Beck-Rzikowsky, Friedrich von

     
Příjmení:
Surname:
von Beck-Rzikowsky von Beck-Rzikowsky
Jméno:
Given Name:
Friedrich Friedrich
Jméno v originále:
Original Name:
Friedrich von Beck-Rzikowsky
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
generálplukovník Colonel General
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
- -
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
hrabě Count
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
21.03.1830 Freiburg im Breisgau
21.03.1830 Freiburg im Breisgau
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
09.02.1920 Vídeň
09.02.1920 Vienna
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
náčelník generálního štábu Chief of the General Staff
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
- -
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
Antonio Schmidt-Brentano: Kaiserliche und k. k. Generale (1816-1918), Österreichisches Staatsarchiv, 2007
de.wikipedia.org
upload.wikimedia.org
URL : https://www.valka.cz/Beck-Rzikowsky-Friedrich-von-t60301#417421 Verze : 0
     
Příjmení:
Surname:
von Beck-Rzikowsky von Beck-Rzikowsky
Jméno:
Given Name:
Friedrich Friedrich
Jméno v originále:
Original Name:
Friedrich von Beck-Rzikowsky
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.1846-DD.MM.RRRR Ženijní škola
DD.MM.1852-DD.MM.RRRR Válečná škola
DD.MM.1846-DD.MM.RRRR Engineer School
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
DD.MM.1846 poručík
DD.MM.RRRR nadporučík
DD.MM.1854 setník
DD.MM.1861 major
DD.MM.1865 podplukovník
DD.MM.1867 plukovník
23.04.1873 generálmajor
01.05.1878 polní podmaršál
01.01.1889 polní zbrojmistr
15.11.1908 generál pěchoty
26.02.1916 generálplukovník
DD.MM.1846 Lieutenant
DD.MM.RRRR Senior Lieutenant
DD.MM.1854 Captain
DD.MM.1861 Major
DD.MM.1865 Lieutenant Colonel
DD.MM.1867 Colonel
23.04.1873 Major General
01.05.1878 Lieutenant Field Marshal
01.01.1889 Field Ordnance Master
15.11.1908 General of the Infantry
26.02.1916 Colonel General
Průběh vojenské služby:
Military Career:
DD.MM.1881-DD.MM.1906 náčelník generálního štábu
DD.MM.1881-DD.MM.1906 Chief of the General Staff
Vyznamenání:
Awards:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
Antonio Schmidt-Brentano: Kaiserliche und k. k. Generale (1816-1918), Österreichisches Staatsarchiv, 2007
de.wikipedia.org
upload.wikimedia.org
URL : https://www.valka.cz/Beck-Rzikowsky-Friedrich-von-t60301#417424 Verze : 0
Generál Beck-Rzikowsky - obnovitel armády



Friedrich von Beck se narodil 21. března 1830 ve Freiburg im Breisgau ve Velkovévodství bádenském. V roce 1846 vstoupil do rakouské armády a sloužil u pěchoty, ženistů a ve štábu generálního ubytovatele. V revolučních letech 1848-49 se zúčastnil bojů v Uhrách a operací Radeckého armády proti Sardinii. Mimo jiné v pěším pluku velkovédody bádenského č. 59. V krizovém roce 1850 se během mobilizace nacházel v Čechách. Poté sloužil ve Vídni, kde mimo jiné vystudoval Válečnou školu. Poté byl v hodnosti setníka nasazen jakou součást rakouských sil, jež okupovaly Moldávii a Valašsko během krymské války. V roce 1857 podnikl kartografickou výpravu po jižních Uhrách. V roce 1859 byl jmenovánem náčelníkem štábu divize Reischachovy, která byla dislokována na rakouském území na Apeninském poloostrově. Zjistil, že na štábu není ani jediná mapa Piemontu, a tak si opatřil všechny, jež se daly sehnat v místních obchodech. Beck se vyznamenal v bojích u Candie a Magenty. A to bitvu u Magenty málem ani nestihl, neboť kvůli problémům ve spojení dorazila jeho divize pozdě. Beck osobně hnal vojáky vpřed a utržil zranění nohy, ačkoliv divize nesehrála v bitvě významnější roli. Pro své zranění přišel o účast v bitvě u Solferina. Nicméně za projevenou statečnost mu byl propůjčen řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací. V roce 1861 byl vyzvednut do rakouského rytířského stavu.


