Pád pevnosti La Ferté

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 38.319

Pevnost Maginotovy linie je jako ponorka - utopíš se s ní...
(Kapitán Eugène Aubert, velitel Fort du Chenois)

I. Pevnost La Ferté

V letech 1935-1937 byla na pahorku La Croix de Villy (kóta 220) nad zákrutem řeky Chiersa vybudována nejzápadněji položená tvrz opevněného sektoru Montmédy francouzské Maginotovy linie, nazvaná jménem blízké vesnice La Ferté. Podle původních plánů mělo jít o velkou tvrz (Gros ouvrage), skládající se z výsuvné pancéřové věže pro dvojici 75mm kanonů, několika pěchotních srubů a vchodového objektu. V důsledku úsporných opatření však nakonec vznikla pouze malá pěchotní tvrz (Petit ouvrage), tvořená dvěma pěchotními sruby (bloky).

Reklama


La Ferté Blok B-2

Blok B-1, sloužící zároveň jako vchod do tvrze, byl vyzbrojen dvěma dvojicemi 7,5mm těžkých kulometů MAC 1931, z nichž jedna byla záměnná za 47mm protitankový kanon vz. 1934. Další výzbroj byla umístěna ve čtyřech pancéřových zvonech na stropnici objektu. Jednalo se o dva zvony AM pro smíšenou zbraň (dvojice 7,5mm těžkých kulometů MAC 1931, záměnných za 25mm protitankový kanon vz. 1934) a dva pozorovací zvony GFM, každý s jedním 7,5mm lehkým kulometem FM vz. 1924/29. Ve spodním (týlovém) patře srubu byla umístěna strojovna, filtrovna, nádrž s pitnou vodou, WC, ubikace mužstva a poddůstojníků, kancelář velitele tvrze a místnost velitelského stanoviště... 

Blok B-2 byl vyzbrojen otočnou výsuvnou pancéřovou věží z roku 1914, určenou původně pro dva 75mm kanony. Místo nich však v ní byly osazeny pouze dvě smíšené zbraně s kulometnými dvojčaty a 25mm protitankovými kanony. Kromě výsuvné věže byl na stropnici objektu umístěn jeden zvon AM pro smíšenou zbraň s kulometnými dvojčaty a 25mm protitankovým kanonem, jeden pozorovací zvon GFM s lehkým kulometem a jeden dělostřelecký pozorovací zvon VDP, sloužící k řízení palby 7 km vzdálené tvrze Fort du Chenois. V bojovém patře byly také ubikace mužstva, kancelář velitele objektu, radiostanice a WC. Týlové patro bylo přístupné pouze zvláštním schodištěm z ubikace mužstva a obsahovalo strojovnu, filtrovnu, nádrž s pitnou vodou a septik.

Oba bloky byly navzájem propojeny 275 metrů dlouhou podzemní galerií s ošetřovnou, kuchyní, sklady munice a paliva pro generátory. Přibližně v polovině délky galerie se nacházela místnost s centrálním přívodem telefonních kabelů a 150 metrů hlubokou studnou s ponorným čerpadlem. Galerie ležela v hloubce od 25 metrů (pod blokem B-1) do 29 metrů (pod blokem B-2) a s oběma objekty byla spojena schodišťovými šachtami bez výtahů. Pod blokem B-1 na ni navazovala 80 metrů dlouhá odvodňovací štola, uzavřená dvěma protiplynovými dveřmi a vedoucí k řece Chiersa. Prostor za oběma dveřmi měl v případě potřeby sloužit jako márnice...

Reklama

Jako částečná náhrada za nerealizovanou výsuvnou pancéřovou věž pro dvojici 75mm kanonů byly v roce 1937 vybudovány západně od tvrze, u silnice spojující městečka Villy a La Ferté sur Chiers, dvě samostatné dělostřelecké kasematy (Villy-západ a Villy-východ), vyzbrojené každá jedním 75mm polním kanonem 97/33. Návrh na jejich propojení s podzemím tvrze La Ferté nebyl realizován mimo jiné i proto, že otevřené střílny kasemat nebylo možné zabezpečit proti vniknutí otravných plynů. Obě kasematy tak sice připadly pod taktické velení tvrze La Ferté, ale nestaly se její organickou součástí. Přesto možná právě díky jim (a také díky výsuvné věži pro 75mm kanony) byla La Ferté na německých mapách označována jako velká tvrz (Gros ouvrage)...

