Muži od jezera Morar

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 17.801

Českoslovenští vojáci připravující se na vysazení nad protektorátem ve skotských horách prošli obdobnými metodami výcviku jako legendární britští commandos. Britská organizace pro zvláštní operace SOE vybudovala k tomuto účelu v prvních letech války, převážně ve Skotsku a Anglii, několik desítek výcvikových středisek. Za dobu války v některém z nich dostalo výcvik více než 300 československých vojáků.

Vedení našeho odboje se prakticky po celou dobu války nevzdávalo myšlenky na vytvoření vlastní výsadkové jednotky. Velký nadšenec a propagátor této nové zbraně Rudolf Hrubec navrhoval prozatím vytvořit jednotku alespoň o 120 lidech. Když pomineme 2. paradesantní brigádu, která byla zformována na východní frontě, tak se tento úmysl nikdy nepodařilo naplnit. Přesto velice kvalitní výcvik organizovaný ve skotských horách nezapadl. Mnozí z jeho absolventů byli v několika desítkách skupin vysazení nad protektorátem se zpravodajskými, sabotážními, ale i partyzánskými úkoly. Další byli přepraveni do Sovětského svazu a začleněni převážně do velitelského sboru paradesantní brigády. Jiní pro změnu přispěli svými zkušenostmi po skončení války k budování československého výsadkového vojska.

Nesmělé začátky

Reklama

První československou vlaštovkou, která absolvovala přípravu na vysazení nad protektorátem již počátkem roku 1941, byl Otmar Riedl. Základem jeho přípravy se stal výsadkový výcvik zakončený dvěma seskoky. Kromě toho Riedl absolvoval ještě velice krátký pozemní výcvik. Obdobnou přípravou následně prošlo dalších více než 50 československých vojáků. Po návratu ke svým jednotkám jim navíc byl umožněn tzv. udržovací výcvik, který byl zaměřen především na zvyšování fyzické kondice. Stále ale bylo zřetelnější, že lidi vysílané do týlu protivníka je potřeba připravit na plnění jejich úkolů mnohem důkladněji.

Nový výcvikový program začal nabírat konkrétní obrysy v létě roku 1941. Jednalo se o kombinaci speciálních výcvikových kurzů a kurzů útočného boje, tzv. Assault Course. Na tuto čtyřtýdenní přípravu pak navazoval týdenní kurz leteckého výcviku (Para Course) a následně, podle potřeby, i zdokonalovací a speciální výcvik.


Ledová voda patřila stejně nerozlučně k výcviku ve Skotsku jako vzduch

Pro československé vojáky vyčlenilo SOE Special Training School No. 25 (STS 25). Tato základna o rozloze 25 ha se rozkládala v okolí nejhlubšího britského jezera Morar. Její základ tvořily tři objekty: bývalé farmy Camusdarrach a Garramor sloužily k ubytování účastníků kurzu, velitelství stanice pak sídlilo v Traigh House. V letech 1941–1943 se zde uskutečnilo 13 měsíčních kurzů, kterými prošlo 252 našich vojáků.

V čele školy stál až do října 1942 major královské skotské pěchoty J. T. Young. Jeho zástupcem byl por. děl. MacGovan. Jako stálí instruktoři zde působili kpt. D. Nicholson a por. M. Crosby a por. J. Hamilton-Smith. Jako externí instruktor dojížděl na STS 25 od Commanda No. 6 kpt. Ord. V čele každého kurzu byl československý velitel, ten ale plně podléhal velení školy a všem instruktorům. Na STS 25 se vystřídalo i několik československých styčných důstojníků.

Důraz na boj jednotlivce

Výcvikový program vycházel z bojových metod uplatňovaných commandos a bývá s touto přípravou občas zaměňován. V případě kurzu útočného boje byl daleko větší důraz položen na boj jednotlivce či malých diverzních skupin. Zcela odpadly takové taktické prvky, jako je vylodění na pobřeží, zdolávání drátěných zátarasů, minových polí, použití plamenometů a útok na opevněné objekty z moře. Větší pozornost byla naopak věnována střelbě z pěchotních zbraní, házení granátů a vybraným prvkům juda a karate.

