Luigi Durand de la Penne - Kontroverze spojené s výzbrojí (2. díl)

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 11.246

Jednotky třídy Luigi Durand de la Penne disponují od svého dokončení všestranným vybavením, které jim umožňuje zajišťovat prostorovou PVO svazů MMI a bojovat s plavidly a ponorkami protivníka.

Čtyři kanony do nepohody

Hlavňová výzbroj posledních italských torpédoborců je tradičně velmi silná a tvoří ji 127mm kanon Compatto a tři kanony Super Rapido ráže 76 mm. V prvním případě se jedná o zbraně sejmuté při střednědobé modernizaci z třídy Audace. Super Rapido je zase novou konstrukcí vycházející z verze Compatto, od počátku navrženou také k ničení protilodních ŘS. Proti svému předchůdci se vyznačuje kadencí zvýšenou z 85 ran/min. na 120 ran/min., větší přesností a vyšší spolehlivostí. Původně se pro třídu Luigi Durand de la Penne plánovalo použití trojice 40mm dvojkanonů Breda Compatto s kadencí na hlaveň 300 ran/min., které dostaly i jiná soudobá italská plavidla (např. fregaty třídy Maestrale a letadlová loď Giussepe Garibaldi). Nakonec však byly v roce 1985 upřednostněny kanony Super Rapido z důvodu vyšší účinnosti v protiraketové roli. Proti třídě Audace bylo změněno tolik kritizované rozmístění „šestasedmdesátek“. Dvě z nich se nacházejí po stranách přední nástavby a třetí na střeše zadní nástavby mezi hangáry, čímž bylo dosaženo celokruhového pokrytí prostoru kolem torpédoborců.

Reklama


Čtyři malé kruhové antény na rozích nástaveb patří radarům SŘP RTN-30X. Pro úsporu nákladů byl jeden z nich při modernizaci z plavidel sňat ze zadní nástavby na pravoboku

Pro účely zajištění prostorové PVO je třída Luigi Durand de la Penne vybavena americkým raketovým systémem středního dosahu Tartar-D. Nejedná se o nové kusy, ale zmodernizované systémy převzaté z vyřazených torpédoborců třídy Impavido. Každé plavidlo disponuje jednoduchým otočným OZ typu Mk.13 Mod.6, umístěným na zadní nástavbě, s podpalubním zásobníkem pro 40 PLŘS. Zprvu se jednalo o řízené střely Standard SM-1MR s maximálním doletem 46 km a výškovým dosahem 24,4 km. K vlastní obraně torpédoborců slouží italský raketový systém krátkého dosahu Albatros Mk.2 Mod.7 s otočným osminásobným OZ pro PLŘS typu Aspide na přední nástavbě. Ve výsuvném podpalubním nabíjecím systému je uloženo dalších 16 ŘS. Střely Aspide konstrukčně vycházejí z amerických leteckých PLŘS AIM-7 Sparrow, mají dálkový dosah 13 km a výškový 15–5000 m. Oba typy PLŘS se vyznačují poloaktivní radiolokační naváděcí soustavou a lze je použít také proti hladinovým cílům.

K ničení hladinových jednotek bylo původně určeno osm protilodních ŘS Otomat Mk.2, odpalovaných ze čtyř dvounásobných OZ, umístěných mezi nástavbami. Více se o těchto střelách s doletem 180 km dočtete v Military revue 4/2012. K likvidaci ponorek slouží dva trojnásobné torpédomety B-515 pro lehká 324mm torpéda typů A-244 a Mk.46. Důležitou součást vybavení torpédoborců představují dva vrtulníky AB.212ASW. Kromě boje s ponorkami a plavidly protivníka plní mise SAR a zprvu zajišťovaly také navádění protilodních střel Otomat Mk.2 za radiolokačním horizontem. Jejich výzbroj mohou tvořit 324mm torpéda či lehké protilodní ŘS Marte Mk.2 (více v Military revue 7/2010). Letová paluba torpédoborců je dlouhá 24 m a poprvé v MMI je vybavena systémem pro usnadnění přistání za zhoršených povětrnostních podmínek a manipulaci se stroji. V případě potřeby mohla místo vrtulníků AB.212ASW z jednotek operovat jedna větší S-3D Sea King. Dva vedle sebe umístěné hangáry vrtulníků o délce 18,5 m jsou však schopné pojmout jen prvně jmenovaný typ.

