Harrisova bitva o Berlín - Nezdařený pokus o ukončení války

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 29.888

Harris

Ke konci února 1942 stanul v čele Velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command) maršál letectva Sir Arthur T. Harris. Třebaže se již v průběhu, ale zejména po skončení války stalo jeho jméno synonymem plošného bombardování, pravda je taková, že direktiva vedoucí ke změně strategie byla vydána předtím, než se ujal funkce. Na adresu svého předchůdce, maršála letectva Sira Richarda Peirse, uvedl: „Na počátku léta 1941 věděl každý, kdo měl něco společného s politikou štábu, že většina našich útoků na Německo byla, proti naší vůli, plošnými útoky: a naše bomby padaly většinou na veliké plochy otevřeného terénu.

Nadřízení nového velitele instruovali, aby se soustředil na zničení několika měst v Porúří a dále útočil na takové cíle, jejichž zničení mělo ulehčit britskému námořnictvu v jeho přetěžkém zápase s německými ponorkami. Úkolů bylo mnoho, prostředků k jejich naplnění žalostně málo. Bomber Command na počátku roku 1942 disponovalo toliko s 378 bombardéry, z nichž pouhých 69 bylo čtyřmotorových. Pomůcky a přístroje pro úspěšné noční operace byly taktéž nedostatečné. Navzdory tomu se bombardovacím osádkám podařilo dosáhnout nemalých úspěchů. Za všechny uveďme „propagační“ nálet tisícovky bombardérů na Kolín na konci května 1942. Málokdo si ovšem dokázal představit zkázu, čekající v nedaleké budoucnosti na německá města.

Hamburk

Reklama

Na základě jednání spojeneckých špiček v Casablance z ledna 1943 byly vystupňovány letecké útoky na nacistickou válečnou mašinérii, spojené s narušením morálky německého obyvatelstva. Bohužel, mnozí političtí i vojenští představitelé mylně vyhodnotili vliv veřejného mínění, respektive možnosti (nejen) civilistů na chod třetí říše. Bomber Command spustilo rozsáhlé operace vůči Porúří, známé pod označením bitvy. Arthur Harris měl přitom již delší dobu ve svém „hledáčku“ klíčový přístav Hamburk.


Lancaster, páteř Bomber Command v druhé polovině války

Město se nachází na pobřeží, čímž bylo dobře vidět na obrazovce H2S (radar zobrazující obrysy města, třebaže to nebylo pod příkrovem mraků a tmy vůbec vidět). Britové dále s velkým úspěchem použili novou vědeckou pomůcku. Jednalo se o obyčejné proužky: na jedné straně papírové, na druhé z hliníkové fólie. Tzv. Window, vypuštěné po milionech z výpustě pro světlice, doslova paralyzovaly protileteckou obranu. Němečtí operátoři spatřili na obrazovkách svých radarů desetitisíce britských bombardérů, což byl ale falešný odraz Window. Bitva o Hamburk byla spuštěna 24. července a skončila v noci z 2. na 3. srpna 1943. Harris postrádal 87 bombardérů, zatímco Američané, kteří zaútočili na přístav dvakrát (25. a 26. července), ztratili 21 letadel. Počet obětí na německé straně se odhaduje na 45 tisíc osob.

Šok

Německý ministr výroby Albert Speer byl přesvědčen o tom, že pokud dalších šest velkých německých měst postihne v nejbližší době osud Hamburku, bude se třetí říší rychlý konec. Uprchlická vlna přeživších, zaplavivší celé Německo, s sebou přinášela hrůzné svědectví apokalyptického britského útoku. Ve městě samotném musely zasahovat jednotky SS, aby byla obnovena morálka a v zárodku potlačeny veškeré projevy nespokojenosti. Polní maršál Milch po zničení přístavu prohlásil: „Je to ještě černější, než nám to Speer maluje. Pokud budeme nuceni prožít pět nebo šest měsíců náletů, jaké prožil Hamburk, němečtí lidé jednoduše odloží nástroje a přestanou pracovat, ať je jejich vůle jak chce velká. Proto pořád říkám, opatření, která přijímáme, se podnikají příliš pozdě. Nemůže být řeči o přesunu nočních stíhačů na východní frontu ani o letecké podpoře našim vojskům na Sicílii a čemkoliv jiném. Voják na bitevním poli si bude muset vykopat díru, zalézt do ní a vyčkat, až útok přejde. Ale to, co proděláváme na domácí frontě, se nedá moc dlouho vydržet.


