K. O. atomové bombě

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 30.836

K největším speciálním akcím norského zahraničního odboje patřil útok na továrnu Vemork, vyrábějící těžkou vodu.

Když Němci v dubnu 1940 obsazovali Norsko, vnímali zdejší obyvatele nordické rasy jako potenciální spojence. Alespoň tak jim popisoval situaci představitel páté kolony Quisling. Norská armáda se ale i přes složitou situaci postavila na houževnatý odpor. Do jeho čela se postavil sám norský král Haakon VII. Ten také po své evakuaci do Velké Británie zaštiťoval odboj, který Němcům na severu Evropy znepříjemňoval život a nutil je držet v této zemi 300tisícový kontingent vojáků.

Reklama


Z tohoto obrázku je patrný nesnadný přístup k továrně Vemork

Jednou z prvních větších akcí, na které se Norové podíleli, byla operace Claymore. Jednalo se o námořní výsadek na Lofotech, jenž se uskutečnil v noci z 3. na 4. března 1941. Podílelo se na něm zhruba tisíc příslušníků britského námořnictva a jednotek commandos, které doplňovalo více než 50 Norů. Hlavním cílem bylo zlikvidovat továrnu na výrobu rybího oleje a jeho zásoby, které Němci používali při produkci munice. Výsadek byl natolik překvapivý, že se setkal s minimálním odporem. Podařilo se zlikvidovat 3600 t rybího oleje, eliminovat obchodní loďstvo kotvící na Lofotech a z místních obyvatel rekrutovat více než 300 dobrovolníků, kteří s nimi odpluli do Velké Británie, a posílili tak norskou zahraniční armádu. Na palubách odplouvajících lodí bylo i 228 zajatých německých vojáků a řada místních kolaborantů. Nečekaným bonusem se staly podklady zajištěné na jedné z německých lodí. Právě ty totiž přispěly k rozluštění šifrovacího kódu německého námořnictva.

Britští a norští vojáci prokázali i nemalý smysl pro humor: ještě předtím, než opustili ostrovy, odeslali z místní pošty následující telegram říšskému vůdci: „Pane Hitlere, jestli se nemýlíme, řekl jste, ať se Britové vylodí kdekoliv na kontinentě, budou proti nim stát němečtí vojáci. – Kde tedy jsou?“

Továrna na těžkou vodu

Asi nejznámější akcí norského zahraničního odboje byla operace Telemark, jejímž cílem bylo zničit továrnu na výrobu těžké vody Vemork v norském městečku Rjukan. Tato strategická surovina byla naprosto stěžejní pro případnou výrobu atomové bomby, na které Němci dlouhá léta pracovali. Těžká voda se vyrábí elektrolýzou obyčejné vody a následnou destilací oxidu deuteria. Tento proces však vyžaduje nemalé množství energie. A právě o tu v oblasti mohutných norských vodopádů nebyla nouze. Továrna Vemork existovala v Norsku již před válkou; od roku 1934 produkovala zhruba 12 l těžké vody měsíčně výhradně pro výzkumné účely. Inženýři obřího německého průmyslového koncernu I. G. Farben ovšem potřebovali mnohonásobně více. Již v roce 1941 se produkce těžké vody ve Vemorku zvýšila na 1500 kg, a následující rok dokonce na 5000 kg.

Experti britské tajené organizace Special Operations Executive přitom dospěli k názoru, že nejúčinnější cesta, jak narušit německý jaderný výzkumný program, vede právě přes továrnu Vemork.


Jedno z plavidel zajišťujících obojživelnou operaci na Lofotech

Reklama

Pokud by se toto zařízení nacházelo na norském pobřeží, s největší pravděpodobností by byl tento sabotážní úkol svěřen námořnictvu. Problém tkvěl ale v tom, že továrna byla umístěna desítky kilometrů ve vnitrozemí. A to na tak nedostupném místě, že pět měsíců v roce hřebeny okolních hor do objektu nepouštěly sluneční svit. Dělníci museli být vytahováni lanovkou na výše umístěnou plošinu, aby se vůbec dostali na slunce. Objekt byl obehnán ostnatým drátem, osvíceným obloukovými reflektory. V oblasti bylo soustředěno několik stovek německých vojáků, určených pro jeho ochranu. Londýn nakonec rozhodl, že jeho vyřazení z provozu zajistí jednotka britských a norských výsadkářů.

