Cesta Spojených států do vietnamského pekla

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 31.266

Čekání na invazi

Začátkem roku 1956 se z Jižního Vietnamu stáhly poslední francouzské jednotky. Byl to důsledek prohrané bitvy u Dien Bien Phu ze 7. května 1954. Měsíc předtím byla prezidentem Eisenhowerem označena jihovýchodní Asie za oblast amerických životních zájmů. Teorie domina byla na světě. Po vytvoření Vietnamské republiky v říjnu 1955 a nástupu Ngo Dinh Diema do prezidentské funkce Washington smluvně garantoval nezávislost Jižního Vietnamu. Na severu se Ho Či Min a jeho lidé připravovali na násilné sjednocení celé země pod komunistickou kuratelou. Na jihu nastoupili do služby američtí poradci. Ve skutečnosti se Američané v jihovýchodní Asii angažovali již za 2. světové války v rámci OSS (Office of Strategic Service) a poté v průběhu první vietnamské války (1945–1954). Jejich úkol nebyl snadný – měli vytvořit bojeschopnou armádu, schopnou zastavit invazi komunistů ze severu. Většina amerických vyšších důstojníků měla stále před očima události z korejského poloostrova. Byli skálopevně přesvědčeni, že v dohledné době zahájí severovietnamská armáda pod velením vynikajícího generála Giapa pochod na jih. V takovém případě americká administrativa nepochybovala o rychlém pádu saigonského režimu.

Reklama

V roce 1956 měly na celém území proběhnout svobodné volby, které měly Ženevskými dohodami z 21. července 1954 dočasně rozštěpenou zemi, rozdělující Vietnam podél 17. rovnoběžky, sjednotit. Háček byl v tom, že Spojené státy ani nový jihovietnamský režim Ženevské dohody nikdy nesignovaly. Popularita „strýčka“ Ho umožnila takřka beze zbytku ovládnout sever země. Hlasování v roce 1956 by bezpochyby sjednotilo Vietnam pod jeho taktovku. Na Severu žilo více obyvatel, což zajišťovalo potřebnou volební účast a příznivý výsledek. Političtí pracovníci, zanechaní v roce 1954 na Jihu, by působili mezi místním obyvatelstvem jako „pátá kolona“. Zajistili by nízkou volební účast a roztříštěnost odevzdaných hlasů. Na otázku, jak to bude s volbami, Diem stroze odpověděl, že ani jeho ani americká vláda Ženevské dohody nepodepsaly. Byl to pro Sever tvrdý a nikoliv poslední políček. Nicméně je nutné podotknout, že v roce 1956 neměla americká armáda připravený žádný protipovstalecký program. Její poradci tedy mohli jen stěží radit důstojníkům jihovietnamské armády, jak se připravit na pronikání svého severního souseda. Zkušenosti z druhé světové války a z korejského konfliktu byly pro bojiště Jižního Vietnamu neaplikovatelné.

Američtí poradci

Generálporučík John O’Daniel se stal prvním velitelem amerického poradního sboru. Své zkušenosti z Koreje hodlal přenést do Vietnamu. Jak se záhy ukázalo, vytváření jihovietnamské armády, jakožto kopie té americké, nepřineslo žádaný výsledek. Jeho nástupci pokračovali v „amerikanizaci“ vietnamských jednotek. Mnozí jihovietnamští důstojníci by jistě dali přednost napodobování formací Viet Minhu. Těmto snahám však Američané nedopřávali sluchu. V té době neměl generál Giap žádný zájem na tom, aby opakoval scénář útoku severokorejských komunistů. Situace si vyžadovala infiltraci partyzánských jednotek na Jih, kde měly zahájit ozbrojený boj proti saigonskému režimu. Neschopnost politického, ale i vojenského velení Spojených států předvídat, jakou formu bude mít konflikt, byl prvním vážným neúspěchem jejich vojenské účasti ve Vietnamu. Zpočátku ale vše vypadalo nadějně. Připomínalo to euforii v Paříži, kde byla vláda nadšená prvotními úspěchy francouzských sil, vytlačujících v roce 1946 Viet Minh z jednoho města za druhým.


