Bojové nasazení systému S-75 (část 4. - Blízký východ 1967-82)

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 20.242

Šestidenní válka

Dalším letectvem, které muselo rozsáhle čelit PLRK systému S-75 se staly Izraelské vzdušné síly (IAF - Israeli Air Force). Stát Izrael, odjakživa obklopený nepřátelskými arabskými státy, byl schopen dlouhodobě přežívat jen díky silné armádě, jejíž nedílnou součástí bylo silné letectvo. V polovině 60. let se zdála být další válka mezi Izraelem a arabskými sousedy nevyhnutelná. Arabské státy se na konflikt mohutně připravovaly. Egypt, jakožto nejsilnější z nich, pro nadcházející konflikt horečně budoval obranný systém PVO podle sovětského vzoru. 

Když v červnu roku 1967 vypukla šestidenní válka, měli Egypťané k dispozici 25 plro SA-75 Dvina, doplněných silným radiotechnickým vojskem. Část těchto jednotek však byla přesunuta na Sinajský poloostrov, kde měly chránit uskupení egyptských vojsk připravujících se na vpád do Izraele. Izraelci však všechny arabské armády soustředěné na svých hranicích náhle rozdrtili preventivním úderem. Během šestidenní války (jak byl konflikt později nazván) se poprvé izraelští piloti utkali s “Tillim” (telegrafními sloupy) jak přezdívali raketám 11D. Celkem Izraelci narazili na dva plro SA-75 a čelili asi 12-20 odpáleným PLŘS. Izraelci nejsou tradičně příliš ochotní zveřejňovat vlastní ztráty, zřejmě byla sestřelena dvě letadla (možná dvě Mirage III, také se někdy hovoří o jednom Super Mystére). Pro egyptské PLRK  by tak šlo zřejmě jen o epizodní šarvátku, nebýt toho, že právě během tohoto konfliktu byly části obou komplexů ukořistěny izraelskými silami, i když těžce poničené leteckými údery. Izraelci samozřejmě systémy prozkoumali a potom je předali Američanům. Právě to zřejmě přispělo k tomu, že americké letectvo na sklonku roku 1967 dokázalo tak úspěšně rušit kanál RPK ve Vietnamu. 

Reklama

 

Opotřebovávací válka

Arabové se samozřejmě nehodlali s porážkou smířit a okamžitě se připravovali na další válku. Po rozdrcení arabských sil v šestidenní válce pokračoval konflikt tzv. opotřebovávací válkou. Na jaře 1969 proběhla zásadní reorganizace egyptské PVO. Egyptské protiletadlové raketové vojsko se rozdělilo na několik uskupení. Jedna část, tvořící tzv. objektové uskupení, se soustředila na obranu důležitých objektů v hloubi egyptského území, zatímco druhá část, tvořená divizí PLRV s celkem sedmi plro SA-75MK se přesunula k Suezskému průplavu a rozvinula se na čáře dlouhé 185 km mezi městy Suchna a Port Said. Zde měla bránit uskupení egyptských vojsk soustředných v tomto prostoru. V březnu 1969 sestřelila egyptská Dvina tohoto uskupení izraelský Dornier 27Q.


Egyptská PLŘS typu 11DM v palebném postavení. Všimněte si vnitřních stěn okopu zpevněných pytli s pískem. Méně obvyklá barevná fotografie předvádí maskovací schéma – trup rakety je nastříkán pískovou barvou s nepravidelnými skvrnami červenohnědé a tmavě zelené barvy. Křídla rakety zůstala v původní světlé šedé. 1. stupeň je mimo záběr, ale stabilizátory byly obvykle kamuflovány pouze shora, spodní plochy opět zůstaly světle šedé
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/0c/PikiWiki_Israel_31824_Transport_in_Israel.jpg/800px-PikiWiki_Israel_31824_Transport_in_Israel.jpg

Izraelskou odpovědí byla 20. 7. 1969 operace Boxer, kampaň IAF proti PVO. Toho dne bylo na egyptská postavení svrženo 159 tun pum a 72 napalmových kontejnerů.  Ukázalo se, že egyptská protiletadlová obrana byla rozmístěna zcela nevhodně. Snaha Egypťanů o pokrytí co největšího prostoru příliš slabými silami způsobila, že hustota palby byla příliš nízká a egyptská PVO nejenže nebyla schopna zabezpečit obranu svěřených objektů, ale ani jednotlivé oddíly se nemohly vzájemně bránit. Systém PVO nadto nebyl vybaven dostatečným počtem prostředků radiotechnického průzkumu, nemohl včas zjišťovat cíle, jejichž doba příletu byla navíc velmi krátká. Izraelští piloti při přiblížení dovedně využívali terénních nerovností, nejrůznějších vádí a pahorků a napadali plro zcela nepřipravené.

Egyptské podcenění situace vyústilo v katastrofu. Egyptské plro byly rozmístěny jen v polních postaveních s obyčejnými pískovými náspy a nebyly zamaskované. To umožnilo Izraelcům přesně zjistit jejich polohu a účinně je napadat. Naléhání sovětských poradců na vybudování stálých zodolněných postavení, rozsáhlých klamných objektů a časté manévrování oddílů nebylo egyptským velením vyslyšeno.

