V pozici žebráků aneb Nedalo se bojovat s prázdnou kapsou

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 34.149

A proč pan poslanec, který zde nemá absolutně žádnou práci, snad jenom tzv. reprezentační, proč ten dostává 60 liber za několik dní?

Nadporučík Stanislav Fejfar, 310. československá stíhací peruť, Velká Británie 5. září 1940

Reklama

Tento vynikající stíhací pilot, který se právě v průběhu bitvy o Británii stane leteckým esem, naštěstí nevěděl, že plat pana ministra (poslance) činil plných 100 liber měsíčně, zatímco stateční muži jako nadporučík Fejfar bojovali a umírali doslova za almužnu.

Živoření začalo ve Francii

Jak známo, Francie odmítla na jaře a v létě roku 1939 přijmout naše vojáky do řad své armády (Britové neměli o naše letce zájem ani po vypuknutí války, svůj názor postupně změnili teprve průběhu června 1940). Argumentovala tím, že v době míru nemá možnost přijímat cizí státní příslušníky do svých vojenských jednotek. Našim vojenským dobrovolníkům, kteří byli na francouzskou půdu přepravováni lodními transporty z Polska, bylo nabídnuto místo pouze v cizinecké legii.


Kapitán Stanislav Fejfar s mechaniky u svého Spitfiru Mk.VB jaro 1942. V té době byl Fejfar velitelem letky B 313. perutě a respektovaným velícím důstojníkem a leteckým esem se šesti potvrzenými sestřely. Do konce života mu zbývalo několik dnů…
Archiv Jaroslava Popelky

Plných 103 československých letců posléze na vlastní kůži poznalo peklo severoafrické pouště. Pětiletý závazek do legie však podepsalo plných 449 letců. Znamenalo to pro ně fatální rozhodnutí, neboť fakticky po celý svůj pobyt ve Francii byli tito muži placeni jako cizinečtí legionáři. To znamenalo, že důstojník pobíral pouhých 1,50 franku denně, poddůstojník 50 centimů! Bohužel, kvůli mnoha skutečnostem a překážkám, proběhlo finanční vyrovnání u drtivé většiny letců až po vylodění ve Velké Británii.

Jednání o statutu

Většina československých letců ve Francii neobdržela nejen finanční vyrovnání, tzv. statut, za jejich službu v československé armádě (se zpětností od 2. října 1939), respektive ve francouzském letectvu, ale ani gáži za červen 1940. Vyrovnání tak mělo proběhnout až na půdě Velké Británie. Nejednalo se přitom o zanedbatelnou částku, ale o plných 2 731 710 franků.

Reklama

Letci se po příjezdu do Velké Británie ocitli v nezáviděníhodné situaci. Vylodili se z právě poražené Francie, otřeseni její rychlou porážkou, smrtí prvních kamarádů, unavení a ke všemu s „prázdnou“ kapsou. Britové sice rychle připravili přechodné, ale velmi slušné ubytování v dočasných vojenských táborech, zajistili letcům obživu, nezbytné hygienické pomůcky, ale přes to vše zůstávala trpká skutečnost, že naši letci byli odkázáni na britské „milodary“. Téměř okamžitě po vylodění tedy vznesli požadavky na finanční vyrovnání z Francie. Nejprve své oprávněné nároky přednesli Edvardu Benešovi a vojenské generalitě při jejich návštěvě táborů a později leteckých základen.


Nadporučík Stanislav Fejfar, bitva o Británii září 1940

Divizní generál Alois Vicherek, který byl stále oficiálně velitelem letectva, již 15. srpna 1940 adresoval na ministerstvo národní obrany (MNO) v Londýně urgenci, aby se co nejrychleji přistoupilo k vyplacení nedoplatků z Francie. Avšak ještě 9. září 1940 gen. Vicherek ve své zprávě na MNO konstatoval, že některým letcům dosud nebyly vyplaceny požitky z Francie. Ke 24. srpnu 1940 bylo 101 letcům vyplaceno 430 977 franků plus 162 310 franků jako gáže za červen. Například npor. Fejfarovi, který na vyrovnání stále čekal jako většina letců, náležela částka plných 22 104 franků.