Rekordmani v počtu radarů

Jak již bylo zmíněno v prvním díle seriálu, nezvyklým rysem třídy Luigi Durand de la Penne je na západní plavidla velmi vysoký počet radiolokátorů, kterých bylo včetně SŘP původně až 11 (pro porovnání: na soudobé americké třídě A. Burke jich je jen šest). V tomto ohledu jsou italské torpédoborce podobné spíše ruským jednotkám.


Luigi Durand de la Penne v původní podobě s radarem RAN-3L před předním stožárem a SPS-52C na zadním stožáru společně s typem RAN-10S, umístěným na jeho vrcholu

Ostrahu vzdušného prostoru zprvu obstarávaly dva radary dlouhého dosahu: domácí 2D typ RAN-3L a americký 3D radar SPS-52C s dosahem 450 km. Ten díky své schopnosti určit také výšku cílů plnil roli vstupního zdroje informací pro raketový systém Tartar-D. Stejnou funkci, ale pro systém Albatros, zajišťoval radar RAN-10S s dosahem do 166 km, který sekundárně společně se specializovaným typem SPQ-2 sloužil i k detekci plavidel. Tuto sestavu dále doplňovaly navigační radary SPN-748 a SPN-703. Množství zbraňových systémů na palubách torpédoborců si vyžadovalo také použití odpovídajících systémů řízení palby. Navádění střel Standard obstarával SŘP Mk.74 Mod.11 se dvěma ozařovači SPG-51D. Oba typy kanonů a systém Albatros zase využívají společný integrovaný italský SŘP NA-30S Dardo-E, jehož součástí byl výše zmíněný radar RAN-10S a čtyři systémy RTN-30X. Každý z nich disponuje střeleckým radarem, TV a IČ kamerou a může řídit palbu dvou kanonů nebo jednoho kanonu a navádět jednu PLŘS. Maximální počet současně naváděných střel Aspide je však omezen kapacitami systému Dardo-E na tři.

Pasivní senzory zastupuje systém pro radiotechnický průzkum Nettuno 2100, směrový rádiový zaměřovač Telegon 4 a systém pro odposlech radiokomunikace Seagle. Detekci ponorek má kromě vrtulníků na starosti hydrolokační komplex s trupovým sonarem DE 1164LF v příďové hrušce a sonarem s měnitelnou hloubkou ponoření DE 1167LF. Jeho „rybka“, umístěná pod letovou palubou, může být spouštěna až do hloubky 300 m. Z obranných prostředků kategorie soft-kill nese třída Luigi Durand de la Penne radiolokační rušič Nettuno 4100, dva francouzské vrhače klamných cílů Sagaie a vlečené protitorpédové klamné cíle SLQ-25 Nixie.

Reklama


Francesco Mimbelli po modernizaci. Před předním stožárem absentuje radar RAN-3L, modifikovaný zadní stožár nese moderní typ RAN-40L a nad ním je umístěn typ RAN-21S