Pozice sovětských poradců v té době nebyla záviděníhodná. Cvičili v obsluze složité raketové techniky často bývalé pastevce koz, z nichž mnozí byli negramotní. Sověti je museli mnohdy učit alespoň základům matematiky, ačkoliv v armádách zemí Varšavské smlouvy bylo na totožných funkcích zapotřebí maturity či inženýrské tituly z elektrotechniky.  Dalším problémem byla otázka náboženství. Při vyhlášení poplachu se Sověti řítili k technice, aby se připravili k boji, zatímco Egypťané padali na kolena a modlili se k Alláhovi, aby jim dopřál vítězství. Za těchto okolností bylo ovšem vítězství jen absurdní představou, ovšem i v případě porážky se Egypťané chovali pro Sověty zcela nepochopitelně. Místo aby jim pomáhali hasit požáry a zachraňovat lidi či materiál, přijímali vše se stoickým klidem a se slovy: “To je boží vůle.”

Sovětským poradcům tak nezbylo než sledovat, jak se celý systém egyptské PVO postupně hroutí. Hned prvního dne bojů 20. 7. 1969 byly vyřazeny oba křídelní oddíly u Suchny a Port Saidu, neboť byly příliš osamoceny a neměly palebný dotyk se sousedními oddíly. Nikdo je tak nemohl v boji podporovat. Při útoku na postavení plro byla sice sestřelena jedna Mirage, ta však padla za oběť palbě protiletadlového dělostřelectva, jehož baterie měly postavení některých oddílů bránit. To ovšem byla slabá záplata.

Nekvalitní, zato však velmi zajímavá fotografie pocházející z kamer izraelského průzkumného letounu. Průzkumník  přeletěl nad jedním palebným postavením S-75 právě ve chvíli odpalu PLŘS
http://st.otvaga2004.ru/wp-content/uploads/2013/08/otvaga2004_s75_egyp1.jpg

Do konce týdne bylo vyřazeno 6 plro, přičemž denně na jednoho pilota IAF připadalo 5 bojových letů. 19. 8. byl zásahem PVO ztracen jeden Skyhawk, 7. 9. pak jeden Mystére (pilot Shabtai Gilboa se nad průplavem úspěšně katapultoval, zajímavostí je, že roku 1992 navštívil Československo), vždy šlo o zásahy hlavňových prostředků PVO. Deptané raketové oddíly se nezmohly na odpověď a uskupení PLRV u Suezkého kanálu prakticky přestalo během léta existovat.

Reklama

Egypťané nyní konečně popřáli sluchu sovětským poradcům a zahájili u kanálu rozsáhlé stavební práce. Stavěla se hustá síť zodolněných palebných postavení ze železobetonu. Postavení RTB bylo kompletně umístěno pod zemí v nakrytých úkrytech, které měly vydržet přímé zásahy pum o ráži až 500 kg. Odpalovací rampy se zapouštěly do země na plný profil a nad terén vystupovaly pouze antény střeleckých a naváděcích radiolokátorů. Tato výstavba samozřejmě neušla izraelskému průzkumu, který správně vycítil hrozbu a začal staveniště napadat. Práce přesto pokračovaly a koncem roku začaly být do nových postavení nasouvány další plro. V prosinci IAF na některé z nich provedlo údery, avšak navzdory tomu, že v postaveních oddílů bylo napočítáno 100 – 170 kráterů po výbuších pum a raket, oddíly vyřazeny nebyly.

Egypťané současně zahájili rozsáhlou dezinformační kampaň, kdy na ostatní prázdná postavení, ať již hotová či teprve budovaná, rozmístili makety bojové techniky. Skutečné plro pak byly důmyslně maskovány plátěnými maketami budov či pomerančovníkových hájů.

Poměrně známá fotografie, u níž je obvykle udáváno, že se jedná o palebné postavení egyptského oddílu SA-75. Ve skutečnosti však  jde o postavení klamné. Při pozornějším pohledu jsou vidět podpěry pod kyvnými částmi maket odpalovacích ramp, zcela ploché kusy plechu napodobující rozražeče plynů a „plandající“ stabilizátory startových motorů raket
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0a/S-75_battery.JPEG

Také výzbroj posilovala. Ze SSSR byly dodány další PLRK a tentokrát nejen klasické SA-75MK, ale i modernizovaná varianta s optickým kanálem (přístavek PA-00) a nové S-75 Děsna. Dokonce sem byla převelena celá speciální sovětská protiletecká raketová divize s nejnovějšími komplexy S-125 Něva. Postavení plro bylo nyní silně bráněno protiletadlovým dělostřelectvem (dorazily i zbrusu nové ZSU-23-4 Šilka) a také přenosnými protiletadlovými komplety Strela.

Nový systém PVO byl brzy podroben zkoušce.  V červnu 1970 začala další kampaň IAF proti postavením egyptské PVO u Suezského  průplavu. Izraelci poprvé nasadili americké rušící kontejnery ALQ-101, které se Američanům osvědčily ve Vietnamu. 