V květnu 1940 byl velitelem tvrze a současně i bloku B-1 osmatřicetiletý poručík Maurice Bourguignon, jemuž byli podřízeni velitel bloku B-2 podporučík Henri Thouémont, podporučík zdravotní služby Hervé Fontaine, 75 mužů 4. roty 155. pevnostního pěšího pluku, seržant Ferrier s dalšími čtyřmi detašovanými dělostřeleckými pozorovateli 169. pluku pevnostního dělostřelectva, několik elektromechaniků 3. ženijního pluku a spojařů 18. ženijního pluku. Celkový stav posádky byl 107 mužů. 

Posádky samostatných dělostřeleckých kasemat Villy-západ (poručík Tyckzinski) a Villy-východ (podporučík Penalva) tvořili příslušníci 169. pluku pevnostního dělostřelectva, využívající služeb pozorovatelů svého pluku umístěných ve tvrzi La Ferté, nicméně nepodléhající jejímu veliteli...

II. Útok na předpolí  

Okolo 05:00 15. května 1940 překročili první vojáci německého 191. pěšího pluku 71. pěší divize řeku Chiers a zaútočili na osadu Villy, opevněnou devíti kamennými i betonovými bunkry a bráněnou 1. rotou 23. koloniálního pěšího pluku (poručík Laurent) a kulometnou četou 155. pevnostního pěšího pluku (rotmistr Greff). Na příkaz poručíka Bourguignona je začaly ostřelovat smíšené zbraně výsuvné pancéřové věže na objektu B-2. Okolo 11:00 zahájil palbu i 75mm polní kanon kasematy Villy-západ a do večera vystřílel 800 granátů z 1500, které měl k dispozici. Navzdory tomu obsadili Němci vesnici Malandry, ležící jihozápadně od tvrze La Ferté, v dalším postupu jižním směrem jim však zabránila 3. rota 23. koloniálního pěšího pluku, zakopaná na kótě 226. 


Fort la Ferté, Fort du Chenois a Fort des Sarts na dobové německé mapě

Dopoledne 16. května se Němci omezili na letecký průzkum francouzských postavení a občasnou dělostřeleckou rušivou palbu. V poledne však zahájilo jejich dělostřelectvo soustředěné ostřelování osady Villy a kóty 226. Zatímco obránci Villy toto ostřelování vydrželi a následný útok německé pěchoty odrazili, obránci kóty 226 okolo 19:00 nakonec ustoupili, Němci kótu obsadili a nebezpečně se tím přiblížili ke kasematě Villy-západ. Kolem 21:00 hlásil její velitel poručík Tyckzinski veliteli tvrze La Ferté, že je napaden a žádal o podpůrnou palbu. Vzhledem k tomu, že obě samostatné kasematy ležely v mrtvém úhlu palebných prostředků tvrze (bohužel nevybavené jinak obvyklými 50mm pevnostními  minomety, určenými právě pro podobné případy), poručík Bourguignon předal požadavek kapitánu Aubertovi, veliteli sedm kilometrů vzdálené dělostřelecké tvrze Du Chenois. Kapitán ho přátelsky, byť vojácky jadrně požádal, aby zpanikařeného poručíka trochu uklidnil, přece jenom však nařídil preventivní celonoční postřelování západních přístupových cest k oběma kasematám a tvrzi La Ferté... 

