Československé úkryty ze železobetonových prefabrikátů

Autor: Mgr. Martin Dubánek 🕔︎︎ 👁︎ 39.784

Prudký vývoj jaderných zbraní v 50. letech a akutní hrozba jejich použití v případě, že by studená válka přešla ve skutečnou konfrontaci, si vynutily potřebu budování staveb, které by zajistily nejen ochranu proti tlakové vlně vzniklé po výbuchu, ale i kolektivní ochranu proti radiačnímu a světelnému záření a samozřejmě i bojovým chemickým látkám (dále BCHL). Proto byly od počátku 50. let až do pádu želené opony budovány úkryty nejrůznějšího typu a určení.Výstavba byla prováděna nejen v pásmech předembudované obrany v rámci zesíleného polního opevnění v pohraničí (dále OPO) z let 1952–1964, ale i v týlových prostorech vmístech soustředění vojsk po poplachu, v místech předpokládaného velení a v rámci systému teritoriální hlásné sítě (TRHS). Československá armáda taktéž věnovala značné úsilí výcviku ve štolování a v případě války počítala s výstavbou tzv. štolových úkrytů, které se osvědčily za obou světových válek. Zvláštní kategorii úkrytů pak představují tzv. chráněná pracoviště pro nejvyšší stupně velení, vládní a stranické funkcionáře (tzv. akce K a S) a nelze opomenout ani kolektivní úkryty v rámci Civilní obrany pro ukrytí části civilního obyvatelstva.

Dřevozemní úkryty v rámci OPO

První stavby úkrytového typu se v rámci OPO objevily v příhraničních oblastech v roce 1952,kdy se započalo s masovou výstavbou dřevozemních objektů. Tyto úkryty sroubené z kulatiny vycházely ze sovětských zkušeností a přeložených předpisů z druhé světové války. Byly sice vybudovány ve značném počtu, ale kromě problematické odolnosti se u těchto staveb projevila i jejich nízká trvanlivost ve vlhkém prostředí, a byly tedy postupně během 50. let vyřazovány z evidence a nebyly nadále udržovány.

Reklama


Axonometrický řez úkrytu ÚŽ-1 nebo ÚŽ-2 ještě s původními dřevěnými dveřmi, které byly v rámci modernizací vyměněny za kovové

Souběžně s nimi byly budovány i poněkud trvanlivější zděné (tzv. kamenobetonové) úkryty. Zdivo však tvořilo pouze obvodové stěny, zatímco strop, napojení na zákop nebo krytý vstup byly vybudovány z dřevěné kulatiny. To pochopitelně ovlivnilo jejich nízkou trvanlivost a brzké vyřazení z evidence.

První úkryty z prefabrikátů

Společným znakem těchto staveb byl fakt, že odolnost proti ostřelování vlastně vytvářelo pouze zemní nakrytí. Ve snaze po zodolnění vlastní nosné konstrukce, ale především po nahrazení drahé a pomalé tesařské práce, byly v roce 1952 zadány úkoly na vývoj pevnostních objektů ze železobetonových prefabrikátů. Ochranné vlastnosti zde opět poskytovala předevšímkamenná rovnanina a zemní nakrytí, neboť vzhledem k požadavkům na ruční skládání nemohly být jednotlivé prefabrikáty příliš těžké.

Požadavek na ruční skládání totiž vycházel z tehdy silně propagované koncepce tzv. rychlostavného opevnění, tedy prvků které se sériově vyráběly v prefách a namísta určení (k předem zřízeným výkopům) je mohly dopravit terénní nákladní automobily. Samotnou stavbu pak zvládli příslušníci ženijních jednotek pluků dislokovaných v místě výstavby.


Interiér úkrytu ÚŽ-6b ve verzi pracovního úkrytu. Objekt je vybaven i rozvody elektřiny a osvětlením. Protitlakové dveře Ždv-2 v pravé části snímku uzavírají vstup do nouzového výlezu

Prvním sériově budovaným úkrytem ze železobetonových prefabrikátů se stal objekt o půdorysu 5 x 2,3 m označovaný jako 25/S, který byl prokazatelně budován v pásmu obrany v roce 1953. Byl sestaven ze železobetonových trámců opatřených spojovacími zámky na jednom nebo obou koncích, které byly kromě dveřního rámu skládány vodorovně, a tak byla tato konstrukce vedena jako srubová koncepce výstavby, ve které byla ostatně realizována první generace československých objektů ze železobetonových pre-fabrikátů (např. palebný kulometný objekt KŽ-1, pozorovatelny 27/S a PŽ-1).V rámci pozdějších modernizací byly k vybudovaným úkrytům přistavěny sestupy z nově zavedených prefabrikátů.

