Ďábel v líbezné krajině 2

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 16.794

Mlčí se o něm v bláhové naději, že svět zapomene, kdo byl autorem. (Výklad dialektického materialismu)


Sprchy - mlátírny

Reklama

Stojíme, účastníci vzpomínkové cesty, ve dni 70. výročí hromadné popravy statečných spolubojovníků československých výsadkářů, v chladu v prostoru mezi branou a strážními věžemi. Stojíme na místě smrti, ač to nic kolem nás nepřipomíná. Po pravé straně vedle nás je dřevený barák, který má být, jak se píše na cedulce v rakouské němčině, „Wäscherei Baracke“. Tedy prádelna. O kousek dál navazují na tuto budovu další, kde jsou v podzemí šatny. Tam se příchozí museli svléknout, byli stříháni dohola a kápy dohlížejícími na tuto činnost většinou zbiti. Ženy byly často znásilněny.

Tyto „sprchy“ byly jedním ze šílených vražících nástrojů továren na smrt, které by si nedokázal představit ani Dante ve svém díle „Peklo“. Nacisté realizovali v praxi více zrůdnosti, než si tento středověký vzdělanec vůbec dokázal vysnít. Tady, před barákem, kde stojíme, zemřelo podle výpovědí děsivou smrtí více než tři tisíce vězňů. Nemocní anebo prostě nepohodlní vězni zde byli bestiálně - a když píši bestiálně, myslím bestiálně - zavražděni. Stejně tak jako Hašler, český písničkář, autor slavné, byť trochu naivní, ale odhodlání a útěchu dodávající skladby „Ta naše písnička česká“ či dodnes znějících šlágrů „Po starých zámeckých schodech“ a dalších. Hašler byl podle výpovědi svědků zavražděn kápy na bloku 13 asi po třech nedělích pobytu v KLM, možná byl v prosinci vyhozen pod okap, kde na podchlazení zahynul, nebo jej zavraždili chladem v umývárně


Leták polského hnutí odporu, 1943

Neměl rád Němce a oni neměli rádi jeho. Tak mu připravili nelidskou smrt. Tak jako zmíněným třem tisícům dalších. V takzvaných „šatnách“ v podzemí byli vězni nejprve sprchováni ledovou vodou, pak byli vyhnáni ven do chladu, opět sprchováni a poléváni studenou vodou a pak ponechání venku při nízkých teplotách, dokud chladem nezemřeli.

Karla Hašlera potkala smrt v době vánoční, 22. prosince 1941, o posledním adventu, kdy dole z městečka znělo nacvičování písně „Stille nacht heilige nacht“ (Tichá noc, svatá noc) a Evropou pochodovali muži s nápisem „Gott mit uns“ (Bůh je s námi) na opasku.

Slova, slova, slova,“ říká Hamlet, kralevic dánský. Jen holá slova jsou nedostatečná. Jak vypadá taková smrt? Co takhle objektivní lékařský popis? Dlouhému chladu vystavená osoba má po poklesu tělesné teploty nejprve poruchy vědomí. Změní se postupně její chování. Opakovaně sténá a hlasitě naříká. Následně začne vydávat nekoordinované zvuky a skřeky. Často napůl v bezvědomí, z posledních sil žádá a prosí o pomoc. Během dlouhé doby umírání se dostavuje nejprve svalová slabost (proto byli vězni na druhé či třetí „sprchování“ vláčeni do sprch bezvládní), při dalším ochlazování, kdy voda rychle odvádí tělesnou teplotu, následují křeče a nekoordinované pohyby. Osoba se zmítá a tluče sebou o zem. Přichází dezorientace s halucinacemi. Následuje ztráta mimiky, „smazaná“ řeč, postupně bezvědomí (pod 30 °C teploty těla). K úmrtí dochází po jedné až dvou hodinách, nejčastěji v důsledku srdeční arytmie. Dlouhá, bolestná a mučivá smrt. Tak zemřel i Karel Hašler. Už si to dovedete trochu představit? A dole v městečku Mauthausen a nedaleko v Linzi bodří rakouští křesťané připravovali Weihnachten.

Stojíme před „Wäscherei“, někde v místech, kde v únoru 1945 postříkali místní hasiči celý nový transport vězňů a ty, kteří do rána nezmrzli, potom kápové ubili.