Arthur Harris (1892–1984), velitel Bomber Command 1942–1945

Reklama

Tajná úřední zpráva určená nacistickému vedení nepokrytě hovořila o alarmujících následcích pro celé válečné úsilí. Naštěstí pro nacistické Německo byla realita taková, že v té době Bomber Command nedisponovalo takovými prostředky, aby v rychlém sledu a v takovém měřítku zničilo šest německých měst. Samotný Harris ve svých pamětech uznale glosoval, že: „Po útocích na Hamburk byli Němci rázem takřka bezbranní vůči útokům ze vzduchu, ale je podivuhodné, jak okamžitě a energicky na tuto situaci reagovali. Téměř přes noc improvizovali úplně novou soustavu stíhací obrany. Pozorovatelské sbory zjistily hlavní sled bombardérů a rádiem udělovaly velikému počtu stíhačů rozkazy. Současně vysílaly připomínky, udávající výšku, směr a početnost svazu a pravděpodobný cíl, k němuž svaz směřuje, nebo skutečný cíl, na který bombardéry útočí. Stíhačky jinak neměly styk se zemí, ale kroužily kolem majáků, dokud pozorovatelské sbory cíl neuhádly nebo nezjistily. Jakmile potom obranná organizace rozhodla, kam asi směřují naše bombardéry, okamžitě tam stíhače poslala, aby se s bombardéry utkali buď nad cílem, nebo aby je pronásledovali při návratu.

Ostatně, mnohé osádky již při posledních útocích na Hamburk na vlastní kůži poznaly, že se německá obrana dala rychle dohromady: „Shodili jsme náklad a právě jsme se obraceli k domovu, když Bud, náš horní střelec, zahlédl jednu Me 110 skoro přímo nad námi. Zařval: »Střemhlav doprava dolů!«, což Jimmy udělal v naději, že nás Jerry neviděl. Ale viděl nás a rychle sletěl na naši úroveň. Musel to být cvok, protože měl vědět, že útočit na někoho v cílové oblasti není partička kriketu. Na druhou stranu právě to nás asi zachránilo, protože při všech těch světlech ze světlometů a záři z požárů jsme ho viděli a mohli jsme provést úhybný manévr.“


Berlín po skončení velkých náletů v roce 1944.

Stejnou zkušenost jako Doug Curtis z 9. perutě učinily i další osádky Bomber Command. Navíc ty, které operovaly nikoliv na Lancasterech, ale Halifaxech, zažívaly nad přístavním městem infarktové stavy, jejichž příčinou nebyla pouze protiletecká obrana. Pilot Jimmy Davidson z 35. perutě vzpomíná: „Pak jsme se na brífinku dověděli, že budeme naposledy útočit na tohle nešťastné město, a odletěli jsme na operaci, která byla mým vůbec nejhroznějším zážitkem. Nad Hamburkem visela bouře a my jsme zjistili, že se s naším Halifaxem nedokážeme vznést nad mraky. Vřítili jsme se do nich a led nám praskal na křídlech. Ne jednou, ale tucetkrát do nás uhodil blesk, pravý vnější motor vysadil, a když jsme se v jedenácti tisících stopách vynořili z mraku, dostali jsme se do protiletecké dělostřelby.

Berlín

Ve svých pamětech Harris uvedl, že již v roce 1942 na něj nadřízení naléhali, aby řádně atakoval hlavní město třetí říše. S ohledem na prostředky, jimiž disponoval, však podobným snahám úspěšně odolával. V lednu 1943 nicméně osádky podnikly dva „sondážní“ útoky na Berlín a v noci z 1. na 2. března téhož roku byl poprvé nad městem použit přístroj H2S. Během března následovaly další dva útoky. Ztráty dosáhly 4,6 % z vyslaných letounů, což Harris shledával přijatelným, s ohledem na tak dobře bráněný a vzdálený cíl a dále k tomu, že byly použity nejen Lancastery, ale i Halifaxy a Stirlingy, které unesly nejen méně pum, ale nedosahovaly potřebného operačního dostupu, což se odrazilo na výši ztrát.

