Padělky Československé medaile vítězství

Sběratelé vyznamenání se s padělky setkávají dnes a denně. Není se co divit, padělá se vše, na čem lze vydělat peníze. Padělání, třeba mincí je doloženo už ve středověku. Padělky lze rozdělit, vypůjčíme-li si filatelistickou terminologii, na padělky ke škodě sběratelů a na padělky ke škodě výrobců/distributorů.

Ty druhé, dobové, bývají obvykle z neznalosti věci často označovány jako dobové či nositelské kopie. Poptávka po nich byla dána několika faktory. Nejběžnější je skutečnost, že např. důstojník měl několik uniforem a aby nemusel při jejich střídání přendávat svá vyznamenání, koupil si několik stejných exemplářů vyznamenání. Například v carském Rusku měl generál až 13 druhů uniforem, od polní po dvorskou, zimní a letní provedení. A samozřejmě ty nejčastěji nošené měl v několika kusech, aby je mohl střídat. Dalším faktorem byla často dlouhá doba od udělení vyznamenání k jeho fyzickému předání. Např. ve zmiňovaném Rusku trvalo i několik měsíců od udělení dekretu k předání řádu. V těchto případech vyznamenaný zašel k nejbližšímu prodejnímu místu, třeba klenotníkovi nebo krejčímu šijícímu uniformy a řád si koupil.

Obvykle na výrobu každého vyznamenání byl kontrakt s jedním dodavatelem. Pouze v případech masového udělení byl kontrakt s více výrobci. Výrobců bylo v každé zemi více a ti obvykle vyráběli i ta vyznamenání, na která neměli kontrakt. Co se týče legálnosti takovéto výroby, záleželo na tom, jak právní řád té které země řešil otázku autorských práv. A také zda se jich někdo dovolával.

Uveďme si jeden případ z meziválečného Československa, a sice Československou medaili vítězství. Její historie je známá, takže jen stručně. V březnu 1919 dohodla Mezispojenecká komise v Paříži podrobnosti včetně názvu medaile (Medaile vítězství), designu, stuhy atd. Jednání se zúčastnili zástupci Francie, Belgie, Velké Británie, Řecka, Itálie, Japonska, Portugalska, Srbska, Siamu a USA.

V červenci 1919 francouzská vláda doporučila vládě USA, aby jejich zástupci v Praze a Varšavě nabídli Československé a Polské vládě podílet se na tomto projektu. Československo nabídku přijalo se známým výsledkem. Medaile byla zřízena zákonem č. 243 z 10. 4. 1920 a stanovy doplněny 13. 2. 1922. Výroba byla Ministerstvem národní obrany objednána v počtu 50 000 kusů u Státní mincovny v Kremnici, která celé množství dodala v prvním pololetí roku 1922. MNO zasílalo medaile oprávněným veteránům na základě jejich písemné žádosti a oproti zaplacení Kč 10,- včetně poštovného.

Tvůrce medaile, známý sochař profesor O. Španiel na jaře 1922, ještě než MNO začalo medaile distribuovat, zjistil, že Miloš Ptáček z Prahy nabízí tyto medaile k prodeji různým veteránským spolkům prostřednictvím nabídkových kuponů pod hlavičkou Dobročinné fondy družiny Československých invalidů (obrázek č. 1). Zašel na uvedenou adresu, v nepřítomnosti M. Ptáčka koupil od jeho sestry jednu medaili za Kč 12,50. Dále navštívil firmu Karnet a Kyselý na Žižkově a zjistil, že prodávají totožné medaile.  Pro pořádek nutno uvést, že osoby podílející se na podvodu, zřejmě z neznalosti nově zavedené medaile, ji v korespondenci a dokladech uvádějí jako dohodovou medaili nebo novou dohodovou medaili (na rozdíl od belgického modelu). Od firmy Karnet a Kyselý dostal 3 kusy předmětné medaile. Byl informován, že tato firma koupila 100 kusů padělků od firmy Johann Zineder, Vrchoslavice (u Jablonce), které měly být vyrobeny firmou J. Markovski syn, Jablonec nad Nisou. Původně nabízené medaile nesly, jako originál, podpis O. ŠPANIEL, ale na upozornění KaK byl podpis odstraněn. Podle Španiela je na medailích znát, že podpis byl dodatečně z raznic odstraněn. Všechny zajištěné padělky nesou na líci i rubu značku LA a mají „ouško tvaru dutého válce s ostrým zakončením“ jako prvních 1 000 kusů vyrobených v Kremnici a 5 kusů, které Kremnice před započetím výroby zaslala (15. 12. 1921) MNO k odsouhlasení. Zbytek oficiálních medailí, tj. 49 000 kusů bylo vyrobeno s „ouškem oblým, oválným“.  

