Vymítači posedlí ďáblem

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 28.743

Na Petrových kamenech pod Pradědem probíhaly doslova čarodějnické orgie. Jedlo se tam, pilo, tancovalo a ze všeho nejvíce obcovalo. Děkan Lautner tam korunoval na čarodějnickou královnu Marii Sattlerovou ze Šumperka a později paní Meixnerovou z Olomouce. Kromě toho křtil děti ve jménu Satanově. Přinášel na Petrovy kameny svaté hostie a účastníci čarodějnických shromáždění po nich šlapali a tancovali. Těmito slovy svědci, většinou během mučení, popisovali jednu z největších čarodějnických kauz na našem území, ke které došlo v druhé polovině 17. století ve Velkých Losinách a Šumperku.

Historie čarodějnických procesů je však mnohem starší. Pronásledování čarodějnic, démonů či samotného Satana mělo již v této době tisíciletou tradici. S tímto problémem se potýkali již Egypťané, Babyloňané, Asyřané či Řekové. Také na Slovany osídlených územích se v pohanských dobách pořádala tažení proti čarodějům. Ne vždy za nimi přitom stála nějaká odlišnost či nevysvětlitelný jev. Lidé potřebovali v případě nejrůznějších epidemií či přírodních katastrof najít a především odstranit viníka, aby se již něco podobného nemohlo opakovat. Celá historie křesťanského náboženství byla postavena na souboji dobra se zlem. Na jedné straně byli ďáblové, Satan a čarodějnice, kteří usilovně pokoušeli věřící. Proti nim pak Bůh vysílal své anděly a archanděly, jejichž snahou bylo spasit ohrožené lidi.

Setkání s arabským světem

Reklama

Trest ohněm postihující osoby praktikující čarodějnictví obsahovalo římské právo, které se stalo základem moderního práva nejen evropských zemí. Nemůže být sporu, že čarodějnictví již tehdy patřilo k nejtěžším zločinům. V prvních staletích existence křesťanství se proti čarodějům a čarodějnicím postupovalo velice tvrdě.


Upalování čarodějnice

V raném středověku nastalo období relativního klidu, čarodějnické procesy prakticky neexistovaly. Díky názorům sv. Bonifáce a Agobarda bylo čarodějnictví považováno za pověru a iluzi. Církev varovala před přeceňováním moci zlého ducha a snažila se řešit tyto případy co nejmírnější cestou. Většinou se jednalo pouze o jakési církevní disciplinární řízení, které končilo exkomunikací. Ještě v 11. století papež Řehoř VII. zakázal pod trestem exkomunikace dánskému králi Haraldovi zahájit proces s údajnými čarodějnicemi obviněnými z katastrofálního sucha a morové epidemie. V některých kruzích dokonce převládal názor, že čarodějnice neexistují. Obrat nastal až v 13. století v souvislosti s křížovými výpravami a mnohem intenzivnějším kontaktem s arabským světem.

Nejobludnějších rozměrů dosáhlo tažení proti čarodějům a čarodějnicím v Evropě v 16. a 17. století. Někteří historikové se domnívají, že to souviselo s proměnou vesnic: už nebyla místem na sobě závislých lidí, rozvíjela se zde individualita. Právě vlastní neúspěch se začal připisovat nečistým silám. Hon na čarodějnice se doslova prohnal celou Evropou a netýkal se přitom jen katolické církve. Za tímto problémem často stála osobní nenávist, nepřátelství, závist a snaha obohatit se.

K nezbytným doznáním sloužila tortura, tedy mučení. Tam, kde byla zakázána, si inkvizitoři většinou dokázali poradit jinak. Například v Anglii ji nahradili odpíráním spánku.

