Operace Lorraine

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 25.790

Diplomacie selhala

Na jaře roku 1946 probíhala ve Francii komplikovaná jednání mezi Ho Či Minem a francouzským vládním zmocněncem Jeanem Saintenym. V sázce přitom nebylo nic menšího nežli možnost samostatnosti podstatné části Francouzské Indočíny (Vietnamské demokratické republiky, VDR, vyhlášené 2. září 1945) nebo pouhá, a ke všemu toliko její symbolická autonomie v rámci Francouzské unie. Protřelý gen. Phillipe Marie Leclerc nabádal vládu k politickému řešení situace, ačkoliv jeho jednotky do jara roku 1946 dokázaly vypudit Viet Minh z Hanoje a ovládnout nejen jih, ale i nemalou část Severního Vietnamu. Pařížští politici sice jásali, ale Leclerc si uvědomoval nebezpečí vzniku patové situace, v níž se země galského kohouta mohla snadno ocitnout kvůli partyzánskému způsobu vedení boje, praktikovaným Viet Minhem. Jinými slovy, válka mohla přerůst do dlouhého konfliktu bez jasně definovatelného cíle. Co by se v takovém případě mohlo považovat za vítězství? – Nerozhodný stav? Rozdělená země, z níž by jednu část ovládali Francouzi a druhou Ho Či Minovi lidé? Čestný mír, s nímž odešli Američané z Jižního Vietnamu v roce 1973?


Předsunutí obránci Hoa Binu

Reklama

Na jaře 1946 bychom však ve Francii těžko hledali rozhodujícího politického činitele přenechavšího dobrovolně část impéria doposud ovládanému národu. Velikost a čest Francie nebyly pouhými nacionalistickými symboly v předvolebním klání, ale konstantními veličinami, s nimiž francouzští politici operovali v průběhu celých 50. a 60. let 20. století. Netrpěla snad Francie už tak dost pod německou okupací? Cožpak by tak hrdý národ snesl další ponižující porážku? Navíc porážku od otrhaných povstaleckých band? Cožpak nedisponovala dostatečným počtem statečných mužů, odhodlaných bojovat a umírat za čest a slávu své země? Byl to přeci „nejslavnější“ Francouz, gen. de Gaulle, kdo zvolal, že „existuje odvěká úmluva mezi velikostí Francie a svobodou světa“. Přitom se jednalo o realisticky přemýšlejícího a zároveň jednajícího politika, který navzdory svým emotivním proslovům umožnil samostatnost Alžírska, což mu většina tehdejších vojáků a legionářů nikdy neodpustila.

Vietnamci v roce 1946 nedisponovali takovými prostředky, aby natrvalo ovládli větší oblast země na jihu, příp. udrželi město velikosti Hanoje. Francouzi sice měli převahu v palebné síle, ale disponovali omezeným počtem vojáků. Paříž se oprávněně obávala nepokojů ze strany veřejnosti, pokud by byli v Indočíně nasazeni francouzští branci. Americké angažmá o 20 let později jí dalo za pravdu. Pro francouzské jednotky nebyl problém dočasně obsadit či vytlačit Viet Minh prakticky z jakékoliv oblasti. Problém spočíval ve slově „dočasně“. Pokud Francouzi dorazili do určité části Tonkinu, odkud vytlačili Viet Minh do hor poblíž čínských hranic, jejich pobyt byl limitován nejen jejich početností, ale i logistickým zabezpečením mise, přičemž na ně neviditelný nepřítel neustále dorážel jak na cestě k cíli, tak při jejich odchodu na jih. Zatímco Francouzi ovládali většinu městských oblastí, Viet Minh dominoval v horských a nepřístupných oblastech. V přeneseném slova smyslu ztráceli Francouzi stále více a více půdy na úkor Viet Minhu, který s ní zároveň získával dostatek nových bojovníků. Byla to kombinace všech výše uvedených faktorů, jež způsobily, že divoký sever byl ovládán, či lépe řečeno, snažil se být ovládnut za pomoci osamělých legionářských pevností, vystrčených hluboko do nepřátelského zázemí, aby Viet Minh věděl, že Francie tu stále je, třebaže zastoupena hrstkou unavených cizineckých legionářů. Něco jiného byl ovšem Jižní Vietnam, kde se Francouzům dařilo udržet převahu a vliv až do konce jejich hořkého angažmá.


