Nevěstince jako fenomén vojenského stavu

Autor: Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔︎︎ 👁︎ 25.281

Odvěkým fenoménem vojenského stavu byla nejen ve velkých posádkových městech okázalá a velmi častá návštěva kabaretů, šantánů, vináren a kaváren, ale i nejprostších putyk, zaplivaných židovských krčem a především bordelů. Zapadlé tmavé uličky lásky lemované korzujícími dámami poskytovaly lákadla nejhrubšího zrna. Matně osvětlená nároží, černota průjezdů, temná zákoutí a skrytá podloubí městských periférií nebudila přílišnou důvěru, leč nemanželská soulož s mladou pohlednou ženou byla velkým lákadlem. Daleko mocnějším než pud sebezáchovy, zachování čisté chladné mysli, mravnosti a úcty k něžnému pohlaví. „Má velmi sčetlou dívku, stále s sebou nosí knížku.“ Toto dobové pořekadlo mluví zcela výmluvně za vše. Tehdy totiž měli všechny řádně zapsané prostitutky neboli nevěstky zdravotní knížky (Gesundheitsbuch), do kterých jim policejní lékař potvrzoval preventivní prohlídku. Řádně registrovaných prostitutek živících se ve veřejných podnicích bordelářů, ale nedostavujících se na zákonem nařízené prohlídky byla zhruba jedna třetina z celkového počtu takto počestně podnikajících kněžek lásky. Docházelo tak k častým nákazám pohlavními nemocemi. S prostitucí si nikdo nevěděl rady, dokonce ani neotřesitelné byrokratické orgány hřímajíce silou mocí paragrafů.

Šíření venerických chorob mezi vojáky prezenční služby všech zbraní, hodností a společenských tříd nabylo v rakousko-uherské monarchii postupem času takových rozměrů, že vedlo nejvyšší armádní místa k několika rázným opatřením. Jako příklad výskytu pohoršujících lidových nákaz v armádě si můžeme uvézt záznam ve vojenských pamětech příslušníka štábní setniny plzeňského c. a k. pěšího pluku č. 35 jednoročního dobrovolníka Ladislava Lábka. Během osmitýdenního cvičení, které absolvoval v roce 1904 při svém zařazení do náhradní zálohy, se setkáme se zápisem popisujícího jeho duševní stav, kdy po lehčím úrazu při výcviku byl krátce hospitalizován v posádkové nemocnici. Cituji: „V nemocnici bylo mně lépe na stravu, ráno bílá káva i ostatní vše lepší. Jen společnost byla tu špatná, ostatní hoši vesměs s venerickými nemocemi, což se mně opravdu hnusilo.“ Vzbudit mezi vojáky zvýšený zájem o sexuální osvětu, lety zavedenou morální etiku a dodržování základní hygieny měli na starost v první řadě garnizonní lékaři a polní kuráti. A proto se s povinnými přednáškami a letáky na toto téma na přelomu 19. a 20. století doslova roztrhl pytel. Jeden takový informační pamflet sepsal plukovní lékař 1. třídy Dr. med. Felix Edler von Menz ze štýrskohradeckého c. k. pěšího pluku zemské obrany č. 3. Vzletně nazvaný leták „Nemoci pohlavní. Napomenutí pro vojáky.“ byl vydán v německém, uherském, polském, rusínském, chorvatském, slovinském, rumunském a vlašském jazyku za jednotnou prodejní cenu deseti haléřů. Stručný obsah byl následující:

Reklama

„Vojáci! Vaší povinností jest, vlasť proti každému vnějšímu i vnitřnímu nepříteli chrániti! Nuže, vězte, že i v nejjistějším míru máme dosti nepřátel, kteří škodí blahu našeho lidu. Jsou to nemoce, a mezi těmito hlavně takové, které často ve velkém počtu se vyskytujíce, „lidové nákazy“ se nazývají a kterým padá tisíce lidí za oběť. Proti těmto nemocem bojovati, máte vojáci pomáhat. Takové nemoce jsou také pohlavní nemoce, které bohužel mezi vojskem doposud ještě v mnoha případech se vyskytují. Pozorování lékařská vykazují, že u vojska mezi 1000 muži asi 18 – 38, v některých armádách až 61 na pohlavní nemoc se roznemůže. Pomyslíte-li, kolik opět tito nakazí, vzrůstá hrozně tento počet. Vojáci! Z toho všeho vidíte, jak strašné mohou býti útrapy a následky pohlavních nemocí pro Vás a Vámi pro jiné. Vezměte si proto tyto pokyny ku zabránění pohlavních nemocí k srdci. Onemocníte-li přece, dejte se lékařsky ošetřiti a to až ku úplnému pozdravení. Poslechnete-li vše co zde zmíněno, ochráníte sebe a svou rodinu od největšího zla, pak prokázali jste jistě vlasti velkou službu, za kterou Vám bude vděčna, pak jste poctivě bojovali ve velkém boji proti největšímu nepříteli lidstva – proti nemocem.“

