Role Evropské unie v izraelsko-palestinském mírovém procesu

Autor: Bc. Lucie Svobodová 🕔︎︎ 👁︎ 12.230

2. Oficiální postoj EU k izraelsko-palestinskému konfliktu, vztahy EU-Izrael-Palestina

Oficiální postoj Evropské unie k izraelsko-palestinskému, jakož i k izraelsko-arabskému konfliktu vychází z rámce určeného Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU. V Evropské bezpečnostní strategii z roku 2003, nazvané „Bezpečná Evropa v lepším světě“, je vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu určeno jako jedna ze strategických priorit Unie. EU se domnívá, že bez dosažení definitivního a všeobecně uznávaného státního uspořádání mezi Izraelci a Palestinci není možné dosáhnout míru na Blízkém východě, který je nutnou podmínkou celosvětové stability[28].

2.1 Řešení v podobě dvou nezávislých států

Evropská unie dlouhodobě prosazuje řešení v podobě tzv. „two-state solution“. Jak je opakovaně uváděno v oficiálních dokumentech a deklaracích, cílem EU je řešení v podobě dvou nezávislých států, s Izraelem a demokratickým, životaschopným, mírumilovným a suverénním Palestinským státem, které vedle sebe budou žít v bezpečí a v dohodnutých hranicích (viz např. „Council conclusions on the Middle East Peace Process 12/2009“, „Statement by EU High Representative Catherine Ashton on the Middle East 12/2010“ a další).

Reklama

Jak ve své analýze s názvem „EU a mírový proces na Blízkém východě“ (The EU and the Middle East Peace Process) z července 2007 uvádí členové britské Sněmovny lordů, EU se díky konzistentnímu postoji v této otázce podařilo prosadit řešení v podobě dvou nezávislých států jako rámec pro vyjednávání, který akceptuje celé mezinárodní společenství včetně USA. Unie může tuto skutečnost považovat za jeden z hlavních úspěchů své blízkovýchodní diplomacie[29].

2.1.1 Oficiální postoj EU ke sporným otázkám konfliktu

Evropská unie svůj postoj k jednotlivým otázkám izraelsko-palestinského konfliktu vyjadřuje opakovaně ve svých prohlášeních. Komplexně jej popsala například v již zmíněném dokumentu „Závěry Rady o blízkovýchodním mírovém procesu“ (Council Conclusions on the Middle East Peace Process“; podrobněji tento dokument – viz kap. 3.1):

a) hranice

EU neuznává žádné změny v hranicích po šestidenní válce v roce 1967 s výjimkou takových změn, na kterých se strany konfliktu dohodnou. EU nesouhlasí s výstavbou zdi, která má oddělit palestinské a izraelské území.

b) izraelské osady

EU považuje osadnickou politiku Izraele za odporující mezinárodnímu právu. EU požaduje okamžité zastavení výstavby osad na okupovaných územích, a to včetně tzv. „přirozeného růstu“, a neschvaluje likvidaci palestinských budov.

Reklama

c) Jeruzalém

EU považuje situaci ve Východním Jeruzalémě za kritickou a požaduje její brzké vyřešení. EU podporuje takové řešení, které v budoucnu povede k ustanovení Jeruzaléma společným hlavním městem obou států.

d) blokáda Gazy

EU považuje blokádu Gazy za nepřijatelnou a nelegální z pohledu mezinárodního práva. EU se domnívá, že blokáda je zcela kontraproduktivní, neboť ještě podporuje příklon obyvatel Gazy k radikalismu a fundamentalismu.

e) palestinští uprchlíci

EU považuje problematiku palestinských uprchlíků za jeden ze zásadních bodů, které je v rámci jednání o finálním statusu třeba vyřešit. EU označuje vyřešení otázky uprchlíků za jednu ze svých blízkovýchodních priorit a uvádí, že nedopustí, aby v rámci jednání o finálním statusu byla tato otázka opomenuta[30]. EU se na aktuálním řešení situace uprchlíků podílí prostřednictvím

UNRWA, a to především svou rozsáhlou finanční podporou.

2.2 Euro-středomořské partnerství

Reklama

Euro-středomořská konference, konaná v roce 1995 v Barceloně, nastartovala tzv. Barcelonský proces – proces sbližování tehdy patnáctičlenné EU se státy nacházejícími se v oblasti Středozemního moře, mezi které patří i Izrael a Palestinská samospráva. Barcelonská deklarace, přijatá na konferenci, hovoří o nutnosti posílení spolupráce v oblasti politické a bezpečnostní, ekonomické a finanční a v oblasti sociální, kulturní a lidských práv. Cílem je posílení spolupráce jak na úrovni bilaterální, tak multilaterální[31].

