Stalinův kat - Vasilij Blochin

Autor: Zbigniew Mikesz / Zbycho 🕔︎︎ 👁︎ 80.257

5. dubna 1940
20:00 hodin
Sovětský svaz
Kalinin (dnes Tver)
Oblastní správa NKVD – Sovětská ulice č. 2

Nikolaj s problémy ukrýval vztek. Toho večera mu vůbec nešla karta. Další partii opět vyhrál jeho šéf Dimitrij Tokarev. V podstatě nic divného – vždy byl pověstný svým štěstím v kartách…

Reklama

„Ještě, že nehrajeme o peníze“ – dumal Nikolaj, osobní řidič šéfa místní NKVD.

V posledních dnech však jeho principál působil poněkud schlíple, vytratila se jeho nadutost a sebedůvěra.

„Určitě za to můžou ti lidé poslání z Moskvy“ – uvažoval dál.

A měl úplnou pravdu.

Náhle se na schodech ozval dupot podkovaných bot. Někdo sešel do sklepa a vstoupil do komůrky, ve které šéf místní NKVD spolu s podřízenými mazal karty.

Nikolaj, sedící naproti dveří, zvedl očí od karet a okamžitě zblednul.

Jeho šéf zpozoroval bledost ve tváři řidiče. Otočil se.

Ve dveřích stála postava s hnědou, koženou kapuci, na stejnokroji měla dlouhou řeznickou zástěru, kožené rukavice s manžetami až na loket. Půl tváře ji zakrývaly velké letecké brýle.

Reklama

Tokarev strnul hrůzou a upustil karty na zem. Právě spatřil hrůzné zosobnění Smrti.

… tak jdeme na to – řekla Smrt.

 

V Sovětském Svazu nebyla instituce kata – člověka, jehož povoláním bylo provádění trestu smrti. Rozkazy - popravy zastřelením obětí sovětské soudní mašinérie, dostávali nejčastěji náhodné osoby - stráže, řidiči nebo vězeňští hlídači. Katem se tak mohl stát první lepší člověk, který byl po ruce a měl u sebe zbraň. Odmítnutí rozkazu prakticky nepřipadalo v úvahu. Velící příslušníky NKVD pramálo zajímaly skrupule delikventa, jež se za chvíli měl stát vrahem. Naopak, pozorovali ho a po zjištění, že se zabíjením nemá problém, většinou obdržel na starost další popravy.

Byly však výjimky – osoby, jejichž povoláním se stalo střílení lidi. Nejtemnější postavou tohoto nelidského soudního systému, který byl na míle vzdálený spravedlnosti, se stal Vasilij Blochin – nejhorší kat v dějinách.

 

Blochin se narodil v prosinci 1895 ve vsi Gavrilovskoje ve středním Rusku, v rodině chudého rolníka. Během první světové války byl poddůstojníkem carské armády. Když se přes Rusko přehnala revoluce, vstoupil do Rudé armády a v dubnu 1921 se stal členem Komunistické strany. Rychle se stal jedním z nejhorlivějších vyznavačů nové ideologie. Pln revolučního zápalu, zbaven veškerých ideologických pochybnosti, fanaticky oddán bolševické straně, byl připraven na provádění těch nejhorších zločinů. V témže roce zahájil službu u Čeky – tajné policie, jež se později přejmenovala na GPU, potom na NKVD, až se z ní stala KGB.
Zahájil práci v sídle tajné policie na Lubjance. První popravu provedl v srpnu 1924. Není známo, kdo byl jeho obětí, ani jakým způsobem byl zrovna Blochin vybrán na kata. Možná šlo o náhodu – byl ve špatném čase na špatném místě. Nebo tomu bylo přesně naopak…

Od té doby zabíjel téměř denně dalších 29 let. Nadřízení si všimli, že vraždy na něho nedělají nejmenší dojem, a proto prováděl i několik desítek poprav denně. Dosáhl v tom nezvyklé zručnosti. Rychle zjistil, že rána do týlu oběti je pro střelce velmi nepříjemnou zkušeností. Oběť sice umírá okamžitě, ale střela někdy doslova roztrhne hlavu. Všude plno krve, kusy mozku stříkají na kata i stěny… Uznal, že je třeba střílet níže, do krku, tak aby projektil protrhl míchu. Takový výstřel, způsobí taktéž okamžitou smrt, ale zároveň minimální ztrátu krve. K zabíjení byly nejčastěji používány sovětské armádní revolvery Nagant vz. 1895 – základní osobní zbraň důstojníků a poddůstojníků Rudé armády a NKVD. Těžké, sedmiranné revolvery (nesprávně zvané „nagany“) se velmi rychle zahřívaly a zasekávaly. Blochin je nahradil německými policejními pistolemi Walther PP. Byly menší, lehčí a hlavně spolehlivější.

