Vliv židovské diaspory v USA na americkou zahraniční politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu

Autor: Kateřina Faltejsková 🕔︎︎ 👁︎ 19.767

1. Teoretický úvod

První část této práce s názvem „Teoretický úvod“ se bude zabývat především teorií diaspory, způsobem jejího vzniku, charakteristickými znaky diaspory a také pojmy, které se vztahují k židovské diaspoře. Abych se mohla detailněji zabývat problematikou vlivu židovské diaspory na zahraniční politiku USA, je třeba si nejprve uvědomit, jak tato diaspora vůbec vznikla a proč je vlastně její působnost ve Spojených státech tak ojedinělá. Zaměřím se tedy i na nejstarší historii židovského státu, na úskalí, která musel židovský národ překonávat, aby se mohl usadit ve své „Zemi zaslíbené“, a konečně i na vyhnání Římany v prvním století našeho letopočtu, které mělo za následek definitivní vyhnání Židů z jejich vlasti a téměř dva tisíce let trvající vyhnanství a roztroušení v diaspoře. Budu se také zabývat otázkou vlivu židovské diaspory na mezinárodní vztahy a jejímu postavení ve vztahu k Izraeli. Závěr této části bych chtěla věnovat podrobnějšímu průzkumu vzniku diaspory ve Spojených státech amerických a jejímu zformování do dnešní podoby.

1.1 Termín „diaspora

Diaspory existují na světě zhruba od židovského vyhoštění do Babylonie. V posledních letech je ale tento pojem skloňován v mnohem obsáhlejším a významnějším smyslu. Termín diaspora pochází ze starověkého Řecka, a to konkrétně ze slova „diaspeirein“, které v překladu znamená rozsévat nebo rozptýlit. Používalo se pro označení Židů, kteří žili v exilu mimo Izrael, a je spojováno především s židovskou tradicí. Dnes se ale tento pojem používá v širším slova smyslu a je aplikován na všechny různé nadnárodní skupiny.

Reklama

Co je to tedy vlastně diaspora? V nejobecnější podobě představuje samo se identifikující kulturní skupinu, která byla rozptýlena mimo své místo původu, ale zůstává s ním nadále prostřednictvím určitých vazeb spojena. Diaspory se vyznačují dvěma důležitými aspekty. Za prvé, diaspory jsou nadnárodní, to znamená, že překračují státní hranice. Druhým klíčovým aspektem je samotná definice diaspory. Diasporou proto není pouze nějaká větší skupina cizinců, žijících v zahraničí. Tito lidé se musí se svou vlastí nadále ztotožňovat, udržovat s ní určité vazby a upevňovat také vazby mezi sebou navzájem.[5]

1.1.1 Definice diaspory

Diasporu definujeme jako skupinu lidí společného původu, kteří se usadili, více či méně trvale, mimo hranice jejich etnické nebo náboženské mateřské země – a to ať už jde o opravdovou nebo symbolickou domovinu, nezávislou či pod cizí nadvládou. Členové diaspory jsou pak identifikováni jako součást národního společenství mateřské země a jako takoví jsou často vyzýváni k tomu, aby se zajímali o záležitosti týkající se jejich domoviny. Členové diaspor mohou být rozděleni do třech kategorií[6]: hlavní členové, pasivní členové a „mlčenliví“ členové. Hlavní členové představují organizační elity, které jsou velmi aktivní v záležitostech diaspory a jsou v pozici, kdy mohou být schopni zmobilizovat větší diasporu. Pasivní členové jsou takoví členové, kteří se sice aktivně nezapojují do činnosti diaspory, ale pokud se na ně vedení obrátí, jsou schopni mobilizace. Posledním typem jsou „mlčenliví“ členové, kteří představují skupinu, která se nijak neangažuje v záležitostech diaspory, ale která může být schopna mobilizace v době krize. Podle Yossiho Shaina a Aharona Bartha lze nalézt diasporu ve třech různých úrovních a to: diasporu jako pasivního aktéra, kdy je tato diaspora aktérem mezinárodních vztahů bez vlastního úsilí, diasporu jako aktivního aktéra, který významně ovlivňuje zahraniční politiku hostitelské země a nakonec diasporu jako aktivního aktéra s vlivem na zahraniční politiku své mateřské země.[7]