Poté, co se v červenci chýlila bitva o Porúří ke svému konci, a noci se prodlužovaly, rozhodl se velitel Bomber Command přenést strategické útoky hlouběji na území nepřítele. Ještě předtím, než ale mohla být spuštěna bitva o Berlín, byli Britové nuceni vypořádat se s nebezpečím raketového výzkumu, jenž Němci prováděli na břehu Baltického moře v Peenemünde. Arthur Harris s povzdechem konstatoval: „Byla škoda, že jsme nemohli bitvu o Berlín zahájit hned po zničení Hamburku, jakmile se dostatečně prodloužily noci. Tehdy bychom byli udeřili v okamžiku, kdy byl celý Berlín ochromen zprávami z Hamburku. A byli bychom mohli využít zmatku, který byl v německé obraně způsoben Window. V listopadu již byla stíhací obrana zreorganizována a značně zesílena, i když nebyla tak účinná, jako před použitím Window. Při třech útocích na Berlín podniknutých v září se nám však vůbec nepodařilo zasáhnout střed města, a dokud jsme neměli nový typ přístroje H2S, raději jsem útočil na města, která jsem mohl snáze zničit, protože i po prvním rozrušení nepřátelské pozemní řídící soustavy by nás byl útok na Berlín stál mnohem větší oběti než útok na kterýkoliv bližší cíl.

Bitva

Pro Harrise začala vlastní bitva o Berlín v noci z 18. na 19. listopadu 1943 a skončila v polovině března následujícího roku. Oné listopadové noci poslal nad Berlín 440 Lancasterů a čtyři Mosquita. K dalšímu mohutnému útoku došlo již 22. listopadu, do něhož bylo zapojeno plných 764 letadel. Jednalo se o nejtěžší nálet na hlavní město třetí říše za celý průběh války. Díky tomu, že byl Berlín, jako obvykle, zahalen souvislou vrstvou mraků, proběhlo bombardování „naslepo“ za pomoci přístrojů H2S. Velitelský štáb neměl k dispozici fotografický materiál z leteckého průzkumu a domníval se, že výsledky operace nebyly nijak uspokojivé. Ve skutečnosti utrpěl Berlín těžké škody. Pumy dopadaly přímo přes jeho střed až po předměstí Spandau. Přes sto tisíc obyvatel přišlo o střechu nad hlavou. Množství administrativních budov lehlo popelem, několik továren, včetně Alkett, vyrábějící tanky, bylo těžce poškozeno. Jednalo se o ukázkový „plošný“ nálet, s relativně nízkými ztrátami, zahrnujícími 26 strojů (3,4 %).


Zpravodajský výslech osádky po návratu z operace nad Berlínem

Do konce listopadu se Královské letectvo vrátilo nad Berlín dvakrát, ale účinek nesplnil očekávání. Při operaci v noci z 26. na 27. listopadu bylo ze 443 Lancasterů sestřeleno 28 a dalších 14 se jich díky nepříznivému počasí zřítilo při návratu do Anglie. Takřka 10% ztráty dvojnásobně překročily Harrisovu hranici „přijatelných“ ztrát. V průběhu prosince ztratili Britové 127 letadel. Konec bitvy byl ale pro vyčerpané osádky stále v nedohlednu.

Reklama

Začátkem ledna 1944 byly dvě noci za sebou podniknuty mohutné nálety na Berlín (v noci z 1. na 2. ledna a z 2. na 3. ledna), kdy bylo sestřeleno dalších 28, respektive 27 strojů (7 % vyslaných bombardérů). Nepříznivé počasí způsobilo rozptýlené bombardování s minimálním účinkem. Celkem 769 letounů Bomber Command se nad Berlín vrátilo v noci z 20. na 21. ledna. Ani tato noc nebyla výjimkou, když osádky dorazily nad město, našly jej zahalené v mracích. Navíc Němci zdokonalili taktiku nočních stíhačů, hojně využívajících praxi Zahme Sau (krotká svině), kdy na svých Messerschmittech Bf 110 či Junkersech Ju 88 křižovali noční oblohu, aby nejprve zachytili hlavní bombardovací proud, a poté zaútočili na jednotlivé letouny. Když se bitva chýlila ke konci, bylo připraveno k nasazení takřka 400 nočních stíhaček. Té noci se domů nevrátilo 35 strojů a v noci z 27. na 28. ledna bylo odepsáno dalších 33 Lancasterů z 515 vyslaných. Noc poté ztratilo Bomber Command 36 letadel. Poslední lednová noc přinesla obyvatelům Berlína další těžký nálet a rozsáhlé škody na jejich domovech. Z 534 letadel, která se zúčastnila útoku, bylo sestřeleno 33. Těžce zkoušené osádky získaly dvoutýdenní oddych, aby se 15. února v plné síle vrátily nad proklínaný cíl. Harris k útoku vyčlenil 891 letadel, z nichž bylo ztraceno 43. Vzhledem ke katastrofě, k níž došlo v noci z 19. na 20. února 1944 nad Lipskem (78 ztracených bombardérů z 823 vyslaných) se Britové nad Berlín vrátili až v noci z 24. na 25. března, aby opětovně utrpěli strašlivé ztráty, když (zejména) flak sestřelil plných 72 letadel.


