Nad Tatrou sa blýska - (8)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 19.522

Poražený Wotan

Představa, že by se něco mohlo důležitého udát v Evropě a už vůbec ne ve střední bez germánských kmenů je naivní. A bez národů, které vytvořili buď sami, nebo ve spojení s jinými kmeny. Protože u nás se většinou za „Germány“ považují jen Němci anebo Rakušané, je dobré se podívat třeba na Wikipedie, kde naleznete jak odkaz „Germánské jazyky“, tak i odkazy na stránky „Germáni“ a hned lépe pochopíte, proč se nacisté, považující se za genetický vrchol germánstva, tak chovali k jednotlivým porobeným národům. Z tohoto hlediska je zajímavé chování těch, kteří chtěli vybudovat Grossdeutschland (již od roku 1848!) a jejich pozvání české delegace na „celoněmecký sjezd“ do Frankfurtu 1848, a také jejich chování, alespoň z počátku v Protektorátu. Porovnáme-li to s chováním Němců v Polsku, na Ukrajině, v Jugoslávii, ale i v Řecku, vidíme zásadní rozdíly. Až od Heydricha se teprve započalo vážně uvažovat o likvidaci českého národa. Do té doby tuto myšlenku - hlavně vystěhování všeho českého obyvatelstva na Sibiř či za Don - propagovali již od času před 1. světovou válkou rakouští a sudetoněmečtí politici. Například Othmar Spann, von Auen a další.

Německo:

Reklama

Německo bylo a je naším hlavním sousedem. Partnerem, nepřítelem i spojencem, jak kdy a z jakých důvodů. Nelze je obejít, nelze je vynechat, nelze je zamlčet.

Situace v letech 1918-1920 byla v Německu tristní. V zemi panoval hlad, následkem čehož zemřelo v letech 1914 až 1918 téměř milion lidí a padlo a bylo zmrzačeno několik milionů německých vojáků.

Je to další část naší středoevropské historie, o které téměř nic nevíme. Za komunistů se děti učily o Rose Luxemburgová, Karlu Liebknechtovi a... pak už nic. Ve skutečnosti se hned za našimi hranicemi, a díky Sudetům částečně také u nás, odehrával pokus o vytvoření komunistické říše od Hamburku až po Vladivostok.

V zemi se socialistická revoluce připravovala dlouho. Podle Marxe totiž měl první socialistickou revoluci provést „vzdělaný německý průmyslový proletariát“. Revoluční nálady se objevovaly již od roku 1914. Dne 25. 7. 1914 byly německými sociálními demokraty vyhlášeny „plamenné protesty proti zločineckému běsnění válečných štváčů“. Následně se v Berlíně konala pouliční demonstrace SPD proti válce davem dvaceti tisíc účastníků. Pak však téměř ihned němečtí sociální demokraté hlasovali pro válku a „vítězství Německa“. Jako mnohokrát v Německu zvítězilo základní národní heslo a to „Blut und Boden“, které vyzdvihuje etnickou příslušnost Němců, založenou na dvou faktorech, původ (Blut“ - krev) a domov (Boden“ – ve smyslu rodná půda). 

Reklama


Neonacisté proti atomu

Toto heslo však není dodnes vůbec mrtvé. Dnes s tímto termínem operují v Německu, Rakousku, ale i u nás jak neonacistické skupiny, tak takzvaní „protiatomoví aktivisté“, což se v našich mediích úporně tají. 

Po porážce Německa a splasknutí snu o „Drang nach Osten“, tedy „cestě na Východ“, masy hledaly viníka. Za porážky, hlad a bídu. A nové vůdce k budoucnosti. Nabízel se jim komunismus. A jak jej dosáhnout jinak než revolucí? Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, němečtí bolševičtí předáci, vyzvali masy, aby vyšly do ulic.


Komunistický plakát v Německu 1920

3. listopadu 1918 začaly první demonstrace a rabování, pak přišla rychle střelba do demonstrantů, 4. listopadu námořníci třetí eskadry válečného námořnictva zvolili vojenskou radu, odzbrojili důstojníky a na stěžních vztyčili rudé vlajky. Do 8. listopadu 1918 byla revoluce v celém Německu. Karl Liebknecht vyhlásil socialistickou republiku. 24. prosince 1918 v Berlíně začaly hřmět výstřely děl. Začala občanská válka.


Mapa německé revoluce 1918-1922

Vzbouření námořníci a vojáci zaútočili na Berlín. V poledne bylo rozhodnuto a vládní jednotky se zavázaly vyklidit bojiště. Ovšem vedení revoluce bylo neschopné a nakonec nic neovládalo. V Berlíně v týdnu od 5. do 12. ledna 1919 panoval chaos a vládla anarchie. Někde se slavilo, jinde se rabovalo. Rozhodnutí padlo mezi čtvrtkem devátého a nedělí dvanáctého ledna. Nakonec vládě věrný gardový oddíl Maikäfer, nově vytvořený pluk Reichstag, oddíl dobrovolníků z pravicových radikálů Reinhard a reorganizovaný postupimský prapor majora von Stephaniho zaútočiliy. Po těžkých uličních bojích byly postupně dobývány obsazené budovy. V neděli se podařilo zmocnit i policejního prezidia – sídla revolučního výboru. Revoluce v Berlíně byla rozstřílena. 