K podpoře útočících jednotek shromáždilo německé velení nejen divizní 171. dělostřelecký pluk, ale i sborové dělostřelectvo VII. a VIII. armádního sboru. Celkem 36 moždířů ráže 210 mm, 12 polních houfnic ráže 150 mm, 72 polních houfnic ráže 105 mm, 36 (československých) polních houfnic ráže 100 mm a baterii čtyř univerzálně použitelných protiletadlových kanonů ráže 88 mm. Tato úctyhodná palebná síla, koordinovaná velitelem dělostřelectva VII. armádního sboru plukovníkem Martinkem, udeřila 17. května na francouzské pozice, zejména v oblasti osady Villy. K večeru začaly německé moždíře ráže 210 mm poprvé ostřelovat také objekty tvrze La Ferté, zatímco 150mm houfnice zahájily systematické ničení drátěných zátarasů a hloubení „přístupových zákopů“ čili souvislé řady trychtýřů v předpolí pevnosti, které měly usnadnit útok ženijních jednotek. 

Během 17. května vystřílelo německé dělostřelectvo v úseku tvrze La Ferté a osady Villy 2500 tun munice všech ráží. Zatímco osada Villy byla takřka srovnána se zemí, k vážnému poškození objektů tvrze La Ferté nedošlo, přestože na její povrch dopadlo v rámci podpůrné palby také 4500 granátů z tvrze Du Chenois. Ostřelována byla rovněž kasemata Villy-západ, i když pouze z kulometů umístěných na kótě 226. Jejímu veliteli poručíku Tyckzinskemu navíc několik ustupujících vojáků 23. pluku oznámilo, že Němci právě dobyli osadu Villy. Nebyla to pravda, během dne obránci osady odrazili celkem tři německé útoky, nicméně poručík usoudil, že se tím jeho dělostřelecká kasemata ocitla v první linii, tedy v situaci, pro niž nebyla určena ani konstrukčně, ani výzbrojí a výcvikem své posádky. Po telefonické konzultaci s nadřízeným velitelstvím 169. pluku pevnostního dělostřelectva, kde mu údajně sdělili, že má „udělat to nejlepší,“ se dohodl s velitelem kasematy Villy-východ podporučíkem Penalvou, že to opravdu „nejlepší“ pro ně oba bude své objekty opustit. Což v 19:30 i se svými dělostřelci učinili...

Reklama

Dne 18. května v 05:00 začala soustředěná palba německého dělostřelectva na osadu Villy. V 07:00 následoval útok II. praporu německého 211. pěšího pluku. Po tvrdých bojích o každý bunkr a o každý dům se poručík Laurent se zbytky obránců v 16:30 vzdal. Osada Villy konečně opravdu padla, k nemalé úlevě generála Weisenbergera, velitele německé 71. pěší divize, jenž stále obtížněji vysvětloval nadřízeným, proč tak dlouho nevrací vypůjčené dělostřelecké prostředky dvou armádních sborů. Nebylo proto divu, že vydal rozkaz k okamžitému útoku na tvrz La Ferté...

III. Útok na blok B-2 

Informace o začátku útoku na pevnost zřejmě nepronikla k průzkumníkům německého 211. pěšího pluku, kteří v 17:15 dorazili k opuštěné kasematě Villy-západ a zajali tam skupinu 15 francouzských vojáků, kteří se v ní schovávali. Vzápětí se totiž museli ukrýt i oni, protože v 17:30 byla zahájena čtyřicetiminutová palebná příprava, která zasypala povrch tvrze granáty všech ráží a měla především co nejvíc poškodit drátěné překážky a vytvořit dostatečný počet kráterů, umožňujících úderným jednotkám snadnější postup. O případném vážném poškození pevnostních objektů si německé velení, po nedávných zkušenostech s belgickými tvrzemi, nedělalo iluze...


Plánek tvrze La Ferté:
1/ pancéřová otočná výsuvná věž T2AM, 2/ pancéřový zvon AM, 3/ pancéřový zvon GFM, 4/ dělostřelecký pozorovací zvon VDP, 5/ palebný vějíř střelecké místnosti, 6/  protitankový zátaras z ocelových kolejnic, 7/ protipěchotní zátaras z ostnatého drátu na ocelových kolících, 8/ průběh podzemní spojovací chodby, 9/ trasa odvodňovací štoly, 10/ dělostřelecké kasematy STG, 11/ krátery po ostřelováni těžkým dělostřelectvem, 12/ trasa postupu útočníků 

