Krvavá léta 1938-45 (5)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 22.457

Růst nacionalismu za Rakouska

Tak takhle se v roce 1848 vyjádřil Karel Marx pro Neue Reinische Zeitung. Citát zněl přesně takto: „…nesmiřitelný boj, válku až do smrti proti Slovanům, těm zrádcům revoluce… je potřebné jejich vyhlazení, bezuzdný terorismus na ně – nikoli v zájmu Německa (jistěže ne, Karl....), ale v zájmu revoluce… Situace mezi Slovany a Němci byla už tehdy tak napjatá, že největší revolucionář - Karel Marx (sám se považoval za revolucionáře a NĚMCE) - hned věděl, co udělat s těmi, jak říkal, „slovanskými třískami v těle monarchie“. Tak tuhle informaci nám soudruzi z Moskvy i Prahy tak nějak tajili, že…

Při popisování období, v kterém vznikala a bojovala za svou existenci Československá republika, je zajímavé sledovat to vyvření starých nenávistí a domnělých i pravých křivd. V knize „Rakušané a Češi - svárlivé příbuzenství“ od A. Payrleitnera lze nalézt informace o kořenech takovéto nenávisti. Tak třeba rok 1848, kdy Slované tak rozzuřili Karla Marxe. Když se ve Vídni dne 26. července 1848 sešel první svobodně zvolený říšský sněm, zjistilo se, že v něm mají Slované o devět hlasů více než německy mluvící poslanci. Slované se radovali, mezi Němci zavládlo zděšení. Slované by totiž mohli lehce přehlasovat „německou hlasovací mašinérii“. Allgemeine Österreichische Zeitung napsal: „Vídeň přinesla Slovanovi svobodu a ten na ni hned vytasil dýku.“ Nacionalistický Constitution 10. května 1848 se s tím už nemazlí vůbec a uznávaný žurnalista Leopold Häfner pateticky píše: „Teď už jde přímo o to, zda budeme německými či slovanskými občany! Nezalekneme se sebevětšího krveprolití, jen abychom zůstali němečtí! Slovany z nás uděláte jen přes naše mrtvoly!“ A nakonec vše korunuje opět AÖZ: „Nyní Čech odhodil masku, starý divý husitský duch zase koluje v jeho žilách.

Reklama

Pak byl instalován na bodácích rakouské armády na trůn nazpátek Franz Josef I. Ovšem zajistili to hlavně slovanští rakouští vojáci. Ve Vídni byly vidět všude, jak psal vídeňský tisk, „... modré kalhoty české a polské pěchoty, moravští kyrysaři, čeští dělostřelci a chorvatští „šerežané“ (příslušníci pohraniční stráže, která chránila jihovýchodní hranici Rakousko-Uherska před Turky v 18. a 19. století.). Revolučně a nacionalisticky naladění Vídeňané a Rakušané vůbec byli zděšeni „zradou“ Slovanů na revoluci. Tuto službu „Vlasti a císaři“ pak Slovanům „plně oplatí“ Franz Josef I., který se na Slovany politicky vykašle a nenechá se zvolit českým králem. Jen aby si nepohněval své německy a maďarsky mluvící poddané. Což byla základní politická chyba, jedna z těch, která vedla k rozpadu monarchie. A nezachránily to ani jeho osobní velkorysé dary na stavbu Národního divadla.

Vraťme se ale ještě do Vídně. V roce 1897 se pokouší předseda vlády hrabě Badeni (Polák) najít smír v jazykové otázce. Prostě připustit i ostatní jazyky, hlavně češtinu, jako oficielní jazyk. Německy mluvící obyvatelé Rakouska jsou ostře proti. V zásadě šlo o to, že by se německy mluvící úředníci museli v českých zemích učit mluvit česky. Spojenými silami Velkoněmců to neprošlo. Kdo sleduje historii mezi Čechy a sudetskými Němci, jistě si vzpomene, jak Henlein, Hitler a dodnes Landsmanšaft a jeho domácí hlásné trouby ječí, co to bylo za bezpráví, když se měli za ČSR učit v Sudetech němečtí státní úředníci češtinu. To „bezpráví“ dodnes v Mnichově nerozdýchali. Při diskuzi vám sudetští Němci, i ti, kteří jsou v zásadě přátelští, zcela určitě vyčtou tuto „hrůzu“, co se jim děla v Československu „učením češtiny“. A přitom to byl realizovaný původně zablokovaný rakouský zákon z roku 1897! A to „strašlivé bezpráví“ se dělo v době, kdy se v Německu nejdříve bojovalo na ulicích při několika pokusech o převraty, pak přišla hyperinflace a pak Hitlerovy koncentráky. Marné bývá zkoušet je nějak upozornit na nepoměr těchto věcí a na to, že tuto otázku řešilo už Rakousko-Uhersko.

