Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 2. Teoretické základy sovětského vojenství

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 9.250

Komunistická ideologie kladla obrovský důraz na zpracování teoretických základů praktické činosti ve všech oblastech lidské činosti a vojenství v tom rozhodně nebylo výjimkou. Teoretické zpracování bylo považováno za znak vědeckosti, ale jen v tom případě, pokud bylo založeno na tzv. třídním přístupu a správné aplikaci klasiků marxismu-leninismu. Nikoli drobný problém byl ovšem ve skutečnosti, že v průběhu doby došlo několikrát ke změně v chápání onoho požadovaného třídního přístupu,  a také počet klasiků marxismu-leninismu a jejich oprávněných vykladačů se poněkud proměňoval v toku času. Stejně ale překvapí, že základní teoretické dílo „věnované systematickému výkladu hlavních tezí marxisticko-leninského učení o válce  a armádě“ se objevuje až ve druhé polovině sedmdesátých let.[1]

Zdá se, že teoretické problémy marxismu-leninismu v oblasti ozbrojeného zápasu si sovětští straniční teoretickové ve stejnokrojích dokázali ujasnit až ve druhé polovině šedesátých let, pravděpodobně teprve po konečném odeznění tzv. období kultu osobnosti a období voluntarismu. Jejich představy pak byly přetvořeny do ucelených textů až v polovině let sedmdesátých, přičemž jednotlivé aspekty vznikající teorie byly časopisecky publikovány.[2] Vzhledem ke skutečnosti, že jejich dávno zesnulý ideový guru se – na rozdíl od mnoha jiných oblastí lidské činosti - k vojenské teorii a s ní souvisejícím záležitostem niják zvlkášť nevyjadřoval, byla jejich práce mnohem obtížnější. Autorům proto asi dalo dost práce, než byli schopni zpracovat rozsáhlý  a souvislý texty se zaštítěním několika Leninovými citáty.[3] Knihu nakonec vytvořil kolektiv sedmi generálmajorů a deseti plukovníků, všichni doktoři či kandidáti filozofických věd, přičemž celkovou redakci všech pasáží prováděli tři generálové.

Reklama

Rozhodně však není možné tvrdit, že by sovětská vojenská teorie před koncem šedesátých let neexistovala, i když téměř naprostá absence odkazů v dané knize by tomu mohla nasvědčovat. Problémem byla samozřejmě ta skutečnost, že teoretické práce dřívějších období prostě trpěly v oněch změnách chápání principů, klasiků  a vykladačů. Dané téma zatím nebylo souhrně zpracováno a lze se s ním seznámit pouze studiem jednotlivých vojenskoteoretických prací, které byly v poválečném období knižně nebo časopisecky publikovány. Z hlediska chronologického lze dané období rozdělit na čtyři časové úseky, přičemž jako mezníky je možné stanovit zásadní změny v politickém a vojenském vedení státu – Stalinovu smrt v březnu 1953, odvolání maršála Žukova z funkce ministra obrany v říjnu 1957 a odvolání Nikity Chruščova ze všech funkcí v říjnu 1964.

 

1.1. Období 1945 – 1953

Základním problémem sovětské armády v tomto období se stala nekritická glorifikace výsledků druhé světové války, která zcela podvázala rozvoj sovětského vojenského myšlení. Rozhodující úlohu v tom hrál sám generalissimus Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin, označovaný za největšího vojenského teoretika všech dob. V projevu tehdejšího sovětského ministra ozbrojených sil, maršála Sovětského svazu Nikolaje Alexandroviče Bulganina, k 30. výročí existence Rudé armády v únoru 1948 byla provedena nová klasifikace sovětské vojenské vědy.[4] Tu maršál Bulganin rozdělil na dva stupně, přičemž nižším stupněm bylo vojenské umění (strategie, operační umění, taktika), vyšším stupněm pak názory samotného Stalina, jeho teoretické výroky k vojenské problematice. 

