V muzeu tankových sil v podmoskevské Kubince je jedno vozidlo, které na první pohled upoutá svými rozměry a neobvyklostí konstrukce. Zajímavé je i to, že dochovaných informací o tomto monstru je pramálo a ani Rusové sami pořádně nevědí, kde k němu přišli.

Vozidlo, o kterém je řeč, je umístěno přímo proti vchodu do haly číslo 6, věnované německé kořistní technice z 2. světové války. Jedná se většinou o zajímavé kousky posbírané po bojištích nebo na územích obsazených Rudou armádou a dovezené do Sovětského svazu za účelem přezkoumání.

K čemu taková obluda

Jedním z největších nebezpečí pro tanky a další vozidla byly, jsou a zřejmě ještě dlouho budou miny. Je to z jednoduchého důvodu. Pokud se má pojezdová část vozidla vůbec nějak pohybovat, má své konstrukční limity. Lze ji samozřejmě zpevnit, aby měla větší odolnost vůči výbuchům, ale pro obránce je vždy snazší zvýšit nálož v minách, například položením dvou na sebe. Tento boj nemohou vozidla vyhrát. Jednodušší je miny odstranit nebo zneškodnit předčasným výbuchem.

Principů, jak miny zneškodnit, je známo několik. Jedním z nich je konstrukce odminovacího vozidla odolného vůči výbuchům běžných min. Německý armádní zbrojní úřad HWA (Heereswaffenamt) s touto představou vypsal soutěž na návrh Minenräumer – vozidla pro vytváření průchodů v minových polích. Soutěže se zúčastnily firmy Alkett a Krupp v roli finálních výrobců. Jinak se na dodávkách dílů pro Minenräumer firmy Alkett podílel i konkurenční Krupp, Daimler-Benz a další firmy. A platilo to samozřejmě i naopak.

Firma Alkett při svém návrhu oprášila princip „kráčejícího“ kola Pedrail. To se s úspěchem používalo ke zvýšení průchodivosti parních lokomobil, těžkých děl a traktorů na přelomu 19. a 20. století a během 1. světové války, před rozšířením housenkových pásů. Krupp navrhl dvoudílné kloubové kolové vozidlo Räumer S.

Obě vozidla nepatřila k žádným drobečkům. Minenräumer firmy Alkett byl dlouhý téměř 6,5 m, vysoký bezmála 3 m a měl hmotnost 38 t. Samotná hnací kola měla průměr 1,9 m, ale s deseti „nášlapnými“ patkami byl celkový průměr 2,5 m.

Kola Pedrail zvolila firma Alkett proto, že díky své konstrukci umožňovala relativně jednoduchou výměnu nášlapných patek zničených opakovanými výbuchy min. Nebylo nutné měnit celé kolo, takže do něho bylo možné snadno vestavět koncové redukční převody. Daní za snadnou opravitelnost byla malá rychlost pohybu vozidla a větší hlučnost „dupajících“ Pedrailů.

Prototyp firmy Alkett byl dokončen zřejmě na přelomu let 1941/1942. Dá se tak usuzovat z dat výroby (IX/1941) vyražených na některých součástkách. Ale záznamy o jeho zkouškách u původního majitele se nedochovaly. Jako nejhodnověrnější zdroj informací tak zůstává technická zpráva oddílu pro zkoušky tanků, velitelství tankových a mechanizovaných vojsk ozbrojených sil SSSR z 31. července 1947.

Zkušební technici hned v jejím začátku upozorňují, že neměli k dispozici žádnou technickou dokumentaci, takže většina údajů byla zjištěna jen obhlídkou nebo přeměřením přímo na vozidle. Většinu uzlů kromě snímacích vík nerozebírali, protože měli obavy z jejich poškození.

Během zkoušek v SSSR bylo provedeno jen několik testů pojíždění. (vlevo) Na bočním pohledu je vidět, jak jsou řetězy s nášlapnými patkami na kole „volné“. (vpravo)

Tímto se nepřímo dostáváme k otázce, kde se vlastně vozidlo v Kubince vzalo. Po internetu a některých starých zdrojích koluje řada verzí, které lze směle odkázat do říše pohádek, ukořistěním v bitvě u Kurska počínajíc a nálezem v zapomenutém skladu techniky na území NDR v 50. letech končíc.

V muzejním archivu je první zmínka o vozidle v soupisu kořistní německé techniky, datovaném k podzimu 1946, nicméně z dokumentu není jasné, kde přesně bylo vozidlo nalezeno. Podle fotografií byl Minenräumer téměř kompletní. Další stopa se objevuje v roce 1947 na polygonu tankových vojsk v Kubince, kam bylo vozidlo převezeno a podrobeno testům, ze kterých vzešla zmíněná zpráva.