William Safran definuje diaspory následovně: „diaspory jsou vyhoštěné menšinové společnosti“, které jsou

a) rozptýleny mimo původní centrum do nejméně dvou periferních oblastí,

b) udržují si památku, vizi nebo pověst o jejich původní domovině,

Reklama

c) věří, že nejsou – a pravděpodobně ani nemůžou být – plně akceptováni v hostitelské zemi,

d) vidí svoji rodnou zemi jako místo možného návratu až přijde vhodná doba ,

e) jsou zavázáni k udržování nebo obnově této své rodné země,

f) povědomí a solidarita této skupiny jsou definovány pokračující vzájemnou vazbou s domácí zemí.[8]

Robin Cohen tento Safranův seznam trochu upravil ve své knize „Globální diaspory“ a sestavil list devíti společných rysů, které by měla diaspora vykazovat:

  1. Rozptýlení mimo mateřskou zemi, často velmi traumatické, do dvou nebo více cizích regionů.
  2. Nebo expanze z mateřské země za účelem hledání práce, provozování obchodní činnosti či dalších koloniálních ambicí.
  3. Společná paměť na vlastní domovinu, včetně její polohy, historie a úspěchů.
  4. Idealizace země původu a společný závazek k jejímu udržování, obnovení, bezpečnosti a prosperitě nebo dokonce i k jejímu vytvoření.
  5. Vývoj hnutí, které bude usilovat o návrat do mateřské země a které získá kolektivní souhlas.
  6. Silné etnické povědomí udržované po dlouhou dobu a založené na pocitu charakteristické zvláštnosti, společné historii a víře ve společný osud.
  7. Problémové vztahy s hostitelskou společností, naznačující přinejmenším nedostatek přijetí nebo možnost, že by skupinu mohla postihnout další pohroma.
  8. Pocit empatie a solidarity s příslušníky stejné etnické skupiny v ostatních zemích osídlení.
  9. Možnost odlišného, ale přesto tvůrčího a obohacujícího života v hostitelských zemích s tolerancí k pluralismu.[9]

1.1.2 Vliv diaspory na mezinárodní vztahy

Diaspory působí především jako etnické lobby v liberálních hostitelských zemích (v zemích trvalého bydliště) a jako stoupenci multikulturní zahraniční politiky. Vedou kampaně za demokratizaci autoritářských režimů v zemích jejich původu a jsou hybnou silou globální ekonomiky. Diaspory jsou čím dál více schopné podporovat a posilovat nadnárodní vazby a vystupovat jako prostředníci mezi jejich domovinou a hostitelskou zemí. Jejich hlavním zájmem je především předat hodnoty pluralismu a demokracie jakož i podnikatelského ducha a schopnosti, které jejich domoviny tolik postrádají. Nicméně vliv diaspory nemusí být vždy pouze pozitivní a užitečný. Aktivisté v diasporách mohou být často hlavním zdrojem násilí a nestability v jejich mateřské zemi. Právě tak jako jsou diaspory prostředníky mírových procesů, mohou být zároveň i narušitelé. Diaspory totiž velmi často podporují domácí boje proti sousedním zemím a také příbuzenské komunity v jejich úsilí o státní suverenitu. Jejich pomoc bývá velmi zásadní a rozhodující v procesu budování národa a upevnění státu.[10]

V dnešní době je povědomí o diasporách velmi na vzestupu a to jak ze strany lidí žijících v diaspoře tak i ze strany zemí hostitelských a domácích. Lidé často žijí v zemích, kde mohou nalézt lepší životní úroveň, lepší práci a více příležitostí, ale většinou nezapomínají na zemi, odkud pocházejí, jsou hrdi na svoji historii a stýkají se s lidmi, se kterými mají společnou kulturu, jazyk či původ.[11]

1.2 Vznik židovské diaspory

1.2.1 „Země zaslíbená

Již před více než čtyřmi tisíci lety[12] vznikl judaismus – vůbec první monoteistické náboženství na světě. Toto náboženství velmi úzce souvisí s historií a také s celým osudem Židů jako národa. Prvním člověkem, který uvěřil v existenci jediného Boha, byl Abraham a je považován za praotce židovského národa. Dle Božího