Měsíc poté gen. Vicherek ve své zprávě na ministerstvo financí prostřednictvím MNO konstatoval, že vzhledem k tomu, že otázka výplaty finančních pohledávek příslušníků letectva byla v zásadě rozhodnuta, žádal, aby všem, kterým dosud nebyly pohledávky vyplaceny, bylo vyhověno. Zároveň si gen. Vicherek dovolil upozornit, že by bylo nejvhodnější, kdyby všechny nedoplatky byly československou vládou vyrovnány plně a v nejkratší době. Působilo by to velmi uklidňujícím způsobem nejen v řadách postižených, ale i v letectvu jako celku vůbec, uzavíral svoji zprávu Vicherek. Posléze, konkrétně 9. října 1940, zaslal ministr národní obrany, gen. Sergěj Ingr, na Inspektorát československého letectva nařízení, se kterým měli být co nejrychleji seznámeni všichni českoslovenští letci.


Stanislav Fejfar jako kapitán královského letectva

V nařízení se pravilo, že československá vláda plně uznala nároky letců z Francie na nedoplatky vyplývající z propočítání leteckých platů ve Francii a rozhodla, že veškeré tyto finanční částky měly být postupně, v rámci možné úhrady, likvidovány tak, aby dnem 15. listopadu 1940 bylo jejich proplacení úplně skončeno. Ministerstvo národní obrany na nedoplatky z Francie vyhotovilo seznam příslušníků československého letectva, který 11. října 1940 předalo ministerstvu financí k vyplacení. Jakmile ministerstvo financí dalo potřebnou částku k dispozici, měl provést určený důstojník výplatu.

Pozadí statutu

Přestože byl nakonec všem letcům, kterých se to týkalo, vyplacen statut, nespokojenost s finančním ohodnocením trvala nadále, a to přesně ve smyslu výroku gen. Vicherka, který přednesl 10. října 1940 na vojenské poradě s prezidentem Benešem – letci jako jediní bojují, a jsou placeni hůře než písařky!


Provizorní hrob kapitána Fejfara, který zahynul 17. května 1942 v souboji s německým esem Hauptmanem Prillerem

Většině letců se pochopitelně zdálo, že jejich finanční požadavky jsou řešeny velmi pomalu. Musíme tyto muže chápat. Právě se vylodili v Anglii, bez prostředků a zcela odkázáni na britskou pomoc. Nadporučík Fejfar si k 5. září 1940 do svého deníku poznamenal: „Z Londýna přijela delegace pěti důstojníků s gen. Janouškem. Poddůstojníci přednesli opět svoji prosbu o ,peněžních‘ otázkách. Odpověď: ,Dostanete bony a vyberte si to v příští republice!‘ Na tuto větu snad není zapotřebí odpovědět. Což ti páni v Londýně tak čekají na to, abys honem někde složil svoje kosti, aby ti nemuseli nic dát?


Muži v „černém“ pracují na Hurricanu Mk.I 310. perutě. Bez mechaniků by nebyla možná úspěšná činnost letců. Pozemní personál byl stejně jako letecký mizerně placen

Mnohem razantněji se k finančnímu vyrovnání vyjádřili příslušníci 311. československé bombardovací perutě. Perutní kronikář zaznamenal koncem září 1940 rozhořčení příslušníků perutě nad jejich finanční situací: „Značnou nespokojenost mezi důstojníky i mužstvem působí skutečnost, že dosud nebyly vyplaceny peněžní nedoplatky z Francie. K tomu ještě to, že administrativními nedostatky mnozí důstojníci nemají vyplaceny služební požitky za měsíc srpen. Ať už stížnosti jsou oprávněné nebo ne, mezi důstojníky i mužstvem se projevuje ve značné míře nespokojenost. Padají výroky, že nepořádek, který byl ve Francii, se přenese zase sem, že se o vojáky nikdo nestará. Nakolik tyto výroky jsou pravdivé, není možno zjistit. Zde zaznamenány jsou jenom proto, poněvadž opravdu výbuchy nespokojenosti objevují se v silné míře a značně to zatěžuje morálku a dobrého ducha, který by jinak vládl u perutě.