Fanatického, nemilosrdného čekisty si nakonec všiml sám Stalin. Blochin se stal členem jeho osobní ochranky a člověkem na „mokrou práci“. Sovětský despota mu jako jednomu z mála bezmezně důvěřoval a svěřoval mu popravy svých nedávných nejbližších spolupracovníků. Jeho rukou byli popravení mezi jinými Michail Tuchačevskij, Lev Kameněv, Grigorij Zinovjev či Blochinův nedávný šéf Nikolaj Ježov.

Reklama

 

Dne druhého března 1940 předal Stalinovi, lidový komisař vnitra SSSR Lavrentij Pavlovič Berija, spis č. 794/B, ve kterém definuje polské zajatce jako zatvrzelé odpůrce sovětského systému, bez možnosti nápravy. Konstatuje, že NKVD považuje za nežádoucí, aby se tito prominentní váleční zajatci, nepřátelsky smýšlející o SSSR a komunismu vůbec, vrátili domů. Navrhuje řešení speciálním způsobem, použití nejvyššího možného trestu proti výše řečeným – popravu zastřelením.

Tentýž den zasedání politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu podpisem Stalina a všech vysokých členů vedení (Berija, Kaganovič, Kalinin, Molotov, Vorošilov) rozhodlo, že se zhruba 26 000 polských nepřátel má podrobit nejvyššímu trestu. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o osudu 15 000 polských důstojníků, pohraničníků, příslušníků rozvědky a kontrarozvědky, četníků, policistů a pracovníků vězeňské služby, držených v zajateckých táborech. Dalších 11 000 Poláků, kteří byli ve věznících a táborech po celém pásu západní části Sovětského svazu, už však nebyli jen vojáci, šlo o osadníky, velkostatkáře, různé podnikatele, kněze a příslušníky inteligence. Chladně vykalkulovaná a bezcitně provedená masová vražda měla za cíl nejen likvidaci důstojnického sboru polské armády, ale měla též zasadit těžkou ránu polské inteligenci. Právě likvidace těchto složek národa – jeho elity, odstranila velkou část lidi, kteří mohli stanout v čele boje za znovuosvobození své vlasti.

Morbidní plán vyhlazení tisíců nevinných lidí byl schválen. NKVD mohla zahájit dle svého žargonu „mokrou práci“… čili kruté vraždění. Dle jejích plánů mělo být během pěti týdnů vše hotovo – nikdo nepřežije, žádní očití svědci. Zbývalo dojednat technickou stránku celé akce. V polovině března se konala porada, na které byly dojednány podrobnosti. Velikost úkolu dělala starosti i nejzkušenějším příslušníkům NKVD. Bylo jim jasné, že budou potřebovat ty nejlepší a nejschopnější katy.

Nejtěžší „práce“ se rýsovala v Ostaškově – bylo tam vězněno 6 314 Poláků, převážně policistů a pohraničníků.

Začátkem dubna 1940 dorazil Vasilij Blochin, spolu s dalším důstojníky NKVD Michailem Krivenkem i Nikolajem Sinegubovem do Kalinina (dnes Tver). Předpokládajíce množství práce přivezli s sebou několik Waltherů a velké množství munice. Celá trojice se ubytovala v salónním voze přistaveném na místním nádraží. Nejdříve bylo třeba připravit místo exekucí. V budově oblastní správy NKVD - ul. Sovětská 2, byl vybrán malý pokoj v přízemí, bez oken, s východem do vnitřního dvora. Jeho stěny a dveře byly obity hrubou plsti, která měla za úkol tlumit zvuk výstřelů, podlaha byla pokrytá pilinami, které měly nasávat krev. Na nádvoří byl spuštěn hlasitý agregát, který dodatečně maskoval hluk výstřelů.

Polští zajatci šli z Ostaškovského tábora pěšky na stanici, tam byli nahnáni do vězeňských vagónů bez oken. V jednotlivých oddílech vagónu pro 6 – 8 osob bylo namačkáno po 16 lidech.

V těchto stísněných podmínkách jeli do 200 kilometrů vzdáleného Kalinina.

Po příjezdu do cílové stanice přesedali rovnou z vlaku do přistavených vězeňských autobusů, které je odvážely do sídla NKVD.

