Torpédoborce tříd Kongo a Atago (1.)

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 15.218

Torpédoborce tříd Kongo a Atago jsou odpovědí na potřebu plavidel schopných zajistit účinnou PVO eskortním flotilám japonského námořnictva i bez podpory vlastního letectva. Tato plavidla představují klony amerických torpédoborců třídy A. Burke a - stejně jako jejich vzor - jsou vybaveny systémem Aegis.

Japonské námořnictvo se po skončeni 2. světové války postupné vyprofilovalo v silu určenou primárně k ochraně námořních tras. Ostrovní stát byl totiž vždy životné závislý na dovozu nerostných surovin, ropy či potravin, které byly transportovány mořskou cestou. Flota měla zajistit ochranu námořních tras před útoky nepřátelských ponorek, plavidel, letounů a také před minami. Za největší hrozbu byly na základě draze zaplacených zkušeností z 2. světové války považovány ponorky, kdy s jejich využitím Američané položili na lopatky japonské obchodní loďstvo, a tím i ekonomiku země. Ponorková hrozba přišla znovu v potaz s příchodem studené války. Námořnictva hlavních potenciálních protivníků SSSR, ČLR a KLDR totiž disponovala relativné slabými hladinovými loďstvy a ve snaze rychle dorovnat v této oblasti převahu Západu vsadila na výstavbu mohutných ponorkových sil. Japonské námořnictvo, nanovo zformované v první polovině 50. let pod názvem JMSDF (Japanese Maritime Self Defense Force), proto svou hlavní pozornost zaměřilo tímto směrem.

Reklama


Odpal střely Standard z VVZ typu Mk.41 na torpédoborci Kirishima. Vysoká kadence VVZ umožňuje naplno využít schopnosti systému Aegis současně postřelovat velký počet cílů

V 60. letech byla vytvořena koncepce budoucí struktury hladinových sil, jejichž jádro měly tvořit čtyři eskortní flotily specializované na boj s ponorkami. Každá měla zahrnovat osm torpédoborců, které měly nést osm protiponorkových vrtulníků. Rozděleny měly být do dvou eskader: první, složené z jednoho vrtulníkového, jednoho protiletadlového a dvou klasických torpédoborců, a druhé, tvořené jedním protiletadlovým a třemi klasickými torpédoborci. Vlajkovou lodí každé flotily měl být vrtulníkový torpédoborec schopný nést tři vrtulníky Oba protiletadlové torpédoborce měly být vyzbrojeny PLRS středního dosahu, schopnými zajistit PVO obou eskader a také chráněných civilních plavidel. Pět klasických torpédoborců mělo být vybaveno s důrazem na vedení protiponorkového boje a každý měl nést jeden vrtulník. Eskortní flotily měly při bojovém nasazení široce spolupracovat s ponorkami JMSDF a leteckými silami. Kromě specializovaných protiponorkových letounů a vrtulníků námořnictva operujících z pozemních základen se počítalo také se stíhačkami vojenského letectva, které měly flotilám zajišťovat vzdušné krytí před útoky letounů protivníka. S výstavbou floty podle nové koncepce se fakticky začalo na přelomu 60. a 70. let.

PVO štít eskortních flotil

Při slabosti hladinových sil potenciálních protivníků se po protiponorkovém boji stalo zajištění PVO druhým hlavním zaměřením eskortních flotil. Vzhledem k faktu, že kategorie protiletadlových torpédoborců s raketovou výzbrojí v JMSDF nebyla, až na jednu výjimku, zastoupena, musela být od základu vybudována. To ostatně platilo také pro vrtulníkové a zčásti také klasické torpédoborce, jejichž počty neodpovídaly potřebám. Stavbu desítek nových plavidel nebylo možné uskutečnit v krátké době, a realizace plánu byla rozložena na několik desetiletí. Požadované stavy ve všech kategoriích byly dosaženy až v druhé polovině 90. let.

