Na španělském nebi - Polikarpov R-Z Natacha

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 22.906

Základním taktickým letounem španělského vládního letectva, sloužícím od roku 1937 až do trpkého závěru občanské války k bombardovacím operacím v blízkosti fronty, se stal sovětský Polikarpov R-Z. Představoval na podmínky druhé poloviny 30. let minulého století značně zastaralou konstrukci. Není divu: počátky jeho vývoje spadaly do období o téměř dekádu starší, neboť první prototyp celé vývojové řady R-5/R-Z vzlétl již 25. srpna 1928.

Impulzem pro vývoj budoucího R-Z se stala sériová výroba nového motoru M-34. Producent Polikarpovů R-5, moskevský závod č. 1, zahájil z iniciativy svého ředitele A. M. Belenkoviče v roce 1934 práce na úpravě typu pro tuto pohonnou jednotku. Projekt dostala na starost místní vývojová kancelář vedená D. S. Markovem. Vlastní konstrukční práce prováděli A. A. Skarovič a S. M. Aleksejev. Vyvíjený letoun byl zprvu označen „R5-M34N“ a později „R-Z“ (R-Zet).

Reklama

Konstruktéři učinili natolik rozsáhlé úpravy draku R-5, že prakticky vznikla nová konstrukce. Typ byl charakterizován jako „rychlý průzkumný letoun“. Velení VVS RKKA o něj však nejevilo větší zájem. V dané kategorii favorizovalo menší a výkonnější LP (CKB-1), poháněný rovněž motorem M-34. Vedení Hlavní správy leteckého průmyslu (GUAP) naopak dávalo přednost projektovanému R-Z, jehož výroba by mohla bez větších komplikací navázat na produkci podobných R-5. To slibovalo rychlé osvojení výrobních postupů a bezproblémové plnění plánů.

Koncem roku 1934 začala v závodě č. 1 stavba prototypu. Byl poháněn motorem M-34N, dávajícím ve výšce 3500 m maximální výkon 551 kW (750 k). V porovnání s původní R-5 konstruktéři celkově zmenšili rozměry: rozpětí horního křídla zkrátili o 200 mm a dolního o 300 mm a u trupu ubrali 800 mm. Kabina obdržela nový překryt, který zcela zakrýval pilotní prostor a částečně stanoviště střelce. Přepracován byl pevný podvozek a kola dostala aerodynamické kapoty. Výzbroj tvořily dva kulomety ráže 7,62 mm a 300 kg (maximálně 500 kg) pum. Podle výpočtů měl R-Z s motorem M-34N ve výšce 4000 m dosahovat maximální rychlosti 330 km/h a na 5000 m vystoupat za 11 minut.

Tovární letové zkoušky byly zahájeny na jaře 1935 – a přinesly zklamání: Výkony zaostávaly za vypočtenými hodnotami. Při vzletové hmotnosti 3150 kg prototyp R-Z dosahoval maximální rychlosti 316 km/h a dostup činil 8700 m. Na 5000 m stroj vystoupal za 11,8 minuty. Současně se však oproti R-5 a jeho bitevní verzi SSS znatelně zhoršily letové vlastnosti i chování při vzletu a přistání. Státní zkoušky probíhaly u NII VVS v červenci až srpnu 1935 a pro R-Z nedopadly příliš dobře. Přesto byl stroj zařazen do sériové výroby.

K jejímu zahájení došlo v důsledku tlaku bolševického funkcionáře Grigorije Konstantinoviče Ordžonikidzeho a především mocného šéfa tajné policie Nikolaje Nikolajeviče Ježova, kteří prototyp zhlédli během návštěvy moskevského Centrálního letiště. Letectví sice nerozuměli, nicméně předvádění na ně učinilo značný dojem; na následný Ježovův dotaz „Proč ještě nebylo rozhodnuto o sériové výrobě tohoto úžasného letounu?“, adresovaný velení VVS RKKA, existovala v Sovětském svazu jediná odpověď – skutečné zahájení produkce.