Druhá generace úkrytů

Druhou generaci skládacích úkrytů ze železobetonových dílců představují objekty ÚŽ-1, ÚŽ-2 a ÚŽ-3 sestavené ze železobetonových rámů. Zároveň jsou nejčastěji používaným typemúkrytu v systému OPO, kde byly budovány v letech 1956–1961.


Stavba první generace úkrytu ze železobetonových dílců typu 25/S srubové koncepce

Reklama

Stimulem pro jejich vznik se stala stále se zvětšující hrozba použití jaderných zbraní.Na základě požadavkůVelitelství ženijního vojska (dále VŽV) byl pravděpodobně na sklonku roku 1954 zadán úkol č. 55501 „Ochrana objektu polního opevnění před účinky AZ“. Jak již napovídá název zadání, cílem bylo poskytnout osádkám polního opevnění ochranu před účinky tlakové vlny, tepelného a radioaktivního záření, včetně úpravy chodeb, dveří, ventilačních, střílnových a pozorovacích otvorů. V dubnu 1955 byl upřesněn soubor technicko-taktických požadavků a prototyp označený K-25, zhotovený u Výzkumného pracoviště ústavu stavebních konstrukcí a montáží ve Staré Boleslavi, se podařilo vyzkoušet na sklonku října 1955 v Rokytnici v Orlických horách.

V rámci urychlení vývoje proto náčelník VŽV souhlasil se sloučením kontrolních a vojskových zkoušek, které provedl 6. ženijní stavební pluk v listopadu 1955. Při zkouškách přenášeli rám ze skládky vzdálené 35 m od výkopu čtyři vojáci. Do jámy jej spouštělo po ližinách 8 mužů. Osazení 30 rámů trvalo 20 min. Jedno pracovní družstvo dokázalo úkryt sestavit za 6–8 hod.

Technický popis ÚŽ-1 a ÚŽ-2

Sériové objekty ÚŽ-1 a ÚŽ-2 se liší pouze vnitřním vybavením, kdy ÚŽ-1 byl řešen jako odpočinkový a typ ÚŽ-2 sloužil jako pracovní. Úkryty ÚŽ-1 a ÚŽ-2 sestávají ze dvou částí – z úkrytového (užitečného) prostoru a z předsíně. Základnímstavebnímprvkemje železobetonový prefabrikovaný rámsvětlé šířky 190 nebo 90 cm, světlé výšky 190 cm a s tloušťkou stěny 10 cm u ozubu snížené na 5 cm. Kromě nich byly ke stavbě potřeba ještě dveřní rámy pro protitlakové a protiplynové dveře a železobetonové desky pro obložení čel úkrytů a vstupní šachty. Všechny tyto prvky byly rozměrově a hmotnostně uzpůsobeny pro ruční i strojní montáž. Vyskládáním rámů bylo možno vytvořit libovolně dlouhý úkryt, ale zpravidla byly budovány úkryty s délkou užitné místnosti 5 nebo 7 m. Přístupová chodba mohla být dle terénních podmínek řešena jako rovná nebo zalomená.


Filtroventilační souprava FVKP-M, zkušebně namontovaná v úkrytu ze železobetonových rámů UŽ-2 u Strážného

Objekty byly vybaveny kolektivní ochranou proti BCHL, kterou zajišťovala ventilační souprava FVKP-M1 umístěná spolu s filtry v jednom z výklenků na konci úkrytové části. Vzduch byl nasáván ocelovou trubkou o průměru 10 cm přes štěrkový protitlakový tlumič. Objekt bylo možno hermeticky uzavřít protitlakovými dveřmi a dvojicí plynotěsných dveří nejen proti tlakové vlně, ale i chemickým zbraním. Zemní nakrytí 150 cm zajišťovalo osádce i ochranu proti světelnému a radioaktivnímu záření. Objekt odolal i přímému zásahu minometného granátu ráže 105 mm, výbuchu tříštivo-trhavého granátu ráže 105 mm a houfnicového granátu ráže 155 mm ve vzdálenosti 1,5–2,5 m od objektu a v neposlední řadě i tlakové vlně na čele jaderného výbuchu v hodnotě 1,67 kg/cm2.

