Obrana Rorke´s Drift (22. až 23. ledna 1879)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 38.886


„Jste služebně starší, budete to tu mít na povel,
třebaže samozřejmě k ničemu nedojde.
Já se do večera vrátím...“

(major Henry Spalding)

Předehra

Roku 1878 koupil švédský protestantský pastor Otto Witt od vdovy po irském obchodníkovi Jimu Rorkeovi jeho obchodní stanici na hranicích britského afrického protektorátu Natal a samostatného království KwaZulu, aby ji proměnil v centrum pro šíření křesťanské víry mezi Zuluy. Po vypuknutí britsko-zulské války v lednu 1879 zabrala stanici britská armáda, která ji využila jako zásobovací základnu pro vpád na jejich území...

Reklama

Misijní stanice Rorke´s Drift (Rorkeův brod) ležela na úpatí hory Oskarberg (Shiyane), necelé dva kilometry jižně od brodu přes pohraniční řeku Buffalo River (Mzinyathi). Generálporučík Frederic Augustus Thesiger baron Chelmsford, velitel jedné z britských invazních kolon, dal v misijní kapli zřídit proviantní skladiště a ve Wittově obytném domě polní nemocnici. Reverend Witt poslal svoji rodinu do natalského vnitrozemí a sám se ubytoval v přilehlém stanovém táboře, aby dohlížel na misijní majetek.


Dobová kresba misijní stanice Rorke´s Drift před bojem.
Vlevo kaple (skladiště), vpravo správcův dům (nemocnice). V pozadí Oskarberg

Provoz skladiště zajišťoval asistent komisaře[1] Odboru armádního zásobování a dopravy Walter Alfonse Dunn se dvěma podřízenými, k nimž patřil zastupující asistent James Langley Dalton (1833–1887), jinak bývalý seržant 85. pěšího pluku a veterán s třiceti lety vojenské služby. Polní nemocnici s 36 nemocnými příslušníky různých jednotek měl na starost vojenský lékař major James Henry Reynolds se třemi příslušníky sanitní služby.

Velícím důstojníkem základny byl jmenován major Henry Spalding ze 104. pěšího pluku. Její ochranu zajišťovali poručík Gonville Bromhead (1845–1891) s 84 muži setniny B z 2. praporu 24. pluku a záložní kapitán George Shephenson se třemi bílými důstojníky, šesti bílými poddůstojníky a přibližně třemi stovkami černých vojáků setniny B z 3. pluku Natalského domorodého kontingentu, kteří tábořili u misie.

Údržbu a provoz necelé dva kilometry vzdáleného přívozu, po němž britské jednotky cestou do nitra KwaZulu překročily řeku a nyní přes něj plynulo jejich zásobování, zabezpečoval poručík John Rouse Merriott Chard (1847–1897) od 5. setniny Královských ženistů s jedním seržantem a šesti vojáky.

Reklama


Seržant 24. pěšího pluku v polní výstroji

Příprava

Krátce po poledni 22. ledna 1879 bylo od asi 10 kilometrů vzdálené hory Isandlwana na území KwaZulu, kde Chelmsfordovy jednotky zřídily svůj polní tábor, slyšet vzdálenou střelbu. Posádka Rorke´s Drift ji zcela správně považovala za zvuky bitvy[2]. Vzhledem k tomu, že šlo nepochybně o bitvu vítěznou, nikdo se tím neznepokojoval. Major Spalding se naopak rozhodl odjet ve 14:00 hodin do necelých 20 kilometrů vzdálené natalské osady Helpmekaar, aby uspíšil příchod dvou setnin, které měly převzít ochranu základny. Jako velící důstojník musel před odchodem jmenovat svého zástupce. Což byl tak trochu problém...

Vzhledem k přísné hierarchii vojenských hodností by měl na jeho místo nastoupit hodnostně nejvyšší důstojník. Tím byl v tomto případě major Reynolds, protože však to byl „pouze“ lékař, z hlediska vojenské logiky nepřipadal v úvahu. Druhý v pořadí – kapitán George Stephenson, byl důstojníkem pouze záložním, tedy vlastně civilistou, a jako takový rovněž nepřipadal v úvahu. Zbývali tedy oba řádní britští poručíci...