V roce 1860 odcestoval Beck do Frankfurtu nad Mohanem, kde měl převzít funkci vedoucího protokolu vojenské komise Německého spolku. Současně pomáhal rakouskému zástupci při společné německé armádě, generálmajorovi Rzikowskému von Dobrzicz. Zároveň vypozoroval napětí, které rostlo mezi Rakouskem a Pruskem, které ho chtělo nahradit v postavení hegemona v Říši. Beck měl možnost podrobněji se seznámit s pruskými vojenskými činiteli a jejich metodami a přístupy. Beck pruskou vojenskou mašinerii, a především generála Moltkeho, obdivoval. Nechtěl ale růstu pruské moci nečinně přihlížet. V roce 1862 se zasazoval za uzavření vojenské konvence s Hannoverskem, která by umožnila umístění spolkových vojsk (hlavně rakouských) podél řek Labe a Vesera. Tato uskupení by mohla rychle zasáhnout v případě francouzské invaze a zároveň by vojensky oddělovala východní a západní části Pruska. To by přineslo rakouským silám velkou výhodou v případě vzájemného konfliktu. Historie nezná "kdyby", avšak počáteční fáze bitvy u Langensalzy naznačuje, že tento krok mohl mít za následek jiný výsledek války z roky 1866, pokud by k ní za tohoto stavu vůbec došlo. V roce 1864 Beck pomáhal generálu Ludwigu von Gablenzovi s vojenskými přípravami na válku proti Dánsku. Ta skončila vítězstvím společného německého vojska. Rakousko a Prusko pak obsadily Šlesvicko a Holštýnsko. Beck předpokládal, že Prusko se s tímto stavem dlouhodobě nespokojí a bude chtít obě provincie, ne-li víc. Po návratu do Vídně byl pověřen sestavením plánu pro případ války s Pruskem. Beck správně předpokládal, že Prusové vpadnou do Čech a přes Jičín zamíří na Vídeň. Beck navíc osobně přesvědčil saského krále a ministerského předsedu, aby se postavili na stranu Rakouska. Navíc přesvědčoval generála Benedeka, velitele Severní armády, aby ještě před příchodem Prusů soustředil své síly v Jičíně. Bohužel Benedek se nechal svým náčelníkem štábu generálem Heniksteinem a operačním náčelníkem von Krismanicem přesvědčit, aby zanechal velkou část sil na Moravě pro případ pruského vpádu ze Slezska. K němu nedošlo. Prusové dle Beckova očekávání vpadli (částečně přes Sasko) do Čech a Benedeka porazili. Rakušané utrpěli těžké ztráty. Beckovi se alespoň podařilo přimět Benedeka, aby stáhl všechny své síly z Čecha a Moravy a soustředil je severně od Vídně. Armáda byl vyčerpána a otřesena, ale alespoň ne zničena. Objevilo se ovšem nebezpečí rebelie v Uhrách, a tak se politikům podařilo uhájit jen relativní nezávislost Saska. Hlavním problémem monarchie se v poválečné době stala maďarská otázka. Co se týče vojenských záležitostí, vrchní velitel arcivévoda Albrecht byl znám protimaďarským postojem a navíc po revolučních letech 1848-49 ukázňoval Uhry. Říšský minister války Franz von John měl plné ruce práce s tím, aby dal dohromady otřesenou armádu. A tak měl hlavní podíl na vojenské části jednání s Maďary právě Beck jakožto přednosta císařovy vojenské kanceláře. Na základě kompromisu vznikla společné armáda, rakouská zeměbrana a uherský honvéd.