Symbol vítězství Severního Vietnamu. Drobná vietnamská žena odvádí do zajetí mohutného amerického pilota. Předlohou známky byla skutečná fotografie, na níž je kapitán David Louis Hrdlicka odváděn do zajetí příslušníkem Pathet Lao. Hrdlicka byl 18. května 1965 sestřelen nad Laosem. Domů se nikdy nevrátil. Jeho konec není dodnes objasněn

V roce 1957 byly výsledky Viet Minhu na Jihu zanedbatelné. Vypadalo to, že komunisté ztrácejí dech. Viet Cong, nástupnická organizace Viet Minhu, si nevedl o nic lépe. První vlna povstalců ze Severu se skládala z rodilých obyvatel Jihu. To jim umožnilo lepší pronikání do okolí měst a nezbytné zázemí venkova, kde měli své příbuzné. Jednalo se o zhruba 65 000 guerillových bojovníků. V polovině roku 1957 byla většina z nich připravena k akcím na Jihu. Jejich úsilí napomáhala tíživá situace rolníků, k jejichž problémům zůstal saigonský režim lhostejný. Nicméně v roce 1959 prohlásil před Senátem vysoký americký vojenský činitel, že Viet Cong ztrácí na své síle a stává se z něho bezvýznamná škodná. Podobně se vyjádřil i americký vyslanec v Saigonu. V roce 1959 prezident Eisenhower opět zdůraznil, že dobytí Jižního Vietnamu komunisty by pro Spojené státy znamenalo katastrofu. V témže roce vystupňoval Viet Cong svoji podzemní činnost. Američtí poradci mezitím netrpělivě čekali, kdy už konečně Hanoj zahájí invazi, na niž tak důkladně připravovali jednotky svých vietnamských spojenců. Zatímco v roce 1959 bylo Viet Congem zavražděno na 250 vládních úředníků, o rok později to bylo už téměř 1400. Na sklonku roku 1960 byli Američané poněkud zneklidněni. Invaze stále nepřicházela a partyzánská aktivita na Jihu se neustále stupňovala. Bylo zřejmé, že se „něco“ nepovedlo. Pět let po vypuknutí prvních nepokojů američtí poradci pochopili význam protipovstaleckého programu.

Eskalace

Ačkoliv se americká administrativa za dobu Eisenhowerova vládnutí nikdy nepřestala o Vietnam zajímat, počet amerických vojenských osob nepřesáhl sedm set. Zkušený vojevůdce si byl vědom rizika amerických pozemních operací v jihovýchodní Asii. Dokázal naslouchat hlasům svých vojenských poradců, kteří jej od podobného kroku zrazovali. Díky tomu se Spojené státy v Jižním Vietnamu vystavovaly pouze omezeným rizikům. Celková situace regionu ale nebyla právě povzbudivá. Laos tonul ve zmatcích, Kambodža se stávala nepřátelskou, Indonésie nastoupila vlastní cestu. Ostatní země zatím, jak se zdálo, přešlapovaly na místě. Ale co když se i ony přidají na špatnou stranu? Situace v Jižním Vietnamu nebyla v roce 1961 zdaleka tak růžová, jak ji pár měsíců předtím popisovali vysocí američtí činitelé. Bylo zřejmé, že situace dospěla ke zlomu, když do Oválné pracovny Bílého domu zasedl v lednu 1961 mladý americký prezident.