Mozkem plavidel po dokončení byl italský bojový řídicí systém SADOC-2 s 10 řídicími konzolami SVC-16 a dvěma horizontálními typu MHC-22 pro zobrazení taktické situace velícím důstojníkům. Nacházely se v bojovém informačním centru, jehož poloha v přední nástavbě je vzhledem ke snaze, jakou italští projektanti věnovali pasivní ochraně plavidel, poněkud nezvyklá. Umístění centra v trupu by totiž přispělo zvýšení jejich odolnosti. SADOC-2 patří ke starší generaci bojových řídicích systémů a není v něm plně integrována řada funkcí běžných u jeho modernějších protějšků. Ty plní řada samostatných subsystémů. Klíčovým je SYS-1(V)2, zajišťující fúzi dat ze senzorů a jejich zpracování, který přinesl zkrácení reakční doby plavidel při leteckých útocích o polovinu. V systému SADOC-2 dále nejsou integrovány SŘP Dardo-E a TESEO Mk.2 pro střely Otomat, jež využívají samostatné řídicí konzoly. Dardo-E, jehož použití přineslo výrazné zlepšení možností boje s protilodními ŘS, je ovládaný prostřednictvím čtyř konzol. Dvě z nich se nacházejí o palubu níže pod centrem a dvě v zadní nástavbě. Toto nestandardní rozmístění vylučuje, aby byly všechny SŘP vyřazeny jediným nešťastným zásahem, a plavidla si navíc zachovají bojeschopnost i při vyřazení bojového řídicího centra. Komunikaci zajišťuje integrovaný systém Elmer se satelitním komunikačním systémem Marisat a automatizovanými systémy na přenos dat v standardech Link 11 a 14.

Tartar-D terčem kritiky

Jednotky třídy Luigi Durand de la Penne se krátce po zařazení do služby staly terčem silné kritiky hlavně pro zastaralost systému Tartar-D a střel SM-1MR. Podle odborníků byla jeho efektivita proti nejmodernějším letounům a ŘS zcela nepostačující a bez něj torpédoborce svými bojovými možnostmi o moc nepřevyšovaly podstatně levnější fregaty třídy Maestrale. Při porovnání s obdobně starými americkými torpédoborci třídy A. Burke vycházela italská třída minimálně o generaci pozadu. Absentovaly u ní totiž PLŘS odpalované z vertikálních sil (VVZ) s mnohem vyšší kadencí a multifunkční radary, jako typ SPY-1. Z tohoto důvodu se již brzy začala zvažovat její modernizace.

Náhrada za střely SM-1MR se vybírala ze dvou hlavních konkurentů – jejich výrazně zmodernizované varianty SM-2MR Block III, resp. zbrusu nových italsko-francouzských ŘS typu Aster. Velkou výhodou prvních byl větší dolet a fakt, že mohly využívat také stará OZ Mk.13, byť až po provedení modifikací. Druhé zase měly navrch v roli protiraketové obrany, bylo je však možné odpalovat pouze z VVZ, a navíc vyžadovaly instalaci multifunkčního radaru EMPAR, což by značně prodražovalo modernizaci plavidel. Problémy se zajištěním finančního krytí ale vedly k neustálým odkladům provedení upgradu. Dříve než došlo k finálnímu výběru nových PLŘS, byly na plavidlech zrealizovány jiné menší úpravy. V roce 2000 dostal Luigi Durand de la Penne novou příďovou hrušku, kryjící trupový sonar, která zvětšila maximální ponor o 1,5 m. Další snahy se zaměřily na zlepšení možností boje s ponorkami. Koncem roku 2004 výzbroj plavidel doplnila raketová torpéda MILAS s dosahem 35 km (více v Military revue 05/2012). Ty měly torpédoborce nést již po dokončení, jejich zavedení do služby naplánované na rok 1990 však bylo poznamenáno značným zpožděním. Typ MILAS využívá prakticky shodná OZ s protilodními střelami Otomat, které jsou jen poněkud delší. Jeho použití si vyžádalo pouze výměnu čtyř OZ a instalaci řídicí konzoly v bojovém informačním centru. S užitím raketových torpéd samozřejmě klesl počet nesených protilodních střel na polovinu. Další novinkou byla integrace evropských 324mm torpéd MU-90 a vrtulníků EH-101 Merlin, které nahradily letité Sea Kingy.