Kladivo na čarodějnice

Nejmohutnější série procesů proti čarodějnicím na našem území spadá, jak již bylo řečeno, do 17. století. Inkviziční tažení soudce Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu ve Velkých Losinách a Šumperku proti děkanovi Kryštofu Aloisi Lautnerovi a několika desítkám dalších osob je široké veřejnosti známé nejen z historicky poměrně věrohodného románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, ale i ze stejnojmenného filmového zpracování Otakara Vávry. Spisovatel v tomto případě využil pro název svého díla latinsky psanou rukověť Malleus Maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice), která byla vydána ve Štrasburku v roce 1486. Jejími autory byli dominikáni Heinrich Kramer a Jakob Sprenger. Jednalo se o teologický výklad zlovolných nadpřirozených sil, především čarodějnic. Byl to souhrn většinou ústně tradovaných informací a příběhů doplněný návody, jak postupovat proti čarodějnicím. Toto dílo je sice veřejností považováno za údernou pěst inkvizičních procesů, ve skutečnosti však jeho autoři prezentovali okrajové spektrum tehdejších názorů na řešení těchto problémů. Poslání knihy – získat širokou podporu při vymítání čarodějnic a přesvědčit lidi o nebezpečích spojených s nimi – se nepodařilo naplnit. V roce 1485 uspořádal Kramer velký inkviziční proces v Insbrucku, během kterého vyslechl 57 podezřelých. Místní biskup byl ale natolik znechucen Kramerovým zájmem o sexuální praktiky domnělých čarodějnic, že za ďábla označil samotného inkvizitora a vykázal ho ze země.


Úvodní strana knihy Malleus Maleficarum

Papež Pius V. v roce 1490 zakázal čarodějnické procesy v papežském státě a rukověť uvrhl na index zakázaných knih. Ještě v tom samém roce byl Kramer odsouzen inkvizicí. Přesto se jeho kniha dočkala mnoha vydání a především civilní soudy z ní často citovaly jako z oficiálního zdroje. K zajímavostem patří, že Kamer strávil podzim života v Olomouci. Jako inkvizitor se věnoval boji proti jednotě bratrské.

Reklama

Boblig z Edelstadtu ale ve skutečnosti své procesy neopíral o toto dílo. Byl to starý praktik, ze všeho nejvíce tedy spoléhal na vlastní zkušenosti. Pokud vůbec čerpal z nějaké literatury, bylo to dílo vlámského inkvizitora Šest knih o vyšetřování magie.

Ukrytá hostie

Na losinském panství všechno začalo, podobně jako v ostatních případech, velice nenápadně. Žebračka Suchová byla v sobotínském kostele na Velikonoce roku 1678 přistižena, jak si vyndala s úst hostii a schovala si ji do modlitební knížky. Okamžitě padlo obvinění, že ji hodlá zneužít k čarodějnickým úkonům. A tak došlo k jejímu uvěznění na zámku v nedalekých Velkých Losinách. Hraběnka Angella Anna Sibylla de la Galle, spravující toto panství za své dva nezletilé synovce, pověřila vedením procesu zámeckého hejtmana Adama Vinarského z Křížova. Ten začal shánět vhodného právníka. Co čert nechtěl, byl mu doporučen právě Boblig z Edelstadtu, který v té době vykonával soudní praxi v Olomouci. Tento nesmírně krutý člověk se narodil v měšťanské rodině v Edelstadtu kolem roku 1612. V mládí studoval práva ve Vídni, ale nepodařilo se mu získat doktorát. Jako kandidát kanonického a světského práva mohl přesto dělat soudce či advokáta. Kolem roku 1638 se zapojil do čarodějnických procesů v sousedním Slezsku v Nizském knížectví. Inkvizice zde řádila několik desetiletí a výsledkem bylo upálení více než dvou set osob. Dá se předpokládat, že příčinou, proč tento inkvizitor přerušil studia, byla právě vidina snadného zbohatnutí během procesů.


