Boj o republiku 1918-1920 (2)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 17.412

2. Ekonomicko-politická křeč Sudet a záchrana českých dětí z Vídně

V české části Rakouska nebyla situace v potravinách o mnoho lepší. Vypráví o tom kronika rodiny Patočků z Pasek nad Jizerou:

Nejhůře byla první světová válka, byl veliký hlad 1917, to jsme chodili bez večeře spát, maminka a sestra Zdeňka a já hlady jsem plakal a již jsem nedoufal, že kdy se chleba najím. Na potravinové lístky vůbec nic nebylo čtvrt roku – únor, březen, duben. Až v květnu byla zatuchlá slunečnicová mouka. Jediné, co jsme měli, bylo litr mléka od kozy, to nás zachraňovalo. Brambory a chleba jsme neměli. Ze Sklenařic babička nám dala trošku ovsa, upražila a z toho se vařila káva, .., dobré to nebylo. Ten lokr (usazenina na dně hrnku) jsme s otrubami také snědli. Když v jaro rostl ,hadinec‘ (rdesno hadí kořen), to již bylo lepší, s mlékem jsme to jedli jako salát.

Reklama


1-2 ve frontě na jídlo

Úrodné části státu - Polabí, tzv. „zlatý prut země české“, a střední a jižní Morava (část pozemků byla ve vlastnictví českých a moravských Němců) - na tom byly lépe. S jídlem se kšeftovalo (Češi i Němci) a ti, co vlastnili úrodná pole, zázračně bohatli. To se však netýkalo jen „obyčejných sedláků“, ale i šlechty, která držela většinu úrodné zemědělské půdy. To byl jeden z důvodů, proč navrátilci z války, bývalí rakouští vojáci a také legionáři, byli po válce hybateli pozemkové reformy v ČSR, která velkou část půdy šlechtě sebrala a rozdělila ji.

Všude byl koncem roku 1917 a od začátku roku 1918 nedostatek potravin hlavně ve městech. Hladové bouře, stávky, přepadání obchodů v městech, ale i v méně zemědělsky prosperujících částech Rakouska byly na denním pořádku. To vedlo Vídeň k nařízení dalších rekvizic potravin z Čech, což vyvolalo vlnu nenávisti vůči Rakousku a všemu německému. Zároveň to však nechtěně vyvolalo i pokusy českých a moravských Němců „uzavřít“ své oblasti, aby nebyly „vykořisťovány cizáky“, což nedává logiku, ale je to historicky doložená skutečnost. Uzavřením ovšem situace, hlavně v německy mluvících krajích, vedla k ještě většímu nedostatku potravin


3-2 plakát proti hladu, 1918


2-2 demonstrace v Plzni, 1918

Jak píše R. Aubrecht o situaci v pohraničí - oblasti Karlovarska, Falkenau (Sokolovska) a Eger (Cheb): Válka vyčerpala zásoby potravin a nedostatečné žně hrozily, že nebudou stačit ani na podzim. Rakouská vláda navíc před svým pádem nechala zrekvírovat a odvézt úrodu z posledních žní do těch zemí monarchie, které jí ještě byly věrné, čímž se v českých zemích (včetně oblastí s německým osídlením) dále prohloubila zásobovací krize. Na podzim 1918 v době nejvyšší krize se proto ozvaly hlasy, že by se Západočeská hospodářská oblast, vytvořená v listopadu 1917 za účelem dohledu nad zásobováním, měla odříznout od okolí, aby z ní nebyly už tak malé zásoby odváženy. Podobný názor měla i konference konzumních spolků, která se konala 22. října v Karlových Varech a které se účastnilo 23 delegátů z Chodau (Chodov), Alt Rohlau (Stará Role), Graslitz (Kraslice), Rothau (Rotava) a Schwaderbachu (dnes Bublava). Tyto (německé) konzumní spolky měly dostat podle nového nařízení místodržitelství na starost také veškeré zásobování horníků, ale přitom jim chyběly zásoby i pro běžnou činnost a prostě nebylo jak nové svěřence nakrmit. Ústy předsedy starorolského spolku Wenzla Lorenze a poslance Eugena de Witteho proto požadovali, aby se západočeská oblast začala spoléhat sama na sebe, neboť pokud ustane odvoz potravin do vnitrozemí, bude moci oblast nasytit alespoň vlastní poptávku po mouce.

Vypjatý nacionalismus, hospodářská mizérie a šok z prohrané války provedly své. Brzy poté následovalo vyhlášení samostatnosti provincie Deutschböhmen a hranice oblasti byly zajištěny členy vojenských rad, takže k určitému uzavření oblasti od světa opravdu došlo.

