Pád pevnosti Eben-Emael

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 44.809

Kázně lze dosáhnout jedině tehdy, jestliže si jsou všichni důstojníci natolik vědomi
obrovské odpovědnosti vůči svým vojákům a své vlasti, že nedokáží strpět nedbalost.
Důstojníci, kteří netrestají za chyby nebo neodměňují za vynikající skutky,
jsou v míru bezcenní a za války nebezpeční...

Generál George S. Patton

1

V letech 1932-1935 byla nad západním břehem Albertova kanálu, na skalnatém pahorku vzdáleném dvacet kilometrů severně od belgického Lutychu (Liège), šest kilometrů jižně od holandského Maastrichtu a 35 kilometrů západně od německých Cách (Aachen) vybudována dělostřelecká tvrz Fort Eben-Emael. Půdorys této největší stavby belgického meziválečného opevnění připomíná rovnoramenný trojúhelník směřující k severu, s mírně lomenou základnou o délce zhruba 800 metrů a s délkou ramen okolo 900 metrů. Východní rameno je po celé délce chráněno až 60 metrů hlubokým zářezem Albertova kanálu, severozápadní rameno zčásti 10 metrů širokým vodním příkopem a zčásti čtyřmetrovou protitankovou stěnou, přecházející na jižní (základnové) straně v 10 m široký a 4 m hluboký protitankový příkop. Celková plocha tvrze činí asi 75 hektarů, z toho 45 hektarů připadá na vrcholovou plošinu kopce, na níž jsou soustředěny hlavní palebné objekty. 

Reklama


Vchodový objekt B-I

Hlavním úkolem tvrze Eben-Emael bylo přehrazení severovýchodního přístupu k Lutychu údolím řeky Maasy (Meuse) a s tím související palebná uzávěra mostů přes Maasu i Albertův kanál. K tomu účelu byla vybavena otočnou pancéřovou věží se dvěma kanóny ráže 120 mm (Kopule 120), dvěma otočnými a výsuvnými pancéřovými věžemi s dvojicemi kanónů ráže 75 mm (Kopule sever a jih) a čtyřmi železobetonovými dělostřeleckými sruby (Vise 1 a 2, Maastricht 1 a 2), každý se třemi kasematními kanóny ráže 75 mm. Jako dělostřelecké pozorovatelny sloužily pěchotní sruby B-0 (v Kanne) a B-01. Kromě těchto zbraní, určených pro vedení dalekých paleb, byly další objekty tvrze vybaveny zbraněmi pro blízkou obranu (12 protitankových kanónů ráže 60 mm, 54 těžkých kulometů ráže 7,65 mm, šest protiletadlových kulometů ráže 8 mm a 21 lehkých kulometů ráže 7,65 mm). 

Veškerá výzbroj byla umístěna v 7 dělostřeleckých a 11 pěchotních srubech (včetně odloučeného pěchotního srubu B-0 s 47mm protitankovým kanonem, chránícího most přes Maasu v Kanne) a ve čtyřech otevřených okopech protiletadlových kulometů (MICA) na vrcholové plošině. K tvrzi patřily rovněž 3 klamné dělostřelecké kupole, které doplňovaly celkový počet jejích objektů na 22. Z každého bojového objektu (s výjimkou srubu B-0, protiletadlového postavení a klamných dělostřeleckých kupolí) vedla do hloubky přibližně 40 metrů společná schodišťová a výtahová šachta, na jejímž dně se nacházelo skladiště střeliva a vstup do systému spojovacích galerií 1. podzemního podlaží. Tyto galerie o celkové délce asi 5 km umožňovaly nejen vzájemné spojení mezi objekty, ale i zásobování tvrze čerstvým vzduchem, nasávaným speciálními objekty ve stěně Albertova kanálu a před vpuštěním do obytných prostor zpracovávaným v místnosti filtrovny. Kromě filtrovny bylo na tomto podlaží umístěno i velitelské stanoviště tvrze. O dalších dvacet metrů hlouběji se nacházelo obytné 2. podzemní podlaží, přístupné po dvou širokých schodištích s přechodovými komorami, nebo nákladním výtahem. Zde byly umístěny kasárny, kuchyně, umývárny a WC, malá nemocnice, studna a strojovna se šesti agregáty  na výrobu elektřiny, každý o výkonu 137,5 kVA. Z této části podzemí vedla hlavní galerie k vchodovému objektu tvrze (Blok I). 


Plán tvrze (bez odloučeného objeku B-0 v Kanne)

Od 26. června 1939 byl velitelem tvrze Eben-Emael major Jean Fritz Lucien Jottrand (1895-1950), jemuž byli podřízeni: zástupce velitele capitaine-commandant Van der Auwera, velitel 1. baterie (zbraně daleké obrany) kapitán Vamecq, velitel 2. baterie (zbraně blízké obrany) kapitán Hotermans a dalších 24 důstojníků, 102 praporčíků a poddůstojníků a 859 příslušníků mužstva. Celkový stav posádky činil 985 (tabulkově 1322) mužů.

Výcvik ani morálka posádky příliš neodpovídaly důležitosti této tvrze v systému obrany belgických hranic. Na rozdíl od tehdejších francouzských nebo československých pevnostních jednotek byly totiž pevnostní jednotky belgické armády považovány za odkladiště nepohodlných či méně schopných aktivních i záložních důstojníků a praporčíků, jejich mužstvo pak tvořili z větší části muži starších mobilizačních ročníků, případně vojáci se sníženou zdravotní klasifikací, všichni pak - jakožto pevnostní dělostřelci - bez důkladnějšího pěchotního výcviku. Dokonce sám major Jottrand považoval své přeložení z funkce velitele baterie školy pro důstojníky dělostřelectva v záloze (byť provázené povýšením na majora) do funkce velitele nejmohutnější belgické dělostřelecké tvrze za nezaslouženou újmu na své důstojnické cti a jednou se údajně vyjádřil o svém novém působišti jako o trestném útvaru...

Poněkud zvláštní byl i systém velení tvrzovému dělostřelectvu. Zatímco organizačně a technicky spadala pevnost Eben-Emael pod „Pevnostní pluk Lutych“, takticky byla podřízena 7. pěší divizi. O použití 120mm děl v otočné věži Kopule 120 rozhodovalo velitelství dělostřelectva I. armádního sboru, o použití 75mm děl v otočných věžích Kopule-sever a Kopule-jih velitelství 7. pěší divize, 75mm děla v kasematě Visé 1 mělo na povel velitelství 2. granátnického pluku, v kasematě Visé 2 velitelství úseku dolní Maasa, v kasematách Maastricht 1 a 2 pro změnu velitelství 18. pěšího pluku. Od 15. dubna 1940 platil navíc zákaz střelby na holandské území (tedy tam, kde ležela většina plánovaných cílů) bez předchozího souhlasu generálního štábu belgické armády... 


Prostor ovládaný tvrzovým dělostřelectvem

Reklama

Navzdory těmto skutečnostem se počátkem května 1940 velení tvrze příliš neznepokojovalo. V probíhající „podivné válce“ Francie a Velké Británie s Německem byla Belgie neutrální, její nejmohutnější pevnost odděloval navíc od Německa pětadvacetikilometrový pás území obdobně neutrálního Holandska, a kdyby Němci neutralitu obou států přece jenom porušili, pořád tu ještě byla nejlepší protitanková překážka v Evropě - Albertův kanál a okolní stálá i polní opevnění obsazená 7. pěší divizí. Myšlenku zastávanou předchozím velitelem majorem Decouxem, že by útok na pevnost mohl přijít ze vzduchu, nebral nikdo z důstojníků vážně, přestože německá armáda použila výsadkové jednotky v říjnu 1938 při cvičném útoku na bývalá československá opevnění (Operace Bruntál) a „naostro“ v dubnu 1940 při invazi do Norska. Je pravda, že se v těchto případech jednalo pouze o rozptýlené padákové výsadky s lehkými zbraněmi, nicméně další možná dimenze útoku na jakékoli postavení tím nesporně přibyla...


