Vždyť přece létat je tak snadné!

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 16.654

Létat jako pták! Vznášet se k oblakům a hledět slunci vstříc! Vstupte do Svazarmu!

No, tak do Svazarmu mě nevzali, páč, jak jsem se hodně později dozvěděl, byla pilotní škola bezmotorového létání určena hlavně pro budoucí prověřené obránce vlasti, což dneska někteří bývalí svazarmovci v životopisech poněkud tutlaj. U mne soudruzi usoudili, že i kdybych se přeci jenom náhodou naučil lítat, což podle výsledků na základní škole nebylo tak jisté, pravděpodobně bych, dle jejich mínění, i se svěřeným socialistickým majetkem - tedy letadlem - uprchl do kapitalistické ciziny. Čemuž bylo nutno předběžně zabránit. Takže já letadloplachtění ne.

Reklama

Povolávací rozkaz na letiště Čáslav - Chotusice mne tedy poněkud překvapil a potěšil. Ovšem jako řidič Tatry 111 jsem sice u letadel a kolem letadel byl furt und furt, jak jsme tehdy říkali, my západní Slovani, ale to bylo tak vše. Do letadla ani náhodou! nebo, spíš, když už, tak tedy spíš náhodou. A jak já bych se byl býval byl rád svezl třeba ve stíhačce „spárce“ Mig 15 a nebo 17. (Spárka je takový to bojový letadlo, tedy co v něm letěj dva a řídí jen jeden.) Ach, ach, touhy mládí.

Když jsme pak později zahrnovali velkou díru kousek od ranvaje, která tam vznikla, jak to jedna patnáctka zapíchla rovnou do země, tak už mě to nadšení poněkud opouštělo. Zvláště, když z pilota se pak pohřbívaly jen boty a výložky.

Rozkaz kapitána Dirbáka, abych si vzal služební tašku a padal k letadlu, mne silně překvapil. Nejdřív jsme se lekl a zaradoval zároveň, jestli to nebude fakt k migu ale hned mne vyvedli z omylu. Měl jsme se dostavit i se zapečetěnou taškou k letadlu dopravně-kurýrnímu. Teď mě napadlo, taška byla zapečetěná, něco sem v ní nes´, nebyl já tehdy vlastně podle některých dnešních novinářů taky nějaký donašeč, co o tom dodneška nic neví? Protože já tehdy tu tašku skutečně donesl a odevzdal nějakému lampasákovi na ostravském letišti. Když jsme tam přiletěli. Komu jsem ji dal, nevím, to si nepamatuji. Já jen věděl, že nazpátek tou kraksnou už nepoletím a nepoletím a nepoletím, to že pojedu do Čáslavi raději třeba vlakem a nebo stopem a nebo pojedu třeba na kole... a nebo ať mne třeba zavřou. Do tý rozvrzaný hrůzy já už nevlezu!


Obr. č. 1: Tak to je přesně ono. Li-2. Opelichané, natřené na zeleno, přistávalo se často na travnatých letištích, tohle však stojí v Bělorusku

1 Lisunov Li-2To jsem aspoň tvrdil do telefonu veliteli praporu, když jsem mu předtím hlásil, že aktovku jsem v pořádku předal. Velitel mě předal „zástupci pro věci politické“, to pro mladé bylo něco jako polní kurát dneska, jenže nebezpečnější, a když jsem neustupoval a odmítal do té kraksny znovu vlézt, převzal si mne staršina a jakožto pravý východňár původem z Volyně mi sdělil nehledanými slovy ve státem neuznaném československém jazyku a ve frontovém provedení, co se mnou udělá hned, co potom, až se uvidíme, a co se bude dít v případě, že nepřiletím s tím „Líčkem“ takže…

Staršina byl fronťák, nedalo se moc odporovat. I když se s ním dalo celkem v klidu diskutovat, to byly tehdá začátkem šedesátých let v armádě takové „uvolněné“ poměry. Vrátil jsem se tedy k letadlu a po žebříčku vylezl nahoru. Dech se mi opět zastavoval.

Reklama

Letadlo, kterým jsem přiletěl a měl odletět, pokud si správně pamatuji byl Li-2, Líčko, jak jsme mu říkali, ruská kopie americké Dakoty. (Viz zde a obrázky v článku.) O to, že to bylo ruský letadlo, nešlo. Co se týče letadel, nemám nic proti Rusům. Ale mám všechno proti letadlům, co vypadají jako by je nikdo neopravoval od dob bojů o Ostravu. Hliníkový plášť opelichaný a vyspravovaný, možná ještě po německých kulkách, zevnitř pohled na konstrukci a upevnění křídel.

Ráno , po kvapném nástupu do letadla, kam se lezlo zezadu a pak se šlo chodbičkou nahoru, začal pro mne poněkud dramatický den. Jen jsem si stačil sednout, motory zařvaly a já se rozhlížel po kabině. Podlahu tvořila jakási polodřevěná podlážka, podobná roštům z fabrických sprch a k ní byly přišroubovány nějaké sedačky. Plátěné. Žebra trupu byla vidět a taky bylo vidět, že už mají dost za sebou. Trup byl na mnoha místech „štupovaný“, jak říkaly babičky, tedy vyspravovaný a záplatovaný. Kabinu pro cestující od kabiny od letců oddělovala stařičká vojenská celta či deka či co to bylo. Zavěšená na kroužkách na drátě. Onen kus tkaniny byl tak ošoupaný, odřený a vůbec flekatý, že bylo lehké si představovat, že v době válečné sloužila tkanina coby přikrývka hrdinů v okamžicích posledních. Ovšem jak jsem znal čs. soudruhy piloty, podle některých fleků se zdálo, že mohla posloužit i při činnostech obrácených, veskrze mírových, tedy aby se tak řeklo, při tvoření nového človíčka.

Motory řvaly a klepaly se. Klepala se i křídla a jak jsme startovali, vypadalo to, jako když si Líčko chce pomoct nahoru i trochu máváním. Soudružskou atmosféru, kde pasažéři, tak ňák, že soudruzi, utužovalo to, že posádka byla s letci téměř přímém kontaktu. Po rozhovoru s věží se konečně ozvalo „Start!“ a rozjeli jsme se.

Kurva, mrcho líná,“ řinulo se z úst pilota na adresu letadla a jeho motorů, drncání po staré betonové runway na letišti v Mošnově, co postavila ještě Luftwafe, se zrychlovalo, trup letadla se třásl, motory se houpaly na křídlech a jejich doruda rozžhavené výfuky byly jen pár cenťáků od křídel, já jsem se třásl, dole to bouchalo, mlátilo, pak jsme se s drncnutím zvedli a byli ve vzduchu.