příkazu se Abraham i s celou svojí rodinou vypravil do země Kenaan. V knize Genesis je to zapsáno takto: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12, 1). Abrahamův syn Izák měl syna Jákoba, který byl nazván „Izrael“, a jeho potomkům se proto začalo říkat děti Izraele neboli Izraelité. Podle Jákobových dvanácti synů vzniklo dvanáct izraelských kmenů, které ale po odchodu do Egypta upadly do otroctví, a tato situace zde trvala dlouhých čtyři sta let. Izraelský národ byl vyveden z Egypta Mojžíšem a po čtyřicetiletém putování pouští konečně došel do „země zaslíbené“. Během tohoto putování vyjevil Bůh svému lidu kodex zákonů, kterými se Židé mají po celý svůj život řídit. Tento zákon je označován jako Tóra a zahrnuje především různá nařízení a pravidla, která mají zlepšit chování jednotlivce. Díky tomuto zákonu a Desateru přikázání, které tento národ sjednotily především z právního hlediska, a také díky společné historii a společnému území vznikl jednotný židovský národ. Posláním tohoto národa je předávání tohoto učení ostatním národům a proto se tento národ považuje za „národ vyvolený“.[13]

1.2.2 Babylonské zajetí a vyhnání Římany

Tomuto nově osídlenému území, kde se usadili Židé, se začalo říkat „Země izraelská“. Potomci Jákobovy zde žili čtyři staletí.[14] Kolem roku 1000 př. n. l. nastoupil na trůn král David, který významně rozšířil hranice izraelského království a vytvořil z něj tak nejmocnější říši v oblasti Úrodného půlměsíce.[15 ]Dobyto bylo také město Jeruzalém, které se stalo hlavním městem Izraele a především kulturním a náboženským centrem. Po Davidově smrti se vlády ujal jeho syn Šalomoun, který vládl zemi pevnou rukou a zajistil jí velkou vnitřní stabilitu.[16] Za jeho vlády byl v Jeruzalémě vybudován velkolepý chrám, který sloužil jako královský palác a především jako centrum náboženského života.17 V 10. století př. n. l.[18] vznikla na tomto území dvě království – izraelské na severu (hlavní město Samaří) a judské na jihu (hlavní město Jeruzalém). Sever poté dobyli Asyřané a přes 27 tisíc Izraelitů bylo odvlečeno do vyhnanství.[19] Roku 586 př. n. l. bylo dobyto i judské království babylonskou říší[20] a byl zbořen jeruzalémský Chrám. Velká část židovského obyvatelstva uprchla během tohoto období, nazývaného „babylonské zajetí“, do Egypta, kde byla na březích Nilu vytvořena první židovská diaspora.[21] Židům bylo sice umožněno se po zhruba čtyřiceti osmi letech strávených v exilu do své domoviny vrátit, ale této možnosti využila pouze část původního obyvatelstva. Zde, pod nadvládou dalších říší (perské, řecké a římské), žili Židé dalších šest set let.[22]

Zničení Jeruzaléma a zboření židovského Chrámu zanechalo v lidech vzpomínky na negativní diasporu, kde se Židé stali oběťmi zotročení, emigrace a vysídlení. Byli přinuceni opustit svoji zemi, přislíbenou jim Bohem, a od té doby se navždy stali rozptýleným národem. „Babylon“ se tak následně stal pro Židy symbolem utrpení, izolace, nejistoty života v cizím prostředí a odříznutí od jejich kořenů a identity. Mnoho z prvních židovských emigrantů a následně pak jejich potomků však brzy poznalo, že můžou velmi profitovat ze začlenění se do bohaté a rozmanité cizí kultury. Židovské komunity v Alexandrii, Damašku, Malé Asii a také v samotném Babyloně se staly centry civilizace, kultury a vzdělání.[23]

Reklama

V roce 515 př. n. l. byl znovu vybudován Chrám v Jeruzalémě, který měl pro Izraelce velmi zásadní význam. I tento druhý Chrám však neunikl zkáze, když roku 70 n. l. došlo k druhému exilu a Židé byli vyhnáni Římany.[24] Tentokrát se však již do své vlasti vrátit nemohli. Země začala být nazývána „Palestina“ a i přes nemalou „Zeď nářků“. Dnes je toto místo jedním z nejposvátnějších míst pro Židy. Ke zdi přicházejí každoročně miliony poutníků z celého světa, aby se zde pomodlili. Tradičním zvykem je zde vsunování papírku s modlitbou mezi kamny této zdi. židovskou menšinu, která zde zůstala, se většina židovského národa rozptýlila po světě. Po více než čtrnácti stoletích tak byli Židé definitivně ze své vlasti vyhnáni.[25]

1.2.3 Vznik židovské diaspory

Důsledkem mnoha nepřátelských vpádů do Judeje (původně judské království) došlo k vytvoření židovské diaspory. Hebrejština má pro označení Židů žijících mimo Zemi izraelskou dva odlišné pojmy. První výraz – galut - znamená spíše něco jako otroctví nebo zajetí, druhý pojem – gola – pak označuje spíše rozptýlení Židů po světě neboli diasporu. Příznivé politické a obchodní podmínky v okolních státech umožnily židovským komunitám velký rozmach a především také možnost začít zde budovat nový život. Duchovním centrem Židů byla po dlouhá staletí Babylonie. V důsledku politických změn v oblasti Středozemního moře se Židé začali přesunovat více na sever například do Francie, Anglie, Španělska či Německa. V době, kdy došlo v západní Evropě k posílení křesťanství, začala být situace pro Židy podstatně horší a místo o diasporu se tedy jednalo spíše o nucený exil. Tento stav přetrval v podstatě až do vzniku samostatného izraelského státu v roce 1948.

Po vzniku státu Izrael vyvstala otázka, zda Židé, kteří neusilují o návrat do Izraele, žijí v zahraničí v dobrovolné diaspoře či je to spíše nedobrovolné vyhnanství neboli exil. V úvahu se zde bere především kulturní a zeměpisná vzdálenost. Čím blíže Izraeli, tím spíše lidé dodržují kulturní zvyklosti a je pro ně snazší být v kontaktu se svou vlastí. Čím delší je vzdálenost, tím snadněji člověk podlehne tlaku okolní společnosti a cizí kultury a tíhne spíše k postupné asimilaci. Dnes je za diasporu považována pouze židovská komunita ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických. Židé žijící na Blízkém Východě jsou pak považováni spíše za skupinu druhého typu – tedy tu, která žije v exilu. V každé zemi je však typ diaspory zcela odlišný. Záleží především na organizaci společnosti hostitelské země, její politice a také na stupni asimilace, který je v různých kulturách různě silný.[26]

1.2.4 Vliv židovské diaspory na mezinárodně-politické vztahy

Většina Židů žijících v diaspoře poskytovala finanční pomoc na podporu sionistů, kteří usilovali o vytvoření samostatného židovského státu, a tato podpora byla v počátcích tohoto úsilí zásadní. Izrael byl vždy jedním z nejdůležitějších symbolů pro židovskou identitu a to ne jenom pro potřebu azylu z důvodu rostoucího antisemitismu, ale především proto, že židovská teologie klade velký důraz na koncept vlastní domoviny – Izraele. Židovská imigrace do Izraele je považována za chvályhodný čin a podle izraelského „Práva návratu[27] má každý Žid právo se přistěhovat do Izraele a získat zde státní občanství. Na druhou stranu, tento kulturní a náboženský důraz na návrat do Izraele značně stěžuje pozici Židů, žijících v diasporách, protože podle některých ortodoxních Židů, „život mimo zemi je z teologického hlediska znakem selhání při naplňování Božího plánu“. Podpora a náklonnost Židů v diaspoře k Izraeli zůstává dodnes velmi silná a to především díky silným rodinným poutům, nejisté pozici Izraele na Středním Východě a také díky vnímanému antisemitismu v médiích. Hrozby, týkající se bezpečnosti Izraele, pravidelně vedou ke zvýšené podpoře ze strany diaspory (například během války Izraele proti Hizballáhu v Libanonu v roce 2006).

Pohled Izraele na židovskou diasporu doznal také určitých změn. Za prvé, historické dilema Izraele, jestli přesvědčit Židy žijící v diaspoře, že pouze v Izraeli mohou být v bezpečí a být plně sami sebou nebo všeobecně uznat existenci diaspory prostřednictvím vzájemné spolupráce. Tento druhý postoj se ukázal jako rozumnější a většina Židů dnes uznává, že někteří Židé se do Izraele nikdy nepřistěhují a že „dobrý Žid“ může prosperovat a rozvíjet se i v diaspoře. Další změnou, která s tímto velmi úzce souvisí, je změna tradičního pohledu na Židy v diasporách. Tito lidé nebyli oprávněni kritizovat Izrael, protože v této zemi nežili a nenesli pravou tíhu života v židovském státě. Dnes se ale tento pohled značně změnil a představitelé Izraele vnímají Židy po celém světě především jako partnery v podnikání a jejich kritiku všeobecně přijímají. Vztahy s diasporou byly pro Izrael vždy prioritní a považují ji za nejdůležitějšího strategického spojence na světě.[28]

1.3 Zformování diaspory ve Spojených státech amerických

1.3.1 Vyhnání Židů ze Španělska

Na počátku roku 1492 byla ve Španělsku dokončena reconquista porážkou posledního muslimského knížectví ve městě Granada. Téhož roku, 31. března, podepsal královský manželský pár, Isabela a Ferdinand, dekret[29] o vyhnání všech Židů ze Španělska.[30] Zůstat zde mohli pouze ti, kteří přestoupili na katolickou víru. V té době žilo ve Španělsku přibližně dvě stě tisíc nepokřtěných Židů, a protože si zde již za ta léta exilu vybudovali celkem dobré postavení a mnoho z nich bylo pro španělskou ekonomiku a hospodářství nepostradatelných, nechala se velká většina z nich pokřtít.[31]

Přijetí křtu bylo však pro spoustu z nich pouhou zástěrkou a Židé tak i nadále potají vyznávali judaismus. To bylo pro ně ale velmi nebezpečné, protože byli za své činy stíháni inkvizicí a při odmítnutí konverze veřejně upáleni.[32] Po podepsání ediktu o vypovězení byli Židé násilně ze Španělska vyhnáni. Někteří z nich se vydali do severní Afriky, další část do Turecka a nemalý počet Židů našel své útočiště především v Portugalsku. Portugalský král se snažil Židy proměnit v „legální křesťany“. Židovské děti byly uneseny a pokřtěny, dospělí byli po slavnostním křtu uznáni za plnoprávné občany říše. Těmto „novokřesťanům“ bylo zakázáno emigrovat a tak se tato skupina Židů musela chtě nechtě integrovat do nové společnosti. Na své náboženství a zvyky své kultury však nikdy nezapomněla a tato epocha se navždy zapsala do židovské historie.[33]

Od této doby lze také mluvit o dvou hlavních skupinách, které diasporní Židé vytvořili. První skupinou jsou takzvaní sefardští Židé a druhou skupinu představují Židé aškenázští.[34]Větev Sefardská označuje především Židy ve Španělsku, ale také v oblasti Středomoří a Orientu. Mezi těmito jednotlivými skupinami existují samozřejmě rozdíly a to především v jejich liturgii. V období babylonského zajetí utekla část židovského obyvatelstva do Egypta, odkud pak pokračovala na východ do zemí Orientu a také na západ do severní Afriky. Při druhém exilu, v roce 70 n. l., odešlo velké množství populace také do Španělska, kde se vytvořila specifická židovská komunita. Název Aškenaz označuje Židy v severní Francii, Itálii a v Německu. V jedenáctém století zde však začaly probíhat křižácké výpravy a velká část Židů emigrovala do Polska a na Litvu. V Německu a ve Španělsku se tak vytvořila dvě nejdůležitější centra židovské diaspory.[35]

1.3.2 Židovská obec v Anglii a první kontakty s „Novým světem

Velký masakr Židů ve východní Evropě v roce 1648 způsobil, že ačkoli mířili židovští emigranti již stovky let spíše východním směrem, nebylo zde pro ně v tomto období příliš bezpečno, a proto se začali znovu obracet směrem na západ. Židovské komunity v Německu a Holandsku se ale obávaly, že by velký příliv uprchlíků mohl mít neblahý dopad na jejich vztahy s hostitelskými zeměmi. Židovský učenec z Amsterodamu Menaše ben Israel (1604-1657) proto přišel s myšlenkou na usazení židovských přistěhovalců v Anglii. Od roku 1290[36] zde bylo mylně předpokládáno, že usazování Židů v Anglii je anglickým zákonem zakázáno.[37] Tuto myšlenku velmi podporoval Oliver Cromwell, který se dostal k moci v polovině 17. století, a v roce 1655 proto svolal konferenci, která se měla zabývat otázkou přijetí Židů v Anglii. Tato konference se sice nesetkala s příliš velkým úspěchem, ale od této doby začali přicházet do Londýna emigranti zejména z Amsterodamu, Španělska či Portugalska a později také z Německa a východní Evropy.[38] V Anglii se tak zrodila první moderní židovská obec.

V roce 1654 se několik židovských uprchlíků dostalo do koloniálního města Nový Amsterodam, které patřilo Holandsku. I zde však byli Židé označováni za „zrádnou rasu“ a nebyla jim přiznávána žádná práva. K významnému obratu došlo v roce 1664, kdy bylo město dobyto Anglií a dostalo název New York. Židům zde byla garantována absolutní náboženská svoboda, stejně jako v Anglii. První guvernér New Yorku Rochard Nicholls v roce 1665 prohlásil: „Nikdo nebude vystaven újmě, pokutě či věznění, pokud se jeho úsudek ve věcech náboženských liší od těch, kteří hlásají křesťanství“.

Židé tak do Ameriky přicházeli v hojných počtech, zastávali nejrůznější úřady a účastnili se voleb.[39] Byli to většinou drobní kupci, ze kterých se později stávali významní obchodníci, kteří vyváželi suroviny především do Evropy a na druhou stranu dováželi spotřební zboží ze zemí svého původu.[40] V této době tedy vzniklo americké židovstvo, které však bylo naprosto odlišné od komunit v Evropě a jinde na světě.

Nezformovala se zde samostatná židovská komunita, ale Židé se začlenili do jednotného státu, aniž by se při tom zřekli svého náboženství.[41]

1.3.3 Konec 19. a začátek 20. století

Největší židovskou komunitu na světě představovali v 19. století Židé v Rusku. Poté co byl v roce 1881 zavražděn car Alexander II.[42], se situace pro židovské obyvatelstvo velmi zhoršila a začalo období masových protižidovských pogromů.[43] Většina Židů se proto snažila před tímto krutým režimem uprchnout do zahraničí. Takto emigrovalo každý rok přibližně padesát až šedesát tisíc Židů. Do Spojených států odešlo více než dva miliony židovských uprchlíků. Navzdory tomuto vývoji žilo ještě v roce 1914 v Rusku přibližně 5,5 milionu Židů.[44]

Až do roku 1892 přicházelo do Spojených států přibližně 19 000 Židů ročně, v následujících deseti letech se toto číslo zvýšilo na 37 000 a mezi lety 1903 – 1914 se průměr pohyboval kolem 76 000 Židů za rok.[45] V roce 1880 žilo ve Spojených státech přibližně 250 000 židovských obyvatel a pouze šestina z nich byla původem z východní Evropy. Ve dvacátých letech dvacátého století již čítala židovská komunita přibližně 4 miliony členů a z východní Evropy bylo pět z každých šesti Židů. Většina z nich se usadila ve velkých kulturních a průmyslových centrech na severovýchodním pobřeží USA a také například v Chicagu.[46] Nejvýznamnějším útočištěm pro všechny utlačované Židy z celého světa se stal New York. V roce 1920 zde žilo 1 640 000 Židů a New York se tak stal největším židovským městem na světě. Američtí Židé tak postupně začínají získávat početní sílu a také významně dominují v oblasti ekonomické, finanční a politické.[47]

1.3.4 Židovská populace v současnosti [48]

Na začátku roku 2010 byl počet Židů na celém světě odhadnut přibližně na 13 428 300. Z toho 45 % je trvale usazeno ve Spojených státech amerických a přes 42 % v Asii, převážně v Izraeli. V Evropě, včetně celé Ruské Federace (i asijské části) a Turecka, žije kolem 11 %. Méně než 2 % židovské populace žijí v Africe a v Oceánii.

98,1 % všech Židů žije pouze v 18 zemích světa[49], a pokud vynecháme z této statistiky Izrael, je to přibližně 96,8 % všech Židů, kteří žijí v 17 největších diasporách světa. Z toho 68,3 % žije ve Spojených státech amerických. Ve dvou státech světa, v USA a v Izraeli, žije více než pět milionů Židů. Více než polovina židovské populace (52,5 %) se vyskytuje pouze v pěti metropolích světa – Tel Aviv, New York, Jeruzalém, Los Angeles a Haifa. Ve dvaceti čtyřech městech[50] s největší židovskou populací žilo v roce 2010 80,2 % Židů.[51]

Zatímco postupný vývoj Izraele jako domova pro největší židovskou populaci na světě je založen na pevných empirických základech, Spojené státy zůstávají i nadále hlavním, kulturně i socio-ekonomicky silným a nezdolným, centrem židovského života.

Židovská komunita si zde vydobyla výjimečné postavení a má v mnoha případech právo vyjádřit svůj názor ohledně dění na Blízkém východě.[52] Vliv diaspory na politiku jak domovské tak hostitelské země je zřejmý. Analýzy, které se zabývají výzkumem vlivu diaspory na zahraniční politiku hostitelské země, se zaměřují především na Spojené Státy a to hned z několika důvodů. Prvním důvodem je například to, že zahraniční politika USA má výjimečný dopad na celý okolní svět. Amerika je jedinou zemí, jejíž zahraniční politika má globální charakter. Druhý důvod je spatřován v neobvyklé vnímavosti americké politiky vůči etnickým vlivům a to je způsobeno především díky velké heterogenitě americké populace a fungování amerických institucí. Především rozhodování Kongresu o zahraniční politice je velmi ovlivňováno lobbingem a to i z pohledu etnicity. Diaspory dlouho ovlivňovaly americkou zahraniční politiku a to jak v propagaci zájmů jejich domovských zemí, tak i v povzbuzení opozice proti vládnoucímu režimu v zemi původu. V padesátých letech se etnická lobby zdála být z důvodu postupné asimilace na ústupu, ale v sedmdesátých a osmdesátých letech se opět vrátila v plné síle.53

Poznámky

[5] FULLILOVE, Michael. Diasporas and the international system. Lowy Institute for International Policy, 2008. ISBN 9781921004339. [cit. 2011-02-25]. Dostupný z WWW: https://www.voltairenet.org/IMG/pdf/Diasporas_and_the_international_system.pdf>. s. 1 – 2.

[6] SHAIN, Y.; BARTH, A.: Diasporas and International Relations Theory. International Organization Foundation. Vol. 57. Č. 3. 2003. s. 452 – 454.

[7] Tamtéž.

[8] CLIFFORD, James: Diasporas. Cultural Antropology. Vol. 9. Č. 3. Srpen 1994. [cit. 2011-03-01]. Dostupný z WWW: https://wayneandwax.com/pdfs/clifford_diasporas.pdf>. s. 217 – 218.

[9] VERTOVEC, S.; COHEN, R. Migration, Diasporas and Transnationalism. Cheltenham; Northampton: Edward Elgar, c1999. ISBN 1-85898-869-1. s. 274.

[10] SHAIN, Y.; BARTH, A.: Diasporas and International Relations Theory. International Organization Foundation. Vol. 57. Č. 3. 2003. s. 449 – 450.

[11] FULLILOVE, Michael. Diasporas and the international system. Lowy Institute for International Policy, 2008. ISBN 9781921004339. [cit. 2011-02-25]. Dostupný z WWW: https://www.voltairenet.org/IMG/pdf/Diasporas_and_the_international_system.pdf>. s. 2 – 3.

[12] CAMUS, Jean-Yves; DERCZANSKY, Annie-Paule. Svět Židů. Vyd. 1. [Praha]: Levné knihy, 2008. ISBN 978-80-7309-501-7. s. 6 – 11.

[13] CAMUS, Jean-Yves; DERCZANSKY, Annie-Paule. Svět Židů. Vyd. 1. [Praha]: Levné knihy, 2008. ISBN 978-80-7309-501-7. s. 6 – 11.

[14] Tamtéž.

[15] Území dnešního Egypta, Turecka, Izraele, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku.

[16] BARNAVI, Eli. Atlas univerzálních dějin židovského národa: od časů biblických praotců do současnosti. Praha: Victoria Publishing; Paris: Hachette, 1995. ISBN 80-7187-013-7. s. 14 – 17.

[17] CAMUS, Jean-Yves; DERCZANSKY, Annie-Paule. Svět Židů. Vyd. 1. [Praha]: Levné knihy, 2008. ISBN 978-80-7309-501-7. s. 10.

[18] Asi kolem roku 928 př. n. l.

[19] ČAPKA, František. Vznik a vývoj izraelského státu. Brno: CERM, 1994. ISBN 80-901663-9-3. s. 2 - 4.

[20] Zde bylo do Babylonu deportováno více než 70 tisíc Židů.

[21] BARNAVI, Eli. Atlas univerzálních dějin židovského národa: od časů biblických praotců do současnosti. Praha: Victoria Publishing; Paris: Hachette, 1995. ISBN 80-7187-013-7. s. 24.

[22] ČAPKA, František. Vznik a vývoj izraelského státu. Brno: CERM, 1994. ISBN 80-901663-9-3. s. 2 - 4.

[23] VERTOVEC, S.; COHEN, R. Migration, Diasporas and Transnationalism. Cheltenham; Northampton: Edward Elgar, c1999. ISBN 1-85898-869-1. s. 267 – 268.

[24] Z jeruzalémského Chrámu byla většina zdi pohřbena pod úrovní terénu a zbyla zde pouze takzvaná

[25] CAMUS, Jean-Yves; DERCZANSKY, Annie-Paule. Svět Židů. Vyd. 1. [Praha]: Levné knihy, 2008. ISBN 978-80-7309-501-7. s. 10 – 11.

[26] Tamtéž s. 12 – 38.

[27] Israel Ministry of Foreign Affairs: Law of Return 5710-1950: Dostupný z WWW: https://www.mfa.gov.il/MFA/MFAArchive/1950_1959/Law%20of%20Return%205710-1950>.

[28] FULLILOVE, Michael. Diasporas and the international system. Lowy Institute for International Policy, 2008. ISBN 9781921004339. [cit. 2011-02-25]. Dostupný z WWW: https://www.voltairenet.org/IMG/pdf/Diasporas_and_the_international_system.pdf>. s. 43 – 46.

[29] Viz příloha 1.

[30] BARNAVI, Eli. Atlas univerzálních dějin židovského národa: od časů biblických praotců do současnosti. Praha: Victoria Publishing; Paris: Hachette, 1995. ISBN 80-7187-013-7. s. 120.

[31] JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6. s. 222 - 223.

[32] CAMUS, Jean-Yves; DERCZANSKY, Annie-Paule. Svět Židů. Vyd. 1. [Praha]: Levné knihy, 2008. ISBN 978-80-7309-501-7. s. 15.

[33] BARNAVI, Eli. Atlas univerzálních dějin židovského národa: od časů biblických praotců do současnosti. Praha: Victoria Publishing; Paris: Hachette, 1995. ISBN 80-7187-013-7. s. 120.

[34] JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6. s. 222 - 223.

[35] CAMUS, Jean-Yves; DERCZANSKY, Annie-Paule. Svět Židů. Vyd. 1. [Praha]: Levné knihy, 2008. ISBN 978-80-7309-501-7. s. 14 – 15.

[36] Vyhnání Židů Eduardem I.

[37] JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6. s. 267 - 271.

[38] BARNAVI, Eli. Atlas univerzálních dějin židovského národa: od časů biblických praotců do současnosti. Praha: Victoria Publishing; Paris: Hachette, 1995. ISBN 80-7187-013-7. s. 140.

[39] JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6. s. 271 - 272.

[40] BARNAVI, Eli. Atlas univerzálních dějin židovského národa: od časů biblických praotců do současnosti. Praha: Victoria Publishing; Paris: Hachette, 1995. ISBN 80-7187-013-7. s. 152.

[41] JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6. s. 271 - 272.

[42] Car Alexander II. vládl v Rusku v letech 1855 až 1881.

[43] BARNAVI, Eli. Atlas univerzálních dějin židovského národa: od časů biblických praotců do současnosti. Praha: Victoria Publishing; Paris: Hachette, 1995. ISBN 80-7187-013-7. s. 190.

[44] JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6. s. 351 - 355.

[45] Tamtéž.

[46] BARNAVI, Eli. Atlas univerzálních dějin židovského národa: od časů biblických praotců do současnosti. Praha: Victoria Publishing; Paris: Hachette, 1995. ISBN 80-7187-013-7. s. 204 – 205.

[47] JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6. s. 356 - 359.

[48] Viz příloha 2, 3 a 6.

[49] Viz příloha 4.

[50] Viz příloha 5.

[51] North American Jewish Databank. World Jewish Population, 2010. Number 2. [cit. 2011-03-01]. Dostupný z WWW: https://www.jewishdatabank.org/Reports/World_Jewish_Population_2010.pdf>. s. 15 – 21.

[52] CAMUS, Jean-Yves; DERCZANSKY, Annie-Paule. Svět Židů. Vyd. 1. [Praha]: Levné knihy, 2008. ISBN 978-80-7309-501-7. s. 40 – 41.

[53] FULLILOVE, Michael. Diasporas and the international system. Lowy Institute for International Policy, 2008. ISBN 9781921004339. [cit. 2011-02-25]. Dostupný z WWW: https://www.voltairenet.org/IMG/pdf/Diasporas_and_the_international_system.pdf>. s. 55 – 56.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více