Vojenská věda, vytvořená soudruhem Stalinem, zahrnuje nejen otázky taktiky, operačního umění a strategie, tj. otázky vlastního vojenského umění, ale též i otázky ekonomických a morálních možností jak vlastní země, tak i země nepřítele. Geniálnost soudruha Stalina jako vojenského theoretika spočívá především v tom, že zevšeobecňuje zkušenost válek, že po prvé v historii vytvořil vojenskou vědu, která překročila rámec vojenského umění a tím vyvrátila tradice staré „klasické“ vojenské vědy, zahrnující jen otázky taktiky a strategie… Soudruh Stalin též všestraně vypracoval otázky vojenského umění jako součást vojenské vědy. Vytvořil theorii operačního umění, soudobé taktiky a strategie … Vojenské umění, vytvořené soudruhem Stalinem, vyznačuje se též řešením i takového důležitého problému součinosti všech druhů vojsk v boji a operaci na základě masového použití dělostřelectva, tanků a letectva. Soudruh Stalin nově postavil a rozřešil všechny základní otázky soudové útočné a obrané operace.[5]

Adorace Stalinových zásluh v období druhé světové války měla charakter zvláštního přístupu nomenklatury k vůdci a v budoucnu se několikrát opakovala. Ovšem to, že Stalinovy vojenské představy a zkušenosti z druhé světové války měly rozhodující význam i pro budoucnost, byla pro rozvoj sovětské vojenské teorie zničující Důkaz lze nalézt v dalším příspěvku jinak neznámého generála Isajeva, jenž se v závěru věnuje i perspektivám:

Soudruh Stalin, veliký theoretik a praktik soudobého vojenského umění, obohatil sovětské vojenské myšlení, vojenskou vědu, učením o úloze trvale působících faktorů, rozhodujících o výsledku války … po prvé v dějinách válečného umění nezvratně dokázal, že o osudu války nerozhodují náhodné, dočasné okolnosti, jako je překvapení, nýbrž trvale působící faktory: pevnost zápolí, morální duch armády, množství a kvalita divisí, výzbroj armády, organisátorské schopnosti velitelského sboru … Anglo-američtí váleční paliči připravují novou světovou válku s cílem dobytí světovlády. Avšak jejich strategie je chybná, stejně jako byla strategie německo-fašistických dobyvatelů. Dávno již uplynula doba, kdy vojevůdci buržoasních armád mohli v oblasti strategie říci nové, pokrokové slovo. Nemohou je říci proto, že jejich válečné cíle odporují společenskému vývoji. Vedoucí angloameričtí vojenští činitelé a generální štáby se pokoušejí přizpůsobit si zkrachovanou německo-fašistickou dobrodružnou strategii. Sní o „bleskové válce“ pomocí atomové bomby. Avšak tatao nejnovější atomová varianta „bleskové války“ zůstává stejně dobrodružnou jako dříve, a má ještě menší vyhlídky na úspěch než strategie hitlerovských dobyvatelů.[6]

Reklama

Navíc Josif V. Stalin se ve svých veřejných prohlášeních stavěl velice rezervovaně k problematice atomových zbraní, což – bez ohledu na jeho opravdové názory, které však dodnes zůstávají předmětem sporů[7] – výrazně ovlivňovalo všechny sovětské autory v oblasti vojenské teorie. Nejznámější Stalinovo prohlášení ohledně atomových zbraní pochází ze září 1946 a dostalo se mu celosvětové pozornosti, neboť k němu došlo během rozhovoru s americkým novinářem:

Nepovažuji atomovou bombu za tak děsivou zbraň, za jakou ji považují někteří politici. Atomové bomby slouží k zastrašení slabých, ale nejsou schopny rozhodnout o osudu války, protože na to prostě nestačí.[8]

V případě, že pro sovětského vůdce byly jaderné zbraně pouhým strašákem pro slabé, pouhým zesílením možností dělostřelectva a bombardovacího letectva, znamenalo toto stanovisko ustrnutí sovětské vojenské teorie na úrovni zkušeností druhé světové války. Stalinovy názory o trvale působících činitelích rozhodujících  o výsledku války (tzv. hlavních faktorech vítězství) se staly tak základem sovětské vojenské teorie v poválečném desetiletí, přičemž byly zcela nekriticky přebírány také v ostatních zemích.