V 18:10 byla palba přenesena na francouzská postavení na pravém břehu řeky Chiers, tentokrát převážně kouřovými granáty, jež měly zakrýt postup úderných jednotek. Současně zahájily čtyři německé protiletadlové 88mm kanony desetiminutovou mířenou palbu na pevnostní zvony objektu B-2, aby v nich vytvořily otvory, vhodné k zasunutí náloží. Podařilo se jim mnohem víc. Přímý zásah do střílny pozorovacího zvonu GFM zabil tři muže jeho osádky, další zásah (nebo možná technická závada) zablokoval výsuvnou pancéřovou věž ve vysunuté poloze a vyřadil tak tuto nejúčinnější zbraň bloku 2 právě ve chvíli, kdy nastupovaly německé úderné skupiny vedené velitelem 1. roty 171. ženijního praporu nadporučíkem Alfredem Germerem.

V 18:15 ohlásil velitel bloku B-1 podporučík Thouémont tyto nepříjemné skutečnosti veliteli tvrze a požádal o pomoc při uzavření zničené střílny pozorovacího zvonu. Poručík Bourguignon problém telefonicky konzultoval se sektorovým ženijním důstojníkem kapitánem Brunetem, jenž navrhl na otvor přivařit záplatu z ocelového plechu. A slíbil dodat potřebné zařízení a materiál ještě téže noci zásobovacím vozidlem...

 
Zásahy německých 210mm moždířů a 88mm protiletadlových kanonů 
 na dělostřeleckém pozorovacím zvonu GFM bloku B-2 

V 18:30 pronikli Germerovi ženisté skrz rozstřílené drátěné překážky na stropnici bloku B-2 a uplatnili nacvičené postupy, vyvinuté původně pro dobývání těžkých objektů československého opevnění. Tyčovou náloží vyřadili kulometnou střílnu opuštěného pozorovacího zvonu GFM, šestikilogramovými náložemi zlikvidovali zvon AM pro kombinovanou zbraň, dělostřelecký pozorovací zvon VDP i zaseknutou výsuvnou věž. Do všech otvorů ve vyřazených zvonech naházeli zbylé výbušniny, dýmovnice a ruční granáty, které zapálily některé součásti vnitřního vybavení (nábytek, lůžkoviny atd.), takže vnitřek objektu byl zakrátko zamořen kouřem požárů a toxickými zplodinami. Požáry navíc způsobily výbuchy uložené munice, které následně vedly ke zhroucení části vnitřních příček objektu.

V 19:15 posádka bloku B-2, nemající kupodivu o Němcích nad svými hlavami tušení, a přisuzující tedy všechny škody nepřátelské speciální dělostřelecké munici, propadla panice a podporučík Thouémont se rozhodl objekt opustit. Než se svými muži sestoupil do podzemní spojovací galerie, nařídil zničit radiostanici a přeřezat telefonní kabely. Bohužel ho nenapadlo nařídit také uzavření dvojice plynotěsných dveří ke schodišťové šachtě... 

Když dole oznámil své rozhodnutí veliteli tvrze poručíku Bourguignonovi, ten ohlásil vyklizení objektu B-2 kapitánu Aubertovi na tvrzi Du Chenois. Obratem dostal rozkaz přijmout opatření k zabránění případného německého průniku do tvrze touto cestou. Poručík Bourguignon tedy údajně vyslal nahoru seržanta Borého a dalších pět dobrovolníků, aby zabezpečili obranu opuštěného objektu, nicméně zároveň nařídil vybudovat ve spojovací galerii improvizovaný uzávěr z kontejnerů s potravinami.

K prvnímu německému pokusu dostat se do nitra objektu B-2 došlo ve 21:20. Nadporučík Germer nařídil použít čtyřicetikilogramovou kumulativní nálož, která měla odhodit zaseknutou výsuvnou věž stranou a otevřít tak cestu dovnitř. Věž se však pouze nadzdvihla do výšky asi jednoho metru a šikmo dosedla zpátky na původní místo. Pokus nevyšel a znechucený nadporučík si prostřednictvím spojky vyžádal urychlený přísun dalších výbušnin, které měly jeho mužům posloužit při útoku na objekt B-1...


