Zejména osud plavidla

Tím se rozumí aircraft career neboli „mateřská letadlová loď“ ENTERPRISE, což v českém nepoetickém překladu v nejlepším případě vyjde jako obyčejný PODNIK. Svoji 51 roků trvající kariéru na všech mořích, od Pacifiku za druhé světové války až do nynějších třeskutých dob po 11. září 2001, zahájil(a) v roce 1938, v době Mnichova, pro nás památné doby neblahého podtrhu. První to plavidlo na nukleární pohon, s posádkou téměř 5 000 mužů a rostoucího počtu již i žen (během necelého jednoho roku slasti vlastního mateřství se dočkavších), na palubě početní poměr námořního versus leteckého personálu zhruba tří ku jedné. Životů z té doby v činné službě 2 562 ztraceno mezi námořníky, 450 mezi letci. Výstavba a poté provoz takového kolosu o jedenácti poschodích je mnohamiliardový. Tento Enterprise se dočkal penzijního věku v březnu právě uplynulého roku 2012. Stalo se tak v Norfolku, hlavní námořní bázi na břehu Atlantiku. Touto rolí na pacifické straně je pověřeno kalifornské San Diego.

Jak vesměs dobře známo, pro Ameriku druhá světová válka započala v neděli ráno 7. prosince 1941 japonským leteckým přepadem námořní báze Pearl Harbor na havajském ostrově Oahu. Z osmi tam přítomných bitevních lodí čtyři potopeny a čtyři vážně poškozeny. Triumf náramný, ale se závadou, s níž se nepočítalo: v přístavu v té době ale nebyly tři letadlové lodě, mezi nimiž též tato Enterprise. Tehdy se ještě zcela nedoceňovalo, že končí éra bitevních lodí, obrovitou dělostřeleckou potencí vybavených kolosů, leč též zranitelných, jak napřípad potvrdila sice zarputilá, ale přesto neúspěšná obrana Bismarcka, Hitlerovy náramné pýchy. Zato rostl strategický význam letadlových lodí - oněch lap tops, plujících letišť, jejichž poloha byla odpovědí na otázku, kde že se fronta na mořích momentálně pohybuje. Však válka v Pacifiku nebyla zejména suchozemská.

V dubnu 1942, čili čtyři měsíce po zahájení konfliktu, Enterprise spolu se svou sesterskou lodí Hornet umožnily letecký útok - tzv. Doolitle Raid - kdy dobrovolníci se vydali na riskantní cestu bombardovat japonskou pevninu (lapení přeživší, v rozporu s mezinárodním právem o zacházení s válečnými zajatci, byli popraveni),  ale předpokládaný psychologicky dopad americké iniciativy byl dosažen.

V červnu došlo k významné Midway námořní bitvě. Američané ztratili Yorktown, Japonci čtyři letadlové lodi.

Následovaly další ztráty na obou stranách a v říjnu započalo první důkladné utkání na souši - toť Guadalcanal v Šalamounově soustroví. Dvakrát jsem tam jel prohlédnout ony krví kdysi pořádně nasáklé končiny.

Nezáviděný invazní úkol dostala první divize námořní pěchoty. Velící generál Alexander A. Vandengrift v šibeční lhůtě šesti týdnů měl připravit nezkušené nováčky: za první den se jich vylodilo jedenáct tisíc. Tam, na místě označeném Red Beach, jsem posléze bloumal a nacházel  rezavé zbytky válečného harampádí.

Japonci naštěstí podcenili převahu Američanů a k znovudobytí ostrova poslali nedostatečně početné jednotky, jejichž životnost pak byla minimální. Tato zkušenost se několikrát opakovala, tradice sebeobětování pro císaře nabyla hrůzných proporcí v terénu známém jako Tokio Express a Bloody Ridge.

Tak tomu bylo na souši. V nejbližším okolí došlo k několika námořním bitvám, z nichž ta u ostrůvku Savo, směrem k většímu Tulagi, se stala dějištěm největší americké námořní porážky v historii. Viceadmirál Mikawa z hlavní japonské báze v Rabaulu, s flotilou pěti těžkých a dvou lehkých křižníků, proplul nepozorován ke Guadalcanalu, po půlnoci za necelou půlhodinku potopil čtyři americké křižníky, též australskou Canberru. Ke dnu zamířily Quincy, Vincennes, Astoria,  torpedoborec Jarvis ztracen s celou posádkou, přitom s minimálními ztrátami na japonské straně. Mizerná komunikace a kooperace na straně spojenců,  zdatnější japonské počínání v bitevních podmínkách za tmy, zahynuli komandující kapitáni, a jeden z nich (Howard Bode), spíš v japonské než americké tradici spáchal sebevraždu. Robert L. Ghormley, velící viceadmirál  pro celou oblast, byl vyměněn a nahradil ho posléze poslulý William F. Halsey.