Pod letovou palubou Luigi Durand de la Penne je jasně vidět „rybku“ sonaru s měnitelnou hloubkou ponoření DE 1167LF, který značně zlepšil možnosti detekce ponorek

Rok 2003 se ukázal být zlomovým pro realizaci modernizačních plánů torpédoborců. USN tehdy ukončilo technickou podporu střel SM-1MR na svých plavidlech, což přineslo potíže se zabezpečením náhradních dílů (samotné ŘS se přestaly vyrábět již v roce 1997). To vedlo italskou admiralitu k rozhodnutí začlenit do probíhajícího rozsáhlého modernizačního program floty také třídu Luigi Durand de la Penne. Jako první prošel v letech 2005–2011 přestavbou Francesco Mimbelli a jeho sesterská jednotka ji absolvovala v letech 2009–2011. Celkové náklady na upgrade činily 219 milionů eur.

Konečně nové PLŘS

Komplexní střednědobá modernizace plavidel se zaměřila zejména na zlepšení možností boje se vzdušnými cíli, neopomněla však ani jiné oblasti. Z různých zvažovaných variant byla nakonec vybrána jedna z levnějších, která v rámci úspor využívala část systémů vyvinutých pro fregaty třídy Horizon CNFG.

Jejím základem bylo nahrazení střel SM-1MR podstatně modernějšími SM-2MR Block IIIA s maximálním doletem až 167 km. Ty byly upřednostněny před PLŘS typu Aster právě z důvodu nižší ceny. Střely SM-2MR mohou kromě klasického RL poloaktivního navedení, kdy je cíl v průběhu celého letu ŘS ozařován systémy SPG-51D, využívat také mnohem sofistikovanější techniku. Při ní je cíl ozařovaný pouze v koncové fázi letu a v úvodní a střední fázi k němu střela směřuje řízena autopilotem, který je korigován rádiovými povely MCU (Mid-Course Update). ŘS díky tomu letí po energeticky výhodnější trajektorii, což přináší nárůst doletu, a navíc tato technika umožňuje postřelování většího počtu cílů současně. Použití střel SM-2MR Block IIIA si vyžádalo úpravy OZ typu Mk.13, systému řízení palby Mk.74 na variantu Mod.15 schopnou provádět MCU a instalaci systému WDS Mk.14. Ten dostává od bojového řídicího systému informace o blížících se hrozbách, zpracovává je a vybírá nejnebezpečnější cíle, které následně předává systému Mk.74.


Umístění třetího 76mm kanonu Super Rapido na střeše hangáru odstranilo problémy s pokrytím prostoru za plavidly, které byly vyčítány třídě Audace

Úderné možnosti torpédoborců podstatně zlepšila integrace nejnovějších protilodních střel Otomat verze Mk.2 Block IV, schopných útočit také na pozemní cíle. Spolu s tím byl systém řízení palby TESEO upraven na verzi Mk.2/A. Kanon ráže 127 mm byl zmodernizován pro použití dalekonosné munice Vulcano s dostřelem do 100 km (proti 23 km). To obnášelo modifikace SŘP a instalaci nového nabíjecího automatu, umožňujícího při střelbě vybírat až ze čtyř různých typů munice (tzv. Multifeeding Ammo Selection Kit). Zprvu se plánoval také upgrade 76mm kanonů na standard Strales s naváděnou protiraketovou municí DART, pro nedostatek financí však byl jen nakonec zmodernizován software systému Dardo-E a systémů RTN-30X.

Reklama

Další úpravy se zaměřily na senzory plavidel. Zastaralé radary pro detekci vzdušných cílů SPS-52C a RAN-3L byly demontovány a jejich roli převzal moderní 3D radar RAN-40L s dosahem do 400 km. Ten je umístěný na původní pozici typu SPS-52C, jeho mnohem těžší anténa (2,4 t vs. 1,3 t) si však vynutila překonstruování zadního stožáru a přidání balastu pro zachování stability. Radar RAN-10S byl nahrazen novějším typem, RAN-21S, stejně jako SPN-748, jejímž nástupcem je SPN-753. Radar SPQ-2 zůstal zachován, byl však zmodernizován na verzi LE. Rovněž systém pro vedení EB Nettuno 2100 byl zdokonalen a místo vrhačů klamných cílů Dagaie byly použity nové otočné domácí typu SCLAR-H. Bojový řídicí systém byl upraven na variantu SADOC-3 se 16 novými řídicími konzolami MAGICS II. Komunikační vybavení rozšířil systém M-DLP se systémy na přenos dat v standardech Link 11A, 11B, 16 a 22. V rámci upgradu prošel generální opravou pohon plavidel.