Reklama

Jako vždy takovéto opatření mívá hospodářsky katastrofické následky, což ovšem jeho strůjci nechtějí přiznat a naopak tlak a svádění problému na jiné ještě zesilují... 

Místní Němci, zpracovaní více než padesát let trvající velkoněmeckou propagandou o naprosté „dokonalosti“ Německa, spoléhali na pomoc z „mateřské říše“, ale ta nepřišla. Stejně tak odmítly rakouské úřady jakkoliv pomoci moravským Němcům. Takže obchodní uzavření se ukázalo jako naprosto chybný krok. V době válečné cenzury běžní sudetští Němci netušili či si nechtěli přiznat, že Německo je na tom s potravinami ještě hůře než oni sami. Takže nevyslovená naděje, že jim říšští Němci pomohou, byla lichá. Nakonec to vedlo k ještě většímu hladu, protože pohraničí nedokázalo uživit samo sebe. To také vysvětluje další politické kroky vedení Deutschböhmen, které nejdříve vyhlásilo připojení k Vídni, a když je Vídeň odmítla uznat a vyhostila jejich „vládu“, žádalo o připojení k Německu, o což neměl zájem ani Berlín, ale hlavně to nemohli dopustit Spojenci. Dobře tušili, že by to vedlo k nástupu k další válce. Což se ovšem po dalších dvaceti letech skutečně stalo.


5-2 hladové vídeňské děti, 1918


4-2 hladové děti čekají na polévku

Ve Vídni samotné, kde žila veliká česká menšina, byl od roku konce 1916 trvale hlad. obr. 4-2. Jak strašlivý byl koncem války, je nejlépe vidět na obr. 5-2. To není fotografie židovských dětí někde v ghettu za druhé světové války, ani ukrajinských dětí za stalinského hladomoru. Tohle jsou vídeňské děti v roce 1918!

Takové bylo na konci války Rakousko. To jen až vám zase bude někdo vykládat o báječných krásách a blahobytu starého Rakousko-Uherska, které jsme prý tak nezodpovědně zbourali.

Byly na té fotografii děti mluvící německy nebo česky, protože tehdy byla Vídeň druhým největším českým městem? Kdo ví. Situace mnoha českých dětí ve Vídni, kde žilo v té době cca 250 až 300 tisíc Čechů, byla otřesná.

Pro představu, jak to tehdy vypadalo, si připomeňme jeden dnes již téměř zapomenutý příběh záchrany tisíců českých dětí z hladovějící Vídně (viz).

Jakub a Františka Jelínkovi, vídeňští Češi, zorganizovali pro tyto hlady umírající děti záchrannou akci. „Ve Vídni byla za 1. světové války situace daleko horší než v českých zemích. Ve Vídni byla daleko větší bída a české děti skutečně byly ohroženy bídou až na životě. To taky byl důvod vzniku „Českého srdce“. Tady je možná velice zajímavé, že jeden z jeho hlavních zakladatelů byl básník Josef Svatopluk Machar, který vydal výzvu „Pomozme českým hladovějícím dětem ve Vídni!“. A skutečně na základě toho se rozvinula obrovská akce. Ten spolek měl obrovské množství přispěvatelů a lidí, kteří se zabývali pomocí. A nejen pomocí dětem, ale i matkám a opuštěným starým lidem a tak dále,“ jak uvedla historička Vlasta Valešová. A o jaká „obrovská“ čísla mohlo jít?

Už za války, právě v tom roce 1918, bylo posláno 2300 českých dětí z Vídně do českých zemí. Buď k lidem v městečkách, nebo se posílaly na vesnici k sedlákům, kde se mohly aspoň trošku najíst dosyta a vyběhat na čerstvém vzduchu. Potom po válce ta čísla navíc ještě strašlivě stoupala. V roce 1920 byl takový vrchol hladu ve Vídni, že bylo do Čech posláno dalších dvanáct tisíc dětí.“ Lidská paměť je krátká. A starší zapomínají říkat mladším, co a jak bylo. Takže teprve teď jsem si třeba uvědomil, proč se náš „děda“ Zahálka a jeho rodina odstěhovali po 1. světové válce z Vídně do Čech. Tady byli také chudí, ale neumírali hladem.

Reklama

Za 1. světové války a hlavně po válce ještě donedávna Vídeň plná Čechů a Slováků začala získávat více „germánský charakter“. Vídeňský starosta, antisemita, antislovan a katolický populista Dr. Lueger (1844-1910) hlásal: „O tom, kdo je Žid, rozhoduji já.“ Totéž říkal později Adolf Hitler. Každý žadatel o vídeňské občanství se musel zavázat, že bude „ze všech sil napomáhat k udržení německého charakteru města“, a složit národní přísahu.