Ač byla armádou poskytovaná osvěta a prevence o to nápaditější a častější, za Velké války musela být ve velkých nemocnicích typu pardubické barákové Karantény zřizována rozsáhlá specializovaná oddělení na kožní a pohlavní choroby. Naopak nevěstkám nařizovaly vydané vládní reglementy přísný zákaz navštěvovat bez úředního povolení divadla, hostince, taneční zábavy, reduty a arény. Nesměly se procházet ani zdržovat na vybraných veřejných ulicích a prostranstvích, korzovat v městských sadech a parcích, sedět u oken, ve dveřích nebo stát před vchody bytů a domů, na cizí okna klepat, posuňky nebo slovy kolemjdoucí lákat apod. Leč vše bylo marné a chtíč zvítězil nad mravností a všemi zákazy a nařízeními. Mravnostně nejohroženější byly odjakživa služky. Vždyť i naturalistický a dekadentní slovník té doby připouští vznik lidového názvu bordel vznešenému italskému slovu bordello, odvozeného od bordare čili lemovat. Německý přenesený význam Bretterhaus, neboli dům určený pro služky, jež musely být po vůli vrchnosti, toto pojmenování podpořil. K životu mladých kadetů a oficírů patřilo vedle výkonu služebních povinností i nějaké to povyražení, které se časem mnohdy zvrtlo v nezodpovědné hýření, jež vedlo k zahálčivosti, libovůli a nepravostem. Za nějakou tu ušetřenou zlatku navštěvovali, skryti pod pláštíkem tmy, svobodní prostopášní důstojníci veřejné domy s rozsvícenými červenými lucernami s jistou pravidelností a lačníce po zážitcích uspokojení ocitali se v čase a prostoru hodného olympských bohů. Zdobné taneční sály s živou hudbou, bohaté bankety, šampaňské a  kaviár. Lesk na jedné a bída na druhé straně. Společenské prostory, útulné pokojíčky a načesané polonahé dámy první kategorie určené oficírům byly vždy přísně odděleny od míst určených pro poddůstojníky a mužstvo. Cedulka „Nur für  Militär – Nur für Offizierkorps“ dávala všem zúčastněným najevo, kam kdo patří. Hampejz to byl, ale stejný pro všechny. V cudné společnosti tehdejšího středoevropského světa, v níž ženy nosily dlouhé sukně až na paty a v níž si manželé namnoze vykali, mimomanželská sexualita bujela jako ve skleníku!

Jak vypadal interiér a jaká byla nálada v takovém předválečném bordeláku nejlépe vystihuje spisovatel, dramatik a především expresionistický básník Franz Werfel ve své novele Dům smutku (Geheimnis eines Menschen, r. 1927), která byla věnována jednomu z nejslavnějších pražských veřejných domů v Kamzíkově ulici č. 6 nedaleko Kinského paláce. Majitelem nevěstince byl úspěšný židovský podnikatel a majitel živnosti na poli tohoto ranku, ctihodný pan Jakob Klein. Za seriozní zdroj těchto informací můžeme považovat původní Chytilův úplný Adresář království českého z roku 1913. Pro navození příjemné autentické atmosféry si nyní dovolím doslovně odcitovat krátkou pasáž z Werfelova díla zaslíbenou tomuto nejstaršímu řemeslu. Cituji: „Velký salon byl dočista feudální se svou zlatem obtěžkanou renesancí, zrcadly s korunami, rudými sametovými závěsy a vykládaným tanečním parketem hladkým jako sklo. Máme zde co činit s podnikem, jenž může klidně odmítnout označení, kterému propůjčuje neartikulovaný a chudý slovník… Renesance pyšného, tehdy už dávno zapomenutého desetiletí, císařův obraz v kuchyni – ze vší té zaprášené a už lehce zpuchřelé nádhery se na pozorovatele díval rozpačitý pohled staré c. a k. monarchie. Dámy, pokud nekonaly intimní služby, byly na svých místech. Houpavým krokem křižovaly místnost, otáčely se před zrcadlem, osiřelé vytržení v tvářích, žádaly s chladnou zdvořilostí o cigarety a sedly si blahosklonně a bez zájmu na chvilku ke stolům. Jako by byly proniknuty pocitem zcela zvláštní důstojnosti, důstojnosti, která se přenášela na každou chovanku tohoto staroslavného a vznešeného útočiště. Býti zde přijat znamenalo vstoupit do vyšších kruhů života.“