Obr. č. 2: Smutné oškubané zbytky Líčka v Praze ve Kbelích

Můj první let. To je něco jako první sex. Nové, úžasné, děsné strašně se vám to líbí a ještě 2 Lisunov Li-2 větší máte strach.

Držel jsem se fest sedadla sledoval jak vrže a prohýbá se spojení křídel, na které bylo vidět, a bezděčně jsem začal polohlasně drmolit „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj …

Reklama

Súdruh, dofrasa, vy sa tuná modlíte či čo?“ zařval na mne vedle sedící fungl nový poručík. Na druhé straně v klidu sedící postarší plukovník, hruď plnou řádků válečných metálů, se zastal mne, obyčejného záklaďáka. „Furt je lepší, aby se modlil, než aby se tady posral!“ pravil důrazně.

Stoupali jsme k oblakům a já jsem nevěděl, že tenhle let je vlastně takovou první generálkou na to, jak to bude se mnou a létáním v daleké budoucnosti.

Pak jsem ještě párkrát podobnou mašinou letěl a vždycky to byl zážitek. Ovšem jednou…. To jsme se nějak omylem dostal, coby kulturní referent ČSM, na vyhodnocování výsledků společného cvičení. Tehdá, v roce 1963 ještě nebyly vztahy tak vyhrocené. Takže se začalo hodnotit, hodnotit a hodnotit, nejdřív se začalo nalévat z vlastních zásob (vlastně cizích, zásobovatelé vodky byli hlavně sověti) tajně pod stolem, pak už veřejně na stolech a nakonec se porada zvrhla v docela obyčejnou „drůžbu“. Silně podroušen po absolvování povinné družby se sovětskými soudruhy, které se nešlo vyhnout a kterou nešlo absolvovat bez silných vodkových následků, jsem dokonce odněkud někam letěl letadle podobném Dakotě, které bylo plátěné a taky ze dřeva. Jen nevím, zda to nebyl jen alkoholický sen. Po povinně vykouřené jedné „machorce“ a půl láhve sovětské vojenské vodky může člověk vidět i třeba čerty.

A taky jsem se nemohl při tom letu plátěným letadlem pořádně soustředit. Silně zlihovatělí soudruzi letečtí mechanici původem z Ukrajiny, Běloruska, Litvy a Asiaté někde z dalekých stepí se nemohli dohodnout, zda by ty „sabaky moskaly“ bylo lépe postřílet nebo podřezat. Jen v rohu sedící staršina Rudé armády někde od Saratova ,původu povolžsko-rusko-německého jen tiše šeptal: „Zachaču- zarežu. Nězachaču- nezařežu.

Tohle jsem si dodnes o způsobu uvažovaní Rusů zapamatoval. Ovšem, co to bylo za plátěné letadlo, co ještě lítalo v roce 1962, to si nevzpomenu, ani kdyby mi vyhrožovali tím, že mě „zarežů“.

Na Dlouhé Lhotě 

Sranda může být, i když sami neletíte. Tedy nelétáte. Letní přesun na polní letiště byl vždy doprovázen mnoha nadějemi mladých vojáků. Protože na polní letiště se jezdilo vždycky s nadšením. Bylo léto a byla sranda. Kam to tentokrát bude?

Už se to ví! Bude to letiště Dlouhá Lhota. U Příbramě. Jak místní říkají. Při přesunu v koloně za volantem Tatry 111 jsem dumal, z čeho asi pochází název místní obce: Dlouhá Lhota. Jestli tady ti sedláci, co znovu začali osídlovat české království po třicetileté válce, když v českém království po tom velikém vraždění a mordování, co začalo už za husitských válek, nezbyl skoro žádný skutečný Čech (to už spíš jen Moraváci). Zda dostali, než začnou platit daně, „dlouhou lhůtu“, anebo jestli ta vesnice byla dlouhá, tak je to podle toho.

Moc mne ani nebralo, že Dlouhá Lhota je kousek od lágrů a dolů, kde táta kopal před pár lety za dráty uran. Mládí plno věcí bere jinak. Je blbé a plné ideálů. Co nás všechny ovšem bralo, byla informace, že kousek od letiště je nějaký ústav, kde prý jsou shromážděny mladé delikventky, prostě pasťák, a ty holky tam jsou prý naprosto povolný holky. A když občas zdrhnou, že to je pak tóčo….

Hormony dokázaly nejasné pověsti dovést do představ podobných snům našich dědů o případné a eventuelní návštěvě v harému.

Konečně jsme v letním dni dorazili do cíle. Po dlouhé době jsme pryč z blbých kasáren! Polní letiště je polní letiště. Spí se ve stanech, takže smradlavý nohy spolubojovníků lze odvětrat zvednutím plachty či vzít deku a lehnout si pod strom. Vánek věje, bory šumí po skalinách a v hospodě kousek od letiště mají slušný pivo. Vesnice Pičín kousek vedle má pro nás superzajímavé jméno, ale pivo nic moc. Přes den se dá nenápadně do hospody zaskočit, večer starší lampasáci odjedou do Příbrami a hospodu obsadí tři skupiny. V jednom rohu místní, v druhém rohu záklaďáci a ve třetím rohu mladší důstojníci a dýzláci. Všichni dělají, že ty druhé nevidí. K obecné spokojenosti. Kouř z lip, startek, globusek a tak se vine ke stropu, kde se mísí s vůní vesničanů žijících v denním spětí s přírodou, kteří se koupou jednou za týden, a vojáků na cvičení spících ve stanu, kteří se koupou… No, někdy se taky koupou.

Toho večera byla nálada slavnostní. Proč, už nevím. Snad vyhráli místní čutálisti či co, postě pívo teklo proudem, starý dědci si sedli k nám, poroučeli piva a vyprávěli, jak tehdy na Piávě a nebo v Haliči šli na zteč na bodáky. Pak přišla zelená a rum a taky „bílá otrokyně“ (úředně zvaná Výčepní lihovina) a už šly ruce nahoru a dědci zpívali „Z jedný strany Alpiny, padají těžké miny, tak začínal krutý boj na Itálii“…… „jeden nohy zlámaný, druhý oči spálený, smutný podívání, na ty raněný ….. “.