30. 6. zjistily průzkumné Mirage nové plro ještě ten den je napadlo mohutné uskupení IAF. Celkem toho dne vykonalo IAF dva velké nálety celkem sedmi údernými skupinami, složenými z celkem 24 letounů na uskupení PLRV u Suezkého průplavu. Bojovalo se po celý den. Na jeho konci Egypťané nárokovali celkem 7 sestřelených letounů, Izraelci přiznali ztrátu dvou Phantomů od 69. tajeset Ha´Kurnass - – pilot Rami Harpaz a backseater Eyal Ahikar, plus pilot Yitzhak  Pier padli do zajetí, jeho backseater David Ya´ir byl v noci zachráněn vrtulníkem CH-53. Dva plro byly vyřazeny z boje, dva lehce poškozeny.

Od 2. 7. následovaly další údery proti PVO, které s přestávkami pokračovaly do začátku srpna. Například 18. 7. zaútočily formace Phantomů 201. a 69. tajeset  na postavení PVO za použití nových rušících podvěsů americké výroby. Ty se proti novým PLRK S-125 Něva ukázaly jako neúčinné a stroj Samuela Hetze, velitele 201. tjst. byl sestřelen, přičemž Hetz zahynul a jeho navigátor Menahem Eini byl zajat. Současně byl těžce poškozen letoun velitele 69. tjst. Avihu Ben – Nun a Shaul Levi dotáhli stroj s jedním vyřazeným motorem, nepracující vysílačkou, poškozeným křídlem a hydraulickým systémem zpět na základnu. Americký systém byl ihned opuštěn, Izraelci totiž dospěli k závěru, že bez rušících podvěsů budou schopni rychleji a ostřeji manévrovat, což byl způsob, jenž se jim až dosud plně osvědčoval.

Při útoku na postavení plro 3. 8. 1970 byly zasaženy dva Phantomy. Posádka prvního (pilot Yigael Shokat a navigátor Moshe Goldwasser) se katapultovala, po přistání však byla ostřelována egyptskými vojáky. Goldwasser byl zastřelen a Shokat měl prostřelené koleno, pročež mu museli později amputovat nohu. Pilotovi druhého Phantomu, jímž byl Ra´aman Ne´eman, utrhla střepina tři prsty na levé ruce a jen díky pomoci mladého nezkušeného navigátora Yora´ama Romena se dokázali vrátit.

Reklama

Šlo na čas o poslední akci, 7. 8. bylo uzavřeno příměří. Celkem Izrael ztratil 38 letadel, z toho 30 v bojích s Egyptem, většinu (28 strojů) měla na svědomí PVO. Arabové příměří využili k rozsáhlým opravám a posilování svého systému PVO, což zahrnovalo také dodávky nových raketových komplexů a PLŘS ze SSSR. Egypťané kromě starších SA-75 MK Dvina a S-75 Děsna nyní disponovali též komplexy S-75M Volchov a S-125 Něva. Protileteckou výzbroj dále doplňovaly přenosné protiletadlové komplety 9K32 Strela-2 a hlavňové prostředky ZSU-23-4 Šilka. Také Sýrie budovala systém PVO podobný sovětskému vzoru, kde však těžiště tohoto systému tvořily mobilní komplety 2K12 Kub.

Palebné postavení egyptského PLRK. V pozadí PLŘS na odpalovacím zařízení, v popředí další raketa na přepravníku PR-11
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4e/Egyptian_Missiles_-_Flickr_-_The_Central_Intelligence_Agency.jpg

Válka Yom Kippur

Bylo jen otázkou času, kdy opět dojde mezi oběma znepřátelenými stranami ke konfliktu. K prvnímu incidentu od příměří pak došlo 11. 9. 1971, kdy egyptská raketa 20 D komplexu  S-75M Volchov sestřelila průzkumnou verzi izraelského Boeingu 377 Stratocruiser pod velením majora Efraima Magena. Sestřel přežil pouze palubní technik Hanain Gazit.

Izraelci se okamžitě rozhodli pro odvetný úder na známá postavení egyptských PLRK. Navíc se rozhodli vyzkoušet novou zbraň  - pro boj s PVO byly z USA dodány protiradiolokační střely AGM-45 Shrike.

Sovětští poradci však zkušenosti z Vietnamu přenesli i sem; jakmile Izraelci udeřili na postavení PVO novými Shriky, Egypťané včas aparaturu vypnuli a Shriky padaly neškodně do pouště. Současně se však ukázalo, že jde o poměrně účinný způsob jak Araby oslepit a ochránit tak vlastní letadla, Izraelci proto byli ochotni stále doplňovat zásoby Shriků, než ztrácet cenná letadla s posádkami.

Zatím šlo sice o ojedinělý incident, bylo však nepochybné, že se schyluje k další válce. Arabské přípravy na ni vyvrcholily v průběhu léta 1973. Usilovně se cvičilo a neustále se doplňovala další a další výzbroj. Arabové plánovali udeřit současně na dvou frontách – Egypt měl provést obojživelnou operaci přes Suezský průplav, syrské obrněné jednotky měly zaútočit na Golanských výšinách. Veškeré přípravy byly pečlivě maskovány, přesuny vojsk byly kryty jako nejrůznější cvičení. V té době již egyptská PVO čítala celkem 83 plro S-75 všech verzí, 45 plro S-125, plus 46 plrbat nových mobilních 2K12 Kub. Z tohoto množství byly vyčleněny všechny baterie Kub a 54 oddílů S-75 a S-125 a přisunuty k západnímu břehu Suezského kanálu. Zde z nich byl vybudován velmi silný palebný systém, jehož úkolem bylo přikrýt útočící vojska na východním břehu průplavu.