Poručík Gonville Bromhead, jmenovaný do své hodnosti v říjnu 1871 a vycvičený jako důstojník pěchoty, byl velitelsky poněkud indisponován svou částečnou nedoslýchavostí, která mu u podřízených vynesla přezdívku „Hluchý nemotora“, zatímco nadřízení se většinou shodovali v tom, že je "nebojácný, ale beznadějně hloupý."

Ženijní poručík John Chard nikdy v boji nevelel (do Afriky navíc připlul teprve před čtrnácti dny), v jeho služebním hodnocení stálo, že je „beznadějně pomalý“, „únavně svéhlavý“ či dokonce „nedbalý“, nicméně na poručíka byl povýšen již roku 1868, takže rozhodnutí bylo jasné. Alespoň pro majora Spaldinga, jenž však zřejmě jistá úskalí své volby chápal, neboť ujistil ošívajícího se Charda, že se nic zvláštního nemůže stát a že stejně bude do večera zpátky. Netušil, jak hluboce se mýlí...

Asi hodinu před majorovým odjezdem vystoupili doktor Reynolds, reverend Witt, kaplan George Smith[3] a vojín Wall na vrchol Oskarbergu, aby se pokusili zahlédnout něco z probíhající bitvy. V pohledu na bojiště jim bránil masiv Isandlwany, takže když okolo 14:30 hodin střelba utichla, považovali to za britské vítězství. Nijak je proto nepřekvapilo, když o něco později spatřili ve vzdálenosti přibližně 12 kilometrů na natalském břehu řeky množství přibližujících se domorodců, vedených dvěma důstojníky na koních. Považovali je za přicházející natalské dobrovolníky, dalekohledem však zjistili, že oba domnělí důstojníci jsou stejně černí jako ostatní, a že to tedy natalští dobrovolníci zřejmě nebudou. Urychleně se s tímto zjištěním vrátili na základnu, kde však zastihli pouze poručíka Bromheada...

Po majorově odjezdu se totiž zastupující velitel základny poručík Chard vrátil do svého tábora u přívozu, aby dohlížel na údržbu převozních pontonů. V 15:30 hodin se na protějším břehu objevili dva uprchlíci od Isandlwany. Jedním z nich byl poručík Natalského domorodého kontingentu Gert Wilhelm Adendorff, který Charda informoval o výsledku bitvy a o tom, že Zuluové postupují na Rorke´s Drift. Takřka současně mu posel vyslaný poručíkem Bromheadem sdělil, že písemná zpráva o britské porážce přišla do misie také od uprchlíků (kpt. Essex, kpt. Gardner a por. Cochran), kteří překročili řeku výše proti proudu u Fugitives Drift.

Poručík Chard nařídil svým mužům, aby naložili stany a ostatní vojenský materiál na vůz a stáhli se do misie. Sám jel s poručíkem Adendorffem napřed, aby se ujal své nechtěné velitelské funkce. Po příjezdu na místo zjistil, že nadřízenými podceňovaný poručík Bromhead začal prozíravě připravovat jak evakuaci základny, tak její obranu.

Navzdory nedostatku bojových zkušeností bylo poručíku Chardovi na první pohled zřejmé, že areál misie lze bránit jen velmi obtížně. Budovy skladiště a nemocnice, obrácené čelními stranami s prostornými krytými verandami k severu, byly od sebe vzdáleny asi třicet metrů a prostor mezi nimi nebyl nijak chráněn. Jistou výhodu přinášel pouze nízký skalní stupeň pod nimi, od něhož se terén povlovně svažoval dolů. Zadní strany budov, v případě nemocnice prolomené třemi dveřmi a dvěma okny, byly obráceny k Oskarbergu, jehož asi 400 metrů vzdálené úpatí tvořila vyvýšená skalní římsa, obklopující misii ze tří stran a plná přírodních úkrytů pro případné odstřelovače.