Politický a ekonomický nátlak ve fašizující Vídni a v Nieder- a Oberösterreich na všechny Čechy pak už lépe osvětluje dnešním Čechům, proč tolik lidí se jmény Prohazka, Nowotny, Swoboda atd. vyhlašuje, že jsou „echt Wiener“, a přehlíží české Čechy. Jak napsal intelektuály oslavovaný Jiří Gruša, co je běžně dodnes v podvědomí Rakušanů: „Tři sta let se chytří Češi stěhovali do Vídně a hloupí Rakušáci do Prahy...

Odchod Čechů z Rakouska vedl k dalším „kolaterálním dopadům“ ve vzájemných vztazích. Tito Češi se často po roce 1920 stěhovali z Rakouska do oblastí s německým jazykem - většinou jím totiž běžně mluvili, měli rakouské školy, a zavdali tak nechtěně příčinu k demagogickým řečem o „čechizaci Sudet“ po roce 1918. Obecně tuto demagogii používali henleinovci a němečtí nacionální socialisté, dnes ji vykládají členové landsmanšaftu a u nás hlavně pohrobci Vlajkařů na svém webu „Náš směr“.

Jak jsem již napsal např. v článku na NP Ani tuhle válku Němci nevyhrají, na začátku 1. světové války se Němci a Rakušané mylně domnívali, že si vystačí k dosažení vítězství se svými a rakouskými penězi a průmyslem a spojenectvím s Tureckem. Pokus vojensky ovládnout Balkán, Rusko, Francii atd. a vytvořit Velké Německo pak skončil na naprostém vyčerpání lidských i hospodářských zdrojů a peněz.

Navíc se prudce zhoršovaly už dříve napjaté vztahy mezi jednotlivými národy v monarchii. Staletí budovaná monarchie se hroutila v křečích.

Ale ani konec války a prohra nesmyslného velkoněmeckého plánu na získání nových prostor – tzv. „Lebensraum“ - nevedla k rychlému zlepšení situace obyvatelstva. Zatímco v oblastech obývaných českým obyvatelstvem se situace začala rychle normalizovat, v neúrodných Sudetech, kde navíc po odchodu válečných zajatců chyběly pracovní síly do dolů a průmyslu, nedostatek trval.

Již 6. listopadu 1918 do Falknova (Sokolov) vtrhli lidé z okolních (německých) vesnic, kteří rabovali v obchodech. Velká část obyvatelstva kraje se příliš nestarala ani o vznik Československa, ani o Deutschböhmen a snažila se hlavně sehnat potraviny.

Postupně sice nová čs. armáda obsazovala odtrženecká území tzv. Deutschböhmen, ale to nemohlo zajistit ihned potraviny. Jako ukázku si vezměme rok 1919 a oblast, která později zrodila nejagresivnější sudetoněmecké nacionalisty, a to Karlovarsko a Chebsko. Jak napsal Richard Aubrecht: „Stále vázlo zásobování. Velké problémy byly hlavně v únoru, což vyprovokovalo řadu demonstrací a stávek. Ještě v březnu byly opět snižovány příděly. Už tak skromné příděly navíc často nedorazily vůbec, protože byl nedostatek železničních vozů a tratě z Terstu, odkud byla vožena (vládou ČSR) nakoupená mouka, byly často poškozené. Podle německého nacionalistického tisku samozřejmě za všechny potíže mohla pražská vláda.

Stojíme zase jednou hluboko v zásobovací krizi, která nastoupila akutněji než v dřívějších letech a krátce po sklizni. Ve všech oblastech a ve všem zboží nastal takový nedostatek, že obyvatelstvo již téměř více nesnese a potraviny jako tuk, maso a podobně z obchodů úplně zmizely. K mání jsou kromě tresek jen řepa a kyselé zelí. … Zásobovací politika nové republiky byla vybudována na rychlé a kvapné pomoci Dohody, a když tato odepřela potraviny dodat včas, způsobilo to zásobovací krizi mnohem horší, než kdy dříve… Rychlá doprava potravin závisí na dopravních prostředcích a uhlí. Nejkratší a nejpohodlnější cesta přes Hamburk je zahrazena blokádou a kvůli pokrytí potravinového deficitu v československém státě musí proto být použita 1150 kilometrů dlouhá trať přímo z Terstu.“ (Falkenauer Tagblatt, č. 57, 11. 3. 1919)