První pokus neúspěšný

V září 1942 byla na náhorní plošině Hardangervidda vysazena čtyřčlenná skupina norských parašutistů s krycím názvem Grouse (Tetřev). Jejím úkolem bylo připravit půdu pro hlavní výsadek a shromáždit potřebné informace. Tato první fáze se zdařila: skupina nahlásila do Británie, že výsadek byl úspěšný. A tak bylo možné přistoupit k druhé fázi: Dne 19. listopadu 1942 byla zahájena operace Freshman (Nováček). Západně od Vemorku u jezera Mǿsvatn měly přistát dva kluzáky, každý s 15 britskými ženisty. K místu určení je na laně vlekly bombardéry Halifax. Při přeletu nad rozsáhlými ložisky rudy se jednomu z Halifaxů zmagnetizoval kompas, proto ztratil orientaci a narazil do horského hřebenu. Oba kluzáky sice nouzově přistály, ovšem daleko od místa určení. Navíc, přistávací manévry připomínaly spíš pád. Na místě bylo mnoho raněných, a dokonce i mrtví. Pár zdravých vojáků se vyprostilo z trosek kluzáků a pokusili se najít pomoc na blízkých farmách. Němci ale nakonec celou výsadkovou skupinu pochytali. Její osud byl tragický: vyšetřovatelé podrobili výsadkáře mučení a nakonec je na základě Hitlerova tajného rozkazu pozabíjeli.


Norové seskočili na britských padácích X Parachute

Skupině Grouse nezbylo nic jiného než se stáhnout na opuštěnou náhorní plošinu a pokusit se zde přečkat zimu. Jedním z jejích členů byl Knut Haukelid. Narodil se 17. května 1911 v Brooklynu v USA. Jeho otec pracoval jako stavební inženýr v New Yorku. V roce 1914 se celá rodina vrátila zpátky do Norska. Malý Knut vyrůstal nejdříve v Oslu. V 18 letech však odešel studovat na Massachusetts State College do USA. Později se ale vrátil do Norska, aby nakonec dokončil studia na Vysoké technické škole v Drážďanech a Berlíně. Krátce po vypuknutí 2. světové války a napadení Norska fašistickým Německem se zapojil do boje za osvobození své vlasti.

„Neměli jsme žádné zásoby; nezbývalo nám nic jiného než ze sněhu vyhrabávat lišejníky a těmi se živit. Bylo jasné, že takto dlouho nevydržíme. Pak se nám ale podařilo ulovit soba – a byli jsme zachráněni,“ vzpomínal na ty nejhorší okamžiky mnoho let po válce Knut Haukelid.

Podruhé na padácích

Skupině Grouse se nakonec podařilo na náhorní plošině přečkat zimu. Mezitím se ve Velké Británii odehrálo velké dilema: vyslat další skupinu a riskovat, že dopadne jako ta první, anebo celou diverzní akci zaměřenou na poškození továrny na výrobu těžké vody odpískat?

Rozhodnutí leželo na bedrech R. V. Jonese. Ten se před válkou zabýval astronomických výzkumem na Oxfordské univerzitě, nyní měl v SOE na starost speciální operace. Nakonec dospěl k závěru, že se při rozhodování musí oprostit od jakýchkoliv emocí spojených s tragédií prvního výsadku. Na nezbytnosti sabotáže v norské továrně a přibrždění německého jaderného výzkumu se od jeho uskutečnění nic nezměnilo.


Vnitřní zařízení továrny na výrobu těžké vody.

Reklama

Konečný verdikt tedy zněl, že akci je nezbytné zopakovat. V tomto případě ale pro ni nevybral britské výsadkáře, ale rodilé Nory. Dospěl k názoru, že musí vybrat nejmenší počet mužů, který je schopen takovouto akci uskutečnit. Na základě toho byla vytvořena šestičlenná skupina. Jejím příslušníkům se dostalo co možná nejkvalitnějšího diverzního výcviku ve zvláštní výcvikové škole SOE č. 61 poblíž Cambridge. Vojáci neměli být již vysazeni prostřednictvím kluzáku, ale na padácích. O tom, že ani tentokrát nebyli Britové o úspěchu akce zcela přesvědčeni, svědčí skutečnost, že eventuálnímu únikovému scénáři po jejím skončení nebyla věnována příliš velká pozornost.