Vnitřní zařízení

Reklama

Trvale bylo v objektu uloženo jen pohotovostní nářadí; zpravidla se jednalo o 2 rýče, 2 krumpáče, sekyru a případně sochor. Dále byl v objektu uložen pětilitrový kanystr na pitnou vodu, plechové vědro a petrolejová lampa. Ventilační souprava byla osazena trvale pouze ve vybraných objektech (strategicky důležité nebo v častémužívání), do většiny se montovala až při aktivaci objektu. Stejně tak by si osádka při obsazení vyrobila jednoduchý nábytek. Pro odpočinkové úkryty se počítalo s pěti dvojlůžky pro 10 mužů.


Ukázka československého štolového krytu. Užitkový prostor je tvořen kombinací segmentových klenbových prefa dílců a velkých rámů určených pro úkryty ÚŽ-1

Úkryty byly budovány nejen pro potřeby armády, ale v menší míře i pro Pohraniční stráž. Rozmísťovány byly podle potřeb v celé hloubce obranného pásma, zpravidla na odvrácených svazích poblíž vrcholů kót, tedy vmístech, které nebylo možno přímo ostřelovat či pozorovat z nepřátelského území.Taktéž se nacházely poblíž pozorovatelen a sloužily pro potřeby velitelů rot, praporů, pluků či divize. V místech, kde se plánovalo zřízení velitelského stanoviště vyššího velení, byly často zřizovány skupiny několika úkrytů ve vzájemných vzdálenostech cca 20–50 m. Většina těchto úkrytů armáda po pádu komunistického režimu postupně deaktivovala a uvnitř byly ponechány pouze dveře a žebřík pro snadné slézání kontrolního vstupu.

Pohotovostní úkryty

V katalogu typizovaných objektů polní obrany se lze setkat smalým úkrytem ÚŽ-3, který byl sestaven z prefabrikovaných železobetonových rámů o světlé výšce pouhých 160 cm. Nakrytí 60–100 cm poskytovalo posádce ochranu proti přímému zásahu minou ráže 82 mm nebo výbuchu granátu ráže 155 mm ve vzdálenosti 4–5 m od objektu. Protitlakové dveře zajistily odolnost proti tlakové vlně po atomovémvýbuchu v hodnotě 1 kg/cm2. Realizace se tento objekt dočkal však až v letech 1962–64, kdy byl v mírně upravené podobě budován jako součást palebných objektů KŽ-4 pro 82mm tarasnici nebo 82mm BzK vz. 59.


Ukázka z aplikace Českého rozhlasu – Radia Leonardo.Kontrolní vstup se žebříkem do úkrytu ze železobetonových prefabrikátů ÚŽ-6

Pokud jde o počty v terénu realizovaných úkrytových staveb, nepodařilo se je zjistit. Z hlášení k 19. 11. 1959 se v terénu nacházelo 445 typově nerozlišených úkrytů s kolektivní ochranou. Z výše uvedeného počtu 445 úkrytů sloužilo 277 v odpočinkové roli a 168 bylo pracovních.V letech 1958–1959 vyvrcholila opevňovací horečka v západním pohraničí a v následujících letech byly úkryty typu ÚŽ- 1 a ÚŽ-2 v systému OPO úkryty budovány spíše ojediněle. V letech 1962–1964 přibyly navíc pohotovostní úkryty objektů KŽ-4, které byly vybudovány v počtu minimálně 331 ks.

Úkryt ÚŽ-6

V druhé polovině 50. let již nebylo důsledně požadováno ruční skládání související s větší mechanizací ženijního vojska a spíše se kladl důraz na zvýšení odolnosti. Proto byly vyvinuty konstrukce pevnostních objektů složené z betonových panelů. Typickým příkladem je palebný objekt KŽ-2, který byl určen pro těžký kulomet nebo 82mm tarasnici 21. Jeho dvě poloviny osazoval do připraveného výkopu autojeřáb. Z úkrytů využívajících tuto metodu stavby byly vyvinuty odolnější objekty UŽ-4 (odpočinkový s pěti dvojlůžky pro 10 osob) a ÚŽ-5 (pracovní pro pět osob). Prototypy byly vyzkoušeny ve VVP Jince a byly uvedeny ve sborníku typových staveb z roku 1958. Jejich výrobu se však údajně pro vysokou technickou náročnost a tím i vyšší cenu nepodařilo v sériové výrobě uplatnit.


Axonometrický řez třetí generace úkrytů ze železobetonových prefabrikátů ÚŽ-6a až ÚŽ-6d

Na konci roku 1959 tak byl požadován vývoj nového pracovního a odpočinkového úkrytu lehkého typu rámové konstrukce, který by sloužil jako velitelské stanoviště pro stupeň prapor, pluk a divize. Objekt měl odolat rovnoměrnému statickému zatížení tlakové vlny v hodnotě 2 kg/cm2. Výstavba byla původně v plánu od třetího čtvrtletí roku 1961 a cena neměla překročit 18 000 Kčs.

Vznikla třetí generace úkrytů, která našla takříkajíc vševojskové uplatnění, neboť byly zabudovávány nejen v systému OPO, ale i v rámci TRHS, při zesílení letišť, protiletadlových raketových oddílů apod. Proto se lze setkat s různými variantami tohoto objektu po celémúzemí bývalé ČSSR. Jednotlivé varianty jsou ve služebním předpisu označeny indexem a,  b,  c,  d.

Vývoj úkrytu určeného původně pro 25 osob probíhal od 22. 1. 1960, kdy byl Vojenskému projektovému ústavu zadán úkol „Úkryty odpočinkové, pracovní a pro potřeby PVO lehkého typu, železobetonové rámové konstrukce“. Úkol byl dokončen v dubnu 1961, kdy byl k dispozici konečný projekt, ale první objekty se v systému OPO začaly budovat v roce 1962.

Nouzový výlez

Funkčním uspořádáním vychází úkryt ÚŽ-6 z úkrytů typu ÚŽ-1. Jelikož však již nebyla požadována možnost ruční montáže, mohly být použity rozměrnější a masivnější rámy jak pro samotnou úkrytovou část, tak i pro jednotlivé předsíně a vstupní chodbičku. Další vylepšení představoval nouzový výlez. Dle účelu a osazeného vybavení se úkryty dělily na pracovní, pohotovostní a odpočinkové. Všechny poskytovaly ochranu proti tlakové vlně 2 kg/cm2 odolaly výbuchu dělostřeleckého granátu ráže 155 mm ve vzdálenosti větší než 3,5 m od objektu.


Sovětský úkryt ze železobetonových prefabrikátů typu SBU

Samozřejmostí byla i kolektivní ochrana, kterou zprvu zajišťovalo filtroventilační zařízení FVKP-M2 a později FVZ-150. Účinky pronikavé radiace snižoval objekt asi 1 500x při předepsaném nakrytí. Úkryt bylo možno i celý hermeticky uzavřít, délka pobytu pak byla omezena počtem osob v závislosti na zásobě vzduchu a produkci CO. Objekt byl vybaven i kouřovodem pro napojení kamen na tuhá paliva. Potrubí pro přívod vzduchu a odvod kouře byly opatřeny plynotěsnými a protitlakovými uzávěry. Některé úkryty byly vybaveny pisoárem nebo dokonce sprchou (pro dekontaminaci), umístěnými v jedné z předsíní.

Počet ukrytých osob byl závislý na účelu a typu objektu, např. úkryt ÚŽ-6b v pohotovostním provedení umožňoval ukrytí 27 sedících osob, 13 ležících osob v odpočinkovém provedení nebo 10 osob v pracovním provedení.

Vnitřní užitkový prostor úkrytu ÚŽ-6b měl rozměry 2,3 x 6,0 m byl vytvořen rámy šířky 500 mm. Ochranu proti ZHN zajišťovala trojice protiplynových dveří a jedny protitlakové dveře. Vstup do šachty nouzového východu byl taktéž zajištěn protitlakovými dveřmi. Vchod do objektu byl zpravidla řešen schodištěm.