O. Španiel na situaci upozornil okamžitě štábního kapitána Dr. Bičiště, oddělení Čsl. Válečného kříže a Revoluční medaile MNO.  Ministerstvo zveřejnilo v Národní politice dne 11. 5. 1922 výstrahu proti nedovolenému rozšiřování a prodeji padělků. Dále autor dne 17. 5. 1922 podal u Zemského trestního soudu v Praze trestní oznámení proti M. Ptáčkovi, firmám Karnet a Kyselý, J. Zineder a J. Markovski syn pro přečin dle §51 zák. o právu autorském. V tomto oznámení navrhoval, aby proti uvedeným osobám bylo zavedeno trestní přípravné vyšetřování, byli policejně vyslechnuti, provedeny u nich domovní prohlídky, zabaveny veškeré padělky, raznice a další materiál použitý pro výrobu padělků. Dále požadoval vyšetřit, jak podezřelí získali originál medaile, podle kterého padělky vyráběli. Muselo k tomu dojít buďto v Kremnici nebo na MNO v Praze.

Dne 15. 7. 1922 doplnil žalobce na výzvu soudu své trestní oznámení o další skutečnosti. V podstatě zrekapituloval skutečnosti zjištěné výslechy a domovními prohlídkami provedených u žalovaných. Ti se snažili těmto procedurám vyhýbat a zapírat. Např. M. Ptáček vypovídal, že koupil pouze pět padělků. Potom přidal na sedm. Nalezená faktura ho však usvědčila z nákupu padesáti kusů. Dále byla nalezena kopie jeho objednávky 500 kusů za Kč 6,- /kus nebo 1 000 kusů za Kč 5,-. Tvrdil, že nevěděl, že se jedná o padělky porušující zákon. V minulosti běžně obchodoval s medailemi, např. koupil 700 kusů „staré dohodové“ (belgický model) medaile za Kč 4,-/kus, Revoluční medaili atd. Noviny nečte. V  dopise nalezeném u firmy Zineder však urguje dodávku objednaných medailí s tím, že po zveřejnění aféry v novinách je musí urychleně prodat, aby neutrpěl ztrátu.

Žalobce dále uvádí, že MNO se připojuje k trestnímu řízení. Finanční prokuratura poslala dne 20. 6. 1922 MNO dopis, kterým ho informuje o probíhajícím řízení a žádá o sdělení, jak byla zajištěna autorská práva a zda ministerstvu vznikla nějaká škoda. V příloze dopisu byly poslány dvě předmětné medaile (obr. 2 a 3) v malých obálkách (obr. 4). Jedna z těchto medailí se ve VÚA dochovala. Ministerstvo odpovědělo, že autorská práva nebyla s autorem řešena a škodu při odhadovaném počtu padělků 100 kusů vyčísluje na 1 000 Kč.

O. Španiel prostřednictvím známých (např. vrátný Akademie) a příbuzných (bratr kpt. Oldřich Španiel) nakupoval padělky i u jiných obchodníků, např.:
Josef Krátký, Poříč 8, Praha II. 
Alois Legêro, Prodej stejnokrojových součástek ve velkém, Wenzigova 11, Praha II.
František  Haleš, První pražský nákupní pramen veškerých potřeb a výzbroje pro vojsko, četnictvo a strážníky, Finanční stráž atd., Malostranské nám. 38, filiálky Na Pohořelci a v Mladé Boleslavi
Ludvík Dukát, Brno
Mrňa, Brno
a další.

O tyto obchodníky rozšiřoval trestní oznámení, na jehož podkladě byli vyslýcháni a byly u nich rovněž provedeny domovní prohlídky, při kterých byly zabaveny padělky a příslušná korespondence. Trestní vyšetřování brněnských obchodníků bylo odděleno do samostatného případu.

Dne 29. 3. 1923 předložil O. Španiel soudu obžalovací spis na Miloše Ptáčka, Jana Zinedera a Rudolfa Markovského. Překvapivě se tam již neuvádí firma Karnet a Kyselý. Lze spekulovat, že pravděpodobně došlo k mimosoudnímu vyrovnání. V žalobě jsou shrnuta dosavadní zjištění uváděná v předchozích trestních oznámeních.