Prvním japonským protiletadlovým torpédoborcem a výše zmíněnou výjimkou byl osamělý Amacukaze s plným výtlakem 4000 t, postavený v letech 1962-1965. Nesl raketový systém Tartar-D s jednoduchým otočným OZ Typu Mk. 13 pro 40 střel Tartar a dvěma naváděcími radary (ozařovači) SPG-51, pro které vyhledávaly cíle přehledové radary typů SPS-¿9 a SPS-39A s otočnými anténami. Později ?LRS Tartar nahradil modernější typ Standard 5M-1MR a místo 3D radaru SPS-39A byl nainstalovaný výkonnější SPS-52. Amatsukaze byl vyřazený ze služby v roce 1995.

Poté následovaly tři jednotky třídy Tačikaze s plným výtlakem 4800 t, postavené v letech 1973-1983. Jejich hlavní vyzbroj znovu tvořilo OZ typu Mk. 13 se 40 PLRS typu Standard SM-1MR. které naváděly dva ozařovače SPG-51 C. Přehledové radary zastupoval 3D typ SPS-52B a 2D radar OPS-11B. Důležitou novinkou bylo zavedení bojového řídicího systému OYQ-1B, představujícího zjednodušenou verzi amerických systémů NTDS/WDS Ten automaticky zpracovával informace o cílech zjištěných radary a předával je naváděcím systémům PLRS, které v něm nebyly integrovány Dále systém pomocí datalinku v standardu Link 14 zajišťoval výměnu dat s jinými plavidly U třetí ednotky třídy byl zaveden o generaci novější qMém OYQ-4 s datalinky Link 11 a 14. V něm již byly integrovány funkce navádění střel Standard. Jednotky třídy Tačikaze byly vyřazeny ze služby v letech 2007-2010.

Reklama

Ideovými následovníky těchto plavidel byly dvě jednotky vylepšené třídy Hatakaze, postavené v letech 1983-1988. Jejich plný výtlak narostl na 5600 t, sestava výzbroje zůstala stejná, elektronika však byla modernizovaná. Tvořily ji vylepšené radary SPS-52C a OPS-11C a bojový řídicí systém OYO-4-1. Důležitým zdokonalením bylo nahrazení parních turbín pohonu moderními plynovými turbínami a přidání letové paluby pro vrtulník. Plavidla však nedisponují hangárem. Jiným vylepšením bylo rozšíření jejich vybavení, aby mohla sloužit v roli vlajkových lodí eskortních flotil. Tuto funkci sice měly nadále primárně obstarávat vrtulníkové torpédoborce, v případě jejich nepřítomnosti, poškození apod. je měly zastoupit právě torpédoborce protiletadlové. Obě jednotky třídy Hatakaze nadále slouží.

Přichází Aegis

Původně byla plánována také stavba třetí jednotky třídy Hatakaze. ta však byla definitivné zamítnutá v roce 1985. Důvodem byla zastaralost vybavení třídy, zejména věkovitého systému Tartar-D, který již nebyl považován za perspektivní. Zkušenosti z početných cvičení eskortních flotil ukazovaly, že zajištění skutečně účinné PVO je momentálně jejich největší slabinou. Na tom se do značné míry podílel fakt, že s ochranou, kterou měly zajistit stíhačky letectva, nebylo možné počítat. V případě konfliktu se totiž dalo očekávat, že letectvo bude vytížené jeho hlavni úlohou v podobě obrany vzdušného prostoru Japonska a na letecké krytí eskortních flotil nebude mít dostatečné kapacity. Ty tak budou při absenci vlastních letadlových lodí a z nich startujících stíhaček většinou odkázány na své protiletadlové systémy. Navíc, v roce 1983, byl ohlášen plán, že v případě konfliktu budou eskortní flotily chránit námořní trasy až do vzdálenosti 1000 námořních míl jihovýchodně a jihozápadně od Japonska, čímž se dostanou daleko za hranici doletu pozemních stíhaček. Souběžné s těmito problémy od 60. let neustále rostly bojové schopnosti letectev všech potenciálních protivníků, na což bylo nutné reagovat.