Beck chtěl zavést všeobecnou brannou povinnost po vzoru Pruska, avšak narazil na starou bolest monarchie - intrikaření. Ambiciozní říšský ministr války generál Franz svobodný pán Kuhn von Kuhnenfeld se postavil proti, neboť s takovým programem šlo ruku v ruce výrazné osamostatnění generálního štábu, který by byl takřka nezávislý na říšském ministerstvu války, což by oslabilo právě Kuhnovu pozici. A tomu se naopak podařilo zbavit arcivévodu Albrechta funkce vrchního velitele a namísto toho ho jmenoval generálním inspektor, což byla pozice v podřízenosti ministra války. Kuhn zeštíhlil generální štáb. Na tom by se s ním Beck shodl, pokud by zároveň nebujela byrokracie na ministerstvu války, která navíc stáel více zasahovala do činnosti, kterou má vykonávat právě generální štáb. Ministrovi války zlomila vaz prusko-francouzská válka. Kuhn požadoval všeobecnou mobilizaci jak proti Prusku, tak i proti Rusku. To podezříval z toho, že pokud Rakousko pomůže Francii, tak na něj zaútočí právě Rusko v roli pruského spojence. Avšak vojenská mašinérie upravená dle jeho reforem se ukázala jako neschopná provést ani částečnou mobilizaci. Výsledkem pokusu o její provedení byl pouze všeobecný zmatek. Navíc byl císař zděšen Kuhnovými požadavky na postavení obrovské polní armády. Tolik prostředků monarchie neměla. Neschopnost řádně provést částečnou mobilizaci a tragický výkon francouzské armády znamenaly, že se císař rozhodl do války nezapojit. Ačkoliv se Kuhn ztrapnil, zůstal v čele ministerstva. Beck proti němu nepřestával bojovat, často společně s arcivévodou Albrechtem. Oba na jeho chyby a nedostatky jeho kroků opakovaně upozorňovali císaře. Beck se velmi zasazoval za nezávislý generální štáb. Až teprve v roce 1874 rezignoval. Nahradil ho Alexander von Koller, jehož si osobně vybral arcivévoda Albrecht. Náčelníkem generálního štábu byl jmenován generál von John. Tomu se funkce nepřebírala snadno, neboť Beckovou zásluhou byla role náčelníka štábu výrazně odlišná od role, kterou měl v šedesátých letech. Generální štáb byl nezávislý, ale jeho plány nebyly kompatibilní s plány ministerstva války. Ozbrojené síly tak byly po nějakou dobu ohrožovány spory v jejich nejvyšším velení, neboť John se nacházel ve sporu s Kollerem na jedné a Beckem (ten se v roce 1874 stal císařovým generálním pobočníkem) a Albrechtem na druhé straně. Po čase se situace naštěstí uklidnila. Beck a John vypracovali definici vzájemných vztahů obou úřadů a John poté v roce 1876 zemřel.


Beck se také musel věnovat vývoji na Balkáně. V roce 1874 došlo ke konfliktu mezi Tureckem a Černou Horou poté, co zde byl zavražděn turecký diplomat. Beck vypracoval plány pro invazi, která by měla být provedena v případě, že dojde k ohrožení rakouského postavení v Dalmácii. Beckovi se podařilo přimět císaře, aby navštívil Dalmácii a zlepšil tak vztah místních obyvatel k Vídni. Krátce poté došlo k nepokojům v Hercegovině a následně také v Bosně. Černohorci byli zničeni, Bosňané zmasakrováni a Srbové, kteří jim přišli na pomoc, odraženi zpět k Bělehradu. Beck věřil, že by Vídeň mohla získat přízeň Slovanů v Rakousku, pokud by rakousko-uherská monarchie osvobodila z turecké nadvlády jejich slovanské bratry. Požádal proto Kollera, aby v Dalmácii soustředil jednotky, které by měly osvobodit Bosnu. V roce 1876 povstali Bulhaři a jejich následné masakrování zatíhlo do války s Tureckem Rusko. Ve chvíli ohrožení jižní hranice monarchie zemřel náčelník generálního štábu von John a z funkce ze zdravotních důvodů odstoupil říšský ministr války von Koller. Vzhledem k této situaci měli hlavní slovo Beck a arcivévoda Albrecht, neboť nový ministr Bylandt-Rheidt a náčelník generálního štábu von Schönfeld se potřebovali rozkoukat. Rusové rychle postupovali proti Turkům, avšak u Plevna se jejich postup zastavil. Beck dokonce uvažoval o tom, že jde o ruský podvod, který má zakrýt jejich skutečný úmysl - napadnutí Rakouska-Uherska. Obával se, že poté by se přidala i Itálie a Rumunsko. Rakousko-Uhersko by tak bojovalo na frontě od Stelvia po Krakov. Beck navrhoval ponechání mobilizovaných jednotek na hranicích a vyčkávání. Mezitím mělo dojít k vyčeprání ruské armády a následně k její možné porážce. Nicméně spoléhal především na diplomaty. Řešením byl berlínský kongres.