 

1.2. Období 1953 – 1957

K výraznému odklonu od předchozích „zákonitostí“ došlo v sovětské vojenské teorii již půl roku po Stalinově smrti. Jako první proti Stalinovým trvale působícím faktorům války vystoupil šéfredaktor teoretického časopisu Vojennaja mysl, generál Nikolaj Alexandrovič Talenskij. Jeho článek,[9] týkající se zákonů vojenské vědy, byl o to překvapivější, že právě on sám o čtyři roky dříve Stalina velebil za objevení těchto zákonitostí.[10] Přesto se díky němu rozvinula mezi sovětskými vojenskými teoretiky bohatá diskuse, jež během necelých dvou let dosáhla pozitivního výsledku – bylo konstatováno, že vojenská věda se nemá zajímat o politický charakter státu, ale v prvé řadě o válečný konflikt jako takový.[11]

Nový impuls sovětské vojenské teorii dal ministr obrany maršál Georgij K. Žukov. Ten na podzim 1954 osobně řídil vojenské cvičení s reálným výbuchem jaderné bomby a živě se zajímal o všechny získané informace. Největší pozornost u něho vzbudily údaje o ničivém účinku jaderné zbraně na tanky a obrněné transportéry, jež však nepřevyšoval vzdálenost několika kilometrů od epicentra výbuchu. Maršál Žukov v tom viděl šanci na úspěch silných uskupení pozemního vojska i v případě jejich napadení malorážovými jadernými zbraněmi. Aniž by, jako Stalin, snižoval úlohu jaderných zbraní na „poněkud silnější dělostřelectvo“, domníval se, že lze stanovit taktické a operační postupy k dosažení cílů pozemními jednotkami bez ohledu na údery jaderných zbraní.[12] V prosinci 1956 maršál Žukov na shromáždění velitelů vojenských okruhů sám sebe představil jako zastánce těžkých tanků, které díky silnému pancíři z valné části eliminují účinky jaderných zbraní.[13] V rámci reorganizace pozemního vojska, která byla zahájena na jaře 1957, osobně rozhodl o vytvoření osmi těžkých tankových divizí, které se měly stát jádrem úderných uskupení, vedoucích bojové akce i za užití jaderných zbraní oběma stranami. Skupina vojenských teoretiků kolem maršála Žukova však nebyla jediná, takže již v létě 1955 se objevil alternativní názor ohledně nasazení jaderných zbraní, jenž se pomalu začal usazovat v hlavách sovětských politických představitelů. Jeho autorem byl generál Sergej Nikolajevič Krasilnikov, působící na Akademii generálního štábu (tedy v instituci, jíž se maršál Žukov vždy zdaleka vyhýbal). Ve svém obsáhlém článku, týkajícím se nasazení jaderných zbraní, představil mnohem pravděpodobnější alternativu budoucí války:

Systematické a mohutné údery strategického letectva by zasahovaly nejdůležitější zařízení vojenského průmyslu a důležité komunikační uzly. Navíc by neustálé útoky ponorek, hladinových plavidel a námořního letectva proti námořním komunikacím rozvrátily protivníkovo hospodářství a oslabily by jeho vůli k dalšímu boji … údery proti nepřátelským leteckýcm základnám a zařízením na výrobu jaderných zbraní by spolu s vlastní protivzdušnou obranou představovaly nejspolehlivější záruku bezpečí pro vlastní týl a dávaly by svobodu v rozhodování ohledně vedení operací pozemního vojska a válečného námořnictva.[14]

