Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Autor: Jana Ordáňová 🕔︎︎ 👁︎ 20.822

8. Chebští četníci během Mnichovské krize

8.1 Vztahy mezi Čechy a Němci, hospodářská krize v ČSR a její sociální důsledky

Česko - německé vztahy se nesly ve znamení konfliktů již od 10. - 13. století. Množství německého obyvatelstva v českém pohranicí se zvýšilo hlavně během 12. století, kdy probíhala kolonizace. Němci do našich zemí přinesli své zvyklosti i právní zákonitosti, jako např. emfyteutické právo (zákupní a půda v dědičné držbě). Hádky o postavení Čechů a Němců měly svá vyhrocení, ale i klidová období. Jedním z krizových období byl revoluční rok 1848. V tu dobu vyspělejší německé prostředí mělo obavy z českých státoprávních nároků, a to zejména když byla 11. března 1848 svolána veřejná schůze ve Svatováclavských lázních, kde byl zvolen Národní výbor v čele s Františkem Palackým. Dále byla sepsána petice pro rakouského císaře, která obsahovala i návrh ústavy s těmito požadavky: stejné volební právo pro všechny vrstvy obyvatelstva pro volby do sněmu, svoboda slova a tisku, zrušení roboty a patrimoniálních soudů, zavedení úplné svobody náboženského vyznání, zavedení českého jazyka do škol a na soudy vedle jazyka německého, záruka osobní bezpecnosti, zrušení potravinové daně, kolkovného a daňových poplatků, obecní samospráva, organizace práce a mzdy, omezení vojenské služby z osmi let na čtyři, zřízení národních gard a další.

Jednání českých zástupců ve Vídni nebylo moc úspěšné. Oproti maďarským zástupcům, kteří si vymohli vlastní vládu, se Čechům podařilo vyjednat pouze menší ústupky. Přesto tlak českých představitelů vedl, dne 8. dubna 1848, k vydání tzv. císařského kabinetního listu. V kabinetním listu bylo Čechům slíbeno národní zrovnoprávnění ve školství a úřadech, na základě dvojjazyčnosti, kterou bude habsburská Vídeň preferovat i v budoucnosti.

Reklama

Ačkoliv v době svatováclavského shromáždení byli ještě Češi i Němci naladěni na stejné vlně a spousta Němců i celých německých měst podporovala schválenou petici, postupem času se od sebe tyto dva národy čím dál tím více vzdalovaly. Bylo to dáno především tím, že Němci nesouhlasili, aby se Češi národnostně zrovnoprávnili na jejich úroveň, a také obavou z majorizace Čechů nad Němci (v té době se totiž vlivem revoluce zvyšuje poměr české národnosti na úkor německé) a Němci se obávali, že tento čin zabrání sjednocení Nemců ve velkoněmeckém pojetí. Již v tuto chvíli se začaly objevovat návrhy na postoupení pohraničních výběžků nebo vytvoření německé samosprávy v celcích zvaných župy. Navíc proběhla hospodářská emancipace českého kapitálu a stoupla tak míra nenávisti a nesnášenlivosti mezi oběma národy.

Během první světové války se neprojevil úplný odpor Čechů bojovat za Rakousko-Uhersko, mobilizace i rukování proběhly bez komplikací, ale čeští vojáci se nakonec projevili jako nespolehliví. Později se k válce stavěli negativně, jak si stěžovali rakouští vojenští představitelé „…při přehlídkách zas a zas vzrůstá názor, že z těchto lidí ani jediný nejeví radost, že smí za císaře a vlast bojovati, naopak, že skoro každý hledí uniknouti narukování hlášením se nemocným, sebezmrzačením, žádostí za propuštení atd. Odvedení jsou schlíplí a snaží se vzbuditi dojem, že se jim děje křivda; mnozí to i slyšitelně dávají najevo, vykřikujíce hlasitě výkřiky nevole, jiní si navlékají smuteční pásky, ba stalo se i, že celé skupiny z obcí dostavily se k přehlídce s černým praporem; zpívají-li tito lidé, pak jsou to smutné písně, ne však rakouské, vlastenecké písně... Bohužel mám v rukou i důkazy, že byly rozšiřovány i sprosté parodie na naši hymnu, že nejsprostější urážky Jeho Veličenstva jsou u českých lidí na denním pořádku.[161] a asi 300 000 přeběhlo k nepříteli a z toho cca 60 000 vstoupilo do legií v Rusku, Francii a Itálii.[162]