Německý špionážní snímek Eben Emaelu

2

V 00:30 hodin západoevropského času[1] dne 10. května 1940 přijali na velitelském stanovišti pevnosti Eben-Emael telefonický rozkaz k uvedení tvrze do bojové pohotovosti. Po předepsaném zpětném ověření na velitelství 7. pěší divize vyhlásil službu konající důstojník capitaine-commandant Van der Auwera v 00:32 bojový poplach. Mužstvo v podzemních kasárnách bylo probuzeno zvukem tradiční polnice (podle některých zdrojů prozaičtější sirénou), vojáci z povolání ubytovaní v blízké vsi Eben-Emael byli vyrozuměni spojkami. Velitel tvrze major Jottrand dorazil ze svého domu v 01:00, velitel 2. baterie kapitán Hotermans v 01:20, velitel 1. baterie kapitán Vamecq v 01:50. Společně pak čekali na další informace, zejména však na povolení k případnému ostřelování holandského území. Čekali marně, protože belgický generální štáb se právě stěhoval z Bruselu na své válečné velitelství... 

Posádky jednotlivých bojových objektů nastupovaly na svá bojová stanoviště s nadšením, které plně odpovídalo skutečnosti, že jen od listopadu 1939 se jednalo o čtvrtý „ostrý“ bojový poplach. A také tomu, že před pouhými dvěma dny byl odvolán zákaz dovolených, takže okolo 100 příslušníků posádky bylo již doma a další se domů chystali. Včetně pevnostního kaplana L. Meesona, jenž ve svém deníku patrně nejlépe vystihl pocity většiny ostatních: „... Je to tentokrát doopravdy, nebo jde zase jenom o další cvičení? A co naše dovolené? Každý poplach zatím vždycky znamenal jejich zrušení...“ 

Okolo 01:00 byly na svých místech posádky dělostřeleckých objektů Kopule-120, otočná věž Kopule-jih, kasematy Maastricht-2 a Vise-2. Naopak v kasematě Maastricht-1 bylo pouze deset mužů, zatímco otočná věž Kopule-sever, která měla podle poplachových směrnic varovat okolí tvrze vypálením dvaceti slepých ran do čtyř světových stran, byla prázdná. Osm z tabulkových 29 mužů její posádky sedělo v podzemí na úpatí schodiště a čekalo na příchod nadřízených, případně rovnou na odvolání poplachu. Posádky pěchotních srubů Mi-jih a Mi-sever dokonce vyslaly z kasáren na velitelství „delegáta“ s dotazem, zda se vůbec mají na svá stanoviště zbytečně trmácet... 

V 02:00 nařídil major Jottrand vyklizení budov mírových kasáren před vstupním objektem tvrze a odvolal k tomu nejen část vojáků z bojových objektů, ale i všechny muže ze 14 polních pozorovacích stanovišť, vybudovaných po obvodu horní plošiny pevnosti. Nábytek, materiál a pisemnosti z vyklízených budov byly zčásti odnášeny do tvrze, zčásti odvezeny nákladní dodávkou do kasáren v 5 km vzdáleném Woncku, kde bylo ubytováno dalších 233 mužů posádky pevnosti. Ti se teprve díky tomu dozvěděli, že byl vyhlášen poplach, protože předtím se na ně jaksi zapomnělo...

Přibližně v 02:30 si major Jottrand uvědomil, že věž Kopule-sever neodstřílela předepsané varování, takže pověřil tímto úkolem věž Kopule-jih. Té však chyběly úderníky 75mm kanonů, takže je bylo nutné přinést ze skladu. V 03:25 byla výstražná palba konečně zahájena, první výstřely však zapálily maskovací síť objektu a okolní křoviny. Palba byla přerušena a tři vojáci byli vysláni ven, aby zjednali nápravu. Protože ani kopule, ani s ní spojená kaponiéra B-IV neměly přímý výstup na povrch, muselo velitelství vyslat tři muže, kteří po dlouhé cestě spojovacími galeriemi prošli pod Kopuli-sever, vystoupili 40 m nahoru a použili zdejší východ. Cestou k místu požáru minuli stanoviště protiletecké obrany (MICA), jehož posádka teprve zaujímala svá místa... 

Polní palebné postavení MICA (Mitrailleuse contre avions) bylo tvořeno čtyřmi otevřenými okopy s 8mm kulomety Hotchkiss vz. 15, uzpůsobenými k protiletadlové palbě. Uprostřed mezi nimi byla malá dřevěná kůlna se stanovištěm velitele a telefonisty. Asi třicet metrů severně odtud  stála velká dřevěná budova skladu a zbrojířské dílny, v níž byly uloženy další dva kulomety. Velitelem postavení a 19 mužů jeho posádky byl adjudant Dieudonné Longdoz. Ten okolo 04:00 telefonicky ohlásil velitelskému stanovišti, že nad pevností nehlučně krouží šedá letadla bez viditelných výsostných označení. Kapitán Hotermans mu řekl, aby s případnou střelbou počkal, dokud si nebude národností strojů zcela jist... 

Reklama

Přilétající „letadla“ viděli také pozorovatelé pěchotního srubu B-IV a dělostřelecké věže Kopule-120. Viděl je i velitel tvrze major Jottrand, jenž z těžko pochopitelných důvodů stále ještě osobně dohlížel na vyklízení mírových kasáren před vchodovým objektem. Netušil, že je svědkem (a zároveň i cílem) prvního útoku kluzákového výsadku v historii vojenství. Šlo totiž o devět kluzáků typu DFS 230, které nesly na svých palubách skupinu „Granit“, tvořenou příslušníky ženijní výsadkové čety 1. výsadkového pluku německé Luftwaffe. Další tři skupiny (Stahl“, „Beton“ a „Eisen) tohoto pluku měly za úkol obsadit a do příchodu pozemních sil udržet mosty přes Albertův kanál v obcích Veldwezelt, Vroenhoven a Kanne. 

Z původních jedenácti kluzáků skupiny „Granit“ musely dva nouzově přistát ještě na německém území (v jednom z nich byl i velitel skupiny nadporučík Rudolf Witzig), dva měly za úkol zničit klamné objekty v severní části areálu tvrze a zbývajících sedm se chystalo přistát v jižní části areálu, mezi objekty, které sice klamné nebyly, ale jejichž posádky major Jottrand z větší části odvolal k likvidaci mírových kasáren...

Pěchotní srub Mi-jih se třemi těžkými kulomety byl zcela prázdný, ve srubu Mi-sever, rovněž se třemi kulomety, bylo přítomno 8 z 24 mužů posádky, v Kopuli-sever bylo 8 mužů (jimž konečně dorazil velitel), pouze Kopule-jih a Kopule-120 byly plně obsazeny. Posádky dělostřeleckých kasemat Maastricht-1 a 2 i Visé-1 a 2 byly zčásti na místech, ale vzhledem k pevné orientaci střílen svých objektů nemohly (s částečnou výjimkou Visé-1 a Maastricht-2) průběh obrany povrchu tvrze nijak významně ovlivnit.           