Krasilnikovova vize vyvolala zájem jak u nejvyšších politických představitelů, tak u některých maršálů a generálů. Hlavní slovo mezi nimi měl maršál Sovětského svazu Sergej S. Birjuzov, působící tehdy ve funkci hlavního velitele protivzdušné obrany. Tomu se velice zamlouvalo, že by výrazně stoupl význam jím řízeného druhu ozbrojených sil, ale maršál Žukov jeho požadavkům odmítal vyhovět. O to více ale na ně slyšel Nikita S. Chruščov, jenž měl pro Birjuzova slabost od bojových akcí

Reklama

v prostoru Stalingradu počátkem roku 1943.[15] Nepřekvapí proto, že maršál Birjuzov se, aspoň jak vypývá se stenografických záznamů stranických jednání, velmi aktivně podílel na Žukovově pádu v říjnu 1957. Lze předpokládat, že právě od něho měl své informace Nikita S. Chruščov, když nejslavnějšímu sovětskému vojevůdci druhé světové války vytýkal:

Soudruh Žukov špatně chápe význam nové techniku … Máme k dispozici mezikontinentální raketu i evropskou raketu, kterou můžeme zasáhnout celou Evropu, aniž bychom vytáhly paty z našeho území … Musíme naprosto změnit naše priority. A kde jsou Vaše návrhy, soudruhu Žukove? Četli jsme Vaše návrhy, ale je v nich něco nového? Nikoli. Vy totiž nechápete novou situaci, nevidíte to, co my již máme k dispozici, držíte kobylu za ocas, nikoli za uzdu![16]

 

1.3. Období 1957 – 1964 

Žukovův pád byl oficiálně zdůvodňován jeho zanedbáváním stranicko-politické práce v armádě, ze stenografických záznamů jednání stranických špiček však také vyplývá, že se řešily i otázky vojensko-strategické povahy. Navíc se zdá, že také sovětští vyšší velitelé pozemního vojska pochopili, odkud vítr vane. Pokud můžeme věřit jinak zcela nevěrohodným pamětem generála Majorova, razantně se měl o

Žukovově odvolání vyjádřit velitel Sibiřského vojenského okruhu generál Pjotr Kirillovič Koševoj:

V roce 1957 jednoznačně vystoupil na stranické konferenci svého vojenského okruhu proti rozhodnutí N. S. Chruščova a pléna Ústředního výboru KSSS ohledně odvolání G. K. Žukova ze všech funkcí. Velmi směle prohlásil: ´Přežili jsme válku, přežijeme i toto!´ V té době se takové názory neodpouštěly…[17]

Koševého chmurné představy se začaly brzy naplňovat. Jako perspektivní druhy ozbrojených sil bylo označeno vojsko protivzdušné obrany a od konce roku 1959 také nově vytvořené raketové vojsko strategického určení. Mnohem větší pozornost byla věnována válečnému námořnictvu, zvláště pak rozvoji ponorkového loďstva. Ruku v ruce s těmito změnami postupoval ve funkcích také maršál Birjuzov. Po úspěšném sestřelení amerického průzkumného letounu U-2 v květnu 1960 a po tragické smrti hlavního maršála dělostřelectva Mitrofana I. Nědělina[18] (po krátkém působení maršála Moskalenka v této funkci) převzal v dubnu 1962 funkci hlavního velitele raketového vojska strategického určení a v březnu 1963 se stal náčelníkem Generálního štábu ozbrojených sil. S jeho jménem je tak spojen nejen obrovský rozmach sovětské protivzdušné obrany a raketového vojska, ale také výrazná proměna sovětské vojenské teorie na přelomu padesátých a šedesátých let. Řízení prací nad rozpracováním vojenské teorie tzv. raketojaderného období byl pověřen jeden z Birjuzovových předchůdců ve funkci náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil, maršál Sovětského svazu Vasilij D. Sokolovskij. Ten se sice své funkce vzdal již v dubnu 1960, ale hlavním důvodem tohoto kroku byla s velkou pravděpodobností právě vytíženost při koncipování teoretických zásad údajně nové epochy. V roce 1961 se jeho kniha objevila na knižních pultech[19] a přes vvysoký náklad byla rychle rozebrána, takže o rok později muselo následovat další vydání. Kniha byla vydána nejen ve všech zemích sovětského bloku, ale dočkala se také překladu do angličtiny, francouzštiny a španělštiny.