Výroba R-Z probíhala pouze v závodě č. 1. Zavedení tohoto nepříliš povedeného stroje do výzbroje bylo jednoznačným vítězstvím leteckého průmyslu nad funkcionáři vojenského letectva. V roce 1935 dokončili 11 a v roce 1936 dalších 885 letadel (roční plán byl ve stachanovském duchu překročen o 10 %) a sériovou výrobu ukončili roku 1937 vyrobením 135 exemplářů. Celkem vzniklo 1031 R-Z.

Sériové letouny se mírně odlišovaly od prototypu (mj. přepracovaným překrytem kabiny). Prvoliniovou službu u VVS RKKA provázela řada obtíží. R-Z představoval letadlo nejen nevýkonné, ale také trpící celou řadou defektů. Reklamace od jednotek zahrnovaly časté lámání tlumičů v ostruhách (což vedlo k následnému poškození ocasních ploch) a nedostatečně pevných podvozků. Ohýbaly se pedály nožního řízení. A co bylo nejhorší, řadu nehod během přistání i za letu způsobila nedostatečně pevná konstrukce centroplánu křídla. Zklamalo rovněž střeliště Tur-32: již při rychlosti 220 km/h bylo kvůli náporu vzduchu a příliš slabému elektromotoru prakticky nefunkční.

Během výroby se v závodě č. 1 snažili největší nedostatky bez většího efektu odstranit. Od 51. stroje byla montována střeliště Etur-8/2, která však přinesla pouze nevelké zlepšení. V roce 1937 byly dodávány stroje se zesílenými vzpěrami centroplánu a silnějšími tlumiči ostruh; modifikací prošel u pohonné jednotky systém chladiče kapaliny. Se špatnými letovými vlastnostmi však mnoho učinit nešlo. R-Z byl v sovětském vojenském letectvu „proslaven“ obtížemi s plochou vývrtkou, která způsobila řadu fatálních havárií. Posléze musela být během služby u R-Z přijata řada omezení: piloti měli zakázáno provádět vývrtku, překrut a utažené spirály.

Reklama

K 1. červenci 1938 se ve výzbroji VVS RKKA nacházelo 574 R-Z. Na rozdíl od R-5 „moderní“ R-Z v sovětském vojenském letectvu sehrál znatelně méně významnou roli. Vedle problémů s bojeschopností to souviselo rovněž se změnou organizace v rámci VVS RKKA, kde byly rušeny letky lehkých bombardérů ve prospěch jednotek rychlých bombardérů, vyzbrojených Tupolevy SB. Pro R-Z zbyla role bitevních strojů u specializovaných bitevních leteckých pluků (ŠAP) a pozorovacích letadel u průzkumných letek vojskového letectva. Mnoho letadel bylo převedeno k civilnímu letectvu (GVF), kde pod označením „P-Z“ sloužily k přepravě nákladů.

Bojovým křtem Polikarpovy R-Z prošly ve Španělsku v barvách republikánského letectva. V rámci VVS RKKA zasáhly do bojů s Japonci u jezera Chasan (roku 1938) a podílely se na sovětském útoku proti Polsku (září 1939) a na agresi proti Finsku během zimní války (listopad 1939 – březen 1940). Dvacátého druhého června 1941 se ve službě VVS RKKA nacházelo ještě 292 R-Z. Mnoho z nich bylo zničeno na zemi během útoků Luftwaffe. Zbývající se staly jedním z typů nasazovaných sovětským letectvem v roli nočních bombardérů. Dosloužily po stažení k plnění pomocných úkolů během roku 1944.