Bombometčík v přídi Lancasteru

Ačkoliv až do konce války pokračovaly nálety lehkých Mosquit na hlavní město, byla to poslední mohutná operace vůči Berlínu. Kruté ztráty zastínila pohroma, k níž došlo na konci března nad Norimberkem, kam směřovalo 795 letadel, z nichž bylo neuvěřitelných 95 sestřeleno. Jinými slovy zcela neúnosných 12 %. Jednalo se o doposud nejtěžší ztráty za celou válku. Celkově bylo nad Berlínem ztraceno 551 letadel.

Spory

Počátkem listopadu 1943 sdělil Harris ministerskému předsedovi: „Můžeme Berlín proměnit v trosky od jednoho konce k druhému, když se k nám připojí USAAF. Bude nás to stát 400 až 500 letadel. Německo to bude stát prohru ve válce.“ Po Hamburku zavládla na štábu v High Wycombe euforie, když mnozí důstojníci uvěřili v brzkou porážku nacistického Německa. Hlavní město třetí říše však bylo vše, jen ne snadno zničitelný cíl.


Obávaný nepřítel osádek, německý flak

Plochý a rozsáhlý Berlín (zahrnoval i s předměstím téměř 1440 km2) neposkytoval, oproti Hamburku, zřetelné zobrazení na obrazovkách radaru H2S. S ohledem na jeho vzdálenost (z některých základen až 1 850 km) bylo krajně obtížné, až nemožné, oklamat německou obranu diverzními akcemi. Poté, co hlavní svaz bombardérů překonal polovinu své trasy, bylo zřejmé, že směřuje právě nad Berlín. Navíc po celou dobu bitvy panovalo strašlivé počasí. Bez dlouhých, zimních nocí ale nemohla být bitva zahájena.

Většina osádek nikdy nespatřila svůj cíl, nacházející se hluboko v nepřátelském zápolí: „Díky ohromnému podcenění síly odporu Němců, vytvářelo naše velení uměle dojem, že konec války už je na dosah. Z taktického pohledu bylo toto období roku s ohledem na dlouhé noci tím nejvhodnějším pro provádění pravidelných dlouhých průniků na nepřátelské území. Ale z psychologického a fyzického hlediska bylo tím nejhorším. Dlouhé hodiny v teplotách hluboko pod bodem mrazu zatemňovaly mozek, zpomalovaly reflexy a dělaly omyly. Omrzliny se už začaly vyskytovat i mezi piloty a navigátory. A jestli byla taková zima v pilotní kabině, jaké musely být podmínky v ostatních částech trupu letadla? Člověk to musel zažít, aby tomu uvěřil. […] Piloti ztráceli důvěru ve svá letadla a z osádek, které by jinak nezaváhaly vlétnout přímo nad střed města, se teď stávali ,periferní obchodníci‘ shazující své pumy hned na předměstí.


Obsluha flaku zaznamenává další vítězství nad britskými bombardéry

Vysoké ztráty nad Berlínem znamenaly pro osádky hrozivou statistiku. Pokud přesahovaly normu „přijatelných“ 4 %, a pokud byl operační turnus stanoven na 30 akcí, nemohla jej osádka ve zdraví dokončit. Velitel 5. skupiny Bomber Command, Ralph Cochrane považoval bitvu za jediný moment strategické ofenzivy, kdy se morálka osádek ocitla v kritickém bodu: „Jedna z mých perutí se rozpadla a další se začaly hroutit, takže jsem musel okamžitě přijmout přísná opatření.