Ve stejný den žalobce požaduje na základě zajištěných dokladů výslechy několika desítek dalších svědků, a to jak osob které padělky prodávaly, ale i osob, které je kupovaly. Dále byla vyslechnuta Zdenka Krombergová z Podpůrného fondu družiny čsl. Válečných poškozenců. Měla sdělit, kolik medailí M. Ptáček jejich jménem prodal a předložit příslušnou smlouvu o spolupráci. Při výslechu uvedla, že měli s M. Ptáčkem dohodu o použití jména jejich organizace při prodeji medailí. Poskytli prodejci nálepky s logem, které lepil na zasílané medaile. Za to fondu odváděl Kč 1,- za každou prodanou medaili. Kontrola prodaných kusů se neprováděla, ale Ptáček jim za rok 1922 odvedl Kč 2 000,-. Protože prodával vždy Medaili vítězství spolu s Revoluční medailí, je zřejmé, že prodal nejméně 1 000 padělků. Vzhledem ke skutečnosti, že kontrola prodejů nebyla možná a při morálním profilu obžalovaného (již dříve byl stíhán pro majetkovou trestnou činnost) lze spekulovat, že bylo prodáno nejméně 2 000 padělků. Tomu by odpovídala i četnost jejich výskytu na dnešním trhu.

M. Ptáček a R. Markovský prostřednictvím pražského advokáta JUDr. Julia Katze podali dne 10. 4. 1923 proti žalobě společný odpor. V ní žalovaní napadají aktivní legitimaci žalobce. Uvádějí, že prof. Španiel provedl výtvarný návrh na objednávku MNO, dostal za něj zaplaceno a odevzdal ho ministerstvu, na které přešlo právo na rozmnožování. Tudíž žalobci žádná škoda vzniknout nemohla. Dále uvádějí, že autorský zákon se týká uměleckých děl, to však medaile není, je určena pro masovou výrobu, medaile a odznaky jsou průmyslové výrobky, kterými se živí celý průmysl v Jablonci a okolí. Takže se nemůže jednat o dílo umělecké, ale maximálně o umělecko-průmyslové. Navíc předmětná medaile nemá uměleckou hodnotu, protože je modifikací belgického modelu.

Jan Zineder také vznesl 10. 4. 1923 odpor proti žalobě prostřednictvím jabloneckého advokáta JUDr. Tobiáše Weila. Uvádí se v něm, že nejen za Rakouska, ale i v republice mohl kdokoliv medaile vyrábět. MNO jejich výrobu zadává u různých výrobců. Např. v roce 1920 objednalo u něj výrobu 4 000 kusů Čsl. válečného kříže. Tudíž panuje v kruzích odborných i v širokém obecenstvu právní povědomí, že kterékoliv státní medaile ochrany proti napodobení nepožívají. Dále se uvádějí prakticky totožné argumenty jako v  předchozím odporu.

Vrchní zemský soud v Praze argumenty obžalovaných neuznal a svým rozhodnutím ze dne 4. 5. 1923 připustil obžalobu u soudu nalézacího. Obžalovaný Jan Zineder předložil dne 26. 6. 1923 Zemskému trestnímu soudu návrh, ve kterém uvádí, že od svého zákazníka Karla Kučery v Praze obdržel vzorek Medaile vítězství s příkazem o výrobu vzorku. Nevěděl, že tím může spáchat trestný čin a dal vzorky vyrobit. Pracuje jako komisionář, sám žádnou výrobu nemá ani zaměstnance.

Žalobce podal 4. 12. 1923 II. žalobu, kde oproti první verzi doplňuje množství dalších osob, které od žalovaného koupily padělky, často v počtu desítek kusů. Dále tam prokazuje, že M. Ptáček prodával i po zahájení vyšetřování a po první domovní prohlídce u něj provedené.