Popis a testy

Trup vozidla tvořil svařenec z ocelových válcovaných plechů silných 20 – 40 milimetrů. Dle technické zprávy „… plechů nízké tvrdosti, spojovaných švovými svary v oboustranném V výbrusu“. Trup byl rozdělen na 4 prostory, odpředu: řidičský, bojový, převodový a motorový. Řidičský byl proti bojovému posunutý mírně vlevo.

Největší odolnost mělo dno vozidla, které bylo dvouvrstvé, vyztužené třemi podélnými a devíti příčnými žebry z 20mm plechu. Vnější plát dna byl silný 40 mm a vnitřní 20 mm. Podle některých zdrojů byla dutina vysypaná štěrkem, který mohl mít podobné účinky na rozptýlení tlakové vlny, jako míval obsah uhelných bunkrů dreadnoughtů za 1. světové války. Nicméně v sovětské technické zprávě o tom žádná zmínka není.

K pohonu „odminovacího tralu“, jak vozidlo nazývá sovětská technická zpráva, sloužil tankový zážehový vidlicový 12válec Maybach HL-120 s výkonem 300 k, pocházející z nejběžnějšího německého tanku Pz.IV. Nádrž s objemem 270 l paliva byla umístěna za motorem, kde se také nacházely dva chladiče s ventilátory pro nucený oběh vzduchu.

Motor byl umístěn napříč a přes hlavní spojku a primární reduktor („kytaru“) poháněl čtyřstupňovou hlavní převodovku s reduktorem, takže řidič měl k dispozici 4+2 rychlosti. Odtud se výkon přenášel přes rozvodovku a dva reduktory na koncové převody v kolech, tvořené pastorkem s devíti zuby a planetovým kolem s vnitřním ozubením a 42 zuby. Koncové převody chránily výlisky z 50mm plechu.

Řízení vozidla se provádělo natáčením zadního Pedrailu, případně přibrzďováním hlavních kol. Připomínalo tak trochu loď. Řidič otáčel volantem, který ovšem neovládal přímo zadní „kolo“. Pomocí kardanových hřídelů zapojoval odpovídající směrové spojky, které přes šnekový převod poháněly navijáky řetězů otáčejících zadní vidlicí s Pedrailem. Úhel natočení vidlice indikoval řidiči ukazatel na palubní desce.

Bokorys Minenräumeru v podobě během testů.

K přibrzďování hnacích kol při zatáčení sloužily dvě páky po stranách sedadla řidiče, ovládající pásové brzdy, s pásem širokým 75 mm, působícím na brzdicí bubny kol. Brzdění za jízdy se provádělo stejně jako v autě, pedálem, který ovládal obě brzdy současně.

Výzbroj vozidla tvořila věž, slovy zprávy: „konstrukčně shodná s věží pětitunového německého, fašistického tančíku s dvěma kulomety“. Tím zkušební technici mínili tank Pz.I. Kulomety MG 34 ráže 7,92 obsluhoval stejně jako na tanku Pz.I velitel vozidla, který plnil zároveň úlohu střelce a nabíječe. U odminovacího vozidla nepředstavovala kumulace funkcí takový problém, protože by mu poskytovaly palebnou podporu tanky, kterým čistil cestu.

Zkoušky průchodivosti, maximální rychlosti nebo pokusy s odminováním Sověti neprováděli: „… kvůli špatnému technickému stavu pohonu vozidla“. Testy se omezily na několik přesunů vlastní silou.

V Kubince se prováděly pouze pokusy s odolností náhradního „obutí“ kol Pedrail. Opakované výbuchy běžných protitankových min, pod zatíženým řetězem s patkami, prokázaly jeho vysokou odolnost a způsobily jen povrchová poškození.

Závěr celých testů byl shrnut ve zprávě takto: „Protiminový tral je z hlediska konstrukce jednotlivých uzlů a agregátů zastaralý a nenabízí nic, co by stálo za zvláštní pozornost. Odminování v šířce 3,17 m není plošné, ale mezi hlavními a zadním kolem zůstávají dva neodminované pásy představující asi 40 % celkové šířky. Nízká rychlost a velký měrný tlak naznačují malou průchodivost vozidla. Slabé pancéřování činí vozidlo zranitelným protipancéřovou municí prakticky všech ráží.“

Na základě těchto zjištění nejevila Sovětská armáda o vozidlo další zájem a předala ho do skladu uložené techniky, který byl později zpřístupněn jako muzeum tankových vojsk. Dnes tvoří nepřehlédnutelný a raritní exponát.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2010 vydavatelství Naše Vojsko