Legionář při opatrném postupu v nepřátelském území. Jeho kamarád měl méně štěstí

V listopadu 1946 vypukl spor o vybírání cla ve strategickém přístavu Hai Phong mezi Viet Minhem a místní francouzskou správou. Křižník Suffren následně ostřeloval vietnamskou část města a způsobil těžké ztráty mezi místním obyvatelstvem. Třebaže je tento incident mnoha historiky považován za překročení pomyslného Rubikonu, odkud nebylo návratu, pravdou je, že k bojům mezi Viet Minhem a francouzskými jednotkami docházelo od září 1945, přičemž se ani jedna ze stran nevystříhala násilí vůči civilnímu obyvatelstvu (vietnamskému i francouzskému). Téměř celý následující rok byl až do haiphongského incidentu vyplněn potyčkami různého rozsahu, odehrávajícími se na diplomatickém pozadí. Třebaže se Francie v březnu 1946 zavázala uznat nezávislost VDR (zahrnující Annam a Tonkin, zatímco o Kočinčíně mělo rozhodnout referendum; Francouzská Indočína se skládala z Tonkinu, Annamu, Kočinčíny – dnešní Vietnam, Laos a Kambodža), události směřovaly nikoliv k politickému, ale vojenskému řešení situace.

Přichází generál de Lattre

Do konce roku 1949, resp. první poloviny roku následujícího, můžeme považovat Viet Minh za slabšího z obou soupeřů. Bylo by však chybou domnívat se, že příčina spočívala v nedostatečném počtu kvalitních velících důstojníků. Gen. Vo Nguyen Giap byl vynikající stratég, což dokázal i za 2. vietnamské války. Vietnamcům se nedostávalo především kvalitní výzbroje, léků a dalších materiálních položek nezbytných k vedení války. Situace se změnila po vítězství Mao Ce Tunga v sousední Číně. Třebaže odvěká animozita obou národů nebyla nikdy zcela překlenuta (v roce 1979 vypukl mezi oběma zeměmi ozbrojený konflikt), nacionální stránka musela ustoupit politickému, strategickému zájmu Číny. Viet Minh obdržel od čínských komunistů nejen zbraně a vojenské a politické poradce, ale i diplomatickou podporu pro svůj zápas. Po ČLR záhy VDR uznal takřka celý východní blok. Analogická situace se odehrála s Jižním Vietnamem, kde se Francie stala závislou na americké zbrojní i finanční pomoci.

Reklama


Ukořistěné zbraně zajatých příslušníků Viet Minhu

Po vyztužení jednotek Viet Minhu čínskou výzbrojí byla na září 1950 připravena první skutečná vietnamská ofenziva. Začala 16. září útokem na pevnost Dong Khe nedaleko čínských hranic a skončila počátkem října krutou francouzskou porážkou. Elitní 1. výsadkový prapor Cizinecké legie byl v lítých bojích doslova vyhlazen. Totéž potkalo 3. pěší pluk Cizinecké legie, zatímco 2. pluk utrpěl fatální ztráty. Jestliže boje přinesly Francouzům těžké lidské ztráty, neméně závažná byla ztráta prestiže v očích Vietnamců. Velící důstojníci připravovali evakuaci francouzských civilistů z Hanoje, jelikož se domnívali, že po ztrátě strategické severovýchodní oblasti, kam Viet Minhu proudila takřka nerušeně čínská pomoc, se dal očekávat brzký pád hlavního města Tonkinu. Gen. Giap slíbil Ho Či Minovi, že novoroční svátky Tet roku 1951 oslaví již v Hanoji. Vietnamskému vojevůdci však kartami zamíchal nový francouzský vrchní velitel vojsk a zároveň šéf civilní administrativy. Gen. Jean de Lattre de Tassigny dorazil do Indočíny 19. prosince 1950, aby vystřídal jak vysokého komisaře v Hanoji Leóna Pignona, tak gen. Marcela Carpentiera.