Spartakovci, revoluce v Berlíně 1918-1919

Reklama

Co se dělo v té době u nás? Na žádost nacionalistů a socialistů již 21. ledna 1918 požadovali česko-němečtí poslanci v rakouském parlamentu státoprávní změny. Rakouská vláda jim vyhověla a na svatodušní svátky v květnu 1918 vydala nařízení, v němž bylo oficiálně proklamováno - oznámeno - zřízení provincie Deutschböhmen. Podle tohoto návrhu se mělo zavést v Čechách krajské zřízení s 11 kraji (organizovány podle národnostního principu). To byl v podstatě německý nacionalistický převrat v Českém království, což vedlo k vyostření česko-německých vztahů.

Abychom vše uvedli do časové linie, zopakujme si: Dne 28. října 1918 byl v Praze vyhlášen samostatný československý stát a mimo jiné také v důsledku této události rakouský císař Karel I., který už neovládal ani Vídeň a rakouské kraje, 11. listopadu 1918 abdikoval. Následně, dne 12. listopadu 1918 byla ve Vídni vyhlášena republika Německé Rakousko. Jednou z provincií tohoto nově vzniklého státu měly být právě Německé Čechy-Deutschböhmen, s hlavním městem Liberec. Již od 29. října 1918 byl zemským hejtmanem tohoto útvaru rakouský politik Rafael Pacher, který byl krátce na to, dne 5. listopadu 1918, vystřídán Rudolfem Lodgmanem von Auen (po druhé světové válce jeden ze zakladatelů Sudetoněmeckého landsmanšaftu, Sudetendeutsche Landsmannschaft).

Koncem listopadu 1918 počaly československé jednotky tažení do vzbouřených oblastí, 16. prosince 1918 byl obsazen Liberec a dne 27. prosince 1918 bylo dobyto poslední velké vzbouřené město Litoměřice. Takzvaná vláda Deutschböhmen utekla z Liberce přes Drážďany do Vídně. Vídeň ji odmítla uznat a vrátila ji do ČSR. Nikdo z nich nebyl ani vyšetřován, ani obžalován a mnozí fungovali v politice 1. republiky. Lodgman von Auen se zúčastnil jako zástupce Deutschböhmen v roce 1919 jednání o Saint-Germainské smlouvě, která ale potvrdila příslušnost Německých Čech k Československu.

V Německu byly po celý listopad a prosinec 1918 revoluční nepokoje, od ledna do května 1919 tam zuřila krvavá občanská válka. Brzo pokračovala levicová- bolševická revoluce další akcí. 13. března 1920, se odehrál tzv. Kappův puč. Vláda SPD mezitím prchla do Drážďan a poté se přemístila do vzdálenějšího a klidnějšího Stuttgartu. V Sasku a Duryňsku vyhrálo pučistické vojsko, v Porúří „socialistická“ armáda. 17. března dobyla Dortmund, 18. března Hamm, den poté Bochum a poté Essen. Boje o Berlín se několikrát opakovaly. V Porúří se poté opakovaly krvavé scény známé z předchozího roku z Bavorska. Boje ovládly i Sasko v Lipsku, v blízkém pohraničí Čech. Pravicový Kappův puč (Kapp-Lüttwitz-Putsch) byl neúspěšný a nakonec i vláda SPD skončila a nové volby 6. června 1920 uklidnily situaci.


Lipsko. revoluce 1920


Berlín 1919

Ve sborech dobrovolníků, které vedly tuto občanskou válku pro komunisty a SPD a také ji pro ni nejprve vyhrály, byly položeny základy stranických bojových jednotek. Sociálně demokratických, komunistických i nacistických. Mnozí z jejich levicových bojovníků však nakonec skončili v budoucích jednotkách SA a SS, stejně tak jako členové pravicových dobrovolnických sborů Freikorps částečně v Reichswehru (Říšské branné moci) anebo v tzv. lidových svazech a v NSDAP.

Hitler řekl v soukromém rozhovoru dne 30. 11 1941 Himmlerovi a generálu Dietlovi: „Účastníci (veliké pouliční rvačky mezi nacisty a komunisty v Coburgu v říjnu 1922) se pak stali mými nejlepšími stoupenci… Moje tehdejší strana (NSDAP před rokem 1933) se skládala z 90 % z levičáků…

Proti tomu bylo Československo po porážce a připojení odtrženeckých oblastí, relativně klidným a stabilizovaným státem. Až na problém velkého nedostatku potravin jak v českých zemích, tak v Sudetech, kde se jednalo také o politický problém, který však čs. vláda řešila za pomoci Potravinového fondu USA. (Viz Hlad a bída a Ekonomicko-politická křeč Sudet a záchrana českých dětí z Vídně)

Mnoho u nás - a ze strany německých nacionalistů stále zneužívaných - nejasných otázek je spíše zamlčováno a mimo Německa bývalo vytěsněno komunistickými režimy. A to souvislosti mezi děním za a po první světové válce a výsledkem druhé světové války.