Reklama

Naštěstí poručík Bromhead a asistent Dalton začali s opevňováním okamžitě po obdržení první zprávy o blížících se nepřátelích. U severovýchodního rohu skladiště stála zděná, vnitřně členěná ohrada pro dobytek, kterou bylo možné využít jako pevnůstku. Od ní vojáci postavili ze stokilových pytlů s kukuřicí 90 cm vysokou hradbu, vedoucí po hraně skalního stupně od ohrady před nemocnici, kde se napojovala na její severozápadní nároží. Z téhož materiálu a ze dvou nákladních vozů vybudovali také 120 cm vysokou hradbu, přehrazující mezeru mezi nemocnicí a skladištěm ze strany Oskarbergu. Obě improvizovaná opevnění uzavírala areál základny, poskytovala solidní ochranu střelcům a v případě útoku mohla (zvláště v kombinaci se skalním stupněm na severu) posloužit jako účinná protipěchotní překážka.

Během krátké porady, jíž se kromě Charda a Bromheada zúčastnil také zásobovací úředník Dalton, přesvědčil tento bývalý seržant oba poručíky, že pokus o evakuaci by vzhledem k nepřátelské přesile nevyhnutelně skončil katastrofou. Jediným řešením podle něho bylo, bojovat na místě a využít tak větší palebné síly britských pušek Martini-Henry.

Poručík Chard souhlasil, nařídil pokračovat v zahájeném opevňování a odjel popohnat vyklizení svého tábora. Dorazil k brodu právě včas, aby zamítl odvážný, nicméně poněkud ztřeštěný návrh seržanta Milneho a vojína Daniellse, že zakotví jeden z pontonů uprostřed řeky a budou se bránit na něm. Krátce na to se i se svými muži připojil k ostatním obráncům základny...


Chardovo, Bromheadovo a Daltonovo opevnění základny Rorke´s Drift

Boj

Před 16:00 se u misie objevilo asi 100 jezdců Natalského domorodého kontingentu prchajících od Isandlwany a jejich velitel, poručík Richard Wyatt Vause, požádal Charda o rozkazy. Potěšený Chard poslal několik jezdců hlídkovat k brodu a zbytku nařídil, aby pokud možno zabránil Zuluům zaujmout postavení na terase pod Oskarbergem. Účast v bitvě pod Isandlwanou a následný útěk však vyčerpaly Vausovy jezdce natolik, že sotva v 16:20 hodin zazněly první výstřely, dali se na útěk. Poručík Vause ohlásil poručíku Chardovi, že ho jeho muži neposlouchají – a odjel za nimi...

Protože příklady táhnou (zvláště pak příklady špatné), dali se vzápětí na útěk i příslušníci natalské domorodé roty kapitána Stephensona. Včetně svého velitele a většiny bílých důstojníků a poddůstojníků. To už bylo na Bromheadovy červenokabátníky příliš, takže začali po dezertérech střílet. A protože britští pěšáci byli tradičně dobrými střelci, první britskou obětí bitvy o Rorke's Drift se paradoxně stal bílý záložní desátník Natalského domorodého kontingentu Michael Anderson, střelený do zad...

Po této drastické redukci početního stavu posádky misie[4] na pouhých 155 mužů (včetně 36 nemocných a raněných) si poručík Chard uvědomil, že celý areál ubrání jen těžko. Dal proto mezi skladištěm a nemocnicí urychleně vybudovat z beden sucharů příčné přehradné postavení, které rozdělilo základnu na dva samostatné opěrné body. A zkušený veterán Dalton nechal pro jistotu (byť v rozporu s platnými předpisy, které něco takového striktně zakazovaly) předem otevřít padesát beden s municí...

Zuluové, kteří v následujících hodinách udeřili na Rorkes Drift, byli v předchozí bitvě u Isandlwany v záloze. Byly jich asi 4 tisíce a oproti svým bojujícím druhům, kteří úspěšně porazili část britských invazních sil, se cítili ošizeni. Proto nedodrželi zákaz svého krále Cečvaje a pod velením Cečvajova bratra prince Dabulamanziho překročili hranice Natalu, aby i oni vykonali pár hrdinských skutků a měli o čem vyprávět rodinám...