Dívám se pod šedou oblohou na Appelplatz mezi baráky. V duchu vidím vychrtlé postavy cvičící na povely kápů. Od doby heydrichiády a dlouho poté byla na české vězně v Mauthausenu uvalena mimořádná opatření. Zatímco příslušníci jiných národů byli večer po těžké práci na blocích, Češi na všem známý povel „sämtliche Tschechen antreten“ (všichni Češi nastoupit) museli na apelplacu přinejmenším jednou denně dělat až do úpadku dřepy. Říká se tomu vraždění vyčerpáním organismu.

Reklama

Zacházení s českými vězni bylo v KT Mauthausen skutečně „specifické“. Nemohli třeba chodit na revír (ošetřovnu) a měli od začátku, tj. od roku 1941 hned po Židech ty nejhorší podmínky, snad i sovětští zajatci na tom byli někdy lépe.

Když se otočíme doprava k takzvané „zdi nářků“ dnes, uvidíme důstojné prostředí plné pamětních desek. Poněkud nás mohou rušit jen kruhy dodnes umístněné ve zdi vedle brány. Nejsou však na přivazování koní. Zde byli za trest přivazováni vězni na dlouhé hodiny a dny, často tak dlouho, dokud nezemřeli. Jsme ovšem v památníku. Takže dnešní vzhled míst klame. Dnes vypadá důstojně a pietně.


Kruh k uvázání vězně


Zeď nářků, též Česká zeď

Ale nebylo tomu vždycky tak. Situace na konci války byla skutečně šílená. Poslední měsíce před osvobozením tábora připravil jeho velitel Franz Ziereis plán na obranu před možnou sovětskou ofenzivou. Většina vězňů německé a rakouské národnosti se „dobrovolně“ přihlásila do SS-Freiwillige Häftlingsdivision – jednotky SS složené hlavně z bývalých vězňů koncentračního tábora vedené Oskarem Dirlewangerem.

Tyto jednotky byly známy bezohlednou brutalitou a původně byly nasazovány na frontu pouze na Východě proti Rudé armádě, partyzánům a obecně Židům a „Slovanům“ – ve Varšavě, za Slovenského národního povstání atd.

Dnes vychází mnoho memoárové literatury o jednotkách SS a jejich „bojovém“ umění. Základem pohledu by však mělo být to, že SS jednotky zorganizovaly vyvraždění čtrnácti miliónů lidí. Přibližně šesti miliónů Židů, pěti miliónů Rusů, dvou miliónů Poláků, půl miliónu Romů a půl miliónu ostatních, včetně - téměř dvou set tisíc nežidovských Němců a Rakušanů. To je mimochodem daleko větší počet obětí, než kolik mělo být dle nejblouznivějších tvrzení sudetoněmeckého landsmanšaftu obětí „zločinných Čechoslováků“. Ve skutečnost zemřelo při odsunu dle oficielního stanoviska Společné česko-německé komise historiků, která v roce 1996 provedla statistické a demografické šetření, mezi 15 000 a 30 000 (sudetských Němců). Tento počet potvrzují i českoslovovenské statistiky za léta 1945 a 1946, jež uvádějí celkem 22 247 mrtvých, kteří zemřeli v důsledku »násilí, zevních a nevyjasněných příčin« nebo sebevraždy (6 667 případů). Ovšem o nacisty zavražděných Němcích a Rakušanech se dnes v našem tisku nedočtete ani slovo.

Zpět však k Mauthausenu na jaře 1945. Až na výjimky vstoupili do SS-Freiwillige Häftlingsdivision hlavně těžcí zločinci, - kápové atd., kteří byli známi jako bestiální zrůdy. O tom, kdo byli a jak se chovali, vypovídal například vězeň Ing. arch. František Rafaja, když hovořil o událostech po příjezdu transportu do Mauthausenu 24. 10. 1942 (součástí transportu byli i odbojáři pomáhající parašutistům): ….Pak nás hnali pochopové po schodech dolů. Rozkaz co nejrychleji svléct a pod sprchy. Za každý špatný krok, každý pomalejší pohyb i křivější pohled následoval nepřetržitý příval ran holí. Zde jsme měli „čest“ poznat další elitu vrahů, ještě větší bestie než sami vrahové SS. Byli to naši „kolegové“ spoluvězni, většinou Němci….