Prvním kdo pochopil, že něco není v pořádku, byl údajně jeden z Longdozových kulometníků vojín Leon Sluismans. Jako nadšený letecký fanoušek obdivoval při jednom z předválečných leteckých dnů v Bruselu výkony německých plachtařů a nyní, navzdory praporčíkovu váhání, zahájil na nepřátelské kluzáky asi ve 04:10 ze své zbraně palbu. Ostatní kulomety se přidaly, ale žádný z nich nezaznamenal viditelný zásah. Dva se navíc vzápětí zasekly a třetí - Sluismansův - byl smeten vzpěrou křídla přistávajícího kluzáku s družstvem č. 5. Shodou okolností stroj pilotoval vítěz jednoho z bruselských leteckých dnů, unteroffizier Heine Lange. Všech sedm kluzáků přistálo poblíž svých cílů téměř současně a 55 mužů jejich posádek začalo bez váhání provádět úkony, které nacvičovali po dobu předchozích šesti měsíců, mimo jiné i na těžkých objektech bývalého československého opevnění v Orlických horách... 

Velitel plně obsazené kasematy Maastricht-2 maréchal des logis Marchoul stačil ještě ze svého zvonu oznámit na velitelské stanoviště tvrze, že vidí „... před průzorem boty, ti nahoře tahají něco sem a tam...“ a pak mu nad hlavou explodovalo 50 kg trhaviny, kterou tam umístili muži z družstva č. 1. Další, tentokrát pouze 12,5kg nálož přiložená na střílnu vzápětí utrhla hlaveň 75mm děla a odhodila ji do vzdálenosti 50 m od kasematy. Lafeta děla přeletěla střeleckou místnost, cestou zabila tři vojáky a další dva na příštích třicet hodin uvěznila za dveřmi telefonní ústředny. Následovalo několik ručních granátů, které definitivně přiměly zbytek posádky sestoupit do spojovací galerie, a další 50kg nálož k proražení vstupu do nitra srubu...

Přílet kluzáků byl na velitelství oznámen rovněž z pozorovacího zvonu dvoustranného pěchotního srubu B-IV. Hlavním úkolem tohoto třípatrového objektu (kaponiéry) bylo boční postřelování obvodového příkopu pevnosti. Malý zvon na jeho stropní desce neunikl pozornosti ženistů feldwebela Hauga, a tím pádem ani svému následnému zničení 50kg náloží, která pozorovatele vojína Furnelleho zabila. Posádka srubu pak zatarasila přístup ke zvonu ocelovými traverzami a pevnost přišla o další možnost sledovat, co se na jejím povrchu děje...

Posádku pěchotního srubu Mi-sever tvořili v době útoku čtyři střelci, tři dělostřelečtí pozorovatelé a jeden telefonista. Žádný ze tří těžkých kulometů ve střílnách nebyl nabitý, protože bedny s municí směly být otevřeny pouze na rozkaz velitelství. Ten už nepřišel. Když jeden z pozorovatelů ve zvonu na stropě objektu uviděl přistávající kluzáky, informoval o tom velitelské stanoviště, slezl dolů a běžel vyzvat kulometníky, aby se připravili k palbě. V té chvíli vhodil velitel družstva č. 4 feldwebel Wenzel do neuzavřeného otvoru pro periskop do nitra zvonu 1 kg nálož, která zabila oba zbývající pozorovatele. Vzápětí vybuchla na zvonu 50kg kumulativní nálož. Další, tentokrát pouze 12,5 kg nálož zničila jednu ze dvou jižních kulometných střílen. Zbylí vojáci utekli do podzemní spojovací galerie, kde se setkali se zbytkem posádky, vracejícím se z likvidace budov před vchodem. Společně uzavřeli pancéřové dveře a vyčkávali věcí příštích. Nahoře zatím Němci rozšířili zničenou střílnu další 50kg náloží a feldwebel Wenzel vlezl dovnitř. Právě včas, aby (alespoň podle svého vyprávění) mohl zvednout zvonící telefon a školskou angličtinou oznámit volajícímu, že: „Zde jsou Němci!“ A vyslechnout si francouzkou odpověď: „Můj Bože...!“ 

Dělostřelecká kasemata Maastricht-1 byla obsazena pouze deseti dělostřelci, kteří vůbec netušili, co se venku děje, protože objekt postrádal pozorovací zvon a jeho tři střílny neumožňovaly výhled na plošinu tvrze. Pochopili to až v okamžiku, kdy 12,5 kg kumulativní nálož zničila střílnu č. 1 a vrhla 75 cm dělo i s částí lafety a tělem jednoho z dělostřelců proti zadní stěně střelecké místnosti. Výbuch vyřadil elektrické osvětlení, několik vojáků vážně zranil a ostatními otřásl natolik, že utekli do podzemní spojovací galerie. Poslední odešel velící maréchal des logis Gigon, jenž ve tmě a hustém kouři dva raněné našel a vzal s sebou. K rychlému rozhodnutí mu napomohlo několik ručních granátů a dávka ze samopalu, kterou do zničené střílny vypálil velitel německého družstva č. 3 oberjäger Arendt. Ten se krátce poté proraženým otvorem 30 x 30 cm společně se dvěma muži protáhl dovnitř a našel tam ještě čtyři zraněné Belgičany...

Proti prázdnému srubu Mi-jih použili členové družstva č. 9 oberjägera Neuhause nejprve plamenomet, poté 12,5 kg kumulativní náloží zničili jednu ze střílen a 50 kg náloží střílnu rozšířili natolik, že jí bylo možné prolézt dovnitř. Shodou okolností se právě v té chvíli posádka srubu, vracející se z vyklízení mírových kasáren, nacházela na úpatí schodiště. Aniž by se zdržovala zkoumáním, co se to vlastně děje, vrátila se do spojovací galerie, uzavřela za sebou dvoje pancéřové dveře a zatarasila je ocelovými traverzami a pytli s pískem...

V otočné věži Kopule-sever se dvěma 75 mm kanony bylo místo 29 pouze osm mužů plus velitel maréchal des logis Hanot a jeho zástupce maréchal des logis Joiris. Po přistání kluzáků dostali rozkaz zničit německý výsadek kartáčovými granáty, jenomže vojáci ve spodku věže je v rozčilení zasunuli do korečkového muničního dopravníku opačně, tím ho zablokovali a museli je podávat nahoru ručně. Mezitím však členové Ungerova družstva č. 8 přiložili na mřížové dveře vchodu do objektu 12,5kg kumulativní nálož, která roztrhala mřížové i pancéřové vstupní dveře, poškodila horní část hlavního muničního výtahu za nimi a zranila tři členy posádky. Krátce poté následovala 50kg nálož, která poškodila ovládací mechanismus věže natolik, že se přestala otáčet. Posádka věže pak se souhlasem velení sestoupila do spojovací galerie a zatarasila přístup ke schodišti traverzami a pytli s pískem... 

Po dobytí protiletadlového postavení MICA a zničení zvonu na srubu B-IV se družstvo oberjägera Hauga vydalo ke svému dalšímu plánovanému cíli, jímž byla otočná věž Kopule-jih. Velitel věže ji stačil včas zasunout a 350 mm pancíř vrchlíku výbuchu přiložené 50kg nálože odolal. Výsadkáři ji nicméně považovali za vyřazenou a šli pomoci družstvu č. 8 s útokem na belgický kulomet ve zbrojířské dílně. V 05:45 se však věž znovu vysunula a - navzdory leteckému bombardování a dvěma dalším pozemním útokům - pokračovala v postřelování povrchu tvrze až do kapitulace...