Upalování čarodějnice v Schiltach v roce 1531

V každém případě, když v roce 1678 zahájil činnost na losinském panství, vychloubal se, že má téměř čtyři desetiletí dlouhou praxi z boje proti čarodějnictví. Vrchnost zpočátku nesouhlasila s používáním mučicích nástrojů, a tak zkušený Boblig využil rafinovaného psychického nátlaku, aby získal jména dalších čarodějnic – to mu umožnilo praktikovat torturu. Počet obviněných začal narůstat geometrickou řadou. Noví podezřelí byli obviňováni nejen ze zneužívání hostií, ale i z rouhání, přivolávání bouřky, účasti na sabatech čarodějnic, incestů a obcování s ďáblem. Většina těchto hříšných hodokvasů se měla odehrávat na Petrových kamenech (uskupení skal poblíž Pradědu). Doznání k těmto činům si Boblig vynucoval výrazným překračováním v té době zákonem povolených metod mučení. Od vyšetřovaných chtěl slyšet především podrobné popisy sexuálních orgií. Současní psychologové a psychiatři se jednoznačně shodují, že měl sadistické sklony a zřejmě trpěl sexuální deviací. Zásadním motivem jeho činů však byly finanční otázky – jak bylo v těchto případech zvykem, konfiskoval se majetek odsouzených, z čehož profitoval především samotný Boblig. Na hledání hříšníků mezi bohatými občany byla ostatně zainteresovaná i vrchnost. Věznění, výslechy a mučení podezřelých bylo totiž poměrně nákladné. Navíc bylo potřeba vydržovat i poměrně drahý tribunál. I ty nejjasnější a nerychleji vyřízené případy přišly na 80 zlatých – a tyto peníze u nemajetných občanů musela uhradit právě vrchnost.

Zaměřil se na Šumperk

Boblig si uvědomoval, že v nepříliš bohatých vesnických staveních asi tučnou kořist nezíská. A tak pohotovou manipulací při výsleších přenesl činnost svého tribunálu do nepříliš vzdáleného Šumperku, bohatého města, ve kterém vzkvétala řemesla o obchod. Tribunál se ale ještě musel vypořádat s mocným protivníkem. Mnozí kněží odmítali uvěřit na mučidlech dosaženým přiznáním a postavili se za své ovečky. A tak Boblig obrátil svou nenávist, jak se ostatně nechal sám slyšet, proti těm „ptáčkům v dlouhých sukních s velkým břichem“. V těchto případech ale nesledoval finanční prospěch: vedla především osobní zášť. Uvědomoval si, že v těchto případech jde o to, kdo s koho.


Mučení před soudem

Ze zapojení do čarodějnických rejů byl obviněn šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, rýmařovský farář Jan František Pabst a rapotinský kněz Matouš Satoraia. Jejich kolegové nezaváhali ani na chvíli a zaslali olomouckému biskupovi protestní list. Nebylo jim to ale nic platné. Boblig proti nim zaútočil na všech frontách. Mnohé z nich se mu podařilo přivést na hranici, jiní byli přeloženi, případně je „zachránila“ předčasná smrt. Ostatní se nechali zastrašit.

Reklama

Nejznámější je případ šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Tento šumperský rodák absolvoval nejdříve latinské školy v Olomouci, odkud odešel do bavorského Landshutu, kde studoval morálku. Ve Vídni se věnoval filozofii a právu. Poslední tři roky studia věnoval spekulativní theologii ve Štýrském Hradci. Ve srovnání s Bobligem, který byl spíš praktikem života, se tedy jednalo o úplně jiného člověk. Víc než kdo jiný si uvědomoval, že čarodějnické procesy vycházejí z těch nejprimitivnějších pověr a obyčejného tmářství. Byl vzdělaný nejen v teologii, filozofii a přírodních vědách, ale získal i titul magistra obojího práva. Přesto mu to nebylo nic platné. Inkvizitor začal trpělivě sbírat indicie proti děkanovi.


Znesvěcování kříže

Klíčové se stalo zatčení Lautnerovy mladé hospodyně Zuzany Voglické a jeho nejbližšího přítele barvíře Sattlera. Oba po mučení vypověděli, že se děkan účastnil sexuálních orgií na Petrových kamenech za přítomnosti čarodějnic. Došlo přitom prý dokonce k souloži s démony. Jediným „problémem“ v tomto případě bylo, že Lautner podléhal církevnímu, nikoli světskému tribunálu.

