DD - Hacuharu

Hatsuharu class
初春型 / はつはるがた
     
Název:
Name:
Hacuharu Hatsuharu class
Originální název:
Original Name:
初春型 / はつはるがた
Kategorie:
Category:
torpédoborec Destroyer
Období výroby:
Production Period:
14.05.1931-30.03.1935
Přehled vyrobených plavidel:
Summary of Built Boats:
Hacuharu
Nenohi
Wakaba
Hacušimo
Ariake
Júgure
Uživatelské státy:
User states:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
http://military.sakura.ne.jp/ ; http://wikipedia.org/




upravil : FiBe
URL : https://www.valka.cz/DD-Hacuharu-t14704#55595 Verze : 0

Třída Hacuharu




Třídu Hacuharu (初春型 / はつはるがた / Hacuharu-gata) tvořilo celkem šest torpédoborců první třídy (一等駆逐艦 / いっとううちくかん / ittó-kučikukan) japonského císařského námořnictva, které byly budovány ve dvou sériích v letech 1931 až 1935. Design vycházel z předchozích "speciálních torpédoborců" třídy Fubuki. Zásadním rozdílem mezi oběma třídami byly na straně Hacuharu menší rozměry, menší výtlak a slabší hlavňová výzbroj. Třída Hacuharu byla vyzbrojena pouze pěti namísto šesti 12,7 cm L/50 kanon typ 3. Další redukce se týkala torpédové výzbroje z původních devíti 610 mm torpédometů na šesti 610 mm a její příčinou byly problémy s celkovou stabilitou plavidla.
Během pacifické kampaně bylo ztraceno v bojových operacích všech šest jednotek této třídy. Letouny potopily pumami a torpédy čtyři z nich, jedna byla potopena v důsledku torpédového útoku podmořského člunu a jedna se stala obětí nastražené miny.


Vznik a vývoj


S příchodem speciálních torpédoborců třídy Fubuki získalo císařské námořnictvo prvotřídní a spolehlivé torpédoborce, vyzbrojené obávanými 610mm torpédy s kyslíkovým pohonem a dosahující rychlosti 42 uzlů, které neměly počátkem třicátých let dvacátého století na světových mořích konkurenci. 15. října 1927 byla, po neúspěchu ženevské odzbrojovací konference, ustavena komise pro studium zbrojních limitů (軍備制限研究委員会 / ぐんびせいげんけんきゅういいんかい / gunbi-seigen-kenkjú-iinkai), jejíž úkolem bylo posouzení možností omezeného vyzbrojování císařského námořnictva. Předseda komise Nomura Kičisaburó předložil dne 19. září 1928 zástupci ministra námořnictva Ósumi Mineo zprávu, na jejímž základě byl schválen plán výstavby 112 "pomocných plavidel", kterým Japonci elegantně obešli kategorie omezení dané Washingtonskou konferencí. Plán stanovil, že v rozmezí let 1930 až 1936 bude postaveno 48 torpédoborců a z toho 16 první třídy. Celkové náklady byly vyčísleny na 876 997 300 jenů. Dne 28. března 1931, po londýnské konferenci, na které bylo uvaleno omezení i na stavbu torpédoborců, schválil císařský sněm na svém 59. zasedání 1. doplňovací program (第一次補充計画 / だいいちじほじゅうけいかく / daiiči–dži-hodžú-keikaku), ve kterém byla schválena výstavba dvanácti torpédoborců nové třídy Hacuharu. Podle projektu F-45 bylo nakonec dokončeno celkem šest jednotek. Zbylých šest plánovaných jednotek bylo přeřazeno do projektu F-45D a tím vznikla nová třída vylepšených torpédoborců třídy Širacuju.
Projekt F-45 byl vypracován týmem lodního konstruktéra, námořního kapitána Fudžimoto Kiku.
Plavidla třídy Hacuharu, měly nést téměř stejnou výzbroj jako předchozí Fubuki, ale počítalo se s mnohem menším rozměrem a výtlakem lodí (1 400 t). To ovšem přinášelo úskalí ve smyslu přetížení nástaveb, malé stabilitě a křehké konstrukci trupu. Vzhledem k výše uvedenému byla pouze první dvě plavidla, Hacuharu a Nenohi, dokončena v původní konfiguraci s mohutnou přední nástavbou, zakrytým můstkem, s jednohlavňovým 12,7 cm kanonem v pozici na přídi a se třemi trojhlavňovými torpédomety.