Akce byla sice připravena, muselo se ale čekat, až se na severu zlepší počasí a výsadek bude možné uskutečnit. To nastalo 16. února 1942. Skupina byla i tentokrát vysazena na nesprávném místě, asi 50 km od továrny. Po překonání všech komplikací spojených s výsadkem a po čtyřdenním usilovném přesunu na lyžích se jí podařilo spojit s původní průzkumnou skupinou, která mezitím dostala název Swallow (Vlaštovka).

Napříč roklí

K továrně Vemork se obě skupiny dostaly na lyžích 27. února v devět hodin večer. „Z prudkého svahu jsme poprvé zahlédli náš cíl, hluboko pod námi na protilehlé straně. Kolos se tu skvěl jako středověký hrad, na nejnepřístupnějším místě v objetí propastí a bystřin,“ popisovali později své dojmy příslušníci skupiny. A právě obtížná přístupnost závodu se ukázala jako jeden z nejtěžších oříšků: Vedla k němu totiž jediná cesta po visutém mostě přes hlubokou rokli. Ten přitom strážila německá hlídka. Parašutisté stáli před dilematem, zda přejít po mostě a pokusit se vyřadit stráž, anebo se vydat napříč roklí, což všem, včetně Němců, připadalo jako nemožné. Proto také na této straně nerozestavěli další hlídky. Proti první variantě hovořilo především nebezpečí prozrazení celé akce. Pokud by se totiž nepodařilo zlikvidovat stráž tichým způsobem, rázem by byla na nohou celá oblast a nezbývalo by jim nic jiného než útěkem bojovat o holý život.

Letecké snímky, které si vojáci měli možnost prostudovat před akcí ještě v Británii, nasvědčovaly, že by zřejmě existovala určitá možnost slézt rokli. Knut Haukelid si všiml, že na protější straně se v některých místech na skále uchytily drobné křoviny. „Kde rostou keře, může projít i člověk,“ poznamenal. A právě tato slova rozhodla. Při následném hlasování většina příslušníků výsadku volila cestu roklí.


Norští commandos, kteří zaútočili na továrnu na výrobu těžké vody. Sedící zleva doprava: Jens Anton Poulsson, Leif Tronstad, Joachim Ronneberg. Stojící zleva doprava: Hans Storhang, Fredrik Kayser, Kasper Idland, Claus Helberg, Birger Stromsheim

Spustit se na její dno s veškerou výzbrojí, municí a výbušninami nebylo právě jednoduché. Ještě obtížnější ale bylo nepozorovaně traverzovat skalní stěnu až k objektu továrny. Na britských stejnokrojích měly natažené bílé maskovací převleky. Pro všechny případy měl u sebe každý ampulku s jedem.

Předtím než se nad skalní stěnou vyhoupla silueta fabriky, uslyšeli hukot turbín. Ty totiž pracovaly naplno celých 24 hodin denně a sedm dnů v týdnu.

Cesta kabelovou šachtou

Do samotného objektu pronikly přes vrata železniční vlečky. Cestu si proštípali s pomocí nůžek na plech. Jedna skupina zůstala v záloze poblíž strážního domku. Od norského inženýra, který zde kdysi pracoval, se dověděli, že do budovy se nejlépe dostanou kabelovou šachtou. Tou se také dva vojáci i s náložemi protáhli. Norská obsluha, na kterou natrefili, dávala zřetelně najevo, že osud továrny jí na srdci příliš neleží.

18 více než metr vysokých buněk pro separaci bylo vyrobeno z tlusté oceli. Jejich úplná likvidace by si vyžádala podstatně větší množství výbušniny, než byla skupina schopna unést. Umístili jedy plastické trhaviny na jejich dno a detonátory nastavili na dvě minuty. V továrně úmyslně zanechali samopal Thomson, aby bylo zřejmé, že se jedná o akci britských commandos. V opačném případě by totiž mohlo být místní obyvatelstvo vystaveno, jak tomu ostatně bylo v několika předcházejících případech, brutální odvetné akci.