V oblasti politické a bezpečnostní spolupráce uvádí deklarace jako svůj hlavní cíl dosažení, udržení a posilování míru a stability oblasti. Státy se zavazují posílit politický dialog, založený na společných cílích a hodnotách. Dále se zavazují jednat v souladu s rezolucemi OSN, s Deklarací lidských práv a svobod a s mezinárodním právem. Zdůrazňují rovná práva všech národů, včetně práva na sebeurčení.

V oblasti ekonomické spolupráce hovoří deklarace jak o ustanovení zóny volného obchodu a kooperaci v některých hospodářských oblastech, tak o zvýšení finanční asistence ES určené k podpoře rozvoje regionu a k příslibu podpory ve výši 4 685 milionů euro mezi lety 1995 a 1999.

Barcelonský proces musel již od svého zahájení čelit problémům. Mezi ty hlavní patří především neochota jižních států spolupracovat a obchodovat mezi sebou. Ta je způsobena mnohými historickými a kulturními spory, které jsou pro tyto národy jen obtížně překonatelné. Kulturní rozdíly mezi arabskými a evropskými zeměmi jsou taktéž zřetelné. Jižní národy tak například pohlížejí s nelibostí na evropské požadavky týkající se lidských práv a demokratických reforem[32][33],

I Evropa sama je ovšem zodpovědná za zpomalení a nepříliš vysokou efektivitu celého procesu. Evropské státy se totiž nikdy nedokázaly zcela shodnout na prioritách v oblasti. EU také nikdy nepřijala skutečně účinná opatření, která by arabské státy donutila provést demokratické reformy[34]. Otázkou ovšem je, zda je skutečně v zájmu EU, aby v arabském světě došlo k demokratizaci. Z hlediska bezpečnosti je jak pro Evropu, tak pro USA, nepochybně přijatelnější stav, kdy v zemi vládne prozápadně orientovaný diktátor, než když se v demokratických volbách dostanou k moci více či méně radikální islamisté, jako se stalo například v Iránu po vítězství revoluce v 70. letech.

Je samozřejmé, že i izraelsko-palestinský, potažmo izraelsko-arabský konflikt Barcelonský proces zkomplikovaly. Střety mezi stranami sporu nepříznivě ovlivnily atmosféru jednání a ochotu jednat jako takovou.

Jedním z hlavních cílů Barcelonského procesu bylo vytvoření zóny volného obchodu mezi státy Středomoří a členskými státy EU (EMFTA – Euro-Mediterranean free trade area) v časovém horizontu 15 let (tedy do roku 2010). V roce 2005 Youngs uváděl, že podmínky mezinárodního obchodu jsou stále asymetrické. Problematické je přesvědčit zúčastněné státy, aby upouštěly od protekcionistických opatření a pokračovaly v liberalizaci a zprůhlednění obchodu. Tyto státy v takovém tlaku bohužel vidí snahu Evropy o to je „okrást“ a znevýhodnit[35]. V roce 2008 převzala problematiku vytvoření zóny volného obchodu Unie pro Středomoří (viz kap. 2.4).

Jedním z úspěšných projektů vzešlých z Barcelonského procesu se stal například projekt „Euromed Heritage“ (Euro-středomořské dědictví), který funguje od roku 1998. Jeho cílem je podpoření spolupráce v oblasti kultury, která nepochybně přináší zajímavý prostor pro sblížení EU a středomořských států. Za 12 let existence Euromed Heritage skrze něj EU poskytla finanční prostředky ve výši 57 milionů euro, které byly použity na desítky rozličných projektů jako například Expo 2000 či Encyklopedie Středomoří. Pro období 2008-2012 je spuštěna čtvrtá fáze Euromed Heritage s rozpočtem 17 milionů euro[36].

2.2.1 Asociační dohoda mezi EU a Izraelem

Bilaterální vztahy mezi EU a středomořskými státy byly definovány v tzv. Asociačních dohodách. Tyto dohody dodnes určují právní rámec vztahů Unie a zmíněných států. Asociační dohoda s Izraelem byla podepsána 20. listopadu 1995 a v platnost vstoupila 1. června 2000[37].

V dokumentu je akcentován význam politického dialogu a jeho budoucího posilování. Dialog má být veden jak na úrovni ministerské, tak mezi reprezentanty Izraele na jedné straně a Radou EU a Evropskou komisí na straně druhé, jakož i mezi Evropským parlamentem a Knessetem. Má sloužit k ujasnění společných postupů a cílů, mezi kterými je jmenováno především dosažení míru a bezpečí, jakož i k lepšímu vzájemnému porozumění38. Realizace dialogu má podobu ministerské „Euro-izraelské asociační rady“ (EU-Israel Association Council), „Euro-izraelského asociačního výboru“ (EU-Israel Association Committee) a dalších podvýborů, které se všechny na svých každoročních setkáních zabývají jak ekonomickými, tak politickými, sociálními a kulturními specifiky vzájemných vztahů.