Válka vypukla v sobotu 6. 10. 1973 a je dnes známá jako válka Yom Kippur. Egypťané zahájili svoji část ofenzívy ve 13.55 hod. drtivou dělostřeleckou přípravou a nálety letadel na důležité obranné pozice, velitelská stanoviště a komunikační uzly. Vzápětí se vylodila první útočná vlna, která zabezpečila předmostí.  Egypťané následně vybudovali přes Suezský průplav 10 pontonových mostů pro přechod těžké techniky. Užaslí Izraelci zírali na laviny egyptských obrněnců, valících se přes vodu k nim. Souběžně s Egypťany zahájili útok i Syřané, kteří útočili na izraelská postavení na Golanských výšinách.

Také na Golanských výšinách postupovaly kolony syrských tanků pod přikrytím silného mobilního uskupení 35 protiletadlových raketových baterií Kub, podporovaných 12 plro S-75 a S-125. Přímé zajištění obrněných svazů zajišťovalo též 47 protiletadlových čet vyzbrojených komplety Strela-2.

Společný egyptsko-syrský útok byl pro Izraelce překvapením. Izraelské letectvo bylo v té době považováno za nejsilnější v oblasti a Izraelci se nedokázali vymanit z dogmatu základní strategické poučky, podle níž je již od konce první světové války pro vítězství v pozemní válce zásadní vybojování a udržení vzdušné nadvlády. Protože podle nich nebyla letectva Egypta ani Sýrie schopna vybojovat vzdušnou převahu, nepokládali za možné, aby je Arabové napadli.

Arabští spojenci se však pokusili tuto doktrínu změnit, když úhelným kamenem jejich strategie bylo vytvoření silného protiletadlového deštníku navzájem se překrývajících paleb, kde každá palebná jednotka bránila současně sousední oddíly či baterie. Pod přikrytím tohoto deštníku měly pozemní síly postupovat vpřed, avšak původní plány nepočítaly s možností tento deštník opustit. Naopak bylo v plánu vysunout část svých protivzdušných jednotek (jakmile to situace na bojišti umožní), tím posunout vnější hranici bráněného prostoru a pak teprve pokračovat v postupu pozemními silami.

Systém překrývajících se paleb se skutečně ukázal jako velmi účinný. Izraelské letectvo provedlo první protiúder 26 minut po zahájení útoku. Jejich cílem byla zejména egyptská seřadiště a 10 pontonových mostů přes průplav. Letouny IAF se však ihned dostaly do těžké palby jak protiletadlových řízených střel, tak hlavňových prostředků. Egypťané nárokovali sestřelení  11 letadel, Izraelci přiznávali toho dne na egyptské frontě ztrátu 1 Phantomu a 3 Skyhawků. Konstrukce pontonových mostů navíc umožňovala velmi rychle vyměnit poškozené díly za jiné, takže na postup egyptských jednotek tyto nálety neměly podstatnější vliv. Egypťané stále přisouvali na izraelský břeh další a další jednotky, rozšířili předmostí do hloubky 8 km a přešli do obrany. Izraelci s ohledem na ničivou sílu egyptského protiletadlového deštníku museli zakázat svým pilotům přibližovat se k průplavu na 10-15 km.

O nic lépe se nevedlo na syrské frontě, kde ofenzíva začala ve stejnou dobu. Izraelští tankisté srdnatě vzdorovali lavinám syrských tanků, bylo jim však jasné, že bez letecké podpory útok nezastaví. První izraelský letecký útok však skončil katastrofou - z prvních dvou rojů útočících Skyhawků bylo sestřeleno šest letounů z osmi a další lety na podporu pozemních sil se tankisté raději rozhodli nepovolávat. Bez vlastní letecké podpory se tak pokoušely čelit izraelské Centuriony ohromující početní převaze tanků T-55 a T-62, brzy však bylo zřejmé, že situace se stává neudržitelnou – nepřítel na několika místech prorazil izraelskou obranu a dále pronikal do hloubi izraelského území.

Nekvalitní fotografie získaná z filmového záznamu během yomkippurské války. Egyptská PLŘS (údajně PLRK 2K12 Kub) těsně před zásahem izraelského letounu (vlevo) a výsledek zásahu
https://www.youtube.com/watch?v=0SWxrkJHUzA

Zoufalé události na golanské frontě přinutily izraelské velení přemístit sem veškeré letecké síly ze Sinaje, kde byla naopak situace jakž takž stabilní. Za cenu strašlivých ztrát se pokoušely izraelské stíhací bombardéry útočit na kolony syrských tanků, valících se do Izraele.   

Těžké ztráty přinutily izraelské velení přehodnotit dosavadní strategii - padlo rozhodnutí nejprve vyřadit arabské protivzdušné jednotky, a teprve potom zahájit útoky na pěší a obrněné jednotky. 