Protiletadlový torpédoborec Hatakaze. Na přídi je vidět OZ Mk. 13 s nabitou cvičnou střelou SM-1MR, na přední nástavbě dvě parabolické antény systémů SPG-51 a největší anténa na stožáru patři 3D radaru SPS-52C

V polovině 80. let bylo velení JMSDF jasné, že pro zajištění účinné PVO eskortních flotil budou potřebná mnohem dokonalejší plavidla, než byly první třídy japonských protiletadlových torpédoborcú. U nich byly limitujícími faktory omezený počet střeleckých kanálů systémů Tartar-D, schopnosti jejich senzorů detekovat a sledovat také malé, nízko a rychle letící cíle jako protilodní RS, schopnosti sledovat velký počet cílů současně, dlouhá reakční doba a výkony PLRS, hlavně krátký dolet. Řešení většiny těchto problémů však již existovalo v podobě amerického systému Aegis, nedávno zavedeného do služby. Tento ve své dobé unikátní systém, vyvíjený již od roku 1963, integroval všechny elektronické a zbraňové systémy plavidla, čímž bylo jejich využití mnohem efektivnější. U Aegisu byly sloučeny funkce vyhledávání cílů a řízení palby PLRS, diky čemuž měl ve své dobé bezkonkurenčně krátkou reakční dobu, potřebnou zejména při postřelování cílů v blízkosti plavidla. Pro snížení beztak vysoké ceny systému byly u něj zkombinovány zmodernizované osvědčené technologie, jako např. střely Standard, s řadu nových pokročilých řešení.

Klíčem k úspěchu systému Aegis byla změna ve způsobu navedeni PLRS. Ty původně využívaly poloaktivní radiolokační samonavádění, což v praxi znamenalo, že cíl musel být v průběhu celého letu PLRS ozařován naváděcím radarem. Každý radar mohl sledovat jen jeden cíl, a jejich počet na plavidle tak určoval počet střeleckých kanálů. Všechny výše zmíněné japonské torpédoborce je nesly pouze dva, a PVO eskortních flotil proto mohla být bez problémů saturována větším počtem současné útočících letadel a protilodních RS. Pro systém Aegis byly vyvinuty upravené střely SM-2MR, u kterých bylo poloaktivní samonavádění doplněné povelovým navedením. V cestovní fázi letu jsou PLŘS naváděné autopilotem korigovaným povely MCU (Mid-Course Update) vysílanými radiolokátorem plavidla a ozařování cílů je potřebné jen v závěrečné fázi jejich letu. Použití korekcí MCU umožňuje, aby byl malý počet ozařovačů schopen navádět velký počet PLRS. které si jejich funkci budou sdílet v čase. Radary totiž budou ozařovat pouze nejnebezpečnějši cíle, zatímco další PLRS budou na cestě k jiným vzdálenějším cílům naváděny pomocí MCU. Bonusem zadarmo bylo prodlouženi účinného doletu střel Standard. Ty již nemusejí být stále směrovány na cíl a autopilot je navádí po energeticky nejvýhodnéjší trajektorii až do pozice pro terminální navedení. To přineslo nárůst doletu střel SM-2MR Block I proti starším SM-1MR až o 60 %, ze 46 km na 74 km, bez provedení jakýkoli jiných úprav.

SPY-1 a Mk.41

Korekce MCU však mohl efektivně provádět pouze radiolokátor schopný současné sledovat nejen velký počtu cílů, ale také k nim letící PLRS - a to vše při vysoké obnovovací frekvenci dat. Stávající přehledové radary s otočnými anténami a mechanickým skenováním (jako SPS-29, OPS-11 na japonských torpédoborcích) nebo elektronickým skenováním ve vertikální rovině (jako SPS-39, SPS-52) toho nebyly schopny. Speciálně pro použití v systému Aegis byl proto vyvinut pokrokový multifunkčni radiolokátor SPY-1, který je jeho integrální součásti. Ten využívá pevné antény typu PESA s elektronickým vychylováním paprsků v obou rovinách. Každá anténa pokrývá sektor široký 110° a použitím čtyř antén bylo dosaženo celokruhového pokrytí prostoru kolem plavidla. Při porovnáni s tehdy nejvýkonnějším americkým klasickým radarem SPS-48E s otočnou anténou a elektronickým skenováním ve vertikální rovině má sice 5PY-1 stejný dosah a je schopný sledovat stejný počet cílů, ale reakce jeho nosiče na blížící se hrozby by byly až čtyřnásobné rychlejší.

