II. 1916 – 1918

(Karel Hašler) / Děda jako Leutnant in der Reserve

Dědova identifikační známka

1. Na tyrolské frontě klid...

Planina sedmi obcí (něm. Hochebene der Sieben Gemeinden, it. Altopiano dei Sette Communi) se geograficky skládá z centrální plošiny (cca 1000 m n. m.), ohraničené na západě řekou Astico a na východě řekou Brenta. Tato zvlněná plošina přechází na severu do horského masivu s vrcholky až 2341 m n. m. (Cima Dodici), na jihu do masivu s vrcholky pod 2000 m n. m., svažujícího se do Pádské nížiny. Dědovo nové působiště se nacházelo v hornaté severní části, poblíž horské usedlosti Casara Gruppach (Grubach), necelé čtyři kilometry severně od obce Roana a osm kilometrů severozápadně od městečka Asiago. V době dědova příchodu probíhala frontová linie po vyvýšeném okraji centrální plošiny, přičemž Asiago na jejím „dně“ bylo opět v italských rukou...

Frontový úsek III. sboru 1. listopadu 1916, s vyznačením přibližné polohy usedlosti Grubach

Baterie věžových houfnic č. 2 (později přejmenovaná na baterii Grubach) byla přímo podřízena veliteli dělostřelectva III. sboru a její výzbroj tvořily dvě M.9 (10-cm-Turmhaubitze T.H.M.9), vyvinuté v plzeňských Škodových závodech speciálně pro použití v otočných věžích pevností. Tyto houfnice s obsluhou čtyř dělostřelců měly podobný dostřel jako polní děla (7,3 km granáty, 8,1 km šrapnely), na rozdíl od nich však bývaly umisťovány ve vzdálenosti 1 až 2 km za hlavní obrannou linií, zatímco polní děla působila většinou v její těsné blízkosti.

Každá baterie se skládala z palebného postavení (Stellung, Batterie) a jedné nebo více pozorovatelen (Beobachtungstand, Beobachtung), umístěných co nejblíže první linii, případně rovnou jako její integrální součást. Důstojníci či důstojničtí zástupci vykonávali službu buď v palebném postavení, které bývalo umístěno v relativním bezpečí za frontou, nebo jako pozorovatelé vpředu, odkud prostřednictvím přidělených spojařů hlásili výsledky střelby, případně souřadnice cílů, jež bylo třeba zlikvidovat na základě požadavků pěchoty. S výjimkou velitele baterie, jímž byl u dělostřelectva větších ráží vždy aktivní důstojník, se v tomto zařazení obvykle pravidelně střídali.

Děda po válce babičce vyprávěl, že při jednom z prvních pobytů na pozorovatelně dopadl nepřátelský granát do zákopu pod ním a zabil místního velitele pěchoty spolu se dvěma telefonisty. Shodou okolností otiskl sborník „Historie a vojenství“ č. 2 roku 2002 deník spojaře 55. pěší brigády 28. pěší divize Františka Svatoše, jenž v prostoru Casara Gruppach (Grubach) s velitelstvím své brigády pobýval od května do srpna 1916. K datu 8. července 1916 si zapsal: „... Stavíme drát k regimentu 47. Dovídáme se o volltrefě do kompanie jágrů. Zabit komandant a dva telefonisti...“ Jednalo se pravděpodobně o setninu (Kompagnie) praporu polních myslivců č. 11 (Feldjägerbataillon Nr. 11), který byl, společně se zmíněným 47. pěším plukem, součástí sousední 56. pěší brigády téže divize. Místní i skutková podobnost s dědovým vyprávěním je přinejmenším nápadná...