V této době se však teprve rozjížděla opatření k vyřešení finančních pohledávek letců, kteří tak byli odkázáni na svůj nevelký plat letců RAF. Mnozí z letců pak ani netušili, a to ani důstojníci, že dostanou vyplacený svůj statut z Francie, jak opět dosvědčuje Fejfarův deník: „Dostal jsem zprávu od kpt. Kulhánka, který se vrátil z Afriky nyní (1. září 1940), že dostanu prý také ještě statut, tj. zbytek mých požitků z Francie. Za chvíli bude ze mne asi ,milionář‘.

Reklama


Divizní generál Alois Vicherek, který se v létě 1940 pral za finanční požadavky letců

Ostatně, zprvu zřejmě vedení odboje asi ani neuvažovalo o tom, že by měly být letcům vráceny nedoplatky, jak vyplývá z vojenské porady u prezidenta republiky ze 17. října 1940, kde gen. Vicherek, mimo jiné, uvedl, že: „Letci, kteří přišli, uplatňovali své nároky na doplatky. Nejdříve byli odmítnuti s poukazem na to, že není peněz. Reakce byla špatná. Sám jsem žádal na II. odboru začátkem srpna (1940), ale nic se nestalo. Teprve, když Dr. Ripka, který se o této situaci dozvěděl, informoval prezidenta republiky, situace se obrátila.

Stanislav Fejfar, stejně jako ostatní letci, nedočkavě očekával vyplacení statutu. Ze zpráv, které „probleskovaly“ z velitelství československého letectva, to vypadalo nadějně. To, jakou váhu letci přikládali svým finančním pohledávkám, dosvědčuje zápis z Fejfarova deníku ze dne 15. září 1940. Tento den vstoupí do historie jako The Battle of Britain Day. Spojenečtí stíhači uštědřili toho dne krvavou lekci Luftwaffe, a kvůli předchozím těžkým ztrátám odložil Hitler plánovanou invazi na britské ostrovy na příští rok (prakticky ovšem navždy). Stanislav Fejfar onoho památného 15. září sám „skóroval“ – sestřelil německý bombardér (Do 17), ale popisu vzdušných bitev onoho dne věnoval ve svém deníku poměrně skromný prostor – 12 řádek. O řádku víc však věnoval finančním záležitostem: „Dnes mohu také zaznamenat, že se konečně začalo s likvidací té nešťastné finanční otázky. Peníze, které byly odevzdány k výměně, francouzské a marocké franky, se k nám vracejí v podobě liber, takže snad přece se konečně bude pomalu napravovat to, co zapříčinilo tolik nespokojenosti. Snad dojde i k provedení výplaty nešťastného ,statouše‘ z Francie. Jedná se poměrně o velkou částku, asi 2 600 000 franků, a tak se celá tato věc musí projednat ve vládě. Snad se přeci neuskuteční ty nešťastné ,bony‘. Ono nám sice už bylo mnoho slibováno, ale dosud se nic nesplnilo, proto se nesmí předbíhat událostem.“ Letci potom přijali s nadšením vyřešení statutu z Francie. Zdaleka s menším nadšením však hodnotili svoje platové zařazení v RAF.

Nespokojenost pokračuje

Operační letci, důstojníci královského letectva, pobírali nevelké platy. Podobně na tom byli operační poddůstojníci. Neoperační letci, například ti, kteří odlétali povinný turnus 200 operačních hodin, měli ještě nižší platy. Poručík pobíral měsíčně (po zdanění a jiných odečtech) pouhých 12 liber, nadporučík 15 liber, kapitán 18 liber, major 26 liber, podplukovník 31 liber a plukovník 42 liber. Četař a rotný pobírali 13 liber měsíčně, praporčík 15 liber. Pozemní personál dostával ještě menší platy, což bylo dáno hodnostmi (četař pobíral 11 liber, desátník 10 liber, svobodník 8 liber, vojín (AC1) 7 liber, vojín (AC2) 5 liber).