Polikarpov R-Z sovětského vojenského letectva v zimní kamufláži

Po konstrukční stránce představoval R-Z velmi konzervativní letoun. Byl to jednomotorový dvouplošník (sesquiplan) se smíšenou, převážně dřevěnou kostrou draku. Přistávací zařízení tvořil pevný podvozek záďového typu. Osádka se skládala ze dvou mužů: pilota a pozorovatele-navigátora. Seděli za sebou v polozakryté kabině. Potah trupu dřevěné konstrukce tvořila překližka a na přední části plech. Dvounosníková křídla měla dřevěnou kostru a plátěný potah; byla navzájem spojena vzpěrami tvaru „N“ a vyztužena dráty. Křidélka se nacházela pouze na horním křídle. Ocasní plochy duraluminiové konstrukce byly potaženy plátnem. Pohonnou jednotku tvořil kapalinou chlazený řadový dvanáctiválec M-34N nebo 34NB o vzletovém výkonu 618 kW (840 k). Vrtule byla dvoulistá kovová V-34, přestavitelná na zemi. Dvě palivové nádrže (po 122 l) z hliníkového plechu se nacházely v trupu za motorem a dvě další (po 228 l) v centroplánu horního křídla. Střeleckou výzbroj tvořily pevný 7,62mm trupový kulomet PV-1 pálící synchronizovaně okruhem vrtule a pohyblivý ŠKAS stejné ráže v elektricky ovládaném střelišti Tur-32 nebo Etur 8/2. Letoun nosil v porovnání s R-5 menší pumový náklad. Běžně 300 kg, maximálně pak 500 kg pum mohlo být umístěno na závěsnících pod spodním křídlem. Do vybavení patřila radiostanice 13SK-2 a kyslíkové přístroje pro lety ve větších výškách.


Pohled na uspořádání kabiny osádky Polikarpovu R-Z. V elektricky poháněném střelišti je umístěn kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm

První dodávka 31 R-Z dorazila do Španělska v rámci zlatem placené sovětské pomoci republice v únoru 1937. Šedesát dva dalších přišlo v květnu téhož roku. Celkem během první poloviny roku na Iberský poloostrov dorazilo 93 strojů tohoto typu. Sovětští instruktoři rychle zorganizovali výcvik španělských osádek na letišti El Carmolí. V únoru pro vyzbrojení R-Z republikánské letectvo zformovalo Grupo No 20, tvořené dvěma letkami se španělským personálem. V čele stál formálně comandante Abelardo Moreno Miró a faktické velení zprvu držel p-k P. A. Kotov. Bojovým křtem prošly v březnu 1937 během porážky italského expedičního sboru v bitvě u Guadalajary. Osmnáctého března zde vykonaly 19 bojových vzletů. Po jarní dodávce R-Z vznikla druhá skupina vyzbrojená tímto typem, Grupo No 25 (velitel comandante Ricardo Monedero Zarza).


Formace Polikarpovů R-Z španělského republikánského letectva

Největšího rozšíření R-Z dosáhly v létě 1937, kdy s nimi v čase brunetské bitvy létaly (po dřívější reorganizaci jednotek, 20. a 25. skupina byly rozpuštěny 26. června) tři samostatné letky (20a, 40a a 50a Escuadrilla Independiente) a tři letky tvořící skupinu Grupo No 30. Celkem u nich k 5. červenci sloužilo 63 R-Z (dosavadní bojové ztráty čítaly sedm strojů a tři další se nacházely internovány ve Francii). Personál byl výhradně španělský. V září téhož roku, po skončení bitvy u Belchite, donutily těžké ztráty R-Z u republikánů útvary reorganizovat. Došlo ke zrušení trojice samostatných letek a z uvolněných letounů a osádek vznikla 4a Escuadrilla, tvořící součást Grupo No 30.

Španělští republikáni typ nazývali „Natacha“ (Nataša). Italští piloti dvouplošné bombardéry R-Z (stejně jako starší R-5) obvykle označovali jako „Douglasy“. Vycházelo to z tehdy rozšířené představy, že sovětské letouny jsou pouhými napodobeninami amerických konstrukcí. Španělští nacionalisté pak R-Z (ale také koncepčně obdobné R-5, a dokonce i Aera A-101 čs. původu) určovali pro změnu jako „Papagayo“ (papoušek).