Ilustrační foto polních postavení věžových houfnic M.9 na rivské frontě

Dne 1. srpna 1916 se děda konečně dočkal povýšení na záložního poručíka (Leutnant in der Reserve) a jmenování zástupcem velitele baterie. O něco později dostal i novou adresu - po stabilizaci fronty na podzim roku 1916, kdy se Turm Haubitz Batterie „Grubach“ ocitla v úseku nově přisunuté 1. horské brigády III. armádního sboru, jí bylo přiděleno i brigádní číslo polní pošty 294. Z něho 29. října 1916 napsal „... Již začínám třetí rok vojny. 26. tomu byly právě dva roky, co jsem narukoval. Kdo by si byl býval tenkráte pomyslil, že to tak dlouho bude trvat...“

Na rozdíl od sočské fronty, kde v průběhu roku 1917 došlo ke dvěma velkým bitvám (10. a 11. bitva na Soči) byl na tyrolské frontě poměrný klid. Začátkem února 1917 odjel proto děda na dovolenou, během níž pravděpodobně začal opět (byť jen dálkově) studovat na Vysoké škole báňské v Příbrami. Alespoň ve svém jediném dochovaném dopise z 15. března 1917, obsahujícím i dvě vlastnoruční básně, se zmiňuje o odpoledni věnovaném učení se chemii. Z dopisu mimo jiné vysvítá, proč se po válce stal úspěšným inženýrem a nikoli básníkem. Chemie mu šla prostě líp...

„Bože, je dnes smutno!
venku snížek padá
a v závěje se před mým oknem skládá,
ohýbá větve i vrcholky stromů -
a mne vše táhne vzpomínkami domů -
Pryč odtud chtěl bych v nedohlednou dálku,
zapomenouti na tu hroznou válku,
zas vrátiti se z boje vřavy víru
v bývalý život, život krásný v míru...“

Koncem dubna už byl v lepším rozpoložení, čekala ho totiž další dovolená: „... Jsem dosud stále zdráv a počítám dny, které mne ještě dělí od příští a snad též poslední dovolené..“

Mezi 12. květnem a 8. červnem 1917 se však Italové opět pokusili (opět neúspěšně) prorazit rakousko-uherské linie na sočské frontě (10. bitva na Soči), takže na vytouženou dovolenou děda odjel až někdy počátkem srpna. Toto zpoždění se mu nicméně vyplatilo, protože tentokrát přijel domů již jako držitel bronzové záslužné medaile „Signum laudis“ (obdržel 28.04.1917), Karlova vojenského kříže (obdržel 07.05.1917) a stříbrné záslužné medaile „Signum laudis“ (obdržel 03.08.1917). Rakousko-uherská armáda bývala v udělování vyznamenání tradičně skoupá, zdá se tedy, že tímto zvýšeným přídělem v posledních válečných letech se její velení pokoušelo vynahradit frontovým vojákům stálé snižování přídělů základních životních potřeb...

K baterii se děda vrátil 28. srpna 1917, přímo uprostřed další, v pořadí již 11. bitvy na Soči (18. srpna až 12. září 1917). Na tyrolské frontě byl stále stejný klid, takže mohl konstatovat, že „... vše zde při starém, jenom mně zdá se vše divné a nepohodlné...“, načež si 17. září 1917 trochu nevděčně posteskl, že „... teprve čtrnácte dní uteklo od mojí dovolené a mně se zdá, že jsem Vás již neviděl celou věčnost. Žiji zase tím starým všedním a nudným životem zákopové války..“. Naproti tomu 28. září napsal, že je „stále ještě v batterii. Máme zde trvale krásné počasí. Práce mnoho nemám...“ Takže není divu, že o měsíc později, 20. října 1917, již všednosti a nudě přišel na chuť: „Jsem dnes v batterii - na jak dlouho nevím. Je zde překrásně a ticho. Kdybych věděl, že zde zůstanu stále, byl bych úplně spokojen...“

Nezůstal. Mimo jiné i proto, že dalším dosavadním spojencem, kterému Itálie vyhlásila válku, bylo Německo. Došlo k tomu 17. srpna 1917 a italská vláda si od tohoto kroku slibovala poválečné územní zisky. Prozatím však dosáhla pouze toho, že do poslední, dvanácté bitvy na Soči (bitvy u Caporetta) se vedle národnostně a kvalitativně různorodé rakousko-uherské armády zapojila také po všech stránkách výkonnější armáda německá. Z osmi rakousko-uherských a sedmi německých divizí byla pro tento účel sestavena 14. armáda, jejímž velitelem byl jmenován německý generál Otto von Below. Dne 24. října 1917 tak začal útok, který naprosto rozvrátil italskou obranu a spojenecká vojska přivedl až k řece Piavě. V důsledku toho ustoupily italské jednotky rovněž z celé korutanské a dolomitské fronty, vyklidily oblast Planiny sedmi obcí (včetně města Asiaga) a zaujaly obranu na linii, nadále bráněné většinou narychlo přisunutými francouzskými a britskými jednotkami (např. právě u Asiaga bojoval XIV. britský sbor)...