Významná část Asociační dohody se věnuje obchodním vztahům mezi EU a Izraelem. Důraz je kladen na zónu volného obchodu mezi smluvními stranami s odkazem na pravidla určená WTO a GATT. Uváděno je, že žádoucí je liberalizace obchodu i v oblasti agrikulturní produkce, která obecně patří v EU k oblastem nejméně liberalizovaným (seznam zemědělských i průmyslových produktů, kterých se liberalizace týká, je přílohou dohody). Asociační dohoda se v dalších bodech zabývá i pohybem kapitálu, ochranou intelektuálního vlastnictví a dalšími oblastmi[38].

V Asociační dohodě je výslovně uvedeno, že žádoucí je větší integrace unijního a izraelského trhu. Aby to však bylo možné, musí dojít ke sjednocení, nebo alespoň sblížení unijního a izraelského práva. Asociační dohoda je doplňována konkrétními bilaterálními dohodami, jako je například „Dohoda o vědecko-technické spolupráci“ (Agreement on scientific and technical cooperation) z července 2007 či dohoda o další liberalizaci obchodu se zemědělskými produkty, která vstoupila v platnost 1. ledna 2010.

Zajímavostí je pak rozhodnutí Evropského soudního dvora z února 2010, který stanovil, že výrobky produkované izraelskými osadníky žijícími na Západním břehu není možné považovat ani za výrobky izraelské, ani za výrobky palestinské, a proto se na ně při exportu do EU nevztahují žádné celní úlevy[39]. Tím dala Unie opět jasně najevo, že osadnickou politiku Izraele neuznává a osady považuje za nelegální.

2.2.2 Prozatímní asociační dohoda mezi EU a Palestinskou samosprávou

Prozatímní asociační dohodu uzavřela v roce 1997 EU s Palestinskou samosprávou, zastupovanou OOP. Dohoda má být v budoucnu nahrazena trvalou Asociační dohodou, a to hned, jakmile to podmínky dovolí. EU vítá participaci Palestinské samosprávy na Barcelonské konferenci a považuje její zapojení do projektu Euro-středomořského partnerství za důležitý krok v normalizaci vztahů mezi Evropou a Palestinci[40].

Uváděna je nezbytnost ekonomické spolupráce mezi smluvními stranami, která má v budoucnu vést k liberalizaci obchodu, ale také napomoci zlepšení hospodářské a sociální situace na Západním břehu a v Gaze, které podpoří mírové soužití a politickou stabilitu v oblasti.

EU deklaruje, že veškeré produkty pocházející z Gazy nebo ze Západního břehu, mohou být na území Unie dováženy bezcelně a také bez jakýchkoliv kvantitativních a obdobných omezení. Nejedná se o reciproční pravidlo, Palestinská samospráva má (za dodržení určitých podmínek a po dobu pěti let) právo vybírat fiskální poplatky za zboží dovezené ze zemí EU a v některých případech i uvalovat na takové zboží clo. Evropská unie tak zvýhodnila palestinskou ekonomiku oproti většině ostatních států (kromě těch nejchudších), se kterými má obvykle uzavřeny dohody reciproční.

Za hlavní smysl a cíl finanční spolupráce mezi EU a Palestinskou samosprávou je považována podpora palestinským snahám o dosažení udržitelného ekonomického a sociálního rozvoje, který je podmínkou pro zlepšení životních podmínek obyvatelů oblasti. K dosažení stanovených cílů má pomoci společný euro-palestinský výbor (Joint Committee), jehož úkolem je se na pravidelných schůzkách zabývat aktuální problematikou a určovat další postup pro co nejlepší plnění Prozatímní asociační dohody.

Propuknutí Druhé intifády v roce 2000 ovšem velmi zkomplikovalo plnění cílů vytyčených v Prozatímní dohodě. Výbor se mezi lety 2000 a 2003 sešel pouze dvakrát, přičemž diskuze se týkala stále téhož – jak napomoci obchodu mezi EU a Palestinskou samosprávou a zajistit plnění cílů dohody[41].

2.3 Evropská politika sousedství (EPS)

Od roku 2004 je východiskem pro bilaterální vztahy Evropské unie s Izraelem, jakož i s Palestinskou samosprávou, Evropská politika sousedství. Tato politika vznikla po východním rozšíření Unie. Jejím smyslem je definování rámce vztahů mezi EU a sousedícími státy (neboť východní rozšíření přineslo významný posun hranic EU) a snaha nedopustit, aby východní rozšíření znamenalo ještě silnější rozdělení Evropy na státy „unijní“ a „neunijní“ a zapříčinilo tak jejich odcizení[42].