Letité OZ typu Mk.13 byly od počátku nejvíce kritizovaným prvkem vybavení třídy Luigi Durand de la Penne, na níž z finančních důvodů zůstaly i po provedení modernizace

Zmodernizované torpédoborce čeká ještě dlouhá služba. Jejich náhradou měl být druhý pár fregat třídy Horizon, jehož akvizice však byla zrušena. Stejně tak program stavby nových fregat třídy FREMM aktuálně postihly škrty a za třídu Luigi Durand de la Penne se momentálně prostě neplánuje nástupce. Nic na tom nemění ani hlasy kritiků třídy, kteří poukazují, že i navzdory zvětšení rozměrů proti třídě Audace jsou plavidla nadále přetížena výzbrojí a elektronikou a mají početné posádky, což zvyšuje provozní náklady. Jinou slabinou je ponechání zastaralých OZ Mk.13, které pro svou nízkou kadenci 6 ŘS/min. limitují potenciální nárůst bojových možností nabízený nedávno provedeným upgradem.

Modernizace třídy Audace

Projektové práce na třídě Luigi Durand de la Penne byly zúročeny také při rozsáhlé střednědobé modernizaci torpédoborců třídy Audace, kterou obě jednotky prošly na přelomu 80. a 90. let. Úpravy zahrnovaly:

  • demontáž druhého 127mm kanonu a jeho nahrazení osminásobným OZ pro PLŘS Aspide systému Albatros,
  • modernizaci systému Tartar na „digitální“ verzi Tartar-D s výkonnějšími PLŘS typu SM-1MR,
  • nahrazení 76mm kanonů modernější verzí Super Rapido,
  • instalaci čtyř dvojitých OZ pro protilodní střely Otomat Mk.2,
  • instalaci systém řízení palby TESEO Mk.2 a Dardo-E s radarem RAN-10S a třemi systémy RTN-30X,
  • modernizace senzorů a bojového řídicího systému na variantu SADOC 2 a instalaci systému SYS-1(V)2.

Tento upgrade zásadně zvýšil bojovou hodnotu třídy Audace a do značné míry ji přiblížil na úroveň třídy Luigi Durand de la Penne. V rámci kompenzací nárůstu hmotnosti nového vybavení byly z torpédoborců demontovány torpédomety ráže 533 mm. I přesto však některé prameny uvádějí zvětšení jejich plného výtlak ze 4400 na 4550 t. Plavidla v této podobě dosloužila v roce 2006.

TTD torpédoborců Luigi Durand de la Penne po dokončení

Standardní výtlak (t)

4330

Plný výtlak (t)

5400

Max. délka (m)

147,7

Max. šířka (m)

16,1

Max. ponor (m)

6,8

Typ pohonu

CODOG

Výkon pohonu na hřídel (kW)

2 × 4630

2 × 20 220

Max. rychlost (uzly)

31,5

Max. dosah (nm/uzly)

7000/18

Autonomie (dny)

30

Hlavňová výzbroj

1 × 1 127mm

3 × 1 76mm

Protiletadlové ŘS*

1 × 1 SM-1MR (40)

1 × 8 Aspide (24)

Protilodní ŘS

4 × 2 Otomat Mk.2

Torpédomety

2 × 3 324mm

Vrtulník (hangár)

2 × AB.212ASW

Posádka

380

* V závorce uveden palebný průměr.

Zdroje:
ročenky Jane’s Fighting Ships,
Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995,
Combat Fleets of the World,
Guide To World Naval Weapon Systems,
Morza Statki i Okrety,
internet,
archiv

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více