Duben 1975, konec Jižního Vietnamu

Reklama

Zaplatíme jakoukoliv cenu, vydržíme jakékoliv těžkosti, poneseme jakékoliv náklady, podpoříme všechny přátelé a postavíme se libovolnému protivníkovi tak, abychom upevnili pokračování a úspěchy svobody.“ Emotivně znějící inaugurační projev Johna Fitzgeralda Kennedyho rezonoval v srdcích amerického národa. Několik dní předtím vyjádřil sovětský vůdce Nikita Chruščov podporu národně osvobozeneckému hnutí. Prototypem takového konfliktu měl být již probíhající boj za „osvobození“ Jižního Vietnamu. Severní Vietnam oznámil vytvoření Fronty národního osvobození Jižního Vietnamu. Jejím úkolem bylo plnit roli politického garanta pro vedení povstání na území Jihu. Kennedy na komunistické hrozby odpověděl ve své inaugurační řeči: „Těm novým státům, jež my vítáme do svazku svobodných, dáváme své slovo, že jedna forma koloniální nadvlády, kterou právě setřásly, nebude nahrazena jinou, daleko krutější tyranií. Zvuk polnice nás nyní volá nést břemeno dlouhého osudového zápasu.“ Kennedyho slova se dočkala svého tragického vyústění o 12 let později. Bylo to právě v lednu 1961, kdy na neznámém bojišti Jižního Vietnamu padl první americký voják.

Situace v jihovýchodní Asii vyžadovala rychlá rozhodnutí. Záhy po nástupu do prezidentské funkce vydal Kennedy rozkazy k tajným operacím v Laosu i ve Vietnamu. Ministr obrany byl pověřen úkolem vypracovat plán na udržení regionu mimo dosah komunistů. Do Jižního Vietnamu bylo vysláno dalších 500 amerických vojáků. Do Saigonu byl vyslán viceprezident Lyndon B. Johnson. Vrátil se s naléhavým prohlášením. Pokud chce Washington dosáhnout úspěchu, musí do bitvy proti komunismu v jihovýchodní Asii vložit větší sílu a rozhodnost. Navzdory tomu řekl Johnson Kennedymu, že vyslání amerických pozemních sil není ani nezbytné, ani žádoucí. Podle Kennedyho však Spojené státy nemohly riskovat porážku, zvláště když v roce 1954 začaly s otevřenou pomocí Saigonu. Skutečně ho děsilo pomyšlení, že by nejsilnější stát světa mohl dostat výprask od otrhaných povstalců. Navíc toužil po tom, aby Washington posilnil svůj obraz vůdčí velmoci nekomunistického světa.


Američtí vojáci v pozadí s tažným koněm vietnamské války, vrtulníkem Bell UH-1 Huey

Generál Giap prohlásil, že Jižní Vietnam se stal klasickým symbolem národně osvobozeneckého hnutí. Pokud se podaří zvítězit nad specifickým způsobem boje praktikovaného imperialisty Spojených států v Jižním Vietnamu, potom se je podaří porazit kdekoliv na světě. Moskva doufala, že činnost Hanoje se stane inspirativní vlnou pro vznik podobných konfliktů na celém světě – konfliktů, které odčerpají síly americké armádě. Američané museli ukázat, že dokáží Viet Cong rozdrtit. Situace v Jižním Vietnamu v roce 1961 se zhoršovala a Viet Cong podnikal stále troufalejší amohutnější nájezdy na správní centra. Otázkou dne se pro Američany stalo, jak nadále a co možná nejefektivněji pomáhat svému spojenci. S vojenským výsadkem se podle prozíravých generálů nemělo začít do té doby, dokud nebudou Spojené státy plně schopny čelit jakékoliv eskalaci vnucené jim ze strany komunistů. Kennedyho obraz neústupného bojovníka proti komunismu však začal před americkou veřejností povážlivě blednout. Nedokázal zabránit stavbě berlínské zdi (13. srpen 1961) a fiasko ze zátoky Sviní (17. až 19. duben 1961) bylo neoddiskutovatelné. Pokud by padl ještě Jižní Vietnam, mohl se fakticky rozloučit s vyhlídkami na své znovuzvolení. V listopadu 1961 padlo rozhodnutí k navýšení americké pomoci. Ke konci téhož roku bylo v Jižním Vietnamu téměř 3200 Američanů. Svoji činnost zahájili piloti vrtulníků, letecké jednotky námořnictva připluly do oblasti konfliktu, připravovalo se nasazení letectva a logistická podpora k zahájení rozsáhlejší pomoci. V únoru 1962 bylo v Saigonu vytvořeno Velitelství vojenské pomoci Vietnamu.