Reklama

Vojáci procházeli výcvikem většinou ve 20členných skupinách. Prohlubovaly si návyky základního pěšího výcviku v boji zblízka. Útočný boj se nacvičoval proti jedné či více osobám. Výsadkáři se opakovaně věnovali nácviku kopů, seků, pák a škrcení paží, oděvem či smyčkou. Dále pak použití nože, bodáku či pažby v boji, obraně proti nim, odzbrojování osob, jejich spoutání, eskortování atd.


Farma Garramor sloužila k ubytování našich vojáků

Základ tvořil bojový výcvik, který řídil sám velitel školy mjr. Young. Každé z těchto cvičení mělo nějaký námět. Začínalo většinou plížením, maskováním a pozorováním v terénu. Absolventi kurzu měli také často za úkol vniknout nepozorovaně do střeženého objektu a nikým nespatřeni se později dostat i ven. Pak měli nahlásit, co všechno se v něm nachází a kolik ho střeží osob. Po skončení tohoto zaměstnání se pokaždé dělal důkladný rozbor nejdůležitějších momentů. Šlo nejen o to, vyvarovat se chybám, ale také si patřičně zafixovat správné postupy.

Nemalý prostor byl samozřejmě věnován střelecké přípravě. Střelba se cvičila ze všech dostupných pěchotních zbraní, včetně nepřátelských. Tento výcvik se však naprosto odlišoval od toho, co vojáci doposud zažili. Místo tradičních zásad střelecké přípravy byl v tomto případě položen důraz na rychlost a cit pro střelbu. Vojáci se věnovali pudové a instinktivní střelbě v různých polohách a především za pohybu. Střílelo se na pohyblivé a mizivé cíle, v místnostech a na protivníka opětujícího střelbu. Zvláštností byla také střelba z jedoucích automobilů a motocyklů.

„Měli jsme k dispozici zbraně z celé Evropy, především ale ty, které byly vyráběny v Německu. Výborné byly kolty všech ráží,“ vzpomínal účastník těchto kurzů a později příslušník výcvikové sekce Zvláštní skupiny D Rudolf Pernický. „Britský samopal Sten-Gun byl upraven tak, abychom do něj mohli použít německou munici. V případě vysazení nad protektorátem jsme s sebou totiž nemohli brát velké zásoby střeliva. Museli jsme si ho opatřit od protivníka.“


Týmové zdolávání překážkové stěny

Standardně byli českoslovenští parašutisté vysazovaní nad protektorátem vyzbrojeni dvěma velkorážními pistolemi a třemi ručními granáty. V dalších letech války byla ale jejich výzbroj posilována. Díky radiomajáku se rovněž počítalo s dalšími dodávkami. Jako první dostala Sten-Gun se stovkou nábojů skupina Anthropoid, tvořená Gabčíkem a Kubišem. Její zásobník s operačním materiálem dále obsahoval dvě pistole Colt, čtyři plné zásobníky, sto nábojů v kartónu, šest průbojných bomb plněných plastickou trhavinou, dva zásobníky rozbušek, čtyři granáty Mills, 1,8 m bleskovice, čtyři dýmovnice, tři časovací tužky, jeden vrhač bomb s jednou bombou, dvě speciální rozbušky, jeden zpožďovač, čtyři magnety, čtyři elektrické rozbušky a 14,5 kg plastické trhaviny.

Za vším hledej fyzičku

Reklama

Pozornost se samozřejmě věnovala zvyšování fyzické kondice. K tomuto účelu sloužily nejen náročné pochody, ale především slézání speciálních překážkových drah, střech, vnikání do objektů okny, seskakování z jedoucích automobilů, vlaků. Posilovalo se a otužovalo ale i zvedáním břemen, šplháním a plaváním v ledové mořské vodě.

Nemalé nároky na fyzickou kondici kladla na vojáky nejen členitá skotská krajina, ale i drsné počasí. Obrovská vlhkost s všudypřítomnou voda doprovázela frekventanty prakticky po celou dobu kurzu. Obě farmy sloužily před válkou jako lovecké chaty. Opuštěná krajina bývala oblíbeným loveckým revírem. Vojáci museli pouze s mapou a buzolou, často i v noci, překonávat nemalé vzdálenosti. Prudké srázy a hluboké rokle byly přitom velice nebezpečné. O tom ostatně svědčily četné kostry jelenů uhynulých na jejich dně. Překonat 20 km v obtížně prostupném terénu si vyžadovalo mnoho hodin. Součástí těchto přesunů byl rovněž výcvik přežití v až extrémních podmínkách. Vojáci se učili bivakovat, budovat provizorní přístřešky, zakládat ohně atd.