Refrény jsme zpívali s nima, ale jinak jsme o Piávě nevěděli nic. Teprve když jsem po mnoha letech chodil v údolí Piávy, kam postoupila fronta a s ní čeští rakouští vojáci, a potom, kousek dál, zase lezl po kopcích v Alpách nad Terstem, jsem trochu pochopil. Od té doby přímo nesnáším kecy o tom, jak Češi nikdy nebojovali a jsou to zbabělci, což je téma oblíbené obzvláště u salonních intelektuálů, komunistů a sudeťáků.

Ale zpět. Nálada v putyce byla úžasná! Ruky hore a „eště som sa neoženil, už ňa žena bije...!“, když tu vstoupil do putyky dévéťák. Rozehnal rukou kouř a zařval. Co, nevím. Ale zařval to autoritativně.

Ven, všichni ven,“ hulákal, když jsme se trochu ztišili, pak se přidali i někteří oficíři, co ještě mohli artikulovat, a hnali jsme nahoru k lesu.

So je voe? so je?“ dožadovali jsme se odpovědi. Ovšem v zásadě nevědel nikdo nic. Doběhli jsme do ležení. Velitel útvaru stál pod borovicí a řval tak strašně, že jsme nastoupili i v tomhle stavu do jakýchž takýchž útvarů.

Vojáci,“ pravil a hluboce se nadechl. „Vojáci! Lze očekávat, že zítra bude mimořádně náročný den. Velitelé rot ke mně!

K nám, coby řidičům, přistoupil po polohlasné poradě zkušený staršina, který přežil Duklu, Ostravu i padesátá léta.

Hybájte! K rybíku! Klusom, boha jeho, súdruhovia!

Když jsme pak došli k rybníčku … tedy došli…. No, prostě jsme se tam přesunuli, že. Zkuste chůzi po deseti pivech a několika zelených…, brr, dneska bych to nepřežil… Tam nám byla vyjevena strašlivá pravda. Zítra přijede na kontrolu někdo z genštábu. Ta zvěst byla tak strašlivá, že jsme začali pomalu střízlivět.

Takže, súdruhovia, vietě o čo ide,“ pravil staršina. „Něsertě ma a pekně behom kolem hentoho rybíka a pak do rybníka a z hentej strany tam prez tú plytčinu na túto stranu a hybaj!!!

Běhat v noci, někdy kolem jedenácté úplně ožralej v půllitrech kolem rybníka a přes rybník je zážitek. Ráno, kolem páté jsme už byli všichni střízliví. Mokrý, zmrzlí a nasraní. Ale střízliví. Staršina jako fronťák věděl svoje.


Mil Mi-2

V devět ráno jsme stáli nastoupeni na letišti. Jednotky v řadách, lampasáci vepředu, na obzoru od Prahy se objevila helikoptéta Mi-Mi, velící důstojník vypnul hruď a začal salutovat už v okamžiku, když mičko vypadalo na obzoru spíš jako čmelák.

Přiznejme si to, byli jsme dobrá armáda. Kvalitní armáda se nenechá nikým překvapit. Nám všem bylo jasné, odkud že nás největší hrůza mohla potkat. Měli jsme přesné zprávy. Vždy jsme věděli, kdy na nás dopadne tvrdá rána nepří… tedy kontroly. Protože jen úplný blbec si tehdy myslel, že by nás přepadli „západní imperialisté“.

Rozhodující okamžik s přiblížil. Mi-íčko vířilo rotory, snášelo se, protože to byla „tajná kontrola“, skoro osamoceně (hlídaná jen dalšíma dvojka míčkama a několika migy) Mil Mi-4 anad přistávací ranvejí, v tomto případě tedy spíš nad trávníkem. Oficíři salutovali, rotor vířil vzduch, nás bolela hlava z chlastu, kocoviny a toho kraválu, vrtulník se opatrně snášel k zemi. Ovšemže sovětská technika byla „balšája“. Avšak, tak nějak, prostě sovětská. Když dneska vidím ve filmech ty moderní helikoptéry, jak opatrně a ladně přistanou, že hérečka lehce a ladně vykročí směrem ke kameře tak, aby bylo všem divákům hned jasno, jestli je a nebo není „naostro“, tak to je prostě jiný svět. Hezčí. Už kvůli tomu pohledu na dlouhé dívčí nohy. Vysoko pohledné. Většinou úplně úžasně vysoko pohledné. To jsme v té době nemohli očekávat ani náhodou.

Například Mi-íčko při přistání s sebou vždycky trochu prásklo o zem, hlasitě žuchlo a pak poskočilo. Nahoru. To ovšem soudruh ze štábu asi nevěděl.

Na helikoptéře se otevřela zadní dvířka, v nich stál oficír na hrudi s tolika metálama, že z dálky vypadal jako portýr z bordelu ze starých černobílých filmů. Důležitý důstojník se důležitě rozhlédl, lehce pokývl hlavou a důležitě vykročil ze zadních dveří mi-íčka , jakmile se kola dotkla země.


Mil Mi-4 b

Ovšem v tu chvíli si míčko povyskočilo do nazpět nahoru, jak mělo ve zvyku a generál se překlopil hubou dopředu a prkenně jak šraňky zapadl do trávy. Pilot v tom okamžiku duchapřítomně dal plný plyn, vznesl se a pak, snad veden pudem sebezáchovy, odletěl směrem k Praze.

Hudba hrála, velící lampasák měl v ruce už skoro křeč, jak salutoval, a z generála byla vidět jen širokorozchodná prdel vykukující z trávy. Přední řada lampasáků se vyřítila kupředu pomoci soudruhu generálovi, jedni ho zvedali za ruce, někdo ho popadl za nohy, snad si mysleli, že ho poponesou, co kdyby míčko zase přistálo, motor řval, vítr od vrtule bral placaté oficírské čepice, plukovníkovi, co měl mít projev, to sebralo papíry s projevem a ty ladně pluly vzduchem a za nimi skákali nižší důstojníci, aby zachránili jistě významný a jistě že tajný projev soudruha plukovníka, a tak aby si polapením Taj-Dův-Mob dokumentů šplhli, a nastoupené vojsko se začalo nejprve lehce ale pak už nahlas smát, protože tohle bylo jak scéna z Laurela a Hardyho.

Nakonec se naše čacká armáda vzchopila a přehlídka vojska proběhla jakž takž. Kontrola taky. Zválenému a na hubě odřenému generálovi sehnali jinou uniformu a na leknutí mu dali trochu napít. Takže za pár hodin už vypadala polní důstojnická jídelna jako večer předtím místní hospoda. Střízlivej už nebyl ani ten, co měl nalejvat.