Patrola legionářů v obtížném terénu vietnamské krajiny

De Lattre byl více než pouhým důstojným protivníkem svého vietnamského soka. Dokázal nejen stabilizovat situaci, ale i zapůsobit na své řadové vojáky, kteří měli poprvé a naposledy v této válce pocit, že jim jejich vrchní velitel rozumí. Vybudováním řetězců opevnění – jejich posádkou se stali legionáři – se snažil posílit francouzský vliv v deltě Rudé řeky, jejíž rozsáhlé severní území se ocitlo pod nadvládou Viet Minhu. Počátkem roku 1951 zastavil vietnamský nápor u Vinh Yenu a v květnu téhož roku další Giapovu regulérní konveční ofenzivu u Mao Khe a na řece Day. Přes těžké ztráty se Viet Minhu nepodařilo otevřít cestu na Hanoj. Pro Giapa to byl ponižující osobní nezdar. Odražení vietnamského generálního útoku vlilo do žil Francouzů novou energii a sebedůvěru. V listopadu 1951 se jim podařilo dobýt důležité město Hoa Binh na jihozápadním okraji delty Rudé řeky. Jednotky Viet Minhu zahájily sérii těžkých útoků: některé ve formě lidských vln, s cílem dobýt město zpět. Následovaly boje srovnatelné s jatkami Velké války. Byly to doslova „mlýnky na maso“. Pozornost Paříže se upírala na strategicky důležité město ležící na Černé řece, držené s vypětím sil francouzskými výsadkáři a obklíčené třemi divizemi Viet Minhu. Gen. de Lattre však u konce této bitvy chyběl. Jeho vážný zdravotní stav ho donutil v prosinci 1951 navždy opustit Indočínu a vrátit se do metropole, kde v lednu 1952 rakovině podlehl. Jeho 23letý syn, por. Bernard de Lattre de Tassigny, padl 30. května 1951 poblíž Ninh Binhu. Otěže velení nad francouzskými silami převzal gen. Raoul Salan.

Nastupuje generál Salan

Začátek Salanovy „vietnamské“ kariéry jako by předznamenal i jeho konec na bojišti jihovýchodní Asie. Byli bychom k němu nicméně nespravedliví, pokud bychom mu vyčítali vyklizení pozic u Hoa Binhu v únoru 1952 a následný ústup na území delty. V době jeho příchodu do Hanoje byla situace v Hoa Binhu jednoznačně neudržitelná. Po odchodu francouzských jednotek do delty se zdálo, že válka v Tonkinu uvízla na mrtvém bodě, jak předvídal gen. Leclerc. Teprve po skončení monzunových dešťů v říjnu 1952 započala větší vojenská aktivita na obou stranách. Gen. Giap poslal 308., 312. a 316. divizi na jihozápad thajské vysočiny, směrem k Laosu.

Čínští poradci doporučili stratégům Viet Minhu, aby během jara 1952 naplánovali útok na francouzské opěrné body na severozápadě země, a to v rámci příprav daleko větších operací ve středním a severním Laosu. Nepřátelské síly měly být vylákány do odlehlejších laoských oblastí, kde by se staly mnohem zranitelnějšími nežli v Tonkinu nebo na jihu Vietnamu. Úspěch podzimní ofenzivy roku 1950 byl stále zářným příkladem úspěšné akce. Peklo u Hoa Binhu sice přineslo palmu vítězství, ale za cenu příliš vysokých ztrát na vietnamské straně, což vzbudilo nelibost u vietnamských intelektuálů nacionalistického ražení, pro něž byla navíc krajně potupná čínská praxe, kdy musel provinivší se jedinec předstoupit před kolektiv a sebekritikou ze sebe „smýt hříchy“ svého jednání vůči straně a vlasti. Předchozí rok se totiž vůbec nevyvedl. Gen. de Lattre byl příliš tvrdým oříškem, a ani rok 1952 nevypadal na to, že by ho strýček „Ho“ mohl strávit v Hanoji. Gen. Salan totiž nehodlal s rukama v klíně přihlížet tomu, jak Viet Minh obsazuje nové oblasti. Rozhodl se převzít iniciativu a uštědřit protivníkovi rozhodující porážku přímo v jeho domovské baště, v severním Tonkinu. Na konci října 1952 zahájil ambiciózní útočnou operaci pod krycím názvem Lorraine (Lotrinsko).