Na něm získalo Rakousko-Uhersko souhlas k okupaci Bosny a Hercegoviny s cílem nastolit pořádek. Císař pověřil Becka vypracováním plánů. Samotné invazi pak velel polní zbrojmistr Joseph Philippovich von Philippsberg. Ten měl za úkol obsadit klíčová města a humáními metodami zavést pořádek. Došlo ovšem k tomu, čeho se Beck nejvíce obával. 13. sbor se dostal do konfliktu s povstalci, kteří napadali jeho týl a spojení. Rakousko-uherské jednotky se dostaly do Sarajeva, avšak jeho okolí ovládli povstalci. Do velkých problémů se dostali velitelé i v dalších oblastech. Rakousko-Uhersko provedlo invazi s relativně malými silami, aby to vypadalo více jako akt osvobození a ne obsazení. Nyní se kvůli tomu ovšem dostalo do obtíží. Navíc se Philippovic netajil protimuslimskými názory a pohrdáním vojáky maďarské národnosti, což situaci jen zhoršovalo. Beck ho na konci října navštívil a zbavil ho velení. Až přísun posil a zavedení reforem oblast zpacifikovalo. Počet nasazených sil a finanční náklady obrovsky přesáhly původní předpoklady. V tomto případě Beck vývoj událostí příliš dobře neodhadl. I přes tuto skutečnost se stal hlavní vojenskou figurou monarchie. Byl považován za jediného člověk schopného provést skutečnou reformu armády, která, jak se ukázalo v Bosně, stále měla hodně co vylepšovat. V roce 1881 nahradil generála von Schönfelda na místě náčelníka generálního štábu. Avšak než tuto nabídku od císaře přijal, předložil ne zrovna krátký seznam podmínek. Císař i arcivévoda Albrecht se přesto shodli, že Beck je jediný vhodný kandidát a jeho podmínky akceptovali. Beck tak získal značnou volnost při provádění reforem. Funkci, do které nastoupil k 1. červnu 1881, pak zastával až do roku 1906. Tedy po čtvrt století.


Ministři války o něm mluvili jako o neřízené střele, neboť se nepodřizoval každému přání ministerské byrokracie jako jeho předchůdci. Beck se zaměřil na zlepšení výcviku důstojníků a zkvalitnění průběhu manévrů, které současně nabývaly stále větších rozměrů, především ty tzv. císařské. Zde ovšem narazil na finanční limity. Také mezinárodní souvislosti nešlo přehlížet. Koncentrace několika sborů na obou stranách vedla sousední státy až k podezřením ze skryté moblizace a pro jistotu i uskuteční vlastní koncentrace vojsk. Během svého funkčního období zreformoval fungování generálního štábu, přičemž se inspiroval pruským vzorem. A to do té míry, až ho někteří podezřívali z toho, že je německý špion. Beck ovšem své kroky nezakládal pouze na vlastním přesvědčení, ale i na skutečnosti, že Německo bylo rakouským spojencem. Spolupráce obou štábů tedy byla nutností. Beck navíc často cestoval do Berlína a Zossenu. Při svých cestách měl možnost důkladně se seznámit s vnitřním chodem pruské vojenské mašinérie, která byla považována za nejefektivnější v Evropě. S jednostrannou orientací na Německo a otevřeným plánováním války s Ruskem nesouhlasil arcivévoda Albrecht a zdánlivě vyhrál, když přesvědčil císaře k obnovení spolku tří císařů. Jenže císař pověřil Becka, aby v konzultacích pokračoval, ale diskrétněji. Beck a jeho německý protějšek von Waldersee vypracovali plán, který předpokládal duální úder německých a rakouských sil z Východní Pruska a Haliče na ruské síly v tzv. kongresovém Polsku. Dokud byl u moci kancléř Bismarck, dokázal odvrátit všechy Walderseeho snahy o válku s Ruskem, avšak generál ovlivnil následníka trůnu, budoucího císaře Viléma II.


