Škoda Škody

Autor: Jiří Fencl 🕔︎︎ 👁︎ 24.253

Jaký zbrojní program měla Škodovka za 2. světové války?

Škodovka byla i nadále výrobcem dělostřeleckých zbraní: zbrojní výroba v období od roku 1941 do 25. dubna 1945 obnášela 2300–2500 děl různých ráží, 21 000 dělostřeleckých granátů, 450 000 jiných druhů munice a 186 000 t oceli. Dále vyráběla také lehké slitiny a vlastní ocelárna dodávala ocel, a to i ocel na hlavně. I během války měla zbrojní vývojovou konstrukci; Němci sem ale zadávali také výrobu zbraní podle vlastní dokumentace. Pak ale došlo 25. dubna 1945 k jejímu zničení americkým náletem, jehož škoda byla vyčíslena na 3,5 miliardy tehdejších korun. V rámci reparací jsme dostali jen nějaké obráběcí stroje a zařízení z americké okupační zóny.

Reklama

Co se dělo těsně po válce?

Hned v květnu 1945 si tu podávaly ruce americké a anglické vojenské mise, které co uznaly za produkci německou, považovaly za válečnou kořist a odvezly si to.


Pohled na hlavní bránu Škody Plzeň

A Sověti?

V srpnu 1945 se tady objevila i sovětská delegace, která měla zájem především o minomety a raketomety.

Co pak bylo dál?

Reklama

Škodovka se po válce pochopitelně nepřestala snažit o nové uplatnění na úseku dělostřeleckých zbraní, a proto předvedla v říjnu 1945 na střelnici v Bolevci (a později i na střelnici v Hluboké na Slovensku) zástupcům MNO všechny své výrobky, asi 60 druhů děl a moderních zaměřovačů. Na Slovensku se objevili i Sověti, kteří měli zájem také o lodní děla, jež ale byla už od roku 1919 doménou firmy Schneider.

Jak vypadala škodovácká zbrojařina po válce?

V dubnu 1945 měla zbrojní oddělení (ZO) 12 817 zaměstnanců, z toho 10 700 dělníků. Krátce po válce se tito lidé překládali do mírových oddělení. Když se ale kolem roku 1950 začalo s možností vypuknutí světové atomové války, začali se z mírových oddělení zase stahovat a vznikla nová konstrukční kancelář a koncentrovala se zbrojní výroba. Pak se ale přesunula celá zbrojní výroba včetně konstrukcí na Slovensko do nového závodu v Dubnici.

Od roku 1944 se tu dělaly Hetzery, které se pak dodaly do Švýcarska (do roku 1950 asi 200 ks), pro armádu polní a horské houfnice ráže 105 mm, minomety ráže 82 a 120 mm, protitanková děla ráže 85 a 100 mm, pro SSSR pak 210mm kanony V3/K52 a 305mm minomety V32. Armáda zavedla do výzbroje také 57mm automatický protiletadlový (PL) kanon R-10 (vyrobily se ho stovky kusů). Po válce se konstruktéři Škodovky podíleli také na raketometu, bezzákluzovém kanonu (BZK), tarasnici a 30mm dvojkanonu.


Ještěrka s PL dvojkanonem PLDvK vz. 53/59

Jak to vlastně bylo s 30mm PL dvojkanonem?

S vývojem 30mm PL kanonu začala brněnská Zbrojovka za okupace, pak byl zaveden jako polní dvojkanon vz. 53 a mobilní Ještěrka vz. 53/59. Pro tu se tady vyráběly motory (společně s motory pro Tatry 805 a tanky T-34) a v Lokomotivce se prováděly úpravy podvozku Praga V3S, korby a až asi do roku 1978 se tu dělalo pancéřování. Hlavně se tu vyráběly do roku 1969.

Co mi povíte k historii bezzákluzovému kanonu (BZK)?

Už v roce 1946 se zahájily vývojové práce na bezzákluzovém kanonu, v roce 1949 byl pak do armády zaveden BZK ráže 130 mm. Ten přežil i unifikaci po roce 1950 a byl přijat do výzbroje, stejně jako 130mm raketomet, který ale nebyl unifikovaný. Výroba už ale byla (od roku 1948) přenesena do Dubnice a naši odborníci byli v roce 1950 převedeni do Trenčína, do Konštrukty Trenčín.