Když však inkvizitor shromáždil takovéto výpovědi od 36 osob, souhlasil olomoucký biskup se zatčením. Děkan Lautner byl v Šumperku velice oblíbený. Boblig se obával nepříjemností, a tak se rozhodl, že ho 18. srpna 1680 vyláká na hody do Mohelnice. Lautner dostal pozvání od svého bývalého spolužáka a mohelnického děkana Jiřího Vojtěcha Winklera. Když bylo hodování na faře v nejlepším, přinesli sluhové dopis s biskupskou pečetí. Byl to zatýkací rozkaz. V té době měl už Lautner připravený nocleh ve vězeňské kobce na Mírově.

Pětiletý boj

Boblig ale s největší pravděpodobností neměl ani tušení, že mu šumperský děkan bude vzdorovat více než pět let. Již první výslech, který se konal na Mírově 30. srpna, ale mnohé naznačoval. Lautner působil velice vyrovnaně. Řekl své nacionále a kde studoval. Přiznal rovněž, že osobně zná mnohé ze zatčených šumperských měšťanů. Zuzana Voglická prý u něho dělala hospodyni od smrti jeho matky, tedy celých šest let. Obviněné z čarodějnictví z Velkých Losin až na jednu výjimku osobně neznal. Všechny obvinění z čarodějnictví ale rezolutně odmítal. Zajímavý byl i soupis jeho majetku: nejpočetnější v něm byla knihovna o 322 svazcích. Což byl na tehdejší dobu mimořádně velký a vzácný soubor.


Boj andělů s ďáblem podle slavného malíře Pietra Bruegela

Určité rozčarování pro Lautnera představovala konfrontace se svědky z Velkých Losin, která se konala počátkem roku 1681. Lidé, které nikdy v životě neviděl, mu v důsledku útrap způsobených mučením do očí tvrdili, že mu sice nechtějí škodit, ale všechno, co řekli do protokolu, je pravda. Ještě větší překvapení ho ale čekalo o měsíc později v Šumperku. Tady ho ze strašných čarodějnických zločinů usvědčovali nejvěrnější přátelé. Jediné, co ho poněkud uklidňovalo, bylo to, že se jednalo o značně otřepané příběhy, které s neúprosnou pravidelností kopírovaly předcházející čarodějnické procesy ve Slezsku. Bylo víc než zřejmé, že svědci se pod tlakem tortury nechali až příliš inspirovat Bobligovými předchozími zkušenostmi.

Jistý posun nastal, když se mu v listopadu 1682 při konfrontaci snažili dokázat, že má na zádech čarodějnické znamení. Marie Sattlerová tvrdila, že sama viděla, jak mu zlý duch vtiskl tento cejch. Lautner vysvětlil, že se jedná o obyčejné mateřské znaménko, které zřejmě zaregistroval jeho přítel Kašpar Sattler, když se společně několikrát koupali. Ten o něm pak řekl své ženě.

Ani takovéto vysvětlení ale nedopadalo na příliš úrodnou půdu. Celý proces byl veden značně demagogicky, a tak byla nakonec všechna Lautnerova upozornění na rozpory v žalobě a ve výpovědích svědků smetena ze stolu.


Orgie měly mít i takovouto podobu

Koncem roku 1681 získal tribunál biskupovo povolení k tortuře, bez něho nemohl podrobit duchovní osobu mučení. Těžko říci, zda za mnoha měsíců odkladu použití této zbraně nejtěžšího kalibru byl vliv Lautererových přátel, anebo Bobligovo přesvědčení, že přece jen nakonec dosáhne přiznání i bez těchto krajních prostředků. Jisté je, že šumperský děkan byl poprvé podroben tortuře až 8. března 1683. Katovy pacholci začali tradičně půlhodinovým drcením palců na rukou. Avšak neúspěšně. O dva dny později následovala španělská bota a s ní drcení holenních kostí. 12. března pak přistoupili k třetímu, nejtěžšímu stupni mučení, a to natahování na skřipec. Ani to jim ale nebylo nic platné.