Druhý den se dědkové v hospodě pochlubili. Že jako z lesíka tu slávu šmírovali. A vrásčitý a špatně oholený dědek s placatou čepicí na hlavě a s jedním vepředu trčícím zubem povídal: „Hele, kluci,“ čímž myslel okolo sedící dědky, „pamatujete na tu srandu, jak přijel plukovník von… na inšpekci a jak spadnul z koně…?“ A za chvíli už byli dědci mladí a někde ve svém světě té Velké války, co se jí pak říkalo první světová. Tak, jako když my se sejdeme a povídáme, jaký to bylo na cvičení u Příbrami v roce 1963. Dáme si ještě jedno a jsme na chvíli zase mladí.

A ty skutečně mladí tam za náma nemůžou. Jako jsme tehdá nemohli v té hospodě my. A dědci se bavili a smáli a zase byli bujní a hřebcovití junáci, v tý velký válce, ti statečný rakouský vojáci, co hrdinně bojovali na jižní frontě proti těm mizernejm Taliánům. Pili jsme pivo v tý obyčejný hospodě a spolu s námi tam seděli ti bývalí vojáci z českejch pluků, co tehdy drželi jako jedni z posledních hroutící se frontu proti zoufalé a vražedné ofenzivě, když slavné a dodnes doma obdivované maďarské a rakouské pluky prchaly. Ti dědci, to byli hrdinové. A lumpárna byla, že o tom nikdo nesměl celý léta mluvit a vědět. To není nic proti republice a legionářům. To je o tom, že se má dodržovat zásada „komu čest, tomu čest“.

Když se zapomíná na bývalé hrdiny, tak příště možná už žádní nebudou. A co je armáda, stát a národ bez hrdinů?

Dlouhé nohy na Dlouhé Lhotě

Každej chtěl k modrejm. Každej! Modrá uniforma totiž znamenala terno. Byla elegantní. Líbila se holkám. I když to byla ta pro záklaďáky, co byla odporně chlupatá a kousavá. Ale byla modrá. Neboť dotyčný patřil k letectvu. A letectvo je přeci elita! To ví i ženský!

Při rozhovorech kolem toho, kam dostane dotyčný povolávací rozkaz, bylo řečí plno, ale vždycky to nakonec skončilo, že nejlepší je „modrá“. Tím se ovšem myslelo letectvo. Tehdy se na „modrou“, tedy knížku zbavující občana jíti na dva roky na vojnu, moc nehrálo. A na vojnu šli všichni. I paťatý, chromý, pidlovoký a ostatně jako vždy taky úplně blbí.

My jsme k modrým nechtěli. My jsme chtěli k AUSu. K Armádnímu uměleckému souboru. Páč jsme byli umělci. Všichni jsme byli umělci, aby bylo jasno. I my, co jsme nosili kulisy, vlastnoručně je navrhovali a vyráběli a taky běhali po Praze s námi vlastnoručně malovanými plakáty. A měli jsme pravdu. Že jsme byli umělci. A že máme vynikající budoucnost! Jeden tehdejší kulisák z jiného malého divadla to pak dotáhl, když se zlepšil a začal i psát, na presidenta! Nejen do AUSu! Takže nějaké poznámky?

Mezi námi, za umělce se považovali mezi mladými uměleckými intelektuály z divadel malých forem všichni. I osvětlovači! Protože pořádně svítit, aby to neházelo šajny do ksiftu, to je taky umění, že jo?

Nakonec už byla v šatně divadélka Karkulka, vedeného principály panem Grossmannem a Šimkem a tvořícího v divadelním sále přilehlém v Karlínské hospodě U Zábranských, taková nálada, že o tom, že by šel do AUSu, uvažoval i starý Deyl. Ten, co nám nosil z výčepu do šatny pivo. Přestože měl vzhledem ke svému věku už dávno vojensky odsloužíno. A protože se jmenoval, tak jak se jmenoval, a bylo mu tolik, kolik mu bylo, tak nebylo ani moc jasný, v kterýže armádě kterého režimu v Česku vlastně sloužil. Tak jsme to moc nerozebírali. Ale prohlašoval, že do AUSu by s náma šel. Kdyby nás vzali.

No, po pravdě řečeno, k AUSu se pak dostal jen Sláva Šimek a my ostatní jsme šli sloužit lidu. Jakže to zpívali o mnoho let později Eláni?: “Dva roky prázdnin, bez tvojej lásky, z kaluže do blata, tak už som tam, zelená brána, polnočné rána… Dva roky prázdnin, bez tvojej lásky, já sa snad zbláznim…“

K vlastní nevíře jsme tedy mnozí skončili „u letectva“, takže vlastně by to mělo být bezva. Ovšem, zas takový terno to nebylo. Takže hned po přijímači jsem se rozhodl a kamarádi s tím souhlasili, že tady kolem nás je v kasárnách nějak moc málo holek a protože dostat se k holkám šlo pro záklaďáky za šoustialismu nejlépe přes „kulturu“, byl jsem zvolen po mém bujném a silně zavádějícím líčení jaké mám zkušenosti s umění, divadlem, hérečkama a tak vůbec, kulturním referentem. Stačilo totiž na školení PŠM přesvědčit četaře, že místo kydů o zákeřném nepříteli budu místo něj chvíli vzdělávat mužstvo v kultuře a umění.

Začal jsem tím, že každý mladý muž, tedy skoro každý mladý muž, a to i budoucí účetní či zaměstnanec Statistického úřadu, neodolá, aby někdy nezatoužil státi se umělcem. Což v praxi většinou znamená milostně veršovat. Že se tak děje v mladém věku, kdy nadbytek testosteronu zatemňuje mozek i budoucím vedoucím Oddělení nepřímých daní Finančního úřadu, je jasné. Jenže s verši je to těžké. Pokud nechce mladý puberťák v milostném dopise pouze citovat slova básníka, například: “Chtěl bych tě potkati v lukách“ (aniž by samozřejmě přiznal, že verše „ukrad), musí veršovánku nějak inovovat. Už kvůli tomu, že pokud ještě navštěvuje nějaké školní zařízení, nemůže s největší pravděpodobností onu Vysněnou potkati v lukách, ale v prostředí, kde je to pravděpodobnější, tudíž na chodbě anebo v přezouvárně, případně v menze.