2.3.1 EPS – vztahy s Izraelem

Bilaterální vztahy EU a Izraele vychází z již zmíněné Asociační dohody z roku 2000 (viz kap. 2.2.1). V rámci EPS jsou pak izraelsko-evropské vztahy definované v tzv. Akčním plánu. Akční plán, vydaný v roce 2004, zdůrazňuje hodnoty, které Evropa a Izrael sdílejí, v čele s demokracií, dodržováním lidských práv a základních svobod a bojem proti antisemitismu a dalším xenofobním projevům. Zmíněn je také společný zájem o nešíření jaderných zbraní (což je v současné době aktuální především kvůli situaci v Iránu, jehož případné vyzbrojení jadernou zbraní považuje Izrael za extrémní ohrožení své bezpečnosti)[43].

Ačkoliv je v Akčním plánu zmíněno právo Izraele na sebeobranu, je zdůrazněno, že tato sebeobrana musí být realizována pouze v souladu s mezinárodním právem a tak, aby co nejméně postihla civilní obyvatelstvo, a to jak Izraelce, tak Palestince.

Spolupráce v oblasti ekonomické je v plánu silně akcentována. EU je pro Izrael hlavním obchodním partnerem a jejich hospodářská spolupráce je dlouhodobě na velmi dobré úrovni. Izrael se také podílí na některých evropských projektech. Akční plán vítá tuto spolupráci a zároveň doufá v její další budoucí prohloubení. V první řadě je uváděna potřeba dohody v oblasti průmyslových a zemědělských produktů.

Revizí Akčního plánu se v roce 2007 stal dokument s názvem „Strategy Paper 2007-2013 & Indicative Programme 2007-2010“. Mezi cíli, které jsou v něm uvedeny, je za nejdůležitější považováno pokračování v plnění Akčního plánu. Dále se hovoří především o spolupráci hospodářské, jejímž cílem je významné zapojení Izraele do evropské ekonomiky a co největší oboustranně výhodné propojení ekonomik[44].

Strategy Paper“ se dotýká i izraelsko-palestinského konfliktu, přičemž uvádí, že některá izraelská bezpečnostní opatření, stejně jako ta odvetná, kterými reagoval na palestinské ostřelování, byla nepřiměřená. Dokument také hovoří o tom, že se Izrael poprvé může dočkat finanční podpory z evropských fondů, a to ve výši 14 milionů euro pro období 2007-2013.

Pro období 2011-2013 byl dále vytvořen tzv. „National Indicative Programme 2011-2013“. Ten se opět navrací k Akčnímu plánu z roku 2004, jehož cíle jsou stále aktuální. Dále určuje výši finanční podpory Izraeli, která má mezi lety 2011 a 2013 dosáhnout 6 milionů euro. Problematika izraelsko-palestinských vztahů je v dokumentu zmíněna pouze okrajově, když je vyřešení problému zařazeno mezi hlavní společné cíle EU a Izraele[45].

I přes deklarované velmi dobré vztahy mezi EU a Izraelem se i uvnitř Unie ozývají hlasy, které úroveň bilaterálních vztahů kritizují (viz např. dokument „The EU and the Middle East Peace Process“, publikovaný britskou Sněmovnou lordů). Izrael nevidí v Evropské unii tak perspektivního spojence, jakým jsou pro něj USA, a to jak kvůli dlouhodobé finanční a technické podpoře, kterou EU poskytuje Palestinské samosprávě, tak z důvodu evropské snahy o udržování dobrých vztahů s arabskými zeměmi, ale také kvůli některým politickým a ideologickým rozporům a střetům. EU sama si uvědomuje, že dokud bude Izrael stále ujišťován Spojenými státy, že v podstatě každé jeho rozhodnutí najde u této velmoci oporu, nemá na něj téměř žádnou politickou páku. Po vítězství Baracka Obamy v prezidentských volbách ale může být Izrael ve své zdánlivě neotřesitelné pozici znejistěn.

2.3.2 EPS – vztahy s Palestinskou samosprávou

Bilaterální vztahy EU-Palestinská samospráva vycházejí z Prozatímní asociační dohody z roku 1997 (viz kap. 2.2.2). Vztahy v rámci ESP – stejně jako u ostatních států – definuje Akční plán. Jeho hlavní cíle se týkají především vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu a problémů s ním souvisejících (humanitární situace, radikální palestinské skupiny, terorismus apod.), včetně budování budoucího Palestinského státu (EU pomáhá Palestincům především s vytvářením státních institucí a legislativního a právního systému). Zmíněna je také hospodářská spolupráce[46]. Vyřešení ekonomické situace nejen v Palestině, ale v celé oblasti, je klíčovou podmínkou dosažení míru. Více o problematice viz kap. 4.1.