Přistání německých kluzáků a směry útoků jednotlivých družstev

Stanovené cíle družstev skupiny GRANIT
Družstvo Velitel Hlavní cíl Vedlejší cíl
Werk Objekt Werk Objekt
1 Feldwebel Hans Niedermeier 18 Maastricht-2 11 Pomocný větrák
2 Oberjäger Max Maier 24 Kopule-120 26 Visé 1
3 Oberjäger Peter Arendt 12 Maastricht-1 10 Hlavní větrák
4 Feldwebel Helmut Wenzel 19 Mi-sever 20
21
Stavební kůlna
Stavební kůlna
5 Feldwebel Erwin Haugh 29 MICA 23 Kopule-jih
6 Oberjäger Siegfried Harlos 14 Stavební kůlna 15 Klamná kopule 2
7 Oberjäger Fritz Heinemann 16 Klamná kopule 1 - -
8 Oberjäger Otto Unger 31 Kopule-sever 25
21
Dílna
Stavební kůlna
9 Oberjäger Ewald Neuhaus 13 Mi-jih - -
10 Oberjäger Willi Hübel - Záloha - Záloha
11 Oberjäger Fritz Schwartz

19
20
21 

Mi-sever
Stavební kůlna
Stavební kůlna
- -
Pozn.: Werky 10, 11, 14, 20 byly německými vyhodnocovači leteckých snímků považovány za bojové.

3

V důsledku odvelení většiny obránců pěchotních srubů na horní pločině ke stěhování kasáren způsobili útočníkům největší ztráty paradoxně kulometčíci adjudanda Longdoza, postrádající nejen důkladnější výcvik, ale dokonce i roznětky k vyfasovaným ručním granátům. Dva z nich sice ve svých okopech zahynuli a ostatní se vzdali, ale z nedaleké zbrojířské dílny, v níž se někteří buď při poplachu „zašívali“, nebo do ní dodatečně utekli, začal po výsadkářích střílet jeden ze záložních kulometů. Při pokusu o jeho umlčení, podporovaném od dobyté kasematy Maastricht-2 kulometem poručíka Delici, padli velitel družstva č. 8 oberjäger Unger a člen družstva č. 5 obergefreiter Bögle. Po částečném zničení dílny třemi hozenými 1kg náložemi kulomet ztichl a jeho obsluha se vzdala. Z celé posádky protileteckého postavení tak unikl pouze zraněný vojín Boite, jenž se oklikou přes vchodový objekt dostal do pevnosti... 

Dva kluzáky, jejichž posádky měly za úkol zničit falešné dělostřelecké kopule v severní části plošiny, přiletěly o necelou půlhodinu později. Kluzák s družstvem č. 6 dosedl bez problémů, zatímco kluzák s družstvem č. 7 přistál do pásu drátěných překážek a havaroval. Většina výsadkářů na jeho palubě utrpěla více či méně vážná zranění, nicméně obě družstva svůj úkol splnila a jejich příslušníci se pak připojili k mužům feldwebela Wenzela...

V 04:40 zůstávaly z dělostřeleckých objektů v rukou obránců pouze Kopule-jih, Kopule-120 a obě kasematy Visé. Během necelých třiceti minut se tak 55 německým výsadkářům podařilo ovládnout povrch pevnosti s téměř 1000 muži posádky a vyřadit 8 z 12 děl, které mohly (kdyby jim ovšem generální štáb dovolil střílet) ohrozit jednotky německé 4. tankové divize, jež v 04:30 překročily hranice neutrálního Holandska a nyní se blížily k Maastrichtu. Obě 75mm děla Kopule-jih výsadkáři po svém útoku náloží za vyřazená považovali a vyřazení 120mm děl Kopule-120 zatím zabránila nepřítomnost družstva č. 2, jehož kluzák nouzově přistál ještě na německém území.

Nepřítomnost velitele skupiny naproti tomu žádné fatální následky neměla. Witzigův nominální zástupce poručík Delica[2] sice přiletěl společně s družstvem č. 1, jeho hlavním úkolem však byla koordinace činnosti družstev č. 1, 3 a 5 na jižní části plošiny. Zdržoval se proto v okolí dobyté kasematy Maastricht-2 a o nepřítomnosti svého nadřízeného nevěděl. Feldwebel Wenzel ho o ní „zapomněl“ informovat a velení skupiny (které měl převzít pouze v případě vyřazení obou důstojníků) se ujal rovnou. Velitelské stanoviště si zřídil v opuštěném belgickém okopu na severní straně náspu, spojujícího objekty Mi-jih a Mi-sever, ze dvou pruhů bílého plátna dal složit velký hákový kříž jako signál pro zrušení leteckého útoku, jenž měl následovat v případě opačném, a přesně v 04:42 ohlásil vysílačkou veliteli celé operace majoru Kochovi: „Cíl dosažen. Vše v pořádku...

Na velitelském stanovišti pevnosti Eben-Emael vládl naopak pocit, že v pořádku není vůbec nic. Poslední zprávy pozorovatelů hovořily o přistávajících kluzácích a z nich vybíhajících útočnících, jejichž národnost upřesnil svým: „Here are the Germans!“ feldwebel Wenzel. Tuto skutečnost potvrdil i Longdozův kulometník Boite. Pak už přicházeli jenom vyděšení nosiči raněných mluvící o záhadných explozích, které probíjely pancíř i železobeton a masakrovaly posádky objektů. Krátce před 04:30 hlásila přistání německých kluzáků také posádka odloučeného srubu B-0 v Kanne, pověřená obranou a v případě potřeby i demolicí tamního silničního mostu. Znepokojený major Jottrand se rozhodl raději nic neriskovat a nařídil most zničit, což bylo v 04:35 úspěšně provedeno... 

Přibližně ve stejné době přiletěly nad Eben-Emael německé střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka, které měly v případě neúspěchu výsadkářů napadnout objekty na horní plošině pevnosti. Protože piloti zaregistrovali smluvený signál, začali místo toho nalétávat na vchodový objekt B-I a sousední srub B-II a pokoušeli se je zasáhnout svými 250 a 500kg pumami. Navzdory své proklamované přesnosti (30 m) nedocílily stuky při tomto (ale ani při žádném z následujících náletů) přímého zásahu některého z pevnostních objektů. Tlakové vlny výbuchů však poškodily nejen jednu z budov mírových kasáren před vchodovým objektem, jejichž likvidaci tak zodpovědně připravoval major Jottrand, ale i dřevěný obytný dům, stojící u pásu protitankových překážek před vchodem do tvrze. V něm bydlel se ženou a třemi dětmi sergent Lecron z posádky vstupního objektu B-I. Němečtí vyhodnocovači leteckých snímků jej kvůli této poloze označili na mapě jako bojový objekt (Werk-1). Byl to omyl zapříčiněný patrně tím, že tento způsob maskování byl při výstavbě belgického opevnění hojně využíván. Po náletu, jemuž bezmocně přihlížel ze svého bojového stanoviště, našel sergent Lecron v polorozbořeném domě naživu pouze svoji malou dcerku...

Po zničení pozorovacích zvonů povrchových objektů dostávalo velitelství tvrze jediné relevantní informace o dění na horní plošině z dělostřelecké pozorovatelny B-01, umístěné na vyvýšenině mimo areál vlastní pevnosti. Její pozorovatelé vcelku správně odhadli, že útočníků je pouze několik desítek a že jsou zatím zcela izolováni. Na základě toho major Jottrand nařídil otočné věži Kopule-120 použít proti německému výsadku obě 120mm děla a posádce kasematy Visé 1 dal rozkaz ostřelovat třemi 75mm děly alespoň na část plošiny vymezenou jejich odměrem. Nadřízené velitelství pak požádal o postřelování povrchu pevnosti veškerým dostupným polním i tvrzovým dělostřelectvem. 

