Poválečné uspořádání ovlivňující vývoj výstavby a zachování vojenských památek na Velkou válku

Autor: Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔︎︎ 👁︎ 18.637

Po ukončení bojů v roce 1918 se do domovských obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dlouho po uzavření příměří navraceli bývalí příslušníci zaniklé habsburské armády. Nejprve však museli projít čs. vládou nově zřízenými přejímacími či karanténními tábory, ve kterých absolvovali důkladná politická školení zavedená jako nutný ideologický dozor nad bývalým c. a k. vojskem a jeho veliteli. Tehdy se tomu odborně říkalo odrakouštění vracejícího se polního vojska. Pro mužstvo z jižních bojišť byly zřizovány tyto tábory v Českých Budějovicích, Pardubicích, Chocni, Uherském Hradišti a Znojmě. Pro navrátilce z Ruska fungovalo podobné zařízení v Hranicích a pro vojáky vracející se přes Balkán existoval hrůzostrašný, nemocemi zamořený a vším potřebným nedostatečně vybavený lágr v Srbsku. Pro politicky podezřelé vojáky existovala směrnice, která nařizovala jejich zadržení a nutnost karantény odůvodněné zdravotními ohledy. Jak vynucenou internaci, trvající mnohdy až šest měsíců, přijímali navrátilci po opuštění fronty, či propuštění ze spojeneckého zajetí, nelze ani popsat. Někdo by mohl namítnout, že podobně se zachovala ke svým navrátilcům R-U válečná mašinérie po uzavření míru s Ruskem. Tyto dvě nastalé situace však nelze srovnávat, jak dokládají četné studie a současné odborné práce. Neboť tehdy šlo o propuštěné válečné zajatce, kteří byli fyzicky a psychicky zbídačeni a navíc značně ovlivněni komunistickou myšlenkou a revolučními náladami. Především bylo nutné urychleně oddělit zdravé od nemocných nakažených infekčními chorobami, zlepšit fyzický stav mužstva, zavést pravidelné stravovací návyky, obnovit hygienu apod. Bývalí zajatci byli tehdy z přejímacích a sběrných táborů po identifikaci a dalších procedurách převeleni ke kádrům svých náhradních praporů, byl jim doplacen žold a po seznámení s novými zbraněmi a novotami ve způsobu boje, který se od doby jejich zajetí značně změnil, odesláni na prodloužené dovolené. Samozřejmě, že byli podrobeni politickým doškolením a seznámeni se současnou situací v zemi i mimo ní. Hlavním cílem však bylo urychlené zapojení schopných vojáků do stále probíhajících bojů na italské frontě. Je zcela jasné, že všichni bez výjimky byli ovlivněni vidinou blízkého míru a návratu k rodinám. Značně je poznamenaly i zkušenosti z předchozího bojového nasazení, smrti kamarádů, strádání a z toho plynul i přístup k vlastní bojové činnosti.

Vraťme se nyní do období vzniku republiky a tehdejší aktuální problematiky spojené s akceptováním nové hraniční čáry, které vedly k ozbrojeným potyčkám a dalším vojenským operacím. Uvědomme si nejprve jasný fakt, který si asi tehdejší obyvatelstvo nechtělo uvědomit, nebo prostě ze samotného slavení ani nevzalo na vědomí. Na frontě se v den převratu 28. října 1918 vedly zoufalé obranné boje, které trvaly ještě několik dlouhých dní. Boj na zdrženou značně vyčerpával a na obou stranách se umíralo stále ve velkém. Vojáci monarchie hájili vlastní životy na všech frontách se zbraní v ruce a ani po uzavření příměří neměli jistotu, že se vrátí živí do vlasti. Probíhala evakuace obrovského množství raněných a jednotek trénu, při kterých docházelo ke smrtelným nehodám a úrazům. Vojáci unikající z fronty do zázemí umírali v přeplněných vlakových ešalonech, smetení ze střech vagonů při průjezdu mnoha tunely. Někteří po cestě prostě vypadli nebo byli vystrčeni při potyčkách o lepší místo. Vykolejené vlakové soupravy lemovaly v horských průsmycích vybudované železniční tratě. Časté byly z nervozity a spěchu vzniklé silniční dopravní nehody. Strkanice mezi pochodujícími vojáky a následné pády do propastných hloubek vysokohorských strží