Proto hned druhý den války, 7. října 1973, zahájilo izraelské letectvo operaci Doogman 5, jejímž cílem bylo zničit všechny syrské protiletadlové raketové komplexy na Golanských výšinách. Protože v  éteru přesyceném vysíláním stovek radiolokátorů nejen PVO, ale i radiotechnického vojska, dosud nepřinesly protiradiolokační střely Shrike žádné výrazné výsledky, bylo rozhodnuto útok provést postaru, taktikou, která se kdysi IAF tak osvědčila – přiblížit se k cíli ve velmi malé výšce, aby se zabránilo odhalení syrskými radary, těsně před cílem prudce nastoupat do střední výšky a pak provést střemhlavý útok na cíl neřízenými pumami.

Výsledek byl katastrofální. Průzkum zcela selhal, neboť syrské PLRK se mezitím přesunuly do záložních postavení, takže izraelská letadla většinou napadla pouze prázdná postavení. Pět útočících Phantomů bylo ihned sestřeleno, jeden těžce poškozený (operátor zbraňových systémů se katapultoval) jeho pilot dotáhl k nouzovému přistání a unikl tak zajetí. Izraelci vyřadili jeden PLRK S-125 a poškodili jeden S-75. Sami ztratili 11 mužů - dva letci padli a devět bylo zajato Syřany. 

Velení izraelského letectva bylo otřeseno. Síla arabské protivzdušné obrany je zcela zaskočila. Izraelci znovu začali horečně používat americké podvěsné rušící kontejnery, které před časem s opovržením zavrhli. Nouzově se také pokoušeli pod brzdící štíty umístit náklad nastříhaných hliníkových pásků k oslepení radiolokátorů a za letu je vypouštět. Nad bojištěm létaly izraelské vrtulníky, z jejichž palub měli pozorovatelé varovat piloty stíhacích bombardérů, kdykoliv v krajině spatřili odpal protiletadlové řízené střely.

Navzdory všem protiopatřením ztrát neubývalo. Rušící kontejnery AN/ALQ-101-6 a ALQ-101-8 (kombinující aktivní šumové s impulzním odpověďovým rušením) sice byly účinné proti komplexům S-75 a S-125, avšak sovětští poradci se snažili arabským obsluhám předat svoje zkušenosti z Vietnamu, a tedy rušení různými způsoby obejít. V případě komplexů 2K12, kde Izraelci neznali vysílací frekvence, naopak byla úspěšnost těchto kontejnerů mizivá.

Izraelcům tedy nezbylo než se vrátit k metodám, které dříve tak úspěšně fungovaly. Veškeré lety probíhaly v extrémně malých výškách, manévry k nabrání výšky před útokem se prováděly razantně, přičemž přetížení 6-8 g nebylo výjimkou, ale spíše pravidlem. Ke skrytému přiblížení k cíli (a samozřejmě i při odletu z oblasti) bylo důsledně využíváno reliéfu terénu – nejrůznějších údolíček a jiných terénních nerovností.

Izraelský Phantom během bojového letu v říjnu 1973. Snímek demonstruje extrémně malé výšky, v nichž izraelští piloti operovali
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d4/Israeli_F-4_Phantom_-_Flickr_-_The_Central_Intelligence_Agency.jpg?uselang=cs

Přesto během prvních tří dnů bojů ztratili Izraelci 50 % všech letounů, které byly během války sestřeleny. K doplnění ztrát byly v USA urychleně objednány další stroje, jež izraelští piloti přebírali přímo od amerických bojových letek, takže letouny potom nad pouštními oblastmi nosily kuriózní kamufláž tvořenou především zelenou barvou.   

Bez ohledu na ztráty IAF zarputile napadalo jak postavení syrských protiletadlových oddílů, tak těch pozemních jednotek, které považovalo za méně chráněné. Využívajíce tajných dohod s Jordánskem nyní plánovali své příletové trasy přes jordánské území; díky tomu se vyhnuli většině syrských protiletadlových komplexů a útočili na jejich pozice z boku. 

10. října 1973 izraelští piloti ke svému úžasu zaznamenali, že odpor syrské protivzdušné obrany začíná slábnout. Tehdy to ještě nevěděli, ale šlo o důsledek dvou různých okolností. Za prvé předcházejícího dne izraelské letouny bombardovaly syrský generální štáb v Damašku, což zde vyvolalo paniku. Syrskou reakcí bylo stažení části protiletadlových komplexů z fronty k obraně hlavního města.

Dalším důvodem pak byly značně se tenčící syrské zásoby protiletadlových řízených střel. Ačkoliv Syřané ihned objednali ze SSSR novou dodávku, první dopravní letounyAN-12 a AN-22 s dalšími plřs začaly na syrských letištích přistávat až o tři dny později.


Přeprava raket 11D prostřednictvím letounu AN-12
http://army.lv/image_descr.php?id=7610&s=252&pid=317

Izraelci však nyní po příčinách tohoto citelného zeslábnutí syrské obrany nepátrali, pouze jej chtěli okamžitě využít. Neprodleně byl proto naplánován hromadný letecký úder. Za rozsáhlé letecké podpory zahájily izraelské pozemní síly protiútok. Tento den je považován za zlom bitvy, protože vývoj na Golanské frontě se definitivně překlopil ve prospěch Izraele.