Zleva generál Janoušek, Viest, prezident Beneš a generál Ingr

Pokud víme, že po odlétání operačního turnusu byl letec poslán na odpočinek a poté často zařazen právě do administrativní funkce, muselo pro něho být skutečně frustrující, že po přežití operačního nasazení, splnění své vlastenecké povinnosti, pobíral doslova almužnu (poručík v administrativní funkci pobíral pouhých 9 liber, nadporučík 11 liber, kapitán 16 liber, major 24 liber). Přičemž většina letců – poddůstojníků měla po ukončení turnusu hodnost poručíka. Na rozdíl od vojáků 1. československé samostatné brigády, jejichž plat nepodléhal zdanění, pak letci bojovali ihned po vylodění ve Velké Británii. Jejich a finanční ohodnocení pěšáků nadělalo hodně zlé krve, ale skutečným „hřebíčkem do rakve“ byly platy československých úředníků v Londýně.

Již gen. Vicherek se při poradě u prezidenta republiky (10. října 1940) rozčiloval nad tím, že písařky v Londýně berou větší plat než operační poručíci královského letectva. Ministerská rada schválila dne 30. srpna 1940, s platností od 1. září 1940, zásady pro stanovení platů státních zaměstnanců. Pokud byl dotyčný zařazen do kategorie konceptních úředníků 1. kategorie, pobíral základní plat ve výši 45 liber, příspěvek na ženu činil 7 liber, příspěvek na dítě do 6 let 4 libry, příspěvek na dítě nad 6 let 7 liber, měsíčně tedy pobíral: až 63 liber (!). Úředník 2. kategorie pobíral základní plat ve výši 30 liber, nehledě na příspěvky na ženu a děti s nimi obdržel každý měsíc 48 liber. Dokonce i kancelářský úředník 3. kategorie měl základní plat stanoven ve výši 22 liber (bez příspěvků). Zřízenec pobíral měsíčně 18 liber (bez příspěvků), což byl plat operačního kapitána královského letectva. Ministr československé exilové vlády pobíral 100 liber měsíčně!

Ve svém hlášení na MNO z 3. února 1942 konstatoval gen. Janoušek, že: „Celkový morální stav, hlavně bojových jednotek, je velmi dobrý. Všeobecně je debatováno stále o nedostatku peněz, protože ceny denních potřeb stále stoupají.“ V dalším hlášení z 9. dubna 1942 gen. Janoušek přímo uvedl, že: „Přesto, že bylo několikráte upozorňováno a mužstvo poučováno, že není možno zvýšit platy letců, jelikož Angličané nedovolí, aby platy byly větší než (britských) příslušníků RAF, vyskytují se mezi příslušníky československého letectva různé poznámky více méně kritizující poměry civilních činitelů československých, vládní kruhy nevyjímaje. Například členové vlády a státní rady, jakož i civilní zaměstnanci státních úřadů, jsou velmi početně zastoupeni a jsou prý neúměrně dobře placeni (což byl neoddiskutovatelný fakt, pozn. aut.), ačkoliv nevykazují výsledky, které by měly zvláštní vztah k urychlení spojeneckého vítězství. Přitom jsou jejich platy porovnávány s příjmy letectva, které ač vykazuje zatím největší bojovou činnost a těžké ztráty na životech, má nepoměrně menší příjmy skoro ve všech hodnostech oproti civilním státním zaměstnancům.


V řadách královského letectva padlo či zahynulo 487 československých letců. Tito muži byli po dobu své služby placeni hůře než písařky v Londýně…

Vláda mnohdy argumentovala tím, že úředníci musí živit svoje rodiny a platit nájem v Londýně. Ovšem, nemálo letců v Anglii rovněž založilo své rodiny, a pokud měli dovolenou, tak ji trávili většinou právě v Londýně, kde si museli zajistit ubytování, nehledě na to, že pokud byl důstojník ženatý, tak bydlel mimo základnu. Rodinný příspěvek letců se však nedal srovnat se sociálními příspěvky úředníků. Například ženatý poručík RAF pobíral se všemi příspěvky 34 liber měsíčně. Českoslovenští letci pak dávali svoji nespokojenost se svým finančním ohodnocením často a hlasitě najevo.