a údolí, nebo do rozvodněných divokých bystřin nebývaly výjimkou. Vojáci utonuli, nebo skončili polámaní bez pomoci. Vojsko při odpoutání od nepřítele, ve snaze se co nejrychleji dostat k rodinám, po cestě hynulo hlady a vyčerpáním. Stávalo se to i přesto, že míjeli plné etapní depoty, které byly převážně zabrané uherskými vojáky, nebo zčásti vykradené a vypálené místním obyvatelstvem. Vojáci se pro kus žvance mezi sebou rvali a docházelo i k vraždám. Netrpěli jen lidé, ale i zvířata. Na ně se ohled nebral vůbec žádný. Autorita nadřízených důstojníků vzala naprosto za své. Uvolnila se morálka a každý již byl jen sám za sebe. Byly však i výjimky, kdy se organizovaně a zcela spořádaně navracely celé prapory a pluky. Řada polních útvarů i náhradních praporů, v nichž se velícím důstojníkům podařilo udržet kázeň, projela do Čech a na Moravu s veškerou výzbrojí bez problémů. Do především uherského, ale i rakouského zázemí se odsunovala vybraná kvalitní dělostřelecká výzbroj, příslušná munice a zásoby jídla. Vojáci z Českého království se na rozdíl od maďarských vojáků při návratu z front světové války svých zbraní, munice a trénu zbrkle zbavovali, nebo je dobrovolně vydali např. Jihoslovanské armádě, nebo formujícímu se rakouskému Volkswehru. K nedobrovolnému výdeji zbraní, munice a nashromážděných zásob jídla docházelo především při průjezdu rakouským územím nebo těsně před státní hranicí v okolí Vídně. Tyto věci pak zoufale chyběly v následujících bojích na Slovensku v roce 1919. Množily se případy, kdy především uherští honvédi odzbrojovali a olupovali spolubojovníky jiných národností a s nabytou výzbrojí a výstrojí vpochodovávali se slávou do své země, vítáni obyvatelstvem jako neporažení hrdinové.

Reklama

Jak si následně ukážeme, i italské ozbrojené síly se zachovaly po podpisu příměří značně unfair a do zajetí neoprávněně vzaly desetitisíce bezbranných vojáků monarchie všech národností. Třetího listopadu, den před uzavřením oficiálního příměří nabývajícího platnost ve tři hodiny odpoledne 4. listopadu 1918, obsadily spojenecké síly Dohody na severu italské fronty Trident a na východě stáli v blízkosti Udine. Zbylí rakousko-uherští vojáci z Piavské fronty ještě měli reálnou šanci uniknout například na jihoslovanské území a po fungující železnici se přesunout domů. Přesto se velká část torza c. (a) k. polní armády, jejíž vojáci již odevzdali zbraně svým vlastním nadřízeným orgánům, dostala do zajetí, jelikož italský postup i po uzavření příměří pokračoval. Rakousko-uherská armáda dostala onen nešťastný rozkaz k neprodlenému ukončení nepřátelských akcí a složení zbraní již v noci z 2. na 3. listopadu. Italská armáda tak mohla jeden a půl dne svévolně pronikat pozicemi c. a k. armády, která již od 1.20 hodin v noci 3. listopadu 1918 zastavila palbu. Na polní armádu se snesla další katastrofa, neboť Italové využili příležitosti čtyřiadvacetihodinové lhůty k zastavení bojů a bez odporu zajali v následujících dnech až 360 tis. ustupujících, zčásti již odzbrojených vojáků habsburské monarchie. V zajetí následně z různých důvodů zemřelo v neutěšených podmínkách neuvěřitelných 30 tis. bývalých vojáků monarchie, zajatých po uzavření příměří! Radost z nastalého míru byla v zázemí zkalena slzami nad ztrátou svých milých. Do každé rodiny tak s různou intenzitou zasáhla ještě v posledních chvílích ona zrádná absurdita války. Pro názorný příklad uvedu ukázku ze své knihy Kujebáci, aneb válečně děje vysokomýtského c. a k. pěšího pluku č. 98, která se váže k onomu období návratu vojáků do vlasti. Cituji: „Dne 7. listopadu roku 1918 odjel náhradní prapor ve dvou transportech přes Graz (Štýrský Hradec) do vlasti. Celkový počet mužstva obou transportů čítal na cca 800 mužů a 23 důstojníků (z toho 13 německé národnosti). Převážná část mužstva náhradního praporu byla české