Po skončení první světové války a vzniku samostatného Československa se Němci ocitli v podřízené pozici. Sami na to nahlíželi tak, že se jedná jen o důsledek nespravedlivé porážky a je to jen dočasný stav věcí. Stavěli se negativisticky ke vzniku Československé republiky. Nejradikálnejší v těchto postojích byla DNP (Deutsche Nationalpartei) s hlavními představiteli Lodgmanem von Auenem a Augustinem Naegelem. Mezi hlavní postoje strany patřilo neuznání vzniku a samostatnosti ČSR. Z těchto důvodů bylo třeba v některých částech nastolit pořádek. Tuto situaci blíže přiblížil Beneš: „Nová státní moc musela prosadit svrchovanost státu vůči celému území i veškerému obyvatelstvu. Realizovala ji prostředky politickými, ekonomickými i vojenskými. V oblastech, které nebyly obývány jen českým obyvatelstvem, k tomu bylo třeba vynaložit výrazného úsilí státního aparátu proti zásahům zvenčí a odporu na vlastním území.[163] Ale jelikož meziválečné období z počátku přineslo nově vzniklému státu prosperitu, nevyskytovalo se témeř žádné německé vystěhovalectví. V nové republice žilo několik menšin a z důvodů státoprávních byla vytvořena národnost československá. Sčítání lidu, které proběhlo v roce 1921 dle zák. č. 592 z roku 1920 Sb. z. a n., ukázalo, že v ČSR žilo celkem 13 613 000 obyvatel. Pro srovnání uvedeme i čísla z roku 1930. [164]

Národnost obyvatel CSR Absolutní pocet obyv. v CSR v roce 1921 % z celkového poctu obyv. Absolutní pocet obyv. v CSR v roce 1930 % z celkového poctu obyv.
Československá 8 020 000 64,79 9 757 000 66,24
Německá 3 218 000 23,63 3 318 000 22,53
Maďarská 762 000 5,80 719 000 4,89
Židovská 191 000 1,40 205 000 1,39
Polská 110 000 0,81 100 000 0,68
Ruská 477 000 3,51 569 000 3,85
Jiná 35 000 0,26 61 000 0,41
Celkem 13 613 000   14 729 000  

[165]

Třicátá léta se nesla ve znamení rostoucích nepokojů a zvyšujících se požadavků na autonomii ze strany německé menšiny. Situaci, která nastala, dopomohla k jejím rozměrům i hospodářská krize, která zasáhla téměř celý svět. Vypukla zhroucením burzy v New Yorku 24. října 1929 a o 5 dní později jejím totálním krachem. V Československé republice se hospodářská krize projevila se zpoždením (např. oproti Německu o jeden rok), ale zato trvalo déle, než odezněla. Nejvýrazněji krize udeřila v roce 1933. Německo se z krize dostalo již v roce 1935 (k čemuž ale došlo hlavně díky zbrojení, at již přímému či nepřímému, což znamenalo např. stavbu dálnic) a čeští Němci v něm viděli svůj vzor. V českých zemích tato krize zasáhla nejvíce pohraničí, což popsal Kárník následovně: „Krize tudíž prohloubila velmi podstatné rozdíly ve vývoji vnitrozemí českých zemí a jejich pohraničních oblastí. Zastoupení průmyslové výroby v oblastech obývaných především Němci bylo neobyčejne vysoké.[166] Z celku ČSR bylo v pohraničních oblastech soustredeno 56-57 % textilního průmyslu, 58-60 % bižuterie a skla, 73-74 % hudebních nástrojů a 76-77 % hračkářství. U těchto druhů průmyslu tvořil nejhlavnější část export, a právě ten se ocitl v horší krizi než domácí spotřeba a výroba vůbec. Uvedená čísla dokládají podíl exportu na celé výrobě v procentech: jablonecké zboží (bižuterie) - 95 % hudební nástroje, hliněné zboží - 96 % porcelán - 85 % tabulkové sklo - 79,2 % lahvové sklo - 77,3 % kaolin - 69 % hedvábné zboží - 67,6 % vlněné zboží - 60,7 % bavlněné zboží - 54,2 % celulóza - 46,2 %.