Sokolovského kniha samozřejmě v ideologické rovině nepřekročila svůj stín a je vybavena standardním množstvím invektiv vůči imperialismu, nevědeckosti cizích vojenských teorií, jedinečnosti sovětského vítězství ve druhé světové válce apod. Zároveň však také do obecného povědomí zasadila termín „raketojaderná“ jako označení předpokládané budoucí války, strategických koncepcí obou protivníků, a také předpokládané likvidace valné části lidstva.

Raketové jaderné údery strategickými prostředky budou mít rozhodující, prvořadý význam pro výsledek soudobé války. Hromadné jaderné údery na strategické jaderné prostředky nepřítele, na jeho hospodářství a systém státní správy při současném rozdrcení ozbrojených sil na válčištích umožní dosáhnout politických cílů války v daleko kratší době, než tomu bylo v minulých válkách. S tímto druhem strategické činosti jsme nuceni v případě války počítat, poněvadž imperialistický blok připravuje válku, v níž chce zničit všechna města, průmyslové oblasti a objekty, dopravní uzly  a vyhladit všechno obyvatelstvo na celém území socialistických zemí jadernými údery. Hlavním cílem bude zničení hospodářství a prostředků ozbrojeného zápasu, narušení systému státní správy, demoralizace obyvatelstva, podlomení jeho vůle a schopnosti k odporu.[20]

Maršál Sokolovskij tak vojensky zaštítil představu Nikity S. Chruščova, který již během výše uvedeného zasedání stranických špiček v říjnu 1957 s obrovskou vehemencí tvrdil:

Mezikontinentální balistická raketa – to je absolutní zbraň. Balistická raketa přesně zasahuje západní kvadranty. Tato raketa dokáže splnit základní úkol zničení nepřátelských základen v libovolném bodu. Pokud pošleme vodíkové bomby na palubách bombardérů Tu-16, kolik z nich dosáhne cíle? Těžkjo říci, ale domnívám se, že jich mnoho nebude. Pokud tytéž bomby vyšleme na raketách, můžeme si být jisti, že bomby dosáhnou svých cílů. Nelze je zadržet, neexistují síly, které by to dokázaly.[21]

Pod jednoznačný vliv „raketojaderného“ prvku se v Sokolovského knize dostaly všechny druhy ozbrojených sil:

Válečná činost na pozemních válčištích bude mít i v příští válce velký rozsah, přestože se bude používat jaderných zbraní s velkým doletem. Konečné porážky nepřítele, obsazení jeho území, nastolení patřičného pořádku a mírového upravení všech otázek po válce může být dosaženo jen čiností pozemního vojska … Hlavním prostředkem ozbrojeného zápasu na pozemních válčištích v budoucí válce se stanou jaderné zbraně, dopravované na cíl raketami, převážně operačně taktickými,  i frontovým letectvem (bombardovacími letouny, bombardovacími stíhacími  i stíhacími letouny) … V ozbrojeném zápase na válčištích je nutno zničit především jaderné zbraně nepřítele. Bez zničení nebo umlčení jaderných prostředků nelze už dnes vůbec pomýšlet na úspěšné vedení jakékoli válečné činosti na válčištích – ať útočné nebo obrané. Tím ovšem neodpadá úkol rozdrtiti nepřátelské divize – tankové, výsadkové i motorizované.[22]