Na sinajské frontě byla situace až dosud naopak celkem stabilní. Egypťané přisouvali přes kanál další a další jednotky, mezi nimi i 20 protiletadlových raketových komplexů a připravovali se na svoji ofenzívu, kterou chtěli zahájit 14. října. Toho dne skutečně zahájili útok po celé délce fronty. Izraelské letectvo nemilosrdně masakrovalo všechny egyptské jednotky, které se pokusily vyjet zpod ochranného protiletadlového deštníku. Přikrytí těchto sil mělo zajistit egyptské letectvo, to však nedokázalo proti izraelským stíhačům vybojovat potřebnou převahu.

Izraelci vysunuté protiletadlové komplexy napadali střelbou samohybných houfnic M107 ráže 175 mm. Těmto houfnicím se podařilo zničit 13 komplexů z celkem 15, které byly zlikvidovány na východním břehu Suezského kanálu.

Další ránu egyptské uskupení PVO dostalo v noci z 15. na 16. října, kdy izraelští výsadkáři a tankisté ve smělé akci sami překročili kanál a na západním břehu začali rozšiřovat předmostí. Prvořadým úkolem těchto sil bylo napadat a ničit postavení egyptských protiletadlových komplexů, čímž by se vytvořil operační prostor pro izraelské taktické letectvo. Izraelské tanky postupovaly podél pobřeží a bez milosti drtily každý oddíl či baterii, na kterou narazily. Nejsevernější oddíly sestavy byly dokonce napadeny izraelskými válečnými plavidly z moře.


Ukázka zničené bojové raketové techniky na Sinaji. Vlevo zcela rozbitá kabina PA komplexu SA-75, vpravo odpalovací zařízení SM-63. Na kyvné části zůstal 1. stupeň PLŘS, zatímco 2. stupeň střely byl zásahem utržen a leží na zemi v pravé části snímku
http://st.otvaga2004.ru/wp-content/uploads/2013/08/otvaga2004_s75_egyp2.jpg
http://pvo.guns.ru/images/sa02/israel/s75_capt_sinai8.jpg

S tím, jak egyptský protiletadlový deštník dostával stále větší trhliny, sílily také útoky izraelských letounů na postavení ostatních komplexů, které ztrácely palebný dotyk se svými sousedy. Celý egyptský protivzdušný systém se začínal hroutit. Izraelské letectvo tak konečně získalo možnost operovat prakticky v celém prostoru bojiště. Vývoj v průběhu bojů na všech frontách již nyní zcela vyzníval ve prospěch Izraele. Na nátlak světových velmocí 25. října definitivně vstoupilo v platnost příměří a válka skončila. 

Izraelci nejsou tradičně příliš ochotni zveřejňovat vlastní ztráty, takže počty o celkovém počtu jejich zničených letounů se značně rozcházejí. Nejčastěji se objevují čísla v rozmezí 99-114 sestřelených letadel, dalších 236 bylo poškozeno, přičemž 215 bylo později znovu opraveno.   

Nejméně 80 sestřelů z celkového počtu zničených strojů měla na svědomí arabská protivzdušná obrana, přičemž 40-57 letounů bylo zničeno protiletadlovými řízenými střelami a zbytek protiletadlovým dělostřelectvem.

Izraelci zaregistrovali celkem 2600 odpalů arabských plřs, sami nárokovali na syrské frontě zničení tří komplexů S-75, pěti S-125 a pěti 2K12. Na egyptské frontě potom měli zničit dalších 33 oddílů a baterií leteckými údery, 11 pozemními útoky a 11 dalších poškodit. 

Naproti tomu arabské protiletadlové raketové komplexy strategických brigád vznesly následující nároky:

Stát

Typ PLRK

Počet střeleb

Počet zničených cílů

Spotřeba raket

Úspěšnost střelby

Celkem

Střední spotřeba na 1 cíl

Egypt

SA-75M Dvina

140

90

400

4,4

0,64

S-75 Děsna

29

8

88

11

0,28

S-75M Volchov

3

3

8

2,7

1,0

S-125 Něva

61

21

174

8,3

0,34

Egypt celkem

233

122

670

5,5

0,52

Sýrie

SA-75M Dvina

50

26

116

4,5

0,52

S-75 Děsna

60

32

139

4,3

0,53

S-125 Něva

72

33

131

4,1

0,46

Sýrie celkem

182

91

386

4,3

0,5

Egypt + Sýrie celkem

415

213

1056

4,9

0,51

Dalších 109 letadel potom měly sestřelit systémy 2K12 a Strela 2, na západě publikované údaje o ztrátách však přiznávají arabským raketovým protiletadlovým systémům následující počty sestřelů:

S-75

S-125

Strela 2

2K12

Celkem

2

4

6

28

40

 

Zjevná disproporce mezi dosaženými výsledky ve prospěch systému 2K12 Kub je vysvětlována neschopností Izraelců tento systém rušit. U tohoto typu PLRK totiž neznali západní specialisté vysílací charakteristiky střeleckého radiolokátoru a Kub také pracoval na jiném principu (poloaktivní způsob navedení) než starší povelové komplexy řady S-75 a S-125. Protože však rušení nedosahovalo zdaleka takové úrovně jako ve Vietnamu, důvodem byly spíš velmi dobré vlastnosti systému Kub při střelbě na nízkoletící cíle a intenzita nasazení; právě vysunuté Kuby nesly hlavní tíhu odrážení izraelských útoků na arabské obrněné svazky. Ne náhodou si proto tento typ PLRK vysloužil u Izraelců přezdívku „Tři prsty smrti“ podle charakteristické siluety odpalovacího zařízení 2P25 se třemi raketami 3M9.