národnosti. Stravu zajišťovaly tři polní kuchyně. Odjezdu praporu předcházel incident, při kterém se oddělilo v noci od náhradního praporu na cca 50 vojínů včetně Oblt. Turečka, velitele první náhradní setniny a odebralo se svévolně na cestu k domovu. Po příjezdu obou transportů do Grazu byl vysokomýtský náhradní prapor odzbrojen (odevzdal též 4 kusy dobytka). Takto vojensky oslabený transport odjížděl bez dalších nucených zastávek směrem k moravským hranicím. Po příjezdu na hranice byl prapor přinucen odevzdat polní kuchyně včetně hojných zásob potravin a poté byl propuštěn dál. Náhradní prapor osmadevadesátých dorazil dne 9. listopadu roku 1918 do kasáren ve Vysokém Mýtě v počtu 150 mužů, ostatní mužstvo cestou postupně opustilo transport a odešlo k rodinám domů. Náhradní prapor se po příjezdu ubytoval v části komplexu budov bývalého  vysokomýtského pluku, která byla během války využita pro účely záložní nemocnice. Zbylému mužstvu byla krátce po příjezdu z důvodů absence rozkazů a chaosu poválečného období udělena několikadenní dovolená. Tímto skončila éra služby v Rakousko-Uherské armádě a nastalo období formování pluku v nově budované armádě ČSR. Po návratu části bývalého náhradního praporu c. a k. pěšího pluku č. 98 do Vysokého Mýta bylo nejprve zřízeno tzv. průchodní oddělení, které evidovalo navrátilce a mělo následně za úkol sestavit jednotlivé oddíly určené pro asistenci při obsazování pohraničí. Tyto oddíly měly za úkol nastolit pořádek v problémových oblastech a plnily funkci strážní jednotky“.

Jak jsme se v úvodu kapitoly seznámili, takto se tedy akční muži osmadvacátého října a jejich nohsledi odvděčili novým spoluobčanům, kteří po letech utrpení a prožitých hrůzách netoužili po ničem jiném, než po svých rodinách a opětovném zařazení do mírové společnosti. Nově nastolený režim je místo toho po návratu domů, koncem roku 1918 a v prvních měsících roku 1919 opatřil upravenými výložkami, novou kokardou a v asistenčních oddílech pro pohraničí poslal znovu do akce. Čerstvě vzniklá čs. vojenská správa totiž prosadila návrh ponechat v dosavadní činné vojenské službě všechny vojáky s česko-slovenským občanstvím, ročníky 1882–1898. Zároveň probíhal soupis služby schopného mužstva ročníků 1873–1900. Ostatní mohli být prozatím demobilizováni. Stovky vojensky vysoce kvalifikovaných osob již demobilizovaných ročníků bylo následně povoláno zpět do činné služby. Spolu s dobrovolníky z řad Sokolů, Dělnických tělocvičných (tělovýchovných) jednot a Čs. obce střelecké, ze kterých se utvořily čtyři pluky Stráže svobody, byli tito vojáci odesláni dělat pořádek do problematických oblastí Sudetoněmeckých provincií a v první vlně i na Slovensko. Ještě během listopadu 1918 vznikly samostatné sokolské roty v Nymburce, Jaroměři, Železném Brodě a Klatovech, které okamžitě odjely na Slovensko. Vznikaly i dobrovolnické útvary Národních brigád, Národní stráže, účelově zřízené oddíly nádražní stráže apod. Některé z nich však musely být okamžitě rozpuštěny pro svoji neschopnost plnit svěřené úkoly, úpadek morálky a kázně spojené s projevy drancování, organizovaných krádeží a násilností vůči obyvatelstvu. Bývalí rakousko-uherští vojáci byli použiti při likvidaci odporu v pohraničních oblastech Deutschböhmen, Deutschsüdmähren, Sudetenland a Böhmerwaldgau. Bojovalo se o centra ozbrojeného odporu ve městech Liberec, Most, Opava a Znojmo. Protivníkem jim zde byly oddíly rakouského Volkswehru a Marinewehru. Jednalo se o dobrovolnické vojsko 21. října 1918 nově konstituovaného Německého Rakouska (Deutsch-Österreich). Ke ztrátám na životech na obou stranách docházelo i při potlačování mnoha sudetoněmeckých demonstrací, které vyvrcholily demonstrací 4. března 1919 v den, kdy se v Rakouské republice sešel parlament. Československé republikánské vojsko, později označované jako domácí