 Americký debakl mohl být ještě ohromnější, nebýt rozhodnutí velícího japonského admirála Mikawy předčasně opustit dějiště svého vítězství. Obával se totiž amerického protiútoku a zásahu bombardérů, a tak se tedy podařilo před potopením  uchránit nedalekou flotilu  transportérů a pomocných lodí.

Mnoho roků poté jsem pobýval na palubě lodi Statendam společnosti Holland America (délka 210 metrů, šířka 30 metrů, rychlost 21 uzlů, spotřeba paliva 173 litrů na každý jeden kilometr). Měsíc trvající plavba se soustředěním na bojiště druhé světové války. Těmito vodami - dějištěm největšího amerického námořního debaklu - jsme ale brázdili až za nulové viditelnosti, tam v tropech blízko rovníku tma se dostaví v několika málo minutách. S detaily jsem se pak seznamoval až po návratu domů, zásluhou knihy „The Lost Ships of Guadalcanal“ autora Roberta D. Ballarda, s mezinárodní  reputací  jakožto  objevitele legendárního Titanicu.

V jedné z bitev v oblasti Guadalcanalu došlo k potopení lodi Juneau, na níž zahynulo pět bratrů Sulllivanových, o jejichž osudu došlo v Hollywoodu k natočení filmu a  v Pentagonu k vydání zákazu, vylučujícího opakování tak mohutné rodinné tragedie.

Koncem roku 1942, po zásahu do  kolosů Hornet,  Yorktown, Saratoga, v americkém námořním arzenálu zbýval pouze tento „E“, rovněž důkladně pošramocený opakovanými zásahy sebevražedných kamikaze při závěrečném utkání na bojišti - vodě i souši ostrova Okinawa. Enterprise se podílel na 20 bitvách a posbíral rekordní množství medailí v americké námořní historii. Riskantní služba, kompenzována větší pravděpodobností postupu v kariéře. Z dvaceti kapitánů, sedmnáct se dočkalo povýšení na admirála.

A když bylo po válce, místo permanentního památného zaparkování, kam by školáci přicházeli se poučovat, tiše s respektem našlapovat, nějací byrokraté ve vysokých funkcích chrabré plavidlo odsoudili k potupné smrti: odmrštěno do starého železa, po kusech rozprodáno, z velké části oněm poraženým Japoncům, kteří se tolik snažili ji potopit.

Enterprise se podílela na válce v Koreji, její letadla se značně zasloužila, že se komunistům nepodařilo zmocnit se Soulu.

V roce 1961 Enterprise VIII se stala první mateřskou letadlovou lodí na nukleární pohon. Obr o váze 95 000 tun, s množstvím dvaceti druhů letadel včetně helikoptér na palubě.

S nasazením ve Vietnamu v období 1966 až 1973. V lednu 1969 postižena ztrátou nikoliv zásluhou nepřítele, když jeden vlastní výfuk vedl ke vznícení rakety s následnou explozí, která zničila 15 letadel, způsobila zranění 314 mužů a ztrátu 27 životů.

Od roku 1988 vzrostla pozornost směrem na Střední východ. První válka se Saddamem (Desert Shield/Desert Storm 1990- 91). Šest mateřských lodí nasazeno - z celkového počtu jedenácti k dispozici.

Rusové mají jednu mateřskou námořní loď jménem Admirál Kuzněcov, nikoliv však na atomový pohon, a Číňané koncem listopadu 2012 oznámili první úspěšné přistání na lodní palubě.

Podstatnou nevýhodou dalšího takového rozmachu jsou jak ekonomicky, tak politicky obrovské výlohy:  zatímco poslední Enterprise si vyžádala téměř půl miliardy dolarů, Eisenhower stál 4,5 miliard a Gerald Ford, nyní ve výstavbě s plánovaným dokončením v roce 2015, dokonce ve výši 12,5 miliard.

Při uvážení tak kolosálních výloh, nepotlačitelná je otázka, co se stane s naší poslední nukleární verzi Enterprise, zda se bude rovněž parcelovat jako její předchůdkyně a šup s ní za babku do šrotu.

Zdroj:
http://www.otaulc.com/