Takže se pokusí o nenásilnou inovaci veršů změnou úvodní části na „Chtěl bych tě potkati na chodbě.. “. K tomu se však, ať dělá co dělá, nejvíce rýmuje.... „ve hrobě...“ což by rozhodilo i poetu z generace takzvaných „ztracených básníků“. Takže se vydá hledat na pole kultury něco zajímavějšího, na co by s se dala ta kočka z vedlejší třídy anebo fakulty nalákat a pak polapit. Vyrazí tedy na obhlídku kulturní fronty. Což to pátrání na kuturním poli šlo činiti i na vojně. A tam, kde je kultura, tak tam, jak ví každý trouba, jsou i holky, prostě ženský, buchty, kočky, samice, baby a tak vůbec. A koho ženský nebavěj, ať se tedy na kultůru nedává. Zdálo se, že, mezi přítomnými na PŠM není nikdo, koho by ženský nebavily. Pár poznámek z mé umělecké praxe, jak jsme v šatně vůbec kolem a kolem měl přístup k úplné spoustě holek, které jsou, co se týče příchylnosti k lidem od kultůry úplně divý, což je, tedy zvládat přímo nadbytek příchylných dívek, lehce všechny naučím, vykonalo divy. Po dvou měsících přijímače, kdy jsme nesměli na krok z kasáren, dělalo s klukama divy cokoliv, co by se skloňovalo v ženském rodě. A kultura ženského rodu je.

Takže když jsem tohle dovykládal, tak jsem po jednohlasném zvolení referentem začal organizovat kultůru. Ta se později odehrávala hlavně tak, že jsme kolektivně jezdili do Zruče nad Sázavou do Svitu na taneční večery. Moc hezky, ale naprosto nepravdivě, to znamená umělecky, to natočil pan Forman v Láskách jedné plavovlásky. (P. S. povídání, jak jsme jako vojáci do tý Zruče za holkama jezdili skutečně, jsem napsal už dříve, ale někde jsem to zabordelil. Ani nevím, jestli někde vyšlo. Takže buď to najdu, anebo to budu muset napsat znovu. Ach jo.

Ale momentálně byly dívenky ze Svitu ze Zruče, dívky tak mladé a tak žhavé, v nedohlednu. Byli jsme na polním cvičení v Dlouhé Lhotě a do prosince, kdy zase začnou taneční zábavy v hotelu Sázavan, bylo dlouho, předlouho. Ostatně, ti dědci z velení letiště a z ředitelství Svitu, co o termínech setkání rozhodovali, museli být v otázce sexu už hodně vyšeptalí, když nepochopili, že pokud chtějí pro ty dva tisíce mladých samiček od pásů v botárně Svitu n. p. sehnat mladé kluky, nejlepší je k tomu léto a né zima!

Venco, dělej něco,“ pravili létem a nedostatkem ženského elementu flustro, … frustro… no prostě vzteklí a nadržený spoluvojáci. „Celej den jsme na letišti, vedro jako kráva, v noci nás štípou komáři a holky nikde.

Praga V3S s nástavbou - dílna

Jak tedy komáři souvisí s nedostatek holek nebylo jasný, ale co bylo jasný, že obě ty věci lid oblečený do vojenského stejnokroje silně nelibě nese. Bylo tedy usneseno, že se odebéřeme na poradu do automobilové pojízdné dílny, která má nástavbu. V té je mnoho důležitých věcí potřebných pro poradu. Například několik židliček. Na kterých se dá klidně celé hodiny sedět. Pro nadporučíka „Pučmidráta“, technika roty, bylo k dispozici dokonce ukořistěné odrbané kancelářské křesílko. A pak tam byly další důležité věci, jako piva zabalená v novinách a uložená v kýblu za zadní dvoudvoumontáží a kdyby nedejbože, došly cigára, tak byly nedopalky Lip a Partyzánek za ponkem, které se daly vyjmout. A za pomoci cigaretových papírků ze začernalého tabáku se z nich daly ukroutit ale skutečně silné cigarety. A tak vůbec to bylo příjemné ušmudlané místo.

Cesta pod borovicemi k zaparkovaným vejtřaskám byla v podvečerním šeru už špatně vidět. Co však vidět bylo, bylo světlo ze špatně zaklapnutého plechového překrytí - taký ten dekl - na bočním okénku nástavby vejtřasky s namalovaným červeným křížem.

Kterej debil to zase svítí v tý ambulanci a nezaklapnul ten kryt?!“ nezapřel se v Tondovi svědomitý poddůstojník. „Jdu se podívat, než přijde kontrola a zase nás někdo zjebe!“ pravil a vydal se k vozidlu. Když k němu došel, zatáhl za kliku na dveřích, ale zevnitř bylo zavřeno.

Do piči…,“ hučel desátník, když dveře nepovolily ani když s nimi cloumal, a šel se podívat, snad něco uvidí z boku. Okénko bylo dost vysoko, a tak aby něco zahlédl ve štěrbině, musel si stoupnout na pařez.

Kucííí,“ funěl, když se k nám přihnal nazpátek. „Je tam nějaká ženská!

Vole, nekecej…,“ zbystřili jsme pozornost a vydali se k inkriminované vejtřasce. A Praga V3S s nástavbou - a z boku jsou vidět i ty okýnka - skutečně! Když jsme se vystřídali ve stání na pařezu, odkud bylo do okénka vidět, bylo jasné, že tam nějaká ženská je. Za okénkem se svítilo a na lůžku, na které šlo přes okno vidět, to bylo jasné. Nahoře chlupaté nohy, ale dole… Dole jsme sice ty nohy viděli jen tak od chodidel lehce nad kolena, ale zcela určitě …na tutáč byly to holčičí nohy. Nahý…! Dlouhý! Štíhlé kotníky a klenutá lýtka. A hladký, nikde žádném chlup! Ááááá, moci zahlédnout kousek tam nahoru, možná až tam, kam až vedou, áááááá.

Kdo to tam je? Kterej syčák to tam má babu…?“ dohadovali jsme se závistivě opodál, protože vzbudit rozruch nebylo v našem zájmu. Ženská v ambulanci v autě a na zádech, to je záhada. A kdo je to s ní? Mohl by to být nějaký lampasák. A ta ženská, to taky je vošajstlich. Může to být některá z příslušnic armády ze štábu či z létací směny z věže. Tu vyrušit, ta by to tedy určitě nikomu nezapomněla.

Anebo je tam nějaký lampión s nějakou babou z vesnice. To je taky malér, tím by byla ohrožena společenská atmosféra večer v hospodě. To taky nejde, vyvolat jen tak rozruch. Anebo že by tam bylo nějaký vojcl, ale co by to bylo za ženskou?.“Co včíl,“ jak říkají na Moravě.