Právě otázka jazyková, tedy právě Badeniho neuskutečněná „jazyková reforma“, vedla ke stavu, který významný rakouský novinář Payrleitner hodnotí takto: „Ještě se stále píše rok 1897. Ale už tehdy neexistovala jiná alternativa (mezi Čechy a českými Němci) než dobytí nebo zánik, asimilace nebo zničení.“ Obstrukce německých nacionalistů svrhly pak Badeniho i jeho nástupce na místech předsedy vlády Rakouska, Gautsche a Thun-Hohensteina, kteří se pokoušeli problém vyřešit. Z německých lavic se ozývaly poznámky srovnávající Čechy se Zulukafry a Hotentoty, v čemž se vyžíval hlavně německý poslanec z Chebu Karl Hermann Wolf - daleko hrubším stylem, než jaký u nás dnes používá poslanec „Kraken“ Rath. Wolf tehdy vykřikoval: „My si nenecháme vnutit jazyk kulturně méněcenného národa…


Reichenberg

Situace byla na ostří nože. Slovanští, ale hlavně čeští poslanci vídeňského parlamentu bojovali proti Němcům obstrukcemi. Rušili jednání, bubnovali do kastrolů které si přinesli, vedli dlouhé projevy, zpívali národní písně a někdy i ničili zařízení parlamentu. Němečtí poslanci jim nezůstávali nic dlužni. Velkoněmečtí poslanci, vědomi si své početní převahy, tak dlouho neumožnili nějaké narovnání se vzrůstajícím a nastupujícím českým – ale i slovenským a slovinským živlem - a místo diskuzí řvali, nadávali, ječeli a uráželi, až nakonec zničili svůj vlastní kmen či, chcete-li, národ sudetoněmecký.

Ale zpět do roku 1918. V minulém článku byl popis jak hladové obyvatelstvo – německé i české - rabovalo v Ústí nad Labem. Také v Liberci (Reichenberg), „hlavním městě“ pohraničí odtrženecké provincie Deutschböhmen, dne 5. listopadu, válkou zbídačelí obyvatelé zaútočili na hlavní sklad (Berglager). V městě zavládl zmatek, rabováním byly ničeny i poslední potraviny. Místní „německá vláda“ neměla sílu ani zasáhnout, ani protestovat.

V Liberci zároveň vznikla v září 1918 Socialistická rada k hájení zájmů české menšiny. Ustanovil se liberecký český Národní výbor (NV) (tradované tvrzení, že Národní výbory byly komunistickým výmyslem roku 1945, je mylné). Tento NV měl oporu v turnovském národním výboru. Zasedal v Národním domě a pracoval nepřetržitě. V Liberci tak bylo vlastně dvojvládí. NV jednal se zástupci čs. armády z Jičína, Turnova a České Lípy o nutném zajištění zásobování Liberce potravinami. Dne 21. listopadu se jednalo v Turnově za účasti zástupců německých sociálních demokratů o zřízení společné komise, jež měla dbát o spravedlivé rozdělování potravin libereckým obyvatelům. O dobré vůli ke spolupráci s německými obyvateli svědčí složení této komise, v níž polovinu tvořili němečtí sociální demokraté, po čtvrtině zástupci ostatních Němců a Čechů. Zástupcem turnovského NV bylo přislíbeno, že bude povoleno z území ovládaného československými úřady do Liberce vyvážet na jednu osobu 0,5 kg tuku, 1 kg másla, 5 kg mouky, 10 kg brambor, 15 kg zeleniny, 3 kg luštěnin a 1,5 l mléka, bude-li záruka spravedlivého rozdělování a zabráněno keťasování. Ze zbídačeného a obtížně přístupného Německa žádné potraviny nepřicházely.