Například, když se ve 14. čísle Čechoslováku z jara 1942 objevila zpráva o přikročení k úpravě funkčních přídavků úředníků ze strany exilové vlády, viděli letci doslova rudě. Z této „nevinné“ zprávy vznikly debaty u všech československých perutí, přičemž ani velitelé, ani samotný inspektor, gen. Janoušek, nemohli vyvrátit názory jednotlivců, protože oficiální příjmy kritizovaných úředníků nebyly nikomu známy. Letci však často byli v Londýně, kde se nejeden z nich setkal s mladou úřednicí z ministerstva, a rychle zjistil, jak se „věci mají“. Ostatně, jak uváděl dále gen. Janoušek ve svém hlášení z 5. května 1942, byli to hlavně úředníci, kteří se při náhodných rozhovorech s letci, například v Československém národním domě v Bedford Place, sami podivovali nad nízkými platy letců. Aby toho nebylo málo, říkali letcům nad sklenkou whisky, že písařky berou něco mezi 26 a 30 librami měsíčně! To byl přitom příjem majora královského letectva! Letcům bylo vysvětlováno, že výlohy v Londýně jak za ubytování, tak za stravování jsou nepoměrně vyšší v porovnání s výlohami na leteckých základnách. Takové „vysvětlení“ nikoho pochopitelně neuspokojilo. Sebemenší zpráva v tisku o navýšení platů úředníků vyvolávala mezi letci jenom zbytečně další rozhořčení. Generál Janoušek přitom smutně konstatoval, že se doposud nikdy nejednalo o úpravě funkčních přídavků letců, ačkoliv ti ve svých „funkcích“ dávali v šanci svůj život.

Kompromis ohledně dovolených

Nakonec se pro naše letce podařilo v průběhu války vydobýt určité finanční přilepšení. To však neznamenalo, že by byli letci spokojeni se svými platy. Jako vždy na počátku bylo „reptání“ samotných letců, které ve svých hlášeních na Inspektorát podpořili jejich velitelé. Inspektor československého letectva, gen. Janoušek, znal dobře situaci letců. Již 3. července 1941 podal zprávu o tíživé finanční situaci letců cestou MNO vojenské kanceláři prezidenta republiky.Vše pochopitelně záviselo na rozhodnutí Air Ministry, kam naši letci, jako příslušníci RAF VR, spadali. Začátkem října 1941 se začala situace řešit. Jejím výsledkem byla dohoda z 2. října 1941, která znamenala, že československým letcům byl přiznán příspěvek na dovolenou (týkalo se pouze létajícího personálu) jak z britské, tak československé strany.


Divizní generál Karel Janoušek, který stanul v čele Inspektorátu československého letectva v Londýně

Poručík měl obdržet celkový příspěvek na dovolenou ve výši 35 liber; poddůstojník ve výši 25 liber. Důstojníci s hodností vyšší než poručík neměli podle britského výnosu nárok na britský příspěvek, a proto výši jejich příspěvku tvořil pouze československý příspěvek ve výši 15 liber. Na další návrhy Inspektorátu (skutečné odpuštění daně) již Britové nepřistoupili.

Čtenáře jistě napadne otázka, proč Britové svoje, tedy i československé letce tak mizerně platili? Vždyť to byli stíhací letci, kteří Británii v létě a na podzim roku 1940 zachránili. Letci, kteří se po bitvě stali miláčky národa, miláčky, jejichž postavení se blížilo dnešnímu postavení filmových a hudebních hvězd. Odpověď je vcelku prostá, a je ji nutné hledat v podstatě samotné Británie. Ve 30. letech 20. století se mohl stát letcem, důstojníkem RAF, pouze skutečný džentlmen. Tedy vzdělaný mladý muž pocházející z vyšší společenské třídy. Důstojnický sbor tehdy tvořili muži z „high society“. Stejně tomu bylo na počátku války. Pro tyto muže byl jejich plat pouhým kapesným, ke kterému měli k dispozici další finanční zdroje. To bohužel neplatilo pro naše letce, kteří z těchto almužen museli vyžít.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 10/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více