vojsko, složené převážně z vládou opovrhovaných „austrijáků“, střežilo důležité objekty, zabraňovalo krádežím, výtržnostem, lynčování a udržovalo spolu s bývalým c. k. četnictvem pořádek nejen v pohraničí. Velké vlastenecké pocity a republikánský elán od nich však nemohl být očekáván vzhledem k tomu, jak s nimi bylo po převratu zacházeno. Mnozí z nich ani neměli možnost se po příchodu do vlasti setkat s rodinami a nastoupili automaticky znovu do služby, třeba na druhém konci nové republiky. Vojáci přesto opět sloužili svědomitě, s příkladnou frontovou kázní a válečnými zkušenostmi, na rozdíl od narychlo sestavovaných občanských miličních skupin a dobrovolných pohotovostních rot složených z nevycvičených a neukázněných revolučních dobrodruhů, idealistických studentů, zelených kádrů a kriminálních živlů. Jen málokteří z příslušníků těchto pohotovostních jednotek věděli, co je to vést účinný boj, být raněn nebo v agónii umírat. Tyto polovojenské tlupy, tzv. divoké jednotky vedené samozvanými veliteli, musely být posléze rozpuštěny a v mnoha případech dokonce vznikajícím domácím vojskem a vojenskou policií násilně odzbrojeny. Jak dokládají zápisy zemských vojenských velitelství v Praze, Brně a Košicích, vždy šlo o případy rabování, osobního obohacování, projevy agrese a násilností proti nečeskému a židovskému obyvatelstvu. Objevovaly se případy znásilňování, ničení soukromého majetku a výtržností, způsobené v opilosti se zbraní v ruce. Přesným opakem byly strážní jednotky složené z příslušníků Sokola a DTJ, které se vykazovaly příkladnou kázní, disciplínou, organizovaností, a i když neměly frontové zkušenosti, byly platnou pomocí. Co se týče bojových kvalit, nejvíce v prvních týdnech po 28. říjnu pomohli čeští příslušníci náhradních praporů a detašovaných jednotek různých vojenských těles bývalé c. (a) k. armády sídlící na území republiky. Z nich byli, pod velením aktivních a záložních důstojníků, vytvořeny první asistenční oddíly domácího vojska. Opět šlo převážně o vojáky s frontovými zkušenostmi a pevnou disciplínou. Váleční veteráni měli při plnění svěřených úkolů hlavní slovo a tolik potřebnou autoritu. A nešlo vždy jen o důstojníky mluvící rodným českým jazykem. Tyto útvary byly nasazeny do nejohroženějších úseků a bohužel i tehdy se umíralo. Jako příklad si uvedeme ukázku z deníkových zápisků svobodníka Jiřího Vopařila, velitele strážního družstva čs. pěšího pluku č. 98, přiděleného nádražnímu velitelství v Kolíně. „Dne 27. května 1919 byl jsem odeslán se sedmi vojíny k nádražnímu velitelství do Kolína nad Labem. Tam jsme byli ubytováni v prázdném okresním chudobinci za městem. Každý druhý den jsme jezdili vlakem na stráže a pokaždé jinam. Jezdili jsme na stráže do Záboře, Starého Kolína, Nového Kolína, Velimi, Peček, Velk. Oseka, Libice nad Cidlinou a Lázní Poděbrad. Na nádraží Kolínském jsme měli nejsilnější stráž. Střežili jsme vagóny s uhlím, cukrem a různým zbožím, dále skladiště, mosty aby nebyli poškozeny. Často jsme měli velké potíže se zloději, kteří se zbraní v ruce šli na krádež. Někdy nám vyhrožovali, že nás zastřelí jestli jim nedovolíme něco ukrásti. Ale oni třeba vlezli i do jedoucího vlaku a něco naházeli dolů a zase z vlaku vyskočili dolů. Někteří si nakradli uhlí a zase ho draho prodávali. Proti takovým jsme museli vystoupiti ostře neboť by byli ukradli uhlí i s vagónky. Byla to dosti obtížná stráž když všude číhalo mnoho zlodějů se zbraní v ruce. Jedné noci také postřelili těžce jednoho nádražního zřízence proto jsme museli býti v noci opatrní neboť by nás byli často postříleli. K obědu a k večeři jsme jezdili do Velkého Oseka nebo do Nymburka, kde jsme si jídlo kupovali v nádražních kuchyních, kde vařili pro železniční personál. Ve službě jsme byli 24 hodin a když nás přijeli vystřídat jiní vojíni, odjížděli jsme zase do Kolína.