Harrisovi kritici poukazují na přecenění významu Berlína, v němž spatřovali toliko administrativní centrum. Pravdou ale je, že v té době se jednalo nejen o správní centrum nacistického Německa, ale i o důležitou průmyslovou a komunikační tepnu, nezbytnou pro válečné úsilí totální války. Ve městě sídlilo množství klíčových podniků a z nádraží byly vypravovány lidské a materiální transporty na východní frontu. Po zničení Hamburku se vedení strany obávalo podobného inferna na obyvatelích Berlína, a proto Goebbels nařídil evakuaci většiny dětí a žen.

Max Hastings se domnívá, že Harris ztratil soudnost a fatálně přecenil možnosti svých leteckých sil. Tragickému vyústění bitvy se podle něho dalo zabránit, pokud by se v jeho štábu nacházeli důstojníci, nebojící se projevit vlastní názor. Dále upozornil na to, že po strašlivých ztrátách amerického letectva nad Schweinfurtem, byla pomoc Američanů naprosto iluzorní. Zimní počasí by navíc zabránilo přesnému bombardování. Pokud by se Berlín přesto podařilo zničit, jak by to mohlo znamenat konec války? Hastings poznamenal, že něco podobného nečekal ani Churchill, ale přesto dostal Harris zelenou, ačkoliv se dle direktivy Pointblank měl soustředit na oslabení německého letectva před spojeneckou invazí do Francie. Britskému premiérovi se totiž zamlouvala myšlenka vypálení nacistického hnízda, jako odveta za zničení Londýna.


Messerschmitt Bf 110, posléze výborná noční stíhačka

Ani mírnější kritici či dokonce Harrisovi podporovatelé nepopírají, že bitvu o Berlín prohrál. Nicméně podotýkají, že bylo zničeno nemálo zastavěné plochy (2000 akrů), statisíce Berlíňanů (1,5 milionu) se ocitly bez střechy nad hlavou a setrvalá záplava tříštivých a zápalných bomb způsobila zkázu města. Relativně nízké ztráty na obyvatelích (cca 6 tisíc) je nutné přičíst jednak k řízené evakuaci po zničení Hamburku a ke kvalitním protileteckým krytům. Pokud bychom přistoupili k morbidnímu přepočítání „čistých“ těl, jak se stalo populární ve Vietnamu, dospěli bychom k nelichotivému závěru, že si bitva o Berlín vyžádala stejný počet obětí z řad leteckého personálu, jako tomu bylo v případě jeho obyvatel. Konečně, i Harris uznal, že opotřebení jeho osádek pokračuje rychleji než opotřebení města.

Kritici celkového pojetí britského bombardování zapomínají na důležitý fakt, že v žádné z bitev tomu nikdy nebylo tak, aby byl veškerý letecký potenciál vržen proti jedinému městu. Naopak, v průběhu berlínské operace byly osádky nasazovány na množství rozličných cílů. Harris k tomu podotkl:„Od dubna do září (1944) všechny strategické bombardovací útvary, ať už náležely Královskému či americkému letectvu, byly dány k dispozici nejvyššímu spojeneckému veliteli generálu Eisenhowerovi, aby prováděly operace související s ničením leteckých sil a přípravou invaze do Evropy. Všechny rozkazy týkající se přípravy a podpory invaze měly absolutní a bezvýhradnou podporu. Strategické bombardování trvalo téměř rok a ne déle. Na tuto skutečnost se nesmí nikdy zapomínat.

Třebaže dodnes přetrvávají spory o tom, zda lze výhradně leteckými údery přivodit zhroucení nepřítele, renomovaní historici podtrhávají skutečnost, že spojenecké strategické bombardování patřilo mezi klíčový faktor, vedoucí k porážce nacismu.

Literatura:
Harris, A.: Bombardéry útočí, Brno 1994;
Keegan, J.: Druhá světová válka, Praha–Plzeň 2004;
Neillands, R.: Válka bombardérů. Arthur Harris a spojenecká ofenziva bombardérů 1939–1945, Ostrava 2002;
Overy, R.: Proč Spojenci zvítězili?
Praha–Plzeň 2008; Price, A.: Nástroje temnot. Historie elektronické války 1939–1945, Praha 2006;
Richards, D.: RAF Bomber Command in the Second World War. The hardest victory, London 2001;
Speer, A.: Inside the Third Reich, London 1970.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 10/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více