Reklama


Hladové obyvatelstvo Deutschbohmen 1918

Po zajištění alespoň omezeného zásobování z „československého území“ bylo prioritou NV zajistit ve spolupráci s turnovským NV a zástupci vojenských jednotek v Jičíně a České Lípě vojenské obsazení území Deutschböhmen. Činnost měla vyvrcholit účastí při převzetí moci v Liberci po obsazení československým vojskem. Vyhlášená proklamace německého „Volkswehru“ a Karla Kreibicha (sociální demokrat, později KSČ) o vojenském hájení města s použitím dělostřelectva, přinutila okresní turnovský národní výbor k přeměně dosavadní obranné čáry v souvislou jednotnou frontu, která byla nazvána „ještědská“. Zároveň docházely z Liberce, Tanvaldu a Jablonce nad Nisou zprávy, že státní majetek je rozdáván a odvážen do Saska, které bylo zároveň marně zemskou vládou „Deutschböhmen“ z Liberce žádáno o vojenskou pomoc. Německá vojenská rada musela konstatovat, že Liberec není možno hájit pro nespolehlivost vojska a nedostatek zbraní. Liberecká německá vojenská síla byla odhadována na 2000 mužů a 45 strojních pušek. Mimo to byla německému obyvatelstvu v Liberci vydána munice a zbraně. (Použito materiálu l. Horákové „Obsazení Liberecka čs. vojskem na konci roku 1918)

Proto 13. prosinec 1918 vrchní velitelství v Praze přislíbilo turnovským k bojům o Liberec opancéřovaný vlak a 500 vojáků z České Lípy. Obrněný vlak IIb byl v Praze už 15. prosince 1918 a odejel k bojovému nasazení. Osádka vlaku se skládala ze tří důstojníků a šedesáti tří mužů. Vlak byl odeslán do Liberce, Jablonce nad Nisou a Frýdlantu. Později, v prosinci 1918 byl převelen na Slovensko, kde podporoval obsazení Košic.


Původně R-U obrněný vlak 1916

Tím stoupl počet vojáků připravených osvobodit město pod Ještědem na asi 2700 mužů. První obrněný pancéřový vlak získala čs. armáda poněkud kuriózně. Po vyhlášení samostatnosti Československa 28. října 1918 zůstal v Praze - Vršovicích rakousko-uherský obrněný vlak No II obsazený maďarskou osádkou. Dříve, než rakouská (pražská) generalita vydala veliteli tohoto vlaku dispozice, zmocnilo se ho několik českých vojáků a důstojníků v čele se záložním poručíkem ing. Pračkou. Ten se ihned ujal technického řízení obrněného vlaku, velitelem dělostřeleckého vozu se stal npor. Janata.

Kruh kolem Liberce se postupně uzavíral. Turnovská posádka, posílená vojáky z Mladé Boleslavi, Jičína a České Lípy, doplnila do 10. listopadu tzv. Ještědskou frontu, v úseku obcí Vápno – Světlá pod Ještědem – Rašovka – Hodkovice nad Mohelkou – Pelíkovice – Frýdštejn – Malá Skála. Část jednotek 18. českolipského pěšího pluku se dostala až do Pilínkova a Dlouhého Mostu.

Reklama

O obsazení Liberce se jednalo již 7. a 8. listopadu, dokonce i s libereckým starostou Bayerem a hejtmanem provincie Deutschböhmen a nejvyšším představitelem vzbouřenců Lodgmannem von Auen. Ti byli neústupní a Čechům vyhrožovali, že při obsazení města poteče krev. Praha vyjádřila obavy z obětí, takže se obsazení odložilo na prosinec 1918.