Ke vší úctě, počestnosti a duchaplnosti vysokomýtských radních bohužel bylo vzkvétající posádkové město vydáno v šanc podobnému typu veřejného zařízení, které sloužilo k uspokojování záležitostí pohlavního pudu. Dobrodruzi lačnící po svitu červených luceren se obsloužení dočkali například v kavárně (vykřičeném domě) vedené začátkem třicátých let 20. století Josefem Baštou a umístěné pod vojenským Kasinem v Jeronýmově ulici v domě č. 122 na litomyšlském předměstí, nebo museli za láskou zajíždět do velkoměst. To si ovšem prostí vojáci ani k službě přikovaní důstojníci nemohli dovolit a proto hojně navštěvovali sousedské tancovačky pořádané po hospodách v Knířově, Hrušové a Slatině, oficíři pak plesy a operní nebo divadelní představení v okolních městech, kde v hbitosti sobě rovné navazovali zcela nezávazné náhodné známosti. Za hodinový hotel jim sloužily veškeré dostupné stodoly, seníky, špejchary a do široko daleka rozlehlé přírodní prostory, kde nebesa byla skutečnými nebesy a hvězdy pak světly luxusních křišťálových lustrů…

V závěru si dovolím uvést kratičkou perlu k tomuto tématu. Muzejní archiv RMVM vydal nečekaně ze svých útrob písemnou stížnost zubaře MUDr. Velenovského z Leštiny. Cituji:Leština 22. 7. 1933. Slavnému policejnímu ředitelství ve Vys. Mýtě! Minulou sobotu 15. t. m. jsem šel do Vys. Mýta, když pojednou v litom. čtvrti jsem byl stižen prudkým deštěm. Jsa ve zdejším kraji cizincem a neznalý místních poměrů, utekl jsem se do nejbližší kavárny Václava Bašty, Jeronýmova ul. IV, 122, nevěda, že požívá pověsti vykřičeného domu. To, co jsem zde viděl, příčilo se vší mravnosti a, jak se mnou bylo nakládáno, veškeré slušnosti. Obsluhující slečny mi na konec předložily účet za věci, kterých jsem vůbec nežádal ani neviděl: 3 Kč za nějaké cigarety (žádných jsem nedostal), 8 Kč za ¼ l bílého, obyč., stolního vína (jinak všude stojí 3 – 4 Kč), třikráte samy spustily hudbu, aniž bych si toho přál a počítaly za každé zahrání 1 Kč. Když jsem se zdráhal účet zaplatiti, byl jsem častován urážlivými poznámkami a výrazy. Já jsem akademicky vzdělaný člověk, který není povinnen býti přítomen zmíněným nemravným scénám ani není hoden uvedeného jednání. Žádám, aby výše jmenovaný úřad ve jménu veřejné mravnosti zakročil proti kavárně Václava Bašty (může sem poslati někoho v přestrojení a v pravdivosti všeho se přesvědčiti) a hlavně v tom zjednal nápravu, aby místnost, kam jsou uváděni slušní cestující, z neznalosti poměrů zde hledající občerstvení, byla oddělena od oné, kde se vyřizují záležitosti pohlavního pudu. V dokonalé úctě.“

Pro Vaši absolutní informovanost si neodpustím doplnit své upřímně míněné svědectví z podloudného prostředí pasáků a kuplířů, honosných i špinavých hampejzů, pochybných náleven, barů a šantánů, ale i soukromých bytů, ve kterých se ženy nejrůznějšího věku nabízely svým klientům i příslušným dobovým ceníkem. Majitelka nevěstince v Praze XI. paní Anežka Pádivá uvádí v nabídkovém listu, platném od 15. května 1932 následující (vybírám jen namátkově): „Omakání koziček á 5Kč, sáhnutí na popelníček á 5Kč, vzpřímení ohonu 7,50Kč, štych obyčejný 20Kč, zezadu 30Kč, falešný 20Kč, s asistencí druhé dámy 50Kč. Vojsko a trampové 30% sleva.“ Zákazníci těchto ústavů se navíc vzájemně bavili obhroublými vtipy o prostitutkách jako „Čím se vlastně živíte, slečno?“ „Pronajímám svou usedlost“, přičemž si ani neuvědomovali, jak důležité místo ve struktuře tehdejší sešněrované kastovní společnosti veřejná prostituce hrála. Všeobecně tak byly lepší sexuální společnice zcela paradoxně vnímány jako záruka a prostředek k upevnění morálky a pevného, dlouhodobě fungujícího spokojeného manželství, což se ovšem zcela zásadně příčilo jednomu z bodů rádoby přísně dodržovaného desatera přikázání.    