Akční plán stanovuje, že hloubka vztahů mezi EU a Palestinskou autonomií bude v budoucnu záviset především na tom, nakolik se podaří najít společné hodnoty (na rozdíl od vztahů s Izraelem, kde existence společných hodnot není jakkoli zpochybňována). Na druhou stranu ovšem EU opakovaně hovoří o „sdílené zodpovědnosti“, tedy sama sebe považuje za jednoho z aktérů, kteří jsou přímo zodpovědní za situaci v Palestině.

V následujících letech Evropská komise vydala zprávy analyzující pokrok v implementaci Akčního plánu (postupně pro roky 2006, 2007, 2008 a 2009). Dokument hodnotící situaci v roce 2006 v první řadě zmiňuje, že po vítězství Hamásu ve volbách v lednu 2007 EU pozastavila politická jednání s palestinskou vládou, jakož i přímou finanční podporu Palestinské samosprávě. To v oblasti způsobilo vážnou finanční a v souvislosti s ní i humanitární a sociální krizi. Je ovšem nutné si uvědomit, že vítězství Hamásu bylo výsledkem demokratických voleb v Palestině, jejichž uspořádání považuje EU za jeden ze splněných cílů Akčního plánu[47]. I s přihlédnutím k faktu, že je Hamás považován za teroristickou organizaci, se zdá, že si v tomto případě EU poněkud protiřečí.

V červnu 2007 Evropská unie obnovila politický dialog s palestinskou vládou (přesněji řečeno s „vládou“ vedenou S. Fayyadem, sestavenou po rozpadu tzv. vlády národní jednoty – koalice Fatahu a Hamásu), přičemž se strany dohodly na obnovení realizace Akčního plánu. Zpráva o roce 2007 uvádí, že mezi červencem a prosincem 2007 Palestinská samospráva vyvíjela zřetelné úsilí především v oblasti bezpečnosti, fiskální politiky a správy oblasti, ovšem že její pozice je velmi ztěžována jak stále trvající izraelskou okupací, tak situací v Gaze, ovládané hnutím Hamás. EU také vítá a podporuje „Palestinský plán reforem a rozvoje“ (Palestinian Reform and Development Plan) pro období 2008-2010[48], který představuje několik ekonomických reforem, jež mají za cíl zlepšit ekonomickou situaci v regionu a zajistit udržitelný rozvoj palestinského hospodářství[49].

Zpráva o roce 2008 zmiňuje dílčí úspěchy Palestinského plánu reforem a rozvoje (obzvláště v rozpočtové oblasti), nicméně zdůrazněn je problém s budováním státních institucí, především pak v souvislosti s faktickým oddělením Západního břehu a Hamásem ovládané Gazy. Stejně tak je za velmi omezený označen pokrok v ekonomické integraci, což je dáváno za vinu především od léta 2007 trvající izraelské (ale i egyptské!) blokádě Gazy. Zmíněna je také izraelská vojenská operace „Cast Lead“ z přelomu let 2008 a 2009. Ačkoliv je EU v artikulaci opatrná, z textu je přesto znát kritika Izraele a příklon na stranu Palestinců, „již tak postižených předešlou izraelskou ofenzivou[50].

Prozatím posledním dokumentem analyzujícím pokrok v implementaci palestinského Akčního plánu je zpráva z roku 2009. V mnohých bodech opakuje názory vyjádřené v dokumentu předchozím, jako je například skutečnost, že se Palestinská samospráva snaží naplňovat cíle Akčního plánu, nicméně její úsilí je komplikováno izraelskými postupy. Opět je kritizována blokáda Gazy, EU požaduje okamžité a úplné otevření hranic pro humanitární pomoc a komerční zboží. Nicméně i izraelské akce na Západním břehu, kterými je pravděpodobně myšleno především zakládání osad, jsou považovány za podkopávající palestinské úsilí[51].

Podstatnou informací je stanovisko vůči tzv. Fayyadovu plánu s oficiálním názvem „Palestine, Ending the Occupation, Establishing the State“ (Palestina, ukončující okupaci, zakládající stát) – plán na de facto vytvoření a jednostranné vyhlášení suverénního státu během dvou let (tedy do srpna 2011). Ambiciózní plán, který v sobě zahrnuje například zlepšení infrastruktury či dosažení ekonomické nezávislosti, je Evropskou unií plně podporován (viz např. „ENP Progress Report 2009 – Palestinian Authority“ a „Remarks made by High Representative Catherine Ashton after meeting Prime Minister Fayyad“ ze 17. července 2010), a to i přesto, že pokud k jednostrannému vyhlášení Palestinského státu dojde, způsobí to pravděpodobně další prohloubení izraelsko-palestinských sporů[52].

2.4 Unie pro Středomoří

Se vznikem Evropské politiky sousedství v roce 2004 se Barcelonský proces stal výhradně multilaterálním fórem. Bilaterální vztahy mezi EU a středomořskými státy jsou nadále zajišťovány v rámci EPS. V roce 2008 došlo na summitu v Paříži k novému spuštění Barcelonského procesu vytvořením Unie pro Středomoří[53].