Kromě dveří byla v objektech osazena konzola na ventilátor, pohotovostní nářadí a případně podstavec pro FVZ-150. Přívodní potrubí a kouřovody byly v míru zajištěny jen ocelovými zátkami a jejich poloha byla v terénu vyznačena patníky. Protitlakové uzávěry a samotná filtroventilační souprava spolu s dalším vybavením by osádka osazovala až při aktivaci objektu.

Celkový počet realizovaných objektů ÚŽ-6 se prozatím taktéž nepodařilo zjistit. Například v roce 1963 bylo s určitostí postaveno 48 objektů při ceně 25 218 Kčs za kus.

V archivních pramenech lze vysledovat stopy ještě po dalších vyvíjených úkrytech, označovaných jako UŽ-7 a ÚŽ-8. V případě ÚŽ-7 se jednalo o dvojnásobně větší objekt než ÚŽ-6. Tomu ostatně napovídalo i plánované umístění dvou filtroventilačních souprav. V roce 1973 měl být objekt ÚŽ-7 použit při akci DOSTAVBA, tj. při zodolnění vojenských letišť. Mimo to měly být tyto úkryty ÚŽ-7 a ÚŽ-8 v roce 1963 použity pro stupeň velení armáda nebo front. Bohužel, nepodařilo se o nich vyhledat konkrétnější informace.

Porovnatelné se SSSR

Budování úkrytů a dalších objektů ze železobetonových prefabrikátů nebyl rozhodně pověstný výkřik do tmy. Obdobné objekty totiž budovaly i některé další členské státy Varšavské smlouvy, především SSSR a také Polsko. Například v SSSR byly na počátku 60. let používány úkryty SBU, SBK a USB ze železobetonových prefabrikátů pro stupně velení divize, armáda a front, které měly obdobné parametry jako čs. úkryty ÚŽ-6 nebo ÚŽ-7. Železobetonnoe sooruženije SBU pro stupeň divize bylo budováno buď jako pracovní úkryt pro 10 osob nebo pohotovostní úkryt pro 25 vojáků. Železobetonnoe sooruženije SBK pro vyšší stupně velení bylo též určeno buď jako pracovní úkryt pro 10 osob, odpočinkový úkryt pro 15 ležících nebo pohotovostní úkryt pro 30 vojáků. Dvojnásobnou kapacitu (20 mužů v pracovní verzi) pak měl typ USB určený pro stupeň armáda a front. Mohlo v něm spát až 40 vojáků, nebo se krátkodobě ukrývat až 75 sedících osob.

Další úkryty v ČSLA

Na závěr lze dodat, že ČSLA používala kromě výše uvedených objektů ze železobetonových prefabrikátů ještě úkryty z vlnitého plechu ÚO-1 až ÚO-3 vyvinuté v letech 1956 a zavedené v únoru 1959, úkryty z textilních tkanin ÚT-1 a ÚT-2 zavedené v roce 1962 (viz Naše vojsko 2/2009). Neúspěšně skončil pouze vývoj úkrytů z umělých hmot (laminátu) a to spíše z hlediska příliš vysoké ceny. Od 60. let probíhal v rámciVŽV úkol PĚNA na nové skládací objekty. Úkol byl dořešen až v roce 1971 a dospěl k zavedení 7 m dlouhého Univerzálního skládacího úkrytu USÚ.


Úkryt ÚŽ-2 u Strážného

Soudobé trendy vojenství však volaly po vývoji daleko mobilnějších úkrytů. Již v roce 1959 tak byl požadován převozný úkryt určený pro velitele armády nebo frontu, který byl na přelomu 60. a 70. let 20. století zaveden do výzbroje ČSLA pod označením PÚ-68. Na něj v 80. letech navázalo několik kusů pokročilejšího úkrytového pracoviště ÚP-82.

Pokud by snad čtenáře tento příspěvek zaujal a chtěli by se o československém pohraničním opevnění dozvědět více, doporučujeme navštívit například webový projekt Českého rozhlasu – Radia Leonardo, nazvaný Utajená obrana železné opony (viz www.rozhlas. cz/bunkry), který vychází ze stejnojmenné knihy.

Foto a výkresy: VHA, Jan Lakosil
Zdroje:
VÚAVHA;
Dubánek,M. – Lakosil, J. – Minařík, P.: Utajená obrana železné opony, Praha 2008

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více