Když tedy 10. listopadu 1917 děda na lístek polní pošty babičce napsat: „... Díky za Tvé drahé psaníčko. Přišlo do válečné vřavy. Je teď u nás živo...“, nijak nepřeháněl. V téže době, koncem roku 1917, došlo také k rozsáhlé reorganizaci armády. Během ní se název dědova útvaru změnil na „Těžký dělostřelecký pluk č. 14“ (sAR 14)^[7]. Dědy už se to ale příliš nedotklo - ve dnech 3. až 24. února 1918 byl opět na dovolené. O další zřejmě požádal okamžitě po návratu, protože již 9. března 1918 zklamaně napsal: „... U nás všecko při starém. Máme dost sněhu. Moje žádost o dovolenou byla vyřízena záporně...“Přesto si již „zlézání horských velikánů“ příliš neužil, protože byl ke dni 25. dubna 1918 přeložen z „pole“ k vídeňské náhradní baterii těžkého dělostřeleckého pluku č. 14 (sAR 14)^[8]...

2. Zhroucení

Prakticky ihned po svém příjezdu do Vídně nastoupil děda až do června trvající studijní dovolenou v Příbrami. Od 30. července do 24. září 1918 pobýval pro změnu ve vídeňské vojenské nemocnici, podle babičky s diagnózou úplavice. Na umření to zřejmě nebylo, protože již 1. srpna 1918 napsal: „Srdečný pozdrav z Vídně! Jsem teď v nemocnici a mám se velice dobře...“ Po propuštění nastoupil 25. září zdravotní dovolenou, pochopitelně opět do Příbrami. Do Vídně se vrátil právě včas, aby si 16. října 1918 přečetl manifest, jímž císař Karel slíbil přeměnit dosavadní monarchii ve spolkový stát, volně sdružující státní útvary různých národností Rakousko-Uherska, a21. října byl odeslán znovu do pole, tentokrát k Dělostřelecké náhradní skupině skupiny armád arcivévody Josefa v tyrolském Brunecku^[9]...

Z různých národností se přirozeně skládal i důstojnický sbor rakousko-uherské armády, ten však byl odjakživa natolik profesionálně soudržný, že se o podobné politické „prkotiny“ příliš nezajímal ani nyní, kdy byl z více než 80 % tvořen rezervisty. Zajímavé svědectví o vzájemných vztazích mezi frontovými důstojníky ještě počátkem roku 1918 podává svých vzpomínkách záložní poručík Theodor Šlechta:
„...S úžasem a překvapením patřil jsem na soužití lidí na frontě, kde těžko se odlišoval Čech od Maďara i od Němce, všichni jsme byli úplně stejně ohroženina životě. Společné nebezpečí vytvořilo nanejvýše přátelský poměr mezi námi a vedlo nás k nutné snášenlivosti a výpomoci. Když k nám došly noviny ze zázemí a my se dočítali o strašlivé nevraživosti jedněch proti druhým, o nastávajících národnostních potyčkách a rozporech, nemohli jsme tomu věřit. Vědomí společného nebezpečí chladilo rozpálené hlavy, krotilo zlovolné vášně a vedlo skoro k ideální svornosti; na frontě panovala rovnost všech, v životě i smrti...“