Navíc byla postižena i turisticky zajímavá místa, např. Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Jáchymov, Františkovy Lázně a Konstantinovy Lázně. Klesl turistický i cizinecký ruch.[167]

V pohraničních oblastech dosáhla nezaměstnanost až 19,2 %, kdežto v oblastech s maximální 20% německou menšinou byla pouze 9,16% nezaměstnanost, což značnou měrou přispělo k radikalizaci politických názorů.[168]

Reklama

Kvůli dopadu krize se začaly velmi zhoršovat vztahy s německou menšinou. Kárník to vysvětlil vzhledem k uvedeným číslům takto: „Postižen se cítil být proto i německý kapitál a management. Pak vznikaly podmínky pro hlásání společné protičeskoslovenské „jednotné národní fronty“ podnikatelů i dělnictva, se kterou nakonec slavil po kampaních a nátlaku úspěch Henlein.[169] Sám Henlein, povoláním ašský učitel tělocviku, pomohl vytvořit úrodnou půdu pro Německo - nacionální a nacistickou propagandu, o které napsal Kárník: „Totálními metodami hlásala, že Československo úmyslně vrhá tíži hospodářské krize na československé Němce a vykorisťuje je, aby nadlepšovalo vládnoucím Čechům.[170]

Vztahy s německou menšinou se snažily řešit různé návrhy. Jedním z nich byl pokus zavést v Československu župní zřízení. Tento návrh a jeho zvláštnost popsal Peroutka následovně: „Dostáváme se k tomu, abychom pojednali o zákonu župním, posledním z velkých zákonů, přidružených k ústavě, a nikdy neprovedeném. Jsme na rozpacích, máme-li jej pokládat více za zákon decentralizační nebo více za centralizační. Obvykle ovšem, jestliže se stát rozhodne rozdělit se na župy, a dát v nich občanstvu určitou míru samosprávy, řekneme, že se rozhodl provést decentralizaci. Avšak československý župní zákon přinášel centralizaci i decentralizaci zároveň. Decentralizaci, všímáme-li si hlavně toho, že rušil velké země a místo nich zaváděl menší župy. Centralizaci však, hledíme-li pozorně na to, že rušil historické individuality zemí a nutil je splývat bez rozlišení v jednom státu….[171]

Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že německá menšina v ČSR, jako jedna z mála v Evropě, získala postupem času zastoupení ve vládě (1926-1938). Měla svébytný a úplný školský systém v okresech s více než 20% menšinou, a také jim bylo dovoleno komunikovat se státními úrady v mateřském jazyce, což se týkalo více než devadesáti procent německé menšiny. Ochrana menšin byla zakotvena jak v mezinárodních úmluvách, tak i v ústavní listině, a to v hlavě VI. § 128-134 Ochrana menšin národních, náboženských a rasových.