Němečtí vojáci při prohlídce vyřazené pancéřové věže objektu B-2 

IV. Útok na blok B-1 

Souběžně s německým útokem na tvrz probíhal ze směru od obce Olizy-sur-Chiers francouzský protiútok k její záchraně. Poručíku Bourguinonovi to telefonicky oznámil plukovník Renucci, náčelník štábu 3. koloniální pěší divize, tajuplnými slovy: „Dobrý den, Bourguinone, chci Vás informovat, že se stanou velké věci!“ Poručík, nad jehož hlavou právě začínaly explodovat první německé dělostřelecké granáty namířené na blok B-1, v němž se právě nacházel, odpověděl poněkud pesimisticky: „Víte, já je odtud slyším velice dobře!

Francouzského pokusu o záchranu pevnosti La Ferté se zúčastnily I. a III. prapor 119. pěšího pluku, podporované 13 tanky 41. tankového praporu. Akce ztroskotala poté, co oba pěší prapory utrpěly těžké ztráty, jeden z tanků byl zničen francouzskou minou, druhý byl po ztrátě pásu opuštěn posádkou, třetí spadl do řeky a jeho posádka se utopila. Útok, který měl tvrzi pomoci, jí nakonec spíše uškodil. Po dobu jeho trvání směla totiž sedm kilometrů vzdálená tvrz Du Chenois vést podpůrnou dělostřeleckou palbu výlučně šrapnely. Ty však měly dosah pouze pět kilometrů...

Německé dělostřelectvo ničím omezeno nebylo, a tak „připravilo“ objekt B-1 stejným způsobem jako předtím objekt B-2. Stejným způsobem pak po 23:00 proběhl i útok Germerových ženistů. Nálože opět zničily bojové zvony a vyvolaly požáry, posádka opět ustoupila do podzemí. Na rozdíl od velitele objektu B-2 však poručík Bourguignon (rovněž přesvědčený, že celou tu spoušť má na svědomí nepřátelská speciální dělostřelecká munice) dal alespoň uzavřít protiplynové dveře před schodištěm, zatarasit vstup do srubu pytli s pískem a ponechal nahoře čtyři muže k obraně vchodu. V 01:30 dne 19. května pak stáhl posádku bloku B-1 do podzemí.


Německý náčrt průběhu útoku na tvrz La Ferté

Okolo 02:00 se posádky obou bojových objektů tvrze La Ferté sešly ve spojovací galerii, odkud nemohly nijak ovlivnit situaci na povrchu. Pouhých 120 cm široká a 235 cm vysoká galerie byla závislá na přívodu elektřiny i vzduchu z bloků B-1 a B-2. Když se tamní generátory v důsledku požárů a jimi způsobeného nedostatku kyslíku zastavily, přestaly fungovat ventilátory zajišťující cirkulaci vzduchu a posléze zhaslo i veškeré osvětlení. Podzemí se pomalu plnilo hustým černým kouřem, vnikajícím dovnitř nezavřenými dveřmi bloku B-2, takže si všichni museli nasadit plynové masky. Navíc v bloku B-1 došlo k výbuchu uložené munice, jenž zčásti pobořil vnitřní příčky a vyrazil oboje protiplynové dveře, čímž kouři otevřel do nitra tvrze další cestu.

Filtry francouzských plynových masek ANP-31 byly proti bojovým plynům funkční po dobu asi tří hodin. Proti zplodinám hoření, zejména oxidu uhelnatému, příliš nepomáhaly. Přibližně po čtyřech hodinách začali vojáci umírat. Jedním z prvních byl podporučík MUDr. Hervé Fontaine. V 03:10 to poručík Bourguignon telefonicky oznámil (z přístroje provizorně připojeného na svorkovnici kabelového vstupu před místností se studnou) kapitánu Aubertovi z tvrze Du Chenois. Současně požádal o povolení opustit pevnost a vzdát se.