Lorraine

Prvním cílem gen. Giapa byl francouzský post Nghia Lo, horský hřeben nacházející se mezi Černou a Rudou řekou. Simultánně byly vedeny útoky na Gia Hoi a Van Yen. Navzdory vietnamskému náporu na Nghia Lo provedenému 17. října 1952 za pomoci lidských vln byla francouzská posádka zachráněna díky sebeobětování se 6. výsadkového koloniálního praporu (6e BPC). Stejně tak se podařilo díky výsadkářům evakuovat Gia Hoi. Většina francouzských jednotek dokázala prorazit do Na Sanu, kde se nacházela opevněná báze, která byla urychleně přetvořena v jediné životaschopné postavení v dané oblasti. Přesto vše byly severozápadní Tonkin a laoská hraniční oblast otevřeny oddílům Viet Minhu. Gen. Salan považoval útok na Nghia Lo za vedlejší operaci. Očekával, že hlavní nápor bude směřovat přímo na deltu. Když se ukázalo, že nic takového nemá Giap v úmyslu, spustil ofenzivu přímo do srdce Viet Minhu, oblasti zvané Viet Bac, nacházející se severně od delty. Velkolepá akce měla přinutit Giapa ke stáhnutí se od Černé řeky. Následně uskutečněná konvenční bitva v zázemí Viet Minhu jej měla oslabit nejen po vojenské stránce, ale cílem bylo rovněž snížit jeho důvěryhodnost mezi místní populací. Pozice v Nghia Lo mohla být znovu získána a Laos uchráněn od vpádu Viet Minhu.


Unavený francouzský výsadkář

Jednalo se o smělý plán, hraničící takřka s hazardem. Salan k němu shromáždil největší koncentraci francouzských sil viděných do té doby v Indočíně. Jednalo se o téměř 30 000 mužů, shromážděných v rozličných jednotkách, Cizineckou legii nevyjímaje. Operace Lorraine dostala zelenou. Francouzské jednotky se shromáždily u dvou výchozích bodů: u Trung Ha na Rudé řece (severozápadně od Son Tay) a nehostinného města Viet Tri na Bílé řece na severovýchodě. Do 29. října 1952 hodlal Salan dosáhnout Phu Tho, což znamenalo postupovat rychlostí až 32 km za den. Nicméně, regionální jednotky Viet Minhu soustavně napadaly Francouze, čímž zdržovaly jejich postup. Stanovené linie nebylo dosaženo ještě 5. listopadu 1952. Nepřítomnost větších uskupení Viet Minhu nebezpečně zvýšila Salanovu sebedůvěru, která zapříčinila, že své jednotky pouštěl stále hlouběji do nepřátelské džungle okolní vysočiny.


Jedna z legionářských pevností – zde Phu Tong Hoa

Výsadkářům se podařilo u zásobovací základny Viet Minhu Phu Doan ukořistit značné dodávky zbraní pocházejících jak z Číny, tak Sovětského svazu. Francouzské jednotky se prodíraly směrem na Phu Yen, zatímco silné hlídky byly vyslány podél cesty na sever k Tuyen Quangu a na západ k Yen Bayi, aby byly připraveny k zastavení očekávaného vietnamského protiútoku. Gen. Giap se navzdory všem očekáváním rozhodl držet své pozice na Černé řece. Doufal, že francouzské hlavní síly překročí své zásobovací linie a poslal pouze dva regulérní pluky směrem k Yen Bayi od Černé řeky a současně nařídil dvěma divizím obklopujícím deltu Rudé řeky zvýšit partyzánskou aktivitu, a donutit tak Salana ke stažení jeho útvarů z Viet Bacu. V polovině listopadu si francouzský vrchní velitel uvědomil, že operace Lorraine selhala ve svých cílech. Giap v žádném případě nehodlal poslat do boje svoje hlavní síly, aby se utkaly s uskupením gen. Salana. Vojenský realista dobře věděl, že v otevřeném střetu by neměl naději čelit kvalitněji vyzbrojenému nepříteli, disponujícímu palebnou převahou a leteckou podporou. Jak se však záhy ukázalo, letecké zásobování francouzských jednotek bylo krajně obtížné a konvoje vypravené po souši nebo řece se ukázaly příliš nákladné po lidské i materiální stránce, tváří v tvář léčkám Vietnamců. Již 14. listopadu 1952 vydal Salan rozkaz, aby se jeho muži stáhli za de Lattreho linii.