Polikarpovy R-Z se ve Španělsku od začátku roku 1937 podílely na téměř všech důležitých bitvách. Neoperovaly však na izolovaném severu republiky, neboť pokus o přelet tuctu R-Z skončil neúspěšně, internací letadel ve Francii (tyto stroje byly záhy vráceny zpět do Španělska). R-Z sloužily především jako denní bombardéry při útocích na přífrontové cíle. Na Iberském poloostrově obvykle nosily osm pum po 42,5 kg (celkem 340 kg) nebo šest 75kg pum (úhrnem 450 kg) či stejný počet 50kg pum (dohromady 300 kg). Proti nepřátelským stíhačkám musely být chráněny doprovodnými I-15 či I-16, neboť ve vzdušných bojích se R-Z jevily jako dosti zranitelné. Podle jedné z analýz bylo mezi 1. červencem 1937 a 30. červnem 1938 ztraceno celkem 32 R-Z, přičemž šest z nich sestřelily povstalecké stíhačky a devět protiletadlová palba a 14 bylo ztraceno během nehod a tři na zemi během nacionalistických náletů.


R-Z č. 36 (na trupu je patrný zatřený kód „LN-046“) španělského republikánského letectva

Reklama

Polikarpovy R-Z sloužily u republikánského letectva až do konce občanské války. Dvacátého devátého března 1939 ulétlo 13 strojů 1a Escuadrilly do francouzského Alžírska, kde přistály na letišti La Senia. Osádky daly přednost francouzské internaci a exilu před kapitulací a nejistým osudem, který by je čekal ve Španělsku od vítězných Frankových povstalců. Letouny však byly po skončení občanské války vráceny do Španělska. Dvě zbývající letky 30. skupiny (poslední, 2a Escuadrilla, byla rozpuštěna v prosinci 1938) zůstaly v čase definitivního zhroucení vládních sil ve Španělsku a 16 jejich strojů padlo nacionalistům do rukou na madridském letišti Barajas.


Polikarpovy R-Z ze stavu Grupo No 30 padly na konci občanské války do povstaleckých rukou na letišti Barajas u Madridu, duben 1939

Celkem 37 strojů se stalo výzbrojí nově budovaného španělského vojenského letectva Ejército del Aire. Obdržely kódová označení „17W-1–17W-36“. Používala je skupina zprvu značená „Grupo de Natachas de la Fuerza Aereas de Africa“. Jak napovídá označení, útvar působil ve Španělském Maroku. V březnu 1940 došlo k přejmenování jednotky na „Grupo Independiente No 43“. R-Z v Maroku létaly ze základny Auámara. V říjnu téhož roku pak bylo označení změněno na „Grupo Reconocimiento No 43“. K 2. listopadu 1945 se nacházelo v letuschopném stavu ještě sedm strojů, které obdržely nové označení „R.5“ (R.5-4, 5, 17, 26, 32 a 33). Poslední byly ze služby vyřazeny roku 1950.


Polikarpov R-Z sovětského vojenského letectva VVS RKKA zničený na začátku německého útoku na Sovětský svaz, červen 1941

Zdroje (výběr): Abrosov, S.: V nebe Ispanii 1936–1939 gody. Moskva 2003; Kotelnikov, V. R.: Razvedčik i ljogkij bombardirovščik R-Z. Moskva 2003; Maslov, M.: Samoljoty razvedčiky R-5 i R-Z. Moskva 2000.
Název:
Name:
Polikarpov R-Z Polikarpov R-Z
Originální název:
Original Name:
Поликарпов Р-З
Kategorie:
Category:
bitevní letoun attack aeroplane
Výrobce:
Producer:
DD.MM.1935-DD.04.1937 Letecký závod č. 1 Aviachimu, Moskva /
Období výroby:
Production Period:
DD.MM.1935-DD.04.1937
Vyrobeno kusů:
Number of Produced:
1031
První vzlet:
Maiden Flight:
DD.07.1935
Osádka:
Crew:
2
Základní charakteristika:
Basic Characteristics:
 