Nakonec bylo po dlouhé poradě rozhodnuto. Peťas, coby četař absolvent, tedy něco mezi záklaďákem a důstojníkem, se pokusí vyšťourat, kdo to tam je. Ale hlavně, hlavně aby ten blbec vevnitř zaklapnul to okýnko. Anebo aby aspoň zhasnul, kurňa!

Haló, otevřete..,“ začal Peťas neutrálně. A lehce zalomcoval klikou. Nic se neozvalo. „Neblbněte, otevřete,“ přidal po chvíli na hlase čet. abs. „ Je vás vidět až z vesnice! Zapomněli jste pořádně zaklapnout kryt okýnka,“ dodal ještě hlasitěji. Nic. „Já nevím, kdo tam je,“ dodával si náš vyslanec odvahy, „ale fakt bude průser. To světlo je vidět až… “ Blik. Světlo zhaslo. A nic.

Sakra otevřete, my víme, že jste tam a my to nikomu neřekneme, ale musíte zmizet. Už je plno hodin a za chvíli začnou hlídat.“ Tím myslel, že nastoupí strážní rota, což tedy rozhodně nebyli na letištích ti nejoblíbenější chlapci.

Tady nikdo není…,“ ozvalo se z nástavby. Z hloučku kousek do vejtřasky se ozvalo chechtání. „Držte huby, debilové, von tam má ňákou….,“ zarazil se absík před vyslovením silnějšího slova.“Volové…  držte huby,“ zavrčel, když chechtání nepřestávalo.

Já jsem tady fakt sám,“ zaznělo přidušeně z ambulance.

Josko, seš to ty?“ tlumeně zařval v odpověď Peťas. „Josko, ty vole, esli seš to ty, tak vylez ty kreténe. I s tou ženskou! My víme, že si tam s ňákou, viděli jsme nohy!

To byly moje nohy,“ nedal se Joska zevnitř.

Jo tak von to je Joska, ten kanec… ten kurevník, co na něm ty holky viděj?“ ozvalo se z hloučku. Aha, Joska. Velitel čety a světnice. Známý kanec. A miláček žen a dívek. Joska spal na rotě hned u dveří a každé ráno, když jsme byli v kasárnách, se nejdříve nechal dozorčím o budíčku potichu probudit. A nás ostatní budil zpěvem „Mám malý stan, mně na nohy táhne,“ a ležel přitom na zádech. A měl malý stan. Na dece. Někde uprostřed na cestě mezi hlavou a chodidly. Ovšem rozhodně ten stan nebyl malý. To tedy ne. To holky věděly a, jak se zdálo, uznávaly. Já si myslím, že si to mezi sebou i vykecávaly. Jinak by Joska nemohl mít tolik holek.

Až budeš mít Franto takovej malej stan jako Joska, tak na to přijdeš,“ zazněla proto logicky z hloučku odpověď. „Kurva vole vylez!“ začal tlumeně hulákat absolvent a lomcoval klikou. „Já jsem tady fakt sám,“ zcela zbytečně zevnitř tvrdil Joska. „Jo, a máš čtyři nohy, to je nám úplně jasný, ty vole. Řekni tý slečně, ať vypadne, nebo se neznám.

Chvíli bylo ticho. Pak se zevnitř ozvalo: „Tak jo, ale ať jsou ostatní pryč! Ona se stydí.

No, aby se neposrala,“ ozvalo se z hloučku, ale absík na nás začal mávat rukama, že jako ať koukáme vypadnout, ať ta buchta konečně zmizí. A taky jo. Po chvíli se s klapnutím otevřely dveře, vykoukl Joska a řekl dovnitř: „Můžeš.“ A vynořilo se něco, na co jsme dlouho a dlouho vzpomínali a čemu pak naši bažanti nechtěli ani věřit, když jsme jim to vyprávěli. Na kovových chůdkách se z dveří nejprve vynořila noha od kotníku dolů. V punčošce a střevíčku. Pak koleno. Pak stehno a na něm podvazek a pak zasvítily do houstnoucí tmy bílé kalhotky, nad nimi blůzička a pak ….

Od pasu nahoru, nikoliv dolů, byla dáma komplet oblečena. Do blůzičky a potom do sukně, a to tak, že pas sukně měla omotaný kolem krku. A látku sukně navlečenou otvorem nahoru, a tam si ji držela rukama, takže koukala na cestu takovou látkovou rourou, kterou si přidržovala jako tunýlek, aby jím viděla na cestu.

Kolem nastalo naprosté ticho, jen vítr šuměl v korunách borovic. Peťas ustoupil kousek stranou, řekl „Dobrý večer“, ze sukňového tunýlku se ozvalo cosi jako odpověď. Joska vzal svoji dámu za jeden loket a vedl ji po cestičce ke křoví, na louku nad vesnicí. Přitom si neodpustil, aby ji láskyplně druhou rukou nepřidržoval za kulatý zadeček. Dáma dělala, jako že o tom nic neví. Na bílých kalhotkách svítila do noci jeho opálená ruka. Kolem se z hloučku mladých mužů ozývalo jen tiché úpění.

Když ten přelud, ta víla, co na nás svítila dlouhýma nohama a omamovala naše oči a mysl houpavým pohybem svých hýždí, zmizela i s Joskou za mlázím, ozval se poněkud pomalejší Franta. „Volové, viděli ste to? Ona nám ukázala celou prdel!! Která to byla???

Vidíš, ty vole, viděl jsi skoro všechno, a přitom nic. Která to byla, tak to nevíš. A to je pro každou ženskou to nejdůležitější, chápeš?“ pravil Tonda.

Kluci, já nevím jak vy, ale já jdu do rybníka,“ zavelel Peťas. „Jo, kurva, do rybníka, jdeme,“ ozývalo se ze všech stran. Hnali jsme se k rybníku, odhodili všechno, ale tentokrát trenýrky ne, ty ale opravdu a skutečně ne, a naskákali do vody.

Hele volové, co děláte v tom rybníku? Dyť už je večer a voda je děsně studená?“ zeptal se kdosi ze břehu. „Tak to si jenom chlapče myslíš,“ ozvalo se v odpověď z vody. „Pro nás je studená akorát.

Tu noc mnoho z nás mělo divoký spaní. A nebylo to jenom z letního horka a kvůli komárům.