Pevnost Maginotovy linie je jako ponorka, utopíš se s ní,“ odpověděl mu kapitán. Pak však přece jenom konzultoval bezvýchodnou situaci tvrze se štábem 3. koloniální pěší divize a pokusil se poručíkovu žádost podpořit. Velitel divize generál Falvy si v důsledku toho dal v 03:30 poručíka Bourguignona zavolat k telefonu a položil mu tak trochu  návodnou otázku, zda 47mm protitankový kanon v objektu B-1 je ještě střelbyschopný. Poručík věcně odpověděl, že tato hlavní zbraň pevnosti La Ferté sice technicky funkční je, ale že vzhledem k požáru a nedostatku dýchatelného vzduchu ji osádka není schopna obsluhovat. Po této sebevražedně pravdomluvné odpovědi mu generál Falvy sdělil to jediné, co mu podle platných předpisů mohl jako nadřízený sdělit - že se tím pádem jeho rozkazy nemění.

V 04:00 mluvil poručík Bourguignon ještě s velitelem divizního dělostřelectva plukovníkem Cassagnaudem, jenž se mu (možná) pokusil jisté řešení naznačit:

„Co mám dělat, blížíme se ke konci?“
„Máte ještě zbraně a střelivo?“
„Ano“
„Pak víte, co je třeba udělat!“
„Ano, pane plukovníku, pochopil jsem. Sbohem...“
 odpověděl poručík Bourguignon, jehož smysl pro kázeň zřejmě definitivně zvítězil nad zdravým rozumem...

Posledním kontaktem s posádkou tvrze La Ferté bylo v 05:39 telefonické hlášení velitele spojařů rotmistra Saillyho, jenž mezi záchvaty kašle sdělil kapitánu Aubertovi, že se situace nezměnila, že posádka je už šest hodin v plynových maskách, že hlavní galerie je zcela zaplněna hustým černým kouřem, že nefunguje elektrické osvětlení, zkrátka že už to nevydrží a společně s poručíkem Bourguignonem se pokusí vystoupit zpátky nahoru... 


Místo, odkud rotmistr Sailly podal poslední hlášení...

Okolo 05:30 odstřelili ženisté nadporučíka Germera mřížové vstupní dveře objektu B-2, pro hustý kouř se jim však nepodařilo proniknout ani do spodního patra objektu, natož do hlavní galerie, o níž navíc neměli ani tušení. Pokud se tedy do beznadějně zničeného objektu B-2 někdo z Francouzů opravdu vrátil, nejpozději v tomto okamžiku jej musel opustit, protože v něm později tělo nikoho z posádky nebylo nalezeno. Sám poručík Bourguignon vyšel po schodišti zpátky do objektu B-1, jehož bojové patro bylo stále ještě v plamenech, zamkl za sebou dveře své kanceláře, usedl na židli, odložil plynovou masku a se založenýma rukama si počkal na smrt. „Ponorka“ La Ferté se definitivně potopila...

VI. Po bitvě 

Dne 20. května odstřelili němečtí ženisté také vchodové dveře bloku B-1, pro kouř a plameny se však dovnitř nedostali. Do bloku B-2 pronikli až 23. května a zjistili, že celý vnitřek srubu je totálně zničený, plný trosek a pokrytý popelem...

V noci z 24. na 25. května se do bloku B-1 dostala francouzská průzkumná hlídka vedená příslušníkem 155. pevnostního pěšího pluku rotmistrem Felotem, který dříve na tvrzi sloužil jako účetní. Nyní se chtěl pokusit najít deník pevnosti, standardně uložený v kanceláři velitele, nacházející se v týlovém patře objektu. Za oběma výbuchem muničního skladu vyraženými protiplynovými dveřmi našli Felotovi muži u střílny pro obranu vchodu tělo vojáka s nasazenou plynovou maskou. Další tři těla ležela na první podestě schodiště. V přístupu na týlové patro jim zabránily trosky a přetrvávající zamoření kouřem, odložili proto jeho průzkum na pozdější dobu. K novému pokusu, tentokrát již s dýchacími přístroji, došlo až v noci z 27. na 28. května, jenomže to už Němci dobytou pevnost hlídali a z celé akce po krátké přestřelce sešlo. 