Jagdpanzer 38(t) Hertzer (G-13) na podvozku LT 35 (1945)

Pokračovala zbrojní výroba i v Plzni?

Reklama

Kromě výše zmíněné výroby hlavní, pancéřování a výroby výkovků a odlitků z lehkých slitin pro letecké závody už pak pokračovaly v Plzni jen motory. Po roce 1950 se tady ještě vyrobil také nevelký počet trochu zdokonalených německých polopásových „haklů“ (Hkl 6P/Sd.Kfz.251). Ty byly potom převzaty do armády a rekonstruovány – vznikly z nich obrněné transportéry OT-810. Pak se tu už dělaly jen ND, radarové velíny a tzv. „vévéesy“ (VVS – Vojenské velitelské stanoviště; těch ale bylo jen několik kusů po roce 1970).

A co munice?

Dělostřelecká munice se tedy vyráběla už před 1. světovou válkou (a k ní i příslušné zapalovače). Nejlépe o tom svědčí obrovský výbuch v Bolevci v tragický pátek 25. května 1917. Během války doplnila tradiční škodováckou výrobu dělostřeleckých granátů ještě výroba „jiných druhů munice“.

Co se vyrábělo v hale dnešní Techmánie?

Budova byla postavena v roce 1916 na výrobu a opravu děl a věží pro bitevní lodě. V roce 1918 to byla Lokomotivka, pak krátký čas závod Obráběcí stroje, od 60. let Ozubená kola. V letech zhruba 1956–1959 se v oddělení s krycím názvem VZ 5 opravovaly pro armádu po válce shromážděné radary, především vyhledávací, následně se to ale celé předalo do Tesly. Pak byla budova asi do roku 2006 prázdná, až přišel v rámci privatizace nějaký Američan, který to rozkradl a stroje prodal do šrotu.


105mm automatický protiletadlový kanon vz. M (1948)

A co se stalo s boleveckou střelnicí?

Když tady skončil zbrojní program, pronajala si boleveckou střelnici Konštrukta Trenčín jako konstrukční oddělení, v roce 1956–1957 už ale byla střelnice prázdná. Po 1. ženevské konferenci o využití jaderné energie v roce 1956 se tu ve spolupráci se SSSR konstruoval pro RVHP reaktor na bázi přírodního uranu (ČSR měla na starosti základní výzkum, fyzikální výzkum a výrobu palivových článků pak Sovětský svaz). Vývoj se táhl až asi do roku 1971, kdy se spustila první elektrárna v Jaslovských Bohunicích. Pak přišla móda tlakovodních reaktorů s obohaceným uranem a následovala spolupráce se Sověty na vývoji tlakovodních reaktorů voroněžského typu. Bolevecké objekty dnes stále patří Jadernému strojírenství, které však vlastní Rusové.

Patří dnes ve Škodovce vůbec ještě něco Čechům?

Česká už je snad jen Doprava Transportation (lokomotivy, tramvaje, trolejbusy) a Motory v Doudlevcích. Briti koupili Generátory a Tabákové stroje, Reaktorová hala patří Pilsen Steel (vlastní Rusové), závod Turbíny (výroba celých turbín) koupili Jihokorejci a celé Těžké strojírenství Slováci.

Vaše poslední informace nejsou bohužel nikterak potěšující, přesto vám děkuji za ochotu a vynaložený čas.


PhDr. Vladislav Krátký, syn tehdejšího ředitele závodu Přesná mechanika, se narodil roku 1929. Když ukončil v roce 1947 gymnázium a nedostal se na vysokou školu, vystudoval chemickou průmyslovku v Praze. Po maturitě se vrátil do Plzně, kde pracoval ve škodováckém Pokusném ústavu. Dva roky působil jako civilní chemický specialista zástupce vojenské správy: kontroloval a přejímal povrchové úpravy na kanonu R-10, zkoumal korozi tankových motorů atd. Když se zakládal jaderný program, strávil dva roky v Leningradě studiem materiálů pro jadernou energetiku a jejího tepelného zpracování. Po návratu začal dálkově studovat v Praze historii a žurnalistiku. Studia dokončil v roce 1968, pak pracoval na generálním ředitelství jako tiskový mluvčí koncernu Škoda. Stál u zrodu Muzea Škoda a ještě dnes spolupracuje jako archivář s bývalým Podnikovým archivem Škoda, nyní už Státním oblastním archivem Plzeň.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 6/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více