V lednu roku 1919 použitelné vojáky bývalé monarchie masarykovský režim opět využil a poslal znovu do války, když hájil mezinárodně dohodnutou a pevně stanovenou státní hranici v boji s Poláky při vojenském obsazování Těšínska, Oravy, Spíše a od dubna 1919 při vojenské intervenci proti Maďarské republice rad. Při dohledu nad dodržováním demarkační linie vedle nich umírali v menší míře i příslušníci čs. zahraničního vojska. Důkazem toho je poměr padlých bývalých vojáků monarchie nasazených v množství dvou pěších brigád (včetně několika dobrovolnických praporů) a čs. legionářů v celkové síle dvou střeleckých pluků na vojenském památníku v Orlové, který smutně ale zcela jednoznačně mluví ve prospěch domácího vojska. Z čs. legie zformované ve Francii byl na Těšínsku nasazen střelecký pluk č. 21 (tři prapory), z čs. legie zformované v Itálii částečně střelecký pluk č. 35 (dva prapory) a jeden prapor střel. pluku č. 33. Pokud chceme hledat určitou, alespoň trochu přijatelnou spojitost čs. legií a domácího vojska ve společném boji o státní hranici, lze vyzdvihnout právě společné nasazení čs. legionářů a „rakušáků“ v bojích na Těšínsku a Slovensku. Zde by se měla hledat hodnota obrany hranic při vzniku státu a vlastně i jakákoliv jednotná obrana proti pozdějším agresorům. Což, jak dobře víme, se nám v roce 1938 bohužel nezdařilo a vyústilo v neomluvitelnou katastrofu. Přenesme se však zpět k našemu tématu. Ti co byli nuceni zůstat v činné službě opět umírali při nastolení vojenské diktatury nad Podkarpatskou Rusí (od roku 1944 Zakarpatská Ukrajina) a Slovenskem v červnu 1919. Neuposlechnutí rozkazu při plnění vojenských povinností, nechuť dál bojovat za nový stát a jakékoliv jiné porušení subordinace osob podléhajících čs. vojenské jurisdikci řešilo ministrem národní obrany, od června 1919 do poloviny roku 1921 třikrát vyhlášené stanné právo proti těmto osobám a to na celém území republiky. První stanné právo na zločiny proti bezpečnosti státu vyhlásil Václav Klofáč a odměnou za porušení pak byl trest smrti jednotný pro všechny případy a paradoxně souzený dle bývalých právních norem R-U vojenského trestního řádu. V roce 1918 byly tyto normy recipovány jako součást čs. práva a označeny jako zákon č. 11/1918 Sb. V průběhu září a října 1919 naštěstí proběhla další demobilizace sloužících vojáků nejstarších ročníků narození (1887) až do roku 1891 (včetně). Sedm nejmladších ročníků bylo stále ponecháno v činné službě. V roce 1920 byly postupně demobilizovány ročníky 1892/1898. To již ale 12. října 1920 nastupovali do povinné vojenské služby další povolaní nováčci. Na Slovensku zůstala armáda ČSR v pohotovosti až do jara roku 1921. Tak ještě před vlastní demobilizací padlo nebo zemřelo ve službách Československé republiky mnoho vojáků opotřebených dlouhými čtyřmi lety bojů světové války, strádajících roky v zajetí a nebo nuceně držených v internačních táborech. Svůj život položili za stát, o kterém se mnozí dozvěděli dlouho po jeho vzniku a jehož ustanovení si snad ani nepřáli nebo nedovedli představit. V tehdejší zmatené revoluční době mohla republika utvářená samozvanou zahraniční Československou národní radou a tuzemským Národním výborem československým, navíc bez řádného mandátu národa nemohouc svoji legitimitu odvozovat z vůle lidu, docela dobře zůstat pouhou chimérou. Republika vznikla jenom a pouze z dobré vůle Dohodových mocností založených mimo jiné na bojových aktivitách čs. legií. Proč neprošel již zmiňovaný Karlův reformní manifest zabezpečující možnost vzniku federace autonomních států v rámci zachování celistvosti Rakouska-Uherska je známá věc a není cílem tohoto pojednání. Jména padlých vojáků domácího vojska a čs. legionářů z období poválečných bojů v pohraničí, na Těšínsku, Oravě, Spiši a dalších částech Slovenska lze nalézt i na některých pomnících vybudovaných k uctění památky obětí Velké války. 

