získaly zkušenosti stovky britských pilotů. Kromě Británie používala G.3 k výcviku i Austrálie.

Nejpozoruhodnější akcí typu G.3 bylo pátrání po německém lehkém křižníku Königsberg, který se po potopení parníku City of Winchester a lehkého křižníku Pegasus ukrýval v deltě řeky Rufiji v dnešní Tanzanii. Dva Caudrony G.3 se měly stát očima „popravčí čety“ tvořené dvěma monitory Severn a Mersey, které křižník nakonec zlikvidovaly. Caudron G.3 dokonce svrhl několik bomb – ty ale Königsberg nezasáhly. Ostatně, cílem bylo především odpoutat pozornost Němců od blížících se monitorů.

Není bez zajímavosti, že Caudron G.3 se stavěl v roce 1914 i v Německu u firmy Gotha. Pod označením „LD.3“ (Land Doppeldecker) byl postaven jeden kus přesné kopie, přesto do výroby šla mírně upravená LD.4. Zprvu jen pro výcvik zakoupila 12 Caudronů G.3 Čína. Později se používaly při potlačování povstání. Podle svědectví britského pilota Cecila Lewise většina z nich létala ještě v roce 1920. V roce 1932, po mukdenském incidentu, poslední zbývající kusy ukořistili Japonci.

Portugalská G.3 vyrobená PMA ve 20. letech

Rusko objednalo 20 G.3 a na základě dobrých zkušeností se rozhodlo pro licenční výrobu dvoumotorových G.4. Carské letectvo caudrony používalo hlavně pro dálkové průzkumné lety a spolupráci s dělostřelectvem.

Jeden kus cvičné verze zakoupilo Japonsko – o další zájem neprojevilo. Portugalsko převzalo dva kusy v roce 1916 a další čtyři v roce 1918. Bylo s nimi tak spokojeno, že PMA (Parque de Material Aeronautica) zakoupilo v roce 1922 (!) licenční práva a v průběhu dalších dvou let se vyrobilo 50 kusů.

V květnu 1915 vstoupila do války na straně Dohody Itálie. Jedním z prvních zahraničních letounů, které italské letectvo nakoupilo, byly právě Caudrony G.3. V Turíně byla zahájena licenční výroba a do června se zhotovilo dost strojů, aby mohla vzniknout 1. squadriglia pro řízení dělostřelecké palby. Italové byly s letounem nadmíru spokojeni, protože díky velké stoupavosti mohl operovat i v alpských oblastech.

Stejně jako ve Francii, i v Itálii získala některá budoucí esa své ostruhy právě v tomto typu. Jedním z nich byl druhý nejúspěšnější italský pilot čet. Silvio Scaroni. Válku ukončil v hodnosti poručíka a s 26 sestřely. Dalšími byli např. por. Ruffo di Calabria s 20 sestřely nebo por. Ferruccio Ranza se 17. Italové používali Caudrony G.3 v roli pozorovacích letounů až do roku 1917.

Francouzi dodali Rumunsku jako pobídku 44 G.3 v roce 1915, tedy ještě dříve než se oficiálně připojilo k Dohodě. Caudrony sloužily do roku 1917, kdy byly nahrazeny stroji Maurice Farman MF.11. Od podzimu 1917, kdy dorazil do Evropy, používal Caudrony G.3 také Americký expediční sbor. Pro primární výcvik sloužilo 192 kusů a dalších 50–60 bylo připraveno jako záloha v Toursu. Do ledna 1918 zůstalo provozuschopných jen 12 kusů.

Britská G.3 demonstruje typickou krátkou gondolu

Caudrony G.3 tvořily po válce základ letectev mnoha zemí: Argentiny, Belgie, Brazílie, Dánska, El Salvadoru, Finska, Hondurasu, Kolumbie, Peru, Srbska, Řecka, Turecka a Venezuely. Kromě vojenských letectev používaly G.3 i populární létající cirkusy, soukromí piloti a civilní organizace.

Jednou ze zajímavých akcí bylo přistání na střeše Galeries Lafayette v centru Paříže, dotované 25 000 franky. Odměnu, vypsanou již v roce 1914, získal 19. ledna 1919 pilot Jules Vedrines. Narazil sice do krytu výtahu, ale vyvázl bez zranění. V dubnu 1921 francouzská zkušební pilotka Adrienne Bollandová s letounem Caudron G.3 jako první žena přeletěla Andy mezi Argentinou a Chile. Vzhledem k délce služby se dochovalo několik exemplářů Caudronu G.3 v expozicích v britském Hendonu, v Paříži, v Madridu, v Bruselu a Riu de Janeiro.

Foto: archiv valka, Armée de France, DoD, RAF

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1-2/2015 vydavatelství Naše Vojsko.