Menšinová otázka budila pozornost světové veřejnosti a stala se jedním z nejvýznamnějších problémů První republiky. Německá a madarská menšina získala oporu v Německu, Rakousku a Madarsku a případný vnitrostátní spor hrozil přerůst v celoevropský konflikt, jelikož stejné potíže nastaly i v Polsku a Rumunsku.[172]Proto začal vznikat politický tlak ostatních států, aby došlo k urovnání sporu. Jako hlavní instituce pro ochranu menšin sloužila Spolecnost národů (předchůdce OSN), kam mohly menšiny podávat své stížnosti. Německá menšina podávala své petice nejčasteji, snažila se tak ohrozit postavení Československa na mezinárodním poli. Nacistické Německo se s oblibou stavělo do role ochránce utlačovaných menšin. K těmto snahám se vyjádřil Beneš následovně: „Rada společnosti znala tato rizika aktivity menšin i např. jejich kontakty s nacisty. Obvykle nechtěla příliš vystupovat proti státům kvůli jejich menšinám. Pokud však velmoci (zejména Británie) určitou menšinovou otázku považovaly za riziko pro evropský mír, pak neváhaly projednávat problém v Radě a vyvíjet tak nátlak na stát často i nad rámec smluv.[173] Postavení Československa v zahranicí navíc komplikovala i soustavná nacistická kampaň, ve které byla naše republika obvinována z toho, že je mateřská loď bolševismu a že utiskuje menšiny. Pro nastínění situace zde uvádím jednu z mnoha stížností Němců na chování Československa. ČSR se stavělo kriticky k návrhu rakousko-německé celní unie, což se projevilo i v její snaze této smlouvě zabránit.

K diplomatické aktivitě československého státu, který proti této celní unii bojoval, se přidala i Francie, Anglie a částecně i Itálie. Haagský mezinárodní soud rozhodl v neprospěch celní unie. Zamítnutím dohody se zostřily mezinárodní vztahy mezi ČSR a Německem, což potvrzuje vyjádření německého ministerstva zahraničí pro prezidenta Hindenburga v r. 1932:

Diplomatické vztahy s ČSR jsou korektní, ale na rozdíl od hospodářských a kulturních vazeb nikoli přátelské. Důvodem jsou ,antiněmecké’ tendence v české menšinové politice, ale především fakt, že kdykoli vyvstanou důležité otázky, od nichž odvisí znovuvzkříšení Německa, Československo neměnně najdeme v tábore našich protivníků.[174] V tažení za očernění ČSR Německu vydatně pomáhal SdP v čele s Konrádem Henleinem. Předchůdci SdP byly strany DNSAP (Deutsche nationalsoziallistische Arbeiterpartei) a Deutsche Nationalpartei a spolek Volkssport,[175] které požadovaly spojení Němců půdou v jednom státě, protože považovaly Nemce za vyšší národ a propagovaly antisemitismus. V roce 1933 byly obě tyto strany zakázány a rozpuštěny. Jelikož strany i spolek Volkssport se angažovaly v protistátních činnostech (pochody městy, hlásání protičeskoslovenských myšlenek, úzká spolupráce s NSDAP, atd.), rozhodla se vláda k mocenskému řešení a začalo zatýkání představitelů Volkssportu i obou stran a domovní prohlídky. Důkazy získané domovními prohlídkami byly natolik závažné, že v srpnu 1932 začal v Brně proces s představiteli Volkssportu a později i politickými představiteli DNSAP. Na základě tohoto procesu byli svého mandátu zbaveni i někteří poslanci DNSAP a byli také souzeni. Vše vyvrcholilo v r. 1933, kdy byl vyhlášen zákaz působení strany DNSAP na území ČSR pro protistátní aktivity. Vedení strany nalezlo azyl v nacistickém Německu, řadoví členové přešli do nově vznikající organizace. Ta měla být všeněmecká, všestavovská, netřídní a nenapadnutelná, tedy loajální k Československu, alespoň do té doby, dokud nezesílí natolik, aby byl její zákaz jen těžko proveditelný. Na čas se vytvořila SHF (Sudetendeutsche Heimatfront), která prakticky přebrala jejich dědictví, což ale nedávala najevo veřejně, neboť dávala pozor, aby na sebe neupoutala přílišnou pozornost kalhot, černých holínek a pásek s hákovým křížem. Hlavní stanoviště těchto oddílů byla města Ústí nad Labem a Fulnek a mezi čelní představitele patřili poslanec Krebs a Paul Illing. Zpočátku měla organizace zhruba 5 tisíc členů, ke konci roku 1932 už to bylo 40 000 členů. Jelikož byl klub veden jako sportovní, tak se organizovala cvičení, která ovšem měla vojenský charakter (vojenská denní i noční cvičení, rozdělení do vojenských oddílů s různě odstupňovanými vojenskými veliteli, velmi přísná disciplína atd.). Oddíly sloužily také jako oficiální strážci ci úderné oddíly při setkání národně socialistických stran, kde se staraly o pořádek (chránily řečníky, útocily na rozkaz proti odpůrcům atd.). Po jeho zákazu v roce 1933 se většina členské základny přesunula do později vzniklé SdP. československé vlády. Centrála SHF byla v Chebu a Němci se od roku 1934 hrdě hlásili ke stranictví, protože se stali členy největší německé strany s 85 000 členy.