Čestná povinnost a úcta k obětem Velké války bez rozdílu

Bývalí R-U frontoví vojáci, synové českého národa, bojovali neohroženě a nebyla-li mladá republika zavázána jakoukoliv vděčností za vytvoření a udržení integrity své země, byla jim povinovaná alespoň svou úctou. Čestná povinnost, kterou tito mužové splnili vůči novému státu, si nade vše zasloužila vybudovat i ten nejprostší pomníček, jako vzpomínku na neblahé časy. Mnohdy se tak dělo jen díky finančnímu přispění pozůstalých, šlechetnosti místních pokrokových spolků a obecních veřejných sbírek. Velkou měrou přispívali i podpůrné fondy pro pozůstalé po mužstvu a poškozené jednotlivých pluků, různé dobročinné organizace fungující ve prospěch vdov, sirotků a válkou poškozených. Všeobecně se ale jednalo o bývalé c. k. instituce, které byly po roce 1918 zrušeny. Pořádání mohutných veřejných sbírek podporovaných režimem ve prospěch padlých čs. legionářů a opomíjení obětí z řad domácího vojska je již historií, která však dodnes zabolí a je hanbou tehdejší doby a jejich čelních představitelů. Menší repatriaci se bývalým rakousko-uherským vojákům dostalo v období druhé republiky a hlavně během Protektorátu Čechy a Morava. Bohužel se tak dělo za naprosto nepřijatelných ideologických podmínek a pod vlivem okupační, vyhlazovací politiky německého nacionálního socialismu, jako radikální odrůdy italského fašismu. Míním tím například vytvoření Českého svazu válečníků (ČSV), protektorátní organizace bývalých Rakousko-Uherských českých vojáků z Velké války, který měl svou činností původně navázat na zrušený rakouský sbor válečnický. Bývalí vojáci R-U branné moci tak měli dle vládního nařízení z července 1941 možnost získat čestný žold, čestnou odměnu a žold vysloužilců za účast ve světové válce v přímém boji. Restituoval a odměňoval též získané vyšší válečné dekorace, medaile a vyznamenání. Bohužel došlo ke zneužití tohoto svazu ve prospěch okupační správy a po roce 1945 byli jeho členové z různých důvodů soudně stíháni. Když ne za kolaboraci tak za to, že požádali o zmíněné finanční výhody a fyzicky přijaly pravidelné renty. Za nevyhovující bylo bráno i pouhé členství ve svazu a jakékoliv výhody z toho plynoucí. Republika se tímto způsobem opět negativně odvděčila dosud žijícím vojákům bývalé monarchie a nenechala je na pokoji. K tomuto temnému období se váže i jeden z mnoha příběhů týkajících se osudů pomníků, tentokráte s legionářským námětem. Pomník v obci Velké Výkleky nedaleko Králového Městce se nalézá na okraji návsi. Na pískovcovém podstavci je umístěn vysoký pískovcový kvádr, na kterém je připevněna deska s 19 jmény padlých. Na vrcholku kvádru se nachází socha sedícího lva. Původně tu byla mohutná socha čs. legionáře. V období protektorátu byl vydán příkaz sochu legionáře odstranit a zničit. Ta však byla tajně zakopána na dvoře starosty obce Jana Zapletala. Později byla z obavy před vyzrazením a následnou perzekucí zničena. Sochu lva zakoupil národní výbor po roce 1946. Lev však byl zhotoven z materiálu, který se během let rozpadal a proto byla v roce 1994 osazena nová socha lva, pořízená z keramické a sochařské školy v Hořovicích.