Za normální okolností měli Lautnera pustit na svobodu. Ani s využitím tortury se totiž nepodařilo nic prokázat. Boblig ale dokázal všechno demagogicky obrátit proti obviněnému: to, že vydržel takto kruté nakládání, je jen svědectvím toho, že se v něm usídlil sám ďábel. Následovaly tedy další konfrontace, ale ani ty k ničemu nevedly. A tak tribunál 14. června 1684 opět přistoupil k natahování na skřipec.

Přiznal se, ale zároveň odvolal

Tentokrát bylo provedeno obzvlášť barbarským způsobem. Lautner během něho omdlel. Boblig nakonec v obavách, že by během tortury děkan vydechl naposled, což by pro celý tribunál představovalo velký problém, raději vše přerušil. Od dva dny později ale mučení pokračovalo. Lautererovi při něm svázali zvrácené ruce a na nohy přivázali těžká závaží. Bylo to jen pro opravdu silné nátury. Pod tímto fyzickým tlakem se duchovní nakonec přiznal jen proto, aby později vše odvolal. V zápise se o těchto okamžicích píše: Když mu bylo domluveno a položili jsme ho znovu na skřipec, ihned si vzpomněl na dřívější výpověď.

Čtrnáctidenní výslech spojený s opakovaným mučením byl nakonec nad Lautnerovy síly. Podařilo se ho zlomit. Později ale vše opět odvolal s tím, že jeho přiznání dosáhli jen za cenu krutého mučení. Olomouckému biskupovi napsal dva dopisy, ve kterých vše vysvětlil. Ani na jeden se mu však nedostalo odpovědi. Biskup potvrdil rozsudek 8. září 1685.

O deset dní později se v mohelnickém kostele konala degradace bývalého šumperského děkana. Po jejím skončení ho v šedivém šatu posadili na vozík a střeženého početným vojskem vezli na místo popravy upálením. Kat, aby mu ulehčil, měl uloženo pověsit mu na krk pytlík se střelným prachem, který by v okamžiku rozhoření hranice odpálil. To ale udělal tak nešťastně, že výbuch pouze očernil knězův obličej. Dobře půl hodiny bylo ještě slyšet jeho modlení a sténání. U příležitosti exekuce se ve městě sešlo na 20 000 lidí, z nichž mnozí se svým duchovním viditelně cítili.


Jindřich František Boblig z Edelstadtu (1612–1698)

Bobligovo řádění na Šumpersku trvalo dlouhých 18 let. V té době bylo již město a okolní panství naprosto zdecimováno. Nejbohatší měšťané přišli o svůj majetek, nejschopnější obyvatelé byli upáleni či vyhnáni. Obyvatelé království odmítali obchodovat s regionem, kde řádily čarodějnice. A tak se Boblig začal ohlížet po další kořisti. Do oka mu padla ještě bohatší Olomouc, kde již dříve působil. Během dalších tortur se mu podařilo získat svědectví, že do řádění na Petrových kamenech byli zapleteni i ti nejmovitější olomoučtí měšťané. Tamní radní ale již věděli, co jim hrozí a rozhodli se jednat. Svou stížnost adresovali přímo císaři Leopoldovi I. Navíc ji doplnili podrobnou zprávou o řádění inkvizičního tribunálu na Šumpersku. Panovník v roce 1696 jeho činnost s okamžitou platností ukončil. I tak ale měl na svém kontě sto lidských životů.

Hony na čarodějnici zakázala definitivně až Marie Terezie. V té době měla Evropa hlavní vlnu čarodějnických procesů již za sebou, o to intenzivněji se pak přelila na americký kontinent. Po ďáblových pomocnících se pátralo v Kanadě, Nové Anglii i Mexiku.

Zdroje: Cekota, F. – Kouřil, V.: Šumperský farář a děkan Kryštof Alois Lautner, oběť čarodějnických inkvizičních procesů, Šumperk 2000; Lněničková, J.: Dějiny v obrazech: České země v době baroka, Praha 1994; www.muzeum-sumperk.cz; www.památky.aktualne.cz/Losiny/historie

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 4/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více