Dne 28. května Němci konečně objevili v bloku B-2 schodiště do podzemí a sestoupili po něm dolů ke spojovací galerii. Po rozebrání improvizované barikády z kontejnerů nalezli v ohybu galerie mezi ošetřovnou a kuchyní mnohem děsivější překážku - hromadu asi deseti těl udušených Francouzů. Pronikli přes ni až do kuchyně a protilehlého muničního skladu, ale nedýchatelné ovzduší v galerii je nakonec přimělo k návratu na povrch.


Ohyb spojovací galerie, v němž byla nalezena první těla.
Vlevo vstup do ošetřovny

V dalším průzkumu Němci pokračovali, vybaveni kyslíkovými dýchacími přístroji, až 2. června, kdy v prostoru před schodištěm do bloku B-1 a zejména v 75 metrů dlouhé odvodňovací štole našli zbytek posádky tvrze. Všechny zadušené oxidem uhelnatým, všechny již v pokročilém stádiu rozkladu. Po výstupu po schodišti do bloku B-1 nalezli v zamčené kanceláři i tělo poručíka Bourguignona... 

Dne 8. června 1940 začalo podzemí pevnosti La Ferté čistit 11 poddůstojníků a 34 vojáků trestného praporu německé 16. armády. Všechna nalezená těla francouzských vojáků musela být ručně přenesena k úpatí schodiště do bloku B-2 a poté - opět ručně - vynesena po schodech vzhůru. Fyziologické a psychologické problémy zúčastněných německých vojáků údajně vyřešila konzumace alkoholu z pevnostních zásob, v krajním případě pak namířené pistole poddůstojníků.

Večer 12. června bylo vyčištění podzemí hotovo a vydesinfikovaná tvrz La Ferté - nyní přejmenované na Panzerwerk 505 - byla připravena k obsazení německou posádkou. V noci z 12. na 13. června však Francouzi všechny pevnosti předmostí Montmédy vyklidili, takže toto obsazení již nebylo nutné...

VII. Závěr 

Při útoku na pevnost La Ferté Němci poprvé uplatnili taktiku, jejímž základem byla masivní plošná dělostřelecká příprava, která zničila pevnostní protipěchotní překážky a zahnala osádky pancéřových zvonů do úkrytu. Po ní následovala cílená palba 88mm protiletadlových kanonů na zvony a poté zamlžení prostoru pevnosti kouřovými granáty, které oslepilo obsluhy pevnostních zbraní. Pod ochranou kouře pak pronikli na stropnice objektů ženisté, kteří do otvorů ve zvonech a věžích naházeli nálože a posádky buď zabili, nebo přinutili objekty opustit. Taktika se později osvědčila i na dalších malých tvrzích Maginotovy linie, především na těch, které neměly dostatečnou dělostřeleckou podporu sousedních pevností (např. Sarts, Bambesch, Kerfent atd.). S tím rozdílem, že jejich posádky, varovány osudem posádky tvrze La Ferté, se po vyřazení bojových objektů raději včas vzdaly. Všechny velké tvrze s vlastním dělostřelectvem a minomety (Fermont, Schoenenbourg či dokonce obří pevnost Hackenberg) naopak německým útokům odolaly a kapitulovaly teprve po uzavření příměří 22. června 1940.

V zájmu objektivity je třeba poznamenat, že německému úspěchu při vcelku bezproblémovém proražení některých úseků legendární Maginotovy linie napomohly i některé zásadní nedostatky na francouzské straně. Jakousi přehlídkou většiny z nich byl právě pád tvrze La Ferté:

1. Objekty tvrze nebyly dostatečně vnitřně členěny pancéřovými dveřmi, které by omezily účinky vhazovaných náloží. Stejně tak chyběly dveře na dně schodišťových šachet, což v případě zničení či neuzavření horních dveří znemožňovalo vzduchotěsné oddělení daného objektu od společných podzemních prostor... 

2. Ubikace posádek, v nichž se nacházelo množství hořlavých materiálů (lůžkoviny, výstroj apod.), byly situovány v těsné blízkosti bojových stanovišť, nikoli jako obvykle v týlových patrech objektů... 

