Jakovlev UT-3

Přehled verzí

Jakovlev UT-3


V polovině 30. let se mnoha zemích začaly objevovat specializované dvoumotorové cvičné bombardéry. V Německu to byl Focke-Wulf Fw 58 B Weihe, ve Francii Potez 56, ve Velké Británii Airspeed Oxford, a další. Protože sovětské letectvo také modernizovalo a přecházelo na dvoumotorové typy, jako byl Tupolev SB, v roce 1937 Sovět lidových komisařů rozhodl o potřebě vyvinout stroj podobné kategorie, se vzorem právě ve zmíněném Weihe. Projekty vypracovalo několik méně vytížených konstrukčních kanceláří - Rafaeljanc upravil svůj dopravní RAF-11, Gribovskij navrhl G-27 a Jakovlev svůj první dvoumotorový typ, AIR-17. Protože v té době již byl lidový komisař Alexej Ivanovič Rykov, od něhož byla zkratka AIR odvozena, zatčen, Jakovlev jméno brzy změnil na Ja-17 a nakonec na nenapadnutelné Samoljot no.17, zkráceně S-17.


S-17 byl samonosný dolnoplošník smíšené konstrukce, s křídly tvořícími jeden celek, se dvěma nosníky obdélníkového průřezu, příhradovými dřevěnými žebry a překližkovým povrchem. Křidélka byla potažena plátnem, od nich až k trupu pak na spodní straně křídla pokračovaly duralové odštěpné klapky. Trup pak byl svařen z trubek vyztužených dráty, přední část byla pokryta duralovým plechem a zadní látkou. Pilot seděl nad křídlem, za ním v odděleném prostoru střelec/radista, a v prosklené přídi navigátor, případně instruktor, který měl k dispozici druhé řízení. Ve spodní části přídě pak byl pumový zaměřovač. Mezi pilotem a radistou byla umístěna malá pumovnice s prostorem pro šest 50kg nebo tři 100kg pumy, a radista s navigátorem obsluhovali pohyblivé kulomety ŠKAS. Prototyp byl poháněn francouzskými motory Renault 6Q-01 Bengali o výkonu 220 koní. Ty byly zvoleny proto, že jejich licenční verze MV-6 právě přicházela do výroby. Vrtule byly rovněž francouzské, dvoulisté stavitelné typu Ratier 1363. Nádrže, každá o objemu 310 l, byly umístěny v kořenech křídel. Podvozek byl zatahovací, do motorových gondol, a ocasní kolečko pevné.


S-17 zahájil státní zkoušky 16. května 1938. Zkušební piloti letoun v zásadě chválili, pouze s několika návrhy na úpravy, mimo jiné aby křídla měla oddělitelné vnější panely kvůli usnadnění dopravy a oprav. OKB závodu č. 115 byla pověřena jejich provedením a také přípravou sériové výroby. 26. srpna 1938 byl prototyp předán NII VVS pro druhé kolo testů. V té době již dostal oficiální označení UT-3. Po úpravách měl vyztužené ocasní plochy, elektrohydraulický systém ovládání podvozku a klapek, a dostal také pevné dřevěné vrtule. Bylo vylepšeno chlazení motorů, a kola dostaly pneumatické diskové brzdy. V nové podobě byl S-17 uznán za vhodný pro přeškolovací výcvik osádek rychlých bombardérů a byla nařízena výroba série v tušinském závodě č. 81.


První série deseti strojů měla být v Tušinu postavena k 1. září 1939, ale kvůli různým problémům s přípravou byl první z nich dokončen teprve 4. září. Některé díly pro něj byly vyrobeny v závodě č. 115 a měl již motory MV-6 a stavitelné vrtule AV-3. Tou dobou bylo postaveno také několik dalších trupů a dílů pro další stroje, které ale závod č. 81 neměl příležitost dokončit. Mezitím dostal výrobní nákresy také závod č. 301 v Chimkách, dalším předměstí Moskvy, a v srpnu bylo rozhodnuto, že veškerá výroba má být přesunuta tam. Závod č. 301 měl s vyžitím rozestavěných strojů ze závodu č. 81 postavit dvě série po pěti strojích. První stroj, s výrobním číslem 301101 (závod 301, 1. série, 1. stroj), byl dokončen 1. září, tedy o tři dny dříve než jediný stroj dokončený závodem č. 81. V prosinci 1939 byl předán NII VVS, ale ukázal se být podstatně těžším než prototyp a hlavně těžiště bylo příliš vzadu, což znamenalo podstatně horší stabilitu a ovladatelnost. Zkušební pilot Pjotr M. Stěfanovskij prohlásil UT-3 za nevhodný pro sériovou výrobu a pro roli cvičného letounu.


V Chimkách se po letových zkouškách č. 301101 rozhodli dokončit ostatní stroje jako dvoumístné a neozbrojené. Jedině v konfiguraci pro pilotní výcvik, bez střelce, jeho kulometu a s prázdnou pumovnicí, měl totiž letové vlastnosti podobné prototypu. Devět dvoumístných UT-3 bylo předáno letectvu ke služebním testům, které proběhly mezi 15. květnem a 15. srpnem 1940. Zkoušky odhalily různé konstrukční i výrobní problémy a vedly i k několika haváriím. UT-3 v této podobně tedy zkouškami neprošel a bylo rozhodnuto ukončit jeho další výrobu v Chimkách, kde se místo toho začali chystat na produkci Jaků 1.