Zatímco rakousko-uherská armáda stále ještě fungovala, politický rozklad monarchie neúprosně pokračoval. Dne 23. října 1918, vyzval budapešťský sněm vojáky uherských jednotek, aby se vrátili domů. Vzhledem k tomu, že právě tyto jednotky byly významnou součástí rakousko-uherské obrany na řece Piavě, kde měla každým dnem začít britsko-francouzsko-italská ofenziva, měla tato výzva osudové důsledky. Uherští vojáci hromadně odmítali bojovat za Rakousko a žádali okamžitý přesun do vlasti. Nakonec dosáhli svého a na jejich místo musely nastoupit rakouské, české a chorvatské jednotky. Těm bylo řečeno, že mají nahradit frontové divize vyřazené nenadálým italským plynovým útokem, po několika nádražních setkáních s transporty rozjásaných Maďarů však začaly projevovat jistou neochotu k dalšímu válčení i ony. Možná i proto se děda 25. října 1918 dozvěděl, že je s okamžitou platností přeložen do Jaroměře, k náhradní baterii těžkého dělostřeleckého pluku č. 4 (sAR4)^[10]...

Tuto závěrečnou část své kariéry v rakousko-uherské armádě shrnul děda později v žádosti o přijetí do vznikající československé armády slovy: „... 1. října byl jsem na zdravotní 14denní dovolené do 14. října. Poté jsem nastoupil službu u tehdejšího těž. děl. pl. č. 14 ve Vídni a odtud jel 21. X. do pole. Dojel však jsem jen do Brunecku a jel zpět. 28. X. 1918 jsem přijel do Prahy a účastnil se převratu...“

Zmíněná účast na převratu, jímž 28. října 1918 vznikla Československá republika, spočívala v tom, že 28. října přijel do Prahy a následujícího dne se ohlásil na Žofíně, kde sídlil „Vojenský odbor Národního výboru“, vedený učitelem pražské kadetní školy setníkem Jaroslavem Rošickým. Zde se zaregistroval jako zájemce o službu v budoucí československé armádě, načež s požehnáním nové vrchnosti pokračoval v cestě do Jaroměře. U nového útvaru se hlásil 30. října 1918, tedy v den svých 24. narozenin. Na lístku datovaném o den později napsal: „Ma chère, včera jsem šťastně přijel a hned se začal zapracovávati v nové poměry. Vše jde znamenitě. Jsem nadšen našimi úspěchy...“

Kromě náhradní baterie těžkého dělostřeleckého pluku č. 4 (sAR 4) byla v jaroměřských zeměbraneckých kasárnách dislokována také náhradní baterie těžkého dělostřeleckého pluku č. 8 (sAR8)^[11]. Dohromady tvořily prapor (oddíl), jemuž velel podplukovník Bohumil Srdínko, aktivní důstojník a kádrový příslušník trientského praporu pevnostního dělostřelectva č. 5 (FsAB 5). Důstojníci, poddůstojníci i mužstvo oddílu byli vesměs Češi, takže již 28. října 1918 bez problémů složili do rukou jaroměřského starosty slib věrnosti čs. republice. Převrat v Jaroměři proběhl tudíž bez problémů. Ty nastaly teprve v sousedním Josefově, kde byla situace podstatně složitější. Mimo týlových a technických útvarů se totiž zdejší posádka skládala z XIX. strážního praporu uherské domobrany (střežícího tábor se 42 000 převážně ruských a italských zajatců) a náhradních baterií těžkých pluků polního dělostřelectva č. 1, 6, 8 a 28. Na rozdíl od baterií dislokovaných v Jaroměři se všechny tyto dělostřelecké jednotky skládaly více méně z rakouských Němců. Velitelem posádky byl reaktivovaný generál Joseph Leskoschek, jenž se orgánům nově vzniklého státního útvaru odmítl podřídit a trval na tom, že vyčká instrukcí litoměřického velitelství IX. sboru...

Zeměbranecké kasárny v Jaroměři 28. říjen 1918

Generálova neústupnost (v jiných případech nazývaná příkladným smyslem pro povinnost či dokonce loajalitou) přiměla členy josefovského Národního výboru, aby si 30. října zvolili svého vlastního posádkového velitele. Stal se jím jaroměřský rodák Karel Dufek, dělostřelecký vrchní zbrojní správce 2. třídy (titul odpovídající hodnosti podplukovníka) a dosavadní velitel pevnostního skladu dělostřeleckého materiálu. Protože však generál odmítl svoji funkci opustit, obrátili se nakonec s prosbou o pomoc na jaroměřský okresní Národní výbor.