Dne 10. prosince došly z České Lípy letáky s výzvou, aby se Němci vzdali bez boje. Ve dnech 11. a 12. prosince utekli funkcionáři Deutschböhmen přes Hrádek nad Nisou do Vídně. Útok na město byl naplánován ze čtyř stran. Ráno ve 4 hodiny 16. 12. 1918 postoupily jednotky z Pilínkova do Horního Růžodolu a dál do Nákladní ulice, kde obsadily velký sklad obilí. Jednotky Volkswehru nekladly odpor a vzdávaly se. V 5 hodin, ještě před příjezdem obrněného vlaku, bylo obsazeno nádraží. Obrněný vlak byl v té době strašlivou hrozbou pro pěchotu. Vlak pokračoval do Frýdlantu, který byl osvobozen po 11. hodině téhož dne. V Liberci byly postupně obsazeny pošta, Liebiegova továrna, berní úřad, kasárna. Dopoledne došlo na radnici k jednání české delegace a čs. vojáků, vedené Oldřichem Haškem, s dosavadním starostou MUDr. Franzem Bayerem. Bayer nechtěl ustoupit a prohlásil na výzvu k předání úřadu: „Ohrazuji se proti takovému jednání. Jste v Rakousku, ke kterému jste ještě nedávno patřili… Vy jste se po skončení této války organizovali jako národ a my jsme učinili totéž… (Pamatujme si toto stanovisko, které má svoji logiku a které je jedním ze základů sudetoněmecké ideologie.)

Když člen delegace kapitán Dašek prohlásil: „Nepředáte-li město, dám rozkaz k útoku,“ Bayer souhlasil. Nato převzala město správní komise složená ze sedmi zástupců německých politických stran a čtyř členů ONV. Předsedou se stal okresní hejtman dr. Karel Polák. Večerní vydání Reichenberger Zeitung z 16. prosince pak již oznamovalo na přední straně, že od 11 hodin vlaje na radnici červenobílý prapor a Liberec je v československé moci.


Čs. pancéřový vlak 1919

Po dalších hladových nezvládnutelných nepokojích v Krásném Březně (součást dalšího „statutárního města“ Ústí na Labem) 9. prosince 1918 oznámil německý vedoucí okresního zastupitelstva místodržitelský rada August Sigl starostovi města dr. Bornemannovi, že chce požádat v Praze o vyslání oddílů československého vojska z blízkých obsazených měst do Ústí nad Labem. Ten však s přivoláním československého vojska stále váhal. 10. prosince ráno Sigl s místodržitelským sekretářem dr. Grohmannem opětovně naléhali na starostu Ústí, aby přijal urychlenou vojenskou asistenci. Plenění a stále s zvyšující rabování v městě a okolí nakonec přimělo dr. Bornemanna, aby zásah československého vojska prostřednictvím dr. Grohmanna vyžádal. Vojsko skutečně druhý den dorazilo do města.

Vzhledem k nechuti českých a německých politiků se dohodnout – Češi chtěli samostatnou republiku, Němci trvali na odtržení - bylo přistoupeno na konci listopadu k obsazování německých krajů. Koncem listopadu a začátkem prosince 1918 začaly československé vojenské oddíly mocensky obsazovat provincii „Deutschböhmen“. Bylo načase. Dělo se tak často i na žádosti umírněnějších představitelů českých Němců.

Jinde to však nešlo tak jednoduše. V Mostě 29. listopadu 1918 dokonce vypukly boje, ve kterých padlo podle různých zpráv asi šest lidí. Obvykle ale stačily i malé české oddíly, které dorazily na nádraží, aby město uznalo pražskou vládu.

Jak popisují i němečtí pamětníci, většinou stačilo, aby v čele čs. jednotek šlo několik legionářů - italských anebo francouzských - a sudetské jednotky vyklízely pozice. V řadách čs. armády bylo navíc mnoho Čechů, nedávných rakousko-uherských důstojníků, takže zde nebyl ani jazykový problém.