Přesto není možné přehlédnout opětovné celkové nadhodnocení úspěšnosti střeleb arabského protiletadlového raketového vojska. Důvody však tentokrát byly trochu odlišné od těch ve Vietnamu, protože odlišné byl i podmínky vedení bojové činnosti.

Izraelské letectvo například používalo pouze rušení slabé až střední intenzity, ke své ochraně letci daleko více spoléhali na let v přízemní výšce a na protiraketový manévr, který byl prováděn velmi energicky s velkým přetížením (8 g), takže nedostatečně vycvičení arabští operátoři nedokázali takto manévrující cíle sledovat. Izraelští piloti se navíc ke svým cílům doslova „plížili“ skryti za terénními nerovnostmi a stejným způsobem také operační prostor opouštěli.

Velký počet střeleb tak byl veden proti nenadále se objevujícím a právě tak náhle mizícím cílům, pohybujících se na extrémně malých výškách, kde přesnost navedení raket podstatně snižovaly radiolokační odrazy od terénu. Protože velmi často operátoři po rozprasku raket ztratili cíl v prakticky nulové výšce, předpokládali jeho sestřelení. Ve skutečnosti však letoun zmizel z dosahu radarů v členitostech terénu, které izraelští piloti využívali k úniku. Jindy zase při takové střelbě nezkušení operátoři zaměnili skutečný cíl s místními objekty na zemi a omylem na ně navedli rakety.

Paradoxně bylo také určité části úspěšných střeleb skutečně dosaženo, avšak na vlastních letadlech; udává se, že nejméně 15 arabských letounů padlo za oběť systémům S-75 a S-125, zatímco dalších 44 sestřelil smrtící 2K12 Kub. Komunikace mezi jednotlivými arabskými armádami byla bídná; velmi častou obětí syrských protiletadlových jednotek např. byly irácké letouny, které měly jejich jednotky podporovat.  

Arabští příslušníci PLRV měli rezervy nejen ve výcviku operátorů ručního sledování, ale také v údržbě techniky a v řadě případů nevyužívali možností modernějších PLRK, jejichž obsluhu neměli dostatečně osvojenou. Například v podmínkách rušení k navedení raket nebyl používán optický kanál, či při střelbě na nízkoletící cíle, pohybující se na pozadí terénu, nebyl používán systém selekce pohyblivých cílů. 

Přesto zůstalo arabské PLRV po celou dobu nebezpečným protivníkem. Takzvaný protiletecký deštník se ukázal jako vysoce efektivní, a ačkoliv byl nakonec izraelským letectvem rozvrácen, stalo se tak spíše pouhou souhrou okolností. Protiletadlové raketové vojsko bylo bez nadsázky nejhodnotnější složkou arabské protivzdušné obrany a jeho úspěchy či neúspěchy přímo ovlivňovaly samotný průběh války.

 

Mír pro Galileu

Izraelci z yomkippurské války vyvodili řadu poučení. Z jejich pohledu bylo ostudné, že IAF nemělo vypracované žádné postupy a metody boje s PVO nepřítele. To se do budoucna mělo změnit. Izraelci v Negevské poušti vybudovali výcvikový polygon, kde vznikla cvičná palebná postavení SAMů těch typů, které Izraelci důvěrně znali (a nemálo jich ukořistili). Na tomto cvičišti izraelští piloti úporně drilovali metody úniku i boje proti SAMům.

Značné prostředky byly také investovány do nákupu i vývoje letounů, elektronických prostředků boje a výzbroje. Izrael už nehodlal znovu připustit to, co se stalo v říjnu 1973.

Proto, když se počátkem osmdesátých let začaly zájmy Izraele a Sýrie křížit v Libanonu a Sýrie rozvinula v libanonském údolí Bekaa uskupení protiletadlových raketových komplexů, izraelské letectvo se rozhodlo toto uskupení napadnout a zničit.

Operaci nazvané „Mír pro Galileu“ tentokrát předcházelo pečlivé plánování. Celé uskupení bylo zevrubně prozkoumáno prostřednictvím bezpilotních prostředků, které jednak údolí snímaly kamerami s vysokým rozlišením, jednak byly osazeny přijímači rádiových vln k monitorování vysílacích frekvencí syrských raketových komplexů.

Průzkum odhalil, že v údolí je rozmístěno celkem 19 PLRK typů S-75 Volchov (SA-2), S-125 Něva (SA-3), 2K12 KUB (SA-6), doplněných 9K33 OSA (SA-8) a ZSU 23-4. Izraelci trpělivě sledovali jak jejich případné přesuny, tak vyzařování radiolokátorů.  


Odpalovací zařízení 2P25 se třemi raketami 3M9 systému 2K12 Kub v údolí Bekaa počátkem roku 1982
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Syrian_SAM.jpg?uselang=cs

Útok byl zahájen 9. června 1982. Vyznačoval se především precizním naplánováním a načasováním. Nejprve byly do operační oblasti vyslány bezpilotní prostředky, pomocí koutových odražečů upravené tak, aby velikostí odrazné plochy a vysíláním charakteristických signálů napodobovaly skutečné letouny. Syrská protiletadlová obrana na tuto návnadu skutečně „skočila“ a aktivovala svoje střelecké radiolokátory.