Nečekaná záchrana Viet Congu

Na začátku roku 1962 byla většina Jihu pod kontrolou Fronty národního osvobození Jižního Vietnamu. Moderní výzbroj však způsobila, že jihovietnamské jednotky začaly mít pomalu, ale jistě nad Viet Congem navrch. Po prvním útoku vrtulníků se partyzánský útok zhroutil jako domeček z karet. Připomínalo to první měsíce roku 1951, kdy Francouzi poprvé použili v boji s Viet Minhem napalmové pumy. Americká obrněná vozidla pronásledovala vojáky Viet Congu v rovinách delty Mekongu jako štvanou zvěř. Velitelé povstalců hlásili do Hanoje vysoké ztráty lidí a ústup z mnoha oblastí. V Saigonu rovněž konečně dospěli k tomu, že pokud mají být vesničané odděleni od Viet Congu, bude zapotřebí provést alespoň nejnutnější sociální reformy. Komunistům navíc ke konci roku 1962 docházel rezervoár povstalců narozených na Jihu. Ministr obrany Robert McNamara a generál Maxwell Taylor po svém návratu ze Saigonu na podzim 1962 věřili, že do konce roku 1965 bude fakticky po všem. Nad Viet Congem se vznášela černá mračna.


Vietnamští vojáci při své cestě do jižního Vietnamu

V květnu 1963 vyrazily z pagod v Hue davy rozhněvaných buddhistických mnichů, protestujících proti náboženské nerovnoprávnosti. Aniž to kdo tušil, byl to konec Diema a záchrana vietnamských povstalců ze Severu. Jihovietnamský prezident byl katolík, který se navíc nešťastně opíral o svoji rodinu, zastávající většinu lukrativních a vlivných vládních postů. Tvrdé zásahy proti demonstrantům a následné sebeupálení mnicha, šokující západní veřejnost, znamenaly konec podpory ze strany amerických spojenců. V červenci navíc došlo k formálnímu rozdělení Laosu, které Hanoji umožnilo vybudování sítě stezek vedoucích do Jižního Vietnamu. Přísun zbraní na Jih a nepokoje v Saigonu znamenaly pro partyzány „znovuzrození“. Jihovietnamští generálové se rozhodli nepopulárního Diema odstranit a bez souhlasu Američanů jej nechali 2. listopadu 1963 zavraždit. Nedlouho poté, 22. listopadu, byl zastřelen i prezident Kennedy. Válka vstoupila do nové fáze.

Ia Drang a další eskalace

Na konci roku 1963 se na území Jižního Vietnamu nacházelo přes 16 tisíc Američanů. Po zavraždění Diema nastalo období převratů a antipřevratů, trvající fakticky celý rok 1964. Nakonec se v prezidentské funkci prosadil generál Thieu. Hanojské politické byro v srpnu 1964 rozhodlo vyslat do Jižního Vietnamu pravidelné jednotky severovietnamské armády. Jednalo se o zlomové rozhodnutí. Počátkem srpna 1964 došlo k dodnes ne zcela vyjasněnému a rozporuplnému Tonkinskému incidentu, na jehož základě schválil americký senát použití vojenské síly v jihovýchodní Asii. Vietnam napadení torpédoborce Maddox dodnes popírá. Ke konci téhož roku bylo v Jižním Vietnamu 23 000 amerických vojáků.


Čech, bojující v řadách americké armády ve Vietnamu, Manuel F. van Eyck

V květnu 1965 měl Sever vítězství na dosah. Generál Giap drtil jihovietnamské jednotky jednu za druhou. Johnson udělal zásadní chybu, když přenechal Hanoji iniciativu na bojišti Jižního Vietnamu. Jejím výsledkem mohla být pouze eskalace konfliktu. Giap se rozhodl dobýt Centrální vysočinu a rozdělit Jižní Vietnam na dvě části, čímž by Američanům fakticky znemožnil záchranu Saigonu. V listopadu však byl v rozhodující bitvě u Ia Drang poražen plukovníkem Haroldem Moorem. Na konci roku 1965 přestaly Spojené státy v Jižním Vietnamu konečně prohrávat, otázkou bylo jak dál, respektive jak válku vítězně ukončit.