Za krizi ale neměla být podle německého tisku odpovědna jen neschopnost vlády ČSR, ale měl to být přímo úmysl. Bez jakéhokoliv reálného důkazu bylo ve Falkenauer Tagblatt (č. 85, 12.4.1919) vyhlašováno: „Brambory jsou k dostání buď jen na černém trhu za hrozné ceny, nebo pro členy českého konzumního spolku, anebo - což je asi to nejhroznější - za sebeprodavačský podpis na přiznání se k českému státu. Podobně je to i se zásobením masem… Při tom každodenně německé obyvatelstvo vidí, že pro příslušníky české menšiny jsou vydávány zvláštní potraviny a přilepšení…

Velkým problémem byl černý obchod. 23. dubna vyšel článek, který popisuje odhalení rozvětvené sítě šmelinářů. Jistý Franz (František?) Steinbach, který měl komplice u dráhy a ve Válečném zásobovacím ústavu v Praze, podloudně rozprodal tři vagony brambor, za které měl utržit 59 009 korun. Případů takového rozsahu snad nebylo mnoho, v každém případě ale velmi poškozovaly pověst centrálních úřadů a napomáhaly zvěstem o tom, že jde o součást cílené kampaně na zlomení odporu Němců v pohraničí.

Samotní místní němečtí úředníci šmelili a kradli, co to šlo. Například tajemník zásobovacího úřadu v obci Katzengrün (Kačerov) například ještě v roce 1918, když bylo obci falknovským zásobovacím oddělením přiděleno máslo a slanina, nebyly tyto potraviny vůbec rozděleny mezi lidi a zmizely. Podobně z obci přidělených brambor, celkem 21 135 kg, jich byla obyvatelstvu rozdělena jen třetina, zatímco zbytek byl zaknihován jako shnilý nebo prostě ztracený.

Problémy působily i někdy zmatené zprávy z Prahy. V listopadu vyděsila obyvatele kraje zpráva, že budou prováděny konfiskace másla, mléka a tuku zemědělcům, protože byl zrušen volný obchod s nimi, což se ukázalo jako nepravdivé. Falkenauer Tagblatt (č. 278, 3.12.1919) uvedl: „Žádná mouka. Falknovský okres nemá tento týden k rozdělení opět ani hrst mouky. Ani v sousedních okresech to není lepší. Přitom jsme měli dobrou sklizeň. Ale pánové velkoagrárníci ve spojení s ústřednami nechali potraviny zmizet na černém trhu a vláda se svými úřady sedí u zeleného stolu a vyrábí zákony a propočty, kterými se baví lichvářská chátra.

Většina českých Němců však žila v představách, které dobře popsal německý filosof F. W. Foesrter v díle „Evropa a německá otázka“, 1937: „….. (Německo) pro nedostatek hlubší zbožnosti a neschopnosti snést jakoukoliv morální porážku“ tuto úvahu aplikuje na Německo po roce 1918 a vysvětluje s její pomocí „,[....] že se snažily po světové válce odpovědné kruhy německého národa tak nesmírně velikou propagandou lži, stojící sta a sta miliony marek, falšovat nad slunce jasnější pravdu své viny na světové válce a tím chtěly sobě samým, svému vlastnímu podvedenému lidu a ostatnímu světu zaměnit svou vinu za vinu ostatních.

Foerster dále konstatuje, že „Požár světového konfliktu rozpoutaný Němci… neměl v dějinách dosud obdoby. Cílem nebylo pouze uchvácení moci nad dalšími státy či národy, anexe jejich území, zotročení a oloupení sousedů, jako tomu bývalo ve válkách během předchozích staletí. Válečné cíle Němců, praxe a pak válečná expanze režimu německých nacionálních socialistů ohrozily totiž v samých základech evropskou civilizaci. Německo se pokusilo zcela zničit kulturní kořeny vlastní i ostatních národů. Z dvoutisícileté anticko-křesťanské civilizace Evropy chtěli Němci zachovat pouze její technickou a hospodářskou vyspělost, kultura a ethos měly být nahrazeny poučkami odvozenými z umělé a účelové ´starogermánské´ mythologie.

(Toto prosím napsal německý filosof v roce 1937. Za jakoukoliv podobnost s dnešními ději, státy a osobami odmítají autoři, F. W. Foerster i já, jako nezáměrnou a nemohou za ni nést jakoukoli odpovědnost.)

Bez ohledu na tyto tlaky a ideologii vláda ČSR musela ihned vyřešit zásobování. A udělala něco, o čem se dodnes téměř nemluví. Nelíbí se to totiž ani bojovníkům za „sudetská práva“, ale ani komunistům a všem dnešní levičákům, ať si říkají jak chtějí.

Do akce nastoupili Američané. Ano, americká potravinová pomoc na základě žádosti ČSR zachraňovala hlavně hladovějící občany německého pohraničí republiky v letech 1919 až 1921. Jak a proč, o tom příště.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více