Zhruba v 16:30 zaútočilo asi 600 horlivých mladých bojovníků na jižní stranu misie. Dostali se na padesát metrů k opevnění, pak se jejich útok zhroutil v soustředěné palbě obránců. Další válečníci opakovaně a masově útočili na severní stranu základny. Zde se vyplatila Daltonova prozíravost, s níž nechal před bojem otevřít dostatečný počet beden s municí[5]. O přísun střeliva na palebnou čáru se staral kaplan Smith, který je vojákům roznášel na stanoviště, napomínaje při tom ty z nich, kteří si v zápalu boje ulevovali drsnými kletbami a ohrožovali tím spásu svých duší...

Důvodů k rouhání měli Bromheadovi muži více než dost, neboť jejich pušky Martini-Henry se při rychlé palbě přehřívaly a následně zasekávaly, takže se jednotlivým zulským válečníkům občas podařilo proniknout až za opevnění. Poručík Bromhead proto vyčlenil několik vojáků, kteří v takových případech zasahovali nejen kletbami, nýbrž i nepoměrně účinnějšími bajonety...

Zulští střelci obsadili mezitím skalní římsu na úpatí Oskarberku a začali ostřelovat vnitřek základny. Přestože byli vyzbrojeni jen starými předovkami, několik vojáků zabili a několik, včetně asistenta Daltona, zranili. Přibližně v 18:30 se proto poručík Chard rozhodl opustit otevřený prostor mezi budovami a stáhnout se za příčnou zeď z beden se suchary. V té době už střecha nemocnice hořela a on měl patrně za to, že její obránci (včetně 11 pacientů, kteří v ní ještě zůstali) jsou mrtví. Naštěstí se mýlil...

Šest vojáků určených k obraně nemocnice (Alfred Henry Hook, Robert Jones, William Jones, John Williams, Joseph Williams a Thomas Cole) se teprve kolem 19:30 pokusilo zachránit zbylé pacienty a hořící nemocnici opustit. Potýkali se při tom nejen s divoce útočícími Zuluy, ale také s problémem, že většina místností nebyla vzájemně propojena a vcházelo se do nich zvenčí. Pokud tedy chtěli ustoupit, museli bránit dveře, současně probourávat ve stěnách únikové otvory do sousedních místností a vynášet jimi pacienty neschopné chůze. Ústup se nakonec podařil čtyřem z vojáků (všichni pak, možná jako výraz špatného svědomí poručíka Charda, dostali vyznamenání Victoria Cross), Joseph Williams a Thomas Cole padli. Stejně jako osm z 11 pacientů...

Vzhledem ke vzrůstajícímu počtu raněných zřídil doktor Reynolds přímo na verandě skladiště provizorní ošetřovnu, z níž se lehce lehce ranění vraceli rovnou do palebné linie, zatímco někteří těžce ranění jim alespoň vsedě nabíjeli zbraně nebo podávali náboje. Plameny hořící nemocnice osvětlovaly předpolí obranné linie a usnadňovaly obráncům mířenou střelbu. Vzhledem k pokusům nepřítele zapálit také střechu skladiště, dal před ním poručík Chard vybudovat z pytlů s kukuřicí improvizovanou pevnůstku, do níž byli uloženi ranění a která měla případně posloužit jako místo posledního odporu. Shodou okolností se právě v této době konečně vracel major Spalding s rotou posil, podle plamenů a množství pobíhajících Zuluů však usoudil, že základna padla – a vrátil se zpátky do Helpemaakeru...

Když nemocnice dohořela, podařilo se v nastalé tmě Zuluům proniknout do kamenné ohrady na severovýchodním rohu skladiště a donutit její posádku k ústupu do zmenšeného hlavního postavení. Intenzita jejich útoků však začala polevovat. To umožnilo Chardovým mužům podniknout výpad k troskám nemocnice a odtáhnout odtamtud zapomenutý vůz s pitnou vodou, kterou naléhavě potřebovali ranění. Ostřelování britských pozic pak trvalo asi do 04:00, ale další útok již nepřišel. K velkému štěstí obránců, jimž v té chvíli z původní zásoby 20 000 nábojů zbývalo pouhých 900, tedy asi sedm nábojů na každého ze zbývajících bojeschopných mužů...