Postup za pomoci tanků

Zpočátku vše probíhalo hladce, ale 17. listopadu byly dva pravidelné pluky Viet Minhu vyslány Giapem do oblasti Phu Doanu – Phu Toy a další pluk uskutečnil rozsáhlý přepad ze zálohy v rokli Chan Muong, kde se koloniální cesta číslo 2 točila skrz příkrou postranní soutěsku v džungli, pouhých 150 m širokou. Vietnamské jednotky vtáhly Francouze do léčky, v níž čelili smrtelně přesné minometné palbě. Pouze zuřivá reakce tankistů předního a zadního voje zabránila celkovému zničení Salanových sil. Shodou okolností byli parašutisté z koloniální cesty staženi již 16. listopadu. Další útoky Viet Minhu z neproniknutelné džungle způsobily další desítky zabitých francouzských vojáků. Jenom díky leteckému zásahu nebyly ztráty vyšší. Zásoby, které byly Viet Minhu ukořistěny na začátku operace Lorraine, Giap rychle získal od Číňanů a stále se nacházel v pozici, která mu umožňovala ohrožovat Laos. Vietnamský generál využil příležitosti a protiútokem se zmocnil dvou postů: Ba Lay a Moc Chan. Poté špatně vyhodnotil situaci a snažil se 23. listopadu 1952 marně dobýt Na San. Výsledkem byly vysoké ztráty na straně Viet Minhu a počátkem prosince ústup od pevnosti, kterou stateční obránci uhájili navzdory značné přesile. Ačkoliv se jednalo pro francouzskou morálku o povzbuzující úspěch, zároveň se Na San ukázal jako nebezpečný precedent do budoucna, jelikož velení dospělo k názoru, že obklíčená základna může být zásobována vzduchem a ubráněna uprostřed nepřátelského teritoria.

Reklama


Rtn. Pavel Knihař

Operace Lorraine se zúčastnili i Čechoslováci sloužící v řadách Cizinecké legie. Jedním z nich byl i 20letý rtn. Pavel Knihař, příslušník 2. pěšího pluku: „Operace Lorraine končila a ‚vietminhové‘, doposud dosti zdrženliví, jako by nás chtěli přesvědčit o tom, že nemáme u nich co pohledávat – v zóně, kde byli oni pány již dlouhou dobu. A naše zadní hlídky byly stále více a více napadány a ocitly se v boji. […] Kolem poledne, když jsme postoupili jen několik set metrů, jsme uslyšeli před námi hluk prudkého boje, přerušovaný dlouhými salvami z automatických zbraní a výbuchy. Byly to roty našeho praporu, které postupovaly před námi a které byly zaskočeny silnou zálohou ‚vietminhů‘, vynořivších se z bambusové clony. Mohli jsme zachránit několik legionářů více nebo méně raněných a v šoku, kterým se podařilo uniknout z krveprolití a smrti z rukou ‚vietminhů‘. […] Tiše jsme šli po silnici mezi dvěma řadami mrtvých a vyhýbali jsme se hořícím vozidlům a těm, která mohla explodovat. A kdykoliv to bylo možné, nakládali jsme naše mrtvé na vozidla, která započala s jejich odklízením. Bilance pro náš prapor byla těžká: to ráno tam ztratil dva důstojníky a 70 poddůstojníků a legionářů, kteří byli zabiti nebo nezvěstní.“ Statečnost v bojích při této akci mu vynesla citaci v divizním rozkaze.

Post scriptum

Rok po skončení operace Lorraine byla zahájena operace Castor. Francouzští výsadkáři obsadili bohem zapomenuté údolí Dien Bien Phu, nedaleko laoských hranic. Generálové se rozhodli vybudovat systém mohutného opevnění, který měl Viet Minh donutit k vytoužené regulérní bitvě a zároveň zamezit jeho pronikání do Laosu a odsud na jih Vietnamu. Nepřítel nakonec přišel, ale dychtivě očekávaná bitva měla zcela jiný průběh, než jaký Francouzi očekávali. Ale to je již jiný příběh…

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více