Projekt byl původně dílem francouzského prezidenta – tehdy prezidentského kandidáta – Nicolase Sarkozyho. Ten do svého volebního programu zařadil vytvoření „Středomořské unie“ (Mediterranean Union), jejímiž členy měly být pouze státy, které mají přístup ke Středozemnímu moři – ze států EU tedy Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Řecko a Kypr[54]. Plán byl podporován Itálií, Španělskem a z neevropských států například Izraelem, nicméně striktně odmítnut Tureckem, neboť byl vnímán jako pokus, jak Turecku poskytnout alternativu k propojení s Evropskou unií. S případným vstupem Turecka do EU totiž N. Sarkozy striktně nesouhlasí[55][56].

Z členských států pak návrh nejvíce kritizovalo Německo, a to hlavně z toho důvodu, že si nepřálo, aby byl projekt, do kterého je zapojena jen menšina států EU, financován z unijních peněz. Výsledkem bylo vytvoření kompromisního projektu Unie pro Středomoří (Union for the Meditteranean), na kterém participuje všech 27 členských států a který je pokračováním Barcelonského procesu.

Unie pro Středomoří má ve svém programu řešení problémů v rozličných oblastech – ekonomické, environmentální, energetické, zdravotní, kulturní a problematiku migrace[57].

V oblasti ekonomické se jedná o finanční a technickou podporu rozvoje především malých podniků v rámci projektu s názvem „Mediterranean Business Development Initiative“. Žádoucí je ustanovení zóny volného obchodu (a to již od spuštění Barcelonského procesu v roce 1995). Bilaterální dohody o liberalizaci obchodu mezi EU a středomořskými státy sice existují, ale pokrývají pouze některá odvětví. Úplná liberalizace obchodu mezi členy Unie pro Středomoří je požadována i zástupci z řad podnikatelů, kteří se v tomto smyslu jednoznačně vyjádřili na summitu pořádaném v červnu 2010 v Barceloně[58].

Dalším z hmatatelných výstupů činnosti Unie pro Středomoří je „Mediterranean Solar Plan“ (Středozemní solární plán)[60], jehož cílem je umístění solárních elektráren na jižní břeh Středozemního moře. Tím má napomoci jak diverzifikaci energetických zdrojů, tak dosažení celkových energetických úspor. Plán pokrývá časové období až do roku 2020[59].

Problematika vodních zdrojů a s ní spojená míra znečištění Středozemního moře je další z hlavních oblastí zájmu Unie pro Středomoří. V rámci iniciativy „Horizon 2020 Initiative to De-Pollute the Mediterranean“ (Iniciativa pro vyčištění Středozemního moře do roku 2020) by mělo dojít k snížení zdrojů znečištění o 80 %. V citlivé oblasti vodních zdrojů, která je pro celý region klíčovou bezpečnostní otázkou, jsou od roku 2009 zpracovávány projekty, jež mají nabídnout řešení v podobě dlouhodobé strategie[61].

Od roku 2008 také funguje projekt EMUNI (Euro-Mediterranean University), v rámci kterého spolupracuje 142 univerzit z 37 zemí na bázi vzdělávacích programů Erasmus. EMUNI má sídlo ve Slovinsku[62]. Multilaterální fórum Unie pro Středomoří je řízeno společným prezidentstvím vždy jednoho unijního a jednoho středomořského státu. Od září 2010 má Unie pro Středomoří svůj sekretariát v Barceloně. Členů je celkem 43 – 27 států EU a 16 evropských, severoafrických a blízkovýchodních států ležících v oblasti kolem Středozemního moře.

Unie pro Středomoří po celou dobu svého působení naráží na značné množství problémů. Nemálo z nich pramení právě z izraelsko-palestinského konfliktu, který vždy, když se vyhrotí, způsobí roztržku i uvnitř Unie, jejímž výsledkem je obvykle odvolání naplánovaných ministerských setkání. Arabský svět považuje spolupráci v Unii za jistý druh normalizace vztahů s Izraelem, kterou příliš nepodporuje. Francie se ovšem projektu, který je pro její zahraniční politiku zásadní, jen tak snadno nevzdá[63].

2.5 Evropská finanční podpora Palestinské samosprávě

Z Evropské unie proudí do Palestiny každoročně celosvětově nejvyšší finanční podpora (Izrael je naopak nejvíce finančně stimulován USA). Tato podpora začala v roce 1971 a to v podobě poskytnutí finančních prostředků do fondů UNRWA[64].