Továrna Vemork po americkém náletu z listopadu 1943

Když se zhruba v jednu hodinu ozvalo zadunění a v několika oknech se zablesklo, byli výsadkáři již mimo budovu. Výbušnina udělala v separačních buňkách díru, navíc úlomky oceli poškodily veškeré přívodové a odvodové potrubí. Němci přišli nejen o těžkou vodu, která se právě vyráběla, ale především museli na několik měsíců odstavit celou továrnu, než se jim podařilo všechno dát do pořádku.

Lyžařský souboj

Ani v tomto okamžiku ale ještě neměla diverzní skupina vyhráno. Bezprostřední okolí továrny skýtalo dostatečně členitý terén pro úkryt. V celém kraji byl okamžitě vyhlášen nejvyšší stupeň pohotovosti. Po stopách diverzantů se vydali němečtí pronásledovatelé. Velitel německých okupačních sil vydal rozkaz pročesat okolí továrny. Do oblasti se postupně stáhla celá německá divize. Výhodou diverzantů byl ale jejich malý počet. Němci totiž předpokládali, že takovouto akci musela provést podstatně větší jednotka.

Během rozsáhlé pátrací akce se podařilo odhalit Klause Hedberga. Tento v té době 23letý horský vůdce měl vynikající kondici. Rozhodně se nehodlal jen tak snadno vzdát – před svými pronásledovateli ujížděl na lyžích. Před válkou vystudoval v Bergenu gymnázium a od roku 1938 pracoval jako horský vůdce pro norské sdružení cestovního ruchu. Po přepadení své vlasti Německem se účastnil obranných bojů. Byl zajat, ale podařilo se mu utéci do Švédska. Zde se dostal do kontaktu s britskou SOE. V letech 1940–1941 vykonal pro Brity několik misí na území Norska. Švédové ho dvakrát zavřeli na kratší dobu do vězení.


Knut Haukelid

Postupně mí pronásledovatelé odpadávali, až zůstal jen jeden. Ten se mne ale držel jako klíště. Cítil jsem, že mám lepší kondici, a tak jsem se neustále snažil jet do kopce, až jsem se dostal úplně na vrchol a musel jsem začít klesat. Lyže mu však jely lépe – pomalu se ke mně přibližoval. Když se dostal na určitou vzdálenost, vykřikl: ,Ruce vzhůru!‘ Vytáhl pistoli a vystřelil. Naštěstí už bylo hodně šero, a tak minul. Za chvíli se setmělo úplně a podařilo se mi zmizet,“ popisoval po válce dramatické okamžiky, které prožil.

Exploze na trajektu

Diverzní skupina se přesunula na opuštěnou náhorní plošinu Hardangervidda ve středním Norsku, odkud vyslala do Londýna depeši o úspěšném provedení celé akce. Pak se rozdělila na dvě části: jedna zůstala v Norsku a vyvíjela zde odbojovou činnost až do konce války, druhá po překonání velkých obtíží dosáhla hranice s neutrálním Švédskem. Odtud byli její příslušníci letecky přepraveni do Velké Británie. Sám ministerský předseda Winston Churchill se zasadil o jejich vyznamenání.

Tím ale ještě ani zdaleka neskončila historie továrny Vermork. Toto zařízení bylo 16. listopadu 1943 vystaveno náletu 140 spojeneckých bombardérů. Elektrárna a továrna byla vyřazena z provozu. Nálet si však vyžádal i 20 obětí mezi norskými dělníky. Krátce po něm se objevila informace, že Němci se chystají přepravit již vyrobenou těžkou vodu do Německa. A tak domácí odboj dostal z Londýna příkaz tomuto transportu všemi prostředky zabránit.

Jako nejslabší článek se jevil trajekt přes jezero Tinasjo. Odbojáři na něm 19. února 1944 umístili časované nálože, které druhý den skutečně vybuchly a celý náklad zničily.

Zdroj: Kurzman, D.: Krev a voda. Praha 2010

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více