3. Podzemní prostory tvrze neměly samostatné zdroje vzduchu a elektřiny, všechna tato zařízení byla umístěna výlučně nahoře v bojových objektech... 

4. Do tvrze se vstupovalo pouze dvěma vchody, umístěnými v bojových patrech objektů. V případě jejich zablokování (např. požárem), neměla posádka možnost uniknout, protože ani tvrz jako celek, ani žádný z obou objektů neměly obvyklé nouzové východy. Jistou výjimkou byla střelecká kasemata bloku B-1, jejíž obě hlavní střílny bylo možné otevřít, čímž vznikly improvizované únikové otvory o šířce a výšce 47 cm. 

5. Pancéřové zvony byly příliš vysoké, takže poskytovaly německým dělostřelcům skvělý cíl...

6. Absence pevnostních minometů znemožňovala postřelování hluchých míst v předpolí, čehož němečtí útočníci plnou měrou využili...

7. Tvrze v některých úsecích byly z úsporných důvodů stavěny příliš daleko od sebe, takže se jen s obtížemi mohly navzájem podporovat (např. šrapnely sousední tvrze Du Chenois k La Ferté vůbec nedolétly). Jednotky rozmístěné v okolí tvrze bojovaly sice statečně, ale nakonec ustoupily nebo se vzdaly. Obdobně selhal i francouzský pokus o vyprošťovací útok za použití tanků... 

8. Svým způsobem možná selhal i velitel tvrze poručík Bourguignon, přímo zodpovědný za životy svých mužů. Kdyby návodnou otázku o funkčnosti či nefunkčnosti kanonu ráže 47 mm, kterou mu postupně položili generál Falvy i plukovník Cassagnaud, zodpověděl záporně, patrně by povolení k opuštění pevnosti dostal. Pokud by ovšem - vzhledem k požárům blokujícím vchody a neexistenci nouzových východů - bylo ještě vůbec proveditelné...

 
Poručík Maurice Bourguignon...

 
... a jeho vojáci

VIII. Poznámka 

Nadporučík Alfred Germer, velitel 1. roty německého 171. ženijního praporu, byl za svůj rozhodující podíl na dobytí tvrze La Ferté vyznamenán 26. května 1940 rytířským křížem. Jeho další vojenská kariéra však nebyla nikterak oslnivá - jako pouhý major padl 1. března 1945 u Breslau ve Slezsku... 

Kapitán Eugéne Aubert, velitel tvrze Fort du Chénois, opustil svoji neporušenou „ponorku“ v rámci všeobecného ústupu 13. června 1940. Poblíž Verdunu se 18. června 1940 i se svými muži vzdal postupující německé armádě...

Den po uzavření příměří, tedy 23. června 1940, se Němcům vzdal také velitel 3. koloniální pěší divize generál Maurice-Émile Falvy, jehož zákaz kapitulace byl prvotní příčinou toho, že se v podzemí tvrze La Ferté ukázněně, byť patrně zcela zbytečně udusilo 104 mužů její posádky. Již 13. listopadu 1940 byl ze zajetí propuštěn a po zbytek války věrně sloužil proněmecké francouzské vládě ve Vichy. Roku 1945 odešel do zaslouženého důchodu... 

 
Znak s heslem Maginotovy linie:
Neprojdou!“ 

Zdroje textu a obrázků:
Martin Ráboň: La Ferté dobyta! (in: Armádní technický magazin č. 6/1992)
La Ferté... The sacrifited Fort (Comité du souvenir des défenseurs de Villy-La Ferté, 2012)
Karl-Heinz Frieser: The Blitzkrieg Legend: The 1940 Campaign in the West (Naval Institute Press, 2005)
https://www.ouvragelaferte.fr/
https://lignemaginot.com/ligne/sf-mont/ferte/index.htm
https://fr.academic.ru/dic.nsf/frwiki/1277920#.C3.89pilogue
https://lalignemaginot.wordpress.com/category/la-ferte/
https://www.festungsbauten.de/Maginot_LaFerte.htm
https://www.sossonsdorvaulx.be/cms/telechargements/pdf/journaux/014-1990-01.pdf
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Laferte_bloc2.JPG

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více