Dělostřelecká kasemata Visé-1, která měla být (stejně jako Kopule-120) zlikvidována nepřítomným družstvem č. 2, uposlechla rozkaz a vystřelila na plošinu několik ran. Tím na sebe upoutala pozornost velitelského družstva č. 10, jehož příslušníci zničili jedno z děl náloží, zasunutou do jeho hlavně. Posádka kasematy se i se svým velitelem maréchalem des logis Legaiem stáhla do podzemí, odkud ji vyhnal zpátky na bojová stanoviště poručík De Sloovere, vyslaný velitelem tvrze na průzkum celkové situace. Sotva však po několika výstřelech ze dvou zbývajících děl poručík odešel, posádka se vrátila zpátky do spojovací galerie. V 06:40 oznámil major Jottrand ztrátu kasematy do Lutychu, nicméně jeho zástupce capitaine-commandant Van der Auwera poslal poručíka De Sloovere, aby zajistil její opětné obsazení. Poručíkovi se k návratu podařilo přesvědčit pouze dva muže, s nimiž pak pokračoval v občasné palbě ze zbývajících dvou zbraní asi do 11:30, kdy Němcům došla trpělivost a náložemi do hlavní děl kasematu definitivně umlčeli... 

Další z tragikomických ukázek úrovně bojové připravenosti největší a nejsilnější belgické dělostřelecké tvrze se odehrála v otočné (bohužel však nikoli zasouvací) Kopuli-120. Všech 29 mužů osádky objektu bylo na svých stanovištích již od vyhlášení poplachu (na jejich upozornění, že přistávají kluzáky, odpověděli z velitelství tvrze žertovnou otázkou, zda si nepletou letadla s hejnem vran...), zatím však nesměli svá děla zásobit střelivem. Když nyní povolení dostali, zjistili, že nefunguje muniční výtah. A když vynesli těžké 120mm granáty nahoru po schodech, pro změnu zjistili, že je kvůli chybějící součástce časovače nemohou použít ke střelbě na krátkou vzdálenost. Znechucený velitel věže maréchal des logis Cremer vzal nakonec pušku a pozorovacím otvorem v kopuli začal střílet na muže, pohybující se dole na louce. Netušil, že jsou to zajatí Longdozovi kulometníci, eskortovaní piloty německých kluzáků na velitelství feldwebela Wenzela. Cremer naštěstí nebyl příliš dobrý střelec, takže zasáhl pouze jednoho Belgičana a německého pilota feldwebela Langa. Wenzelovi muži, kteří do té chvíle považovali věž za vyřazenou, bleskově zareagovali vsunutím jednokilogramových náloží do obou hlavní. Výbuchy vyřadily závěry děl a naplnily vnitřek objektu jedovatými zplodinami. Posádka se dočasně stáhla do podzemí... 

V 05:00 začaly na povrch pevnosti Eben-Emael dopadat první granáty baterií dvou pluků belgického polního dělostřelectva a pevnostního dělostřelectva tvrzí Barchon, Evegneé a Pontisse. Němečtí výsadkáři ještě stačili sebrat dva kontejnery s municí, které jim podle plánu shodily bombardéry Heinkel 111, a pak se urychleně ukryli v dobytých objektech. Jejich přes dva metry silné železobetonové stropy byly schopny odolat dělům všech ráží, jež měli Belgičané k dispozici. Jedinou obětí 2 200 granátů, které během ostřelování dopadly na povrch tvrze, se tak stal zraněný belgický caporal Verbois, vynesený členy feldwebela Niedermeiera ze zamořeného ovzduší kasematy Maastricht-2 na čerstvý vzduch a následně zapomenutý u stěny objektu... 

Skutečnost, že se Němci před ostřelováním uchýlili do kouřem a zplodinami výbuchů zamořených objektů Maastricht 1 a 2, neblaze ovlivnila výsledek průzkumu, který krátce předtím nařídil major Jottrand. Jeho zástupce capitaine-commandant Van der Auwera s kaplanem Meesenem byli v polovině stále ještě osvětleného schodiště kasematy Maastricht 1, když je nahoře zaslechli a na dně výtahové šachty explodovala tříkilogramová nálož, hozená osobně oberjägerem Arendtem. Světlo zhaslo a oni byli rádi, že se potmě dostali zase dolů. V kasematě Maastricht 2 se seržant Debarsy, krytý hustým černým kouřem, s nasazenou plynovou maskou dostal téměř na úroveň spodního patra. Pak muži feldwebela Niedermaiera zaslechli hluk, který působily jeho okované boty na železných stupních schodiště a střelbou z pistolí ho zahnali zpátky. Velitel tvrze pak dal v obou případech provést obvyklé uzavření pancéřových dveří a jejich zatarasení ocelovými traverzami a pytli s pískem...

Jednotlivá družstva skupiny „Granit“ měla neutralizovat své určené cíle na dobu nejméně 24 hodin, nicméně plán předpokládal jejich vystřídání pozemními jednotkami již za šest hodin po výsadku, tedy ještě před polednem 10. května. Přibližně v 06.00 zaútočilo proto družstvo č. 3 na objekt B-II, ovládající přístup na plošinu ze severu, odkud mělo střídání přijít. Arendtovi muži nepozorovaně sestoupili zalesněným západním úbočím pevnosti ke srubu a na jeho pancéřový zvon přiložili 50kg nálož. Její výbuch zabil pozorovatele a zahnal posádku do spojovací chodby. Cesta byla otevřena...

Jediným objektem, který mohl po zneškodnění kasemat Maastricht-1 a 2 vážněji ohrozit německé jednotky, nahromaděné před zničenými mosty v Maastrichtu a v Kanne, byla Kopule-120. Okolo 06:45 proto na ni výsadkáři znovu zaútočili, tentokrát 50kg náloží. Dvojitý, téměř 600 mm silný pancíř kopule výbuchu odolal, takže v 08:00 mohl seržant Cremer ohlásit připravenost alespoň jednoho opraveného děla ke střelbě. Z velitelského stanoviště mu však bylo sděleno, že zákaz palby na holandské území stále platí, a že tedy žádná střelba zatím nebude. Zatímco čekal, zda si to nadřízení přece jenom nerozmyslí, snažil se neustálým otáčením věže ztížit Němcům další útoky. Nejmocnější zbraň pevnosti Eben-Emael tak nakonec posloužila pouze jako pouťový kolotoč pro podnapilého oberjägera Grechzu z družstva č. 5, jenž obkročmo usazen na jednom z děl střílel střídavě do obou hlavní z pistole[3]. Absurdní scénu ukončil okolo 09:00 šikovatel Wenzel, který četaře stáhl dolů a nechal do hlavní vhodit několik menších náloží. Tím byla Kopule-120 opět, tentokrát nenávratně vyřazena a posádka ji ve 14:00 opustila...  

V 7:30 dorazil na plošinu pevnosti opožděný kluzák s družstvem č. 11, na jehož palubě byl i velitel skupiny „Granit“ nadporučík Rudolf Witzig. Energický čtyřiadvacetiletý důstojník se nesmířil s přerušením letu, způsobeném přetržením tažného lana, během dvou hodin od nouzového přistání v Německu sehnal náhradní tažný Ju-52 a nakonec se ke svým mužům připojil. Vědomí, že zmeškal nejdůležitější část akce, ho nepochybně silně rozladilo. Následné zjištění, že ho svévolně - a navíc úspěšně - zastoupil pouhý šikovatel, mu náladu rozhodně nezlepšilo. Když mu tedy rozjařený feldwebel Wenzel začal poněkud neformálně referovat o dosažených výsledcích, postavil ho do pozoru a vyžádal si podání hlášení způsobem, jenž byl více v souladu s vojenskými řády a předpisy... 

Rozladění nadporučíka Witziga bylo vcelku pochopitelné. Při plánování operace se vycházelo z toho, že moment překvapení, použití nových metod (kluzáky a kumulativní nálože) a dokonalý výcvik výsadkářů počáteční úspěch útoku s vysokou pravděpodobností zajistí. Krize měla nastat v okamžiku, kdy se protivník vzpamatuje a zahájí protiútok. Se svou lehkou výzbrojí (pušky, samopaly, lehké kulomety) a leteckou podporou měli výsadkáři šanci oněch 6 hodin do plánovaného příchodu zesíleného 51. ženijního praporu (mot.) vydržet. Nadporučík však věděl, že v důsledku zničení mostů přes Maasu v Maastrichtu pomoc hned tak nepřijde. A že zatímco úspěchu bylo dosaženo bez něho, zodpovědnosti za případný neúspěch neunikne... 