V čele působila skupina německé inteligence Kameradschaftbund.[176] Sudetendeutsche Heimatfront se opírala o učení rakouského sociologa Othmara Spanna o stavovském státě v čele se zvláštní vládnoucí vrstvou vedenou neomezeným vůdcem, a také o podněty z italského typu korporativního fašistického státu. Ke spolupráci s nacismem začalo docházet až přes Henleina, a v plné míře po odstranění Kameradschaftbund v červenci 1936.[177] Jméno SHF ale nenesla organizace dlouho, celou její strukturu ovládla před volbami roku 1935 SdP, v čele s Konrádem Henleinem, který nikdy nebyl členem DNSAP ani Volkssportu, působil jen ve vedení Turnverband, takže mohl budit dojem, že nemá nic společného s nacistickým Německem a jeho ideami. Tato strana dokázala navenek vystupovat jako státotvorná organizace oproštená od nacistického působení, ale byl to jen krycí manévr. Posilovala své pozice, až se stala nejsilnejší německou stranou a postupně zlikvidovala všechny své konkurenty z řad německých stran. V roce 1935 se SdP stala suverénně nejen nejsilnější německou politickou stranou, ale i nejsilnější stranou v ČSR vůbec. Olivová popsala, jak viděl situaci sám Henlein: „O své straně pak uvedl, že je dnes bezesporu jedinou odpovednou nositelkou jednotné vůle a boje za práva sudetských Němců. Čím bude silnější, tím úspešněji povede svůj zápas. Proto vyzval „v těchto historických dnech“ všechny, kdož nejsou dosud v řadách jeho strany, aby vstoupili do velké politické fronty německé národní skupiny.[178]

Pod vlivem obrovských slibů a bouřlivé propagandy všeněmeckých a nacistických myšlenek na jedné straně a rozdmýchávanými protičeskými náladami s poukazováním na špatnou hospodářskou situací na straně druhé, přešla většina lidí do SdP. Mezi hlavní příciny tohoto jejího úspěchu patří: hospodářská krize a její odlišný průběh v Československu a Německu, politický a vojenský vzestup Hitlerovy říše a dále vytvoření monopolního postavení SdP mezi sudetskými Nemci[179].

V roce 1935 proběhly již zmíněné poslední demokratické volby. Sudetendeutsche Partei přinesla prvky z Německa do kampaně, a to předvolební agitaci: parádní pochody, břeskné kapely, americká bombastičnost s germánskou řízností, zastrašování těch, co chtěli nebo jen mohli volit jinak a navíc SdP získávala i finanční podporu z Německa. V těchto volbách SdP získala v českých zemích 1/5 hlasů, a stala se tak největší stranou. Jen o málo ji přesahovaly obě české socialistické strany (opory moci Hradu), a to dohromady![180] Mezi německou menšinou získalo SdP 67,17 % všech hlasů. Pro ostatní, s republikou loajálních stran, hlasovalo 32,83 %. Ve volbách tedy zvítězila extrémní pravice, a to s 538 715 voliči, což znamená 8,55 % odevzdaných platných hlasů.[181] Sudetendeutsche Partei tedy slavila ohromný úspěch, a to hlavně v okolí České Lípy, Karlových Varů, Falknova (dnešního Sokolova) a Chebu. V Chebu získala SdP 66 % hlasů, v Mariánských Lázních dokonce 80 %. Slabší výsledky mela SdP na Kraslicku.[182] Sudetendeutsche Partei pomalu likvidovala konkurenci jiných německých stran, nátlakem a hrozbami je donutila přejít pod SdP a rozbila tak zbytek demokratického německého bloku. Nejdéle odolávala Německá sociálně demokratická strana, ale po oslabení vnitřním rozkolem a změně ve vedení i ona podlehla SdP. Po tomto úspěchu zastupovala Henleinova strana 80 % všeho německého obyvatelstva v Československu.[183]