Výcvik střelby odstřelovací puškou ve skotském Invernochy

„Museli jsme např. koncem ledna v teniskách a battledresu skočit z lodičky do moře, brodit se po pás v ledové vodě, pak zlikvidovat strážné a zmocnit se nepřátelského objektu,“ vzpomínal gen. Pernický. „Za měsíc výcviku jsem zhubnul o 8 kg.“

Výbušniny z dostupných věcí

Ženijní výcvik byl zaměřen především na používání zápalných prostředků a trhavin. Největší prostor byl věnovaný destrukci všeho druhu. Toto zaměstnání vedl por. Crosby, kterému Rudolf Hrubec přezdíval „poručík Rozbuška“. Každý z účastníků kurzu měl možnost si vše osobně vyzkoušet a řádně si také ohmatat. Pro tento výcvik bylo společně se sabotážemi vyčleněno 80 hodin. Tedy nejvíce ze všech zaměstnání. Naši vojáci se již v té době připravovali na práci s plastickými trhavinami. Vše bylo cíleno především na diverzní a sabotážní činnost. A tak se parašutisté učili ničit železniční tratě, svršky komunikací, tunely, mosty a stožáry.

„Britové měli již v té době k dispozici plastickou trhavinu, která se v kombinaci s trochu vazelíny dala skvěle tvarovat. Úzký pásek tohoto plastiku dokázal přeříznout kolejnici jako autogen,“ vzpomínal Rudolf Pernický. Pro v pořadí 10. kurz v prosinci 1942 měla výbušnina dokonce podobu jakéhosi uvítacího ohňostroje. František Mastný vzpomínal, že když přijížděli v autech z nádraží k farmám, skropila je v lesním ohybu hlína vymrštěná do vzduchu předem připravenou explozí. Britští instruktoři se tomu jen smáli: „You are welcome, gentlemen!“


Překonávání jedné z četných vodních překážek

Ze všeho nejdůležitější ale bylo naučit naše vojáky improvizovaně používat jako výbušninu prostředky dostupné v místě nasazení. Sami měli být schopni vyrobit si nejen výbušný a zápalný materiál, ale i třeba ruční granát. Ten nejtriviálnější prostředek tvořil nejen tzv. Molotovovův koktejl, ale i třeba jen obyčejná láhev zpola naplněná petrolejem či benzínem, dolitá trochou vody.

Vysvědčení jako ve škole

Součástí většiny skupin byli speciálně vycvičení radisté. Naprosto každý z vojáků musel absolvovat jakési minimum spojovací přípravy. Této oblasti bylo věnováno 20 hodin, během kterých se frekventanti učili Morseovu abecedu a základy rádiového spojení. Cílem bylo zvládnout systém Q kódů a vyzkoušet jak vysílání, tak i příjem. Z těch nejlepších v této oblasti byli vybíráni radisté, kteří později dostali daleko důkladnější průpravu.

Po skončení kurzu dostal každý z absolventů závěrečné vysvědčení, ve kterém se hodnotila většina disciplín. Z důvodu větší objektivity a srozumitelnosti byla stanovena stupnice z písmen A–J. Velitel školy společně s instruktory vypracoval rovněž na každého povahový profil, v jehož závěru naznačil možnosti nejvhodnějšího použití.


Nehledě na vyčerpávající výcvik, nechybělo našim vojákům nadšení

Poslední českoslovenští vojáci se z výcviku na STS 25 vrátili 16. dubna 1943. Krátce po jejich odchodu sbalil veškeré věci i tehdejší československý styčný důstojník při této škole npor. Antonín Petrák a odjel zpátky k brigádě. U jezera Morar se počátkem léta 1944 připravovala na plnění svých úkolů ještě skupina Wolfram, to ale byla již jiná kapitola.