Aby toto nebezpečí minimalizoval, rozhodl se v první řadě vybudovat co nejodolnější obranu. Poručíka Delicu ponechal s družstvem č. 1 v kasematě Maastricht-2, oberjägera Arendta s družstvem č. 3 v kasematě Maastricht-1. Ostatním družstvům nařídil zaujmout obranu v severní části plošiny, zčásti v belgických okopech u náspu mezi Mi-jih a Mi-sever, zčásti v okolí obou klamných kopulí, jejichž zahloubené betonové základy byly samy o sobě odolnými kulometnými hnízdy. Požádal rovněž o dodávku pitné vody, protože zatímco munice a pervitinových tablet měli výsadkáři dostatek, nafasovaný čaj s rumem jim došel a nic jiného k uhašení vzrůstající žízně neměli... 

První belgický pokus o protiútok Němci ve skutečnosti již odrazili, aniž by o tom věděli. Krátce před 06:00 vyslal totiž major Jottrand poručíka Verstraetena s dvanácti muži na povrch, aby dobyli zpátky kasematu Maastricht-1. Když jeho dělostřelci bez pěchotního výcviku (sám poručík byl velitelem 75mm otočných věží) uslyšeli výbuch kumulativní nálože, kterou dal oberjäger Arendt odpálit na zvonu srubu B-II, považovali jej za další letecký útok (německých letadel byla neustále plná obloha) a raději se vrátili zpátky do vchodového objektu. Na základě toho dospěl major Jottrand k závěru, že vlastními silami se nepřátelského výsadku nezbaví a v 06:30 požádal o pomoc velitelství I. armádního sboru v Tongeren (Tongres), vzdáleném od Eben-Emaelu 15 km. Netušil, že jeho žádost bude po jediné fungující lince putovat až na velitelství III. armádního sboru v Lutychu (Liége), odtud ji předají na velitelství I. sboru do Tongeren, to v 08:30 vydá rozkaz veliteli 2. granátnického pluku, který nařídí veliteli IV. praporu v Loenu, aby na pomoc pevnosti poslal četu pěšáků...


Účinek padesátikilogramové kumulativní nálože na střílnu objektu Mi-sever

4

Před 08:00 pověřil major Jottrand podporučíka Moutona, aby zjistil, zda by východem z objektu Mi-sever nemohl na povrch tvrze projít úderný oddíl. Podporučík Mouton, doprovázený dvěma neozbrojenými (!) poddůstojníky, vystoupil po schodišti do momentálně prázdného srubu a jeho střílnou chvíli pozoroval Wittigovy muže, zabydlující se v původně belgických okopech. Aniž by proti nim cokoli podnikl (neměl k tomu ostatně ani příkaz, ani výzbroj), vrátil se na velitelství a ohlásil, že tato cesta na povrch je volná. Proč nebyla nikdy využita, zůstává jednou z mnoha otázek, které major Jottrand svým způsobem velení vyvolal...

V 09:30 dorazila k Eben-Emaelu slíbená posila. Tvořilo ji 40 vojáků 1. čety 1. roty IV. praporu 2. granátnického pluku, vedených poručíkem Wagemansem a vyzbrojených pouze puškami. Na rozdíl od Wittigových výsadkářů neměli sice kulomety ani ruční granáty, ale měli alespoň pěchotní výcvik. S polovinou z nich zaujal poručík Wagemans pozici v lese nad objektem B-II, druhou polovinu vedl v 10:30 poručík Verstraeten na jih plošiny, aby s palebnou podporou Kopule-1 útokem z tohoto směru nahnali Němce před hlavně Wagemansových mužů. Vymyšleno to bylo dobře, realizaci zhatil neočekávaný odpor družstva č. 1 u kasematy Maastricht-2 a nálety vysílačkou přivolaných střemhlavých bombardérů Ju-87. Zraněný poručík Verstraeten se nakonec vrátil do pevnosti, gardoví pěšáci se připojili zpátky ke své četě...

Ve 12:15 shromáždil capitaine-commandant Van der Auwera stovku mužů a vyrazil na pomoc stále bojujícím Wagemansovým vojákům. Jeho dělostřelci však zdaleka tak bojechtiví nebyli, takže mu jich po cestě z podzemních kasáren k východu zbylo (včetně tří důstojníků) necelých třicet. Boje na zalesněném západním svahu pevnosti pokračovaly pak až do večera. Šlo o chaotické střety jednotlivců a malých skupinek, v nichž byly všechny výhody na straně Němců. Včetně výhody znalosti terénu, kterou Witzigovi výsadkáři získali v rámci nácviku akce studiem leteckých snímků i dodnes zachovaného podrobného modelu pevnosti. Vojáci poručíka Wagemanse naproti tomu terén neznali vůbec a pevnostní dělostřelci, které se jen velmi těžko dařilo do protiútoků zapojovat, byli zase bezradní v boji, jehož průběh (alespoň podle autorů publikace „Přepadení) připomínal „... klukovské  hry na četníky a zloděje, v nejlepším případě snad obvyklý zmatek při špatně vedených manévrech...“ 

Okolo 16:30 přivedl podporučík Levaque další posilu. Šlo o část z 233 příslušníků pevnostní posádky ubytovaných ve Woncku, na které se původně při vyhlášení poplachu zapomnělo. Jakmile pak po rozednění začaly německé nálety, ukryli se společně s civilními obyvateli do jeskyní nedaleko vsi a teprve po poledni vyrazili do Eben-Emaelu. Cestou je několikrát napadly a rozehnaly střemhlavé bombardéry, takže jich nakonec do cíle dorazilo pouze patnáct... 

Přes účinnou podporu letectva nadporučík Witzig odrážení belgických protiútoků za „klukovské hry“ nepovažoval. Ve svém závěrečném hlášení se letmo zmiňuje o belgických odstřelovačích na severozápadě plošiny, načež pokračuje: „...  Kolem 16. hodiny jsem nechal Feldw. Wenzela les ze severovýchodu na jihozápad s družstvy 7 a 11 (Uffz. Neuhaus, Uffz. Schwarz) pročesat, zůstal ale v pěchotní a dělostřelecké palbě, která v lese působila obzvlášť zle, ležet a byl sám zraněn. Vrátil se se ztrátami. Současně bylo zničeno průzkumné družstvo, které jsem nasadil k průzkumu nepřátelských postavení od objektu 12 (Maastricht-1) k objektu 3 (Blok-I). Při tom padli Uffz. Hübel, Gefr. Kruck, Gefr. Jürgensen...“ 

Neúspěch vyčišťovací akce šikovatele Wenzela a obava z nepřátelského nočního útoku přiměly poručíka Delicu nařídit vyklizení kasematy Maastricht-2 a společně družstvem č. 1 ustoupit do hlavního obranného postavení na severu plošiny. Nadporučíku Witzigovi nezbylo než toto první samostatné rozhodnutí svého zástupce akceptovat. V jižní části, vytrvale ostřelované belgickým dělostřelectvem, tak po soumraku zůstali pouze muži oberjägera Arendta v kasematě Maastricht-1. Po rozšíření dělostřelecké palby i na severní část, k němuž došlo kolem 21:00, uvažoval nadporučík Witzig o opuštění pevnosti a výpadu vstříc pozemním jednotkám. Nakonec se rozhodl zůstat, protože „... Tvrz sice ztratila po námi provedených devastacích svoji bojovou hodnotu: Právo k úniku jsme tedy měli, ale vyhlídky na jeho úspěch se mi zdály menší, než při výdrži na místě. Navíc by stál další útok, i s většími silami, zbytečné oběti...