Začarovaný kruh

Reklama

Plán Hanoje byl stále tentýž a stále krutě prostý: Bez ohledu na ztráty dobýt území Jižního Vietnamu. Plán Washingtonu rovněž nebyl složitý: Vyhnat z území Jižního Vietnamu Viet Cong a severovietnamskou armádu. Americký program měl několik povážlivých trhlin: Jak vysoké ztráty byly přijatelné ke splnění takového úkolu a jaký bude strop lidské pomoci Saigonu? V roce 1967 McNamara požadoval plných 600 000 amerických vojáků v Jižním Vietnamu. Spojené státy ale v průběhu konfliktu nikdy nemobilizovaly a ve Vietnamu byl nasazen zlomek obyvatelstva. Odvedený voják musel v jihovýchodní Asii odsloužit jeden rok. Každý nováček se tak musel pracně znovu naučit přežít ve vietnamské krajině.


Vyčerpaný americký voják. Průměrný věk amerického vojáka ve Vietnamu byl pouhých 19 let

Paradoxně to byly americké zkušenosti z korejské války, které se ukázaly tou nejlepší obranou Severního Vietnamu. Strach z Číny zabránil nasazení amerických jednotek na sever od 17. rovnoběžky. Omezené vedení letecké války se minulo účinkem. Ve Vietnamu Američany nic neomezovalo, překážky si vytvořili sami. Na rozdrcení Severního Vietnamu měli dostatek sil. Americké vládě se nepodařilo to nejdůležitější – nedokázala přesvědčit národ o nutnosti pokračovat v nepopulární válce. Vojáci zase nevěděli, proč a za co jedou do nehostinné vietnamské džungle bojovat. Výsledkem byl začarovaný kruh, respektive stupňující se válečný pat. Rok 1968 byl vrcholem války. Novoroční ofenziva Severu sice ztroskotala, ale paradoxně přinesla Hanoji psychologické vítězství. Pokud vítězíme, ptali se Američané, jak je možné, že na nás nepřítel tak mohutně zaútočil? Proč se má navýšit počet branců ve Vietnamu, když jsme zabili tolik komunistů?

Vietnamizace

Americký prezident Richard Nixon se v lednu 1969 zavázal, že bude usilovat o čestný mír. Potíž byla v tom, že Hanoj stále chtěla ovládnout Jižní Vietnam a Washington to stále nehodlal dopustit. V červenci téhož roku vyhlásil Nixon proces vietnamizace – armáda Jižního Vietnamu převezme obranu své země, zatímco bude probíhat postupné stahování amerických vojáků. Na počátku roku 1969 bylo ve Vietnamu plných 550 000 amerických vojáků (1970: 335 000, 1971: 157 000), ale na konci roku 1972 pouhých 24 000. V letech 1970 a 1971 bylo zničeno množství nepřátelských základen v Kambodži a Laosu. Koncem března 1972 se Giap rozhodl neúspěšně dobýt Jižní Vietnam. Americké letectvo poprvé zahájilo ničím neomezené bombardování strategických cílů v Severním Vietnamu. Komunisté byli donuceni jednat o ukončení války.

Konec třicetileté války

Na konci ledna 1973 byly podepsány Pařížské dohody. Znamenalo to, že do konce března téhož roku se z Jižního Vietnamu stáhnou americké jednotky. V srpnu 1973 zakázal Kongres jakoukoliv vojenskou účast ve Vietnamu. Aféra Watergate nedlouho poté smetla Nixonovu administrativu. Další Giapova invaze na Jih byla korunována úspěchem. Saigon se 30. dubna 1975 ocitl v rukou komunistů. Američané nechali na bojišti 58 235 mužů, dalších 2000 bylo pohřešováno, 305 000 se vrátilo domů zraněno. Desetitisíce trpěly traumatem prožitých válečných hrůz. Celá generace vyrůstala ve stínu vietnamské války, která se stala trvalým mementem zahraniční politiky Spojených států.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 6/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více