Parakurz navazoval

Po skončení kurzu útočného boje odcházeli vojáci do střediska STS 51 Rigway poblíž Manchesteru. Zde je čekal 10denní výsadkářský výcvik. Po odečtení času nezbytného na příjezd, odjezd a odpočinek se jednalo zhruba o 60 výcvikových hodin. O to vyšší tempo zde bylo nasazeno: vše se odehrávalo v poklusu. Náročná pozemní příprava spočívala především v nácviku parakotoulů vpřed i vzad a přes překážky. Vojáci skákali jak z maket letounů, tak i z jedoucího auta. Na padákovém postroji zavěšeném v tělocvičně se nacvičovala manipulace s popruhy. Frekventanti kurzu měli možnost si vyzkoušet rovněž balení padáku a manipulaci s ním po dopadu na zem. Během 30minutového letu letounem Whitley měli instruktoři ověřit, jak kdo snáší pobyt ve vzduchu. Pak už následovalo pět seskoků, z nichž jeden byl zpravidla v noci a jeden s nožním zásobníkem. Skákalo se buď otvorem v podlaze, anebo z bočních dveří. Ke konci války se cvičil i seskok celých operačních skupin. Jako vůbec nejhorší hodnotili budoucí parašutisté noční seskoky z balonu.


Na kurz útočného boje navazovala výsadková příprava

Pro výcvik a vysazování parašutistů nad československým územím se používali padáky Irving a Parachute X. Byly to padáky standardně používané britskou armádou. Vrchlík o průměru 8 m měl plochu 50 m2. Byl uložen ve vnitřním obalu, který společně se statickým lanem zůstal po výskoku viset za letounem. Postroj se skládal ze čtyř popruhů. Rychlost přistání se za ideálních povětrnostních podmínek rovnala rychlosti větru, tj. 5 m/s. Padák se otevíral do 2 s po výskoku. Parašutista tedy proletěl volným pádem zhruba 50 m. Výcvik přistání pomocí kotoulů byl u těchto typů padáků podmínkou bezpečnosti.

Čtení protektorátních novin

Zdokonalovací výcvik pak navazoval na základní: rozvíjel u parašutistů návyky a zkušenosti, které již získali. Vojáci ho absolvovali ve střediscích STS 2 Bellasis u Dorkingu (do léta 1942) a v STS 46 Chicheley Hall poblíž Newportu. Zdokonalování již získaných návyků byl věnován větší časový prostor a očekávala se i vyšší úroveň jejich zvládnutí. Navíc, tento výcvik obsahoval i některé prvky kurzu zpravodajského a konspiračního boje zaměřeného na podmínky protektorátu. První část tvořily informace o německé armádě, Gestapu, policii, četnictvu a o rozmístění objektů důležitých pro vedení války.

V kurzu konspiračního boje se vojáci učili odklízet stopy po vysazení, kontaktovat osoby na doporučených adresách, chránit se proti sledování, měnit podobu a budovat ilegální organizace, zřizovat a využívat mrtvé schránky. Praktický výcvik v těchto dovednostech probíhal tak, že proti parašutistům byly inscenovány zásahy britské policie, pátrací akce a samozřejmě také výslechy.

Parašutisté dostávali i informace týkající se všeho, co se v protektorátu od okamžiku, kdy odešli do zahraničí, změnilo. Seznamovali se s novou měnou, s novými doklady, předpisy, nařízeními, s rozmístěním policejních stanic. O některých detailnějších záležitostech si vojáci vytvořili určitou představu při pravidelném čtení protektorátního tisku. Právě v této oblasti ale většinou vlivem nedostatečných informací docházelo po vysazení k největšímu rozčarování.


Britští instruktoři kontrolovali sebemenší maličkosti

Vojáci se seznamovali také s novými profesemi, které je měly doma legalizovat. Zaměření speciálního výcviku bylo velice různorodé. Parašutisté se podle zaměření učili kódování, šifrování, tajnému písmu, životu v ilegalitě, diverzím, průmyslové sabotáži, „černé“ propagandě, navádění letounů s pomocí různých typů radiomajáků Eureka, mikrofotografii a výrobě falešných dokumentů.

Mnozí z příslušníků československé zahraniční armády prošli celou řadou dalších stanic. Ty ale nebyly již vyhrazeny pro výcvik Čechoslováků. Většinou se v nich připravovali Britové, Poláci a další spojenci a prováděl se v nich výcvik, který nebyl jinde dostupný.

O náročném výcviku vedeném na vysoké úrovni na všech stanicích svědčí mj. i skutečnost, že během něho tři naši vojáci zahynuli a několik dalších bylo zraněno.

Zdroje:
Matúšů, M.: Muži pro speciální operace. Praha 2005;
Šolc, J.: Podpalte Československo. Praha 2005;
Šolc, J.: Bylo málo mužů. Praha 1990

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více