Pro spolupráci s radarem SPY-1 byly vyvinuty nové naváděcí radary SPG-62. Proti předešlému typu SPG-51 již nemají schopnost sledováni cílů před jejich ozařováním. Ta byla potřebná, protože klasické přehledové radary podávaly méně přesná vstupní data o poloze cílů a v rámci procedury navedení si musel každý ozařovač nejdříve sám vyhledat svůj cíl. Radar SPY-1 je však schopný precizně nasměrovat ozařovače a ty pak zbytečné neztrácejí čas ,.dohledáváním" cílů. To je kriticky důležitá výhoda zejména v případě rychle se blížících hrozeb, jako supersonických protilodních střel. Velmi přesné jsou rovněž korekce MCU pro střely Standard, díky čemuž je konečné ozařováni vyžadováno jen velmi krátkou dobu před zásahem, což dále přispívá k zvětšení počtu současné postřelovanych cílů. Počet současně naváděných PLRS je udávaný řádové v desítkách.


Protiletadlový torpédoborec Sawakaze, poslední z tříčlenné třídy Tachikaze. V pozadí je jeden z vrtulníkových torpédoborců JMSDF

Klasická otočná OZ však byla pro svou nízkou kadenci limitujícím faktorem systému Aegis. který neumožňoval plného využití jeho schopnosti současně postřelovat velký počet cílů. Např typ Mk. 13 byl schopen odpálit pouze šest RS za minutu. Řešení se našlo v podobě vertikálních vypouštěcích zařízení (VVZ) typu Mk 41 s kadenci dosahující údajně iž 60 RS/min. Ty přinesly také celou řadu dalších výhod. Při stejném objemu, jaký v podpalubí zabíral, nabíjecí systém otočných OZ nohou nést vetší počet PLRS. Absence pohyblivých prvků je činí výrazně provozně spolehlivějšími a zkracuje jejich reakční dobu. Jejich konstrukce také umožňuje perspektivní použití výkonnějších střel s většími rozměry.

První varianty systému Aegis. Mod 1-5, byty určeny pro vetší plavidla a byly nainstalovány na křižnících třídy Ticonderoga zařazovaných do služby od roku 1983. V té době však již byla vyvíjena kompaktnější a odlehčená varianta Mod 6, určená pro menší torpedoborce třídy A. Burke. Právě o ni projevili již v roce 1983 zájem Japonci pro nové protiletadlové torpédoborce JMSDF. Zpočátku však narazili na velký odpor americké strany, která odmítla vydat povolení na export tak pokročilého a moderního systému pro riziko možného úniku informací. Dalším problémem byla vysoká cena systému, dosahující až kolem půl miliardy dolarů, tedy přes polovinu ceny celého plavidla. Japonsku se nakonec jako důležitému spojenci USA podařilo v roce 1988 po dlouhém vyjednáváni získat povolení k exportu čtyř zjednodušených systémů Aegis a také podkladů potřebných ke stavbě jejich nosičů. Stavba prvního torpédoborce, pojmenovaného Kongo, byla zahájena v roce 1990.

Japonský klon třídy A. Burke

Třída Kongo představuje odklon od dlouholeté praxe ve stavbě plavidel pro JMSDF. Japonsko si totiž již od poloviny 50. let navrhovalo a stavělo plavidla ve vlastni režii a importovalo pro ně pouze zbraňové a elektronické systémy. I v této oblasti však postupně získávalo stále větší nezávislost. Jako základ návrhu torpédoborců třídy Kongo však posloužila americká třída A. Burke, od které byla odvozena celková architektura plavidel a řada konstrukčních prvků a řešeni.