Na rozdíl od původních Žukovových představ z poloviny padesátých let bylo nyní pozemní vojsko odsouzeno k okupaci nepřátelského území, již dříve zdevastovaného raketojadernými údery, ke zničení zbytků nepřátelských sil a k nastolení okupačního režimu. Nic, co by vyšší velitele pozemního vojska, úporně nacvičující manévrový boj tankových a motostřeleckých jednotek za palebné podpory dělostřelectva a bojového letectva, mohlo aspoň trochu uspokojit. Místo střetu, kombinace palby a pohybu měli přijít do zpustošeného kraje a uklízet…

Chruščov a Sokolovskij však nevzali v úvahu jednu dosti podstatnou věc. Protože „raketojaderné“ zbraňové systémy měly k dispozici obě strany (a jak se ukázalo během karibské krize, Spojené státy americké v nich měly značnou převahu), takže se z válečného nástroje díky znalosti jeho devastačních účinků stal nástroj odstrašující. Pokud by mezi oběma velmocemi byla v těchto nástrojích dosažena parita, vznikla by rovnováha strachu a bylo možné pochybovat o tom, zda by ony strategické jaderné systémy byly vůbec použity. Tato úvaha ovšem vracela do hry standardní mechanismy operací pozemních vojsk a jejich podpory. Zdá se, že generál Koševoj měl pravdu, protože vyšší velitelé sovětského pozemního vojska přežili.

 

1.4. Období po roce 1964

Sokolovského kniha zůstala viditelným základem sovětské vojenské teorie po celá šedesátá léta.[23] Pod jejím krytím se však ještě v první polovině šedesátých let objevují náznaky nový teoretických koncepcí, které se vracejí k Žukovovým představám, ale modernizují je na podmínky šedesátých let. Skutečnost, že původní představa „raketojaderné“ války je poněkud zcestnáse stala zjevnou v okamžiku, kdy maršál Sovětského svazu Vasilij I. Čujkov dotáhl Sokolovského představy do samého závěru:

Pokud se imperialistům podaří zahájit světovou válku, tak protivníci, kteří disponují mohutnými prostředky jaderného napadení – mezikontinentálními řízenými střelami, letouny nosiči jaderných zbraní, atomovými raketonosnými ponorkami a raketovými hladinovými loděmi – se budou vzájemně snažit si co nejrychleji zničit svůj vojenský a ekonomický potenciál. Veškerá tato obrovská ničivá moc se obrátí proti politickým centrům a vojensko-ekonomickým oblastem obou soupeřů na celé zeměkouli, dále pak na velké komunikační uzly, strategické jaderné zbraně a jejich zásoby, na zálohy všech druhů vojsk. Válka se stane rozhodnou a zničující. Bude válkou globální, přičemž bojové akce se rozvinou na zemi, ve vzduchu, na vodě i pod vodou.[24] Pro politické vedení země však byla tato alternativa naprosto nepřijatelná. Již v roce 1964 proto začalo hledání východiska z patové situace, jež sice vyhovovala N. S. Chruščovovi, ale která byla nepřijatelná pro nové politické vedení a hlavně pro vojenské představitele, kteří nové vedení po realizovaném převratu podpořili. Jako první cesta z „jaderného patu“ se objevila možnost, že Sovětský svaz by provedl raketojaderný úder jako první, čímž by se mu s momentem překvapení mohlo podařit výrazně oslabit nepřátelský strategický potenciál. O této snaze, jež byla v naprostém rozporu se všemi politickými a propagandistickými deklaracemi sovětských představitelů, máme pouze drobné zmínky:

V oficiálních dokumentech se uvádělo, že nejpravděpodobnějším scénářem všeobecné jaderné války bude nenadálý nepřátelský jaderný úder, který bude Sovětským svazem odvrácen. Ovšem reálná teorie i praktické strategické plány měly jako hlavní variantu předstihující raketojaderný úder, který vůči agresorům provedou veškeré sovětské ozbrojené síly.[25]