V roce 1993 byl ustanoven mezinárodní styčný výbor ad hoc (Ad hoc Liaison Committee), jehož úkolem je koordinovat finanční podporu Palestincům. EU je součástí zmíněného výboru. Až do vypuknutí Druhé intifády v roce 2000 byla unijní podpora směřována především na rozvojovou asistenci. Po roce 2000 se pak přeorientovala na přímou podporu palestinského rozpočtu, čímž chce Palestinské samosprávě pomoci v budování vlastního státu, oživení ekonomiky a také zlepšení humanitární situace obyvatel oblasti.

EU uvádí, že pro čerpání finanční pomoci musí být ze strany Palestinské samosprávy splněno několik podmínek – obecně je možné říct, že podmínkou je pokrok v oblastech jmenovaných v Akčním plánu a v Prozatímní asociační dohodě, a to především pokud jde o reformy v oblasti administrativní, legislativní a finanční správy regionu.Faktem je, že po vítězství Hamásu ve volbách v roce 2006 EU svou finanční podporu pozastavila, neboť Hamás nedeklaroval zájem o dodržování dohodnutých postupů a naplňování společných cílů.

V letech 2006 a 2007 plynula podpora skrz program Evropské komise s názvem „Dočasný mezinárodní mechanismus“ – TIM (Temporary International Mechanism), v němž spolupracovala EU s Norskem, Kanadou, Švýcarskem a Austrálií[65]. V roce 2006 EU přispěla prostřednictvím TIM 107,5 milionu euro a v roce 2007 348 milionů euro[66], přičemž celková podpora Palestinské samosprávě činila v roce 2006 349,99 milionů euro a v roce 2007 563,28 milionů euro[67]. Největší část podpory skrze TIM byla směřována do sociální oblasti formou přímých příspěvků organizacím a chudým66.

Mechanismem TIM byla obnovena podpora Palestinské samosprávě. Jednalo se ovšem o formu, jak obejít Hamás a docílit nahrazení jeho vlády vládou novou, umírněně smýšlející[68]. To se podařilo, neboť byla vytvořena tzv. „vláda národní jednoty“, koalice hnutí Fatah a Hamás. Od jejího rozpadu v roce 2007 EU pokračuje ve financování vlády vedené S. Fayyadem z Fatahu, která ovšem v současné době ovládá pouze oblast Západního břehu.

V únoru 2008 byl TIM nahrazen tříletým projektem PEGASE (z francouzského „Mécanisme Palestino-Européen de Gestion de l'Aide Socio-Economique“ – „Palestinsko-evropský mechanismus řízení socioekonomické pomoci), který má vycházet z Palestinského plánu reforem a rozvoje a který se má soustředit na čtyři hlavní oblasti: správu regionu, sociální rozvoj, rozvoj ekonomického a veřejného sektoru a rozvoj infrastruktury. Stejně jako TIM, i PEGASE je otevřen pro další, neunijní dárce[69]. Celkem v roce 2008 EU poskytla Palestinské samosprávě finanční podporu ve výši 496,66 milionů euro, z čehož bylo 311 milionů předáno prostřednictvím PEGASE, 76 milionů prostřednictvím UNRWA a zbylých 109,65 milionů různými způsoby, mezi které patří například podpora nevládních humanitárních organizací či palestinské čerpání peněz ze specializovaných unijních fondů[70].

V roce 2009 EU Palestinské samosprávě poskytla finanční podporu ve výši 498,63 milionů euro (plánováno bylo 439,9 milionů euro), z čehož největší část (351,1 milionů) měla formu přímé podpory palestinského rozpočtu. Zbytek byl povětšinou poskytnut skrze rozličné humanitární programy. 22 milionů euro pak bylo účelově věnováno soukromému sektoru v Gaze za účelem napomáhání oživení její ekonomiky[71].

V průměru se evropská podpora Palestinské samosprávy pohybuje kolem 500 milionů euro ročně, z čehož je většina formou přímé rozpočtové podpory – peníze jsou vypláceny v podobě penzí a platů státních zaměstnanců.

Poznámky

[28] A Secure Europe in a Better World: European Security Strategy 2003. Council of the European Union (online) (cit. 2011-03-20).

[29] House of Lords. The EU and the Middle East Peace Process. 26th Report published in 2007 (online) (cit. 2011-04-27).

[30] Palestinian refugees: Commission announces 264 million for UNRWA General Fund 2007-2010. Europa Press Releases (online) (cit. 2011-04-28). 

[31] Barcelona Declaration. Council of the European Union (online) (cit. 2011-03-20).

[32] JOFFÉ George; VASCONCELOS Álvaro. The Barcelona process: building a Euro- Mediterranean regional community. Softcover, Taylor & Francis Group, 2000. ISBN. Dostupné také WWW: . ISBN 0714681474. 33. BENEDICTE, Suzan. The Barcelona Process and the European Approach to Fighting Terrorism (online) (cit. 2011-03-20).