Před nocí na sobotu 24. října 1942 byl u zdi tábora Mauthausen podle gestapem vytvořeného seznamu tříděn do tří skupin transport, který přijel z Malé pevnosti Terezín. První a nejpočetnější tvořili tzv. parašutisté. Nebyli to parašutisté v pravém slova smyslu, nýbrž ti, kteří československé parašutisty při plnění pánu na atentát na Heydricha podporovali, přechovávali či byli jejich příbuznými. Druhou skupinu tvořilo více než třicet lidí zatčených a odsouzených za odbojovou, zčásti levicově nebo komunisticky orientovanou činnost. Třetí, poslední skupinou bylo asi patnáct židovských občanů z Čech a Moravy. Původně jich bylo více, ale někteří cestu do tábora nepřežili. Nezjištěný počet jich byl zastřelen doprovodem SS při pochodu od nádraží Mauthausen do koncentračního tábora.


Mauthausen po osvobození

Reklama

Na stejném místě, kde v listopadu 1942 stáli vězni z transportu, vznikl o tři roky a několik měsíců později obrázek, jak to zde vypadalo ve skutečnosti v době osvobození KTM samotnými vězni. Ozbrojenci na obrázku jsou vězni, kteří se sami osvobodili. Mrtví jsou vězni zahynuvší v posledních dnech války. Vězni KLM převzali aktivitu po stažení členů SS „k obraně“ Říše. Tehdy vstoupili do KLM neozbrojení vojáci Volkssturmu a improvizovaná jednotka složená ze starších vídeňských policistů a hasičů. Velitel policejní jednotky následně uznal „vězeňskou samosprávu“. Ta převzala moc a potom vojensky za ostrých střetů uhájila tábory před plánovaným útokem SS, který měl všechny vězně vyvraždit a pokud možno zahladit stopy. Podle pamětníka Dr. Hlaváčka se „nedostatečně vyzbrojené vojenské jednotky vězňů pod vedením rakouského majora Kodra a sovětského majora Pirogova pustily do boje proti elitním jednotkám SS, obsadily okolní kopce a tím zabránily, aby napadly Mauthausen“. Tuto drastickou fotografii dnes však na místě samém nenajdete. Byla by asi politicky nekorektní a příliš děsivá. Anebo že by nepříjemná vzpomínka na „häftlingy“ (vězně), kteří se ukázali být lidmi schopnými za svoji svobodu bojovat?

Vraťme se však k osudu skupiny českých spolupracovníků výsadků čs. armády. A zkusme jej zrekonstruovat. Projev velitele koncentračního tábora na ně asi neudělal velký dojem. Prošli předtím zkušeností koncentračního tábora Terezín a jeho „vězení ve vězení“, Malé pevnosti řízené gestapem a SS. V Terezíně to byla doba strašného hladu a neustálého bití a násilí ze strany dozorců SS. Před odvezením do Mauthausenu byli „parašutisté“ v Terezíně týráni na dlouhých nástupech a zbaveni teplého oblečení, muži i ženy. Byl říjen a esesáci věděli, že žádné teplé oblečení již nebudou potřebovat. Svetry a kabáty mohli členové SS buď ukrást, anebo dát na zlepšení zásobování v Rusku mrznoucích vojáků Wehrmachtu, na takzvanou „Winter Hilfe“.

Jak vypadalo takové „přijetí“ vězňů v KL Mauthausen, existuje svědectví těch, kteří byli transportováni do Mauthausenu ve stejný den jako pomocníci čs. parašutistů. Z něj si můžeme udělat obrázek podle výpovědi očitého svědka: Zůstali jsme stát před nějakou zděnou budovou na volné terase. Zde nás na chvíli opustili naši „ochránci“, naše skupina byla tělesně vyčerpaná, a zimou se třesoucí … Počasí se nezměnilo. I zde déšť se sněhem nepříjemně chladil naše holé hlavy. Uběhlo asi půl hodiny, když před nás předstoupil vedoucí tábora, Lagerführer, se třemi SS-manny. Přečetl naše jména - zda mu nikdo neutekl -, zeptal se na naše zaměstnání a zase odešel. Skupiny byly rozděleny.

První tvořili „parašutisté“, druhou ostatní. Nejdříve první skupina měla sestoupit po kamenném schodišti do sklepních místností pod budovou, kde měly být umístěny umývárny. Tak se též stalo. Dveře ještě nezapadly za posledním, když z místností začal k nám doléhat srdcervoucí nářek, neustále se stupňující. My nahoře s obličeji jak ze skály vytesanými dívali jsme se trpně jeden na druhého. Půl hodiny trval tento nářek. Dveře se opět otevřely a po schodech nahoru se úprkem se řítili naši kamarádi - nahatí s krevními podlitinami po celém těle, mnozí zbarvení krví vlastní nebo krví svých kamarádů. Na druhé straně budovy stavěli se opět do pětic naboso poskakující v sněhem rozbředlém blátě.