Rota Slováků před Alžbětinými lázněmi 1919

Dne 8. prosince 1948 tak byly obsazeny Mariánské Lázně, devátého Teplice, dvanáctého Ústí nad Labem, třináctého Karlovy Vary a Děčín. Sídelní město Zemské vlády Liberec bylo obsazeno 14. prosince, 16. prosince Trutnov, Chomutov a samotný Cheb. Další mrtví byli i v Karlových Varech. Do prosince 1918 se v Karlových Varech žádná velká demonstrace neodehrála. Městská rada dostala od rakouské vlády důrazné varování, aby udržela situaci pod kontrolou, jinak že zasáhne státní moc. Starosta Hermann Jakob důrazně upozorňoval všemi prostředky, aby občané zachovali klid. Nálada byla ale velmi rozjitřená. Přesto došlo po obsazení čs. armádou ke krveprolití. Historik Mgr. Milan Augustin našel k těmto událostem pouze jeden významný pramen, a to zprávu místodržitelského rady Karla Haisingera, sepsanou na základě výpovědí vojáků československého oddílu. V Karlových Varech na Becherově náměstí se ve 14 hodin shromáždilo asi 20 000 lidí, ke kterým z balkonu kavárny „U Zlatého štítu“ promluvili sociální demokraté Eugen de Witte a Dominik Löw a poté dva zástupci měšťanských stran. Pak se shromáždění rozešlo dvěma směry. Jeden z nich se dostal před Vojenský lázeňský ústav (je tam dodnes), kde sídlila část české posádky, a demonstranti měli hrozit a plivat na hlídkující vojáky a zpívat provokativní písně (Wacht am Rhein - Stráž na Rýně a podobné šlágry). U hotelu Trautwein, kde se nacházelo hlavní sídlo posádky, došlo k dalšímu incidentu: davem měli být napadeni a lynčováni tři vojáci, vracející se ze služby, kteří utrpěli vážná zranění. Někdo z davu dokonce vystřelil, na což vojáci zareagovali také střelbou. Výsledkem střetu bylo pět zraněných vojáků, osm demonstrantů a tři lidé zemřeli. Další Němec zemřel o den později na následky zranění (zde).

Dne 27. prosince 1918 bylo dobyto poslední velké vzbouřené město v českých zemích, Litoměřice. Mezitím byla obsazena jižní Morava, která se sama nazvala Deutschsüdmähren, ale o tom později.

Tím pokus o připojení české části „Deutschböhmen“ k Rakousku prakticky ztroskotal. Připojení k Německu nebylo na základě porážky Německa vůbec možné. Spojenci návrh rakouských a českoněmeckých vyjednavačů v Paříži 1919 na připojení Deutschböhmen k Německu rázně odmítli. Zástupci spojenců se vyjádřili, že „přeci nebudeme poraženému Německu ještě dodávat obyvatele a území“.

Po ztroskotání plánů na vytvoření Velkoněmecka z roku 1848 a pokusu realizovat je 1. světovou válkou bylo tohle další obrovské zklamání a nástup obrovské frustrace českých Němců. Hlavně v severním a západním pohraničí, kde se měla v již brzo zrodit idea „sudetoněmectví“. Jako „ideový základ nepřítele“ byly stanoveny závěry Versailleské smlouvy. Avšak aby se to nepletlo, je potřeba pamatovat na to, že Československo jednalo do té doby jen na základě vlastního rozhodnutí a později „Příměří“, které vstoupilo v platnost až 11. listopadu 1918. Versailleská smlouva s Německem byla podepsaná teprve 28. června 1919 a Saint-germainská smlouva s Rakouskem podepsaná 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye.

Nikdo nám tedy republiku „nedaroval“, jak se neustále omílá. Bojovali jsme od počátku sami proti Velkoněmcům, Maďarům a Polákům, s poněkud vlažnou a rozporuplnou podporou Itálie a Francie. To je ovšem poněkud jiný obrázek, než nám desetiletí předkládal „oficielní dějepis“. Bodejť by ne. Němci v době okupace ani Sověti po roce 1948 neměli žádný zájem podporovat vzpomínky na české a československé vojáky a bojovníky za svobodu. Lépe jim vyhovovalo a dodnes mnohým vyhovuje, že si sami myslíme, že jsme národ zbabělců a že svoboda nám spadla do klína sama. Ale jak vidíte, nebylo tomu tak.

Převzato z webu http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-valku-proti-slovanum-dzo-/p_spolecnost.asp?c=A111107_222234_p_spolecnost_wag

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více