I takový byl osud prvorepublikových pomníků spontánně vzniklých a viditelně oslavujících pouze čs. legionáře. Záleželo vždy na každé obci, jejich občanech a politických špičkách, které stáli v čele zastupitelstev, aby se rozhodli jaký pomník vybudují jako čestnou památku svým padlým spoluobčanům. Ovšemže něco málo ovlivnily finanční možnosti, obecní zájem a lokální stavebně technické poměry. Rozhodující vliv však mělo umístění obce v rámci státu, národnostní složení obyvatelstva a z toho plynoucí politická atmosféra. Ať už byly pomníky stavěny spolky, obecemi či prostřednictvím veřejných sbírek, reprezentovala se jími právě tato nová měšťanská nebo obecní společnost a její nacionální ideologie. A tak vyrůstaly pomníky v různém stylu, velikosti a uměleckém ztvárnění, abychom i my dnes mohli obdivovat jejich typickou architekturu a uctít památku předků. V polistopadovém období roku 1989 se některé státní instituce, ale především občanská sdružení a soukromé osoby zasloužily o renovaci stávajících a výstavbu nových památek se vztahem k válečnému období 1914–1918 a poválečným bojům o čs. hranice na Těšínském Slezsku a Slovensku. Kluby vojenské historie, znovuobnovené městské střelecké sbory a tradiční veteránské spolky se nemalou měrou zasloužili o pravidelnou údržbu, opravy a především morální připomínku těchto památek celé široké veřejnosti v podobě pietních akcí provedených k uctění památky padlých hrdinných vojáků císařské a královské armády ze zemí Koruny české. Čestné vzpomínkové akce se většinou vážou ke Dni válečných veteránů, který je stanoven na 11. listopad. V naší republice se tento významný den oficiálně připomíná až od roku 2001. V tento den se za účasti mnoha institucí a organizací pokládají zdobné věnce, zapalují svíce a za zvuku čestných salv se připomíná památka všech padlých bez rozdílu. Někdo by se mohl zeptat proč právě v tento den probíhají vzpomínky na mrtvé, ale i živé veterány. Odpověď je jednoduchá. Dne 11. listopadu 1918 v 11.00 hodin dopoledne ve štábním vagóně vrchního velitele Dohodových vojsk francouzského maršála Foche v Compiegne na řece Marně podepsalo Německo příměří. Na západní frontě nastal klid zbraní. Proto se tento den stal Dnem veteránů. Francie iniciovala den jako Den padlých nebo Den příměří již v roce 1919. Během krátké doby se pak vzpomínka na padlé rozšířila i v Sev. Americe jako Den vzpomínek nebo Den veteránů. Jedenáctý listopad byl oficiálně vyhlášen Dnem válečných veteránů a v Kanadě uctívají tento den jako Remembrance Day. Jako vzpomínku si lidé v Evropě, USA a Kanadě toho dne dávají do klopy papírový květ rudého vlčího máku. Tento den by měl být příležitostí připomenout na všechny, kteří ve válečných konfliktech obětovali své životy v bojích na obranu principů svobody a nezávislosti. Ve Velké Británii se přesně v jedenáct hodin dopoledne na dvě minuty zastaví život. V České Republice se pořádají především pietní vzpomínkové akce u významných pomníků a památníků. V současnosti tato výsada provozovat podobné záležitosti, chvála Bohu, již nepřísluší pouze vybraným tuzemským i zahraničním institucím a armádě, ale i zájmovým občanským sdružením. Bohužel i dnešní doba nahrává k tendenci zneužívání historického odkazu předků a směřuje k silné komercionalizaci vzpomínkových akcí, na kterých se dokážou někdy až nevkusným způsobem přiživovat podnikatelské subjekty různého uměleckého zaměření. Pak záleží jen na vkusu a soudnosti pořadatelů a účastníků těchto oslav, bitevních rekonstrukcí a piet, aby v dobré víře zachování vzpomínky na tehdejší válečné konflikty nesklouzli k laciné, mnohdy bokem dobře zaplacené, show. Z čisté praxe a známé lidské nepoučitelnosti tedy ještě jednou apeluji na čest, úctu a sebekontrolu zodpovědných osob při organizaci zmíněných akcí, kterých jsem se osobně nesčíslněkrát aktivně zúčastnil, nebo je spolupořádal.

Reklama

Pokračování v dalším článku...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více