V 19:30 zavelel zato k ústupu belgický poručík Wagemans, jehož vojákům po celodenním boji docházelo střelivo. Měl v úmyslu uchýlit se s nimi do nitra tvrze, na příkaz majora Jottranda mu to však nebylo umožněno. Podle platných vojenských předpisů nesměl totiž do pevnosti vstoupit nikdo, kdo nepatřil k její posádce. Jedinou výjimku učinil svědomitý major u raněných. Poručík Wagemans si o něm i o předpisech tohoto druhu nepochybně pomyslel své, nicméně se ukázněně podřídil a odvedl zbytek svých unavených a hladových mužů zpátky do Loenu...

Jedním z mála správných rozhodnutí, která major Jottrand po dobu výkonu své poslední velitelské funkce učinil, byl naopak jeho rozkaz k vyhození mostu v Kanne. Zatímco mosty ve Veldwezeltu a Vroenhovenu se včas zničit nepodařilo a německé jednotky po nich Albertův kanál bez obtíží překročily, trosky kannského mostu, postřelované belgickými kulomety a protitankovými děly, se pro německý 151. pěší pluk staly nepřekonatelnou překážkou. Svůj podíl na tom měly i kulomety a protitankový kanon objektu Kanál-sever, proto se jej Witzigovi výsadkáři pokusili napadnout 50kg náloží, spuštěnou seshora na laně. Vzhledem k nedostatečné délce lana však exploze pouze uvolnila menší lavinu zeminy, která zčásti zasypala pancéřový zvon na stropě objektu, ale objekt pokračoval v boji. Navzdory tomu se krátce po půlnoci Němci přepravili přes kanál na gumových člunech, dovezených z Maastrichtu....  

V 01:00 11. května 1940 zaujaly dvě čety 37mm protitankových kanonů pod velením kapitána Hambolda postavení na okraji obce Eben-Emael a po rozednění zahájily ostřelování objektů B-I, B-II a B-VI. Okolo 06:00 prošlo 2. družstvo 51. ženijního praporu feldwebela Portsteffena kolem opuštěného objektu B-II (jeho posádka se od ranního zničení pozorovacího zvonu schovávala ve spojovací chodbě) a navázalo kontakt s výsadkáři na povrchu tvrze. Na příkaz nadporučíka Witziga se však ženisté vrátili, zničili 60mm protitankový kanon objektu B-II kumulativní náloží a vzniklým otvorem pronikli dovnitř. Posádku srubu, která po explozi opustila i chodbu a ponechala tím tento vstup do tvrze nechráněný, nepronásledovali... 

Krátce po příchodu pozemních jednotek nařídil nadporučík Witzig vyklizení objektů Mi-jih, Mi-sever a Maastricht-1. Před odchodem se výsadkáři zbavili zbývajících výbušnin tím, že je odpálili na dně výtahových šachet. Nejničivější „rozloučení“ s Eben-Emaelem připravil v kasematě Maastricht-1 vynalézavý oberjäger Arendt. Se dvěma muži sestoupil do podzemí a kromě menších náloží, naskládaných na podlaze, nechal na zatarasené pancéřové dveře do spojovací galerie přiložit poslední 50kg nálož. Pak poslal oba vojáky napřed, zapálil doutnák, rekordním tempem vyběhl 118 schodů vedoucích nahoru a otvorem zničené střílny se protáhl ven. Stihl to těsně před tím, než tlaková vlna výbuchu proměnila schodiště i muniční výtah v hromadu pokroucené oceli, vyrazila dveře střelecké místnosti a odhodila již jednou „přesunuté“ dělo o kus dál... 

Hluk způsobený ukládáním výbušnin upoutal pozornost belgických vojáků, střežících barikádu z pytlů s pískem v galerii pod kasematou, a ti přivolali capitaine-commandanta Van der Auweru. V 08:30 došlo k explozi, která vyrazila oboje dveře i zátaras z ocelových profilů a pytlů s pískem mezi nimi. Do galerie vyšlehly plameny, šest Belgičanů zabily a několik (včetně Auwery) těžce zranily. Tlaková vlna pak při svém dalším postupu do nitra tvrze převrátila několik sudů s chlornanem vápenatým, používaným k desinfekci záchodů, a podzemím se začal šířit zápach chlóru. Ještě rychleji se šířila falešná zpráva o tom, že Němci použili bojový plyn...


Výsledek výbuchu „přebytečných trhavin v podzemí objektu Maastricht-1 

Zatímco v podzemních prostorách tvrze se rozmáhala panika, posádky zbývajících objektů pokračovaly ve stále nerovnějším boji. V 09:20 však vybuchl vlastní granát v hlavni protitankového kanonu objektu Kanál-sever a jeden z vojáků při tom zahynul. V 09:30 vyřadily německé 37mm protitankové kanóny všechny střílny kaponiéry B-VI a posádka objekt opustila. Víc už hroutící se morálka mužstva nevydržela. Na základě hlasitých protestů vojáků (a významného mlčení důstojníků) položil major Jottrand velitelství III. armádního sboru v Lutychu zbytečnou otázku, zda může pevnost vydat nepříteli. Zbytečnou proto, že si odpověď mohl sám nalistovat v příslušném předpisu, podle něhož se pevnost směla vzdát pouze v případě neopravitelného zničení VŠECH svých bojových prostředků, případně po vyčerpání VEŠKERÝCH zásob. Tentýž předpis také stanovil, že po poradě s „radou obrany tvrze“ rozhoduje o její kapitulaci velitel... 

Rada obrany, tvořená důstojníky tvrze, se sešla v 10:00. Chyběl pouze capitaine-commandant Van der Auwera, ležící v nemocnici. Všichni přítomní se vyslovili pro kapitulaci. Major Jottrand souhlasil, nicméně dal v 10:30 nastoupit posádku, seznámil ji se situací (při té příležitosti vyslovil podezření, že Němci pronikli už i do podzemních galerií) a navrhl provést výpad, spojený s pokusem o únik z obklíčení. Vojáci to podle očekávání odmítli, nařídil tedy zastavit boj, vyklidit dosud funkční objekty (Kopule-jih, Visé-2, Kanál-jih, B-IV, B-V, B-01) a zničit jejich výzbroj. Úspěšně zničeno bylo rovněž pět ze šesti generátorů a veškeré spojovací zařízení. Tajné dokumenty včetně deníku tvrze byly spáleny. Neúspěchem naproti tomu skončil pokus odstřelit spojovací chodbu k objektu B-01, při němž po předčasném výbuchu vlastnoručně položené nálože zahynul vojín Ancia...

Jako parlamentáře určil major Jottrand kapitána Hotermanse. Ten jako jediný z posádky sloužil v pevnosti od jejího uvedení do provozu, takže se mu úkol vůbec nezamlouval. Po příchodu do vchodového objektu, jehož posádka stále ještě bojovala, sice nařídil zastavení palby, zároveň však telefonicky požádal majora Jottranda, aby ho nahradil někým jiným. Major mu vyhověl a pověřil kapitána Vamecqa, jenž po krátké (nicméně údajně velmi hlasité) výměně názorů s Hotermansem opustil v 11:15 bránu tvrze a zamířil k německým liniím. Za ním se spontánně vyhrnuli ven vojáci, aniž by se jim v tom některý z důstojníků pokusil zabránit. Obrana pevnosti Eben-Emael tak skončila stejným zmatkem, jaký provázel její začátek i průběh...  
 