Vzlet a přistání:
Take-off and Landing:
CTOL - konvenční vzlet a přistání CTOL - conventional take-off and landing
Uspořádání křídla:
Arrangement of Wing:
dvouplošník biplane
Uspořádání letounu:
Aircraft Concept:
klasické conventional
Podvozek:
Undercarriage:
pevný fixed
Přistávací zařízení:
Landing Gear:
kola wheels
Technické údaje:
Technical Data:
 
Hmotnost prázdného letounu:
Empty Weight:
2007 kg 4425 lb
Vzletová hmotnost:
Take-off Weight:
3150 kg 6945 lb
Maximální vzletová hmotnost:
Maximum Take-off Weight:
3500 kg 7716 lb
Rozpětí:
Wingspan:
15,500 m 50ft 10,25in
Délka:
Length:
9,720 m 31ft 10,66in
Výška:
Height:
3,600 m 11ft 9,75in
Plocha křídla:
Wing Area:
42,52 m2 457.68 ft2
Plošné zatížení:
Wing Loading:
74,083 kg/m2 15.17 lb/ft2
Pohon:
Propulsion:
 
Kategorie:
Category:
pístový piston
Počet motorů:
Number of Engines:
1
Typ:
Type:
Mikulin AM-34N kapalinou chlazený přeplňovaný vidlicový dvanáctiválec o vzletovém výkonu 551,6 kW (750 k) a 603 kW (820 k) v h= 3 500 m.
Vrtule dvoulistá kovová polohovatelná ne zemi.
Mikulin AM-34N twelve-cylinder liquid-cooled 60° Vee supercharged engine rated at 740 hp for take-off and 810 hp at 11,483 ft,
driving a two-blade metal positionable on the ground.
Objem palivových nádrží:
Fuel Tank Capacity:
? ?
Výkony:
Performance:
 
Maximální rychlost:
Maximum Speed:
316 km/h v 3500 m 196.4 mph in 11483 ft
Cestovní rychlost:
Cruise Speed:
266 km/h v ? m 165.3 mph in ? ft
Rychlost stoupání:
Climb Rate:
7,09 m/s 1395.7 ft/min
Čas výstupu na výšku:
Time to Climb to:
11,8 min do 5000 m 11,8 min to 16404 ft
Operační dostup:
Service Ceiling:
8700 m 28543 ft
Dolet:
Range:
1000 km 621.4 mi
Maximální dolet:
Maximum Range:
? km ? mi
Výzbroj:
Armament:
1x pevný synchronizovaný kulomet PV-1 ráže 7,62 mm, 500 nábojů a
1 - 2x pohyblivý kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm v zadní kabině, 1000 nábojů pro každý.
Bitevní varianta: 4x pevný kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm pod spodním křídlem.
Pumový náklad do 400 kg pum.
One fixed forward-firing 0.3 inch PV-1 machine-gun in the fuselage, 500 rounds and
one or two flexible rearward-firing 0.3 inch ShKAS machine-guns in rear cockpit, 1,000 rpg.
Attack variant: four fixed forward-firing 0.3 inch ShKAS machine-guns in under lower wing.
Bomb load: Up to 882 lb
Uživatelské státy:
User States:




Poznámka:
Note:
Varianty:
R-Z - průzkumná verze
R-Z Š - bitevník
R-ZR (rekordní) jeden letoun pro rekordní dostup 11 100 m
P-Z civilní provedení pro dopravu nákladů nebo osob.
R-Z reconnaissance bomber.
R-ZSh Shturmovik, ground attack armed with four ShKAS machine guns in lower wing.
P-Z Commercial variant for carrying mail and/or two passengers.
R-ZR Single seat conversion for record breaking purposes 36,417 ft on 8 May 1937.
Zdroje:
Sources:
L+K č. 9/1984, Polikarpov R-Z, Václav Němeček
http://www.ctrl-c.liu.se/misc/ram/r-z.html
http://www.cofe.ru/avia/P/P-134.htm
www.topedge.com
archiv autora

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více