Sednout si do letadla je vždycky tak trochu o nervy. Zvlášť když máte doma kabelovou televizi a v ní sledujete naučné programy ve stylu “Jak se kvůli špatnému šroubečku v křídle letadla XY rozmázlo po zemi 150 pasažérů a posádky“, které jsou prokládány sice hranými, ale realisticky vypadajícími záběry, jak lidé v kabině při turbulencích, propadávání a vůbec podobně ječí, modlí se a kvílí. Jo a pak nás někdo v tom naučném filmu poučí, jak už na to přišli a jak ten fujtajbl šroubeček, kvůli němuž to letadlo spadlo, našli a už nikdy ale nikdy žádné podobné šroubečky používat nebudou. Aby v dalším pořadu ukázali, jak jinému letadlu zase upadlo celé kormidlo a ono letělo dvacet minut hlavou dolů a nakonec bum a bác a všechno hoří a ranění sténají a naštěstí ty mrtví už nedělají nic, to by fakt už bylo na mě moc. Jindy zase naprosto náhodou došlo palivo a Bůůůůůůůůmmmmmm!

Zatracená televize. Že já se na to koukám. Osel jeden. Já osel. Když ono je to ale tak zajímavý…

První havárie letadla, kterou jsem viděl, moc drastická nebyla. Dramatická to ano, ale drastická ne. Uprostřed létání na záložním vojenském letišti na Dlouhé Lhotě, někdy v roce 1963, v létě, po ránu, malá kupovitá oblačnost, vítr čerstvý severo-východo-jižní, přesně nějak kolem poledne, abych vám to úplně objasnil, tak právě v tom okamžiku, zrovna když šel nahoru Mig, se od Prahy ve vzduchu objevila L 200 Morava.


L 200 Morava

L 200 Morava - letecké taxi pro 4 osoby - se snášela na runway a zespoda to pral nahoru Mig, tuším 17 nebo 21. To nebylo nejlepší. Někteří z nás, co jsme byli na letišti na lítání, leknutím zavřeli oči, jiní je ale spíš vyvalili, aby viděli, jak to dopadne. Mig vyrazil dopředu a nahoru jak svíčka, diskutovalo se pak jen, kdy a jestli zapnul forsáž a Morava se přitom manévru zakymácela, ale se štěstím podletěla a třískla sebou o zem.

Pak už to bylo přistání s následky jako v té dětské písničce: „Kolečko se polámalo, udělalo báááác..“ Moravě se zaklaplo přední kolo. Tudíž padla na čumák Začala se prudce smýkat a zmítat do dráze, pak vjela na trávu a ohnuté lopatky vrtulí rvaly drny a házely je kolem. Řev forsáže a kravál od vrtulí a vůbec přistání na břicho byl děsný.

Jak sebou Morava praštila o zem, už u ní byli hasiči a taky kdekdo, co tam neměl co dělat. Taky bych se býval byl rád jel podívat. Ale s cisternou plnou kerosinu, v které jsem seděl za stojánkou, se mi tam jet zdálo přeci jen trochu blbý. Tak jsem obloukem zaběh za stojánku a naskočil ke klukům do gazíku, kteří jeli právě kolem. Tam. Kam jinam?!

Morava stála vedle dráhy, nos zabořený v trávě, vrtule ohnuté, kolem ní „dým a prach jest, jako z vápenice“, tak nějak to stojí v Písmu, kolem běhali naši vojenští hasiči a tahali hadice a už už se měla objevit hasicí pěna… Jenže pěna se nějak, soudruzi, že, tedy híml, kde je, že…teď, už možná…ne.. Pěna se prostě neobjevila. Hasiči běhali a snažili se hasit a nebylo jaksi čím, důstojníci běhali a organizovali zmatek podle hesla „zachovajte paniku!“, a tudíž řvali, ostatní stáli kousek dál a koukali a koukali. Lid se prostě rád katastrofami a hrůzami baví, zvláště když se stanou někomu jinému. To se vědělo vždycky, dneska se to ví taky, ale dělá se, že se to jako neví. Veřejné popravy, upalování čarodějnic, dneska bouračky - všude je plno čumilů. V Madridu, když se pořádaly ve středověku takovéhle lidové kratochvíle, tak dokonce postavili na Plaza del Sol pro královu milenku takový privátní balkonek, mírně bokem, aby se mohla také kochat, jak někdo hoří anebo ho čtvrtěj, ale neseděla přitom s oficielní manželkou v jedné lóži. To by bylo žinantní. Ono je to pořád žinantní. Tyhle milenky potentátů a tak. Podívejte se na Topolánka, jeho ženu a jeho tu… přítelkyni. Co bylo za starosti, když přiletěl Bush. To byla taky taková veřejná atrakce, že.

Konečně se na L 200 otevřela dvířka a vystoupil pilot, trochu zelený, ale celý.

Pak vylezl další profesionál a potom ještě dva pánové v oblecích. Ze zadních sedadel. Nevěřícně jsme na ně koukali, protože jsme prvně v životě „in natura“ viděli, jak má někdo aktovku přidělanou řetízkem k zápěstí. Předtím jsme to viděli jen „v amerikánskom fílme“.

Soudruzi jsou z PRD, došlo nám. Tedy soudruzi z Příbramských Rudných Dolů (ony se jmenovaly jinak, ale říkalo se jim takhle). Určitě to jsou nějaký tajný, mysleli jsme si, neb se u Příbrami kopal uran pro sovětské mírové zbraně. Atomové.

Soudruzi, co vylezli z kabinky se tvářili zděšeně a silně rozpačitě. Soudruzi důstojníci k soudruhům od uranu rychle přiběhli a pak, sice pomaleji ale přeci jen zase poodešli dál. Oba souzi v oblecích s nimi cosi prohodili a pak rozvážným krokem s nohama od sebe, došli k rybníčku a tam v i oblecích vstoupili, aniž by odložili přiřetízkované zavazadlo, do vody. Lehce se rozkročili a začali se šplouchat. Volnou rukou hnali k sobě vodu a tvářili se nenápadně. Což bylo v pořádku. Tak se tvářit měli. Nenápadně. Jak říkal Jan Werich: Fízl se pozná. Je nenápadnej!

Tatra 603

Důstojnický sbor je přitom ze břehu sledoval a všichni jsme se tvářili, jako když zrovna myslíme na hodně vzdálené příbuzné.

Pak se přiřítila Tatra 603 s příbramským číslem, ale po vzrušené diskuzi mezi řidičem a oběma mokrými a zavánějícími soudruhy nasedli souzi místo do Tatry 603 do vojenského gazíku a vyrazili za svými tajnými úkoly.

A my se hnali podívat se, jak vypadá takové luxusní letadélko vevnitř.