Od roku 1937 sílila SdP ve svých požadavcích vůči Československu. Hlavní myšlenkou byla národní rovnoprávnost a sociální vyrovnání, což v očích německých politiků znamenalo, že „…chtěli, aby se sudetští Němci plně přihlásili ke státu, ovšem s tím, že obdrží patřičný podíl na jeho správě a řízení a perspektivně – nyní by to česká veřejnost nepřijala – se změní z minority v plnoprávný národní celek.[184] Rozkazy z Německa nařizovaly, aby se stupňovala četnost požadavku, a aby byly nesplnitelné, což dokládá např. osm karlovarských požadavků z 28. dubna 1938. Kromě vyhlášení těchto bodů, které požadovaly autonomii, zvláštní kolektivní práva pro sudetské Němce či svobodnou propagaci nacismu, kritizovali henleinovci politiku československé vlády, ale také československou ústavu z r. 1920. Československá vláda musela reagovat, proto již 1. dubna 1938 proběhlo setkání předsedy vlády Hodži se zástupci SdP. Dne 11. dubna 1938 došlo ke druhé schůzce, která stejně jako ta první byla spíše ze strany vlády taktická pro získání času, neboť body byly pro československý stát nepřijatelné. Na druhé straně ovšem ani Henlein neměl v úmyslu vyjednat nějaké vylepšující podmínky pro sudetské Němce.

Podporovaný německý negativismus se snažil osamostatnit a odtrhnout pohraniční oblasti, a to: severozápadní Čechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci, severní Moravu a Slezsko (Sudetenland) s centrem v Opavě, jižní Moravu (Deutschsüdmähren) s centrem ve Znojmě a okolí Prachatic (Böhmerwaldgau), k tomu mělo spadat Brno, Jihlava a Olomouc. Po jejich vzniku nastaly okamžité zásahy armády v pohraničí. Tyto akce si vyžádaly jen málo násilí, ale např. v Kadani napadli němečtí radikálové zasahující československé vojsko, policii a četnictvo. Někde se dokonce i střílelo. Celkem si zásahy vyžádaly asi 50 mrtvých Němců.

Reklama

První republika měla nejdelší hranice s Německem. Sahaly od Opavy na severovýchodě po Šumavu na jihozápad od Českých Budějovic. O nebezpečí této hranice napsal Kárník: „Od okamžiku, kdy se Německo stabilizovalo jako nacistická mocnost s agresivními úmysly, se německo-československá hranice stala pro ČSR samozřejmě výstrahou. Budování obrany na ní muselo přijít co nejdříve… Podpořeno to bylo skutečností, že tato hranice byla z obou stran až na malé výjimky a české menšiny obývána Němci, kteří ve 30. letech začali dávat přednost Henleinovi a Hitlerovi.[185] V tuto chvíli již na obranu hranic a udržování pořádku ve vnitrozemí nestačila opatření platná v klidnějších dobách. Situaci na hranicích ve třicátých letech osvětlil Macek: „Z bezpečnostního hlediska tehdy nastala v sudetských oblastech krajně nežádoucí situace. Policejní správa zde byla vykonávána obecní policií, řízenou německými městskými samosprávami, nyní značne politicky nespolehlivými.[186] Nastolené poměry značně nahrály i německé špionáži a vyzvědačství, o čemž podal svědectví Moravec: „Ani kapacita vojenského zpravodajství, ani kapacita policie a četnictva a tím méně kapacita československých soudů a nápravných institucí nebyly s to obsáhnout a vymýtit tuto činnost, která v posledním údobí před Mnichovem byla prováděna téměř zcela nepokrytě.[187]

Poznámky

[161] URBAN, O.: Česká spolecnost 1848-1918. Svoboda, Praha 1982, s. 486.