Okresní velitelství „Národní Obrany“ v Jaroměři proto 1. listopadu vydalo příkaz, jenž již jen pro svoji typickou „českost“ zaslouží být citován: „Nařizuji, aby Národní Obrana Vaší obce byla svolána a odebrala se nenápadně po hloučkách do Jaroměře do zeměbraneckých kasáren. Každý nechť se opatří revolverem, pokud jej má k disposici...“ Tato mobilizace se samozřejmě týkala nejen fyzicky zdatných příslušníků Sokola (jimž se kupodivu dosud dařilo unikat normální vojenské službě), ale samozřejmě i republice oddaných dělostřelců pplk. Srdínka, kteří se již ve zmíněných kasárnách nalézali. Ti však byli bohužel vybaveni pouze několika těžkými 15cm kanony M.15, jež se pro plánované pouliční boje příliš nehodily. Museli proto požádat o zapůjčení několika polních děl a kulometů z Hradce Králové...

Vyžádaná pomoc ještě ani neopustila hradecké nádraží, když císař Karel I. vydal (rovněž dne 1. listopadu 1918) nařízení č. 746, v němž mimo jiné stálo, že „... národní státy Rakouska a jihoslovanských zemí si vytvoří vlastní armády. - Všechny dosavadní orgány nezbytné k provedení přechodu na národní armády zůstanou prozatím v činnosti až do úplného předání všech agend národním vládám. Armádní vrchní velení dotud, než se polní vojsko vrátí do vlasti. Všechny vojenské osoby, a to v zázemí ihned, v poli po návratu do vlasti, se ohlásí u svých nadřízených velitelství v souladu s tím, do které vytvářené národní armády hodlají vstoupit. Pokud se ke vstupu do národní armády vyžaduje složení přísahy, pak složení takové přísahy povoluji...“

Generál Leskoschek považoval rozkaz vrchního velitele za dostatečný důvod k rezignaci, a tak ještě téhož dne předal velení posádky zvolenému dělostřeleckému vrchnímu zbrojnímu správci 2. třídy Dufkovi. Císařovým rozhodnutím byl děda zbaven povinnosti zúčastnit se historicky prvního dobývání pevnosti Josefov, místo toho se onoho památného 1. listopadu dočkal „jen“ povýšení do hodnosti záložního nadporučíka (Oberleutnant in die Reserve). Habsburská říše se rozpadala, i její armáda již byla v rozkladu, ale nezdolná, staletími prověřená císařská byrokracie fungovala dál...

Československá armáda dědovo povýšení samozřejmě neuznala^[12] a neprodleně začala s jednou ze svých mnoha budoucích reorganizací. Již 2. listopadu převzal Srdínkův nadporučík Sedláček dělostřelecký materiál z Josefova a 5. listopadu 1918 vznikl sloučením náhradních baterií pluků sAR 4 a sAR 8 československý „Jaroměřský dělostřelecký pluk“. Vzhledem k tomu, že s návratem polních baterií obou původních pluků se nepočítalo, bylo nutno doplnit početní stavy nového útvaru povoláním dalších branců. Dne 6. listopadu byla proto uveřejněna vyhláška, povolávající všechny muže ročníků 1899–1881 na 8. a 9. listopadu do Jaroměře. A zklamaný děda 9. listopadu napsal své budoucí ženě: „... Myslil jsem, že dnes již budu na cestě k domovu, ale nemohu odjeti, protože odvádíme...“

Skutečně neodjel, protože v neděli 10. listopadu 1918 byl „Jaroměřský dělostřelecký pluk“^[13] přejmenován na „Náhradní oddíl dělostřeleckého pluku 8“ a současně s tím proběhla na jaroměřském náměstí i slavnostní přísaha jeho příslušníků Československé republice. Tím dědova účast v 1. světové válce definitivně skončila...