No původně to tam vypadalo jistě lépe a rozhodně vonělo jinak. V této chvíli, abych tak řekl…… No, jak bych to nejlépe vyjádřil, minule mi čtenáři vytýkali poněkud „silné výrazy “. Tak, jak bych to decentně vyjádřil…

Kabina L 200

No, nejlépe by to bylo podle literárního klasika Karla Poláčka a jeho hrdiny v „Bylo nás pět“. Vnitřek letadla totiž poněkud „zatouchal“. Tedy spíš hodně než poněkud. Voják lidové armády je však připraven na vše, a tak jsem letadlo prozkoumal a od té doby toužil proletět se v nějakém nóbl letadle. A ne jen v těch vojenských kraksnách.

Víc už se dramatického nestalo, letadlo odvezli a nikdo nebyl mrtvej. To v televizi to bývá jinčí kafe! Jaké byly další následky oné události s Morava 200 na oficielní úrovni, nevím. Pro nás však to vyprání soudruhů v rybníčku znamenalo, že už jsme se tam po celé léto nechodili koupat.

Přání dostat se do nějakého pěkného letadla se mi však splnilo. Ani ne za dva roky jsme letěli na dovolenou do Jugoslávie letadlem. Tedy proč zrovna do Jugošky letadlem, když se tam už od první republiky jezdí autem, to dodneška nevím.

Do Dubrovníku se letělo krásným érem zvaným Bristol Britania společnosti JAT (aspoň si to tak pamatuji) a bylo to úžasné. To krásný letadlo! Létat v těch dobách byla Bristol Britannia luxusní záležitost! Na opěradlech sedadel skutečné bílé povlaky, a ne jako dneska něco na suchý zip co se odlepuje a furt lítá sem a tam, jídlo bylo chutné a ne ta hrůza, co dávají dneska a vypadá jakoby ji vařil bývalý šéfkuchař ze závodní jídelny z vysočanské spalovny. Kam chodili na jídlo jen skutečně drsní zaměstnanci, popeláři, chemici a tak. Jo, a porce bývaly v té spalovně větší!

Letušky byly v letadle půvabné a elegantní. A usmívaly se. Slyšíte, usmívaly se! Zatímco dneska většinou vypadají, že by od hodiny mohly prodávat saláty v Tesku, a tváří se jak když mají bolení. V letadle bylo dost místa na nohy a jídlo se servírovalo na stoleček a ne na tu sklopnou pitomost, co mají dneska ČSA v Boeingách 737 a kterou si já osobně většinou nemůžu ani sklopit, neboť není mezi mnou, mým břichem a sedadlem vepředu dost místa! Boeingy, co mají ČSA, byly pravděpodobně vyrobeny na míru Pygmejů po obzvláště neúrodném roce.

Bristol Británia tiše vrčela a my jsme letěli na dovolenou do skoro kapitalistické ciziny. A co nás tam všechno čekalo?! Samé dobrodružství. Průvodčí a řidiči autobusů kouřící za jízdy, ztracené kufry, radostné vběhnutí do jadranského moře v Dubrovníku a hned zas vyběhnutí, protože ve vodě pod skalami plavalo víc… ehm (estéti, račte prominout, ale tak to bylo)... no prostě víc hoven a hajzlpapírů než ryb, pak cesta lodí na ostrov Lopud, koupání na skalách vedle nudistů a zdrhání z moře před žralokem, bodnutí do nohy (mé nohy) od jedovaté ryby, pití rakije s Němcem, co dostal střepinou do čela u Stalingradu a to ho zachránilo, a bývalým Titovým partyzánem který vedl odborné řeči jak někoho nejlépe zastřelit, což je informace, která se v těch končinách předává z generace na generaci a tak. Dlouhé večery na terase pod vinnou révou a visícími hrozny a spaní za horké noci za zvuku cikád. Vidíte, co všechno dokáže mládí zažít za 14 dní dovolené? Včetně zemětřesení před odletem? To takový zájezd důchodců do více hvězdičkového hotelu nestihne ani za měsíc.

Ti, jak znám už podle sebe, zažijí tak akorát kolektivní drama se sháněním endiaronu pro starýho Nováka a gutalaxu pro Novákovou a jediné napětí je v tom, že se neví, co bude dělat stará Vondráčková, který praskla zubní protéza, a jak se večer nají ta tlustá baba od vedle, co si sedla odpoledne u bazénu na brejle.

Já jsem tehdy coby mladý muž ještě stačil: spadnout ze zídky, co tu byla snad ještě po Římanech, do agáve, vplavat do podmořské jeskyně, kde proti mně máchala chapadly chobotnice a leknutím tak málem dopadnout jako ti uranoví soudruzi. A vůbec jsme prožili plno báječných věcí. Všimli jste si, že když jste byli mladí, že jste nějak daleko víc užili? To bude tou dobou! (To si ovšem mysleli už staří Sumerové jak je zapsáno na hliněných tabulkách.)

Jednou z báječných věcí toho léta byl výlet až na konec mysu Lopud a pak potápění k vraku spojeneckého bombardéru, pravděpodobně B-17 , který ležel na dně mezi ostrovem a pevninou. Vrak letadla byl celý, jakoby nepoškozený, z dálky se ve slunci, které vysílalo své paprsky až na dno, leskl jako stříbrný a byl tajemný a krásný. Místní se po dotazu, jak dopadla posádka, vehementně hádali a každý tvrdil něco jiného. A my jsme byli lehce vzrušeni, když jsme nad vrakem plavali, představami, že by v kabině mohly ještě sedět na sedadlech piloti. Ale dovnitř nebylo okýnky vidět a my jsme neměli nic než šnorchly a obyčejné ploutve, a tak jsme nemohli dolů a jen jsme se dívali z dálky a mohli spřádat fantazie, co to bylo za mladé kluky, co tu dělali a zda tehdy za války letěli snad bombardovat německou posádku v Dubrovníku anebo vezli zbraně partyzánům… Kdo ví?

Škoda že jsem tehdy neměl fotoaparát, s kterým by se dalo fotit pod vodou.

A jaké letadlo to bylo, nevím. Prý některá „B“. Co s nimi lítali i naši kluci v Anglii. (Zajímavé obrázky spojeneckého letadla B 17 na dně moře u Korsiky najdete na Vrak bombardéru B-17

No a pak se letělo domů, ale až po tom, co po nočním zemětřesení, když praskla dubrovnickému letišti runway a komise usoudila, že by se mohlo lítat, až teprve v tom okamžiku, kdy už toalety na dubrovnickém letišti a celé okolí voněly a vypadaly jako kabina té L 200 Morava tehdy v Dlouhé Lhotě.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více