Reklama


Chokai, poslední jednotka třídy Kongo. Mezi základní rozlišovací znaky od amerického vzoru patří vyšší přední nástavba, trup s tzv. hladkou palubou bez výškového skoku na zádi

Japonské torpédoborce však nejsou kopií svého vzoru, i když s ním vykazují značnou podobnost. Jsou poněkud větší, kdy délka jejich trupu dosahuje 161 m proti 153,8 m, Šířka 21 m proti 20,3 m a plný výtlak 9485 t proti 8850 t. Přední nástavba je vyšší a prostornější, což bylo využito pro instalaci dodatečného velitelského vybavení. Zásadní odlišností je konstrukce stožáru a moderní „stealth" trojnožku americké třídy nahradila tradiční mřížová konstrukce. Odstraněno bylo také snížení trupu v zadní části, díky čemuž je vrtulníková paluba umístěná výše a je delší. Nový a více vykrojený je i tvar přídě. Japonci při stavbě plavidla použili bezpečnostní standardy a normy používané na civilních plavidel, což sice přineslo úsporu nákladů, na druhé strané ale snížilo jeho odolnost.


Záběr vrchu nástavby s mohutným mřížovým stožázem, který Japonci zvolili pro svá plavidla. U jeho paty je vidět jeden ozařovač SPG-62 a pod ním dvě z antén radaru SPY-ID

Hlavním konstrukčním materiálem je, podobně jako u americké třídy, ocel, použitá na trupu a nástavbách, ze slitin hliníku jsou pouze tělesa komínů a stožár. Torpédoborce třídy Kongo zdědily také charakteristickou formu trupu s relativně malým poměrem délky k šířce. Ten má spolu s velkou výškou volného boku zlepšovat nautické vlastnosti plavidel na rozbouřeném moři natolik, že nejsou potřebné aktivní ploutvové stabilizátory Torpédoborce třídy Kongo jsou tak, stejně jako třída A. Burke, vybaveny pouze bočními stabilizačními kýly a kormidly plnícími také funkci stabilizátorů a rovněž nenesou hangár pro vrtulník. Úroveň opatření pro snížení radiolokační odrazné plochy s výjimkou stožáru odpovídá americké třídě a torpédoborce nesou systém Prairei Masker, generující bubliny pro snížení hlučnosti vzniklé třením vody o trup a otáčením šroubů. Vývody spalin pohonu jsou vybaveny systémem pro jejich ochlazování snižujícím IC signatury plavidla. Pohonná soustava je, stejně jako u vzoru, typu COGAG. Tvoří ji čtyři plynové turbiny General Electric LM2500 s výkonem na hřídel po 18 400 kW, vyráběné v licenci v Japonsku. Ty přes převodovky roztáčejí hřídele dvou šroubů s pevnými lopatkami. Maximální rychlost torpédoborců je 30 uzlů, dosah při ekonomické rychlosti 20 uzlů je 4500 námořních mil. Protože radar SPY-1 je velmi náročný na spotřebu elektrické energie, byly zamontovány čtyři dieselgenerátory proudu s výkonem až po 1500 kW. Americká plavidla nesou tři generátory poháněné plynovými turbínami s výkonem po 2500 kW.

Počet členů posádky zůstal na úrovni třídy A. Burke, což svědčí o stejné úrovni automatizace a tvoří jej 310 mužů.

Přehled japonských torpédoborců třídy Kongo a Atago

Akt. číslo Jméno Loděnice Zahájeni stavby Spuštěni na vodu Zařazeni do služby Třída
173 Kongo Mitsubishi Nagasaki 8. 5. 1990 26. 9. 1991 25. 3. 1993 Kongo
174 Kirishima Mitsubishi Nagasaki 7. 4. 1992 19 .8. 1993 16.3.1995
175 Myoko Mitsubishi Nagasaki 8.4. 1993 5. 10. 1994 14. 3. 1996
176 Chokai Ishikawajima Harina 29. 5. 1995 27. 8. 1996 20. 3. 1998
177 Atago Mitsubishi Nagasaki 5. 4. 2004 24. 8 2005 25. 3. 2007 Atago
178 Ashigara Hitachi Maizuru 6. 4. 2005 30. 8. 2006 13. 3. 2008

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 08/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více