Místo pokračování v boji se Zuluové ještě za tmy stáhli od misie na jihozápadní svah Oskarbergu, kde vyčkávali do rozednění. Při pohledu na tuto hrozbu dal poručík Chard opravit obvodové barikády, strhnout doškovou střechu skladiště a posbírat zulské zbraně v předpolí. Jeho unavení vojáci se bez reptání pustili do práce, pozorováni při tom stejně unavenými Zuluy, kteří nakonec krátce po 08:00 zmizeli za obzorem. Bylo po boji...


Situační mapa, kterou vlastnoručně nakreslil a přiložil ke svému hlášení o boji ženijní poručík Chard

Závěrem

V areálu misie a v jejím blízkém okolí se našlo 351 mrtvých Zuluů, počet raněných se odhaduje na 500-800, z nichž většina pravděpodobně svým zraněním podlehla později. Ze 155 britských obránců patnáct padlo, sedmnáct bylo těžce raněno, dva z nich smrtelně. Lehké zranění (tedy takové, které umožňovalo další bojovou činnost) utrpěla většina ostatních...

Jedenáct obránců Rorke´s Drift bylo vyznamenáno Viktoriiným křížem, pět obdrželo Medaili za vynikající chování. Reverend Smith, jenž si za své obětavé roznášení střeliva vysloužil od vojáků přezdívku "Munice Smith", jako civilista žádné vyznamenání dostat nemohl. nicméně armádou nabídnuté systematizované místo stálého vojenského kněze neodmítl...

Mezi vyznamenanými Viktoriiným křížem byli přirozeně poručíci Chard a Bromhead. Na rozdíl od veteránů koloniálních válek podplukovníků Pulleina a Durnforda, kteří u Isandlwany jakoby naschvál porušili všechna základní pravidla boje s domorodou přesilou (opevnit tábor, soustředit palebnou sílu, zajistit dostatek munice), se tito nezkušení důstojníci nestyděli uposlechnout rady zkušeného seržanta Daltona (Viktoriin kříž dostal i on) a tato pravidla dodrželi. Díky tomu přežili a zachránili nejen sebe, ale i většinu svých mužů.


Obrana Rorke´s Drift v představách soudobého malíře. Reverend Smith roznáší náboje,
u nohou mu leží zraněný asistent Dalton. Vpravo stojí prostovlasý poručík Chard. Uprostřed scény ukazuje rukou poručík Bromhead...

[1] Až do roku 1885 neměli úředníci logistického zabezpečení britské armády vojenské hodnosti...

[2] Dne 22. ledna 1879 došlo na úpatí Isandlwany k boji o britský tábor, v němž 22 tisíc Zuluů, ozbrojených oštěpy a starými předovkami, zmasakrovalo necelé 2 tisíce vojáků britských koloniálních jednotek, vedených podplukovníky Durnfordem a Pulleinem a vyzbrojených jednorannými zadovkami Martini-Henry vz. 1871, dvěma polními děly a baterií vrhačů raket...

[3] George Smith (1845-1918) byl misionář, který u Chelmsfordovy kolony dobrovolně vykonával funkci vojenského kněze...

[4] Společně s natalskými dobrovolníky odjel i její správce reverend Witt. Vzhledem k tomu, že tak učinil na posledním použitelném koni, stal se jeho kolega kaplan Smith sice nedobrovolným, nicméně velmi platným účastníkem obrany...

[5] Byl to právě nedostatek nábojů, zapříčiněný zdlouhavým povolováním devíti šroubů zajišťujících víko každé muniční bedny, který byl jednou z hlavních příčin porážky britských vojáků u Isandlwany...

Zdroje textu a obrázků:

Ivo T. Budil: Válka Zuluů (Praha 2006)
Ian Knight: Rorke´s Drift 1879 (Osprey Publishing, 1996)
Ian Knight, Ian Castle: Zulu War 1879 (Osprey Publishing, 1992)
https://www.rorkesdriftvc.com/
https://www.acsu.buffalo.edu/~dbertuca/milhist.html
https://samilitaryhistory.org/vol044gc.htm
https://africanadrenalin.co.za/IsibindiAfrica/rorkes_drift.htm

 

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více