Faktem je, že o předstihujícím jaderném úderu píše ve své knize také plukovník Karel Štěpánek, jenž v šedesátých letech působil na operačním sále Generálního štábu ČSLA a zde přepracovával mapy a přílohy operačních dokumentů, které do Prahy přicházely z Moskvy.[26]

Po předstihujícím jaderném úderu měla válka pokračovat podle standardních operačních vzorců – protivzdušná obrana měla v maximální míře eliminovat nepřátelský odvetný úder, a poté měly do útoku přejít úderná uskupení pozemního vojska za podpory vojenského letectva, válečného námořnictva a výsadkových jednotek.[27]

Ve stejné době však byla rozpracová ještě druhá cesta, která se v konečné fázi podobala oné cestě první, ale předpokládala, že k předstihujícímu a odvetnému úderu strategickými jadernými zbraněmi nemusí vůbec dojít. Tato teorie vycházela z rozboru americké strategické koncepce pružné reakce, jež byla schválena jako oficiální vojenská doktrína Spojených států amerických již v lednu 1962 a spojenci v Organizaci severoatlantické smlouvy ji přijali v lednu 1968.[28] Tato koncepce ještě více vyhovovala vyšším velitelům pozemního vojska, protože je zbavovala všech problémů, které jejich operačním plánům způsobovaly jaderné zbraně. V každém případě však pod krytím Sokolovského „raketojaderné“ strategie v šedesátých letech v Sovětské armádě vznikaly operační plány, ve kterých hlavní úlohu hrálo sovětské pozemní vojsko. Jednalo se o obrovský posun v teoretických koncepcích, jenž zatím nebyl v literatuře výrazněji zachycen, hlavně z toho důvodu, že po celé sedmdesátá léta Sověti lavírovali mezi oběma výše uvedenými cestami z „raketového patu“. Československé archivní prameny však toto váhání vcelku věrně zachycují, neboť např. operační plán z prosince 1977 předpokládá dvě alternativy válečného konfliktu – s užítím a bez užití jaderných zbraní.[29]


[1] Vojna i armija. Red. A. S. Milovidov. Moskva, Vojenizdat 1977. České vydání bylo připraveno v rekordním čase necelých šesti měsíců, viz Válka a armáda. Red. A. S. Milovidov. Praha, Naše vojsko 1977.

[2] Jednalo se o časopisy Vojennaja mysl, Vojenno-istoričeskij žurnal a další.

[3] Zatímco odkazy na publikace Vladimira I. Lenina se týkají spíše politických rozborů, odkazy na Karla Marxe a Friedricha Engelse se týkají ekonomických a vojenských aspektů. Odkazy na Engelsovy teoretické práce ohledně dějin vojenství jsou však velmi řídké, stejně jako odkazy na předchozí dílčí práce sovětských vojenských teoretiků. Z nich je několikrát zmíněn pouze Michail  V. Frunze a Michail N. Tuchačevskij. Naproti tomu je v knize velké množství odkazů na zahraniční literaturu, zde však jde pouze o ilustraci kritických výpadů vůči buržoazním a imperialistickým – tedy zcela nevědeckým – vojenským teoriím.

[4] Podrobněji viz Nejedlý, M.: K některým otázkám budování Čs. lidové armády v duchu sovětské vojenské vědy v letech 1948-1950. Historie a vojenství 12, 1963, s. 545-576.

[5] Bulganin, Nikolaj: Stalin a sovětské ozbrojené síly. In: J. V. Stalin – geniální vojevůdce. Praha, Naše vojsko 1950, s. 39-40.

[6] Isajev, Fjodor: Stalinův vojenský génius. In: J. V. Stalin – geniální vojevůdce. Praha, Naše vojsko 1950, s. 67, 74-75.

[7] K tomu podrobně Holloway, David: Stalin a bomba. Sovětský svaz a jaderná energie 1939 – 1956. Praha, Academia 2008.