Epilog:

V Jaroměři děda sloužil až do 29. listopadu 1918, kdy nastoupil dlouhodobou studijní dovolenou do Příbrami. Tam 27. října 1919 podepsal hodnocení, které na něj napsal jeho přímý nadřízený (a bývalý kolega u FsAR4) npor. Josef Semerák a potvrdil velitel těžkého dělostřeleckého pluku 301 pplk. Bohumil Srdínko. Stálo v něm, že je: „... pevného charakteru, přísný voják, kázeň u mužstva dovede si zjednat...“ Pro kariéru vojáka z povolání to znělo slibně, přesto děda po ukončení studia na Vysoké škole báňské odešel 15. prosince 1920 raději do zálohy a konečně se oženil s babičkou. Hory jakékoli výšky a krásy ho prý od návratu z fronty příliš nelákaly. Což lze snadno pochopit. Jenomže svatá Barbora, patronka dělostřelců a horníků, mu s poněkud nesvatou zlomyslností zajistila první působiště zrovna v železných dolech v Nadabule u Rožňavy, v nádherné přírodě Slovenského Rudohoří...

Děda se svými rodiči a sourozenci (1920); Děda, babička a můj táta Karel (1927)

Poznámky

[7] C. a k. těžký dělostřelecký pluk č. 14 (K. u. k. schweres Artillerieregiment Nr. 14). Vznik: 1917. Složení 1918: setniny (baterie) dosavadních praporů pevnostního dělostřelectva č. 1 a 6., náhradní oddíl (Vídeň).
Poznámka: Pluk vznikl sloučením praporů pevnostního dělostřelectva č. 1 (Brixen) a 6 (Chiesa di Lavarone) v rámci reorganizace armády. Polní setniny (baterie) obou praporů byly zřejmě pouze přejmenovány. Kupříkladu razítko s názvem „Positions Halbbatterie Nr. 314“ (Poziční půlbaterie č. 314) se místo dosavadního razítka „Turm Haubitz Batterie Grubach“ objevuje v dědově korespondenci poprvé 10. listopadu 1917, přičemž zpáteční adresa obsahuje stále ještě původní číslo polní pošty 294. Další lístek z 18. dubna 1918 již má obtížně čitelné razítko „K.u.K. POS. BATTERIE 314/s.14 (3.K/6...)“, což by se dalo vyložit jako 314. baterie 14. těžkého pluku (bývalé 3. setniny 6. praporu?), a číslo polní pošty je již 369. Toto číslo pak nadále používá nový sAR 14. Lze tedy předpokládat, že v rámci probíhající reorganizace byla stacionární (poziční) baterie, složená ze dvou houfnic M-9, prostě přejmenována a podřízena nově vzniklému útvaru. Zpočátku jako půlbaterie (dělostřeleckou baterii tvořila obvykle čtyři děla), posléze se název vrátil ke kratší podobě...

[8] C. a k. těžký dělostřelecký pluk č. 4 (K. u. k. schweres Artillerieregiment Nr. 4). Vznik: 1918. Složení: 2 baterie těžkých minometů (?), náhradní setnina (Jaroměř).
Poznámka: Pluk vznikl v červnu 1918 v rámci reorganizace armády, pravděpodobně jako nástupce FsAR 4 (Pula). Jeho jaroměřská náhradní baterie vznikla z 1. a 2. náhradní setniny FsAR 4. Podle některých zdrojů nebyl sAR 4 zformován vůbec, podle jiných měl v říjnu 1918 pouze 2 baterie těžkých minometů. Nástupnické roli pluku by nicméně částečně nasvědčovalo i dědovo nečekané přeložení, protože v hodnostním seznamu důstojníků rakousko-uherské armády (Ranglisten des kaiserlichen und königlichen Heeres) byl až do konce války veden jako kmenový příslušník FsAR 4...

[9] Dělostřelecká náhradní skupina I (Artillerie Ersatz Gruppe I) měla za úkol shromažďovat a dále rozdělovat důstojníky frontovým dělostřeleckým jednotkám v sestavě skupiny armád arcivévody Josefa (Heeresgruppenkommando Erzherzog Joseph).