[34] YOUNGS, Richard. Ten years of the Barcelona Process: A Model for Supporting Arab Reform? 2005 (online) (cit. 2011-03-20).

[35] Reinvigorating the Barcelona process. In Summaries of EU legislation (online) (cit. 2011-03-20).

[36] Euromed Heritage. Objectives. (online) (cit. 2011-03-20).

[37] Delegation of the European Union to Israel (online) (cit. 2011-03-21).

[38] Euro-Medditeranean Agreement establishing an association between the European Communities and their Member States, of the one part, and the State of Israel, of the other part. Delegation of the European Union to Israel - documents (online) (cit. 2011-03-21).

[39] EU: Goods made at Jewish settlements are not Israeli. BBC News (online) (cit. 11-03-21).

[40] Euro-Mediterranean Interim Association Agreement on trade and cooperation between the European Community, of one part, and the Palestine Liberation Organization, of the other part. In EUR-Lex (online) (cit. 2011-03-21).

[41] European Neighbourhood Policy Country Report: Palestinian Authority of the West Bank and Gaza Strip. European Neighbourhood Policy – Occupied Palestinian Territory (online) (cit. 2011-03-21).

[42] European Neighbourhood Policy Strategy Paper. European Neighbourhood Policy (online) (cit. 2011-03-22).

[43] EU/Israel Action Plan. European Neighbourhood Policy – Israel (online) (cit. 2011-03-22).

[44] Israel Strategy Paper 2007-2013 & Indicative Programme 2007-2010. European Neighbourhood Policy – Israel (online) (cit. 2011-03-22).

[45] State of Israel - National Indicative Programme 2011-2013. European Neighbourhood Policy – Israel (online) (cit. 2011-03-22).

[46] EU/Palestinian Authority Action Plan. European Neighbourhood Policy – Occupied Palestinian Territory (online) (cit. 2011-03-22).

[47] ENP Progress Report 2006 – Palestinian Authority. European Neighbourhood Policy – Occupied Palestinian Territory (online) (cit. 2011-03-22).

[48] ENP Progress Report 2007 – Palestinian Authority. European Neighbourhood Policy – Occupied Palestinian Territory (online) (cit. 2011-03-22).

[49] ROOMIE, Bassem. The West Bank economy is beginning to grow. MidEastWeb (online) (cit. 2011-03-22). Dostupné z WWW:. 50. ENP Progress Report 2008 – Palestinian Authority. European Neighbourhood Policy – Occupied Palestinian Territory (online) (cit. 2011-03-22).

[51] ENP Progress Report 2009 – Palestinian Authority. European Neighbourhood Policy – Occupied Palestinian Territory (online) (cit. 2011-03-22).

[52] Palestine: Ending the Occupation, Establishing the State. MidEastWeb (online) (cit. 2011-03-22).

[53] 

[54] The Barcelona Process (online) (cit. 2011-03-23).

[55] Merkel criticises Sarkozy's Mediterranean Union plans. Euobserver (online) (cit. 2011-03-23).

[56] Sarkozy Gets Italy, Spain on Board for "Mediterranean Union". Deutsche Welle (online) (cit. 2011-03-23).

[57] Mediterranean Union: Peres views Sarkozy's suggestion positively. European Jewish Press (online) (cit. 2011-03-23).

[58] Euro-Mediterranean Partnership EUROMED (online) (cit. 2011-03-23).

[59] Barcelona Euro-Mediterranean Business Declaration 2010 (online) (cit. 2011-03-22).

[60] Mediterranean Solar Plan Strategy Paper. Council of the European Union (online) (cit. 2011- 03-22).

[61] Secretariat of the Union for the Mediterranean (online) (cit. 2011-03-23).

[62] Cooperation in the Water Sector - Strategy. Union for the Mediterranean – Cooperation in the Water Sector (online) (cit. 2011-03-23).

[63] Euro-Mediterranean University (online) (cit. 2011-03-23).

[64] SEALE, Patrick. Sarkozy's Mediterranean Union on Hold. Europafrica (online) (cit. 2011-03- 23).

[65] EC Assisance to the Palestinians (online) (cit. 2011-03-23).

[66] The Temporary International Mechanism (online) (cit. 2011-03-23).

[67] Temporary International Mechanism Key Facts. The Temporary International Mechanism (online) (cit. 2011-03-23).

[68] EC assistance to the Palestinians people in 2000-2009. EC Assisance to the Palestinians (online) (cit. 2011-03-23).

[69] Palestinian aid: where will it go? BBC News (online) (cit. 2011-03-23).

[70] Commission launches PEGASE - a new mechanism to support the Palestinian people. In Europa Press Releases (online) (cit. 2011-03-23).

[71] EC assistance to the Palestinians people in 2008. EC Assistance to the Palestinians (online) (cit. 2011-03-23).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více