[8] Viz Stalin, Josif Vissarionovič: Sobranije sočiněnij v 16 tomach. T. 16, gl. 40 (převzato  z http://www.iosif-stalin.su/pages/16/40/).

[9] Talenskij, Nikolaj: K voprosu o charaktěre zakonov vojenoj nauki. Vojenaja mysl 1953, no. 9, s. 20-30.

[10] Talenskij, Nikolaj: Soudruh Stalin – organisátor vítězství na frontách občanské války. In: J. V. Stalin – geniální vojevůdce. Praha, Naše vojsko 1950, s. 24, 29-30.

[11] O někotorych voprosach sovětskoj vojenoj nauki. Vojenaja mysl 1955, no. 3, s. 3-18; K itogam diskussii o charaktěre zakonov vojenoj nauki. Vojennaja mysl 1955, no. 4, s. 16-22.

[12] Pavlenko, Nikolaj Gerasimovič: Razmyšlenija o suďbě polkovodca. In: Maršal Žukov – polkovoděc i čelověk. T.2. Moskva, Novosti 1988, s. 125-148.

[13] Drogovoz, Igor: Tankovyj měč SSSR 1945–1991. Moskva, Pjeděstal 1999, s. 11.

[14] Krasilnikov, Sergej: K voprosu o charaktěre sovreměnoj vojny. Vojennaja mysl 1955, no. 8, s. 3-24.

[15] Fidler, Jiří: Za víru, vládce a vlast. Ruští a sovětští maršálové. Brno, Jota 2005, s. 53-55.

[16] Georgij Žukov. Stěnogramma okťabrskogo (1957 g.) plena CK KPSS i drugije dokuměnty. Red. A. N. Jakovlev. Moskva, MFD 2001, s. 392-393.

[17] Majorov, Alexanděr: Vtorženije. Čechoslovakija 1968 g. Moskva, Prava čelověka 1998, s. 223.

[18] Fidler, Jiří: Za víru, vládce a vlast. Ruští a sovětští maršálové. Brno, Jota 2005, s. 173-174. Maršál zahynul spolu s desítkami důstojníků svého velitelství během zkoušky prototypu mezikontinentální řízené střely RS-16, která při startu explodovala.

[19] Sokolovskij, Vasilij Danilovič Vojennaja stratěgija. Moskva, Vojenizdat 1961.

[20] Sokolovskij, Vasilij Danilovič: Vojenská strategie. Praha, Naše vojsko 1963, s. 341.

[21] Georgij Žukov. Stěnogramma okťabrskogo (1957 g.) plena CK KPSS i drugije dokuměnty. Red. A. N. Jakovlev. Moskva, MFD 2001, s. 428.

[22] Sokolovskij, Vasilij Danilovič: Vojenská strategie. Praha, Naše vojsko 1963, s. 345-346.

[23] Kromě první vydání z roku 1961 a druhého vydání z roku 1962 se v roce 1969 objevilo její třetí, upravené vydání. Tyto úpravy však již nemohl v úplnosti realizovat autor, který zemřel v roce 1968.

[24] Jaděrnyj věk i vojna. Red. V. I. Čujkov. Moskva, Vojenizdat 1964, s. 37.

[25] Istorija vojennoj stratěgii Rossii. Red. V. A. Zolotarev. Moskva, Kučkovo pole 2000, s. 442.

[26] Štěpánek, Karel – Minařík, Pavel: Československá lidová armáda na Rýnu. Praha, Naše vojsko 2007, s. 37.

[27] Drogovoz, Igor: Raketnyje vojska SSSR. Minsk, Charvěst 2007, s. 170.

[28] Fidler, Jiří – Mareš, Petr: Dějiny NATO. Praha – Litomyšl, Paseka 1997, s. 148-149.

[29] Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950–1990. Red. P. Luňák. Praha, Dokořán 2008, s. 253-282.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více