Tolik svědectví těch, co přežili, těch, co nebyli ihned určeni k zavraždění.

Nastala noc hrůzy.

K té odsoudil 29. září a 5. října 1942 šéf řídící úřadovny ges­tapa v Praze Heinz Panwitz (podle některých údajů správně Heinz Paulson-Geshke) příslušníky rodin parašutistů, spolupracovníků a přechovávatelů. V jejich nepřítom­nosti - tedy bez možnosti jakékoliv obha­joby - je odsoudil k trestu smrti. Panwitz, který organizoval i útok na pravoslavný kostel Cyrila a Metoděje a podílel se na teroru v protektorátu, byl podle některých údajů zároveň spolupracovník sovětské vyzvědačské organizace „Rote Kapelle“, po válce vězněn sověty, pak propuštěn a okamžitě přijat jako člen Spolkové zpravodajské služby – Bundesnachrichtendienst, zkráceně BND. V Německu ani Československu nebyl nikdy potrestán.

Lidé zbití, všichni nazí stáli v rozmočeném sněhu na kamenech u zdi, dnes pokryté pamětními deskami. Nebyli první ani poslední, kdo takto čekali na smrt. V koncentračním táboře zemřely desítky tisíc lidí mnoha národů.

Je chladno. Stojíme venku a prochládáme. Myslíme na ty, kteří zde stáli, když čekali na smrt. Na smrt svoji, svých blízkých, svých milovaných.

Zde, v Mauthausenu umírali a byli vražděni i občané tak vzdálených národů, jako jsou Číňané, které zde nechali jako „podlidi“ vyvraždit – podle vzoru svých bojových japonských přátel - nacisté, mnohé z Hamburku, kde byla do II. světové války čínská komunita. Ale je zde i pamětní deska „děti arménského lidu“, hned vedle pamětní desky 26 zavražděných sudetských Němců, bojovníků proti nacismu.


Čínská pamětní deska


Arméni a sudetští Němci

Než však začneme líčit noc hrůzy, je nutno zmínit i statečné lidi, kteří ani v pekle neztratili lidskost. Mají na zdi nářků svoji pamětní desku. Nikdo je však u nás nezná, nikdo se o nich neučil, nikomu nemohou tedy být vzorem.

Tito dva mimořádní muži - vězni, kteří zachránili životy stovkám či lépe řečeno tisícům koncentráčníků - byli vězeňští lékaři Dr. Władysław Czapłiński a brněnský profesor Josef Podlaha, který byl odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen jako jeden z 25 profesorů a učitelů brněnských vysokých škol s jasným záměrem zlikvidovat v Brně jakoukoliv českou inteligenci. Na návrh brněnských Němců a s jejich halasným souhlasem.


Deska na paměť lékařů


Jména 25 brněnských VŠ pedagogů

Čtu-li pak srdceryvné bláboly „aktivistů“, hledajících „pravdu“ o „českých zločinech“, a naivních nanynek, píšících knižní elaboráty o údajně nepochopitelné zlobě českých obyvatel Brna a zločinech na brněnských Němcích, je mi smutno. Nad lží, nad hloupostí, nad ubohostí buď naivních, anebo prodejných duší.

Jeden z organizátorů celé akce, historik a archivář pan Šustek, nám vypráví o tehdejší události a my prochládáme. Oblečení, v kabátech, s čepicemi.

Na tomto místě stáli muži ze skupiny nazí po celou noc,“ končí tuto část vyprávění o cestě po stopách bestiální vraždy českých hrdinů. Stojíme ztuhlí, na kamenech, vedle kamenné zdi, zvané „zeď vzdechů“. Nad našimi hlavami táhnou šedá studená oblaka, je ticho. Naši předkové, více mystičtí než my, by řekli, že cítí, že tady někde byl ďábel. Místo elegantní dlažby zde byly kameny a bláto, místo pamětních tabulek jen holá zeď a na zde stojící vězně mířily z věží stráže SS, štěkali psi vycvičení k trhání vězňů zaživa a v noci svítily reflektory

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více