Pohon


Pohon plavidel byl zajišťován dvěma sestavami parních turbín Kampon, přičemž každá sestava sestávala z jedné vysokotlaké a jedné nízkotlaké turbiny, které poháněli přes převodovku jednu hřídel. Každá sestava byla vybavena turbínou pro plavbu cestovní rychlostí, která byla přes převodovku napojena na vysokotlakou turbínu. Každá sestava disponovala výkonem 15445,5 kW při 400 otáčkách lodního šroubu za minutu. Strojovna byla 18,85 metrů dlouhá a široká 9,5 metrů s výškou 5,6 metrů. Na rozdíl od předchozího typu Fubuki, nebyla mezi oběma sestavami vodotěsná přepážka. Plavidla Hacuharu byly prvními japonskými torpédoborci, používající přehřátou páru, kterou generovaly tři kotle Ro-gó Kampon šiki s předehřívači vzduchu a předehřívači páry.
Spaliny z předních dvou kotlů byly odváděny předním mohutným komínem a zadní komín odváděl pouze spaliny ze třetího zadního kotle. Turbogenerátor s výkonem 100 kW zajišťoval spolu s dvěma diesel-generátory o 40 kW dostatečný přísun elektrické energie.


Výzbroj


Plavidla disponovala čtyřmi 12,7 cm L/50 kanony typ 3 umístěnými na přídi a zádi ve dvou dvouhlavňových věžích modelu B druhé modifikace. Pátý kanon byl umístěn na přídi v jednohlavňové věži modelu A. Jeden torpédomet typ 90 model 2 se nacházel na platformě mezi komíny a byl vyosen na levobok z důvodu umístění zásobníku rezervních torpéd na levoboku hned za torpédometem. Druhý torpédomet byl umístěn na palubě za zadním komínem a třetí byl na zadní nástavbě nad a za druhým torpédometem s vyosením doprava.


Modifikace k zajištění stability


Během zkoušek prvních dvou vyrobených plavidel, se projevila značná nestabilita lodního trupu, což vedlo k prvním úpravám na Hacuharu a Nenohi, které spočívaly v rozšíření trupu na vodorysce o 0,3 m a přidáním výdutí. Prakticky stejná úprava proběhla i na Hacušimo a Wakaba již během jejich stavby. Při konstrukci Ariake a Júgure byl trup rozšířen již o 0,6 m, neboť to umožňovalo rané stadium jejich výstavby. Pozdější modifikace spočívaly v odstranění zadního torpédometu, jeho zásobníku rezervních torpéd a zkrácení zadní nástavby. Dále byla přesunuta jedna dvouhlavňová 127 mm věž na záď, byla odlehčena hlavní nástavba a proběhla instalace asi 70 tun balastu. Ariake a Júgure měli být vybaveny zdvojeným vyváženým kormidlem od něhož si konstruktéři slibovali zmenšení náklonu při změně směru plavby. Ovšem při zkouškách se prokázalo, že tím dochází ke ztrátě rychlosti a instalace zdvojených vyvážených kormidel byla považována na zbytečnou. Proto došlo k výměně za kormidla jednoduchá, čímž se zvýšila rychlost plavidel o jeden uzel.


Další úpravy


Po vstupu lodí do služby v rozmezí od 30. září 1933 do 30. března 1935 došlo k dalšímu přidávání balastu a některé svařované spoje byly nahrazeny nýtovanými což vedlo ke snížení maximální rychlosti.
Další úpravy se týkaly především protiletadlové výzbroje a instalace radiolokátorů (u přežívajících jednotek). Postupně docházelo k demontáži 40mm rychlopalných kanonů a jejich nahrazování vetším počtem 25mm typu 96. V roce 1944 měla jednotka Hacuharu nést celkem třináct 25 mm protiletadlových automatických kanonů typ 96. Hacušimo nesl v roce 1945 21x 25 mm kanonů a k tomu čtyři 13 mm těžké kulomety typ 93.


K instalaci radiolokátorů došlo u přežívajích jednotek v roce 1944. Plavidla pak nesla metrový přehledový radar 13 Gó pro sledování vzdušných cílů a centimetrový přehledový radar 22 Gó proti vzdušným i hladinovým cílům.



zdroje:
www.warshipsww2.eu
cs.wikipedia.org
en.wikipedia.org
https://www.combinedfleet.com/hatsuh_c.htm
www.globalsecurity.org
https://homepage2.nifty.com/nishidah/e/stc0425.htm

DD - Hacuharu - Nenohi při plavbě

Nenohi při plavbě
URL : https://www.valka.cz/DD-Hacuharu-t14704#485689 Verze : 1
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více