I za Velké války jako snad v průběhu všech válečných konfliktů provázely každodenní rutinu a všední život vojáků všemožné hříšné poklesky. Jako například křivopřísežnictví, vyhýbání se službě, opilství a cizoložství. Již v červenci 1914 byl v Praze zřízen Poradní sbor českých lékařů pro otázky lékařské a hygienické v době války. V prosinci 1915 vydalo c. a k. ministerstvo války příkaz důrazně volající po omezení volné prostituce, rozmáhající se v týlu všech bojujících armád. Ukládal přísné tresty vojákům a důstojníkům, kteří se úmyslně nechali nakazit pohlavní chorobou, aby se dostali z pekla fronty. V týlu se proto oficiálně zřizovaly přísně evidované polní nevěstince pod stálou lékařskou kontrolou oddělené určené pro vojáky a důstojníky. V nabídce bylo kvalitní zboží bez pohlavních chorob. Jako nedostatečná prevence v c. a k. armádě sloužily i profylaktické balíčky s antibakteriálními tyčinkami obsahující protargol. Doplňkem pak bylo nezbytné mýdlo. Omezené zdroje ovšem stačily jen pro úzký okruh důstojníků a vojáků. Vydané letáky o boji proti prostituci obdrželi i polní kuráti a měli za úkol je po každé bohoslužbě vojákům předčítat.

Nadměrné pití tvrdého alkoholu, vína a piva na frontě i v bezprostředním týlu v etapním prostoru vedlo k brutálním případům opakovaného znásilnění žen a dívek všech věkových kategorií, které dramatickým způsobem vygradovalo na Balkáně v počátečním tažení proti Srbsku v roce 1914. I proti tomu ve velké míře brojila náboženská literatura, která však opilství spojovala především s nebezpečím, odvěkým pokušením pro společnost pohoršující nevěry. V náboženské brožuře určené pro vojáky se lze dočíst následující: „Křesťanský vojáku, chraň se dvou věcí: v kasárnách žen prodejných, na bojišti svádění a znásilňování žen cizích! Mysli na Boha, který tě vidí a přikazuje: nesesmilníš!“ V případě nevěry se dotyčný jedinec dle církve vystavil nebezpečí nemilosti v božích očích. Důležitost osvětové práce polních duchovních si v praxi dobře uvědomovalo i nejvyšší velení R-U armády a proto jim věnovalo neobyčejnou pozornost, důvěru a všemožnou podporu. 

Reklama

Předběhnu-li na okamžik v čase a na skok Vás přesunu do počátečního období bojů proti Italskému království v r. 1915, ocitneme se ve vzpomínkách ordonančního poddůstojníka Josefa Krejsi ze štábu I./IR98, který v úsměvném vyprávění předvede nenásilnou formou stav polního vojska lačnícího po sexuálním uspokojení. Cituji: „Navečer zastavíme ve slovinské hospodě u silnice, abychom si odpočinuli a občerstvili se kapkou vína…Sedíme při hudbě hracího automatu a bavíme se. Hostinský a jeho dvě dcery nestačí nám doplňovat vyprázdněné „kvadráty“ jak nám víno chutná. Nevíme vlastně, co jest příčinou našeho otálení k odchodu, zdali hostinského dobré víno nebo jeho dvě veselé, nikterak se neupejpající dcerušky, které při každém donesení nového vínem naplněného kvadrátu dávaly hostu příležitost, odměniti se hostitelce za čipernou obsluhu alespoň kratičkým stisknutím jejího vnadného těla…poručíci zajisté ještě sladce sní o ztepilé brunetě a blondýně, které včera, neustále se usmívajíce, oplývaly přímo vyzývavou přítulností k veselým vojákům."

Článek je výňatkem z tématické pasáže autorem připravované knihy Vojáci Velké války aneb Pietní místa c. a k. pěšího pluku č. 98.

Použité zdroje a odborná literatura:
Heyduk M., Sýs K.: Praha před 100 lety. Líčení pražského života, nakladatelství BVD, s. r. o., Čechtice 2007
Kopáč R., Schwarz J.: Zmizelá Praha – Nevěstince a nevěstky, Praha a Litomyšl 2013
Kreja J.: Válečný deník 1914 - 1918
Peřinová A.: Ladislav Lábek – písař v době 1. světové války, UPa 2012
Wagnerová A.: Bol lásky prodejné, Praha 2013
Werfel F.: Dům smutku, Orbis 1970
Muzejní archiv Regionálního muzea Vysoké Mýto

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více