I Beckův plán na tzv. teritorializace armády narazil na Albrechtův nesouhlas. Beck chtěl, aby odvedenci sloužili v provinciích, z nichž pocházeli. Přestali by tak putovat po všech koutech monarchie. Toto opatření mělo především ušetřit významné množství finančních prostředků. Albrecht, který si dobře pamatoval průběh revoluce v Uhrách, ale kontroval přesvědčením, že např. maďarští vojáci by odmítli potlačit případné povstání v Uhrách. Beck hájil tento krok jak finančním aspektem, tak i přesvědčením, že příští konflikt bude mít původ v zahraničí a v domácích problémech. Výsledkem debat bylo přijetí změny organizace armády, která znamenala rozdělení monarchie z vojenského hlediska na území šestnácti sborů. Tyto sbory tvořily základ pro odvádění branců a výcvik. Efekt Beckových reforem se projevil již v roce 1885. Tehdy v Plovdivu vypuklo protiturecké povstání. Srbský král Milan, který se opíral o tajnou alianci s Rakousko-Uherskem, se domníval, že se jedná o Ruskem inspirované spiknutí s cílem vzniku Velkého Bulharska, což bylo pro Srbsko nepřijatelné. Srbsko vyhlásilo Bulharům válku a jeho armáda vyrazila na Sofii. Jenže srbské jednotky byly poraženy a nyní pro změnu bulharští vojáci postupovali na Bělehrad. V tuto chvíli proběhla v Rakousku-Uhersku mobilizace a Bulharům bylo odesláno ultimátum. Mobilizace, která se týkala několika sborů, tentokrát proběhla hladce. Bulhaři svůj postup na západ zastavili.


Beck musel věnovat též pozornost pokroku v dopravě a stále revidovat časové dotace pro jednotlivé fáze mobilizace. Čas potřebný pro provedení mobilizace byl jedním z hlavních aspektů soupeření mocností. Zde ale narážel na finanční limity a rakousko-uherská armáda zaostávala. Po smrti arcivévody Albrechta v roce 1895 zůstal Beck jedinou skutečnou vojenskou autoritou. Pro své postavení si u veřejnosti vysloužil přezdívku "vicekrál". Avšak ani Beck už nestačil udržovat krok s rychlým vývojem technologií, která znamenal nutnost dalších reforem. Když byl následník trůnu arcivévoda František Ferdinand v roce 1903 svědkem zpackaných manévrů na dalmatském pobřeží, požádal císaře o Beckovo odvolání z důvodu zaostávání armády za vývojem v Evropě. Císař byl Beckovi zavázán a oceňoval na něm, že dokázal postavit armádu zpátky na nohy. Nebylo proto pro něj jednoduché se nyní Becka zbavit. Avšak po čase se nechal přesvědčit, že je potřeba, aby ho nahradil někdo mladší a energičtější. Becka nahradil Franz Conrad von Hötzendorf, arcivévodův protége. Beck byl jmenován kapitánem první tělesné gardy harcířů, císařovy čestné osobní stráže. Když byla v roce 1916 zavedena hodnost generálplukovníka, byl do ní jmenován i Beck. V následujícím roce byl pensionován. Friedrich hrabě von Beck-Rzikowsky zemřel 9. února 1920 ve Vídni.





Zdroje:
http://www.oocities.org/veldes1/beck.html
de.wikipedia.org
http://www.aeiou.at/aeiou.encyclop.b/b233050.htm
daten.digitale-sammlungen.de
Scott W. Lackey: The Rebirth of the Habsburg Army: Friedrich Beck and the Rise of the General Staff, Greenwood Press, 1995
URL : https://www.valka.cz/Beck-Rzikowsky-Friedrich-von-t60301#417429 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více