[10] Je otázkou, zda za tohoto pokročilého rozkladu někoho nenapadlo začít i vojáky českého původu, jejichž náhradní tělesa byla dislokována na území předpokládaného českého národního státu, oddělovat od společné armády. Sama existence jaroměřského uskupení náhradních baterií pluků pevnostního a polního dělostřelectva působí dojmem cílevědomého shromažďování důstojníků a mužstva této odbornosti a české národnosti na území budoucího Československa. Např. jeho velitel podplukovník Bohumil Srdínko byl kmenovým příslušníkem FsAB 5, jednání s generálem Leskoschkem o předání josefovské pevnosti do českých rukou vedl poručík JUDr. Emanuel Slabý z FsAR 1, nadporučík Ladislav Sedláček, který počátkem listopadu 1918 přebíral v Josefově dělostřelecký materiál po německých bateriích těžkého polního dělostřelectva, byl kmenovým příslušníkem FsAB 3...

[11] C. a k. těžký dělostřelecký pluk č. 8 (K. u. k. schweres Artillerieregiment Nr. 8). Vznik: 1918. Složení: 1 baterie (Francie), náhradní setnina (Jaroměř).
Poznámka: Pluk vznikl v březnu 1918 v rámci reorganizace armády, pravděpodobně sloučením FsAB 3, 8 a 10, které byly společně s FsAR 4 součástí 4. brigády pevnostního dělostřelectva (Pula). Jeho jaroměřská náhradní baterie vznikla ze 3. náhradní setniny FsAR 4. Podle některých zdrojů nebyla výstavba pluku dokončena, podle jiných měl v říjnu 1918 celkem 17 baterií, z nichž jedna (13.) byla vyzbrojena 42cm houfnicemi a ještě v listopadu 1918 bojovala v sestavě německé 18. armády ve Francii. Z náhradní baterie sAR 8 vznikl později (po jeho sloučení s náhradní baterií sAR 4) československý těžký dělostřelecký pluk č. 8, přejmenovaný roku 1919 na těžký dělostřelecký pluk 301...

[12] Hodnosti nadporučíka v záloze se znovu dočkal až 28. října 1927, již jako záložní důstojník českobudějovického dělostřeleckého pluku 305. V téže hodnosti pak byl 31. prosince 1934 přeřazen do II. zálohy...

[13] Dělostřelecký pluk 8 byl 13. května 1919 přejmenován na „Těžký dělostřelecký pluk 8“, 28. července 1919 na „Těžký dělostřelecký pluk 301“, 15. srpna 1920 na „Těžký kanonový pluk 301“...

Zdroje:
Kmenový list (Haupt-Grundbuchblatt), kvalifikační listina a frontová korespondence Karla Oktábce
Libor Nedorost: Češi v 1. světové válce, 1.až 3. díl (Praha 2006-2007)
Karel Dufek: Poslední dny světové války a státní převrat v Josefově n. M, in: Alois Žipek: Domov za války V. (Praha 1931)
Theodor Šlechta: Sám v požáru světovém - Vzpomínky z vojenského života za světové války 1916–1918 (2014)
Rolf Hentzschel: Festungskrieg im Hochgebirge (Bozen 2008)
Edmund Glaise von Horstenau – Der österreich-Ungarns Letzter Krieg, 1914-1918 (Wien 1931)
Friedens-Ordre de bataille k. u. k. Heeres, der k. k. und der k. u. Landwehr gültig vom 1. April 1914 (Wien 1914)
Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer un für die Kaiserliche und Königliche Kriegs-Marine für 1914 (Wien 1914)
Seidels kleines Armeeschema - Dislokation und Einsteilung des k. u. k. Heeres, k. u. k. Kriegsmarine, der Landwehr und der königlich ungarischen Landwehr (Wien 1914)
Ranglisten des kaiserlichen und königlichen Heeres 1918: abgeschlossen mit Personalverordnungsblatt Nr.40/18, teilweise bis Personalverordnungsblatt Nr. 77 berichtigt (Wien 1918)
K. u. k. Kriegsministerium. Dislokationsübersicht aller Formationen des k. u. k. Heeres, der k. k. Landwehr, der k. u. Honvéd, des k. k. und k. u. Landsturmes und der Gendarmerien im Hinterlande. (Wien, 1918)
http://www.austrianphilately.com/dixnut/index.htm
https://www.valka.cz/category/view/504608
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz/