Internacionální začátky

V první polovině 80. let byl nastartován projekt střely s dlouhým dosahem LRSOM (Long-Range Stand-Off Missile), na němž se podílely Velká Británie, SRN a USA. Předpokládalo se, že tato zbraň v arzenálech zainteresovaných letectev v 90. letech nahradí typy určené k ničení vzletových a přistávacích drah nepřátelských leteckých základen. Konkrétně se jednalo o JP.233 (RAF), MW-1 (Luftwaffe) a BLU-107/B Durandal (USAF). V únoru 1985 tři konsorcia (Boeing/British Aerospace/GEC Avionics/MBB, General Dynamics/Hunting/Dornier a Marconi Defence Systems/McDonnell Douglas/BGT) předložila své nabídky na 18měsíční realizaci studie proveditelnosti.

Prakticky současně se rozeběhla studie LOCPOD (Low Cost Powered Dispenser), jíž se účastnily Itálie, Kanada, Španělsko a také USA. Kromě nich trojice firemních uskupení nezávisle na sobě pracovala na řízených střelách s plochou dráhou letu amalým dosahem. Uskupení MBB/Matra vyvíjelo zbraň označenou CWS/APACHE (Container Weapon System/Arme Planante a Charges Ejectable). Americký Brunswick a německý Dornier pracovali na projektu LAD (Low Altitude Dispenser). Dornier navíc spolupracoval i s francouzskou Aérospatiale na typu SRSOM/MOBIDIC (Short Range Stand-Off Missile/Modular Bird with Dispensing Container).

Ostré střelby proti železobetonovému cíli

Toto značně diverzifikované úsilí jednotlivých zemí a jejich zbrojovek nakonec v roce 1986 vedlo k jednotnému mezinárodnímu programu MSOW, který byl silně prosazován Spojenými státy. Kromě nich bylo do projektu zapojeno dalších šest zemí NATO: SRN, Francie, Velká Británie, Itálie, Kanada a Španělsko. V řadě evropských zemí byl MSOW vnímán jako trik Američanů, kterým chtěli získat dominanci v oblasti střel s plochou dráhou letu a zároveň přiškrtit existující evropské know-how v tomto oboru. I když USA, SRN, Francie, Velká Británie a Itálie měly na vývoj přispět stejným dílem (po 16 %, Kanada a Španělsko po 10 %), podíl jednotlivých zemí na výrobě by se odvíjel od celkové objednávky daného státu. V podmínkách USA to činilo 42 %, zatímco například v případě Francie pouhých 7 %. Výsledek těchto pochybností spojený s vidinou nárůstu vývojových nákladů na sebe nenechal dlouho čekat, a tak v květnu 1987 z programu odstoupili Francouzi, kteří se rozhodli raději dotáhnout do konce střelu APACHE. Francouzský odchod byl zanedlouho napodoben Kanaďany. V roce 1988 navíc odešli Britové a dokonce i samotní Američané, což projekt MSOW definitivně pohřbilo.

Hledání řešení

Program MSOW sice skončil, potřeba zavést novou střelu s plochou dráhou letu do arzenálu strojů Tornado IDS německé Luftwaffe však stále přetrvávala. Němci zvažovali několik možností. Přednost byla nakonec dána francouzské střele APACHE, na jejímž vývoji v 80. letech se podílel německý MBB. Němci ze společného programu odešli v roce 1988, takže konstrukční fáze projektu byla financována čistě z francouzských zdrojů. V roce 1992 bylo oznámeno, že Luftwaffe objedná celkem 545 těchto střel označených jako APACHE- MAW. První letové zkoušky byly zahájeny o dva roky později. V roce 1996 však německé letectvo svůj původní názor změnilo a nákup střel APACHE-MAW zcela zrušilo. Luftwaffe dospěla k závěru, že bude lepší poohlédnout se po střele, která bude lépe splňovat německá kritéria týkající se nejen technicko- taktických ukazatelů, ale také naplněnosti vlastní peněženky. Francouzské letectvo se rozhodlo snížit objednávku střel APACHE, což zákonitě vedlo k nárůstu sumy, kterou by musela zaplatit Luftwaffe.

Jedním z výsledků vývoje společnosti MBB (od roku 1989 součást koncernu DASA) se v 80. letech stala klouzavá kazetová puma DWS 24. V roce 1986 získala firma od švédského úřadu pro vyzbrojování FMV zakázku na modifikaci tohoto kontejneru tak, aby mohl být používán letouny JAS-39 Gripen švédského letectva. Ve spolupráci MBB a švédského Boforsu tak vznikl typ DWS 39, který byl v roce 1997 pod označením m/90 Mjölner zaveden do výzbroje Flygvapnetu. V roce 1995 předložily společnosti LFK (Lenkflugkörpersysteme vznikla v roce 1995 sloučením „raketových“ aktivit německých firem DASA a Dornier) a Bofors německému letectvu základní návrh řízené střely KEPD (Kinetic Energy Penetrator and Destroyer), která vycházela z koncepce klouzavého kontejneru DWS 39 opatřeného proudovým motorem. V rozmezí let 1994 až 1996 se společný tým LFK/Bofors s tímto návrhem účastnil britského konkurzu na střelu s plochou dráhou letu SR(A) 1236 CASOM (Conventionally Armed Stand Off Missile). Německo-švédská zbraň zde byla nabízena pod názvem TAURUS (Target Adaptive Unitary and Dispensor Robotic Ubiquity System). Ve výběrovém řízení však neuspěla. Kvůli britským hospodářským zájmům byla vybrána francouzsko-britská střela Storm Shadow, která se v hodnocení operačních schopností jednotlivých zbraní umístila až na třetím místě (TAURUS skončil jako druhý).

Kompletace sériových KEPD 350 v závodě ve Schrobenhausenu

Operační, technické, hospodářské i politické „parametry“ střely TAURUS však byly dostatečně lákavé pro německé ministerstvo obrany. Spolkový úřad pro vyzbrojování (BWB) uzavřel 31. března 1998 se společností LFK (později TAURUS Systems GmbH – TSG) kontrakt na vývoj a výrobu 28 zkušebních střel TAURUS KEPD 350.

Vývoj a zkoušky

Prototyp střely TAURUS KEPD 350 se poprvé do vzduchu dostal v podvěsu stroje Tornado IDS v srpnu 1996. V této době se vážně uvažovalo o tom, že střela by mohla být k zavedení do výzbroje německého letectva připravena již v roce 2000. Úvodní testy zapalovače a bojové části MEPHISTO probíhaly v rozmezí let 1997 až 1999. První volný let zbraně svržené z letounu Tornado IDS nad švédským polygonem Vidsel proběhl 4. října 1999. Účelem úvodního letu bylo především ověřit letové vlastnosti a výkony reálného výrobku.

Druhý let KEPD 350 se uskutečnil 30. září 2000 opět nad polygonem ve Vidselu. Z Tornada IDS patřícího zkušebnímu středisku WTD 61 byla jedna střela svržena v 16.04. Během zhruba 20minutového letu zbraň proletěla v nízké výšce nad zemí 20 otočných bodů. V průběhu předem naprogramovaného letu měnila svoji trajektorii, výšku i rychlost. Na závěr své cesty provedl TAURUS vystoupání před cílem (pop-up), po čemž zasáhl stanovený objekt. Na konci října 2000 se na polygonu zkušebního střediska WTD 91 v Meppenu uskutečnila zkouška průbojných schopností bojové části při jejím šikmém dopadu na bunkr, který byl simulován třemi železobetonovými stěnami silnými zhruba 0,5 m, jejichž vzájemný rozestup činil kolem 2,5 m. MEPHISTO podle plánu prorazila všechny zdi a její zapalovač ji inicioval až po probití poslední stěny. Do poloviny roku 2001 bylo do programu TAURUS investováno přibližně 225 milionů euro.

Shoz KEPD 350 z Tornada IDS patřícímu JaboG 33 během vojskových zkoušek nad polygonem Overberg

Úspěšný vývoj a zkoušky KEPD 350 vedly k rozhodnutí nakoupit tuto zbraň pro potřeby Luftwaffe. Po kladném rozhodnutí Bundestagu z 3. července 2002 nestálo nákupu již nic v cestě, a tak BWB dne 8. srpna téhož roku uzavřel s TSG smlouvu na dokončení sériového provedení střely a její následnou výrobu. V rámci kontraktu za celkovou sumu 570 milionů euro mělo být vyrobeno a do konce roku 2009 německému letectvu dodáno 600 střel a 14 cvičných ekvivalentů.

První volný let střely odpovídající sériovému provedení se uskutečnil 21. listopadu 2002 nad jihoafrickým Overbergem. Tyto zkoušky proběhly v polooperačních podmínkách, protože již byl k dispozici systém pro plánování misí, za jehož pomoci byla vygenerována data potřebná k naprogramování letu střely (trajektorie, rychlost, výška letu, otočné body…). Následné kontrolní zkoušky střely se odehrály nad Overbergem v březnu 2004. První čtyři KEPD 350 z předsériové výroby byly německému letectvu dodány v červnu 2004. Na závěr téhož roku pak absolvovaly vojskové zkoušky v Overbergu. Avšak hned při prvním testu 1. prosince nedošlo kvůli technické poruše k odpoutání střely od letounu Tornado IDS. Problém nebylo možné vyřešit přímo na místě, a tak voj skové zkoušky musely být až do odstranění nedostatků přerušeny.

KEPD 350

TAURUS KEPD 350 je řízená střela s plochou dráhou letu, určená k ničení dobře bráněných sta cio nárních pozemních cílů zvláštní důležitosti bodového i plošného charakteru (místa velení, spojovací uzly, podzemní sila pro odpalování balistických raket, skladiště zbraní a pohonných hmot, mosty, zařízení letišť a přístavů), se schopností být vystřelena mimo dosah systémů protivzdušné obrany protivníka. Číslo v názvu střely značí její dolet, jedná se však pouze o „nominální“ hodnotu. Její maximální dosah je větší než 500 km. V případě použití paliva JP10 lze dolet navíc zvýšit přibližně o 15 %. Prvním nosičem střel TAURUS se v barvách Luftwaffe stalo Tornado IDS, dalším na řadě je nový víceúčelový bojový letoun Eurofighter.

Drak střely je tvarován tak, aby byla co nejvíce snížena možnost zachycení střely radiolokátory protivzdušné obrany protivníka. Zhruba 2/3 celkové délky zbraně zaujímá bojová část MEPHISTO, kolem níž jsou vpředu rozmístěny bloky elektroniky. Palivové nádrže se nacházejí na bocích střední části trupu. MEPHISTO (Multi-Effect Penetrator, HIgh Sophisticated and Target Optimised) byla vyvinuta německou společností TDW, váží 481 kg a vyznačuje se tandemovou konfigurací. Jako první je umístěna kumulativní nálož, která v cílovém objektu vytvoří otvor, jímž pak rychlostí vyšší než 250 m/s proletí druhá bojová část průbojného typu o délce zhruba 2,3 m, jež je v zadní části opatřena „inteligentním“ zapalovačem PIMPF (Programmable Intelligent Multi-Purpose Fuze). Výrobce o zapalovači prohlašuje, že se jedná o první a zatím i jediný typ, jenž je schopen v cílovém objektu „počítat“ jednotlivá patra. Průbojná část tak v bunkru může explodovat na předem naprogramovaném podlaží. Kumulativní i průbojný úsek MEMPHISTO lze současně odpálit v režimu vzdušného výbuchu při použití proti „měkkým“ a plošným cílům. Oba režimy lze i kombinovat – kumulativní část může explodovat 0,5 s před dopadem na cíl, po čemž penetrátor pokračuje v cestě cílovým objektem. MEPHISTO splňuje normu MIL-STD 2105 pro necitlivou munici.

TAURUS absolvoval i letové zkoušky v podvěsu stroje JAC-39C Gripen (taktické číslo 208, výrobní číslo 39-208)

Vícemódový navigační systém nese označení TriTec. Jeho základem je inerciální jednotka, kterou lze aktualizovat ze tří nezávislých zdrojů. Tím hlavním jsou souřadnice GPS, zachycené 12kanálovým přijímačem používajícím kód P. Tam, kde by signál GPS nebyl k dispozici, je možné použít obrazovou (IBN – Image Based Navigation) nebo terénní referenční navigaci (TRN – Terrain Referenced Navigation). V prvním případě je při předem naprogramované trase letu obrazové infračervené čidlo v přídi schopno zjistit relativní pozici střely vůči význačným geografickým útvarům (otočným bodům) a tento údaj pak poskytnout pro zpřesnění inerciální navigační jednotky. Zásoba chladicího média umožňuje čidlu být v provozu více než 1 hodinu. V režimu terénní referenční navigace je nutné mít k dispozici digitální model území, nad nímž střela poletí. S tímto modelem je pak během letu srovnáván terénní profil zachycený radiovýškoměrem střely pracujícím v pásmu 12 až 18 GHz.

V horní části střely, zhruba v polovině její délky, je instalováno vysouvací křídlo. Po obou bocích jsou umístěny vstupy vzduchu k dvouproudovému motoru Williams International P8300-15 s tahem 6,67 kN. Vývoj této pohonné jednotky byl zahájen již v roce 1982 a pod označením F112-WR-100 byla použita v americké „neviditelné“ řízené střele s plochou dráhou letu AGM-129A ACM. Verze použitá v KEPD 350 byla zkonstruována v druhé polovině 90. let a oproti svému předchůdci disponuje o třetinu větším tahem. Zadní partie střely jsou kromě výtokové trysky motoru opatřeny čtveřicí ocasních ploch, které mezi sebou svírají úhel 45°.

Po shození z mateřského letounu se rozevřou křídla střely a ta ke svému cíli letí autonomně podle předem naprogramovaných dat. Průnik do cílové oblasti by měl obvykle probíhat ve výšce kolem 30 m nad úrovní terénu. Samonavedení na cíl provede obrazová infračervená naváděcí soustava, jejímž základem je mozaikový detektor FPA (Focal Plane Array) vyrobený na bázi materiálu InSb (antimonid india) se spektrálním rozsahem 3 až 5 μm. Finální trajektorii letu střely lze naprogramovat podle povahy cílového objektu. KEPD 350 tak před cílovou oblastí může vystoupat do maximální výšky 3500 m a odsud se pak kolmo spustit na určený objekt. Kromě toho TAURUS může zaútočit beze změny výšky „z chodu“, nebo naopak ještě více sklesat, pokud by se jednalo např. o úder na jeskynní komplex nebo na vstup do bunkru vybudovaný na úpatí hory.

Ve službě

Vojskové zkoušky KEPD 350 byly úspěšně dokončeny 26. října 2005. První střely sériového provedení byly německému letectvu dodány již v následujícím měsíci. Do konce roku 2005 bylo Luftwaffe dodáno celkem 66 exemplářů. Úvodním uživatelem KEPD 350 se stala JaboG 33 (Jagdbombergeschwader 33) dislokovaná na letišti Büchel ve spolkové zemi Porýní-Falc. První střely byly oficiálně převzaty 21. prosince 2005. TAURUS dosáhl na letounech Tornado IDS operační způsobilosti v roce 2006. Dny strojů Tornado v barvách Luftwaffe se však pomalu ale jistě chýlí ke konci, a tak KEPD 350 budou v dohledné době používány výhradně na strojích Eurofighter nasazených u JaboG 31 a JaboG 33. Střely jsou do arzenálu letadel integrovány v rámci výrobní etapy Tranche 2. K ověření mechanické kompatibility mezi letounem a střelou došlo v únoru 2009 u JG 74 operující z bavorského Neuburgu. Hlavní část zkoušek spojených s integrací munice proti pozemním cílům (včetně střely TAURUS) do arzenálu letounu Eurofighter realizuje JaboG 31 „Boelcke“, která se na tento typ začala přezbrojovat na konci roku 2009. Dosažení operačních schopností KEPD 350 na strojích Eurofighter je plánováno na rok 2012. O rok později by se na nové letouny měla přezbrojit i JaboG 33.

Dvojice KEPD 350 podvěšená pod Eurofighterem z JG 74

Na konci roku 1999 vypsalo australské letectvo specifikaci AIR 5418 na novou střelu s plochou dráhou letu, původně určenou pro vyzbrojení bombardérů F-111C. Výběrového řízení se zúčastnil i TAURUS, který nakonec skončil na druhém místě za americkou AGM-158 JASSM. Kvůli nedostatku financí však KEPD 350 zůstal stále ve hře jako levnější alternativa ke střele od společnosti Lockheed Martin. Kvůli nejistým vyhlídkám a enor mní vytíženosti spojené se zkouškami střel pro Luftwaffe však TSG z výběrového řízení raději sama odstoupila. Dalším významným důvodem bylo i to, že firma pro svou zbraň již našla jistého kupce. V listopadu 2004 Španělsko oznámilo, že pro své letectvo nakoupí TAURUS KEPD 350, čímž se tak stalo jejich prvním a zatím i posledním exportním uživatelem. V červnu 2005 španělská vláda odsouhlasila nákup 43 střel a potřebného pozemního zabezpečení pro jejich použití na modernizovaných letounech EF-18M Hornet (C.15). První dvě KEPD 350 byly španělskému letectvu dodány v listopadu 2007. Proces integrace do výzbroje EF-18M byl ukončen ostrými střelbami nad jihoafrickým Overbergem v červnu 2009. Stejně jako v případě Luftwaffe budou střely následně zavedeny do výzbroje Eurofighterů, ve Španělsku označovaných jako C.16 Typhoon.

K zájemcům o střely TAURUS dlouhodobě patří i švédské letectvo, které již na konci 90. let uvažovalo o pořízení menšího a lehčího typu KEPD 150 s nižším dosahem pro vyzbrojení letounů JAS-39 Gripen. První zkušební let dvou KEPD 150 podvěšených pod křídlem Gripenu proběhl 27. srpna 1998. V novém tisíciletí Flygvapnet svůj zájem pravděpodobně kvůli ekonomickým důvodům přesměroval na větší KEPD 350, který se nacházel v pokročilejším stádiu vývoje. „350“ si svou premiéru v podvěsu stroje JAS-39C odbyla v roce 2004. Kvůli nedostatku finančních prostředků však k jejich nákupu pro potřeby švédského letectva zatím nedošlo.

TAURUS KEPD 350

Hmotnost střely – s palivem:	1360 kg
Hmotnost střely – bez paliva:	1080 kg
Hmotnost bojové části MEPHISTO:	481 kg
Délka:	5100 mm
Šířka:	1080 mm
Výška:	805 mm
Rozpětí křídla:	2064 mm
Maximální rychlost:	0,95 M
Dolet:	500+ km

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 4/2011 vydavatelství Naše Vojsko.