V tu chvíli zahájily širokopásmové rušení čtyři upravené Boeingy 707, pod jejichž ochranou se přiblížila skutečná úderná vlna. Útočící letouny (a údajně též speciální pozemní odpalovací zařízení) vypustily na syrské uskupení střely AGM-45 Shrike aAGM-78 Standard-ARM. Počet odpálených protiradiolokačních střel není znám, zdroje pouze uvádějí „velké množství“. Část těchto střel byla údajně upravena na sledování konkrétních zjištěných frekvencí.

To však nebylo všechno, neboť následoval úder laserem řízenými pumami, naváděnými prostřednictvím bezpilotních prostředků. Všechny izraelské letouny se chránily rušícími kontejnery na podvěsech, přičemž zejména izraelský EL / L-8200 se ukázal jako mimořádně účinný, pokrývající široké spektrum vysílacích frekvencí.  

Syrská protivzdušná obrana se nezmohla vůbec na nic a během pár minut ležela v troskách. Během prvního útoku bylo zničeno 17 z 19 protiletadlových raketových komplexů bez vlastní ztráty. Druhého dne se Izraelci vrátili a zničili zbývající dva komplexy. 

Součástí celé operace byly také rozsáhlé vzdušné boje mezi izraelským letectvem, nyní vybaveným mimo jiné nejmodernějšími bojovými stroji typu F-15 aF-16. Vzdušná bitva znamenala pro syrské letectvo opravdovou pohromu, neboť Izraelci do konce července nárokovali sestřelení celkem 87 syrských letounů bez vlastních ztrát.

Ačkoliv se také Syřané halasně vychloubali množstvím sestřelených izraelských letadel, Sověti, rozčarovaní z debaklu své bojové techniky, vyslali do Sýrie prvního náměstka velitele sovětských sil protivzdušné obrany, aby zjistil, co se vlastně stalo.

Závěry byly neradostné. Na vině byla především neuvěřitelná bohorovnost a lehkomyslnost syrských obsluh. Syřané sami Izraelcům jejich útok značně usnadnili. Jak poznamenal Lt. Gen. Leonard Perroots, ředitel americké obranné zpravodajské služby: „Syřané použili mobilní rakety ve stacionární konfiguraci; umístili radary v údolí místo na kopcích, protože se jim nechtělo kopat latríny – vážně!“ 

Syrská praxe umístění mobilních PLRK na jednom místě po dobu několika měsíců, byla v přímém rozporu se sovětskou doktrínou, která naopak nařizovala časté změny palebných postavení, důsledné maskování, budování klamných stanovišť a protiletadlových léček. Syřané naopak maskování zcela zanedbali a nechali izraelský průzkum určit přesné rozmístění raket a radarů. Když potom bitva začala, pokoušeli se zachránit pokládáním kouřové clony, aniž by si uvědomili, že tím nyní vlastně pouze přitáhnou na sebe palbu.

Je však také třeba říci, že Izraelci operovali v bezmála ideálních podmínkách: IAF létalo beztrestně kolem údolí Bekaa po celá léta, seznamovalo se s terénem a rozmístěním syrské PVO. Izraelci navíc cvičili celý rok jen pro tento jeden konkrétní úkol.

Nicméně přesto (nebo spíše právě proto) se jednalo o do té doby nejúspěšnější SEAD (Supression of Enemy Air Defenses – Potlačení nepřátelské protivzdušné obrany) operaci, jak tento druh akcí nazývali Američané, na světě. Z jejího provedení si vzala západní letectva řadu ponaučení.

Zdroje:
PVO-51-39 Zkušenosti z bojové činnosti PLRV Sjednocené arabské republiky, Praha 1972
Steven Zaloga: Red SAM, Osprey Publishing Ltd., Oxford  2007, ISBN 978 1 84603 062 8
WILLIAM P. HEAD, PhD: WAR FROM ABOVE THE CLOUDS, Air University Press
Maxwell Air Force Base 2002, Alabama, ISBN 1-58566-107-4
Sergej Ganin, Vladimír Korovin, Alexandr Karpenko, Rostislav Angelskij: Sistěma-75, Těchnika i vooruženie 2003/1, 2003/3, 2003/4
James R. Brungess: Setting the Context, Air University Press Maxwell Air Force Base, Alabama, 1994
KENNETH P. WERRELL: ARCHIE, FLAK, AAA, AND SAM, Air University Press
Maxwell Air Force Base, Alabama 36112-5532, 1988, ISBN 1-58566-026-4
Andrej Michajlov: Statistika boevych strelb ZRV, Vozdušno-kosmičeskaja oborona, 2005/6
Vladislav Radina, Karel Hellebrand: Chel Ha´avir - Izraelské vojenské letectvo,             Svět křídel 1994, ISBN 978-80-85280-24-8
http://myplace.frontier.com/~anneled/IAFinventory.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jomkipursk%C3%A1_v%C3%A1lka
https://en.wikipedia.org/wiki/Yom_Kippur_War
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Model_5

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více