Závěr

V bakalářské práci se z dostupných zdrojů podařilo zdokumentovat působení Evropské unie při řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Je zřejmé, že EU má zájem na vyřešení problému a je ochotná a připravená se angažovat.

Z historického hlediska bylo pro  evropské státy vždy problematické nalézt v otázce  Blízkého  východu  shodu.  Rozdílné  zájmy  evropských  velmocí,  v čele s Francií  a  Německem,  dlouho  bránily  tomu,  aby  EU  (ES)  zaujala  k otázce izraelsko-arabského a s ním i izraelsko-palestinského konfliktu společný postoj. To se podařilo až v devadesátých letech v rámci SZBP.

Pozice EU byla v minulosti vždy spíše podpůrná, ale především v posledních letech se Unie pokouší aktivněji zasahovat do mírových jednání a i přesto, že hlavní iniciativu stále drží USA, pozice EU jako mediátora a neutrální třetí strany získává na významu.

EU spolu s USA, Ruskem a OSN tvoří tzv. Kvartet – sdružení, které se zabývá aktuální problematikou blízkovýchodního konfliktu a snaží se najít řešení, které by vedlo k mírovému uspořádání. I přesto, že je i v Kvartetu nejsilnější pozice USA, jedná se o určitý posun směrem k multilateralitě, který Unie vítá a může v budoucnu využít.

Co je EU opakovaně vyčítáno a čeho si i ona sama všímá, je skutečnost, že ne vždy je schopná přejít od slov k činu. Obecně by bylo vhodné – a i sama EU si to ve svých dokumentech stanovuje za cíl – kdyby se Unie dokázala efektivněji zmobilizovat a skutečně se v praxi podílet na krocích uskutečňovaných při řešení konfliktu.

Zřetelný je evropský příklon k arabskému světu. Evropská finanční podpora Palestinské samosprávy je motivována jak snahou o kompenzaci finanční podpory Izraele  Spojenými  státy,  tak  tím,  že  si  Evropa  uvědomuje  nutnost  vycházet s arabskými  zeměmi,   které   jsou   pro   ni   jak   obchodními  partnery  zásadního strategického  významu  (dodavateli  ropy  a  zemního  plynu),  tak  –  zjednodušeně řečeno – sousedy, se kterými je třeba být zadobře.

EU  zaujímá  pevná  a  neměnná  stanoviska  k otázkám  izraelské  osadnické politiky a blokády Gazy. I když uznává obavy Izraele o vlastní bezpečnost, zakládání osad i blokádu považuje jednak za nelegální podle mezinárodního práva, a dále pak za kontraproduktivní, neboť ještě zhoršuje špatnou životní situaci tamějších obyvatel, čímž podporuje radikalismus a protiizraelské nálady.

Evropská    unie    předpokládá,    že    jednou    z nutných    podmínek    vyřešení problematické situace je oživení palestinské ekonomiky a především soukromého sektoru. Proto kromě přímé finanční podpory Palestinské autonomii podniká další kroky, které mají za cíl pomoci hospodářství regionu. Především se jedná o liberalizaci obchodu (a to i jednostrannou).

Unie plně podporuje vládu palestinského premiéra Fayyada včetně jeho plánu na jednostranné vyhlášení Palestinského státu do srpna 2011. Apeluje na premiéra, aby podnikl kroky, které povedou ke sjednocení Západního břehu a Gazy. Hnutí Hamás,  které  je  v současné  době  vládnoucí  silou  v Gaze,  EU  považuje  za teroristickou organizaci a odmítá s ním jednat. Právě to je ale terčem časté kritiky zevnitř Unie, jejíž mnozí členové se domnívají, že bez spolupráce s hnutím není možné dosáhnout dohody a mírového uspořádání. Případné přehodnocení stanoviska by EU navíc mohlo poskytnout náskok před USA, které s Hamásem prozatím také odmítají jednat.

Celkově  je  EU  více  propalestinsky orientovaná než  USA,  ačkoliv  zvolení nového amerického prezidenta Baracka Obamy do čela státu přineslo sblížení evropských a amerických postojů. V každém případě je nejperspektivnější cestou pro ovlivnění konfliktu zvenčí spolupráce mezi velmocemi, která dozajista nabízí větší prostor pro následné ovlivnění jednajících stran než unilaterální přístup, v němž se jak Evropa, tak USA pokusí prosadit především své vlastní zájmy.

Budoucí vývoj v oblasti je velmi nejistý a nepředvídatelný, a to tím spíše po arabských revolucích ze začátku roku 2011. Sama Evropská unie tíhne k čím dál výraznější unifikaci své zahraniční politiky, což jí na jednu stranu dává větší vyjednávací sílu, ale na druhou stranu přináší riziko, že pro neschopnost dohodnout se  na  vnitřní  úrovni  nebude  jako  celek  vůbec  přistupovat  k  aktivnějším  a razantnějším krokům. EU může mít nakročeno k zvýšení a upevnění vlastního vlivu na mezinárodní scéně, její budoucí pozice jako jednoho z významných politických hráčů ale závisí především na tom, nakolik své postoje dokáže aktivně prosadit.