Stále to ovšem neznamenalo pro UT-3 definitivní konec, protože na počátku roku 1940 se na stavbu UT-3 začala chystat ještě jedna továrna. V leningradském závodě č. 47 převzali rozestavěné součásti z Chimek a Jakovlev, v té době již zástupce lidového komisaře pro letecký průmysl, do Leningradu jako šéfinženýra poslal jednoho ze svých spolupracovníků Je. G. Adlera - navzdory tomu, že v závodě č. 47 již šéfinženýra měli, G. I. Bakšajeva. V Leningradě se snažili vyřešit problémy, které odhalily dosavadní zkoušky. Jejich verze UT-3 byla dvoumístná, s hřbetním prostorem zakrytým a se zjednodušenou přídí, s proskleným stropem a bez typického prohybu. Leningradský UT-3 tak byl bez výzbroje a také bez radiostanice. První z místních UT-3, výrobní číslo 01147 (1. série, 1. stroj, závod 47) byl dokončen 26. července 1940. Komisariát leteckého průmyslu se rozhodl stavbu UT-3 v Leningrad podpořit také přesunutím prostředků a personálu Bakšajevovy OKB, což znamenalo přerušení prací na jeho vlastních projektech, např. stíhači s měnitelnými křídly RK-I. Bakšajeva a jeho lidi to samozřejmě nijak nepotěšilo, a Bakšajev byl velkým kritikem UT-3, který považoval za od základu chybnou konstrukci, vhodnou k výrobě leda po drastických úpravách. I proto se výroba v Leningradě vlekla a k listopadu 1940 bylo dokončeno pouze osm strojů.


Mezitím pod vedením Jevgenije Adlera pokračovaly práce na vylepšení UT-3. Jeho S-17A, čili "standardní stroj pro rok 1941", byl čistě cvičný dvoumístný stroj s žákem i instruktorem ve společné kabině, s žákem mírně vlevo vepředu a instruktorem mírně vpravo, aby měl volné zorné pole. Příď zůstala prázdná a postrádala prosklení. Podvozek byl nyní pevný, hydraulický systém byl odstraněn a klapky byly nyní pneumatické. Křídla dostala úhel náběhu 3°. Motory byly nyní MV-6A se zlepšeným chlazením válců, větší olejové chladiče a startovaly pomocí patron. Byla také o 150 mm prodloužena motorová lože. Státní testy i NII proběhly v dubnu a květnu 1941 a ukázaly podstatné zlepšení podélné stability a navzdory pevnému podvozku vyšší rychlost. Státními zkouškami prošel úspěšně a byl doporučen pro sériovou výrobu pod označením UT-3 2MV-6A, Adler mu ve svých pamětech dal jméno UT-3M. Vyhlídky konečně začaly vypadat slibně, ale začátek války opět vše změnil. Navíc byla ukončena výroba motorů MV-6 i hvězdicových MG-31, které byly zvažovány jako jejich náhrada. Ještě vznikl projekt "vzorového stroje č. 2", který měl mít dvojité ocasní plochy a vnější panely křídel mírně zkosené vzad, ale zůstal jen na papíře. Jakovlev UT-3 byl definitivně mrtev.


Gordon, Y.; Komissarov, D.; Komissarov, S. OKB Yakovlev: A History of the Design Bureau and its Aircraft. Midland Publishing, Hinckley 2005. ISBN 1-85780-203-9.
Gunston, Bill; Gordon, Yefim. Yakovlev Aircraft since 1924. Putnam Aeronautical Books, London 1997. ISBN 0-85177-872-0.
Andersson, Lennart. Soviet Aircraft and Aviation 1917-1941. Putnam Aeronautical Books, London 1997. ISBN 0-85177-859-3.
Якубович, Николай. Як-2/Як-4 л другие ближние бомбардировщики Яковлева. Эксмо, Москва 2015. ISBN 978-5-699-83372-6.
Котельников, В. П.; Засыпкин, Ю. В. Неизвестный Утенок, Авиация и Время 1997/05-06.
Balous, Miroslav. Jakovlev S-17/UT-3, L+K 2002/07.
URL : https://www.valka.cz/Jakovlev-UT-3-t55890#557270 Verze : 2
http://www.airwar.ru/enc/other1/ut3.html

Jakovlev UT-3 - Stroj 010147, první z leningradské výroby, s novou přídí a upravenou směrovkou. Navzdory poněkud nepovedenému přistání neutrpěl žádné škody.

Stroj 010147, první z leningradské výroby, s novou přídí a upravenou směrovkou. Navzdory poněkud nepovedenému přistání neutrpěl žádné škody.
URL : https://www.valka.cz/Jakovlev-UT-3-t55890#557345 Verze : 0
http://www.spaceavia.ru/?ItemID=1739&LevelID=2
http://www.spaceavia.ru/?ItemID=1740&LevelID=2
http://www.spaceavia.ru/?ItemID=1744&LevelID=2
http://www.spaceavia.ru/?ItemID=1745&LevelID=2
http://www.spaceavia.ru/?ItemID=1835&LevelID=2

Jakovlev UT-3 - Prototyp S-17.

Prototyp S-17.
Jakovlev UT-3 - Stroj 301101.

Stroj 301101.
Jakovlev UT-3 - Stroj 010147.

Stroj 010147.
Jakovlev UT-3 - Prototyp S-17A.

Prototyp S-17A.
Jakovlev UT-3 - Ja-19, prototyp dopravní verze UT-3.

Ja-19, prototyp dopravní verze UT-3.
URL : https://www.valka.cz/Jakovlev-UT-3-t55890#557343 Verze : 4
http://www.spaceavia.ru/?ItemID=1747&LevelID=2
http://www.spaceavia.ru/?ItemID=1749&LevelID=2

Jakovlev UT-3 - Projekt s motory MG-31F.

Projekt s motory MG-31F.
Jakovlev UT-3 - Projekt vzorového stroje č. 2.

Projekt vzorového stroje č. 2.
URL : https://www.valka.cz/Jakovlev-UT-3-t55890#557344 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více