[162] BENEŠ, Z. a spol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Gallery, Praha 2002, s. 30-41.

[163] TAMTÉŽ, s. 53.

[164] BENEŠ, Z. a spol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Gallery, Praha 2002, s. 56.

[165] Údaje uvedeny v: KÁRNÍK, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938) II. Československo a české země v krizi a ohrožení (1930-1935). Libri, Praha 2002, s. 42.

[166] KÁRNÍK, Z.: České země v éře první republiky (1918 - 1938) II. Československo a české země v krizi a ohrožení (1930-1935). Libri, Praha 2002, s. 45.

[167] Údaje uvedeny v: KÁRNÍK, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938) II. Československo a české země v krizi a ohrožení (1930-1935). Libri, Praha 2002, s. 47.

[168] BENEŠ, Z. a spol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Gallery, Praha 2002, s. 87.

[169] KÁRNÍK, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938) II. Československo a české země v krizi a ohrožení (1930-1935). Libri, Praha 2002, s. 47.

[170] TAMTÉŽ, s. 48.

[171] PEROUTKA, F.: Budování státu 3, 4 (1920-1922). Academia, Praha 2003, s. 128.

[172] BENEŠ, Z. a spol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Gallery, Praha 2002, s. 65.

[173] TAMTÉŽ, s. 69.

[174] KLIMEK, A.: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci: Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003, s. 118.

[175] Volkssport byla vlastní fašistická milice DNSAP. Oficiálně byl ve stanovách veden jako sportovní klub. Volkssport byl tvořen oddíly, které měly za vzor hitlerovské úderné oddíly SA. Součástí jejich působnosti bylo dokonce, po vzoru příslušníků SA nošení stejnokrojů, které se skládaly z hnědých košil, čepic, jezdeckých kalhot.

[176] Členové Kameradschaftbund měli vazby na spannisty. Hitler byl proti této skupine a Henlein se musel vzdát podpory Kameradschaftbund, aby mohl získat plnou a veřejnou podporu berlínských nacistických kruhů. Údaje z: OLIVOVÁ, V.: Dějiny první republiky. Karolinum, Praha 2000, s. 210 - 211. Kameradschaftbund byla lidová organizace založená roku 1920, setkávali se v ní sudetoneměčtí intelektuálové, kteří se připravovali na převzetí vedoucí role v případných budoucích nezávislých Sudetách. Infiltrovali i Turnrverband. Později byl spolek Kameradschaftsbund začleněn do SdP a všichni členové museli otevřeně přijmout německý národní socialismus. Údaje v: KÁRNÍK, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938) II. Československo a české země v krizi a ohrožení (1930-1935). Libri, Praha 2002, s. 230.

[177] OLIVOVÁ, V.: Československé dějiny 1919-1939, II. díl. Karolinum, Praha 1991, s. 218.

[178] OLIVOVÁ, V.: Zápas o Československo 1938. Společnost Edvarda Beneše, Praha 1996, s. 11.

[179] Sudetští Němci je souhrnné označení pro německé obyvatelstvo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jedná se o geografické oznacení. Oznacením Sudety se rozumí jen celá severní pohraniční oblast ČSR obývaná Němci.

[180] KÁRNÍK, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938) II. Československo a české země v krizi a ohrožení (1930-1935). Libri, Praha 2002, s. 490 - 499.

[181] TAMTÉŽ, s. 529.

[182] TAMTÉŽ, s. 535.

[183] OLIVOVÁ, V.: Zápas o Československo 1938. Společnost Edvarda Beneše, Praha 1996, s. 12.

[184] KLIMEK, A.: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci: Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003, s. 167.

[185] KÁRNÍK, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938) II. Československo a české země v krizi a ohrožení (1930-1935). Libri, Praha 2002, s. 382.

[186] MACEK, P., UHLÍR, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918-1939). Police History, Praha 1999, s. 36.

[187] MORAVEC, F.: Špión, jemuž neveřili. Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha 1990, s. 138.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více