Závěrem

Na pamětní desce umístěné před vstupem do tvrze Eben-Emael je uvedeno 47 jmen příslušníků posádky, kteří zahynuli v letech 1940-1945. Při vlastní obraně pevnosti jich padlo 23, z toho dva v odloučeném objektu B-0 v Kanne. Zbylí buď zemřeli v zajetí, nebo (jako např. capitaine-commandant Van der Auwera nebo maréchal des logis Cremers) ze zajetí uprchli a padli později v odboji. Zraněno bylo 62 vojáků, z toho jeden v Kanne... 

Německé ztráty byly výrazně nižší. Z příslušníků útočné skupiny GRANIT padlo šest mužů a 20 jich utrpělo zranění. Jedním z padlých byl unteroffizier Max Maier, velitel družstva č. 2, které po předčasném přistání v Německu dorazilo až s pozemními jednotkami do Kanne a bojovalo tam... 

Jako důvody rychlého pádu nejsilnější belgické pevnosti se obvykle uvádějí: moment překvapení spojený s použitím nových bojových prostředků, konstrukční nedostatky tvrze a špatná organizace obrany... 

Překvapení útokem ze vzduchu mělo zabránit 14 polních pozorovacích stanovišť, rozmístěných po obvodu pevnosti. Telefony z nich však velení tvrze krátce před útokem zapůjčilo jinému útvaru a osádky poslalo stěhovat mírové kasárny. Totéž velení, které na jedno z prvních hlášení o přistávajících kluzácích odpovědělo žertovným dotazem, zda se nejedná o hejno vran... O taktickém překvapení lze těžko hovořit i proto, že od příkazu k uvedení do bojové pohotovosti v 01:30 měla posádka pevnosti tři hodiny na to, aby zaujala svá místa a připravila se k boji. Cesta z podzemních kasáren do nejvzdálenějšího objektu trvala 35 minut... Za jediné oprávněné překvapení lze tedy považovat snad jen první nasazení nákladních kluzáků k hromadné přepravě výsadkářů a první použití do té doby neznámých kumulativních náloží k destrukci pevnostních objektů... 

Konstrukčním nedostatkem byla v jistém smyslu již samotná koncepce výstavby tvrze, vycházející ze zastaralého fortového systému. V důsledku toho byla za dostatečnou ochranu povrchové plošiny považována vnitřní zeď obvodového příkopu a objekty na ní dalšími obrannými prvky vybaveny nebyly[4]. Pouze mezi sruby Mi-jih a Mi-sever přehrazoval plošinu pás drátěných překážek. Podstatu problému ve své závěrečné zprávě asi nejlépe vystihl nadporučík Witzig: „... Belgická opevňovací stavební technika, tak jak se zde jeví, zůstává u jednotlivých objektů daleko pozadu za českým pojetím. Každý jednotlivý objekt českých tvrzí disponuje blízkou obranou kasemat, kruhovou obranou pěchotních srubů, každý srub je vybaven překážkami a ochranným příkopem. To všechno zde chybí. Sruby se kryjí pouze navzájem. České dělostřelecké kasematy, na kterých jsme k naší přípravě cvičili, by bývaly s našimi prostředky téměř nedobytné, belgické nám oproti tomu připadaly jako dětská hra...

Termínem „organizační nedostatky“ bývají zdvořile označovány nekompetentnost, nekázeň a lajdáctví. Tři hlavní příčiny mnoha (nejen) vojenských neúspěchů. Přestože seriózní historici nemají rádi výraz KDYBY, v případě pevnosti Eben-Emael těžko odolat otázce, co by se stalo, kdyby jí v době útoku velel Jottrandův předchůdce major Decoux. Za tohoto veterána 1. světové války, uznávaného podřízenými důstojníky i mužstvem, vládl totiž v pevnosti podstatně jiný režim. Například i v době, kdy sousední Francie ještě nebyla s Německem ve válce, musely být všechny pevnostní objekty nepřetržitě částečně obsazeny a vybaveny pohotovostní dávkou munice. Být tomu tak i za majora Jottranda, skončilo by přistání německých kluzáků pravděpodobně neúspěchem a pevnost by čelila pouze klasickému pozemnímu útoku. V tom případě mohla místo pouhých 36 hodin vydržet přinejmenším tak dlouho jako sousední tvrze Aubin-Neufchateau (11 dní), Battice (13 dní), Tancrémont (18 dní). Kdyby...


Předpisově ustrojený velitelský sbor tvrze Eben-Emael v německém zajateckém táboře.
Druhý zleva v první řadě kapitán Vamecq, třetí major Jottrand, čtvrtý kapitán Hotermans
 

Poznámky:

[1] Všechny časové údaje jsou uváděny v západoevropském (greenwichském) čase, který platil v Belgii. V německých záznamech je používán čas středoevropský. Údaje samy o sobě jsou většinou velmi nepřesné a často si odporují, protože byly zaznamenávány teprve dodatečně. Platí to zejména u údajích belgických, jejichž spolehlivost ovlivňuje nejen neexistence bojových záznamů tvrze (byly spáleny při kapitulaci), ale i lidsky pochopitelná snaha o „retušování“ nepříliš vydařené reality... 

[2] Podle většiny zdrojů byl poručík Egon Delica, seskočivší s družstvem č. 1, také leteckým návodčím střemhlavých bombardérů. Podle vydaného rozkazu pro útočnou skupinu GRANIT však bylo jeho úkolem vykonávat funkci pozorovatele pro podpůrné 88mm kanony, „budou-li k dispozici.“ Nebyly...

[3] Místo vody dostali výsadkáři před akcí čaj s rumem. Oberjäger Greschza (padl o rok později na Krétě) si zřejmě poměr čaje a rumu upravil podle svého, takže kromě extempore s Kopulí-120 se v závěru bojů ještě stihl popálit plamenometem vlastního družstva...

[4] Jedna z často citovaných legend o dobytí Eben-Emaelu vypráví o tom, že německé kluzáky přistály na fotbalovém hřišti, které si na plošině zřídila posádka pevnosti. Nebylo tomu tak, ve skutečnosti každý z 11 kluzáků přistál na jiném, přesně určeném místě poblíž svého cílového objektu. Nicméně mužstvo na plošině skutečně fotbal občas hrávalo a bylo při tom vyfotografováno „zbloudilým“ civilním letadlem německé Lufthansy. Na základě toho plánovači operace usoudili, že plošina není zaminována. Rozmístění protitankových min (jiné v belgické armádě neexistovaly) se údajně skutečně plánovalo, na základě protestní petice mužstva však od něho bylo upuštěno...

Příloha

Zdroje textu a obrázků:
Milan Blum, Martin Ráboň: Přepadení (Brno 2002)
Vladimír Kupka, Oldřich Gregar: Belgická opevnění z let 1930-40 (Dvůr Králové nad Labem 1997)
Simon Dunstan: Fort Eben Emael - The key to Hitler's victory in the West (Osprey Publishing Ltd. 2005)
Chris McNab: The Fall of Eben-Emael (Osprey Publishing Ltd. 2013)
https://www.freebelgians.be/articles/articles-1-100+eben-emael.php
https://www.luftfahrtarchiv-koeln.de/ebenemael.htm
https://users.skynet.be/jchoet/fort/eben_emael.htm
https://www.maginot60.com/photos/7-fort-eben-emael?page=5
https://www.lignemaginot.com/ligne/belgique/eben/index.htm#fin
https://zapisnik.fortif.net/639190-tvrz-eben-emael/
https://www.clham.org/050211.htm
https://users.skynet.be/jchoet/fort/eben_emael.htm
https://www.festungsbauten.de/eben_emael.htm
https://www.frenchbattlefields.com/Maps/WW%20II/40BEbenEmael2.jpg
https://www.koelner-luftfahrt.de/ebenemael.htm
https://www.maquetland.com/article-1597-fort-eben-emael--la-chute--mai-1940
Luboš Pavel (Mindphaser)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více