Vrazi dbali na to, aby si zajatci do poslední chvíle neuvědomovali, co je čeká. Mělo to vše vypadat jako další výslech. Poláci byli po jednom zavedení do červeně vymalované místnosti, kde seděla za stolem tříčlenná komise, která kladla rutinní otázky na jméno, příjmení, datum narození atd. Po ověřeni správnosti osobních údajů bylo jméno pečlivě odškrtnuto na seznamu. Tehdy končila maškaráda. Zajatci byly okamžitě nasazeny pouta a byl vyveden do vedlejší místnosti - popraviště. Za dveřmi jim Blochin, nebo jiný popravčí, přiložil ke krku hlaveň pistole a zmáčkl spoušť.

Pravděpodobně se někteří v té poslední chvíli snažili bránit. Možná ihned, jak cítili chladná pouta, nebo možná tehdy, když uviděli Blochina… Nejschopnějšího Stalinova kata s koženou kapuci, dlouhou řeznickou zástěrou, v kožených rukavicích s manžetami až na loket a leteckou kuklou s brýlemi - kata, jenž svým zjevem vzbuzoval strach i mezi svými spolupachateli.

Podlaha odhlučněné místnosti byla okamžitě po popravě opláchnutá vodou, tělo oběti vytaženo ven a naloženo na nákladní automobil. Místnost byla připravená na další vraždu. Těla povražděných byla odvážena do 32 km vzdáleného rekreačního střediska NKVD v obci Mednoje. Ostatky byly naházeny do jednoho z dvaceti připravených hrobů a buldozerem zasypány.

Aby se maximálně snížil počet možných svědků, popravovalo se pouze v noci. První transport z Ostaškova byl poměrně velký – čítal okolo 300 Poláků. Blochin rád pracoval bez přestávek, systematicky a rychle. Intervaly mezi jednotlivými popravami se mu podařilo zkrátit na tři minuty. Tu první noc měl však velké oči. „Práce“ zločinců se protáhla až do časných ranních hodin. Ke své nelibosti rozkázal Blochin další transporty snížit na maximálně 250 lidí…

Zabíjení polských důstojníků z Ostaškova trvalo téměř půl druhého měsíce, do 16. května 1940.

Když bylo po všem, uspořádal Blochin pro účastníky akce alkoholový flám. Byla to odměna za to, že spolu posledních 28 nocí „makali“ po deset hodin bez přestávek…

Přibližně v tom samém čase končilo zabíjení polských zajatců v Katyni a Charkově.

Na Beriju udělala výkonnost jeho zločinců velký dojem a rozhodl se je spravedlivě odměnit. Každý z nich obdržel odměnu ve výší měsíčního platu za splnění „zvláštního úkolu“. Blochin si navíc vysloužil Řád rudého praporu

Právě seznam odměněných příslušníků NKVD pomohl ruskému historikovi – badateli katyňského zločinu Nikitovi Petrovovi, identifikovat zločince.

Na seznamu je 125 jmen. Jsou na něm nejen přímí pachatelé, kteří mačkali spoušť, ale taktéž pomocný personál – řidiči, sekretářky atd. Nyní Nikita Petrov pracuje na objasnění dalších osudů těchto zločinců.

Je známo, že někteří z nich se za pár let upili k smrti, jiní se zbláznili. O Blochinovi se tradovalo, že spáchal sebevraždu. Není to pravda, Blochin pokračoval dál ve své práci, jakoby se nic nestalo. Hlavní Stalinův kat, nejhroznější masový vrah v dějinách, člověk, který vlastnoručně zabil kolem 50 tisíc lidí, se dočkal povýšení do hodnosti generálmajora. I v této vysoké hodnosti pokračoval dál v popravách. Posledního člověka zastřelil 2. března 1953 – tři dny před Stalinovou smrti. Po ní odešel Blochin do důchodu. 23. listopadu 1954 mu byla odňata generálská hodnost s odůvodněním, že „osoba, zdiskreditována ve službě (…) je nehodná čestné hodnosti generála“. Blochin zemřel na mozkovou mrtvici 3. 2. 1955. Je pohřben v aleji zasloužilých na Donském hřbitově v centru Moskvy. Jeho výstavný náhrobek je ozdoben pravoslavným křížem s nápisem „Věčná paměť“ a Blochinovou podobiznou v generálském stejnokroji…

Doporučují přečíst:
Katyňský masakr

Zdroje:
Krzysztof Kęciek, Wasilij Błochin, kat Stalina, Focus Historia, nr 6/2007.
Gazeta Wyborcza - Główny kat NKWD
Wacław Radziwinowicz, Kaci z Katynia, Gazeta Wyborcza, 15. 12. 2008.
www.blogbiszopa.pl – Bestia

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více