Jan Zineder poslal dne 4. 2. 1924 prostřednictvím advokáta JUDr. Katze soudu vyjádření kde uvádí, že neumí česky, což by mohlo u soudního jednání způsobovat těžkosti, a proto volí písemnou formu. Dále uvádí, že po léta provozuje ve Vrchoslavicích u Jablonce komisionářství a obchoduje se všemi vojenskými odznaky a medailemi, které si nechává vyrobit u místních výrobců. Vždy od odběratelů dostal příslušné vojenské předpisy a vzorky.  Za republiky dodával 6 druhů medailí, které nabízel i Ministerstvu národní obrany, které si od něj objednalo v roce 1920 dodávku 4 000 kusů Československého válečného kříže. To mu uložilo, že je nesmí dodávat nikomu jinému. Předmětné medaile včetně válečných křížů vyráběla a prodávala řada výrobců. Proto se prostřednictvím advokáta obrátil na MNO, zda zákaz ještě platí a zda ministerstvo od něj objedná i Revoluční medaili nebo zda ji může volně prodávat. Odpověď však neobdržel. Když zjistil, že ji vyrábí řada výrobců, dal si ji také vyrobit a nabídl ji ministerstvu. To mu opět neodpovědělo a objednalo její výrobu u firmy Pichl v Praze. On sám i jeho odběratelé Ptáček a Kučera se opakovaně písemně v roce 1921 obrátili na ministerstvo s dotazem, zda mohou s revoluční medaili obchodovat. MNO neodpovědělo, zveřejnilo pouze v novinách sdělení, že jimi distribuované medaile jsou levnější než „padělky ve volném obchodu“. Žádný zákaz však nebyl vysloven.

V roce 1921 dodával větší množství medaile vítězství (belgický model) bez jakýchkoliv problémů. Koncem roku se dozvěděl, že bude zavedena Československá medaile vítězství. Žádal proto jako obvykle své dodavatele o obstarání příslušného předpisu a vzorku, aby předstihl své konkurenty jako Pichl, Adler, Hojtaš a další. Až v únoru 1922 mu firma Karel Kučera dodala čerstvě vydaný Almanach čsl. armády a vzorek medaile. Zineder vyrobil raznice a dal narazit několik kusů u firmy Ant. Markovský a syn v Jablonci. Následně dal vyrobit pro různé odběratele desítky až stovky kusů. Protože věděl, že MNO dosud medaile nedistribuovalo, všem písemně uvedl, že na sebe nebere zodpovědnost. Jím vyrobené raznice a dodávané medaile nikdy nenesly jméno O. Španiela (to je v rozporu se svědectvím Rudolfa Karneta). Popírá veškerou vinu a žalobu považuje za neoprávněnou.

Dne 6. 2. 1924 byl u soudu za přítomnosti žalobce, všech žalovaných a jejich advokátů uzavřen písemný smír. Žalovaní se zavázali zaplatit žalobci na vyrovnání požadovaných nároků a nákladů řízení Kč 6 000,- v měsíčních splátkách Kč 1 000,-. Dále slíbili nikdy v budoucnu Medaili vítězství nevyrábět a zničit veškeré padělky, raznice a polotovary, které se nalézají v jejich držení. Dále složili k soudu Kč 1 000,- pro MNO a Kč 109,80 na útraty soudní komise.

Tím skončil případ, který na dnešní poměry skončil poměrně rychle. Zůstává však stále několik otázek nezodpovězených. Např. přes velké úsilí O. Španiela nebylo zjištěno, odkud pocházela první medaile, podle které byly vyrobeny raznice padělatelů. Bylo policejně vyslechnuto 5 zaměstnanců Státní mincovny v Kremnici, od mistra po ředitele. Všichni vypovídali jak se raznice a medaile vyrábějí a jak se skladují. Všichni potvrdili, že k jejich odcizení nemohlo dojít. Jeví se pravděpodobným, že ke zcizení došlo na MNO. Zde se moc nevyšetřovalo, zřejmě si O. Španiel nechtěl znepřátelit potenciálního velkého zákazníka. A nelze si dělat přílišné iluze o poctivosti tehdejších úředníků zadávajících zakázky soukromým firmám.

Rovněž zůstává otevřena otázka značení medailí značkou LA, která se dosud v literatuře přičítá firmě Alexander Leisek, Litoměřice. Ve sbírkách se nalézají ojediněle i medaile ať už s podpisem medailéra či bez něj, které se liší od oficiální ražby i od uvedených padělků. Je pravděpodobné, že i někteří další soukromí výrobci si vyrobili raznice a zkušební odražky, ale publicita uvedené aféry je od větší výroby odradila.

Prameny:
Spis Zemského trestního soudu v Praze ve věci Vr 5665/22, SOA Praha
ÚVA Praha
Alexander J. Laslo, The Interallied Victory Medals of World War I, 2nd edition, Albuquerque 1992
Milan Baše, Mezispojenecká medaile – Medaile vítězství, 1989
Václav Měřička, Československá vyznamenání I. Část, Hradec Králové 1973