H. Hahnová o tom mluví ve své práci: Odsuny německého obyvatelstva v Evropě 1939-1949. Říká: „Formování moderního národního státu (od roku 1848 do roku 1914 - pozn. aut.) bylo pro Němce komplikovanější než pro ostatní Evropany, protože německy mluvící obyvatelstvo žilo roztroušeně po celém kontinentu, zejména ve střední a východní Evropě. Navíc nebylo lehké nalézt v dějinách (ani Evropy ani Německa - pozn. aut.) státní útvar, který by mohl posloužit jako nosný základ. Tím vznikl celý komplex problémů jak pro Němce, tak i pro jejich okolí, kterému se říkalo německá otázka. Ta zatěžovala vztahy německých států se sousedními státy a národy, ale nikde tak silně jako ve vztahu k sousedům východním, kde nejen žilo četné německé obyvatelstvo spolu s příslušníky jiných národů v multikulturních společnostech, ale kde si velká část německé veřejnosti po generace nárokovala nejrůznější rozsáhlá území.

Často je u nás tento děj uváděn ve spojitosti se zapojením Českého království do svazku tzv. „Svaté říše římské (v Německu doplňované o dodatek „lidu německého), což je ve skutečnosti nesmysl, protože tento svazek byl soustátím daleko nezávislejších zemí, než je dnes například Evropská unie. Nemluvě už o jednotlivých samotných malých státech s německy mluvícím obyvatelstvem, jež byly vzájemně a často ve velice antagonistických vztazích.

Od roku 1848 se v německé veřejnosti objevovaly ve stále větším počtu (i vysoce nerealistické) spekulace o tom, jak a na jakém území by mohlo či mělo být moderní Německo zřízeno... zůstávala problematika národní identity, stále živá zejména mezi Němci podél hranic Německé říše.... Poté, co bylo po první světové válce obnoveno Polsko a co bylo Německo donuceno odstoupit území získaná Pruskem (z velké části teprve v 18. století), dostalo se německé otázce nové virulence. K tomu se přidružily i následky rozpadu habsburské monarchie a zákaz přičlenění jejích německy osídlených území k Německu, jak si přála naprostá většina jejich politické reprezentace. Německo-rakouská propaganda z válečných let byla po válce oživena agitací proti tzv. versailleskému diktátu a Polsko spolu s Československem se staly hlavním terčem její zášti. Zdánlivě nový vědecký koncept tuto tradici oživil.

H. Hahnová pokračuje: Mezi Němci panuje přesvědčení, že: „Celé Čechy, Morava a Slezsko leží v oblasti německé kulturní půdy; souvislá německá národní půda do ní zasahuje přes Sudety, Krušné Hory a Šumavu. Předsunuty jsou jí na hranici mezi Čechami a Moravou velké ostrovy. Sídelní způsoby Němců, Čechů a Moravanů jsou stejné, také formy jejich domů. Všechna města mají čistě německý charakter, obzvláště Praha....

Tyto myšlenky rychle zapustily v německé veřejnosti kořeny a mapa, která je doprovázela (a takzvaně dokazovala), byla reprodukována v nejrůznějších variacích, dokonce i ve školních historických atlasech… Tyto myšlenky byly shrnuty do tzv. „Penckovy teorie“ a jsou dodnes živé v populární představě, že Němci, kteří ztratili v letech 1939-1949 své domovy ve východní části Evropy, opustili (v dnešní terminologii) tzv. německá sídelní místa, i když žili většinou v oblastech spoluobývaných často jen z velmi malé části německy mluvícími obyvateli; ony československé pohraniční oblasti, kde žilo téměř výlučně německé obyvatelstvo, byly výjimkou.

Vrátíme se však zpět do Československa 1918. To mělo za úkol osvobodit Slovensko od Maďarů. V té době však nikdo netušil, že boje a konflikty po první světové válce jsou jen předzvěstí další světové války. A „německý nacionalismus“, ale i ruské „slavjanofilství“, případně „bolševismus“ kryjící imperiální zájmy Ruska, v něm budou hrát, hrály a dodnes hrají významnou roli.

Německo bylo poraženo, ale záhy se mělo vztyčit a vynořit v ještě větší a hrůznější podobě, před kterou by i nejvyšší germánský bůh Wotan - bůh bouře, zpěvu, války, mrtvých bojovníků, vládce Walhaly a pán valkýr - zbledl hrůzou. V podobě nacistického Německa

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více